Dýchá to ještě?

S oblibou se teď v tisku šťouchá do Orbána: Už je to mrtvé? Vypadá to jako mrtvé.

Orbán možná prohraje volby. Možná způsobil, že Maďarsko je rozebrané mezi pár oligarchů a lidí se boji mluvit o politice. Nic z toho ale nevadí.

Jeho reálná podpora je pořád velká, protože lidé ho mají rádi, a vědí, kým je. Azimut jeho politiky jim nevadí. Dobře, možná svádět každou poruchu vedení nebo kanalizace na Ukrajinu, je i na voliče Orbána silné kafe, ale celkově podporují, aby se válka ukončila, Rusko dostalo část Ukrajiny, a normalizovaly se s ním vztahy. Stejně jako se jim nelíbí, že Unie liknavě nasála obrovské množství muslimů, nestaví se jasně k LBGTQ, a staví CO2 nad ekonomickou prosperitu.

S těmi voliči nemusíme souhlasit (já s nimi ve většině názorů zásadně nesouhlasím), ale jejich názor násilně nezměníte, a je to legitimní síla, která možná zvítězí. Je to síla, která má právo, aby byla slyšena a měla svého zástupce. Orbán ten názor nezpůsobil, ale naslouchá mu, a přiživuje ho. A nesmíte se divit, že když je vaše kapsa pořád napůl prázdná, že budete volit peněženkou. Stejně jako že nechcete, aby každý rok do vánočních trhů najel náklaďák řízený Muslimem. Nebo aby vám někdo říkal, co tankovat do 15 let starého auta, když na lepší nemáte. Jasně, není to tak jednoduché, ale lidi to vidí jednoduše - Orbán symbolizuje přehradu proti tomu všemu.

Orbán není nutně dobrý ekonom. Ale pozor - ekonomové nebývají dobří vládci. Ano, Orbán je schopen ignorovat odborné rady a dělat věci tak, aby se staly. Se všemi negativními důsledky. Ale zároveň se ty věci pak opravdu dějí. Možná ne ekonomický správně, ale stanou se. Příklad: Nemáme peníze na dálnice a lidí se hádají, kudy to povede? Všechny protesty zamáznu a postavím to. Lidi mne budou hodnotit za to, že mají dálnicí, ne že byla předražená a porušila X předpisů.

Měkkost a hra podle pravidel, která navíc určují někde jinde, prostému lidu typicky vadí.

Takže ano, Orbán toho už pokazil hodně, a je velká šance, že nevyhraje, ale není mrtvý, a velká část Maďarů za ním stojí. Natolik, že možná překvapí. Jako Ježíš vstane z mrtvých. Vsaďte se, čeští novináři. Skoro jen kvůli těm excitovaným a zaujatým článkům, které píšete, bych vám přál, abyste zase jednou dostali lekci, a Viktor zvítězil. Třeba se poučíte, začnete poslouchat lidi, a třeba to pomůže, aby nám pořád nevládli debilové, jako vládnou. Protože s lidmi nemusíte souhlasit, ale nemůžete je ignorovat. A vaše srdíčko nemůže bít jen na jednu stranu.

Na druhou stranu také vůdce opozice Péter Magyar, kterému liberální Evropa drží palce, je do určité míry Orbán. Naslouchá lidu, je z Orbánova hnízda, a v mnohém má velmi ne-liberální názory. Vlastně hraje hlavně na nespokojenost části voličů, jinak tolik nového nepřinese. Vaz mu může srazit to, že za sebou nemá žádné splněné sliby. Takže pokud by vyhrál, tak než si zatančíte vítězný tanec, podívejte se pořádně, komu přitom tkeskáte...

Život s Krtečkem

Někdy mám pocit, že jsem si blbě vybral. Devět let byl v Holešovicích klid, jenom nám tu jezdily nezakryté sklápěčky plné suti nebo hlíny ze stavby. Ted už ale rok a půl žijeme na stavbě s Krtečkem. Nejdřív kanalizace, a pak hned voda. Ta samá místa se kopou už podruhé.

Trochu jsem si myslel, že je to odplata za petici proti rekonstrukci Jankovcovy, kdy nám tady Magistrát vymyslel, že škrtne parkovací místa a postaví místo nich cyklopruh. Jó, nikoli cyklostezku. Jen cyklopruh. A přitom se měly opravit hromadně všechny sítě. No a proti cyklopruh tu vznikla docela úspěšná petice. Ano, je to tak: v Holešovicích proti cyklopruhu. Podepisovali všichni - rodiče, cyklisté, řídiči, i ti nejmladší, co si auto v dohledné době nekoupí.

Jenže ne, prý cyklopruhy stejně dostaneme, ať chceme nebo ne. To je rozhodnutí Magistrátu. Momentálně nás chrání pouze Pražské přístavy, které blokují veškerou rekonstrukci podél vody. Ano, protože dělají development na březích a méně parkovacích míst snižuje hodnotu jejich investice. Parkovací místa (a služby) třeba v Marině maji takové náklady, že dědici bytů občas parkují na ulici za 1200,- ročně a svoje místo pronajímají za komerční cenu. Nebo mají na ulici druhé či třetí auto. Tak jako tak, místa na ulici je málo a cyklostezka ho ubere, tudíž přístavy využívají své veto. 

Dobře, budiž, cyklopruh je nevratný proces. Ale to znamená, že nebohá několikrát spárovaná Jankovcova se zase rozkope a zase budeme rok koukat na Krtečka. Vzpomínám rád na Radotín, kde se vše udělalo najednou v roce 2000, a od té doby tam nikdo nemusel kopnout (možná jen rok dva, když se stavěl obchvat). Kéž by to šlo takto koordinovat i ve městě. 

Proč džejků poráží mazavku?

Podle německého EY exporty automobilů a dílů z Číny do Evropy v absolutní hodnotě přerostly prodeje evropských aut a dílů v Číně. Škodovka tam ve stejnou dobu skončila úplně. Minutu ticha?

K tomu ostřelování Íránu, které zdražilo ropu, vede mnohé k tvrzení, že se ještě urychlí odklon od spalování, a Čína dál posílí.

Chtělo by se emotivně vykřikovat: kdo za to může?! Přece oni! A volit alternativu typu do Ruska, nebo zpátky do minulosti. Ale troufnu si tvrdit, že vinu nelze tak snadno určit, protože současný stav je směsice mnoha faktorů, a navíc krize evropského automobilismu tu není poprvé. Což ale rychle zapomínáme.

Co za to tedy může?

1.

Primární problém byl snaha dobýt čínský trh. V rámci toho evropské automobilky skočily na špek a přenechaly Číně své letité know how. Číňané jsou mistři kopie.

2.

Druhý problém je, že Čína má náskok v elektromobilitě. Žádné CO2 nebo Green Deal. Čína se dusí, a proto v této oblasti podniká už dlouho kroky. Navíc má nerosty potřebné pro výrobu baterií.

3.

Třetí je Green Deal. Evropa desetiletí ciselovala své spalovací dědictví a dotáhla je k dokonalosti. Když pak po roce 2010 přišla regulace a přechod na elektromobily, začala své technologické  dědictví a konkurenční výhodu splachovat do záchoda. 

4.

Čtvrtý problém je, že Číňani možná vyrábí auta s dotací státu. Možná. To je otázka. Víme to jistě?

5.

Pátý problém je, že čínská auta už jsou docela dobrá. Většinou se snaží působit jakoby luxusně, nesmrdí, nějak jedou a nestojí moc. Vypadají někdy lehce absurdně, ale to Korejci taky, a mají absurdní jména. Ale mají šetrnému Evropanovi co říct.

6.

Šestý problém je přešlapování. Dneska to vypadá, že se vrací velké krásné spalování, ale Trump už je v půlce období. Předtím to byla direktivně elektřina, po Trumpovi to možná bude zase elektřina. Taková míra nejistoty nedává moc prostor udržovat výhody třeba v dieselových motorech.

Deja vu?

V neposlední řadě, už tu byl útok korejský, předtím útok japonský a ještě předtím, by se dalo říct, americký. Americká auta zakořenila (Ford Transit), japonská jsou alternativou, a jezdí všude (Toyota Corolla). Korejci jsou bráni jako domácí miláčci- Tucsson, i30 nebo Ceed. Přežijeme i čínskou invazi - nakonec, kolik v sobě má Volvo z původního Volva, a považujeme ho za naše, severské, evropské. Vlastně teprve čínské Volvo je skutečně úspěšné a mainstream, předtím to byla taková podivínská alternativa jako Saab. 

Jména...

Chytne se tu i práva čínská Čína - i přes debilni názvy typu Džejků. Nebo BYD Dolfin. Nakonec Hyundai taky zní jako hovínko, když to i sváteční večeře chcete říct slušně, a Mazda zní jako pijan. Kdo maže / mazdá, ten jede. Ten Novák, to je takovej starej mazda. No a Volkswagen! Že by fouks vagína? Nebo Škoda? To jméno mi vždycky přišlo ultra debilní, zvláště když až do Felicie byly škodovky tak poruchové a nekvalitní. Zvykli jsme si. Zvykneme si na Džejků a Dolfinu. 

Výhra poražených. 

Přes všechny tyhle útoky, byl Volkswagen chvíli číslo jedna právě v době, kdy měl nejvíc konkurentů. A BMW číslo jedna v luxusních vozech. A to i přes strategickou nerovnováhu, kdy ropu dodávaly nepřátelské státy arabského původu. 

Nyní je strategická nerovnováha v bateriích, ale nikde není psáno, že výrobci automobilů kvůli tomu nutně musí navždycky zkrachovat.

