Moderní auta

Nová doba podruhé. Kolegové a lidi tak vůbec mi vyčítají, že lpím na starých autech. Já bych celkem chtěl moderní auto. Jenže moderní auta mají mnoho vlastností, které neumím skousnout.

Co mne doslova sráží a obtěžuje, jsou displeje, ambientní podsvětlení a automatizace.

Nechápejte mne špatně: Chtěl bych elektromobil a chtěl bych samořiditelné auto. Ale zároveň nechci ten balast mezi tím. Chci mít samořiditelný elektromobil s ručičkovým rychloměrem, velkými otočnými a mačkacími knoflíky, a velkými jasnými tlačítky pro klíčové (nejvíce používané) funkce. 

Nepotřebuji fyzické tlačítko na každou blbost - třeba na ofuk nohou nebo hledání fast foodu v googlu. Ale chci mít fyzické tlačítko na další písničku, na teplotu klimatizace, na ofuk oken a pod. Které zmáčknu i v zimních rukavicích v mínus deseti.

Dál, pokud nejede autopilot, bych chtěl aby mne systémy minimálně obtěžovaly. Pak chci řídit sám, protože řídit mne baví. Nevadí mi decentní upozornění na auto v mrtvém úhlu, ale musí to být decentní.

Nesnáším - opakuji: nesnáším - křiklavé led podsvětlením interiéru. Interiér je i o materiálu. Luxus je pro mne dán decentností a minimem kontrastu. Displeje a barevné ledky nepůsobí luxusně. Působí jak pro rodinu Kočků. 

Displeje: Nevím, jak to máte vy, ale pro mé oči je náročné celý den koukat do obrazovky, a když jedu, tak na sebe zase znovu nechat svítit obrazovku. Jízda mi přináší radost z jednoduchých reakcí na provoz, ze souznění se sedačkou, s odezvou od pneumatik, od volantu... Tvrdý lesklý a otlapkaný displej, který v noci svítí jak blázen, pro mne není známkou pokroku, ale zotročení a unavuje mne. Chápu, že pro komunikaci s moderním autem je nutný, ale menší - ne přes celou palubní desku, prosím.

Šišatý volant. Proč proboha, když už tam jsou všechny ty ostatní blbosti, musí být volanty dnes rigorózně šišaté? Bez výjimky. Nemilosrdně. Všichni. Vysvětlil to někdy někdo? Je to ergonomické, pohodlné nebo bezpečné? Je to hezké? Když řídím rodinný parník, chci svoje velké kulaté kormidlo, ne volant z formule.

Automatizace. Jak bylo řečeno, vadí mi taková ta předpisová, napůl. Třeba hladinu oleje mi auto neřekne, ale zato mi nutí myšlenku, že jsem unavený a měl bych si odpočinout. Nebo že jsem moc blízko krajnice. Nebo že auto přede mnou zpomaluje, nebo že jedu kilometr nad limitem nebo... Bla bla bla. Já tohle všechno vím. Automatizace pro mne znamená, že řeknu doveď mne zácpou do Brna a já si vyřídím maily. A když zácpa skončí, budu zase řídit já. Protože když už neřídím, můžu rovnou jet vlakem - no ne? Ale automatizace, která mne stále nutí řídit, ale mluví mi do toho, a když se něco stane, dá od všeho ruce pryč, nechá mne nabourat a řekne, že za to můžu - k čemu ta mi je? Je mi 42, mám za sebou statistice kilometrů, jezdím odpovědně. Nepotřebuji kybice, potřebuji robota, který to vezme za mne se vším všudy, a nebo tam raději vůbec nebude.

Do toho jsem si mapoval, kolik stojí opravy různých technologií. Třeba pětkové BMW předchozí generace, ideální důstojné auto - všechno ještě tlačítkové, technika dieselového motoru celkem spolehlivá, ale auto jako celek dost poruchové. A pak to skáče. Sice máte základní diesel, kde můžete 10 let měnit jenom olej, ale už nemůžete koupit verzi bez sady radarů. Tříletá ojetina stojí to, co Ford Mondeo, ale visí nad vámi opravy technologií, které BMW zrovna pro tento model nakoupilo nespolehlivě. Nebavíme se o držení auta deset a víc let. Bohužel statistiky ADAC ukazují maximální poruchovost i u zánovních BMW, a tisk to potvrzuje dlouhým výčtem chyb. Nakonec kolegyně má BMW necelý rok a už dvě zásadní závady - a hle! Obojí elektronika.

Takové to ideální, kdy mnoho let pokaždé přijdete ke svému autu, a ono vždycky úplně stejně nastartuje a jede, to už zřejmě u spalovacích aut nebude existovat. Na vině? - moderna.

