Pěkna prsija

LinkedIn se bulvarizuje, ale ještě pořád tam panuje zdravý rozum a debata, protože lidi tam vystupují za sebe a za své firmy. Přesto občas člověk potká případy, které balancují na hraně.

Jakási poradkyně se vyfotila ve velmi vyzývavé róbě (noční košilce) a k tomu postovala nějaké moudro. Moudro bylo dobré, schválně jsem si ho přečetl až do konce. Akorát jeden z prvních komentářů byl od nepřímého kontaktu, vůbec nebyl k moudru, a navíc byl velmi přímočarý: Pěkna prsija.

Reakce totálně bouřlivá. Autorka samozřejmě vše znechuceně postovala znovu i s tímto komentářem a nastalo veřejné pranýřování. Akorát skončilo trochu jinak, než čekala. LinkedIn se rozdělil z poloviny na pranýř odhalené autorky a na pranýř neslušného komentujícího. Včetně části dam. No a ta polemika měla šťávu. 

Co tedy dáma podle některých udělala špatně? 

Objektivně, na profesionální sítí bychom se měli prezentovat převážně v rámci své profese. A mluvit, když máme co říct. Hezké tělo, svaly nebo ňadra poutají pozornost - vždy a všude. Jsme bytosti sexuální. Ale pokud nejsme modelka, poradkyně pro osobní styl, fotograf aktů, nebo fitness trenér, neměl by LinkedIn být o ukazování těla.

Protože co se stane, když LinkedIn bude o ukazování těla?

Tělo je prodejní taktika. Vypracované a štíhlé mužské tělo ukazuje, že pán má svůj život pod kontrolou a pracuje na sobě. Krásná dámská postava mluví stejným způsobem. Pokud k tomu máte dobrý post, je to neodolatelná kombinace. Může to ale dopadnout jako ikonická Bóbiká - přinese to vedlejší účinky, které budou silnější u mužské části populace, protože přirozeností žen je svádět muže a přirozeností mužů je převzít iniciativu a o ženu usilovat.

Kdo si nejhlasitěji stěžuje, jsou logicky ženy. Na LinkedIn říkají, že si připadají lovené. A ano, do určité míry je to odporné - přijdete prodat svůj produkt (třeba kanalizační filtry) nebo říct, jak úspěšně vedete tým vyrábějící kanalizační filtry, a chlapi vám místo pochvaly za odvedenou práci píšou o rande. To je otrava. 

Cesta z toho?

Zamyslete se, jak moc dává smysl na LinkedIn vyobrazovat sebe. Pokud dáte na LinkedIn fotku v noční košilce nebo v elastickém trikotu z týmbildynku, musí vám být jasné, že kromě svých myšlenek ukazujete i svoje tělo. A teď myslím i pokud jste hezounký šedivý vousáč s moudrýma očima za velkými brýlemi. 

Na LinkedIn patří fotky z konferencí, grafy, schémata. Ne selfie.

Jak skončila paní s prsiji? Po dlouhé debatě uznala, že to možná nebylo foto úplně k věci, a že post psala ráno v posteli a nenapadlo ji nic lepšího, než přidat svoji fotku v daném stavu věci. To, že byla takto zahnána do kouta, je vzhledem k výše řečenému možná vítězství zdravého rozumu, ale samozřejmě pořád je vysoce neslušné komentovat někomu prsija - jak tváří v tvář, tak na sociálních sítích.

Abych se vrátil k LinkedIn, měli bychom před příštím zveřejněním příspěvku vzít rozum do hrsti a vždy zvážit, co chceme světu sdělit. Ukázat svoje prsija nebo moudrou mužnou tvářičku, což je hodně osobní, nebo říct něco víc k tomu, na čem profesionálně pracujeme, co se nám povedlo? Ja pořád hlasuji pro to druhé, profesionální. O tom by podle mne LinkedIn měl být. 

Nevyhnutelnost apokalypsy Kbelská

Kbelská se bude rekonstruovat. A agitátoři už bijou na poplach, že je to zase selhání pražské kavárny a levice. Nás to zasáhne přímo do srdce, protože tudy jezdíme skoro pořád.

Co je ale Kbelská?

Kbelská byla stavěná jako provinční radiála v dobách, kdy vznikala sídliště, D8 neexistovala a autem se jezdilo na chalupu.

