Vzpomínáme?

Vzpomínáme, jak jsme prskali, když nenáviděný Miloš Zeman blokoval vznik vlád nebo nominace ministrů?

Tehdy jsme z morálních výšin hřímali, jak je to odporné, že využívá díry v ústavě, a že to není fér. Bylo na tom něco pravdy, ale zjevně to nebylo tak jednoduché.

Teď náš oblíbený prezident Pavel blokuje Babiše a Motoristy kvůli nenáviděnému Turkovi. A my mu emotivně děkujeme na sociálních sítích za záchranu svobody a demokracie. Mňau mňau mňau. Srdíčko.

Neukazuje to, že i my demokraté, liberálové, havlovci, dobří správní, nebo říkejme si všichni, jak chceme... Neukazuje to, že jsme křivé svině, které si hřejí svou polívčičku, když se jim to hodí? Myslím, že ano. 

Ale stejně jako předtím - není to tak jednoduché. Do voleb jsem šel s tím, že Turek je krysař a křivák. Především kvůli jeho osobnosti Motoristy nevolit. Ale když vidím, jak z něj opozice a média udělali hromosvod, a překrucují každé jeho slovo, je mi nanic, a mám strach o zdravý rozum. Skoro myslím, že potřebujeme víc Turků, jako takovou terapii pro tuto zemi a její média. Na druhou stranu, další twist, a znovu se popřu: Na tom Turkovi něco bude. Polovina věci, kterou mu média přišila, je zřejmé výmysl nebo jsou překroucené či zveličené, ale ta druhá půlka bude bohužel pravda. Ten chlap je opravdu k***t. Takže chápu přímočarou snahu prezidenta mu libovolnými prostředky zabránit stát se ministrem. I když to není fér, protože je to legálně zvolený zástupce lidu. Prostě, politika není čistá ani jednoduchá hra.

Krásné bezeztráty

Užívám si před spaním jednoduché audiofilní radovánky. Spotify totiž zavedlo bezztrátový formát zvuku.

Na telefonu Sony se sluchátky Koss přes drát.

Čím hlasitěji, tím víc detailů je slyšet. Zvuk se najednou netříští, ale je krásně čistý. 

Tam, kde byl jeden hlas, najednou slyšíte duet. Tam, kde byl backing vocal, najednou slyšíte dva hlasy - mužský a ženský. Jednotlivé typy perkusí. A do toho si bicí samy jedou to své ratata, které nezaniká ve směsném ryku.

Ryzí radost.

Funguje to hlavně na nové nahrávky. Na staré ne. Prubířský kámen je moje oblíbená Dance the Night Away od Cream z Disraeli Gears, kterou jsem si kdysi od kamaráda nasál do MP3 z gramodesky. Ta stará empétrojka nemá moc valnou kvalitu výšek, ale zato ten Bakerův dupák je na pravém repráku neuvěřitelně dominantní. Zní jako by hrál sám úplně ve vedlejší místnosti. A do toho se ho Eric snaží marně přezpívat. A nedává to - ratatata - ratatata - ratatata - awayyyyyy. Baker vede nad Claptonem jedna nula. To na žádném CD ani v lossless verzi už tak není, i když se jedná o stejnou píseň, a stejnou desku. V digitální je Clapton vyhlazený a Baker schovaný vzsdu. Prostě, až jednou Cream budou znít jako Cream, přestanu toužit po gramofonu. Teď tim nemá cenu ztrácet minuty poslechu a je lepší se soustředit na to nové.

Listopad je pestrý

Padají akcie. Něco si přej. Aneb jdeme si vsadit.

Trumpův postoj ke kauze Epstein mi připomíná Donutila v Pelíškách: A komu tím sakra prospějete?!

Sabotáže vlaků v Polsku. Týpci prostě jen tak přijdou, poškodí koleje, nikomu se nic moc nestane, obviní se Rusko, a nic moc se neděje. Vyznění toho může být úplně opačné. Možnost 1: Rusové poškodili koleje a jsou fuj. Dělejte něco proti Rusům. Podpořte Tuska, který je proti nim. Možnost 2: Tusk zinscenoval úplně slabomyslnou sabotáž, aby měl proč obvinit Rusy a vypadal jako ochránce. A možnost 3: Stejná jako možnost 2, ale lidé to navíc Tuskovi nezbaští a obrátí se proti němu.

Lid městský žehrá, že s Turkem hrozí návrat klausovské zahraniční politiky. Neví ale o čem mluví. Klausovská zahraniční politika byla v zásadě rozumná, liberální, prostá zbytečných gest, směřovala nás vždy do Evropy, byť se zdravě skeptickým přístupem. Nutno ale podotknout, že klausovská zahraniční politika neměla nic společného s (dnešním) Václavem Klausem starším. Na co narážím, je zmiňovaný "návrat". Lid totiž nemá strach z návratu, ale z novodobé  klausovské ne-politiky. 

