2018-05-07

Jarní Prahou na kole


Pracovní den mezi svátky. Sluníčko. Větřík. Jaro. Všichni někde pryč, ulice jako vymetené. Je radost vyrazit do práce na kole a objevovat nové stezky a cesty. Leckteré mohou být slepé, jinde číhá uzavírka. Ale dohromady jarní symfonie. 

A nutno říct, že logické orientační prvky pro cyklisty nepřibývají, zato ubývají omezení. Leckde, kudy jezdím do práce, v jednosměrkách přibyla např. možnost průjezdu kol v obou směrech. 

A těch krásných nových hospod kolem náplavky. škoda, že na ně ani v tak loudavém tempu nebyl čas...

2018-03-30

Příběh chalupářského speciálu


22:00. Děti jdou spát. Sbírám nářadí a díly a mizím do sklepa.

23:30. Nořím se ze sklepa, ruce od kolomazi. Právě jsem dostavěl chalupářský speciál - kolo Fuji z roku 2001 v českých národních barvách - moje současné páté kolo.

Asi si řeknete, že jsem se zcvoknul. To já už dávno. Teď už jsem jen proměnil jeden vymazlený ale nepraktický kousek za několik ultralevných pleček, které ovšem mají styl. A ta nejnovější plečka bude parkovat v jižních Čechách, abych mohl v momentech, kdy děti dají pokoj, rychle skočit do pedálů a nemusel si pro tento zcela nahodilý a nepříliš častý jev vozit pokaždé kolo nazdařbůh na střeše s sebou.

Nároky na chalupářský speciál byly velké. Má totiž tchánovi a tchýni nahradit jedno z horských kol z 90. let, která mají rám z betonu a kola litá z olova, jejichž ložiska se točí v lepidle a na nichž proto nikdo nejezdí, vyjma prachu. Jedno z nich odcestuje na jih v rámci akce Kola pro Afriku, kde umožní dětem jezdit do školy.

Aby nemohl být vnímán jako nepraktický vetřelec, musel chalupářský speciál plnit složité zadání: mít dost velký rám pro mou maličkost, ale přitom sloping, aby na něm mohl jet o hlavu menší příbuzný. Musí mít pedály, které z jedné strany lze použít v pantoflích a z druhé strany mají nášlapy SPD. Má kryt převodníku (bodnutí do srdce bajkera). A v neposlední řadě dvě sedlovky - jednu krátkou s macatým pohodlným sedlem pro rodinu a druhou věžovou pro mne s úzkou tvrdou "skořepinou" Selle Italia, kterou by ostatní mohli považovat za nástroj mučení. Je to tedy, jak se na jižní Čechy sluší, prakticky "obojživelník". Navenek ale vypadá jako normální kolo.
A nechci tady vekreslovat své příbuzné jako lidojedy - to nejsou. Spíše mi přišlo jako elementární slušnost jim nezanášet garáž svými krámy.

Chalupář ale nakonec nebyl vůbec levný. Kupní cena snová, ale při jeho koupi jsem nechal v Lipencích na ulici u auta ležet batoh s peněženkou, doklady a klíči. Za 10 minut tam již nebyl. K ceně kola je tedy třeba připočíst více než jednou tak vysokou částku za výměny bezpečnostních zámků, klíčů, dokladů, pěneženky apod. Musím se smířit s tím, že na Ferrari si letos zase neušetřím.

2018-03-25

Brrr o zimě


Brrr. Zase jsem jednou klouzal v autě z prudkého kopce pozpátku tak, že jsem nemohl nic dělat. Nejelo dopředu, do stran, ani nechtělo zastavit. A pod kopcem čekala fronta aut, která mířila na ten samý seminář. Pomalu jsem čekal na náraz. Nějakým zázrakem to pochopili a uhnuli - zřejmě jak se to na výstražné blikače pozadu smýkalo ze strany na stranu (ale trvalo jim asi minutu to pochopit). A mně to stejně nakonec zabrzdilo těsně před nimi.
Co jsem udělal? Sjel až na hlavní, rozjel se na plno a to zatracené tele vyvezl až nahoru k hotelu.
A tím začala zimní pohádka koncem března. Celou noc a den sněžilo, stopa zapadala čerstvým sněhem a já si na běžkách sjel i červenou perfektně upravenou sjezdovku. Letos tedy na běžkách třikrát a sjezdovkách jednou plus jednou běžkami :-) Skóre, za které bych se nemusel stydět ani před léty.