Jedná se o ulici, nikoli o komunikaci typu dálničního typu, takže jsou na ní kanály, a chybí odstavné pruhy, tedy možnost rozšíření.

Dnes po ní jezdí celá Evropa, když chce objet Prahu, protože neumíme získat povolení na městský okruh. A proto je pořádně zničená. Podobné koleje od kamionů v Česku už jinde moc neuvidíte. Kanály jsou propadlé. Výtluky jsou ostré o velké, a protože se jede na nárazník na nárazník, tak nejsou dopředu moc vidět. Je to mezinárodní ostuda a ničitel podvozků.

Alternativa? Pro kamiony není - maximálně přes střední Čechy. Pro osobní dopravu Prosek a stále vesnické silnice v dírách typu staré Letňany, Čakovice a spol. Tam jistě budou z převedení dopravy nadšení a místní vesnický semafor raději spáchá sebevraždu.

Takze nezbývá než tnout do živého a transkontinentální dopravu na Kbelské na čas omezit. Jinými slovy poslat půlku Evropy do kolon. Držme si palce, ať to není dlouhý čas, a ať rekonstrukci nezastaví liga radikálních matek s kočárky nebo ochránci vydry obecné, kteří až doteď s Kbelskou nic nedělali, ale když je možnost si kopnout, tak ji využijí.

Co asi může Česká republika udělat lépe, je komunikace. Jenže ta není jednoduchá, protože odkomunikujte toto na tisíce cizích kamioňáků, kteří většinou ani nemají na výběr.

Mohla by Kbelskou vyasfaltovat super-rychle - některé země to umí. Jedna mašina dere asfalt, druhá upravuje podklad a třetí asfaltuje. Až by se dodělal okruh, udělalo by se to znovu a pořádně. Jenže Kbelská je městská ulice, jak už bylo řečeno, a narozdíl od dálnice tu jsou zmíněné kanály, které nelze zalít asfaltem. Takže pomalá piplačka.

Co můžete udělat vy lépe? Nejezděte autem. Zrovna směrem na sever tedy neexistuje jiná alternativa než autobus, což už jsem.tady pitval, a chápu, že pokud jezdíte Mercedesem v saku do práce, nechcete sedlat přeplněný autobus. A právě pro vás by Praha mohla posílit spoje. Jenže ona to děvka jedna pirátská neplánuje. 

A jak se STK a Praha zachová u okolních rekonstrukcí, aby nebyl souběh s jinou uzavírkou a peklo se neprohlubovalo? Zatím se nic konkrétního neřeklo, ale hádám, že kde přijde stavební povolení, tam se začne stavět. Takže je možné, že souběžně s Kbelskou bude stát klidně asfaltovat taky Prosek nebo Letňany. Tady by schopný manažer mohl dupnout, a říct důrazně: "Ne, teď nic dalšího." Ještě by se tím letos ušetřil rozpočet. Jenže když se tak obtížně staví, a peníze už jsou přiklepnuté, nikdo nechce přijít o příležitost. Takže se zřejmě dupat nebude.

Prostě si zvykejme, že stát a město se teď o silnice trochu více starají, a tím pádem je peklo každoroční stav. Mnoho let byl klid, ale pod jeho pokličkou silnice hnily a rozpadaly se, zatímco řidičů stále přibývalo.

Novoroční 2026

Jak proběhl nový rok? Nebyl jsem zdravý, a stejně na tom byla i návštěva, takže jsme pili čaj a skoro nic nejedli. A půlnoc jsem prospal.

Ale údajně byly i přes nový zákaz ohňostroje, a soudě dle stavu před usnutím jich nebylo málo. 

Zákaz ohňostrojů je vůbec zajímavý společenský úkaz. Ukazuje efekt pravidla pro pravidla. Jak může několik tisíc policajtů ohlídat 5 miliónů odpalu chtivých Čechů? Pravidla pro pravidla mají tu nevýhodu, že příliš nepomohou, jen zesměšní zákon.

Druhá věc je tradice. Zastánci všeho tradičního by měli tendenci měkký a trapně moderní zákaz petard odsuzovat, jenže mnoho z nich má psy, takže musí jít proti tradici. I jim šťastný nový rok. 

