LB podporuje porušování lidských práv v Tibetu

Obvykle se tady v poslední době k politice nevyjadřuji, ale dnes udělám výjimku.

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, podepsal při oficiální návštěvě Číny deklaraci, že nepodporuje samostatnost Tibetu (více zde). Nepodpořil tak sice de jure přímo porušování práv Tibeťanů čínskou vládou, nicméně de facto to udělal.

To by se nemělo stávat. Tibet je extrémně citlivé téma a věřil bych i, že většina občanů ČR by tuto deklaraci nikdy nepodepsala. To ovšem nemám čísly potvrzené. Zaorálek by ale i proto měl k tomuto tématu přistupovat citlivě nebo alespoň vysvětlit, co mu kdo nabídl výměnou za to, že něco takového podepíše. Prakticky totiž deklaroval, že i já - jakožto občan ČR - podporuji porušování lidských práv v Tibetu. A to je mi krajně nepříjemné. Jak tohle vysvětlím svým zahraničním kamarádům?

Pokud vám taky vadí, že někdo, kdo vás má reprezentovat, za vás naopak říká něco, s čím zásadně nesouhlasíte, udělejte alespoň minimum a podepište prosím petici za omluvu zde.

Obecně mne to ale vrací na úvahu o problému Tibetu. Tibet je již dávno zabraný a ovládaný Čínou. Nikdo se proti tomu nikdy nevymezil natolik, aby tomu zabránil. A když už ne vojensky, což by byl velký nesmysl, nikdo ani nijak neomezuje obchodní výměnu s Čínou, olympijské hry atd. Svět tedy vlastně za bouřlivých kavárenských debat danou situaci mlčky podporuje. A Zaorálek to vlastně jen udělal velmi nevybíravě výslovně, čímž porušil jakousi křehkou hranici a povýšil pokrytectví na otevřenou podporu porušování lidských práv. Bravo!

Na únosce prádla starými cestami

Moje pračka LG je únoscem prádla. Nějakou dobu byla spolehlivým a pracovitým spoluobyvatelem mého bytu. Má magnetický zámek dvířek, který se otevíral automaticky 2 minuty po skončení cyklu. Ale jednoho dne se pračka rozhodla, že zámek neotevře, a že tak vezme za rukojmí nevinné ručníky a košile, které pak utrpí škody na zdraví tím, že zasmrádnou. Jak na únosce, zvláště uchýlí-li se k vydírání víckrát?

Vyjednávání je vždy krokem číslo 1. Ze začátku fungovalo zadat nejkratší prací cyklus - pouze ždímat a nastavit 0 otáček. Pak se pračka pouze zamkne, zkontroluje váhu, nastaví cyklus a zase se vypne. Posléze se zámek uvolní. To potvrzují i rady na internetu. Jenže to na mizeru přestalo fungovat, resp. vyjednávací proceduru bylo třeba někdy opakovat několikrát.

Občas pomohlo únosce vyhladovět odpojením od sítě atd. Vyjednávání se tím stalo zdlouhavým a namáhavým, ale únosce stále bezohledně a častěji držel své rukojmí. Ani plazení po kolenou, přemlouvání a sliby, že pračce z povrchu utřu prach, když se umoudří, nepomohly.

Ze zoufalství jsem jednou zkusil podle otevřít zámek provázkem, jak radil jakýsi instalatér z Velké Británie. Zajímavý způsob, který funguje, ale je to trochu zbytečně punk nebo skoro protiteroristická akce.

Takže když už jsem se smířil s tím, že budu volat externího diplomata, opraváře, padlo mé oko na jeden příspěvek zcela na konci jedné anglické diskuse. Ve volném překladu: Dejte do zámku pěstí tlumenou ránu a on na 100% odemkne. Stará cesta, která v 75% případů nezklame. A ejhle - nemusel jsem uhodit moc, vlastně stačilo ťuknout, zámek počkal půl sekundy, pak poslušně cvakl a otevřel dvířka vězení. Rukojmí proradného únosce prádla bylo osvobozeno - bez škod na zdraví.

