Léto zase odplynulo v poklusu. Většinou bohužel pracovním. Nedá se ale říct, že bychom nic neviděli - epické zážitky jako Zugspitze nebo vláček ve Švýcarsku (der Zug) jsem tu popsal samostatně. Lord Ford ale letos ujel asi 20 tisíc kilometrů a pro něco to být muselo. Střední Evropa byla letos takový můj byteček.
- poznámka: Mustang na obrázku není náš - když se napíše Lord Ford, myslí se naše staré vesele chrochtající Mondeo -
Začalo to Kitzbühelem s Ivošem, Bárou a dětmi. Alpy v dubnu jsou magické. Dole už kypí jaro, ale nahoře ještě zůstává sníh. Jak z obalu čokolády. A ten božský klid. Všechny je "už a ještě" zavřené - lanovky, hospody, turistické atrakce. O to víc můžete chodit, stavět potůčky, koupat se v ledové, piknikovat, válet sudy po louce, a pak dětem vyplachovat očka od pylu. A nad sebou máte pořád ten Milkasicht.
Za vzpomínku určitě stojí Bratislava - příjemné spojení služební cesty a rodinného víkendu - s nádherně horkým počasím, kdy na Dunajíčku bylo jako na riviéře.
Firemní off-site v Zakopaném - takový pojem a přitom moje první návštěva. Docela časová tíseň - takže z hor jsem moc neviděl, ale to, kam pokročili Poláci, ano, a bylo to fascinující.
Na nákup piva do Drážďan. Měla to být solo-akce ve stylu soustředění v Berlíně 2012. Jet ráno tam, nakoupit v Getränkemarktu v Räcknitz plný kufr Mondea a zase vroom vroom zpět. Nakonec nám z Holešovic vede dálnice až do Drážďan - stačí se držet čáry a mačkat plyn. Rodina se ale přidala, cesta kvůli sekání trávy na dálnici hrozně trvala, a z výletu se stal celodeňák, s návštěvou českých korunovačních klenotů, kdy jsme byl rád, že jsme Getränkemartk nakonec večer stihli. Pár dojmů: Drážďany, pokud člověk nebrousí jen památky (a to my ne), jsou příjemně živé město. Objevil jsem tak třeba Innere Neustadt. Co mi nejde do hlavy, je saská němčina. Ne, nejde. Německé pivo ale jde. Nedávno jsem dopil poslední lahev. Epické vyvrcholení ovšem bylo uprostřed léta s Ondřejem, kdy jsme si dali korzo po Dejvicích s lahvemi Berliner Kindl, jako kdysi po ulicích Schönebergu (podle mne Dejvice a Schöneberg jsou dobrá paralela - stejně jako Vinohrady a Charlottenburg).
Potom Itálie. Dojet autem do Caorle je taková mastňácká česká dovča. Tohle ale bylo speciální - málokdy totiž vyrazíte v červnu. Prázdné dálnice, prořídlé ulice, poloprázdná ubytování - teplo, ale ještě ne horko. Jednoznačně balzám na duši. K tomu Benátky bez náporů turistů, kde vás vítají poloprázdné restaurace, a místní popíjejí svoje drinčíky na klidných náměstíčkách a venčí psy. Tohle bych mohl mít každý rok.
Po Itálii Bratislava. Tři schůzky, přípravný meeting z auta z benzínky z místa spolujezdce. Docela hektika. V úterý večer domů do Prahy a ve středu ráno nabrat kolegu a Berlín.
Berlín. Sice mnou cloumaly alergie, nevyspalost (která je umocňuje), ale i tak to byla nezapomenutelná záležitost. Z okna hotelu koukám na Ostbahnhof, kousek ode mne teče Spréva, kudy vedla "zeď", a která je teď už skoro komplet obrostlá novostavbami - naposled jsem tu byl 2014 (navštívit s Niki a Donaldem Katrin) a ještě tu nic nestálo. Procházky do kanceláří Visa v Kreuzbergu byly příjemné, stejně jako kanceláře samotné. Takové trendy berlínské. I kravaťáky to nutí tu být víc free, alternativní. Všude palety, recyklace, beton, cihla, masivní dřevo. Bože, jak je to naivní a unifikované, ale k Berlínu to patří. Stejně jako cyklisté hádající se s řidiči - neustále.
Úžasné byly procházky po kurzu do města, drinky, večeře. Skupina, která se sešla z Visa z celé Evropy a středního východu, byla lidsky inspirativní. A to jako morous z nory neříkám každý den. Fajn byl i kurz - svůj díl na tom měl i Robert - der Kreativfritze.
Za vzpomínku stojí Häckescher Markt a bezďácký pajzl. Tapas bar Daniela Brühla. 80ies style disko-dechovka v bavorské pivnici na Alexu. A tak.
A pak prázdné východoněmecké dálnice, kdy jedete pořád 170 klesá vám spotřeba pod "český průměr". A k tomu příjemné rozpravy s Artemem v autě.
No a čeká mne ještě Totes Gebirge, Varšava, a pokud se podaří naplánovat, rodinně pracovní výlet do Budapešti.
Bylo to intenzivní. Někdy se mi ale docela stýská po líném bankovním létě na chalupě v Jižních Čechách. Co naplat. Člověk nemůže mít všechno.