2018-02-25

Víno proudí v žílách

Už zase se jsem se přistihl, jak nechávám pár tisíc za víno na svém oblíbeném e-shopu. Do očí to bije, ale na druhou stranu nekupuji vína nijak drahá, a kdybych tahal při každém nákupu v Bille jednu láhev stejně drahého, leč špatného vína, bude to opticky vypadat, že jsem utratil míň, ale budou z toho bolet záda a především: chuťové pohárky zůstanou nenaplněné.

A ta nádhera, když přijdou krabice s francouzskými popisky, jimiž se táhne jako tenká červená stuha slovo "Alsace". Tolik kil, která nemusím tahat z obchodu a z takové dálky. Stačí natočit sklenku do správné polohy a tekutina sama steče do hrdla. A pak už jen odnést sklo do tříděného.

Bílá vína z Alsaska mám rád a v obchodech to není úplně mainstream. Vím, že mají nějakou takovou místy až paličatou polohu chuti. Ale co bych si to nepřiznal - ve víně jsem a budu šašek ukřičený. Rozumějte, rád bych se kultivoval, ale nemám na to pohárky ani paměť.

Nicméně zpět k věci: "Alsace" je zavádějící, protože tam odsud neznám dobrá červená vína. V krabici se vedle bílých alsaských vyskytují i červená z Cotes-du-Rhone. Jih nebo sever? Nevím. Měl bych? Blažený úsměv o mrazivých zimních večerech jako omluva stačí.

Budu moc rád, když se do obou těch oblastí někdy v životě podívám. Nakonec letos by mohla být dobrá příležitost - jedu na svatební veselici do Burgundska. Ale moje kreditka má limit jen 100 tisíc

Pokud byste si také rádi ušetřili kroky díky krabicím popsaným Alsace, zkuste Vínokrám. Mají středeční rozvoz po Praze zdarma, ale může se stát, že středa je pátek. Víno nemá úplně jízdní řád.

2018-02-09

Off-topic: A jak jezdí C5

C5 jsem uvažoval jako alternativu Fordu Mondeo. Pro čtenáře je dokonce Citroen daleko zábavnější, a tak jsem se rozhodl ho popsat jako bonus. Před sedmi lety jsem vám to dokonce slíbil. Omlouvám se také všem majitelům - můj dojem se zakládá na dvoudenní výpůjčce na delší obchodní cestu přes Alpy.

Jak tedy jezdí?

Patentované pružení je velmi ale velmi osobité. Na rovinkách vyhlazuje silnici jako tehdejší Mercedes E, do zatáček se překvapivě nenaklání, ale ani se nesnaží působit zbytečně ostře. Akorát když zrychlíte, zvedne se příď jako u parníku, takže nevidíte na silnici. Musíte povolit pedál, a příď si zase sedne. To se opakuje, dokud nenastavíte režim pružení na nějaký "silniční".

Volant zvláštního designu se otáčí, ale prostředek s tlačítky a houkačkou zůstává pevný. Chvíli si na to musíte zvykat, ale pak to začne být sranda. Vlastně tlačítka bez ohledu na natočení volantu najdete vždy na stejném místě - no není to fajn? Není. Fajn je i palubní deska. V jejím středu se nachází ovládání kosmické lodi Enterprise. Tolik tlačítek jsem nikdy pohromadě v matici neviděl. Navíc velmi malý displej navigace někdo natočil ke spolujezdci. Francie je země emancipovaných spolujezdců. Nerovnost, nevolnost a bratrství.

Palubní deska je i jinak dost škaredá - jak se zbytek auta povedl, zde jako by tvůrci nevěděli, co s tím vším prostorem před řidičem a tak tam podivně umístili klikatou imitaci kovu, která palubku půlí, jako by ji přeřízla a křivě opět zkoušela složit k sobě. Madla dveří opět nejsou taková, jaká je známe odjinud - jsou to zapletené preclíky. Brezel. Možná proto měl Citroen reklamu založenou na sloganu "Unmistakably German" - pro pobavení doporučuji shlédnout.