Obecné moudro nakonec: Návody málokdy berou v potaz, že by zařízení bylo zašlé nebo zadrhnuté. A tak se člověk moří a moří - při montáži částí kola, výměně žárovky auta, otevírání dvířek atd. Stalo se mi to stokrát a vždycky na tuhle "starou cestu" zapomenu. A tak než se budete mořit podle návodů nebo hledat hodiny na samolibě přerostlých uživatelských fórech, zkuste to hrubou sílou, použijte olej, kladivo, páčení. Leckdy to ušetří hodiny času a hodně peněz.

Hudební pelmel

Od doby, co se na cestách utopila Nokia N8 (jejím 48GB a jiným kvalitám hudebního přehrávače vzdejme čest), jsem si ještě ucelený přehrávač s hudbou neopatřil. A tak poslouchám pelmel, co se mi z různých stran dostal do telefonu Samsung (jehož kvality hudebního přehrávače jsou naopak pochybné).

Vzpomínkou na léto, kdy jsem je slyšel poprvé a naposled naživo, je prvotina české kapely IAN. Zpívané anglicky, hrané na akustickou kytaru a cello. Lehké, místy až dojemné, přesto ale decentně hluboké. Tahle deska mi vzala na pár prvních poslechů dech. Koupit ji v mp3 lze za 150,- na Fairpricemusic.com.

Už jsem tu zmiňoval Ehrena Starkse, pianistu, který sice vyrůstal na Radiohead, ale z jeho kláves naopak vyrůstá jednoduchý klavírní jazz - právě ale na houpavě unášejících melodických linkách, které Radiohead silně připomínají. Dojemnější deska "The Depth of a Year" doprovázená shodou okolností rovněž na cello mne chytila v létě a pořád jsem blízko infarktu, když některé kousky z ní poslouchám. Teď však jako Pavlovův pes upouštím slinu, slyším-li ryze klavírní desku "Lines Build Walls" - připomíná mi dávné večery na trávené s Bradem Mehldauem a jeho geniální deskou "Elegiac Cycle". Obě desky dostanete na Google Play po 90 kč nebo o něco dráže na iTunes. Mehldaua koupíte také na Play, zde. Zajímavostí nakonec je, že i Mehldau se ve svém jazzu inspiruje ryze elektronickými Radiohead - na jeho deskách najdete několik předělávek. Tahle věkem zapomenutá generační kapela tedy dokazuje určitou nadčasovost v jazzu jiných :)

I dál zůstávám u jazzu nejazzu. Veronika doporučila projekt Floex klarynetisty Tomáše Dvořáka. Deska Zorya vyrůstá na elektronicky laděném jazzu, až si směrem k poslední stopě vytváří vlastní "elektronický podpis", aby zase skončila jednoduchým klavírem na dobrou noc. A myslím, že je stále co objevovat.

Mimo kategorii jazz jde jednoznačně Baromantika Lenky Dusilové. Nikdy jsem netušil, že tohle jméno bude v mé hudební knihovně, ale tahle deska je dotažená každičkým tónem do konce, moderní svými smyčkami i konzervativní kvalitou hudebního doprovodu, dobře otextovaná, což umožní i odpustit zpěvačce její mizernou výslovnost v angličtině. Nenechte se zmást - hlas uzavřený do smyček nejprve připomíná Imogen Heap, ale Baromantika má nakonec podstatně větší hloubku.

A velmi daleko od jazzu mají Depeche Mode, které mi doporučil Martin. Tahle kapela, o které jsem si myslel, že byla popovým idolem 80. let, adoptovala zvuk Bowieho Seven Years in Tibet a posléze Nine Inch Nails Year Zero a rozhodla se zbořit hranice svého žánru. Vykrádání říkáte? Já říkám nářez... Desku "Playing the Angel" můžete koupit leckde.

