Nedávno jsem přesazovat kytky do větších květináčů. Ty potvory zásadíte, jsou chvíli spokojené, zelenají se, kvetou a rostou, a najednou začnou skoro chcípat. Zaléváte, měníte hlínu, ale nic nepomáhá. Až je přesadíte do většího a zase se to opakuje. Rok dva se ty nevděčné potvory zelenají a chtějí do většího. A napadla mne tedy taková paralela ze světa zeleně a zvířat.
Každý druh, ať už rostlina či zvíře, chce růst. To, jak vyroste, je dané tím, co nebo kdo ho omezí. Zvíře chce mít do nekonečna mláďata. Kytka proroste všude, kde ji něco nepřekáží nebo nesežere.
Neexistuje nic jako že by smrky braly ohled na mladé výhonky pod sebou a dobrovolně si zmenšovaly korunu nebo setřásaly jehličí, aby ti chudáci pod nimi mohli lépe fotosyntetizovat.
Co je u kytek doslova nonsens je udržitelný růst. Už jste viděli kytku, aby udržitelně rostla? Ne. Okamžitě přeroste květináč a chcípne.
Příroda není v rovnováze, protože by na sebe kytky byly hodné nebo se chovaly rozumně. Vedou spolu každodenní boj.
Tím nijak nijak neadoruji obžerství, manipulaci a uzurpování druhých. Kytka to nedělá z nenasytnosti nebo ze zloby. Prostě jen pořád roste a zabírá si víc prostoru, až je to někdy vůči ostatním kytkám kruté.
Taky neříkám, že by se lidé měli dobrovolně zřítit do záhuby a uvolnit tak prostor přeživším druhům. Jen říkám, že dobrovolně nerůst či růst udržitelně je proti přirozenosti všeho živého. Je to experiment, kdy si život sám řekne, že se dobrovolně omezí a umenší. A je v pořádku experimentovat s cílem odvrátit vlastní záhubu, která se zřejmě blíží, protože máme moc malý květináč. Jen je ale dobré nesázet všechny sazenice na jednu kartu, protože pouze jít pozpátku nás zjevně nezachrání.
Pro všechny, kdo by tu úvahu výše chápali špatně: Nic to nemění na tom, že třídit odpady je dobré :)
Žádné komentáře:
Okomentovat