A vždy to platilo: Ideální bylo auto, které má luxusní výbavu (kůže, vyhřívání), parkovací senzory, slušný motor (ne moc silný, ale ani žádná utahaná chudinka), a dál už nic. Moderna byla skoro vždy poruchová. Takže znovu: Dál už nic. Takové auto si řekne o olej, vosk a údržbu kůže, a jezdí a jezdí.

Existují v roce 2025 ideální moderní auta? Ne. Většinou jsou to řidičské modely, které začaly kolem roku 2015, a nějakým zázrakem se udržely ve výrobě, nebo se dají koupit jako zánovní. U elektromobilů to býval Jaguar, a pak sem tam nějaké plug-in hybridy - jinak se elektřina skoro vždy pojí s otravnou modernou. Naštěstí se ještě vybrat dá. Ale co bude za 5 roků?

Nová doba

Děti s ženou se dívají na Johny English znovu zasahuje s Rowanem Atkinsonem. Něžná satira z roku 2018, polemizující s moderním světem. Vlastně je to přiblblá komedie, ale právě to jak tepe digitální dobu je hluboké a veselé zároveň. 

Střih.

Čistil jsem vodní kámen z kohoutku, a říkal jsem si, že udělám jen ten jeden a nevezmu si rukavice. Akorát jsem ty kohoutky udělal tři. Jsou hezky lesklé, bez kamene, akorát že mi teď nefungují žádné otisky prstů. Firemní politika upřednostňuje heslo před biometrií, ale třeba banka to vidí jinak. Ta už heslo nebere. No a hlavně člověk instinktivně spoléhá na otisky, a najednou je v celé nahotě vidět, jak často je potřebuje.

Takže Johny English znovu zasahuje.

Pěkna prsija

LinkedIn se bulvarizuje, ale ještě pořád tam panuje zdravý rozum a debata, protože lidi tam vystupují za sebe a za své firmy. Přesto občas člověk potká případy, které balancují na hraně.

Jakási poradkyně se vyfotila ve velmi vyzývavé róbě (noční košilce) a k tomu postovala nějaké moudro. Moudro bylo dobré, schválně jsem si ho přečetl až do konce. Akorát jeden z prvních komentářů byl od nepřímého kontaktu, vůbec nebyl k moudru, a navíc byl velmi přímočarý: Pěkna prsija.

Reakce totálně bouřlivá. Autorka samozřejmě vše znechuceně postovala znovu i s tímto komentářem a nastalo veřejné pranýřování. Akorát skončilo trochu jinak, než čekala. LinkedIn se rozdělil z poloviny na pranýř odhalené autorky a na pranýř neslušného komentujícího. Včetně části dam. No a ta polemika měla šťávu. 

Co tedy dáma podle některých udělala špatně? 

Objektivně, na profesionální sítí bychom se měli prezentovat převážně v rámci své profese. A mluvit, když máme co říct. Hezké tělo, svaly nebo ňadra poutají pozornost - vždy a všude. Jsme bytosti sexuální. Ale pokud nejsme modelka, poradkyně pro osobní styl, fotograf aktů, nebo fitness trenér, neměl by LinkedIn být o ukazování těla.

Protože co se stane, když LinkedIn bude o ukazování těla?

Tělo je prodejní taktika. Vypracované a štíhlé mužské tělo ukazuje, že pán má svůj život pod kontrolou a pracuje na sobě. Krásná dámská postava mluví stejným způsobem. Pokud k tomu máte dobrý post, je to neodolatelná kombinace. Může to ale dopadnout jako ikonická Bóbiká - přinese to vedlejší účinky, které budou silnější u mužské části populace, protože přirozeností žen je svádět muže a přirozeností mužů je převzít iniciativu a o ženu usilovat.

Kdo si nejhlasitěji stěžuje, jsou logicky ženy. Na LinkedIn říkají, že si připadají lovené. A ano, do určité míry je to odporné - přijdete prodat svůj produkt (třeba kanalizační filtry) nebo říct, jak úspěšně vedete tým vyrábějící kanalizační filtry, a chlapi vám místo pochvaly za odvedenou práci píšou o rande. To je otrava. 

Cesta z toho?

Zamyslete se, jak moc dává smysl na LinkedIn vyobrazovat sebe. Pokud dáte na LinkedIn fotku v noční košilce nebo v elastickém trikotu z týmbildynku, musí vám být jasné, že kromě svých myšlenek ukazujete i svoje tělo. A teď myslím i pokud jste hezounký šedivý vousáč s moudrýma očima za velkými brýlemi. 

Na LinkedIn patří fotky z konferencí, grafy, schémata. Ne selfie.