Na druhou stranu tu byly značky, které vždy krachovaly, když BMW a VW kvetly a ropa tekla proudem jak pivo v německé radniční pivnici, a evropští lídři je plácali po zádech - německý Ford, Citroen, Opel, Fiat... Bylo a nebylo to kvůli Korejcům či Japoncům. Všem těmto značkám chyběl akcent na něco, co dělají dobře. Akcent, který dříve měly. Fiat byl italský Volkswagen, který uměl všechno, ale jeho legendy byla hlavně šik malá auta. Citroen byl mistr experimentu a šarmu. Ford byl mistr...eeee...nooo...eeee...čeho? - později se ustálil na brilantním podvozku a řízení, což nakonec úspěšně obhajoval na závodním poli. Vše toto výše lidi ale přestali chtít.

Co zbylo z tvrdých sportovních limuzín od Fordu? K čemu mi je přesné řízení u šišatého balvanu jménem Kuga? Proč DS od Citroenu už není jedno z nejkrásnějších (francouzský Jaguar), ale naopak jedno z nejošklivějších aut jen proto, aby šokovalo? A Fiat 500 je teď SUV, které sice mluví řečí doby, akorát ho Fiat neumí postavit solidně a spolehlivě... Ne tak solidně jako Hovínko Tucsson.

Cesta.

Je na automobilkách, aby si určily strategii. Postaru už to nepůjde. A nová cesta? Jsou to přiškrcené eko spalováky? Nebo orientace na chudé trhy? Zjevně něco může fungovat Mercedesu, něco jiného Volkswagenu, ale oba se snaží konkurovat stejnou cestou. Dělají pojízdný cirkus na baterky, a zapomínají, že musí najít vlastní cestou. Auto je o příběhu, užitné hodnotě, o tom napsat ten příběh pro správné trhy, a taky o pevném rozhodnutí a odhodlání tu cestu chvíli zkoušet a zdokonalovat. Pokud teď baterky všichni kvůli Trumpovi vzdají, spláčou nad výdělkem. Číňani je brzy jenom víc překvapí.

A Číňani překvapí Číňany.

Brzy tam mnoho automobilek bude mít potíže. Prý jich je tam moc, a moc se kopírují. I v zemi, kde byznys sám kvete tak zázračně, jako všem  Arabům tryská ropa na dvorku, se přes počáteční úspěchy vyčerpají. Ukáže se, že někteří to budou dělat efektivněji a lépe než jiní.

Tudíž ano, naše automobilky jsou zdánlivě na dně, i díky sérii špatných rozhodnutí a změnám směru. Ale to neznamená, že to špatně dopadne. Někdo skončí, někdo zůstane. Bude to bolet tak, jako už to v minulosti mnohokrát bolelo. A přežili jsme a přežijeme.

Kopance do vosího hnízda a inflace

Jsem sluníčko, a byl bych rád, aby se všichni měli rádi. Znáte mne už dost. Ale i já mám svou úchylku: Například nepřeju úspěch náboženským fanatikům. Když do nich někdo kopne, zamňoukám blahem: Juuuuu! Ještě!

Jenže vím, že každý kopanec do zlouna něco stojí, protože každý zloun má svou zlou partu. A proto chci vidět kopanec, co něco znamená. Jenom rozdráždit sršně a utéct, to není řešení.

Americký Rambo, který tolik nechce válčit, chce za každou cenu pohodičku na Ukrajině, a stojí o Nobelovu cenu míru, tento konflikt jenom rozdráždil. V tandemu s polobohem, který poušť proměnil v ráj, jak pořád slepě opakuje půlka světa.

Doufám tedy, že se Američané a Izraelci vydají konečně fyzicky do Persie, a dojde k proměně muslimského státu. Ne jen k jeho rozvratu, aby přišla nějaká nová horší islamistická síla. Na Írán teď ale nikdo fyzicky neútočí, akce běží bezpečně z gauče na dálku, a trpí ti v dosahu dronů, raket a inflace. Muslimové, Evropani.

A nejsem si ani jíst, že ti dva borci vůbec chtějí docílit řešení. Operace Gaza se jim taky nepochopitelně nepovedla. Hladomor, masakr, ale oblast zůstává tím, čím byla - osinou v zadnici Izraele. A světa. Odsun Němců z Česka v 40. letech byla špína, ale když už se udělal, fajn. Bylo to brutální konečné řešení se vším všudy. Zlým i dobrým. Izrael mohl udělat stejnou věc. Ne si svou osinu nechat. Takto působí spíše jako zlé dítě, které chce mít zvířátko na týrání.

Zůstanu v extrémech: Čistě formou útoku vlastně fandím Rusům (literárně). Ti sice neoprávněně škodí na Ukrajině, ale alespoň tam fyzicky jsou a jejich cílem je území zabrat a ovládat. Se vším, co to stojí. Zisky a oběti.

Zpátky na zem: Proč mi tedy vadí salonní ostřelování? 

Vždycky to odpikáme jako běžní lidé. My, co jsme vsadili na investice do akcií namísto nemovitostí nebo komodit. Inflace 15% nám ukrojí několik roků střádání a vlastně i spekulování, protože spekulace sice vydělá desítky procent, ale jen na malé části majetku. A pro co? Aby si dva starší přátelé zastříleli na vousáče, a pak se stáhli?

Druhá věc jsou uprchlíci. Když létají rakety, kam půjdou? Za rájem do Evropy. A protože vraždit je nemůžeme, část jich sem prostě přijde. A budou nekompatibilní. Ne všichni, ale minimálně část ano. To dlouhodobě přinese degradaci kultury.

Takže degradace duchovní i finanční.

Proto držím palce, aby to liga debilů dotáhla do konce, došla do Íránu, a nastolila tam nový neutrální stát (klidně nějakou soft diktaturu, protože ti místňáci už ty zbytky demokracie zcela zapomněli), který hromadně neškodí ani svému okolí, ani svým lidem. Ropu ať si nechají, ale hlavně ať je to kompletní a rychlé.

A ať je to rychle za námi. Protože pokud to potrvá měsíc, dva, ceny se ještě uklidní, ale jakmile válka v Íránu bude status quo, ceny se utrhnou z řetězu, všichni si přisadí, a inflace 15% je na světě.

Inflace. Pokud máte 100 tisíc korun a inflace je 15% (jako po covidu), je to jako když někdo přijde a jen tak vám sebere 15 tisíc. Říkáte si: OK to ten Židům dám, ať to vousáčům fanatickým nandají. Jenže pokud jste důchodci a máte někde třeba uložené 3 miliony, které vás mají živit do smrti, najednou vám strýček Donald a jeho Žid svou hrou seberou 450 tisíc. A to by vám stačilo třeba na dva roky života. A jak dlouho jste to tvrdou prací střádali, že?

Já budu na buzerplace za snahu povýšen že seniorního manažera na directora záchodků, a plat mi vyskočí o hrozně moc peněz, ale reálně si za něj víc nekoupím, jen budu mít legrační vyšší číslo na účtu, víc odpovědnosti a méně času. Pořád budu brát reálně míň, než všichni ti překvapení čičmundové po škole v O2 v devadesátkách, když jim někdo řekl: gratuluji, enjoy your victory dance, jsi manažer toalet, a šli si koupit Audi a postavit vilu.

Nakonec, taková dálková válka z křesla není nic nového pod sluncem. Roger Waters o tom krásně zpívá v písni The Bravery of Being Out of Range. Ty písničky se lépe poslouchaly, když člověk byl dítě, a nic neměl vsazeno. Takhle Waters dostává ještě více hmatatelný hořký nádech.

Yeah the question is vexed

Old man what the hell you gonna kill next

Old timer who you gonna kill next

Hey bartender over here

Two more shots

And two more beers

Sir turn up the TV sound

The war has started on the ground

Just love those laser guided bombs

They're really great

For righting wrongs

You hit the target

And win the game

From bars 3, 000 miles away

3, 000 miles away

We play the game

With the bravery of being out of range

We zap and maim

With the bravery of being out of range

We strafe the train

With the bravery of being out of range

We gain terrain

...

Máme malou marži bejby

A ještě jedna pro ptáky hormuzáky. Včera jsem v Hradci tankoval vysokooktanový benzín a platil jsem 45 korun. Ano, je to skokově víc než předtím, ale je zajímavé, že na dálnici skoro všechno stojí 50 korun. Docela slušný rozptyl.

Pak se člověk ptá, jestli nás ti borci od pump opravdu nenatahují. 

Letná nelétá

Pořad nechápu, proč mne tolik lidí oslovuje, abych šel na Letnou demonstrovat proti...proti...počkat: Proti čemu je to dneska?

Babiš 2026 je jiný než třeba Babiš 2019. 

Babiš první byl jiný než Babiš druhý. Aktivně bojoval proti svým žalobcům, aktivně činil proti systémové kroky. A voliči dopředu nemohli tušit, že takový bude. Demonstrace pomáhaly varovat Babiše, že je na něj vidět, a že není všemocný ani beztrestný.

Babiš druhý je oproti tomu zvolen při plném vědomí voličů. Všichni už vědí, jaký je, a přesto nebo proto dostal tolik hlasů. Demonstrovat proti němu je jako demonstrovat proti hlasům voličů, kteří jej při plném vědomí zvolili. A to nemá cenu. 

Mělo by smysl dát jim alternativu. Mělo by smysl je přesvědčit.

Ale já jsem přesvědčen, že demonstrace Chvilek tady v Praze bude mít na voliče v Chomutově nebo Havířově přesně opačný účinek, než účastníci zamýšlejí.

Prohloubí příkop.

Možná je to akce pro feťáky pospolitosti a dopaminů. Ale rozhodně to politicky nic nevyřeší.

Nechme je tančit

Čínští tančící roboti vzbudili velký rozruch. A proto tu musím taky něco upustit.

Zaprvé: Všechna čest, kam to pokročilo. Je to ještě o kousek dál než Boston Dynamics a vypadá to více humanoidně.

