Čtvrtá řada Babylon Berlin mi udělala radost. Není to moc často, že se na něco těšíte a ono se to opravdu povede, protože velká očekávání bývají vykoupena ještě větším zklamáním.
A přemýšlím, čím se vydařila. Čím si vysloužila tak velké hodnocení na ČSFD?
Tajemný a temný duch film noir první řady se vytratil. Žádné temné noční honičky po střechách. Žádná zamotaná beznaděj, že všichni hodní jsou zlí a všichni zlí jsou trochu hodní. Hloupí Honzové, kteří se poučili, už také nebyli - všichni hrdinové už na scénu rovnou vstoupili jako matadoři.
Možná akčnější podání. Mrtvol bylo také nějak víc. Historických zklamání a nespravedlností zase míň. Město ve scénách pulzovalo méně napětím doby, i když doba čtvrté řady byla více napjatá, protože na scéně už je Hitler a NSDAP. Titulní píseň Ein Tag wie Gold byla krásná, ale byla jen jedna, zatímco z úvodní řady vznikly dvě desky a dvě kapely. Co to tedy bylo, co mi udělalo radost?
Možná to tedy byla nečekaná láska dvou hlavních hrdinů, možná konečně vyřešené problémy komisaře Ratha... A nebo to byla právě krasojízda matadorů, lehkonohá, řemeslně slušná. Zápletky nezůstaly lynchovsky nedořešené, konec neskrýval drásající tajemství. První řada byla německy patetická s přílišným důrazem no formu, ale také více artová, osobně se mne více dotkla - hlouběji. Ta čtvrtá ale měla lehkost blockbusteru a zároveň dobře a mělce vytěžila to, co už bylo. Navíc opět nabídla krásné podání staré doby - ať už se jednalo o Graf Zeppelin nebo dlouhé průjezdy neexistujícími ulicemi starého Berlína ve studiu Babelsberg. Prostě...
...ein Tag wie Gold
In den Adern hunderttausend Volt
Eine Nacht, wie Samt und Seide
Ein Tag wie Gold
Ihr habt doch alles, was ihr wollt
Eine Nacht, schöner kann es nicht sein
Žádné komentáře:
Okomentovat