Zaskočen? Příjemně překvapen...

Taky život mne jako fotra je plný otazníků. Například je fakt, že nemám čas jezdit na kole jinak ne do práce. Právě protože do práce jezdím každý pracovní den ráno a vracím se večer. A když tam o víkendu nejedu, chci být se synem, se ženou, a nebo musím vařit, uklízet nebo jinak podporovat chod domácnosti.

Vliv to má ale i na vše ostatní: Na to, kolik přečtu, napíšu, kolik vidím divadla a koncertů, kolik mi zbyde peněz na blbosti a času na přemýšlení nebo na přátele.

Neřekl bych, že mi to vadí, ba naopak, ale je to prostě trochu jiné, než jak jsem si to kreslil. Asi v tom, že jsem myslel, že budu víc separatista a že oni dva mne budou míň potřebovat.

Ale o to víc jsem zenovej. Vychutnávám si blbosti namísto, abych plánoval, jak za měsíc ujedu stovku v terénu. Vychutnávám si pohled přes bylinky a korunu stromu na náměstí a marinu, když čůrám. Jak se světlo rozlévá bytem. Jak slunce vychází a v odrazech zapadá. Jak voda hází prasátka na fasády domů. Jak vrže podlaha pod nohama. Každá káva, kterou piju, má chuť a vůni. Baví mne jít nakoupit nebo s odpadky kolem bloku. Hudba je společnice a ne kulisa. Není to moje zásluha, je to pasivně přijatá změna stavu k lepšímu.

Na kole do práce s otazníky

Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.

Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.

Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.

Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.

A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.

Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.

Sklepní speciál

Zase blbnu. Piplám si tzv. ultralevné kolo zvané "sklepní speciál", zatímco mi na dvou různých místech téhle země parkují dvě hodně dobrá celoodpružená kola , která nepoužívám.

Sklepní speciál má za cíl být levný a odpudivý, aby mohl být kdykoli ukraden a nahrazen jiným.

Jenže namísto původního ocelového rámu Leader Fox, přišel líbivý rám Fuji v barvě tekutý terminátor. Komponenty jsou sice staré nebo nejlevnější, ale vypiplal jsem postupně za zlomkovou cenu ekvivalent kola za 20 tisíc. A tím sklepní speciál vlastně popírá sebe: Jednak už nemá peněžní hodnotu, kterou by člověk mohl nechat plavat a jednak jsem si k němu pipláním vytvořil vztah.

Ale to je u kol asi moje prokletí. A moje zábava.

Bez sladkostí

Zkoušel jsem měsíc bez kávy, měsíc bez alkoholu, 3 dny bez jídla, ale musím říct, že nejobjevnější pro mne byl měsíc bez sladkého. Nebylo to nijak striktní - sladké ovoce nebo nesladké věci, které ale obsahují cukr, jsem si povolil.

Zjistil jsem, že mi sladké opravdu chybí. Ale také to, že se po večerech cítím lehčeji, méně provinile a nikdy mne nepálí žáha. Nehledám žádnou náhražku - moje spotřeba alkoholu a kávy zůstala ukázkově nízká.

No a co si z toho vzít? Sektu bezsladkariánů zakládat ani následovat nehodlám. Ale možná budu v běžné konzumaci slaďáren asketičtější. Což je vlastně těžší, než si je zakázat úplně...

Velký respekt

Když jde žena a kluk spát, mám občas chvíli na poslech hudby... a po letech zase zpět aparaturu postačující k tomu, aby to znělo jako hudba, a stěny, které umožní ji pustit jinak než "laskavým šeptem".

Nezřídka se tu rozplývám, jak moc mne oslovila nějaká nová deska plná epických melodií. Když se ale kolem půlnoci vracím do historie, musím s velkou pokorou často uznat, že dnešní doba v pop music je doba opakování a fúze, a žádné nové vlivy nezastřou, že snad všechny geniálně stavěné melodie už někdo složil v minulosti. Nemyslím si, že zde nadržuji - nebyl jsem souputník kapel ze 60. a 70. let, které už dnes působí stylově dost komicky, ale hudebně mne to bez ohledu na generační propast stále fascinuje.

A tak k té naivní staré hudbě chovám velký respekt. 

Innovate or die od sklenky vína

Nejsem vizionář, ale troufám si tvrdit, že ze světa inovací mám něco málo načteno. A vždycky trochu skřípu zuby, když někdo mluví o ohrožení nebo zániku nějakého odvětví ve spojení s "fintech", Uberem nebo Google. Odvětví procházejí evolucí a zaběhnuté firmy jsou někdy mrtvé, protože zkornatěly, a rády se vymlouvají na nové hráče, ačkoli by měly bojovat spíše samy se sebou. A proto často vidíme revoluce tam, kde nejsou.

Zkrachovala Nokia kvůli tomu, že Apple přišel s hezkými dotykovými telefony? Možná ne - co když to způsobil fakt, že Nokia po roce 2005 neuměla postavit za odpovídající cenu telefon, který by fungoval bez chyb, a Apple to uměl? A věřte mi, měl jsem skoro všechny top modely Nokie - po příchodu nějakého iPhonu doslova volaly samy.

Přestane Porsche vyrábět motory boxer kvůli Tesle? Ne. Nejspíš to bude kvůli regulaci nebo dostupnosti fosilních paliv.

Udělá Apple auto, které vyoutuje BMW? Ne, pokud se BMW nevyoutuje samo. Možná ale Apple vyoutuje Renault. Jenže Renault už je léta ubohý a říká: "Pojďte, vyoutujte mne někdo něčím."

Přestanou lidi kupovat auta kvůli Uberu? Ne. Uber odpovídá na úplně jiné lidské potřeby, než vlastnictví osobního auta. Možná ale levicové zelené vlády znemožní vlastnictví auta natolik, že se auta již "prodávat" nebudou.

Zkrachují banky kvůli ApplePay? Ne, ale možná to bude, protože se nedokáží odlišit ani navzájem vůči sobě. Zatím na tom zdatně pracují. A změní se, protože jim konzultanti říkají innovate or die? Ne, pokud si vedení neuvědomí, že často stačí dělat základ businessu lépe než ostatní.

Krize byla business buzzword ("klokotání") let 2008 až 2012. Inovace, Uber a AirBNB jsou sexy klokotání dneška. A jsou zcela určitě přeceňované. Inovace má stejný význam, jako měla v 90. letech. Když firma tvrdí, že její zaběhlé odvětví položila inovace odjinud, znamená to, že nezvládla svůj core business. Vymlouvá se na jiné, místo aby hledala konstruktivně cesty kupředu.

Den kávy

Věděli jste, že 1. 10. je mezinárodní den kávy? Já tedy ne. Takže jednu na vás!

Vajglstadt

Teprve s tím, jak synek rozjel kariéru vášnivého sběrače vajglů, si uvědomuji, kolik se jich všude válí. Tohle město stojí na vajglech, a kdyby nebyly, propadne se celé o několik centimetrů hlouběji.