A abychom pelmel udělali opravdovým pelmelem, ujíždím také na klasické hudbě. Max Bruch koncert pro housle a orchestr číslo 5 asi budete jen těžko hledat on-line. Nejlepší je stáhnout si ho do mp3 přímo z cd. Tahle hudba je ryzí klasika, ale poráží na hlavu modernu. Výše zmínění Radiohead by mohli závidět. A nebo se inspirovat. Housle dělají psí kusy, štkají, melodickou linku chvíli udržují, chvíli tříští, aby se za pompézního zvuku orchestru přehouply do dalšího sóla. Chodit s tímhle ve sluchátkách po Praze, máte pocit, že všechny kudrlinky, sochy a každý kámen prastarých ulic se vám smějí.

O stavění zdí

(omlouvám se, pokud jsem již možná existujícímu autorovi následujícími řádky ukradl nápad - následující úvaha je se spíše nezávazným tkaním vlastních myšlenek)

Jsou stavitelé zdí. Jiní lidé jsou jako voda, oheň nebo vítr. Stavitelé zdí staví překrásné precizní stavby. Zdi nelze stavět bez určité logiky a pravidel. Vydrží staletí, pokud se postaví dobře. Voda se zdá být svobodná a věčná – protéká si mezi stébly trávy, mezi prsty, mezi cihlami nebo kameny. Vrývá nezaměnitelnou stopu velkým krajinným celků, formuje svět, napájí, osvěžuje. Vítr se zdá být lehký, nepolapitelný – létá si, naráží a zase mizí. Je poryvem. Je neurčitý, zato se ale pohybuje s lehkostí. Přináší zprávy, nápady. Je poštovním doručovatelem. Oheň mocně spaluje, strhává vše, co mu přijde do cesty. Dává teplo a energii, má sílu ničit a přeměňovat. Potřebuje ale vítr, aby ho živil a voda jej snadno uhasí.

Stavitel zdí by měl pochopit, že voda zdi obtéká, vítr přelétne, oheň sežehne. Vzájemně na sebe narážejí, existují spolu a kolem sebe, svým vlastním způsobem, ale zeď toho mnoho vydrží, usazená na svých základech. Stavitel může mít radost, že zeď tolik vydrží.

Těžko se ale v studené kráse zdí hledá štěstí, ale lze to – lze ho nalézt v procesu stavby. Je však chyba hledat ho ve výsledku – ve zdi samotné. Vítr, voda i oheň totiž často nabudou síly, která zeď zboří, a pak je třeba stavět od začátku. Pokud se stavitel viděl v hotové zdi, musí nad ruinami pouze trpět. A vítr, oheň, voda sílu zdi také neustále zkouší. Občas přijde zemětřesení, které otřese všemi, avšak nejvíce trpí právě zdi, pevně usazené na zemi. Ostatní živly se velmi snadno přizpůsobí. Voda změní tok, vítr se třepotá a ohni třesení vezme dech, ale jednou jev skončí a všichni tří pokračují, ze své podstaty nedotknutí. Zeď se však pravděpodobně částečně nebo úplně zboří.

Pro stavitele zdí je větší chyba hledat štěstí ve větru, vodě nebo v ohni. Nikdy svou zeď tak nerozhýbe. Nikdy jeho myšlenky a emoce nedosáhnou plynulosti emocí vody a lehkosti myšlenek větru. Cihly ani kámen nemají ani moc spalovat. Myšlení stavitele je myšlením logiky a pravidel, které voda nebo vítr nechápou a chápat nechtějí. Pravidla se k nim dostávají skrze zdi postavené jinými. Přizpůsobí se tím, že je musí obeplout, ale dál už se pohybují po svém. Přesto vše mnozí stavitelé hledají štěstí jinde. Pošetilé - akorát se tak utopí, jejich slova odplynou ve větru nebo se spálí, když si hrají s ohněm.

Stavitel zdi naopak opevňuje sebe a jiné. Musí ale chápat, že nemůže opevnit vodu nebo vítr nebo oheň. Opevněná voda může zůstat uvnitř zdi jako v rezervoáru, nicméně vytratí se plynutí, voda začne zahnívat a ztratí svou duši. Vítr uvnitř zdí zklidní, občas se ozve zapískání, ale nemá odkud kam proudit a téměř zmizí. Oheň zavřený mezi zdmi nemá vítr, který by ho živil, a tak vyhasne. Stane se plamínkem spoutaným v krbu.

