2024-08-31

Fordem po silnicích střední Evropy

Léto zase odplynulo v poklusu. Většinou bohužel pracovním. Nedá se ale říct, že bychom nic neviděli - epické zážitky jako Zugspitze nebo vláček ve Švýcarsku (der Zug) jsem tu popsal samostatně. Lord Ford ale letos ujel asi 20 tisíc kilometrů a pro něco to být muselo. Střední Evropa byla letos takový můj byteček. 

- poznámka: Mustang na obrázku není náš - když se napíše Lord Ford, myslí se naše staré vesele chrochtající Mondeo -

Začalo to Kitzbühelem s Ivošem, Bárou a dětmi. Alpy v dubnu jsou magické. Dole už kypí jaro, ale nahoře ještě zůstává sníh. Jak z obalu čokolády. A ten božský klid. Všechny je "už a ještě" zavřené - lanovky, hospody, turistické atrakce. O to víc můžete chodit, stavět potůčky, koupat se v ledové, piknikovat, válet sudy po louce, a pak dětem vyplachovat očka od pylu. A nad sebou máte pořád ten Milkasicht.

Za vzpomínku určitě stojí Bratislava - příjemné spojení služební cesty a rodinného víkendu - s nádherně horkým počasím, kdy na Dunajíčku bylo jako na riviéře.

Firemní off-site v Zakopaném - takový pojem a přitom moje první návštěva. Docela časová tíseň - takže z hor jsem moc neviděl, ale to, kam pokročili Poláci, ano, a bylo to fascinující. 

Na nákup piva do Drážďan. Měla to být solo-akce ve stylu soustředění v Berlíně 2012. Jet ráno tam, nakoupit v Getränkemarktu v Räcknitz plný kufr Mondea a zase vroom vroom zpět. Nakonec nám z Holešovic vede dálnice až do Drážďan - stačí se držet čáry a mačkat plyn. Rodina se ale přidala, cesta kvůli sekání trávy na dálnici hrozně trvala, a z výletu se stal celodeňák, s návštěvou českých korunovačních klenotů, kdy jsme byl rád, že jsme Getränkemartk nakonec večer stihli. Pár dojmů: Drážďany, pokud člověk nebrousí jen památky (a to my ne), jsou příjemně živé město. Objevil jsem tak třeba Innere Neustadt. Co mi nejde do hlavy, je saská němčina. Ne, nejde. Německé pivo ale jde. Nedávno jsem dopil poslední lahev. Epické vyvrcholení ovšem bylo uprostřed léta s Ondřejem, kdy jsme si dali korzo po Dejvicích s lahvemi Berliner Kindl, jako kdysi po ulicích Schönebergu (podle mne Dejvice a Schöneberg jsou dobrá paralela - stejně jako Vinohrady a Charlottenburg).

Potom Itálie. Dojet autem do Caorle je taková mastňácká česká dovča. Tohle ale bylo speciální - málokdy totiž vyrazíte v červnu. Prázdné dálnice, prořídlé ulice, poloprázdná ubytování - teplo, ale ještě ne horko. Jednoznačně balzám na duši. K tomu Benátky bez náporů turistů, kde vás vítají poloprázdné restaurace, a místní popíjejí svoje drinčíky na klidných náměstíčkách a venčí psy. Tohle bych mohl mít každý rok.

Po Itálii Bratislava. Tři schůzky, přípravný meeting z auta z benzínky z místa spolujezdce. Docela hektika. V úterý večer domů do Prahy a ve středu ráno nabrat kolegu a Berlín.

Berlín. Sice mnou cloumaly alergie, nevyspalost (která je umocňuje), ale i tak to byla nezapomenutelná záležitost. Z okna hotelu koukám na Ostbahnhof, kousek ode mne teče Spréva, kudy vedla "zeď", a která je teď už skoro komplet obrostlá novostavbami - naposled jsem tu byl 2014 (navštívit s Niki a Donaldem Katrin) a ještě tu nic nestálo. Procházky do kanceláří Visa v Kreuzbergu byly příjemné, stejně jako kanceláře samotné. Takové trendy berlínské. I kravaťáky to nutí tu být víc free, alternativní. Všude palety, recyklace, beton, cihla, masivní dřevo. Bože, jak je to naivní a unifikované, ale k Berlínu to patří. Stejně jako cyklisté hádající se s řidiči - neustále.