Zadruhé: Předchozí roboti museli každé podobné cvičení poměrně složitě trénovat. Jako lidi. S mnoha nezdary. Jako lidi. Teoreticky dnes každý robot může tuto zkušenost sdílet s ostatními, a nemusí se učit. To je výhoda proti lidem.

Zatřetí: Pro jejich využití na uzavřeném pracovišti jsou téměř ideální - stačí jim na místech, kde se nepohybují, ale dělají nějakou lidskou činnost, zřídit dobíjení.

Ale.

1. Baterka. Tihle robohoši předvádí impresivní představení, ale každý pohyb má ve světě fyziky, jak už víme, nějakou cenovku. Jak dlouho při takovém představení vydrží? Kolik by vydrželi, kdyby třeba sekali dříví nebo myli okna? Boston Dynamics u svých mul výdrž na baterii uvádí. Mula má ale výhodu, že nemusí vypadat humanoidně. Jak velkou krosnu by musel mít humanoid, aby vydržel aspoň pár hodin pracovat spolu s lidmi? 

2. Humanoidní využitelnost. Nevýhoda je, že tito jsou děláni na tanec a pohyb. Ale co kdybychom chtěli, aby strouhali mrkev? Nebo nosili bedny ve skladu? Najednou narazíme na to, že na to nejsou dělání. Budeme potřebovat různé ruce, různé programy, učení na podmínky konkrétní firmy, pracoviště.

3. Dobíjení při práci. Přecejen je bude omezovat. Bezdrát zatím tak účinný není, a napojení na kabely je bude omezovat. Trochu. Navíc nepotřebujeme mixér, co stojí na kuchyňské lince - potřebujeme samohybného univerzála, který, chodí po domě nebo po pracovišti a na nejrůznějších místech nahradí člověka.

4. V terénu. Robotů se bojíme, protože co když se najednou objeví někde na Ukrajině na ruské straně a budou velmi přesně a velmi brutálně zabíjet ukrajinskou obranu? Teoreticky jim sice brzy dojde baterie, ale na rychlý rozhodující útok, mohou být dostačující. Hodina a je konec. V noci s termovizí, lidarem a neomylnou muškou. Rusové je pak posbírají do naklaďáku, dobijí, a připraví na další misi. Nevýhoda je zase, že se budou muset velmi přesně naučit, na co útočit, kde, poznat terén dopředu. S tréningem jim budou muset pomoci lidi, protože jinak skončíme útokem na místní slepičárnu v domnění, že jsou to kasárna. Vykazuje totiž podobné znaky, jako kasárna na tréningovém poli. Svět robotů je takových omylů plný.

5. Členitost terénu bude problém i v civilním využítí. Kuchyň u babičky je jiná než kuchyň u tetičky, i když krájení mrkve je vždy stejné. Ohnutá škrabka se používá jinak než rovná škrabka. A tak dále. Svět má neuvěřitelné množství variant, a schopnost lidského mozku a těla je reflektovat a přizpůsobit se, roboti ještě postrádají. Vytvoření robotické ruky srovnatelné s lidskou, a schopnost sebereflexe, jestli věci dělám dobře nebo je už kazím, je zatím v plenkách.

A nakonec otázka. Když mluvím o humanoidním robotovi, jaké "i" použiji? Kuchyňské roboty připravovaly těsto - to je jasné. Ale humanoidní roboti tančili s lidmi nebo tančily s lidmi?

Krizová matematika a krásný objev

Když jsme teď všichni ptáci hormuzáci a máme tu ropnou krizi, pojďme si spočíst malou rovnici.

Včera jsme jeli na chalupu. Mazda na startu ukazovala, že má dojezd 335 kilometrů. Ujeli jsme 160 km. Mazda ukazuje, že má dojezd 80 kilometrů. Počítejte děti. Co je horší? Benzín nebo elektromobil?

Takže asi takhle je to s benzínovými motory. Samozřejmě ani diesel nebyl vůči těmhle rovnicím imunní. Problém je, že diesel jel cokoli od 100 kmh nahoru na šestku a táhl pořád jak bejk, takže když jste ho nenutili jet přes 140kmh, vešel se do šesti a půl na sto. Zatímco plně naložená atmosférická Mazda si musí podřazovat a leze k deseti na 100. Zvlášť pokud si chcete zavrčet a občas trochu zrychlit. Tady byl fajn 240 koňový turbomotor v liftbacku, kterému při konstantní jízdě nadlimitní rychlostí dokonce spotřeba klesá pod dlouhodobý průměr (který je po městě asi 11 litrů). Ale vrčení a prdlání z výfuků taky žere 30 na sto.

Mimochodem elektromobily a dojezd. Dva dny zpátky představené BMW i3 Neue Klasse... Jestli ještě budu při penězích, to chci. Velmi povedené vizuálně, žádný elektrický boubeláček, ale šik moderní sedan s retro prvky. A dojezd 900km s možností dobít 400km za 10 minut. Reálně počítejte dojezd 450km, a dobíjení za 25 minut. Ale to už jde. To už sakra jde. Více než 450 kilometrů v kuse jedu dvakrát do roka a musím si v půlce dát pauzu. Jediné, co vadí, je volant a trochu strohý interiér, ale vzhledem k tomu, že za pár let už nebude na výběr, je to pořád volba číslo jedna. Tedy...bude-li touring.

Fantastický středověký bonbonek

Pojďme se podívat do středověkých Westeros.

Nechám stranou hodnocení Hry o trůny. Za mne to byl krásně pohádkový seriál s brutálně naturálním zpracováním, vysokou úmrtnosti hrdinů, a epickými bitevními scénami, které ale hlavně stavěl na famózních charakterech a dialozích. To podtrhuji jako silně nadčasové v seriálovém světě. Všichni už tento seriál znáte a máte svůj názor.

Rod draka, který byl hodně oslavovaný jako vztahový a komorní, mne zklamal. Já tam v dialogu necítil to pnutí a vzrušení. Vsazené scény s draky pak působily spíše jako snaha vše vytáhnout, ale skončily jako blockbusterová omáčka. Možná mu dám druhou šanci ale na třetí sérii se nijak zvlášť netřesu.

O to víc překvapil Rytíř sedmi království. The Hedge Knight. Tento bonbonek se vyznačuje pouhými šesti krátkými díly. 

Jednoduchý hrdina, potulný rytíř nižší šarže Dunk, je takový pomalejší v myšlení (a to je mi sympatické, neboť také jsem). Cestuje Západozemím (Westeroes) a sbírá životní zkušenosti. Vše vyvrcholí turnajem, ale jinak, než si představuje. Jeho panoš Egg je zase chytrá hlavička. Egg si Dunka vybírá za svého pána, i protože jsou mezi nimi vzájemné sympatie. Egg je mazaný a Dunk je nezkažený dobrák. Pravý rytíř, i když pouze nižší šarže (the hedge knight). Egg pomáhá Dunkovi více či méně úspěšně bojovat s idealismem a naivitou, Egg se hřeje v pánově syrové laskavosti, a tak se doplňují.

Prvek putování krajinou a usedlostmi, jakési středověké road movie, má určité kouzlo. 

Chybí tu blockbusterové metody Hry o trůny a to je hezké, syrové (nebo pro všechny ty rytíře spíše "sirové"?). Středověk je tu vykreslený z blátivých cest, špíny, chudoby, chatrného zdraví, strohých vesnic, polních stanů.

I tento seriál je poměrně naturalistický, a určitě není vhodný pro děti, nicméně svou jednoduchostí a zápletkou hraničí s pohádkou, podobně jako knižní (ne filmový!) Hobit. Svou délkou a pojetím se jedná opravdu o takový milý filmový zákusek, pokud máte rádi středověk.

HBO chystá druhou sérii, a tady se velmi těším, a můžu jen doporučit.

Fordem 30 let? Ne dnes.

Bylo to poslední Mondeo - plnotučné auto s kořeny na začátku tisíciletí.

Lord Ford, nebo-li Mondeo Titanium X z roku 2013, který bezporuchově naběhal 200 tisíc, musel kvůli hrozícímu dožití převodovky z domu, a dočasně mi tu začátkem podzimu přistála jeho stříbrná kopie s manuálem. A taky už není - nahradila ho Mazda.

Co bylo krásného na dieselovém Mondeu s řadící pákou? Bylo takové uklidňující... Rychlost fordovsky přesně zapadla, a přišel zátah lokomotivy. Abychom si rozuměli - ne zátah mustanga, ale spíše dieselové lokomotivy - důkladný a jistý. Na trojku Mondeo táhne až do 100kmh, a na čtyřku až daleko za dálniční limit... Takže pokud chcete předjíždět, dynamika je akorát dostačující. Spíše ale pohoda. Dvouspojkový automat vybízel dávat autu do těla, jak držel správné otáčky a turbo roztočené. Harmonická práce s řazením naopak stimulovala klidnou jízdu.

Spojka krásně chytala, takže za několik tisíc kilometrů včetně výjezdů z podzemí, motor nechcípl, ani nesmrděla spojka. Nebylo potřeba ji protáčet. Prostě se lehce chytla, i do kopce. V tomto byla převodovka v dieselovém Focusu větší rváč a naložené slaboučké Hyundai zase trpělo v kopcích. Na každý pád, to byl velmi příjemný život s fordím manuálem. Zácpy s ním byly lehce otravné - spíš ale protože vůz nebyl tak pohotový jako s automatem, např. při proklouzávání do děr v koloně. Žádné chcípání, cukavé rozjezdy - prostě krásně sladěný manuální stroj.

Vše při neuvěřitelné spotřebě 5,8 litru u takového mastodonta (auto je vysoké a široké). Jedete 140 kmh sem tam a zase 140 tam a sem (Fordem, ne vlakem) a v nádrži pořád něco je (po natankování ukazuje 1150 kilometrů, pokud nestojíte hodinu v zácpě nebo nejedete 150). 