Do třetice je zajímavé, že meteorologové naměřili skokově menší znečištění během oslav. Rozdíl je údajně velmi výrazný. Takže i přes ohlušující salvu již od brzkého večera přece jen tichá většina zákaz respektovala. Skoro tomu nevěřím.

Nakonec dodám, že petardy jsou blbost a zákaz se mi líbí. Pro mne je konec roku a začátek nového roku označen zvukem "plop", kdy vyletí zátka. K tomu křupou bohemky a svět je fajn. To stačí.

A pokud výbuchy být musí, chápu ještě, když se udělá jeden velký řízený městský ohňostroj.

No a po novém roce nás čekal bílý jednorožec v Holešovicích. Totiž nad Prahou 7 a 8 šla jakási přeháňka, která lokálně vykouzlila závěje sněhu. Dodám, že zrovna naše čtvrť uprostřed města v nížině u vody, je nejméně sněžným místem v Praze a možná v České republice, a za 10 let života tady, tento úkaz ještě nenastal. Budiž zázraky. 

A protože tak pěkně sněží, po patnácti letech jsem si koupil běžky. U těch původních už nebylo moc po čem jezdit. Ten samý den nám ještě sousedka vytopila sklep, aby nebylo málo zázraků. 

Na každý pád, bez petard nebo s nimi, přeji vám čtenáři vše nejlepší i v roce 2026.

Sbohem roku AI!

Loňský rok byl rok AI - umělé inteligence. Respektive dalšího denního šíření jazykových modelů, které umožňují člověku komunikovat s AI, jako by to byl jiný člověk. AI je tu totiž s námi již dlouho, akorát dřív se v různé míře skládala z chytré robotizace, strojového učení, a vyžadovala odborné správce - programátory, procesní experty. Až komunikační vrstva přinesla revoluci, kdy pracovat s ní může každý.

Jsem docela přesvědčen, že můj obor je z pohledu nové AI perspektivy plný přeplacených bankéřů, a že v práci mám tak maximálně 3 roky, a pak už bude AI dělat lépe vše, co nyní dělám já. Zatím jí brání dětské nedostatky - například, sice funguje v mých Windows, ale moje firma jí nedává přístup ke vší komunikaci a složkám. Nebo jí člověk vždy musí explicitně pustit. Ve chvíli, kdy by ale zvládla obejmout celý můj pracovní den, by plnila rutinní úkoly lépe a rozhodovala se lépe než já.

Jediné, co AI nemá, a já to mám, je odpovědnost. Lidi vědí, že jim sice odborně poradím hůř než všeobjímající stroj, ale vědí, že to pak omlátí o hlavu mně, a já se budu muset starat, abych to napravil.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy na druhé straně v roli objednatele bude stroj, už nebude vyžadována toliko odpovědnost moje jako jedince, ale celkově firmy. A pak už budu opravdu bezcenný. Povede k tomu i změna procesů tak, aby jednotlivé kolegové reportovali AI (aby AI rozuměla, co dělají), a pak už budeme pracovat pro ní. A mnozí už nebudou potřeba.

Letos ale ještě ne. Letos si ještě můžu dávat srandovní předsevzetí a plánovat lineární budoucnost. Příští rok možná ještě naposledy taky. Ale 2028? Je vysoce pravděpodobné, že na 2028 budu mít nějaké seriózní předsevzetí jako začít podnikat nebo se rekvalifikovat na truhláře.

Něco v tom může ještě zabránit. Nějaká nečekaná "havárie", kdy AI něco sakramentsky pokazí. Nebo přetížení. AI má totiž gigantickou spotřebu výpočetního výkonu spojenou se spotřebou elektřiny. A to nejde ruku v ruce se zeleným dneškem. Možná tedy zjistíme, že v půlce procesu přechodu celého businessu na AI došla výpočetní kapacita, a že nestačí, aby Google slíbil, že za každý vyždímaný Temelín zasadí v Amazonii strom. AI sice zůstane užitečná, ale ve větší míře neetická. Ale nejspíš i zde dojde k optimalizaci spotřeby, a celý proces přechodu bude pokračovat.

Koleje do polí versus tunel do rozpočtu

Praha a Česká republika řeší podzemní železnici za 185 miliard. Po rychlovlaku, který ještě rychleji vysaje rozpočty, je to určitě tak dobře. Berlín i Paříž to mají stejný klacíček. My chceme být taky velký pejsek. 