Úžasné byly procházky po kurzu do města, drinky, večeře. Skupina, která se sešla z Visa z celé Evropy a středního východu, byla lidsky inspirativní. A to jako morous z nory neříkám každý den. Fajn byl i kurz - svůj díl na tom měl i Robert - der Kreativfritze. 

Za vzpomínku stojí Häckescher Markt a bezďácký pajzl. Tapas bar Daniela Brühla. 80ies style disko-dechovka v bavorské pivnici na Alexu. A tak.

A pak prázdné východoněmecké dálnice, kdy jedete pořád 170  klesá vám spotřeba pod "český průměr". A k tomu příjemné rozpravy s Artemem v autě.

No a čeká mne ještě Totes Gebirge, Varšava, a pokud se podaří naplánovat, rodinně pracovní výlet do Budapešti.

Bylo to intenzivní. Někdy se mi ale docela stýská po líném bankovním létě na chalupě v Jižních Čechách. Co naplat. Člověk nemůže mít všechno.

Spolu Bernina Expressem

Někde v jádru jsme všichni tak trochu děti. A děti mají rády mašinky. A švýcarské mašinky vám musí vykouzlit úsměv na rtech, protože to je ta nejvyšší liga mašinek.

Takže opět zápletka "čtyřicet" - od rodičů jsem k čtyřicátinám dostal nádherný dárek - cestou Rhétskou dráhou, Bernina expresem první třídou, s hlídáním dětí. To mělo další krásnou odbočku: S ženou jsme dlouhé roky nestrávili tolik intenzivního času bez dětí. Nuže, nerozvádíme se. Pořád spolu umíme mluvit i mlčet a pořád je nám spolu dobře.

Ale teď už na koleje.

Den 1

Začal volně výjezdem z Prahy. Cesta Fordem přes Německo utíkala pěkně - kolem Řezna šlo svištět 170 a teprve u Mnichova začaly zácpy. Chvílemi to stálo úplně. A trvaly dost až do doby, než jsem se dostali na dálnici směrem do Rakouska. I tam už ale člověk musel ve šňůře pomaleji. Dobrá zpráva, že vorarlberská dálnice je až za Bregenz zadarmo, protože slouží jako obchvat zmíněného města. 

Blížil se večer, a tak jsme v Bregenz zastavili. Pozdní odpoledne na "moři tří zemí" bylo nádherné. Na pozadí hory, před námi nekonečná voda a rýnská krajina. Na břehu staré město. To samo o sobě není bůh ví jak krásné, ale má takovou tu snobskou západoevropskou atmosférku. A osvěžit se ve vánku u jezera prostě stálo za to. Prázdnou hospodu jsme nicméně v pátek nenašli, a tak jsme v rámci urychlení pokračovali do dálničního McDonald's (ano, i bez dětí...). Bylo tam ale dost obtloustlých rakouských "dětí", kteří tam přijeli svými prvními vozy. Místní kulturní stánek.

Pak už jsme pokračovali do tmy. A protože jsem škůdlil na švýcarské známce, jeli jsme asi 60km po pitoreskních okreskách přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Byla už tma, takže dosahovat povolené osmdesátky skoro nebyla potřeba - i vzhledem k profilu úzké silnice procházejí přes města, náměstíčka, a dokonce jedním hrádkem.

Cesta skočila v Churu v půl jedenácté nad schody, které už ani Mondeo nebylo ochotné sjet. Vzdali jsme navigaci ve starém městě a zajeli na nádraží, kde jsme Fordíka nechali spát v kryté garáži. Franky navíc, ale zase určitý klid v duši. Pak jsme se vydali starým městem, kde jsme mimochodem potkali první vláček, který se tudy plazí po ulicích trochu jako tramvaj. Ale tam už mne přepadla velká únava.

