Depeche Mode: Spirit

No a sotva jsem dopsal post o Gahanovi, skočila mi do cesty zbrusu nová deska Spirit od Depeche Mode.

Uf! Hudebně dobře našlápnuté a vyzrálá elektronická věc, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že něco tak dusného jsem už dlouho neslyšel. Ne, tohle nejsou žádní lehkomyslní diskotékoví králové. Tohle je ještě černější než Playing the Angel. Možná jim ale křivdím - Depeche Mode skoro neznám. Třeba to vždycky byla stoka plná černých pocitů a myšlenek. Ale ve věcech typu Suffer Well nebo Pain that I'm used to jsem aspoň viděl určitou míru energizující škodolibé nenávisti.

Pro ty propracované melodie a vybroušenost. Pro to, že to daleko přečkává moje očekávání, dal bych desce klidně 4,5 z 5. Ale depresivnost dýchající z prvních poslechů už skoro ohrožuje poslouchatelnost. Doporučuji nenaslouchat zpěvu - pak ji zhltnete jedním dechem s lehkým mrazením a vstávajícími chloupky.

Andělé a duchové

Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.

Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.

Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.

Tohle je poctivá prácička.

Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.

Roboti práci vytváří...

České firmy věří, že roboti více práce vytvoří než vezmou. Bezvadný titulek v novinách a naprostá pravda. Když vidím, jak všechny digitální služby chatrně fungují, bude potřeba hodně lidské práce, aby roboty udržela v chodu :-D

Dědek Mayall hrál a hrál

Neuvěřitelné! Dědeček Mayall ve svých 83 letech uhraje bluesový koncert, téměř výhradně akusticky, s mnoha impovizovanými vložkami, rozdává energii a radost z hudby. A dává tomu korunu, když pak při Chicago Line asi 5 minut fouká solo do harmoniky a prokládá to zpěvem. Vím, že u jiných bych to nehodnotil, ale u něj se za to nelze ubránit obdivu.

Vede mne to k milému zjištění, že jsem nejspíš někde ve třetině svého šťastného a zdravého života. 

Podívej, co ti tatínek přinesl

Všichni, co jste rodiče, to asi znáte: Pondělní podvečer. Vybírám v Labuti motorku pro malého. Správná velikost, správná barva a hlavně žádné nápisy Policie. Když mám vybráno a jsem v přízemí, jedu zpátky nahoru - jiná barva bude lepší.

Pak hrdě s taškou s nákupem a s motorkou jedu tramvají domů. Ty pohledy spolucestujících značí porozumění (starší), nepochopení smíšené s opovržením (mladé dámy) nebo apatii (mladí muži). 

Mám radost. Těším se, co tomu maličký řekne, a jakou bude mít radost. Často teď na hřišti krade jiným dětem motorky. To nadšené "tatá!" a běh ke dveřím s autičkem v ruce mne nutí se v tramvaji pousmát. Vidím všechnu tu radost z dárku a mám radost.

Otvírám tedy dveře bytu. Zouvám si boty, motorka schovaná v zákrytu botníků. Připravuji triumfální vstup do obýváku. Vstupuji.

"Ahoj Jáchyme, podívej, co ti tatínek přinesl."

"Jáchymku!"

"Jáchyme!!!"

A nic. Ani se nepodívá. Ten malý fakan čumí na telku.

Zpátky na zem. Jsem rád, že mám manželku. Nevím, jestli mne večer ráda vidí, ale aspoň mi spolehlivě dává ten pocit. Příště nám zase raději koupím víno a čokoládu.

Češi nemilují slevy

Zase jsem četl článek, "jak Češi milují slevy." Dělá to z nás takový národ patlalů, kteří jezdí škodovkou na chalupy, a jinak než ve slevě by nenakoupili.

To ale není pravda. Nejsme uslintaný národ.

Problém je v prodejcích, kteří si sami kazí trh. Pokud pravidelně budete nabízet Rakušanovi 40% na balení kávy, nakoupí si také do zásoby a bude čekat na další slevu. Základní matematiku zvládne nejen Čech, ale i Němec nebo Francouz.

Buďme tedy rádi, že nakupujeme ve větší slevě než okolní národy. Jinde totiž platíme zase víc - třeba za mobilní telefony.

Co mi bohužel vadí víc, je, že u potravin platíme více za rozumnou kvalitu. Pokud nechcete to nejlevnější nekvalitní nebo nekvalitní, ale zato "farmářské" (dnes je "farmářský" snad i toaletní papír) , zbývá vám Bio nebo snobské / hipsterské obchody a to není pro pracující střední třídu. V tom se mají jinde v Evropě lépe.

Národní parky

Sněmovnou znovu prošla legislativa omezující aktivitu člověka a firem v národních parcích ve prospěch přírody. To je dobře.

Mít svoje kousky neomezené přírody si zaslouží každý národ. Vyhráli ti, kteří se chtějí rekreovat, proti těm, kteří chtějí ve své domovině aktivně růst.

Než to degradujeme na zelené kretény versus chamtivé kapitalisty, mějme na vědomí, že je to stejně veřejně prospěšné jako stavba dálnice - tou někdo taky přijde o klid nebo o domov, ale většina získá rychlejší dopravu. Nebo konec konců jako progresivní versus rovná daň. V obou případech platí, že menší skupina ztratí a větší vyhraje.

Druhá debata může být o tom, co je a není dobré. Já si myslím, že mít malé rezervace divoké přírody je dobře, protože příroda je sebedestruktivní - tam, kde je nejhezčí, přitáhne nejvíce lidských škůdců. Viděl jsem to v Malajsii a věřte, že bych to na Šumavě nechtěl mít podobné.

A držím proto palce, ať sněmovna přehlasuje také prezidentské veto.