Jenom pořád říkám, že než přeřadíme na druhou kosmickou, měli bychom se nejdřív naučit chodit na zemi. 

Co by teď hned určitě ucpané Praze pomohlo víc, je více kolejí nebo více páteřních linek autobusu s vlastními pruhy na okrajích a za okrajem Prahy. Pomohlo by to všem. Například linka Průhonice - Budějovice - Pankrác. Nebo linka Psáry - Jesenice - Kačerov. Nebo na sever. Nemusel by to být vlak. Mohla by to být třeba lehká železnice / rychlotramvaj.

K tomu ideálně menší P+R, kdekoli je na ně místo. Ne parkhaus za miliardy (který se bude plánovat a stavět 15 let), ale plocha na kraji pole na dvacet aut u stanice rychlotramvaje, kdekoli ji lze snadněji postavit.

Chvilku by to byly linky předimenzované, ale lidi by si na ně zvykli, a postupně by začali optimalizovat auto / koleje, protože když to jede na čas, má to klimatizaci, a slušnou kapacitu k sezení, tak prostě v zácpě nazdařbůh stát nechcete, jakkoli je auto známka punku, tedy chci říct známka luxusu. Je to taky věc nabídky a poptávky.

Ale chápu, že Metrostav už se těší na další velkou díru do země, nepotřebuje nějakou lehkou železnici.

Trocha podivné hudby vol 2

 

Trocha country, aneb Mládkův banjo band v americkém podání. Kapela se jmenuje Crooked Still a doporučuji začít deskou Shaken by a Low Sound. Dostanete trochu folku a country, předělávky lidovek, ale i pak i trochu autorské tvorby. Tady to chce velkou velkou velkou porci otevřenosti. Crooked Still servíruje country bez lítosti. Nehrají na své struny ani moc rychle, ani moc hlasitě, ani něžně nebo pomalu - prostě hrají jako před 100 lety. Ale pak se najednou přidají housle (fiddle) nebo klavír, a začne to být hluboké. Trochu to připomíná časy, kdy si Robert Plant zahrál s Alison Krauss, a vlastně přeladil i svoje desky na hodně lidovou notu. Jaký je jejich silný moment? Hladivý hlas zpěvačky, štkavé housle, a do toho neustále cupitání strunek banja. To prostě jinde nedostanete.

Fidlání ale dostanete i jinde.

Už jsem tu zmiňoval vousaté housle Nicka Cavea, Dirty three, což je příznačný název. Warren Ellis je velmi dirty týpek, vousatý beatnik, působí naživo většinu času v nějakém tranzu, že vás s hafnutím rafne do ruky. Doporučuji shlédnout koncert naživo v knihovně - celý odehraje na stole, kde poskakuje a blázní v extázi. Je to poslechově i vizuálně náročnější. Pevnější páteř mají některé desky. Třeba skladba Doris je kombinace zběsilé, ale přitom nápaditě nasměrované výbušné energie, zatímco na stejné desce je Great waves, což je vyloženě vykalkulovaně něžná a poslouchatelná balada. A je pak s podivem, jak citlivě a něžně jeho hudba zní, když hraje s Cavem nebo jako host jinde - všechny desky od Boatman's Call přes No More Shall We Part až po Push the Sky Away nesou tak silný rukopis Ellise, že by bez něj samy nelétaly - housle tu zní většinou jako nějaké elektrizující sténání velryby z povzdálí. Takže na jedné straně šílená Doris, na druhé Bad Seeds. Dva póly, stejný člověk. Je tu bohužel i třetí poloha - břinkání do nástrojů, které se nedá poslouchat. Proto pojďme vyzobávat. Ze sólo desek doporučuji Whatever you love, you are, plnou dlouhých a pomalu gradujících skladeb, co mají nápad a páteř (tak nějak jsem si kdysi představoval, že budou znít the Mahavishnu Orchestra), a pak In the fishtank 7 spolu s Low, laděné trochu víc do folku/country. Porci "hitovek" naleznete ještě na Ocean Songs, a místy se da poslouchat Cinder. 