Rozhodně doporučuji hotel / hostel Bogentrakt. Tenhle starý dvůr býval do roku 2020 vězení. A majitelé si s vězeňskou tématikou vyhráli v každém detailu. Například dveře do pokojů jsou pancířové a mají padací okénko, kudy se servírovala strava (samozřejmě slepé a jen jako). Mezi chodbami jsou ponechané mříže. A tak dále. Přitom je tu úžasná chill atmosférka. Ráno kafíčko ve dvoře Sennhof, stolní tenis, co-working, společenská místnost se starými digihrami. Pastva pro oči.

Den 2

Začal v Churu. Nečíst jako čůr, ani jak chuj, byť prosté a veselé Čechy to k tomu svádí. Je to jen a jenom kchůr. Tohle město má atmosféru! Jednak je autenticky staré, protože Švýcaři ovládají umění neutrality. Ale také je uhlazené jak pokojíček. Každý obchod je "designový" - i prodavač látek a nití má uspořádanou výlohu tak, že estetika je až na prvním místě. Kavárny jsou interiérově designové lahůdky, které zůstávají švýcarsky útulné. Trhy působí čerstvě, nadýchaně. Vše je tu takové tradiční. Budu teď znít jako rasista, ale západní Evropa je převážně barevná. I venkov. Tady ne. Větší města budou určitě jiná, ale v Churu jsme na maloměstě, jakkoli je ekonomicky supervýznamné. 




Po snídani v kavárně (Zmorgä) byl už víceméně čas vyrazit na vlak. 

Takže vlak.

Rhétská dráha je úzkorozchodná, přes 100 let stará, ale není to žádná muzejní rarita. Červené housenky jsou supermoderní, jezdí po kvalitních rovných kolejích a mají... bože... bože ty mají tah! Co tyhle vlaky vyjedou a ubrzdí za prudké kopce totálně popírá fyziku - a bez zubačky. A to třeba deset vagónů bez motoru táhne jen jakási tramvaj.

Ne všechny soupravy jsou luxusní, ale vagóny Bernina expresu jsou úžasné. Mají prosklená okna a částečně střechu a samozřejmě pohodlné široké sedačky a klimatizaci. Signál tu moc není, a místní wifi slouží jen pro aplikaci, která informuje, o místních zajímavostech. To je ale dobře, člověk může víc kukat ven a méně do mobilu. Občerstvení je důležité. Káva, víno, pivo, prosecco. Co víc je třeba ke štěstí?











Vláček začíná rychlou jízdou podél Rýna v rovině v šťavnatě zeleném a malebném Švýcarsku. Brzy ale opouští hlavní trať a začíná s vervou stoupat. A tady začíná potěšení pro vnitřní dítě. Všechny ty mosty přes průrvy, průjezdy kolem vodopádů, které přecházejí do tunýlků, viaduktů, které nadbíhají sami sebe... zázrak inženýrství ve spojení s přírodou. Vláček místy jede sám nad sebou jako had, který se kouše do ocasu.

Pak podjedete Albulapass a ocitnete se na malebné náhorní rovině u Svatého Mořice. Ty louky, květy - úplně jiný svět. A nad vámi se tyčí ledovce. Tady to ale nekončí. Vláček se tu větví a naše větěv pokračuje na Berninapass. Dál prudce stoupá do výšky 2200 k rozvodí. Tady jsou dvě jezera, která od sebe dělí asi 5 metrů. Jedno pouští vodu do Itálie, druhé do Rýna. A nad nimi se majestátně tyčí ledovce - všechny ty jejich Piz cosi. A jak se Berninapass překlopí na Passo Bernina, překlopí se i vláček na italskou stranu Švýcarska. Najednou má italština prim. Dolů už to tak pěkně nejde - červený hádek musí hodně brzdit, aby se neskutálel ze srázu. Poslední rozloučení s horskými loukami je u překrásného hotýlku, který shlíží na ledovec a údolí s jezerem pod ním. Vlak tu začne zatáčkou prudce klesat. V zatáčce pod hotelem je udělané jakési kruhové obřadiště, odkud lze pozorovat všechny možné strany, kolem vás létají barevní motýli a je to jak v pohádce. Oběma směry je tu pauza 15 minut. 