Největší překvapení proti automatu bylo, jak umí být starý diesel na volnoběh klidný, prostý vibrací a dunění. Třásl se někde tam vepředu na silent blocích, oddělen od kabiny, pod rozložitou stříbrnou kapotou. Klid, který nechápu. 

K celkové tiššímu projevu se přidalo, že původní majitel nechal domontovat kvalitnější reproduktory. Poznalo se to na krásné čistých výškách při velmi hlasitém poslechu, a že nedrnčí výplně dveří, pokud hudba šlape. Podobné nebo lepší než teď Bose u Mazdy. Nakonec, interiér potažený kůží tolik barevně nedegraduje, navíc udržované sedačky nejsou nějak potrhané ani odřené, ani po 250 tisících kilometrů. Z vnitřku pořád dýchá komfort a luxus.

Takže co říct na konec úvodní mini pochvaly? Nebýt to tak staré auto s riziky, už bych nic lepšího nepotřeboval. Jinak řečeno: Univerzálnější rodinné auto než dieselové Mondeo celé v kůži už asi nebude. Zlatý věk aut skončil v roce 2015 s diesel gate. A po měsíci s Mazdou bych to podtrhl. Přecejen, i do Mazdy už moderna zaťala dráp.

Takže nebyl Ford v dnešní době jednorožec? Proč si ho tedy nenechat celý život? To otvírá druhou část, zajímavé zamyšlení na téma držení auta dlouhodobě po roce 2015. Všichni známe ty příběhy Mercedesu a Volva s nájezdem milion kilometrů - auto od mládí až do důchodu. Jde to dneska?

Většinou se Fordy Mondeo čtvrté generace se dnes prodávají i se skoro pěti sty tisíci kilometrů na konci druhého života (a často vypadají neuvěřitelně zachovale) a podle servisu by mohla jezdit do 750 tisíc, akorát je problém, že třetí život už jim druzí či třetí majitelé nechtějí nákladově dopřát, a tak se vůz této mety nedožije. Udržovat staré Mondeo totiž není o nic levnější než udržovat Mercedes, jenže majitelé Fordů mají nižší nákladové očekávání, a pokud nejsou manuálně zruční, je servis svlékne do naha.

Podle servisu se mnoho komponent na autě obnoví vždy po 200-300 tisícich kilometrů. Je pak potřeba udělat podvozek, filtr pevných částic, spojku, vstřiky, turbo, egr - tedy věci, jejichž výměna je nákladná. Dlouhé trasy šetří - na fóru jsou borci, co jezdí na první vstřiky už půl milionu. Manuálni řazení šetří nejen palivo. Naopak výměna automatické dvouspojkové převodovky, kterou jsme měli na obou Fordech z roku 2013, téměř zdvojnásobí náklady "druhého života", speciálně u dieselu dá peněžence zabrat - servis převodovku mění za cenu okolo 130-150 tisíc Kč (u specialistů méně, ale stále 80), a i to byl důvod, proč černý Ford předtím šel z domu, dokud jel a řadil. Většina Mondeí s automatem jde na náhradní díly, pouze výjimečně zachovalé a vybavené kusy se opravují. Bavíme se totiž pak o obnově celého vozu za více než dvě stě tisíc u auta se zůstatkovou cenou 120 tisíc. To si člověk musí být jistý, že si ho chce nechat, vidí v něm tu hodnotu, a investuje do něj.

Opravit za velké peníze Mercedes dává smysl. Opravit Mondeo? Ano, možná, ale chce to opravdového nadšence, nebo pragmatického kutila.

Vyžaduje to taky péči o karoserii a interiér, protože Mondeo sice je ingot, co nereziví, lak kvalitní, ale přecejen... Pokud zná jen kartáče myčky a nikdy nevidělo vosk, reziví. A pokud před sebou máte ošuchaný vrak, chce se vám pramálo investovat oněch dvě stě tisíc do jízdy. Tedy: Aby Mondeo vydrželo pěkné pohledově, přidávají se další náklady na údržbu kůže, karosérie, sem tam přečalounění volantu nebo manžety, repase světel.

Servis Ford otevřeně říká, že dává absolutní smysl staré dieselové Mondeo s manuálem držet, co to jde, narozdíl od nových aut, a že by mělo jezdit léta bez toho, aby majitele nechalo stát.

A možná stát nezůstane, ale přijdou záhady. Nevyhnete se nahodám typu odchlípnuté krytí podvozku, které nemá servisní interval, a které v určitě rychlosti při bočním větru začne rezonovat. Tohle vám na dílně při běžné kontrole neodhalí a vy se s tím můžete dost potrápit - minimálně musíte na dílnu v průběhu roku znovu, aby vám za pár stovek ty pazvuky odstranili - a protože na zvedáku se drnčení neděje, dílna se brání to řešit.Tyhle problémy stará auta taky neměla, protože byla jednodušší a různé kryty prostě neměla. Potrápí vás řada cukání, pazvuků a třesení, kdy vám servis řekne: za nás ale dobrý a vy je tak musíte nutit k detektivní práci.

Předposlední stopka je bezpečnost. Kdysi špičkově bezpečnému Mondeu se nevyhnula aféra airbag-gate, kdy vás airbag místo záchrany může zastřelit, a vám nezbývá, než doufat, že první majitel byl na svolávačce. V tom servisy mlčí, neumí opravu zpětně najít. Navíc materiál se unaví. Automobiloví hipsteři, argumentující u svého přes dvacet let starého Volva nesmrtelnou švédskou ocelí, by měli shlédnout crash test svého starce s novodobým autem. Zadarmo na YouTube. Unavené glorifikované Volvo dostane na zadek od Renaultu (slovy: Renaultu, auta s kosočtvercem na kapotě) a figuríny v něm rovněž, zatímco zdánlivě papírové mladé auto a jeho posádka vyváznou bez ztráty kytičky. No, a Ford není ani to Volvo, takže někdy po patnáctém až dvacátém roce začne být pojízdný lamač končetin.

Poslední věc jsou pak emise. Přišlo to z Itálie, kde už si na severu v zimě do měst nezajedete, Krakov vjezd zpoplatnil, a možná jsme na pokraji spuštění laviny, kdy diesel Euro 5 začne být psancem v mnoha dalších městech Evropy, a tím jeho užitečnost a ochota do něj investovat klesne. 

Podtrženo a sečteno, dieselové Mondeo v manuálu by asi mohlo být poslední věčný držák, který se dožije milionu kilometrů a třiceti let. Ale ne v dnešní době. Nebo pouze za cenu obětí, a se značným úsilím, riziky. Takže vlastně ne. Jakkoli už druhé takové robustní poctivé a spolehlivé auto na trhu nenacházím, sladká eko-bio-racio moderna a střídání aut po 2-4 letech je nevyhnutelné. Mazda je v tomhle případě úplně poslední závan staré doby, ale nedělám si iluze, že v roce 2030, po konci záruky, se z ní stane pojízdná kasička.

Už je to tu

Nojo. Spletli jsme se. Tunel z Prahy do Berouna bude stát dvojnásobek.

Jenže co naděláme. Ega dopravních inženýrů i jejich servilnost vůči Metrostavu neznají hranic, takže otázka, zda vůbec potřebujeme 24,5 km pod zemí do Berouna v místě, kde je krajina spíš zvlněná než kopcovitá, jde stranou. Prostě si to postavíme, protože my ignorantni, laická věřejnost, jim nemáme co mluvit do jejich hraček.

Možná kdybychom měli víc dopravních inženýrek, a přestali si měřit pindíky s horskými zeměmi, bychom nepotřebovali metro do Berouna za 100 miliard.

LáLá bude protestovat LáLá bude protestovat

LáLá veze jidlo! LáLá veze jídlo! Vzpomínáte na šišaté srandovní teletubbies? Podobné působí barevní kurýři doručovacích služeb s neforemným maršmelounem na zádech. Patří k obrazu moderní doby stejně jako umělá inteligence a chytré mobily. Kurýrů je tolik, že večer klidně vytvoří samostatnou dopravní špičku se svými otličenými minivozy a obskurními cyklovozítky nejrůznějšího typu.

Nesměju se těmhle lidem. Bojují s životem jako lvi. Směju se nám všem, že jsme se odnaučili chodit a normálně nakupovat. Necháme si vozit jídlo a zboží pod nos a omlouváme to efektivností nebo nedostatkem času. 

Nyní se ale objevila zpráva, že v pátek budou Lálové stávkovat. Co to pro nás znamená? A nejedná se o odvetu nějaké konzervativní sekty?

Tak především: Zasáhne to moderní městskou ekonomiku u srdce. Hladoví mileniálové a youngsteři budou nevěřícně znovu a znovu klikat do svych smartphonů a zkoušet, jestli jim sveřepé zařízení náhodou konektorem nevydá jídlo. Následně ještě zkusí Gemini nebo jinou umělou inteligenci poprosit, aby jim uvařila, ale ona je místo toho bude nutit, aby otrocky šli ven do hospody, nebo si něco koupili v obchodě a uvařili si.

Následně se už budou mrtvolně potácet po bytě, kanceláři, sucho na jazyku, vybitý smartphone a civilizace tak, jak ji známe, pro ně postupně  skončí. Srandovní barevný LáLá neveze jídlo.

Naštěstí je tu ale Čupr, zakladatel Rohlíku, Mirek Dušín českého podnikání. Ten svým bílým pegasům nařídí, aby mu zvýšili NPSko nad 100 bodů a oni vyjedou, deštěm, prachem, mezi potulující se youngsterské zombies, a jídlo dovezou, byť v polotovaru. 