Co je ale francouzské, jsou sedadla. Jsou to bez nadsázky nejpohodlnější sedadla v levné/manažerské střední třídě, na jakých jsem seděl. A nezadají si ani s Mercedesem. Navíc měla na svou dobu osobitý (pěkný) tvar. Dnes se všechny automobilky běžně snaží, aby sedadla měla zajímavý vzor nebo tvar, ale v roce 2007 to běžné nebylo. Body sbírala i prosklená střecha, tu si ale lze zaplatit do jakéhokoli auta. Jen k tomu Citroenu prostě nějak víc sedla. S výhledem na vrcholky hor nad vámi úplně souzněla. Když nevidíte na silnici přes kapotu, která zrovna trčí k obloze jako bageta z piknikového košíku, vidíte aspoň nahoru.

Citroen jako ztělesnění osobitosti je tak krásný, až dokazuje, že i rodinné auto umí být nepraktické. Má sice běžně osmnáctipalcová kola (ano, všimněte si u vás na ulici - cé pětky mají vždy větší než běžná kola) a elegantní design, jen to vede k tomu, že se  karoserie směrem dozadu zužuje, takže bez parkovací kamery se skoro nedá couvat. Kufr je papírově malý (víme ale, že o litrech to není) a blbě přístupný ve srovnání s hladovou jámou třeba Insignie. Ani pro cestující není vůz nikterak opulentně prostorný - zůstává ale solidním standardem.

Motory nesoudím. Ačkoli se jednalo o stejný motor jako jsem měl ve Focusu nebo v Mondeu, přišel mi přenos výkonu na vozovku slabý. To již jen dle recenzí platilo i pro šestiválcový diesel a 2,2 litrový dálniční stíhač. Kvůli rychlosti by si to ale člověk nekoupil.

Celkově mne spíše právě ta osobitost, která někdy autům chybí, a pohodlí dost nakoupily. Nebýt nepříznivých statistik poruchovosti a špatné nabídky pěkných kusů, asi bych teď jezdil Citroenem C5. Tohle auto je navenek nenápadné, ale z řidičského pohledu vyčnívá a je to zážitek ho řídit. Zřejmě dokonce takový, že se stále ještě vyrábí a slaví tak neuvěřitelný desátý rok na trhu.



2018-01-27

Není to překvapení

Výsledek voleb ukazuje, že kandidát prostě musí mít "šťávu", aby zaujal i lidi, kteří se rozhodují emocemi. Pan Drahoš ji při vší účtě neměl a svou kampaň stavěl na slabě formulovaných útocích na hrad a apelu na slušnost, která nám zatím, při vší účtě k Čechům, chybí. Stačí se chvilku pohybovat po silnici a budete vědět, o čem mluvím.

Ale jak jsem psal naposledy, Zeman je jen prezident. Bude to pět let ostudy, kterou přežijeme.

Důležitý je parlament, kde je znovu vidět, že protikandidát musí být v podstatě větší populista než Babiš s musí mít vlastní témata či výkřiky, které zaujmou. Období, kdy politiku dělali disidenti a idealisté už podle mne nenastane.

Držme si palce. I jiné evropské země měly své období ostudy a tmy, a zvedlo se to. Je to nejen o myšlenkách, ale i o konkrétních lidech. Jen prostě čekejme, že ten další protikandidát bude muset být driáčník, který rozhodně lidem z měst nebude 100% vyhovovat. Spíš naopak. A pokud už idealista, bude muset být zase totální populista, což se "nám" taky líbit nebude.

Jak jezdí Mondeo?