Pak už se klesá. Je zde nad sebou tolik cik-cak zatáček, že je ani nejde spočítat na prstech. V údolí vláček několikrát jede po ulici jako tramvaj, ale ne úplně volně - auta mají na jeho průjezd červenou.

Následuje italská hranice a už jsme v sušší a jižnější italské údolní krajině. Příjezd do Tirana napříč náměstím s velkým kostelem a farou je impozantní. Nejedná se ale o centrum - spíše jakýsi kostelní vrch. V Tiranu je vedro. Hotel Corona je typický nádražní hotýlek, ale výhodný z pohledu ranního vstávání. Jen je v něm vedro bez možnosti klimatizace.


Tirano má neuvěřitelnou atmosféru. Nebýt kolem Alpy, myslíte si, že jste někde úplně na jihu. Domy v centru jsou zcela kamenné, a působí jak návrat časem zpět o dvě stě let. Kamenné ulice v sobě drží nádherný klid a chládek. To samé i vinařský dvůr, kde jsme povečeřeli.

No a pak procházka a spát.

Den 3

Dobré ráno Tiráno! Sprcha, snídaně a honem na vlak. A pak stejná cesta zpátky. Tentokrát máme zadní vůz, takže hádka vidíme krásně celého. Do Churu přijíždíme po poledním. Oběd si dáváme v zahradě místní muzejní kavárny. Zeleninové lasagne byly famózní! Zcela bez těstovin, ale přesto vyvolávající pocit, že jíte lasagne.


Po cestě zpátky zastavujeme v Lichtenštensku ve Vadúzu. Dvě kávy za 13 EUR jsou overkill, ale byli jsme tu a máme odškrtnuto. Doporučuji shlédnout budovu Landstagu - krásná. A celé město je osazené sochami od známých umělců. No a pak už domů. Zpátky to jelo krásně - skoro celé Německo stosedmdesát - to už by se dalo nazvat "cestovním tempem".

Úplně na závěr: Ve Švýcarsku jsme si libovali, jak je tu levně. Nemějte nás za magory - samozřejmě je tu šíleně draho, ale s dětmi musíte už skoro vše násobit čtyřikrát nebo tři a půlkrát. A ve dvou to najednou působí pro peněženku tak lehce. Peněženka se totiž neptá na jednotkové ceny - zajímá ji jen, kolik z ní odteče celkem. Také vláček byl snesitelný lépe bez dětí. Potěší sice vnitřní dítě, ale ne to vnější. Páry, které s sebou měly děti, se musely rozdělit. Chodba vagonu zcela na konci vlaku pak sloužila jako dětský koutek oddělený zvukotěsnými dveřmi. Děti cesta bavila hodinu, a následně čtyři hodiny vyžadovaly animaci. My jsme naštěstí tento problém neměli.

2024-08-28

Léto pod Zugspitze


Na Zugspitze za léto putuje 50-60 bouřek. To znamená, že se tu něco přežene každé dva dny ze tří. V tomto tempu se odehrával náš letošní tanec. 4 kluci, 4 rodiče. 

Nejprve ale scéna. Rakouská oblast pod Zugspitze je epická. Údolíčko malebné, kolem kamenné stěny se špičkami jak kamenná koruna skalního krále. Už tohle samo při pohledu z okna ráno nebo večer navozuje atmosféru. Vrcholky jsou kolem.dvou tisíc metrů vysoké. Samotná Zugspitze má necelé tři tisíce - pro Němce nejvyšší hora, pro Rakušany druhotná, ale s nutností sousedy dorovnat. A také nejvyšší v oblasti.

Ubytovali jsme se v Ehrwaldu, což je místní největší obec, odkud se dá pěšky dojít pod Zugspitze i na lanovku Ehrwalder Alm s dětmi, pokud si člověk nechá hodinku extra. Lermoos ale žije také. Biberwier zase působí klidně a domácky. Margit nám navíc nabídla 3 koupelny, 2 balkóny, parkování pod střechou a dům byl svěcený. Příjezd sem je z Prahy nebo od Budějc fajn - oblast je hned na severu Alp.