Pátek bude zachráněn, večer pustíme video z Netflixu a v sobotu zajdeme na nějaký pořádně mastný brunch, na něco jako vejce Benedikt s avokádem, a večer zase přijede LáLáVezeJídlo.

Díky ženám

Je MDŽ. Ženám tedy vše nej a díky, že jsou. Není jednoduché být ženou. Žijeme v době, kdy ženy jsou zdánlivě upřednostňovány, tlačeny dopředu, vznikají ženské kluby a ocenění. Leckde jsou nenáviděné kvóty na počet žen ve vedení, vybírány kandidátky jenom na základě pohlaví, a k tomu jsou ženy v průměru stále ještě hůře placené. Musí se nejen stále ještě rvát za svá práva, ale navíc je na ně nahlíženo skrze prsty.

MDŽ je tu ale hlavně proto, abychom se zastavili, poděkovali, a docenili jejich role.

Ženy jsou tlačeny k tomu zvládat děti, být úspěšné v byznysu, být hubené, sportovat, mít koníčky, a být skvělou partnerkou. Počet rolí, které musí zvládat, počet míčku, za kterými musí jako psíci běhat, je daleko vyšší než u mužů. Při nižším platu, který je dán i jejich přirozeně větší skromností.

Tento systém je přitom požehnáním pro korporace a konzum, a v podstatě se jedná o součást moderního otroctví. Dokonalé ženství 21. století.

Přitom čím více míčků ženy pochytají, tím víc jich nechytí. Čas máme jenom jeden, a logicky pokud děláme kariéru, musíme ošidit mateřství. Nebo naopak. To není nic špatného, tento problém mají i muži, ale ty dnes nechme stranou.

Největší šidítko jsou vzory. Kdo je dnes ženám dáván za vzor úspěchu?

1. Někdo, kdo jde jen po kariéře. Ve Forbesu je sice vykreslována, že stíhá všechno, ale pravda je, že 90% času žije prácí, a všechny ostatní míčky ztratila. Stihne ještě fitko, aby se neřeklo. 

2. Žena, která má v byznysu páku. Pokud máte štěstí, a uspěla jste v podnikání, ano, pak vám stačí dělat 4 hodiny denně a máte čas na další věci. Ale tak to má jedna z deseti tisíc, protože ne každý byznys je úspěšný. Říká se pak, že to má vydřené, a že tak úspěšná může být každá, ale ono je to i o štěstí.

3. Žena, která má páku v korporaci. Uz není vidět, že tato žena pracuje silně pod 8 hodin, ale je jí tolerováno, že na ni dřou kvalitní zaměstnankyně a manažerky, které jedou devítihodinové směny, zatímco paní ředitelka se chodí fotit do Forbesu, pak si zasportovat a vyzvedne dřív děti. Ano, možná to je úspěch, ale na úkor jiných, a někdo by taky mohl říct, že je to jen vychytralé. Vedení firmy ji toleruje, protože jde příkladem dalším otrokyním, které už ale dokonale být nestíhají.

4. Žena, která je úspěšná v časové nenáročné, ale společenský důležité práci. Třeba pro stát. Nebo v charitě. Nedostane tam mnoho peněz, odpracuje méně hodin, ale zato dělá práci, která plní stránky časopisů. K tomu se má obligátně dobře, protože za ní stojí finančně silný partner. Ženám toto ale je podáváno nejen jako morální, ale i jako materiální úspěch. Jenze s finančně slabším partnerem to nepůjde.

5. Žena, která je dokonalá matka a partnerka. Ano, na delší dobu pustila míček kariéry, a běží jak fretka v kolečku děti-hobby-fitnes-sebevzdělávání. Finančně ji kryje úspěšný manžel, protože s průměrným platem a dětmi dnes nemáte ani na nájem.

Co říct nakonec? Fakt nechci, aby to vypadalo jako odsudek. Je to spíš odsudek doby s obdivem k tomu, co všechno, vy ženy stíháte. A znovu díky za to.

Ani neodsuzuji feminismus - minimálně ta část, že by ženy měly brát stejně jako muži a měly být ve vůdčích pozicich, je správná. I tady doceňuji, co všechno stíhají kombinovat. Nakonec, ženský mozek, je nastavený zvládat rodinu a děti, a proto zvládají denní rutinu v korporacích lépe, protože co jiného je korporace, než velká mateřská školka?

A na závěr odstavec, za který mne budete kamenovat, protože je to čistý "cucprst". Jaký by byl dokonalý svět pro ženy a pro muže? Rozhodně svět pomalejší, bez médií a jimi falešně pěstovaných vzorů. Žena stíhá vyrábět ony jesle a vede domácnost, a muži spolu loví nebo válčí / vyjednávají. Ale k tomu je v moderní společnosti těžká cesta, a tak máme trávicí potíže, potíže se spaním, deprese, migrény, krizi identity, únavu z konzumu a ochablé svalstvo. 

Nádraží sem - nádraží tam - nádraží sem?

Byli jsme vlakem v Brně. Kluci hrozně chtěli vyzkoušet, jaké je to jet expresem s palubní restaurací. Nebylo to pro ně takové terno, jak si mysleli, ale užili jsme si to. Navíc je to prý pohodlnější a zábavnější, než jet 2 hodiny autem.

Co první padne do oka při příjezdu do Brna je Hlavní nádraží. Vypadá krušně. Jeden důvod je, že jako u jiných hlavních stanic se sem stahují divnolidi. Druhak ale, že se jedná o nádraží "na odchodu do důchodu". Brno chce postavit nové nádraží v širším centru, a nějak se k tomu nemůže rozhoupat. Není divu - je to gigantická investice a nová poloha je z pohledu dostupnosti sporná. Nyní je přestup vlak - tramvaj - město opravdu ideální, jako v málokterém velkém městě. 

Chápu ale, že postavit nové hlavní nádraží je sen každého dopravního inženýra.

V Brně to vypadá z pohledu inženýrů logicky. To staré nádraží má malou budovu, kterou není kam rozšířit, a zahnuté staniční koleje, které nejsou praktické pro běžný provoz dlouhých vlaků. Jasná červená vlajka, která signalizuje možnost uspokojit ego a Metrostav a nalít někam megatuny betonu.

Jenže tu vždycky byla i racionální možnost. Jižně od starého nádraží vznikl gigantický brownfield. Při troše šachování s pozemky a přemístění a přemostění dvou ulic (Uhelná by zmizela), by jej šlo odkoupit a koleje narovnat a rozšířit jejich počet. Narovnáním nástupišť by severně od kolejí vznikl nevyužitý trojúhelník mezi starou budovou a nástupištěm, který by mohl šikovný inženýr zastavět novou (moderní) budovou. Šikovný architekt by mohl spojit nové se starým tak, že by se o tom psalo, a rozšířit tak zázemí s obchody, občerstvením apod. Nádraží by mohlo zůstat, kde je. 

Stará budova, která by se ocitla úplně na severním konci nástupišť, by v podstatě mohla sloužit jako salónky a restaurace - taková pěkná staromódní tržnice s rakousko-uherským nádechem. Centrum provozu by bylo v nové přístavbě, která by už byla koncipovaná na větší zátěž.

Zázemí pro stanici (depa, odstavná nádraží) by bylo jižně od stanice - za řekou Svratkou. Rozšíření páteřní tratě na 3-4 koleje by taky bylo možné - když tudy jedete vlakem, prostor tu zjevně je. Samozřejmě by se musely rozšířit všechny mosty, některé náspy v užších místech by se musely proměnit ve viadukt, což není zadarmo, ale to nebude zadarmo ani u nového nádraží.

Nijak by to neomezilo novou jižní čtvrť. Ta by prostě jen ležela za nádražím, ale bulvár z ní by tunelem pod narovnanými nástupišti mohl vést skoro pod Petrov. 

Ano, kombinace moderní a staré budovy by měla některá omezení, nebyla tak světová, a nepřinesla by takové ukojení velikášským sklonům, ale zase by se jednalo o citlivé a praktické řešení. A pokud by ona nová hala byla architektonicky zajímavě řešená, chodili by se na ni turisté dívat jako na Pudřenku a Rtěnku v Berlíně. 

Na druhou stranu, o tom novátoři a staromilci v Brně už léta diskutují, takže jsem nevymyslel nic nového.

Pidlooká

Jak je možné, že bombardování Íránu zasáhne hotely a letiště v neutrálním Dubaji(UAE)? Je to několik set kilometrů daleko... To přece musí mít nějaký hlubší smysl? 

Update: Bylo to cílené bombardování ze strany Íránu. Ale na druhou stranu to platí taky: Jaký smysl dává arabské muslimské zemi bombardovat jinou arabskou muslimskou zemi? To chtějí, aby proti nim šli úplně všichni?

Jasně, UAE jsou rozumní a hrají na všechny strany. Tedy Írán na ně má důvod být naštvaný. Ale tím, že zaútočí na civilisty v Emirátech, si nepomůže, UAE dost možná budou nucené se vyhranit proti Íránu.

Chápu, že Írán hraje na to, že se jich UAE nezbaví. Vždycky budou pár set kilometrů přes vodu. Tzn

UAE si z pohledu Íránu budou mít důvod uvědomit, kde je jejich místo, a že pokud chtějí poklidně obchodovat, neměli by pasivně ani aktivně podporovat Izrael. Jenže tahle úvaha dost možná nebude fungovat. Izrael a Američani mají pro UAE dlouhodobě daleko větší přínos, než vadnoucí a poloprimitivní Írán.

Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.

Mazda podruhé

Tak nakonec se zahnízdila v garáži Mazda 6. Vozidlo, které se vyrábí od roku 2012, prošlo dvěma velkými facelifty, a dalšími dílčími úpravami. Můj vůz je jeden z posledních kusů. Vlastně jsem si tedy pošetile pořídil rok staré pojízdné mauzoleum minulého desetiletí.

