Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Stopadesátka

Stopadesátka na dálnici je přeceňované téma. Pojďme se podívat na tu "kontroverzi" z různých pohledů.

Nehodovost. Na poloprázdné D3 to nehodovost zřejmě moc nezvýší. Jinde se to zatím zavádět nemá.

Spotřeba je individuální. Třeba u mne je nárůst mezi 100 a 130, a druhý potom mezi 150 a 170. Jiné auto to bude mít jinak. No a co? Někdo místo dieselu benzín, kde bude spotřeba 14 litrů na 100 a v tu chvíli se 8 litrů při 170 zdá být ok. Lidé si svoje auta kupují s vědomím, kolik žerou, a pokud jedou 150, jedou tak s plným vědomím, že to za 4,5 litru nebude. Propálené palivo si vědomě zaplatí, protože chtějí.

Hlučnost asi rozdílná bude, ale co je to proti tiráku?

Cestovní tempo se nezlepší. Pokud v husté dopravě jedu 150kmh, nutí mne to neustále zpomalovat. Pomaleji jedoucí auta, která jsem předjel za Budějovicemi, mne dojedou v nejbližší vesnici, kde dálnice končí. Vyšší rychlost má teprve smysl, pokud večer přejedu stosedmdesátkou celé Německo. Tam je úspora času oproti 130 nebo 100kmh viditelná, ale zase to musím zvládnout bez tankování, protože zastávka na pumpě kvůli vyšší spotřebě časovou výhodu okamžitě smaže. Nemluvě o elektromobilech, kterým rychlost 170kmh vysaje baterku náruživě jako dítě Jesenku.

Co se požitků týká, ano, rychlost umí být opojná. Ať už proto, že auto má nad 130 kmh stále dobrý zátah nebo protože dieselové chrochtání se změní v příjemné mručení. Požitek z jízdy ale mám větší na okresce v 90 kmh, kdy auto vykrajuje zatáčky. A můžu jej mít v 70kmh s kabrioletem se staženou střechou. 150kmh spíše než požitek je "cestovní tempo" a tam platí odstavec výše. 

O svobodě projevu to také není. Žádnou extra svobodu to narozdíl od Autobahnu nedává. Protože ještě větší "vítr ve vlasech" člověku dá chvíli svištět třeba 200kmh, kdy se zvuk motoru úplně změní, a krajina se začne měnit v jakousi čáru kolem. I vytočený diesel pak zní sympaticky a úplně jinak. A v tu chvíli vás stejně dojede policejní Superb a přijdete o řidičák, i na nové stopadesátce.

Takže kuchat do toho z jakékoli strany je plácání do vody. Zaveďme to. Vůbec nic se nestane. Nezaveďme to. Vůbec nic se nestane. Teď se to schválilo, tak tomu dejme šanci, ale nepřeceňujme to.

Manýra

Itálie zakázala další italský vůz, který není vyrobený v Itálii. A kvůli čemu? Kvůli malé trikolóře na boku Fiatu Toppolino. Více zde. Po Alfa Romeo Milano, což je krabice na klobouky, která má vespod tunovou baterku, a lepí se na ní název Milano, je to už druhý bláznivý zásek italské vlády.

A mně se to líbí. Přijde mi to ujeté, asi jako si vymáhat výšku domu na developerech systémem obstrukcí. Taky to není moc pro-businessové, ale je v tom určitá hrdost a manýra.

Monopoly

Nedávno jsem tu psal, jak Poláci budou stavět dálnici, a jak jim lokální firmy zatnou tipec (zde). Nuže, stalo se. Metrostav úspěšně zvládl přes Antimonopolní úřad anulovat vítězství polského Budimexu (zde). Tím nejenže pozdrží stavbu, ale ještě pořádně ukáže, kdo tu má monopol. Já jen kdy si toho jako národ všimneme, že s tím Metrostavem není něco v pořádku...