Co jsme dělali? Pro děti to nebylo tak uhrančivé jako dříve na Salcbursku, nebo v Zillertalu. To má dva důvody. Jednak jsou kluci starší, a nebaví je každé hřiště, jednak tu atrakce nejsou tak lunaparkové. I tak ale bylo co dělat. 


Samotný vrcholek Zugspitze je fascinující. Podmanit si takovou horu - lanovkou, železnicí a udělat z ní pohodlnou turistickou základnu, která je organický poslepovaná jako mraveniště, to má něco do sebe. Ne tolik pro děti. Z ledovce zůstala jen louže, a sníh mají v zimě. I tak se ale počítá jízda lanovkou a zážitek, kdy nás bouřka uvěznila nahoře.

Ehrwalder Alm a Seebensee jsou taková něžná podívaná. Louka na konci lanovky se stádem pádících koní, hřiště pod Tyrolskou boudou nebo procházka k Seebensee, jezírku v lůnu skal, s chatou na občerstvení na půl cesty, stojí zato. Zpátky ale doporučuji cestu lanovkou. Sestup k autu od jezírka jen pro zkušené horolezce - jištěný ocelovými lany. Dal jsem si ho sám a naštěstí až dole pod skálou v lese mne přepadly kroupy. S batohem nad hlavou to šlo, ale zmokl jsem a rodina přečkala v suchu.

Grubigstein. Vyjeli jsme lanovkou až nahoru a zkusili s dětmi dojít na vrcholek. Nebylo to úplně pošetilé, hora je skalnatá, ale chodníček docela bezpečný. I tak ale čas a morál hrál proti, a tak jsme raději otočili na oběd. Gröstl stál zato. 


Pak jsme sjeli na střední stanici lanovky a odtud pokračovali po naučné stezce pro děti Moosle's Forscherpfad. Děti i nás to bavilo. Dovedla nás zpátky k lanovce, odkud by šlo udělat ještě lesní pohádkovou stezku, opět na úžasném panoramatu, ale dohnala nás opět podvečerní bouřka.

Bichlbach je lehce stranou, ale místní Sport und Freizeitpark je fajn. Minigolf, tenis, zipline, lanové centrum. Jen koupák je trochu minimalistický, a také parkování omezené. Děti si to ale užily. Vedle pizzerie San Marco a kousek odtud lanovka na Almkopf, kde se dá udělat okroužek cca. 3 km.

Marienberg v Biberwieru je zajímavý hlavně kvůli bobové dráze a sjezdu na tříkolkách. Boby jsou fajn, protože na nich smí sám jet i sedmiletý Víťa, a ovládání je jednoduché. Trochu jsme dráhu zašpuntovali, a s bezpečností měli problémy spíše starší kluci, kteří přijeli dolů lehce odření. Bobová dráha je jednou v ceně Z karty. Od dráhy se dá snadno přemístit k třem místním jezírkům. Weißensee láká, protože je neblíže, ale není koupací, a je trochu poznamenané přítomností silnice a vysokého napětí. Proto doporučuji popojít dál.

K dispozici jsou i klasické akvaparky a indoor lezecká stěna, pokud prší. Celou dobu nám pomáhala místní Zugspitzearena Card, se jménem Z-Karte, které už jsem neřekl jinak, než "karta speciální operace". Srdečně doporučuji pořídit, protože už při cestě na Zugspitze,  se vám z větší části vrátí. 

Vlak. Jezdí tu, je vidět a slyšet, ale narozdíl od Kitzbühlu na jaře jej bylo těžší zakomponovat. Stanice byly vždy tak nějak z ruky. Autobusy jsou v ceně Gästekarte, kterou dostane na ubytování a ve špičce jezdí pořád a všude.

Kocovinu si můžete vysloužil v irském baru, který si to otevřel pravý Skot, ale obsazen je spíše místními. Není nad to si oprášit hovorovou němčinu a připomenout, že Rakušané jsou nám u piva v mnohém podobní víc, než si chceme připustit.


Pokud rozhodíte časové sítě, je toho tu víc. Soutěsky, další jezírka, GaPa atd. Týden dovolené ale má jen 6 dnů. A pokud bychom přijeli podruhé, nebude to stejné. Starší děti, jiné možnosti, jiné nároky. Co ale zůstane, je úžasná skalní scéna. Díky proměnlivému počasí jsou také na místě úžasné západy slunce s barvami, které jsme si museli každý den z balkonu fotit.