Pojďme do šedesátek. Brian Jonestone Massacre jsou opět mladší kluci než třeba Keith Richards. Začínali v devadesátkách. Ale hrají šedesátkový psychedelický rock. Také jejich jméno i hudba se odkazují na Rolling Stones. Stoni vydali v roce 1967 ikonickou desku Their Satanic Majesties Request. Brian Jones byl kytarista. No a masakrysti vydali v roce 1996 album Their Satanic Majesties' Second Request. Pozor, je to víc psychedelické než Stouni. Ale tak sluníčkově. Poslouchá se to vlastně velmi dobře. Jen je úžasné, jak v devadesátkách někdo vytvořil něco tak moc retro, že si chvíli myslíte, že vám unikla stará kvalitní věc. Ale je to jako falešná antická váza. Jediné, co je prozrazuje je čistší zvuk. Víc než tu jednu desku jsem tady neměl sílu objevit, možná se k nim ještě vrátím.

Slunovrat 2025

Včera odpoledne byl zimní slunovrat. Budiž světlo. 

Rituál s ohněm? Nevyhořeli jsme. 

Věčně zelené rostlinky typu jmelí? Nainstalovali jsme si vánoční stromeček.

Vzpomínat na již nepřítomné? Zapomněli jsme.

Ale minimálně jednou po letech, jsme nezapomněli, že odteď budou zase dny delší a světlejší, a léto je někde za rohem. Oslavil jsem to světlým pivem.

Bella ciao!

Alfa Romeo Giulia.

Co říct o italské krásce? Tak zaprvé: Rád řídím, mám rád auta, ale nejsem petrolhead. Na to mi chybí nějaké buňky a kvůli tomu mi unikají některé pohledy. Takže hodnocení berte s velkou rezervou. 

Taky si na auto potřebuji zvykat. Neumím si představit, že naložím děti, a v neznámém autě půjdu zkusit, co podvozek vydrží. Ve svém autě si můžu dovolit víc - vím přibližně, kdy ustřelí, a když se spletu, je to můj plech a můj pech. V neposlední řadě, kombinace mokra, podzimní mlhy a zimních gum je taky ošemetná. V takovém počasí jezdím i se svým autem poklidně, plech neplech - raději žádnou neplechu.

Ale pojďme na to.

Krásná Giulia. Exteriér je věc vkusu. Všichni ho znáte, a máte svůj vlastní názor. Pro mne to není nejkrásnější sedan, ale má rozhodně body za originalitu, a vypadá prostě... nekompromisně. Velká kola, malé dveře, relativně dlouhá příď...

Interiér. V tom strávíte plno času. Je to velmi příjemné místo k žití. Je přesně tak staromódní, jak si představuji. Na každou věc je tu knoflík jako v letadle. Možná je tu zbytečně hodně automatických čičur, ale nejsou invazivní. Jen víte, že tu jsou, a že se jim výhledově musíte naučit rozumět. Srozumitelnost a intuitivnost tu ale není na jedničku. Mazdě 6 jsem přivykl daleko rychleji - byla taková logičtější. A chybí mi ručičkové budíky. Těšil jsem se na dva obyčejné rozevláté kruhy a místo toho na mne svítí velký displej s plno informacemi. 

Sedačka je božská, sedí se nízko, nastavení nekonečné, hlavová opěrka sametová. Místa tu není moc, ale auto vás obklopí, a na jeho nízkou váhu si konstruktéři dali záležet, aby materiály, kterých se dotýkáte byly měkčené a kožené.  Jen to místo, kde mám v Mondeu koleno na měkkém a zakulaceném, je v Giulii tvrdé o hranaté. Malé pokárání, protože to bude na stokilometrových přejezdech peklo. Ale pořídím si případně řidičský nákolenník. Nebo budu celou jízdu cudně tlačit kolena k sobě. Nebo už máte tip na dárek 2026.

Jak to jede?

Autíčko je navíc ostré jak italský kuchyňský nůž. Ten bez pilky. Podvozek je božský. I na onom kluzkém povrchu, na zimních kolech je krásně vidět, jak toho ustojí víc, než co jsem kdy řídil - hlavně když projíždím zatáčku pomalu, ale zjistím, že vlastně jedu 110, a pocitově ještě nejsem na v pangejtu. A to ani pokud se to kroutí jak italské linguíne, a je to mokré, jak když je právě vydáte z hrnce. Auto ani trošku nezaléhá do zatáčky - což byla třeba jedna věc, která mi vadila na japonské kataně, Mazdě 6. Ta nejdřív zatočí, a pak se ještě dodatečně nakloní. Italka zůstane v rovině, jako Mondeo (Německý bratwurst nebo americký hamburger?). Její řízení sice není komunikativní, ale krásně poslouchá. Navíc je to docela tichý vůz, který dobře filtruje nerovnosti, a to i bez adaptivních tlumičů - nejedná se o žádný kostitřas, což byste tu možná čekali, ale o pohodlný sedan. 