Krásně. Je líné, ale táhne dostatečně na to, aby dopravilo posádku s nákladem až po strop z místa A do místa B (ostatně jako každé auto). Chce se nechat řídit - když se mu věnujete, poslouchá zostra jak německý ovčák na slovo. Když ne, cuká až otravně volantem a utíká na nerovnostech do stran. Je (a to bych zvýraznil) opulentně prostorné, ale přesto sedne jak sako na míru. Žehlí a sedí jak přilepené, ale je obžérsky pohodlné, až se nechce vystupovat. Vpředu před řidičem majestátně trčící kapota připomíná staré kárky z osmdesátek. Je po Focusu možná trochu hlučnější, než bych čekal. Dvouspojkový automat je absolutní blaho, pokud chcete cestovat a ne závodit. Pokrok nezastavíte, takže při běžném zrychlení řadí výrazně hladčeji a svižněji než manuál, jen při změně tempa neumí číst myšlenky řidiče tak pohotově jako ruce a nohy. Jezdí celkem ekologicky - nekouří a bere 6,2 litru. Xenony jsou fajn - i bez dálkových světel po tmě včas osvětlí chodce na krajnici. Příjemné jsou drobnosti typu naklápění zrcátek při couvání nebo nastavení zrcátek a sedadel podle klíčků, či konečně perfektně fungující komunikace s telefonem přes bluetooth. A můžu se uchechtat, když hlasové ovládání anglicky vyslovuje jména z telefonního seznamu nebo na povely reaguje úplně jinak než řeknete.

A kufr? Na první pohled dech beroucí gigant - dlouhý, široký a perfektně přístupný. Jenže pozor, pod roletkou je relativně nízký - za to může rezerva, nad kterou je asi 5 cm místa na nářadí, a pak tlustá překližková podlaha, nad kterou mám ještě navíc druhý zátěžový koberec. To bylo ve Focusu řešeno úsporněji a lépe. Takže proti Focusu se jedná spíše o mírný nárůst na litry a velká výhoda nastane jen pouze, pokud bych uvnitř chtěl přespat nebo převézt skříň.

Ale za ty nevelké peníze nelituji ničeho, snad jen, že to není ten benzín s 240 koňmi, který stál hned vedle za stejný peníz, ale prostě neměl tempomat. Nemáme tedy benzínové vrum vrum, ale holt jen naftové frk frk, spojené zase s podstatně vyšší šanci zůstat v příštích pěti letech naživu. V této životní fázi je určitý rychlostní asketismus zcela jistě správný.

2018-01-22

Potichu?

Má okna mne perfektně izolují od skutečnosti, že pod mým domem vede částečně tranzitní komunikace přes Holešovice. I tak o této skutečnosti neustále vím - něco okna pustí.

Dnes ale snídám potichu. Ulice je prázdná. Snídám po apokalypse, po zákazu aut, po vyčerpání ropy. Snídám v roce 2100, ačkoli tou dobou už asi budu mrtev.

Libeňský most je totiž zavřený pro dopravu a moje čtvrť je poloostrov.

Dnes jsem tam byl před snídaní běhat a bylo to fenoménální! Barikády skoro jako když říkají: "Pozor, opouštíte západní Prahu." Je o týden později, komunističtí zombies po celé ČR zvolili Zemana s tím, že bylo a bude líp, protože "von je to chytrej chlap a nebojí se řikat správný věci", ale pražská kavárna to nevzdala a opevnila se na pravém břehu, mohutně podporována demagogickou evropskou liberální levicí. Praha je rozdělena do zón a kde jinde by mělo být semeniště pražské kavárny než na Praze 7... Dál už jen rezavé tramvajové koleje, široký prázdný most do mlhy, a mátožné postavy. Ve vzduchu nevoní normy plnící diesel, ale marihuana. Letím nad pilíři mostu. Hou hou!

2018-01-07

Leden. Tma.

Leden. Neděle. Půl desáté ráno a je pořád šero jak v Moskvě. Byl jsem si zaběhat, ale děti ještě spí. Asi ten signál přírody vyhodnotily lépe než já.

S voňavým Roiboosem se rozlévá do žil blaho.

2018-01-01

Ohlédnutí za rokem 2017

Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?

Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka. 

Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.

Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.

Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.

2017-12-22

Policie závodí

Policie si kupuje nové skryté závoďáky, aby mohla teatrálně dohánět piráty silnic za jízdu rychlostí zvuku.