Je to krásný vůz pro alkoholika. Karoserie v barvě vína Vacqueyras, vnitřek v kombinaci černé a Cognac. Čím déle v ní jezdím, tím více doceňuji, jak Japonci dotáhli každý detail, a s kolika věcmi si tu uvnitř vyhráli.

Alfa Romeo byla daleko více jízdně vychytaná, a její motor byl klenot. BMW zase nabídne klasickou koncepci a je robustnější. Ford byl jednodušší, robustnější a uživatelsky ultra praktický. Mazda je sofistikovaně mechanicky krásná.

Přitom to působí, že Japonci se řídili heslem nehas, co tě nepálí. Vozidlo tedy pouze vylepšovali tam, kde to zasloužilo. A základ zůstal v dobách, kdy se auta dělala pro řidiče, a ne pro kyborgy. 

Pěkný jednoduchý kulatý volant. Kulaté přístroje, zčásti analogové. Krásná tlačítka. Malý displej, zasazený v pravidelné ciste palubní desce. Velká zrcátka. Vše po ruce. Auto, na které nepotřebujete manuál, ani křičet hej Mazdo, studí mne ruce.

A ty decentní asistenty! Ani nemusím vypínat upozornění na změnu pruhu - zavibruje do volantu tak decentně, že mi to nevadí, nepere se se mnou. Ale kdyby přece, každý asistent na své tlačítko u volantu, a ještě si po novém nastartování pamatuje, že byl vypnutý. I love it!

Řazení - manuálně můžete jak pádýlky na volantu, která někdo udělal přímo na moje prsty, ale taky jako v Mondeu voličem převodovky. K sobě nahoru. Tak to mám rád. A Mazda rychlost drží, nemění ji dle chuti.

Motor je nádherně staromódní - veliká atmosféra, která se nijak nedusí, a reaguje na plyn tak okamžitě, že snad ani nemůže plnit Euro 6d Temp. Ale plní! Okamžitost je navíc nutná - není tu žádné turbo, takže motor a převodovka musí dohánět konkurenci otáčkami. Při běžné jízdě je zátah motoru nonšalantní, ale táhne pěkně. Zatímco Mondeo se 240 koníky kopne a vystřelí, a na dálnici má obrovskou převahu, protože nemusí moc podřazovat, jen foukne a přidá, Mazda rychle podřadí třeba i dva stupně, a poctivě roztočí velký motor, a ve výsledku taky jede. Méně, ale graduálně, a mně se to líbí. Kdo si počká, ten se dočká. Líbí se mi, jak jednoduše a postupně se ten zátah stupňuje. 

A narozdíl od kdysi testovaného kusu se stejnou motorizací, tento kousek hezčí zní. Motor už neklokotá jako Fabia, a trochu jsou konečně slyšet i bambitky duplexu (ano, řekl bych, že motor a výfuky si zařvou až radostně a cíleně, pokud to není přidaný efekt z repráků), byť na režné prdlání Giulie, ani na mručení a syčení benzínového Mondea to nemá, pořád zní dost ctyřválcově.  Mazda se ovšem vykašlala na Brusel, a tak i v běžném jízdním režimu při poklidném výjezdu z kruhového objezdu natočí 4 tisíce otáček, a vesele si zařve tam, kde se Giulia nebo Mondeo dusí a podtáčí, aby potěšily úředníky s kulatými razítky.

Řízení není tak komunikativní jako u velkého Fordu, ale když to přijmete jako fakt, a vezměte za něj, zjistíte, že dlouhatanský čumák Mazdy taky pěkně poslouchá. A protože už je to můj plech, tak ji i třeba položím pořádně do zatáčky a ejhle, ona se tam ochotně složí, a vůbec nechce za čumáčkem ven. Jediný rozdíl, že u Mondea jste všechno cítili ve volantu a v sedačce. Cukli jste s ním v zatáčce pod plynem, a auto se odlepilo. Povolili jste plyn, auto chytlo stopu. Přibrzdilo jste lehce, auto se stočilo čumákem dovnitř. Mazda to taky dělá, možná si nechá líbit ještě víc než Ford, ale vy jste od toho jakoby odtržení. Sedíte míň v autě a víc v kině. Ale opět, to je nová doba, a ani Alfa Romeo v tomhle nebyla čitelnější, i když držela více jak přibitá.

Spotřeba, po 1500 kilometrech kombinace město a dálnice140kmh jsem na 7,7 litrech benzínu. To není tak zlé, jak jsem čekal, s ohledem na dynamiku auta, speciálně srovnám-li to s diesely v automatu, které, říkejme si, co chceme, žerou víc než manuály.

Abych to shrnul: Nejvíc mne překvapuje, jak velký pocitový rozdíl je mezi oběma mazdími kombíky se stejnou motorizací, které jsem měl k dispozici, a které dělí 4 roky a jeden vybavový stupeň. Možná si to prostě jen špatně pamatuji, jenže já jsem si to i zapsal, a nesedí to na sebe.

A proč jsem si Mazdu tedy koupil? Jde svojí cestou, ale vlastně není v ničem skvělá, je to zázrak průměrnosti. Rychlost? Ujede jí každá Octavia, rozhodně pak Superb. Jistota jízdy? Není to čtyřkolka, ani zadokolka, a rozhodně nedává na dálnici ve 130 tak suverénní pocit jako Audi A6. Úspornost? Opět, s mild hybridy už ji dnes každý strčí do kapsy. Prostor uvnitř? Proti mnoha novým vozům nemá šanci. Ovladatelnost? Alfa si ji namaže na chleba. Cena? Volvo V60 na operativní leasing by bylo měsíčně i celkově levnější. Unikátnost? Mazd této generace s v Česku prodalo více než posledního Mondea. Tak proč?

Je to prostě takové "moje". Kombinace staromódnosti ve všech ohledech, krásného vzhledu a luxusního interiéru.

A nakonec i ta cena byla lákavá - srovnám-li s absolutně tuctovým a za mne až nevzhledným Superbem. Ten kdybych chtěl ve výbavě Laurin a Klement, tak jsem u roční ojetiny stále okolo milionu, zatímco cena Mazdy je nesmyslně vysoko u nového vozu, ale pak padá skokově rychleji. 

Digitální bouda s lidským dotekem

Pohybuji se v bankovnictví už nějakou dobu, a vždy mne znovu fascinují podvody. A víc mne fascinuje, co si o podvodech lidé myslí.

Dnešní bankovní svět je digitální, což je pro mnohé lidi nepříjemné. A tak hledají lidskou pomoc. Jsou nedůvěřiví, a mají neustále strach, že je zlý digitál okrade. Jenže zatímco mají všechny zbraně namířené na svůj chytrý mobil, okrade je člověk.

Totiž taková ta krádež, aby vám někdo z digitálního účtu vysál peníze jen tak, že ho hackne, se nestává. Stejně jako vám nikdo neukradne kartu v telefonu. A ano, někdo vám může v metru, technicky vzato, vášnivě opípat kapsu, nebo peněženku, nebo mobil, ale jen za předpokladu, že nemáte víc bezkontaktních čipů u sebe, peněženku máte vystrčenou někde viditelně, a nevšimnete si, že po vás jezdí mobilem nebo terminálem. Což byste si všimli. A když transakcí nahlásíte bance, nechá daný terminál odpojit. Přesto se tohoto lidé realně bojí. 

Takže zlý digitál a hodní lidé.

Ale jakmile lidem zavolá hodný pán nebo hodná paní z masa a kostí, kteří mají starost o jejich finance, ochotně udělají všechno, co tito hodní lidé na telefonu chtějí. I když třeba mají trochu východní přízvuk, proti kterému tihle nedůvěřiví lidé přece volili Okamourka.

Problém je, že to nejsou digitální podvody. Jsou to jednoduché podvody, kdy vzdáleně po tak staré věci jako telefon člověku, koho neznáte, dáte na první dobrou všechny svoje údaje. Zcela analogově a lidsky. A ano, tento člověk vás ještě pak donutí použít něco digitálního k potvrzení krádeže, takže pak můžete vinit celý ten ošklivý nový svět.

Kdykoli vznikne nový typ podvodu, noviny vykřikují, jak je to rafinované a digitální. Ale jak čtete konkrétní průběh podvodu, zjistíte, že na prvním místě je zase lidská naivita a důvěřivost k jiným lidem.

Takže poslední podvod, takzvaná červí díra, je stejný - zavolá vám podvodník, přesvědčí vás, že mu máte věřit, a pak mu prostě jen tak dáte svoje údaje z karty. Ano, tak, že je načte z karty váš vlastní telefon, a aniž by je rozluštil, rovnou je použije někde jinde třeba k výběru z bankomatu. Uznávám, to Nokia v 90. letech neuměla. Ale znovu: Když vám někdo zavolá a tváří se, že je bankéř, a chce údaje vaší karty, a to jakoukoli formou, dáte mu je? Dáte mu klíč od bytu? Klíčky a techničák od auta?

Ano, když se to čte takto nasucho, řekněte nikdy. Ten Beneš je vůl, to bych přece neudělal/a.

Ale v reálu se i chytrý člověk nechá snadno unést. Nakonec, banka občas volá, Visa a Mastercard propagují snadné platby přiložením karty, takže to zní uvěřitelně. A tak krádeže frčí.

Až mi bude osmdesát, budu mít mnohé nešvary. Nikoho tedy nesoudim. Jen tepu to, jak při tom automaticky očerňujeme to nové, co je ve skutečnosti bezpečnější, a zapomínáme, že nás zrazuje to základní, lidské.

Lenka v kostce pro začátečníky

S Niki jsme se ocitli na koncertě na oslavu 50 let Lenky Dusilové v Archa+.

Koncert byl jeden z těch, který vžene slzy do očí. Tolik vzpomínek, jak rychle letí čas.