Trable s formulí na D4

Česko v létě řešilo tajemného jezdce ve formuli na D4. Ano, po D4 pravidelně jezdí formule. Zábavné je, že až donedávna nebyla polapena. Objeví se a zmizí. Dá se říkat, že policie je neschopná, dá se to banalizovat, jako že o nic nejde, ať se lidi baví. Osobně mi to přišlo jako roztomilý úlet, který nestojí za to řešit.

No a najednou polapena byla. A dostalo to pachuť. Tajemný jezdec není Radim Passer ani Renata Kellnerová, ale jakysi bývalý policista, který bydlí ve vile, která není zkolaudována, kterou nevlastní, na půdě, která není určena k obývání, za vysokou ohradou, a vydělává na prodeji čehosi státu. Dostává to nádech hořce sladkých svobodných devadesátek, kdy každý mohl cokoli, a nejlépe se měli největší zmrdi.

Jeho zatýkání a rozhovor se synem byly také roztomile hořké, a podle policie si na něm stejně nic nevezmou. Přestupek. Stejně jako rozhovory se sousedy a starostou, kteří se ho zjevně bojí. No jo, ex policista.

To ukazuje, že devadesátky neskončily, a vykořenit je, se možná nikdy nepovede.

Takže jaký je návod? Chovejte se jako totální kokot, podojte instituce, říkejte tomu svoboda, a budete bohatí, obávaní a obdivovaní. Nebo hrajte fair play, a budete jako ovečky, které roztrhají vlci.

Tak to ale už není. Zní to hořce, ale viníci budou potrestáni. Postarají se o to investigativní novináři, a nakonec i stát zareaguje. Pravděpodobně se ukáže, že formule byla opravdu jen legrace, a že dotyčný na jiné větší problémy jinde. Jen to trvá dlouho.

Druha věc je, že takovéhle drobné šíbry nakonec potrestáme a zatleskáme si, že pravidla morálka vyhrály. Jenže to byl lokální šíbr. Pro oligarchy ale máme jiná pravidla. Ne jen tady - celosvětově. Ať už jsou to židovští magnáti, ropní kovbojové a šejkové, velké fondy nebo majitelé technologických obrů. Na ty jsou jednotlivé státy i regule krátké. A nevolám po nějaké revoluci - jen chci připomenout, že formule na D4 je vlastně taková malá, milá, uchopitelná, řešitelná a naše. 

ČS armády versus miláčci

Lidi nadávájí na redukci počtu pruhů v ulici Československé armády - že to bude špunt. Lidi totiž rádi nadávájí, aniž by tomu rozuměli. Prostě mají naprogramováno, že víc pruhů rovná se svoboda, míň pruhů rovná se diktatura.

Jenže jak to opravdu funguje? Pokud uděláte vzorovou silnici - úplně rovnou, v poli, kde necháte chvíli jeden pruh, chvíli dva, pak zase jeden a dva... A pustíte tam souvislou kolonu aut - co se stane?

Auta budou na zúžení chvíli takzvaně zipovat, a pojede to plynule, ale pak stačí, že se někdo jednou zamyslí, při zipu zpomalí, a vznikne špunt. A ten už tam zůstane a zvětšuje se zácpa. Na to existují různé modely, i reálná pozorování. To není špatné řidičské umění Čechů, to je pouhá fyzika. Ještě taky platí, že čím rychleji ta vzorová řada aut jede, tím větší špunt se vytvoří.

Pokud tam přidáte semafor nebo přechod nebo popelářské auto či foodoru, efekt je stejný. Cokoli, co na chvíli omezí proudění plechových miláčků, způsobí špunt.

No a to je ČS armády donedávna. Sem tam dva pruhy, sem tam zúžení. A zácpa. Pořád.

Jediný efekt, který má zúžení v této ulici, je, že se do ní natlačí jen cca. polovina čekajících aut, takže kolona se opravdu lehce prodlouží, ale paradoxně se bude pohybovat plynuleji, než v případě dvou pruhů s různými omezeními a zúženími.

Na druhou stranu, je to jedno z těch míst, kde je náš řidičů prostě moc. Víc, než jich to místo umí a může pojmout, a bez toho, že bychom tudy nejeli, nebo postavili obchvat Vítězného náměstí, se to nezprůjezdní. Na obou koncích je totiž špunt. 

Někdo může žehrat, že dřív to tady jelo. Ano, ale dříve neexistovaly satelity za Prahou, byla registrována půlka aut co dnes, a vůbec se nehledělo na to, aby všichni neumřeli na rakovinu plic.