2024-08-12

Od vína ke státnosti

- psáno za střízliva -

Čas od času se rozhoří debata, že by se Češi měli omezit v pití alkoholu. Potenciální omezeni míří na množství, většinou formou daní.

Proč ale pijeme?

Velký důvod pro mne je chuť. Dobré víno je tak neuvěřitelně mnohoznačné. Je zábava ho chutnat. Druhá věc je, že víme, že alkohol nás opíjí, takže ho (většinou) pijeme pomalu a málo. To má dopad v tom, že si ho vychutnáme. Dobré pivo je zase osvěžující a krásné hořké. 

Pijí pro radost. S někým, po kole na spláchnutí dobře jízdy, občas večer jednu dvě sklenky červeného na chuť.

Občas se to zvrhne. V práci pořád někdo nosí panáky a myslí, že tím zažehne tu radost a přátelství. U mne to funguje opačně. Opíji se a jsem naštvaný. Na sebe, na kolegy, na celý ten koncept nuceného chlastání. Stejné je to občas s některými lidmi, když se jde takzvaně na párty. Ja nejsem party člověk. V prostoru neslyším, potřebuji fixovat v klidu jednotlivého člověka, a být tam bez vazby na ostatní a jenom chlastat mne nebaví, protože se nebavím. Takže proto taky nepiju, ale občas se díky tomu slušně zřídím. Ale potřebuji, aby mi v tomto pomohl státni úředník?

Teď co by se stalo, kdyby nebylo pivo a víno? Většina nápojů je sladká. Já od nácti nesnáším sladké pití. Takže zůstanu u sodovky? Doprčic to raději ne. Navíc ta trocha méně sladkých pití je dost předražená. Kombucha stojí tolik co víno, a ve výsledku bývá často taky jen sladká. Domácí limonády se někomu i podaří, ale často jsou taky hodně sladké. V hospodě vám řeknou "lidí to tak chtějí". A tím jsem zase v pasti. Navíc limonáda stojí 90 korun a pivo třeba 60. Takže, pokud začne omezení platit, je to inflace 50% na jedné sklence. A já ty prachy nemám. Nemám. Nechci platit za popíjení s kamarády o 50% víc. Všude platím pořád víc, proč to zvyšovat uměle i tady? Dost, že si zase uměle zvýšíme cenu paliva, elektřiny a čeho všeho ještě.

Takže výsledek omezení alkoholu povede v mém případě k vyšší ceně a horší chuti. Jestli to přinutí venkovského pijana změnit styl života na aktivnější, to nevím. Vzpominam na místní z rakouské venkovské hospody, jak seděli celý večer o jednom větráku. Pivo tehdy stalo 3,80 EUR, zatímco u nás tehdy 28 Kč - ano, vesnický pijan v Česku by za tu dobu "urazil 3 kousky", rakouský schofft Eines. Funkce ceny.

Takže dopad do celkové opilosti národa to mít bude pozitivní, o tom žádná, ale proč by výchovou opilců měl stát omezovat mne? Nesnažím se snad být dost dobrý občan? Pracuji jak mourovatý, platím velké daně, starám se o rodinu, a ti idealističtí mizerové mi chtějí zdražit víno. A protože mezi občany nesmíme rozlišovat dobré a špatné (to bychom byli zpátky v totalitě), nejlepší by bylo nezavádět omezení pro nikoho.

Ještě poslední pohled. Ten se vrací k základům demokracie a statnosti. V kostce: Co mne má stát co vychovávat? Jsem svobodný občan - jsem víc než stát, protože stát je můj služebník. Nechci, aby se cpal do stále víc a víc oblastí. Dnešní stát to ale vidi zjevně opačně. Vodit lidí za ručičku jak dětičky, neb jdou slepí a nevědí, co chtějí. A my jako stát zřejmě víme, že chceme víc montoven, velkou zaměstnanost slepých robolidí a díky tomu svůj klid u koryta.