Stavitel by měl stavět stavby velkorysé a otevřené, které umožní proudění, které umožní hostům přicházet a odcházet. Kde se hosté budou cítit dobře, kde se necítí uzavření. Pak totiž vdechnou zdem život.

Měl by však stavět s myšlenkou, že stavbu nelze dokončit, a že její zničení je beztak nevyhnutelné. A pokud dostaví, měl by více než z výsledku mít radost ze stavby další zdi. Pokud nestaví s důrazem na hotovou zeď, může mít více radosti. Může se věnovat stavbě lepší, zajímavější nebo sofistikovanější zdi a přesto mít radost, i když zeď ve svém čase nedokončí. A truchlit nad zbořeným? Nakonec i o zdech, které už neexistují, se budou vyprávět legendy. Nakonec tak jako o velkých povodních, požárech a bouřích...

Někdy je pro nás těžké vzpomenout si, kam patříme. Někdy se snažíme se ze své podstaty vymanit. Popsané podstaty nelimitují v tom, CO můžeme dělat - plynutí, formování, poryvy nebo spalování nás jen limitují formou, kterou to děláme (tedy limitují JAK to děláme). A naštěstí jsou klidná rána, kdy je myšlenka čistá a dává se nám vrátit zpátky k tomu, co nás definuje.

Život nezaměstnaného starého mládence plný překvapení

A jak že se má LB po návratu z Asie? Inu, je to hrůza, tenhle život nezaměstnaného starého mládence...

První týden po příletu se odehrával ve jménu boje s jet lagem (tzv. tryskovou mezerou) a nejnutnější administrativy: vybalit, přenastavit tarify, otevřít a přečíst poštu (nedej bože reagovat), obnovit dosílku. K tomu oba mobily rozbité, počítač se zbláznil, autu dochází technická a značky jsou v depozitu - pojistit, vyzvednout, osadit, přivézt... uaaaaa!!! Představa, že bych rovnou skočil do zaměstnání 8 hodin denně je momentálně víc sci-fi, než osedlat malajského tygra.

K tomu je všechno v ČR hrozně čisté, tiché, nebarevné, mdlé, demotivující. Kde je všechen můj křik, špína a odpadky?! Navíc se mi tady v té naší úžasné čistotě naplno vrátily alergie. Jaktože v exoické Asii nebylo nic?

Trochu oddech alespoň z pohledu alergie a tryskové mezery přineslo lyžování v Itálii s rodiči. Ale zase - po Asii to byl šok luxusem. Tolik značkového prádla a všechno zaručeně pravé, dokonce s pravými cenovkami - dokážete si představit, jak působí ve výkladu RayBeny s cenovkou 200€ poté, co jste byli půl roku někde, kde je nosí úplně každý - s cenovkou 3€? Navíc: Jídlo ve srovnání s překořeněnou asijskou dietou je mdlé chuti, byť stojí dobrý dvacetinásobek. To pak svaly lokálně atrofují, když saháte pro peněženku. V neposlední řadě: Déšť! Něco, co jsem teď snad 3 měsíce neviděl!

A sníh! A úžasná česká lezavá zima. Jenže dokážete si představit, že by pan nezaměstnaný dostal chlapskou rýmičku? Ouvej...

A další týden po návratu z Itálie. Najednou se k drobným administrativním povinnostem (doktoři, pracák, dotáhnout už rozdělané) přidává ještě večerní popíjení s kamarády. Příjemné, ale už jsem se nějak odnaučil, že mezi hospodou a postelí je cosi jako veřejná doprava, a že to jezdí jako sobí spřežení na Čukotce. Z houpací sítě přímo do peřin? Kdepak - nezřídka tedy do postele upadám dávno po půlnoci a po cestě mi mrznou prsty.

A v neposlední řadě. Najednou je tady zase historie. Už jsem zase někdo, kdo má auto, kreditku, životko a hypotéku, je ocejchován korporát, chodí oblékán tímto a tímhle způsobem, patří do určité sociální vrstvy...