Jak skončila paní s prsiji? Po dlouhé debatě uznala, že to možná nebylo foto úplně k věci, a že post psala ráno v posteli a nenapadlo ji nic lepšího, než přidat svoji fotku v daném stavu věci. To, že byla takto zahnána do kouta, je vzhledem k výše řečenému možná vítězství zdravého rozumu, ale samozřejmě pořád je vysoce neslušné komentovat někomu prsija - jak tváří v tvář, tak na sociálních sítích.

Abych se vrátil k LinkedIn, měli bychom před příštím zveřejněním příspěvku vzít rozum do hrsti a vždy zvážit, co chceme světu sdělit. Ukázat svoje prsija nebo moudrou mužnou tvářičku, což je hodně osobní, nebo říct něco víc k tomu, na čem profesionálně pracujeme, co se nám povedlo? Ja pořád hlasuji pro to druhé, profesionální. O tom by podle mne LinkedIn měl být. 

Nevyhnutelnost apokalypsy Kbelská

Kbelská se bude rekonstruovat. A agitátoři už bijou na poplach, že je to zase selhání pražské kavárny a levice. Nás to zasáhne přímo do srdce, protože tudy jezdíme skoro pořád.

Co je ale Kbelská?

Kbelská byla stavěná jako provinční radiála v dobách, kdy vznikala sídliště, D8 neexistovala a autem se jezdilo na chalupu.

Jedná se o ulici, nikoli o komunikaci typu dálničního typu, takže jsou na ní kanály, a chybí odstavné pruhy, tedy možnost rozšíření.

Dnes po ní jezdí celá Evropa, když chce objet Prahu, protože neumíme získat povolení na městský okruh. A proto je pořádně zničená. Podobné koleje od kamionů v Česku už jinde moc neuvidíte. Kanály jsou propadlé. Výtluky jsou ostré o velké, a protože se jede na nárazník na nárazník, tak nejsou dopředu moc vidět. Je to mezinárodní ostuda a ničitel podvozků.

Alternativa? Pro kamiony není - maximálně přes střední Čechy. Pro osobní dopravu Prosek a stále vesnické silnice v dírách typu staré Letňany, Čakovice a spol. Tam jistě budou z převedení dopravy nadšení a místní vesnický semafor raději spáchá sebevraždu.

Takze nezbývá než tnout do živého a transkontinentální dopravu na Kbelské na čas omezit. Jinými slovy poslat půlku Evropy do kolon. Držme si palce, ať to není dlouhý čas, a ať rekonstrukci nezastaví liga radikálních matek s kočárky nebo ochránci vydry obecné, kteří až doteď s Kbelskou nic nedělali, ale když je možnost si kopnout, tak ji využijí.

Co asi může Česká republika udělat lépe, je komunikace. Jenže ta není jednoduchá, protože odkomunikujte toto na tisíce cizích kamioňáků, kteří většinou ani nemají na výběr.

Mohla by Kbelskou vyasfaltovat super-rychle - některé země to umí. Jedna mašina dere asfalt, druhá upravuje podklad a třetí asfaltuje. Až by se dodělal okruh, udělalo by se to znovu a pořádně. Jenže Kbelská je městská ulice, jak už bylo řečeno, a narozdíl od dálnice tu jsou zmíněné kanály, které nelze zalít asfaltem. Takže pomalá piplačka.

Co můžete udělat vy lépe? Nejezděte autem. Zrovna směrem na sever tedy neexistuje jiná alternativa než autobus, což už jsem.tady pitval, a chápu, že pokud jezdíte Mercedesem v saku do práce, nechcete sedlat přeplněný autobus. A právě pro vás by Praha mohla posílit spoje. Jenže ona to děvka jedna pirátská neplánuje. 

A jak se STK a Praha zachová u okolních rekonstrukcí, aby nebyl souběh s jinou uzavírkou a peklo se neprohlubovalo? Zatím se nic konkrétního neřeklo, ale hádám, že kde přijde stavební povolení, tam se začne stavět. Takže je možné, že souběžně s Kbelskou bude stát klidně asfaltovat taky Prosek nebo Letňany. Tady by schopný manažer mohl dupnout, a říct důrazně: "Ne, teď nic dalšího." Ještě by se tím letos ušetřil rozpočet. Jenže když se tak obtížně staví, a peníze už jsou přiklepnuté, nikdo nechce přijít o příležitost. Takže se zřejmě dupat nebude.

Prostě si zvykejme, že stát a město se teď o silnice trochu více starají, a tím pádem je peklo každoroční stav. Mnoho let byl klid, ale pod jeho pokličkou silnice hnily a rozpadaly se, zatímco řidičů stále přibývalo.

Novoroční 2026

Jak proběhl nový rok? Nebyl jsem zdravý, a stejně na tom byla i návštěva, takže jsme pili čaj a skoro nic nejedli. A půlnoc jsem prospal.