Lenka prošla chronologicky skoro celou svou hudební kariéru, a spolu s ní slavili i přátelé. Začátek suché devadesátky. Pak se ale na pódiu postupně objevil David Koller, Čechomor, Klarinet Factory,  Beatka Hlavenková - lidé a uskupení, kteří prošli její hudební kariérou.

Koncert byl takový melting pot lidí, žánrů, a chyběli snad jen snowboarďáci.

A bylo vidět, že zpěvačka si to užívala, bylo to vřelé a přátelské. A na konci jsme Lence všichni v publiku zazpívali Lenka má narozeniny a mohli jít domů, a Lenka na sklenku.

Koncert byl i dobře nazvučený - typicky české "tak nahlas, že to není slyšet", se nekonalo, a tak to byl velmi příjemný zážitek. Archa je navíc komorní velikosti, takže to byl zážitek bezprostřední.

Moderní auta

Nová doba podruhé. Kolegové a lidi tak vůbec mi vyčítají, že lpím na starých autech. Já bych celkem chtěl moderní auto. Jenže moderní auta mají mnoho vlastností, které neumím skousnout.

Co mne doslova sráží a obtěžuje, jsou displeje, ambientní podsvětlení a automatizace.

Nechápejte mne špatně: Chtěl bych elektromobil a chtěl bych samořiditelné auto. Ale zároveň nechci ten balast mezi tím. Chci mít samořiditelný elektromobil s ručičkovým rychloměrem, velkými otočnými a mačkacími knoflíky, a velkými jasnými tlačítky pro klíčové (nejvíce používané) funkce. 

Nepotřebuji fyzické tlačítko na každou blbost - třeba na ofuk nohou nebo hledání fast foodu v googlu. Ale chci mít fyzické tlačítko na další písničku, na teplotu klimatizace, na ofuk oken a pod. Které zmáčknu i v zimních rukavicích v mínus deseti.

Dál, pokud nejede autopilot, bych chtěl aby mne systémy minimálně obtěžovaly. Pak chci řídit sám, protože řídit mne baví. Nevadí mi decentní upozornění na auto v mrtvém úhlu, ale musí to být decentní.

Nesnáším - opakuji: nesnáším - křiklavé led podsvětlením interiéru. Interiér je i o materiálu. Luxus je pro mne dán decentností a minimem kontrastu. Displeje a barevné ledky nepůsobí luxusně. Působí jak pro rodinu Kočků. 

Displeje: Nevím, jak to máte vy, ale pro mé oči je náročné celý den koukat do obrazovky, a když jedu, tak na sebe zase znovu nechat svítit obrazovku. Jízda mi přináší radost z jednoduchých reakcí na provoz, ze souznění se sedačkou, s odezvou od pneumatik, od volantu... Tvrdý lesklý a otlapkaný displej, který v noci svítí jak blázen, pro mne není známkou pokroku, ale zotročení a unavuje mne. Chápu, že pro komunikaci s moderním autem je nutný, ale menší - ne přes celou palubní desku, prosím.

Šišatý volant. Proč proboha, když už tam jsou všechny ty ostatní blbosti, musí být volanty dnes rigorózně šišaté? Bez výjimky. Nemilosrdně. Všichni. Vysvětlil to někdy někdo? Je to ergonomické, pohodlné nebo bezpečné? Je to hezké? Když řídím rodinný parník, chci svoje velké kulaté kormidlo, ne volant z formule.

Automatizace. Jak bylo řečeno, vadí mi taková ta předpisová, napůl. Třeba hladinu oleje mi auto neřekne, ale zato mi nutí myšlenku, že jsem unavený a měl bych si odpočinout. Nebo že jsem moc blízko krajnice. Nebo že auto přede mnou zpomaluje, nebo že jedu kilometr nad limitem nebo... Bla bla bla. Já tohle všechno vím. Automatizace pro mne znamená, že řeknu doveď mne zácpou do Brna a já si vyřídím maily. A když zácpa skončí, budu zase řídit já. Protože když už neřídím, můžu rovnou jet vlakem - no ne? Ale automatizace, která mne stále nutí řídit, ale mluví mi do toho, a když se něco stane, dá od všeho ruce pryč, nechá mne nabourat a řekne, že za to můžu - k čemu ta mi je? Je mi 42, mám za sebou statistice kilometrů, jezdím odpovědně. Nepotřebuji kybice, potřebuji robota, který to vezme za mne se vším všudy, a nebo tam raději vůbec nebude.

Do toho jsem si mapoval, kolik stojí opravy různých technologií. Třeba pětkové BMW předchozí generace, ideální důstojné auto - všechno ještě tlačítkové, technika dieselového motoru celkem spolehlivá, ale auto jako celek dost poruchové. A pak to skáče. Sice máte základní diesel, kde můžete 10 let měnit jenom olej, ale už nemůžete koupit verzi bez sady radarů. Tříletá ojetina stojí to, co Ford Mondeo, ale visí nad vámi opravy technologií, které BMW zrovna pro tento model nakoupilo nespolehlivě. Nebavíme se o držení auta deset a víc let. Bohužel statistiky ADAC ukazují maximální poruchovost i u zánovních BMW, a tisk to potvrzuje dlouhým výčtem chyb. Nakonec kolegyně má BMW necelý rok a už dvě zásadní závady - a hle! Obojí elektronika.

Takové to ideální, kdy mnoho let pokaždé přijdete ke svému autu, a ono vždycky úplně stejně nastartuje a jede, to už zřejmě u spalovacích aut nebude existovat. Na vině? - moderna.

A vždy to platilo: Ideální bylo auto, které má luxusní výbavu (kůže, vyhřívání), parkovací senzory, slušný motor (ne moc silný, ale ani žádná utahaná chudinka), a dál už nic. Moderna byla skoro vždy poruchová. Takže znovu: Dál už nic. Takové auto si řekne o olej, vosk a údržbu kůže, a jezdí a jezdí.

Existují v roce 2025 ideální moderní auta? Ne. Většinou jsou to řidičské modely, které začaly kolem roku 2015, a nějakým zázrakem se udržely ve výrobě, nebo se dají koupit jako zánovní. U elektromobilů to býval Jaguar, a pak sem tam nějaké plug-in hybridy - jinak se elektřina skoro vždy pojí s otravnou modernou. Naštěstí se ještě vybrat dá. Ale co bude za 5 roků?

Nová doba

Děti s ženou se dívají na Johny English znovu zasahuje s Rowanem Atkinsonem. Něžná satira z roku 2018, polemizující s moderním světem. Vlastně je to přiblblá komedie, ale právě to jak tepe digitální dobu je hluboké a veselé zároveň. 

Střih.

Čistil jsem vodní kámen z kohoutku, a říkal jsem si, že udělám jen ten jeden a nevezmu si rukavice. Akorát jsem ty kohoutky udělal tři. Jsou hezky lesklé, bez kamene, akorát že mi teď nefungují žádné otisky prstů. Firemní politika upřednostňuje heslo před biometrií, ale třeba banka to vidí jinak. Ta už heslo nebere. No a hlavně člověk instinktivně spoléhá na otisky, a najednou je v celé nahotě vidět, jak často je potřebuje.

Takže Johny English znovu zasahuje.

Pěkna prsija

LinkedIn se bulvarizuje, ale ještě pořád tam panuje zdravý rozum a debata, protože lidi tam vystupují za sebe a za své firmy. Přesto občas člověk potká případy, které balancují na hraně.

Jakási poradkyně se vyfotila ve velmi vyzývavé róbě (noční košilce) a k tomu postovala nějaké moudro. Moudro bylo dobré, schválně jsem si ho přečetl až do konce. Akorát jeden z prvních komentářů byl od nepřímého kontaktu, vůbec nebyl k moudru, a navíc byl velmi přímočarý: Pěkna prsija.

Reakce totálně bouřlivá. Autorka samozřejmě vše znechuceně postovala znovu i s tímto komentářem a nastalo veřejné pranýřování. Akorát skončilo trochu jinak, než čekala. LinkedIn se rozdělil z poloviny na pranýř odhalené autorky a na pranýř neslušného komentujícího. Včetně části dam. No a ta polemika měla šťávu. 

Co tedy dáma podle některých udělala špatně? 

Objektivně, na profesionální sítí bychom se měli prezentovat převážně v rámci své profese. A mluvit, když máme co říct. Hezké tělo, svaly nebo ňadra poutají pozornost - vždy a všude. Jsme bytosti sexuální. Ale pokud nejsme modelka, poradkyně pro osobní styl, fotograf aktů, nebo fitness trenér, neměl by LinkedIn být o ukazování těla.

Protože co se stane, když LinkedIn bude o ukazování těla?

Tělo je prodejní taktika. Vypracované a štíhlé mužské tělo ukazuje, že pán má svůj život pod kontrolou a pracuje na sobě. Krásná dámská postava mluví stejným způsobem. Pokud k tomu máte dobrý post, je to neodolatelná kombinace. Může to ale dopadnout jako ikonická Bóbiká - přinese to vedlejší účinky, které budou silnější u mužské části populace, protože přirozeností žen je svádět muže a přirozeností mužů je převzít iniciativu a o ženu usilovat.

Kdo si nejhlasitěji stěžuje, jsou logicky ženy. Na LinkedIn říkají, že si připadají lovené. A ano, do určité míry je to odporné - přijdete prodat svůj produkt (třeba kanalizační filtry) nebo říct, jak úspěšně vedete tým vyrábějící kanalizační filtry, a chlapi vám místo pochvaly za odvedenou práci píšou o rande. To je otrava. 

Cesta z toho?

Zamyslete se, jak moc dává smysl na LinkedIn vyobrazovat sebe. Pokud dáte na LinkedIn fotku v noční košilce nebo v elastickém trikotu z týmbildynku, musí vám být jasné, že kromě svých myšlenek ukazujete i svoje tělo. A teď myslím i pokud jste hezounký šedivý vousáč s moudrýma očima za velkými brýlemi. 

