Buďte opatrní v tom, co si přejete - splní se to

Sotva jsem dopsal příspěvek o volbách, kde si stěžuji na neschopnost normálních stran oslovit voliče, splnil mi Mikuláš Minář přání a ohlásil vstup do politiky s novým uskupením. Musel jsem být fakt hodný, že Mikuláš přišel tak rychle. Nestíhám na tento překotný vývoj ani reagovat zde na blogu...

Takže díky, Mikuláši, ale tak jsem to nemyslel. Já nechtěl, abys založil novou"široce rozkročenou" stranu, která "integruje mnoho názorových proudů", a v jádru je liberální. To už tu bylo víckrát a nikdy to nebylo žádné bingo.

Mikuláši, jestli mám ještě jedno přání, co se politiky týče, vstup prosím do ODS nebo do Topky a zkus je posílit. Udělej vše, jak sis to vykreslil, ale nezakládej prosím další stranu.

A pokud se ti stávající strany tak nelíbí, stejně nezakládej novou. Líbil by se mi raději Crocodile Engine - nová stavebnice od Lego nebo Ford Mustang že série Lego Creator. Děkuji.

Ale vážně: Minář je schopný člověk, který pomohl zmobilizovat část národa a poukazovat strukturovaně na podpásovky premiéra. Všechen respekt. K vzniku strany jsem ale skeptický. Počkám si ještě na program a zapojené osobnosti, ale bojím se, že v politice bude nový subjekt působit pouze jednorázově - odsaje voliče pouze stávající opozici, a pak uvadne.

To chápu

Pětiletý Jáchym se naučil říkat miluji te. Já: " Já jsem zamilovaný do maminky." Jáchym: "Jojo. To chápu."

(Před)volební marast 2020

ANO nejspíš zase vyhraje volby, což jen dokazuje, že se opoziční strany stále nepoučily. 

Volby vyhraje ten, kdo přesvědčí nebo udrží "nerozhodnutou masu". Tato masa není ideově vyhraněná, a proto na ní nelze působit jen tím, že jsem levá, pravá nebo nacionalistická strana, nemám rád Babiše, a že program mám někde hluboko na webu.

Je třeba neustále vysílat divadlo, dělat marketing. A ten kromě ANO nikdo pořádně nedělá, pouze se kope do Babiše.

Abych to lépe ilustroval, představte si, že by výrobce piva nebo limonády dělal marketing jako opoziční strany. 

Reklama by celá byla o konkurenčním výrobku. Celou dobu by po něm dupala a utahovala si z něj. A na konci by se teprve objevilo vlastní logo. Koupili byste takový výrobek? Nikdo vám neřekl, čím je dobrý nebo kam vás posune. Dozvíte se jen, že cizí výrobek je špatný. No nekupte to!

Bohužel tak funguje celá opozice - počínaje milionem chvilek, který nekandiduje (je užitečný watchdog), konče stranami, které bych chtěl volit, jako je ODS nebo TOP. Působí jen destruktivně. Kritikou pouze okopávají Babišovi kotníky, což jim přinese zisk v řádu drobných procenta.

Trochu se vymyká Trikolóra, která jako nová strana musí program a témata aspoň trochu ukázat a ukazuje, jinak by si jí nikdo nevšiml, ale zároveň ani u ní nemám pocit, že by svůj potenciál nějak extra vytěžovala. Škoda pro ni, ne pro mne.

Mojí teorii pak nabourává oblíbenost Pirátů, kterou nechápu, a která je tedy jakousi výjimkou potvrzující powidlo. Piráti mi sice nijak extra nevadí, ale zase se lze od nich dočkat úplně všeho a nebo také ničeho. Vlastně je to programově druhé ANO, jenom bez oligarchy a bez guru M. Možná mají takové preference, protože sice neříkají nic, ale aspoň pořád jen nekritizují, takže nepůsobí tolik zahořkle. 

Krom toho výše je třeba ukázat leadera, který bude drzý až ostrý a trochu populista, ne jen přeslušnělý panák. V tom má opět dobrou pozici Trikolóra, jen Mlaus z nějakého záhadného důvodu mlčí. Naopak je to Babišova slabina - v přímé konfrontaci ho dobrý rétor snadno roznese na kopytech, protože žádný marketér ani sociolog mu nemůže radit v reálném čase - debaty nejsou na tahy jako šachy. Jenže leadeři tu chybí.

Takže vyhraje ANO a abychom skončili pozitivně - budiž to aspoň ponaučení pro volby do sněmovny.

Kolo revisited

Moje kolena řekla během lock downu běhu dost, a tak jsem přesedlal zpátky na kolo. Nejsou to žádné osmdesátikilometrové švihy v Brdech, ale jezdím, přátelé.

Korona tomu přeje. Dřív jsem to na kole stíhal maximálně do práce a se zajížďkou zpět, což bylo ve špičce a často po tmě. Teď si můžu vyjet na home office na dvě hodiny během dne, a pak pokračovat v práci. Flexibilita a work life balance. Pořád se o tom blábolí, tak mne jen těžko může někdo vinit. Také předělaný byt tomu přeje - Cannondale se neškodně usadil v ložnici a nezabírá balkon, kde se dá v pohodě popíjet, bazénkovat a snídat. Musí se ale po každé jízdě umýt od prachu.

Protože jezdím, užil jsem si konečně po letech firemní jízdu na Ještěd (byť ve zkrácené 90 km horské variantě), kolegovu narozeninovou jízdu přes Brdy do pivovaru v Kytíně a poznávám jihočeská zákoutí a cesty okolo Lovětína, kde sedím home officem. A take to, že se člověk zastaví, kochá pohledem do krajiny nebo na rybník nebo si dá jedno na hezkém místě.