Opatření je tedy vlastně naopak dobré z několika důvodů:

1. Přibylo levných parkovacích míst 

2. Auta jedou dál od domů a chodníků, ulice je obyvatelnější

3. Zredukuje se počet nebezpečných situací, protože přecházení na dvoupruhovém přechodu bylo o ústa

4. Cyklisté by mohli jet i jinudy, že? - ale když už, tak to pro ně bude o kousek bezpečnější než předtím 

U podobných opatření tedy tleskám. Všude, kde je Praha provedla, se nic moc nezměnilo - kolona zůstala podobná, ale všem ostatním se tu žije lépe. V případě, že jsou na místě cyklopruhy, navíc snadno projede sanitka.

A jak na to, když už potřebuji projet? Předtím i teď? Nemám Waze, ale nějak to zvládám s Google Maps, takže jezdím "taxikářsky". Jako plachetnice proti větru. Nájezdu hromadu kilometrů navíc, spotřeba patnáct na sto, padesátkrát zatočím, místy jedu kus zpátky, ale Bubenečskou objedu obytnou zónou celkem bez stání. Špunt je akorát most přes trať v Korunovační - ten nemá alternativu.

Možná se tedy zamysleme, jestli od vedení města nečekáme moc a nejsme proto zbytečně hořcí. Když bydlím v zeleni za Prahou, nemůžu čekat, že nás s otevřenou náručí v autě přivítají až na Staromáku. Že mi tam Motoristé postaví dálnici. Stejně tak když bydlím v ateliéru na Korunovační, nemůžu čekat, že ji kvůli mému utopicky zelenému cítění někdo zavře pro auta úplně. Zvlášť, když jsme už všichni zvyklí, že nám Rohlík nebo Foodora přijede až ke dveřím domu (já ne - od covidu raději chodím do obchodů). Musíme všichni přistoupit na kompromisy. Ale kompromis znamená, že obě strany udělají nějaký ústupek. Auta budou dál stát, a zároveň z ulic nezmizí.

A za mne Praha v rámci možností a kompromisů funguje, jen nesmí zaspat a musí investovat více do příměstské dopravy. Praha se zaštiťuje, že má skvělou MHD, ale to platí jen v širším centru. Vlak na Kladno nebo tramvaj na sever Prahy jsou skvělé kroky, ale je jich málo, a jsou pomalé. Praha musí přidat a držet krok s výstavou na předměstí, jinak sklidí plody vynuceného automobilismu.

Chválihodná průměrnost?

Když Cígler architekti ukázali, jak bude vypadat budova na místě někdejšího Transgasu, neuronil jsem slzu. Dalo se to čekat. Vznikne něco průměrného, co maximálně vytěží daný prostor.

Pojďme si ale říct, jestli to je špatné, jak lidé teď říkají.

Nejprve: Jaký byl Transgas? Byla to jedna z těch unikátních monumentálních staveb, o které jsem tu psal u "Vrakodrapu" - stavebně i vizuálně naprosto svoje. Obsah podřízený formě, ale na druhou stranu stavba technicky praktická. Jenom nikoli krásná, ani respektující k okolí. Vždycky, když jsem šel kolem, na mne dýchlo prázdno a studeno.

Jaká bude nová Vinohradská 8? Skleňák z jakoby pootočených kostek. Trocha odkazu na slavný český Kubismus. Trocha vykrádání jiných otočených kostek. K tomu jakási váza zřejmě s výtahovou šachtou - to abychom měli dominantu. A pak věžička. To abychom měli dominantu číslo dva. Zbytek staveb v bloku budou nezáživné sklobetoňáky, na vytěžení metrů čtverečních.

A já vám teď řeknu, proč jsem za to vlastně rád.

Ta stavba je fajn. Respektuje svoje okolí. Je mohutná a reprezentativní, ale nevystupuje moc z uliční čáry. Má otevřený parter. Zaceluje blok domů, kde vytváří příjemnou dvoranu. 

Zaceluje desetiletí otevřenou ránu v místě, ktere je vlastně spíše jen automobilová stoka. Vyprahlé úzké ulice načichlé naftou a psí močí. Vinohradská 8 sem vnáší život. A to Transgas schovaný ve vybombeném vnitrobloku neuměl. 

Další zamyšlení: Jaká je obecně bloková zástavba, kterou máme rádi? Staré domy s kudrlinkami? Opulentní Art Deco architektura? Strohá funkcionalistická plocha? Ať už je to cokoli, mnoho domů se i v minulosti opakovalo, kopírovalo sousedy. Byly hezké, ale ničím nevynikaly.

V takovém případě je vlastně Vinohradská 8 pokračováním toho trendu, jen v moderním hábitu, k tomu s lehkou ambicí dát aspoň do hlavní třídy trochu nadsázky, otevřenosti a života.

Nevznika další Drn, Hundertwasserhaus, ani Casa Milà. Můžeme být na druhou stranu rádi, že nevzniká něco brutálního o rozměr jinde, než zbytek ulice a okolí. Já jsem za takovou architekturu rád.