Na LinkedIn patří fotky z konferencí, grafy, schémata. Ne selfie.

Jak skončila paní s prsiji? Po dlouhé debatě uznala, že to možná nebylo foto úplně k věci, a že post psala ráno v posteli a nenapadlo ji nic lepšího, než přidat svoji fotku v daném stavu věci. To, že byla takto zahnána do kouta, je vzhledem k výše řečenému možná vítězství zdravého rozumu, ale samozřejmě pořád je vysoce neslušné komentovat někomu prsija - jak tváří v tvář, tak na sociálních sítích.

Abych se vrátil k LinkedIn, měli bychom před příštím zveřejněním příspěvku vzít rozum do hrsti a vždy zvážit, co chceme světu sdělit. Ukázat svoje prsija nebo moudrou mužnou tvářičku, což je hodně osobní, nebo říct něco víc k tomu, na čem profesionálně pracujeme, co se nám povedlo? Ja pořád hlasuji pro to druhé, profesionální. O tom by podle mne LinkedIn měl být. 

Nevyhnutelnost apokalypsy Kbelská

Kbelská se bude rekonstruovat. A agitátoři už bijou na poplach, že je to zase selhání pražské kavárny a levice. Nás to zasáhne přímo do srdce, protože tudy jezdíme skoro pořád.

Co je ale Kbelská?

Kbelská byla stavěná jako provinční radiála v dobách, kdy vznikala sídliště, D8 neexistovala a autem se jezdilo na chalupu.

Jedná se o ulici, nikoli o komunikaci typu dálničního typu, takže jsou na ní kanály, a chybí odstavné pruhy, tedy možnost rozšíření.

Dnes po ní jezdí celá Evropa, když chce objet Prahu, protože neumíme získat povolení na městský okruh. A proto je pořádně zničená. Podobné koleje od kamionů v Česku už jinde moc neuvidíte. Kanály jsou propadlé. Výtluky jsou ostré o velké, a protože se jede na nárazník na nárazník, tak nejsou dopředu moc vidět. Je to mezinárodní ostuda a ničitel podvozků.

Alternativa? Pro kamiony není - maximálně přes střední Čechy. Pro osobní dopravu Prosek a stále vesnické silnice v dírách typu staré Letňany, Čakovice a spol. Tam jistě budou z převedení dopravy nadšení a místní vesnický semafor raději spáchá sebevraždu.

Takze nezbývá než tnout do živého a transkontinentální dopravu na Kbelské na čas omezit. Jinými slovy poslat půlku Evropy do kolon. Držme si palce, ať to není dlouhý čas, a ať rekonstrukci nezastaví liga radikálních matek s kočárky nebo ochránci vydry obecné, kteří až doteď s Kbelskou nic nedělali, ale když je možnost si kopnout, tak ji využijí.

Co asi může Česká republika udělat lépe, je komunikace. Jenže ta není jednoduchá, protože odkomunikujte toto na tisíce cizích kamioňáků, kteří většinou ani nemají na výběr.

Mohla by Kbelskou vyasfaltovat super-rychle - některé země to umí. Jedna mašina dere asfalt, druhá upravuje podklad a třetí asfaltuje. Až by se dodělal okruh, udělalo by se to znovu a pořádně. Jenže Kbelská je městská ulice, jak už bylo řečeno, a narozdíl od dálnice tu jsou zmíněné kanály, které nelze zalít asfaltem. Takže pomalá piplačka.

Co můžete udělat vy lépe? Nejezděte autem. Zrovna směrem na sever tedy neexistuje jiná alternativa než autobus, což už jsem.tady pitval, a chápu, že pokud jezdíte Mercedesem v saku do práce, nechcete sedlat přeplněný autobus. A právě pro vás by Praha mohla posílit spoje. Jenže ona to děvka jedna pirátská neplánuje. 

A jak se STK a Praha zachová u okolních rekonstrukcí, aby nebyl souběh s jinou uzavírkou a peklo se neprohlubovalo? Zatím se nic konkrétního neřeklo, ale hádám, že kde přijde stavební povolení, tam se začne stavět. Takže je možné, že souběžně s Kbelskou bude stát klidně asfaltovat taky Prosek nebo Letňany. Tady by schopný manažer mohl dupnout, a říct důrazně: "Ne, teď nic dalšího." Ještě by se tím letos ušetřil rozpočet. Jenže když se tak obtížně staví, a peníze už jsou přiklepnuté, nikdo nechce přijít o příležitost. Takže se zřejmě dupat nebude.

Prostě si zvykejme, že stát a město se teď o silnice trochu více starají, a tím pádem je peklo každoroční stav. Mnoho let byl klid, ale pod jeho pokličkou silnice hnily a rozpadaly se, zatímco řidičů stále přibývalo.

Novoroční 2026

Jak proběhl nový rok? Nebyl jsem zdravý, a stejně na tom byla i návštěva, takže jsme pili čaj a skoro nic nejedli. A půlnoc jsem prospal.

Ale údajně byly i přes nový zákaz ohňostroje, a soudě dle stavu před usnutím jich nebylo málo. 

Zákaz ohňostrojů je vůbec zajímavý společenský úkaz. Ukazuje efekt pravidla pro pravidla. Jak může několik tisíc policajtů ohlídat 5 miliónů odpalu chtivých Čechů? Pravidla pro pravidla mají tu nevýhodu, že příliš nepomohou, jen zesměšní zákon.

Druhá věc je tradice. Zastánci všeho tradičního by měli tendenci měkký a trapně moderní zákaz petard odsuzovat, jenže mnoho z nich má psy, takže musí jít proti tradici. I jim šťastný nový rok. 

Do třetice je zajímavé, že meteorologové naměřili skokově menší znečištění během oslav. Rozdíl je údajně velmi výrazný. Takže i přes ohlušující salvu již od brzkého večera přece jen tichá většina zákaz respektovala. Skoro tomu nevěřím.

Nakonec dodám, že petardy jsou blbost a zákaz se mi líbí. Pro mne je konec roku a začátek nového roku označen zvukem "plop", kdy vyletí zátka. K tomu křupou bohemky a svět je fajn. To stačí.

A pokud výbuchy být musí, chápu ještě, když se udělá jeden velký řízený městský ohňostroj.

No a po novém roce nás čekal bílý jednorožec v Holešovicích. Totiž nad Prahou 7 a 8 šla jakási přeháňka, která lokálně vykouzlila závěje sněhu. Dodám, že zrovna naše čtvrť uprostřed města v nížině u vody, je nejméně sněžným místem v Praze a možná v České republice, a za 10 let života tady, tento úkaz ještě nenastal. Budiž zázraky. 

A protože tak pěkně sněží, po patnácti letech jsem si koupil běžky. U těch původních už nebylo moc po čem jezdit. Ten samý den nám ještě sousedka vytopila sklep, aby nebylo málo zázraků. 

Na každý pád, bez petard nebo s nimi, přeji vám čtenáři vše nejlepší i v roce 2026.

Sbohem roku AI!

Loňský rok byl rok AI - umělé inteligence. Respektive dalšího denního šíření jazykových modelů, které umožňují člověku komunikovat s AI, jako by to byl jiný člověk. AI je tu totiž s námi již dlouho, akorát dřív se v různé míře skládala z chytré robotizace, strojového učení, a vyžadovala odborné správce - programátory, procesní experty. Až komunikační vrstva přinesla revoluci, kdy pracovat s ní může každý.

Jsem docela přesvědčen, že můj obor je z pohledu nové AI perspektivy plný přeplacených bankéřů, a že v práci mám tak maximálně 3 roky, a pak už bude AI dělat lépe vše, co nyní dělám já. Zatím jí brání dětské nedostatky - například, sice funguje v mých Windows, ale moje firma jí nedává přístup ke vší komunikaci a složkám. Nebo jí člověk vždy musí explicitně pustit. Ve chvíli, kdy by ale zvládla obejmout celý můj pracovní den, by plnila rutinní úkoly lépe a rozhodovala se lépe než já.

Jediné, co AI nemá, a já to mám, je odpovědnost. Lidi vědí, že jim sice odborně poradím hůř než všeobjímající stroj, ale vědí, že to pak omlátí o hlavu mně, a já se budu muset starat, abych to napravil.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy na druhé straně v roli objednatele bude stroj, už nebude vyžadována toliko odpovědnost moje jako jedince, ale celkově firmy. A pak už budu opravdu bezcenný. Povede k tomu i změna procesů tak, aby jednotlivé kolegové reportovali AI (aby AI rozuměla, co dělají), a pak už budeme pracovat pro ní. A mnozí už nebudou potřeba.

Letos ale ještě ne. Letos si ještě můžu dávat srandovní předsevzetí a plánovat lineární budoucnost. Příští rok možná ještě naposledy taky. Ale 2028? Je vysoce pravděpodobné, že na 2028 budu mít nějaké seriózní předsevzetí jako začít podnikat nebo se rekvalifikovat na truhláře.

Něco v tom může ještě zabránit. Nějaká nečekaná "havárie", kdy AI něco sakramentsky pokazí. Nebo přetížení. AI má totiž gigantickou spotřebu výpočetního výkonu spojenou se spotřebou elektřiny. A to nejde ruku v ruce se zeleným dneškem. Možná tedy zjistíme, že v půlce procesu přechodu celého businessu na AI došla výpočetní kapacita, a že nestačí, aby Google slíbil, že za každý vyždímaný Temelín zasadí v Amazonii strom. AI sice zůstane užitečná, ale ve větší míře neetická. Ale nejspíš i zde dojde k optimalizaci spotřeby, a celý proces přechodu bude pokračovat.