Převodovka je božská - rychlá, přesná. Německá ZF, kterou montují prémiové značky. Ja wohl. Pádla u volantu nebo polomanuální řazení pákou fungují, jak mají. Situace, kdy dobržďujete, a najednou potřebujete nečekaně přidat, zvládá také brilantně. Okamžitě pochopí, že se situace změnila, a začne sázet kvality opačně. Bohužel, i tady se motor ekologicky podtáčí a třepe se, ale to si stěžujeme v Bruselu. Přepnutím do dynamického režimu se sice nastaví optimální otáčky, a autíčko si přede, ale při běžné jízdě v tomto režimu je lehce ucukané - podobně jako u Fordu v režimu Sport. Jako by už už chtělo vyrazit na okruh, a vy s ním místo toho jedete ve Strahovském tunelu na limitu.

Projev motoru. Při běžné jízdě je projev motoru takový až unylý - vytočený sice motor čtyřválcově vrčí, ale pořád je to takový beránek. Chybí tomu nějaká třešnička. Troška rozpustilosti. Asi za to může i ta čtyřkolka, která sice pomáhá plynule akcelerovat, ale vstřebá kopance díky a rozkládá je na čtyři pneumatiky. Není tu darebná medvědí síla osmiválce v Mustangu, který vám naráží hlavou do opěrky a s autem komíhá sem a tam. I přes tento relativní poklid Giulia táhne božsky. Nic rychlejšího jsem posledních mnoho let neřídil. Turbo a čtyřkolka dělají svoje a auto prostě jede jak dráha. Navíc, pokud stojíte, dáte dynamický režim, a kick-down, autíčko opět hned chápe, že se jede drag race, a rozpoutá peklo, aby se dostalo na stovku za pět sekund. Obecně nad 90kmh umí tenhle motor rozpoutat i akustické peklo (nebo peklíčko - minimálně takový gulášový kotlík) - a trochu se projevit, musíte ale být v režimu dynamic a pořádně to prošlápnout.

Giulia se tedy trochu hledá: Není hot hatch jako Focus ST, není to ani ryzí sporťák jako Quadrifoglio. Je to svérázný sedan s DNA sportovce. A všechno v tom vytučněném textu má smysl. Svérázný: Narozdíl od Superbu nebo Volva, které také umí rychlé motory, má tohle auto ducha (a je o nějaké desetiny rychlejší). Sedan: Ano, tichý, torzně krásně pevný vůz, bez rezonance odzadu, s notnou dávkou elegence - tohle auto rozhodně nechce odvézt gauč ani cihly, ale chce přejet Evropu nebo vás povozit po okresce na chalupu. S DNA sportovce: Není to sporťák, ani hot hatch. Nebudete ho trápit na okruhu nebo driftem na sněhu. Na to je zatím moc drahé. Ale má nonšalantní síly na rozdávání a podvozek si toho zjevně nechá líbit víc, než kolik mu toho kdy může motor jako 2.0 a řidič jako autor blogu naložit (na mne je až rozmarně silná). Cuore sportivo.

Takže, koupil bych si Giulii nebo ne? Nová za milion a půl, zánovní v záruce za milion. Splátka se sice vejde do rozpočtu, ale pořád se jedná o sedan, kterým prostě mnoho věcí neodvezu a rozhodně to tedy není jediný vůz do rodiny. Z toho pohledu bych si ji nekoupil. Ojetina mimo záruku zase hrozí drahým servisem, a vlastně by mi nepomohla proti rizikovému dvanáctiletému Fordu. Ale právě protože jsem si božsky užil rok se silným Fordem, a nějak tak si zvykl, že v Holešovicích se zatím dá žit s dvěma auty, asi mi to umetlo cestu k tomu, že bych si Giulii jako druhé auto pro radost uměl představit, i přes tu darebnou cenu. 