Jenže má sociální vrstva teď není korporát - jsem nezaměstnaný starý mládenec. A abych tomu učinil zadost, se skřípěním zubů se dozvídám nejnižší nabídku havarijního pojištění svého výkonného rodinného turbodieselu nižší střední třídy a v zápětí také, že těsnění na kabriolet bude stát dalších 15 tisíc a nebo si budu muset počkat, až někdo vyrobí a naskladní neoficiální verzi. Nechcete někdo podpořit nezaměstnané? Máte garáž nebo přístřešek na auto? Udělejte dobrý skutek - prodám starý šunt s úplně novou střechou, která stejně teče, a do kterého jsem v minulých letech v poblouznění nasypal pár pěkných tisíc - značka podezřele levně.

A nakonec: Jsem toho po cestách pořád plný, ale život si tu jde tak nějak vlastním tempem a není příliš zvědavý na něco, co zní jako zvláštní povídka. Klade mi zcela jiné otázky. Rozpouští vzpomínky pomalu v návalu velkých drobností, který bych u zaměstnaných nikdy ani netušil. A tak, milí čtenáři, už jsem cestovací kapitolu uzavřel jako dočtenou knihu a přijde mi skoro absurdní se k ní vracet. Stalo se to vůbec?

Inspirace Kambodžou

Ačkoli během dlouhých přejezdů v Asii můžete číst leccos, nejvíce vás obohatí něco související s místní kulturou. A v Kambodži se nelze nedotknout tématu genocidy a režimu Khmer Rouge (Rudých Khmérů). Přinejmenším pokud o nich nic nevíte, nikdy tuto zemi úplně nepochopíte. A pokud víte, máte pocit, že se zbytečně "opájíte" krvavou historií, siláckou dobou, a že dneska už to snad ani není na místě. Nicméně ono je. Kambodža nebyla o nic horší než okolní země a režim Khmer Rouge nastoupil v druhé polovině 70. let - tedy v době, do které jsem se narodil. A není to jediné místo s genocidou a s lechtivými "přešlapy" v mezinárodní politice.

V tomto ohledu mi oči nejdříve otevřela útlá knížečka od spisovatelky Loung Ung "First They Killed My Father", která velmi nenásilnou formou líčí všechny násilnosti, které režim páchal na svých lidech. Někdy je až příliš znát, že autorka píše dokumentárně, jindy děj plyne tak přirozeně, že se vpíjíte mezi písmenka a plynete s nimi. Samotná Loung Ung, která na konci režimu uprchla do USA, je aktivistkou za lidská práva a angažuje se trvale za odminování Kambodži. Knihu lze koupit v angličtině v ČR, ale jednodušší je objednat přímo z Amazonu, případně je ke stažení v pdf do čtečky. A možná by měla být základní učební pomůckou na téma genocida...

Pokud nejste kamarádi s angličtinou, doporučuji jednoznačně shlédnout epický film Vražedná pole (Killing Fields). Film netíhne tolik ke zvěrstvům, které působil režim, jako spíše velmi pěkně vykresluje nástup Khmer Rouge, roli (nebo vinu) USA, a jak bezohledné jsou velké dějiny k "osobním dějinám" jedince. I tak si ovšem připravte silný žaludek. Milým bonusem je, že k filmu z počátku 80. let složil osobitý soundtrack známý multiinstrumentalista Mike Oldfield.

Poslední zajímavostí je, že díky Kambodži mají i Češi svého krále. Kambodžský král Norodom Sihamoni umí perfektně česky, neboť v naší zemi studoval a pobýval. Přišel sem ještě dávno před režimem Khmer Rouge a stihl zde vystudovat konzervatoř, akademii umění nebo protestovat proti okupaci v roce 1968. Ve srovnání s naším současným je Norodom veskrze renesanční panovník - nemyslíte?

A malé PS: Česká obdoba Vražedných polí je film Devět kruhů pekla z roku 1987 (ani náš režim se ke Khmérům z logických důvodů nehlásil), který dle recenzí působí velmi dobře, ale zatím se mi ji nepodařilo najít. Třeba budete mít šťastnou ruku.