Po delším čase jsem také začal jezdit na svých celoodpružených kolech. Že Cannondale sestavený z top komponent jede hezky, není žádné překvapení. Vždy mne ale znovu fascinuje, jak pěkně pracuje 17 let staré celoodpružené kolo na chalupě. Tlumiče čvachtají a znatelně pracují a stroj letí terénem nerušeně kupředu. Dává to mocný pocit a nebolí mne stárnoucí tělo.

Druhá věc je, co to ve mně vzbudí. Jednak se s kopci víc rvu, a vrhám se střemhlav dolů. Ale také ten pocit spojení se strojem a splynutí s cestou. Samozřejmě, bojím se víc než dřív - mám děti, dělám míň blbostí. Častěji zastavím a slezu. Ale stejně je ten pocit rychlosti neředěný. V autě se musím neustále kontrolovat, abych někoho nezabil nebo nebyl chycen policií. Na kole v lese je to o tom, na kolik si věřím. Nedělám nic ilegálního - jen si tak svištím.

Čímž se nesporně řadím do trochu pejorativní kategorie "mamil" (více zde), aneb mid aged man in lycra, se všemi negativními jevy - elasťáky s plenou, dlouhé nepřítomnosti doma a zvýšené účty za výbavu na kolo.

Ale Jáchym už se naučil jezdit na kole, točí nožičkami jak fretka, a těším se, že s větším kolem začneme jezdit spolu. On asi taky. Zatím ho vozím na tyči do 15 km na hřiště a zmrlinu,  což ale není tak zábavné - dítě je v pasivní roli příjemce, protože si nemůže určit samo, jak pojede.

Někdy by se optimisté měli...

Kdykoli v Bille slyším tu vtíravě optimistickou muziku na rádiu BILLA, začne mi bezděčně v hlavě hrát druhá melodie "...And the silicon chip inside her head gets switched to overload..." a začnu mít strach, že si obstarám střelnou zbraň a dostanu se na titulní stránku novin.

Enyaq

Škoda je naše národní bohatství, i když patří Němcům. Proto jsem samozřejmě byl zvědavý, jaký bude nový Enyaq. 

Auto má pro mne v zásadě dva rozměry: design, do nějž počítám krásu i "praktičnost" a to, jak se cítíte, když se posadíte za volant a jedete. Zde můžu hodnotit jen to první.

Můj ideál hezkého designu zamrzl někde u Jaguaru z 90. let, a dnes bych jej asi ztělesnil Mazdou 6 pro vyváženost krásy a praktičnosti. Octavie nebo Superb jsou auta, kde praktická stránka převážila krásu a snaží se to (veškerý respekt) chytře maskovat dynamickými linkami na karoserii. Krabici od bot to ale nezapře. I kdy narozdíl od ještě směšných dvojkových generací už jsou to více než plnohodnotná auta. Jedou skvěle po dálnici (koncernovým turbodieselům může konkurovat jen německá prémiová třída, ale za vyšší cenu), ale chybí radost. Možná je to radost, když s dvoulitrem někoho "utavím" ve 170 kmh na Vysočině v táhlém stoupání. Ale to není má radost z jízdy, protože zřídka na tachometru mívám víc než 145 kmh.

Enyaq na prvních fotkách působí dobře. Více než SUV je to možná MPV s velmi dynamickou stylovou linkou. Něco jako kdysi S-Max. Přes svou robustnost až zavalitost pracuje dobře s hmotou. Zároveň je prostorný a praktický a musím říct, že disponuje opravdu nadstandardně hezkým interiérem. Kdybych kupoval auto podle interiéru, bude to možná teď můj favorit. Chci jej ale ještě vidět naživo. Kodiaq ve verzi RS na fotkách taky působil dramaticky, ale na silnici potká člověk většinou základních verze, a ty vypadají zase jako krabice od bot.

Klíčovou hodnotou, kterou Škoda zmiňuje, je, že Enyaq naučí Čechy elektromobilitě. Tedy po stránce výkonu, vzhledu, velikosti a ceny to ve srovnání třeba s Kodiaqem rozhodně ujde, ale pořád se jedná o elektromobil se všemi pro a proti. Už samotný Kodiaq nebo nakonec i Octavia jsou pro rodinu s dvěma průměrnými platy a hypotékou obtížně cenově dostupné. 

A v případě elektromobilů hraje pořád negativní roli i dojezd. Resp. dojezd roste, ale dobíjení je stále pomalé a nedostupné. Na chalupu po práci si kamkoli v ČR dojedu, nějaký náklad si v kufru dovezu, ale mám na chalupě dost výkonnou zásuvku?

Hlavní roli tedy budou opět hrát firmy - i v případě Octavií, Superbů a Kodiaqů jsou ony hybatelem. Kupují služební vozy a ty pak posílají na bazarový trh. Pokud začnou masově kupovat elektromobily, bude Enyaq tím "elektrizátorem" českých domácností. Ale i vůči tomu jsem skeptický, protože také firmy uvažují racionálně. Otázka bude ztráta hodnoty,  infrastruktura pro dobíjení v kancelářích, cena leasingu atd. Ne každý zaměstnanec uvidí v elektromobilu takový benefit jako v Octavii TDI, tudíž to bude vždy částečně zaměstnancům "na truc". A na sdílené služební auto je zase Enyaq moc nákladný - tam je třeba spíše vůz typu Fabie, maximálně Octavie.

Hezky tu situaci bez zbytečných emocí shrnuje článek na ihnedu zde.

Enyaq je tedy ve většině parametrů již bez typických elektromobilních kompromisů. Je tedy určitá pravděpodobnost, že ve vytyčené misi uspěje, ale není zas tak velká. Spíše si troufám tvrdit, že se zas tak nic moc nestane.