Ale údajně byly i přes nový zákaz ohňostroje, a soudě dle stavu před usnutím jich nebylo málo. 

Zákaz ohňostrojů je vůbec zajímavý společenský úkaz. Ukazuje efekt pravidla pro pravidla. Jak může několik tisíc policajtů ohlídat 5 miliónů odpalu chtivých Čechů? Pravidla pro pravidla mají tu nevýhodu, že příliš nepomohou, jen zesměšní zákon.

Druhá věc je tradice. Zastánci všeho tradičního by měli tendenci měkký a trapně moderní zákaz petard odsuzovat, jenže mnoho z nich má psy, takže musí jít proti tradici. I jim šťastný nový rok. 

Do třetice je zajímavé, že meteorologové naměřili skokově menší znečištění během oslav. Rozdíl je údajně velmi výrazný. Takže i přes ohlušující salvu již od brzkého večera přece jen tichá většina zákaz respektovala. Skoro tomu nevěřím.

Nakonec dodám, že petardy jsou blbost a zákaz se mi líbí. Pro mne je konec roku a začátek nového roku označen zvukem "plop", kdy vyletí zátka. K tomu křupou bohemky a svět je fajn. To stačí.

A pokud výbuchy být musí, chápu ještě, když se udělá jeden velký řízený městský ohňostroj.

No a po novém roce nás čekal bílý jednorožec v Holešovicích. Totiž nad Prahou 7 a 8 šla jakási přeháňka, která lokálně vykouzlila závěje sněhu. Dodám, že zrovna naše čtvrť uprostřed města v nížině u vody, je nejméně sněžným místem v Praze a možná v České republice, a za 10 let života tady, tento úkaz ještě nenastal. Budiž zázraky. 

A protože tak pěkně sněží, po patnácti letech jsem si koupil běžky. U těch původních už nebylo moc po čem jezdit. Ten samý den nám ještě sousedka vytopila sklep, aby nebylo málo zázraků. 

Na každý pád, bez petard nebo s nimi, přeji vám čtenáři vše nejlepší i v roce 2026.

Sbohem roku AI!

Loňský rok byl rok AI - umělé inteligence. Respektive dalšího denního šíření jazykových modelů, které umožňují člověku komunikovat s AI, jako by to byl jiný člověk. AI je tu totiž s námi již dlouho, akorát dřív se v různé míře skládala z chytré robotizace, strojového učení, a vyžadovala odborné správce - programátory, procesní experty. Až komunikační vrstva přinesla revoluci, kdy pracovat s ní může každý.

Jsem docela přesvědčen, že můj obor je z pohledu nové AI perspektivy plný přeplacených bankéřů, a že v práci mám tak maximálně 3 roky, a pak už bude AI dělat lépe vše, co nyní dělám já. Zatím jí brání dětské nedostatky - například, sice funguje v mých Windows, ale moje firma jí nedává přístup ke vší komunikaci a složkám. Nebo jí člověk vždy musí explicitně pustit. Ve chvíli, kdy by ale zvládla obejmout celý můj pracovní den, by plnila rutinní úkoly lépe a rozhodovala se lépe než já.

Jediné, co AI nemá, a já to mám, je odpovědnost. Lidi vědí, že jim sice odborně poradím hůř než všeobjímající stroj, ale vědí, že to pak omlátí o hlavu mně, a já se budu muset starat, abych to napravil.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy na druhé straně v roli objednatele bude stroj, už nebude vyžadována toliko odpovědnost moje jako jedince, ale celkově firmy. A pak už budu opravdu bezcenný. Povede k tomu i změna procesů tak, aby jednotlivé kolegové reportovali AI (aby AI rozuměla, co dělají), a pak už budeme pracovat pro ní. A mnozí už nebudou potřeba.

Letos ale ještě ne. Letos si ještě můžu dávat srandovní předsevzetí a plánovat lineární budoucnost. Příští rok možná ještě naposledy taky. Ale 2028? Je vysoce pravděpodobné, že na 2028 budu mít nějaké seriózní předsevzetí jako začít podnikat nebo se rekvalifikovat na truhláře.

Něco v tom může ještě zabránit. Nějaká nečekaná "havárie", kdy AI něco sakramentsky pokazí. Nebo přetížení. AI má totiž gigantickou spotřebu výpočetního výkonu spojenou se spotřebou elektřiny. A to nejde ruku v ruce se zeleným dneškem. Možná tedy zjistíme, že v půlce procesu přechodu celého businessu na AI došla výpočetní kapacita, a že nestačí, aby Google slíbil, že za každý vyždímaný Temelín zasadí v Amazonii strom. AI sice zůstane užitečná, ale ve větší míře neetická. Ale nejspíš i zde dojde k optimalizaci spotřeby, a celý proces přechodu bude pokračovat.