Trochu bezva podivné hudby

Anna Calvi. Takový ten druh hudby, který neumíte zařadit. Docela mladá britská holka s kytarou (věkově mohla by být moje manželka - takže mladá), rockerka. Určitě doporučuji začít s deskou One Breath. Úvod je takový jednoduchý neo-punk. Bicí, kytara, popěvek jejím úžasným hlubokým hlasem. Pak to přechází do jakéhosi indie rocku. Místy se to tváří zase až art-rockově - to když se ke konci přechází na klavírní věci. Mihne se tu David Byrne, na úžasné Strange Weather. On má tendenci se mihnout kdekoli to zpívá anglicky a má to sukni, ale vybírá dobře. Místy je to zase taková ta zubatá feministická něha. A místy zmizí ostré rify, a objeví se smičce, a dostaneme se do takové dramatické operní pózy. Takže co to sakra je? Neškatulkovat, poslechnout. Šlape to a je to plné nápadů.

Anna Calvi je ale tak autorkou soundtracku k výborným Peaky Blinders, kde se objeví mnohé předělávky známých písní, lidovek. Její You're Not God je svou jednoduchostí ikonické. Vití a pár akordů na elektrickou kytaru. Tohle by mohla být hymna. A jinde zas bicí a elektrika šlapou a vrací se o 50 let zpátky. Soundtrack je ale dokonale protkaný jakousi mystikou, která se k seriálu hodí. Hudba se vznáší někde v mlze nad lodními kanály, někde v anglických loukách a polích, občas jako vítr řinčí mezi pecemi Birminghamu.

Ale v obtížně zařaditelném pokračujeme...

Rosalía, talentovaná španělská umělkyně. Věkově někde na pomezí mileniálů a Z-ka. Směs temperamentní kubánské krve a metrosexualního Katalánska. Fúze flamenca a moderní hudby. Doporučuji čerstvě vydanou desku Lux, kterou nahrála s orchestrem, což jí dalo ještě neslýchaný třetí rozměr, a ubralo rozměr flamenca. A nesmírné drama a vážnost. Písně Reliquia nebo Divinize způsobují, že blahem slintám. Tak je to dobré. Občas to zní psycho, jako by to byla Björk. Oh No. Ono se to jmenuje Berghain a zpívá to Björk. Hned se cítím víc na cestě do Bohnic. Ale je to dobrá jízda. A pak jsou tam méně nápadné písně, jako Sauvignon Blanc nebo La Rumba del Perdon, kde se inspirace flamencem vrací.

Prvotina Los Ángeles je takové sušší flamenco, je tam vidět ještě určitá nezralost. Zato El Mal Querer neurazí - to je klasická Rosalía komorních rozměrů, fúze flamenca a moderny, emoce a konstrukce. Co nebrat, je album Motomamí. Je to ve stylu jsem mladá feministka. Roztažené nohy, latex, a nenávist k mužům utlačovatelům. A snaha za každou cenu šokovat. Nemluvím její řečí, ale z těch střípků, co rozumím, a z tónu chytám, že tam asi bude hodně ironie. Kontrast taťkovy sladké holčičky, co hezky zpívá flamenco, ovšem s texty, které tepou dobu, zvyky, vztahy. Rosalía je úkaz a budu ji sledovat. Od dob Madredeus mne nic z jihu takhle nenakoplo. 

No a nakonec...

Chelsea Wolfe. To je láska na jednu noc. Taky mladá holka - dokonce sdílíme letopočet. Jeden její beat uvozuje výbornou post-apokalyptickou sérii Fear the Walking Dead. Pochází z výborné elektronické písně. A ta z docela výborného elektronického alba. To vám ale nutit nechci - to už je hodně stranou i z mého vkusu. Každopádně její jiná póza je jednodušší, víc kytarová. Je to jeden z těch ženských hlasů, který vám prodrbe kožíšek a vynikne právě vedle akustické kytary, smyčců, a možná někde u krbu v zimě. Jinde zase vije u kytary a bicích, kteroé někdo ukradl Soundgarden. Mrazí v zádech, oheň mnebo whisky hřeje. Seversky vás dojme, jako ti vlci v jejím jménu. Chelsea Wolfe. Gotická nekráska. Jo.