Policie už jaksi nepostřehla, že devadesátá léta skončila, provoz neumožňuje jet více než 100kmh, benzín je drahý a SUV s chraplavými dvoulitrovými turbodiesely ztrácí ve vyšší rychlosti patřičný požitek a tedy nedávají k pirátské jízdě úplně motivaci.

Stálo by za to s poučit ve vyspělých zemích, kde se dohlíží na věci jako bezpečný odstup, jízda vpravo, nepodjíždění apod.

Ale chápu, že každý je radši kovbojem, který krotí mustangy, než nahánět telata do ohrady.

Krásný slunovrat!

Tak máme za sebou nejdelší noc a dny se prodlužují. A začíná se blížit jaro. Slunovrat je první první porce optimismu na začátku zimy.

2017-12-06

Vánice

Je něco zvrhle krásného, když jedete autem uprostřed Vysočiny po sněhem pokryté státovce, pod koly to chroupe jako prašan na sjezdovce, proti čelnímu sklu se valí chumelce sněhu, sedadlo příjemně hřeje, muzika hraje, a celý ten chrám samoty se v opuštěné krajině tiše plíží večerní tmou. Pomalu, kilometr po kilometru, zatáčku za zatáčkou. Místy vozovku značí jen odrazky patníků. Jako na běžkách ve vánici.

Vím, mohlo to skončit špatně, v pangejtu, ale dopadlo to dobře. O to hezčí vzpomínka.

2017-12-05

Volavka?

Bazarová reality show pokračuje.

Je zajímavé, když se vaše auto znovu objeví v bazaru, kde jste ho koupili, a ten vám ho cílenou reklamou zobrazí na Facebooku. Stejná konfigurace, stejná výbava, stejné oděrky... ale moment! Je to přece vaše kárka! Říkáte si pak, jestli ten krám ještě pořád stojí pod okny nebo už s ním nemáte na víkendovou cestu na chalupu počítat.

A tak se pak vlastně nedivíte, že když voláte do áček na kterékoli auto, které se vám líbí, řeknou, že je již prodané, ale mají jiná hezká auta, a že máte přijít do bazaru...

2017-11-11

Malý pán

Na České televizi je on-line k vidění roztomilá loutková pohádka - Malý pán. Rozhodně doporučuji.

Krom toho, že je to moc hezky udělané, to má i příjemnou hloubku.

2017-11-03

Normálně sladký čaj nepiji, ale...

Objevil jsem úplně náhodou ďábelskou bluesovou desku. Buddy Guy Sweet Tea. Zaujala mne jedna písnička, a tak jsem si pustil od začátku. Blues jak poleno od starého černého bluesmana. Není to ale věc, co by žila z podstaty. Chlapík, který se narodil v roce 1936 a vyrůstal na klasickém blues, natočí v roce 2001 desku, která zní autenticky, jak od Hendrixe z konce 60. let. Možná za to můžou ty bubny, které odbíjejí tak otupujícně přesně, jak při nějakém šamanském rituálu. Možná za to může kytara, která geniální sóla nehraje sólo, ale nějak tak se rozplývá vcelku.

Začne to Done Get Old, autentickou akustickou zpovědí chlapíka, který zjistil, že mu je 65. Jak čerstvě vylovené od Mississipi. A pak už to šlape jak parní lokomotiva. Písničky Baby Please Don't Leave me now nebo She's Got the Devil in Her jsou malý svátek.

Vím, že blues nesnášíte. Je to pro většinu lidí divný žánr. Nesnášejte ho dál. Tahle věc je ale geniální.

Stejně jako ta vína od břehů Rhony, který jsem objevil. Každá nová lahev mi dělá radost. 

2017-10-21

Kyvadlo mezi levicí a pravicí

Volby bohužel dopadly, jak jsem čekal - snad až na hodně velký propad socdem. Na každý pád moje pravice zase prohrála.

A obecně prohrálo staré bezpečné černobílé vidění světa. Kyvadlo politické rovnováhy se už nehoupe mezi levicí a pravicí. Utrhlo se celé a odletělo do prdele. A vůbec nechápu plno z vás, které dobře znám, a kteří jste tyhle divné strany volili, Hynku, Jarmilo, Viléme.

Jsem zvědav, co příští 4 roky přinesou. Budu žába ve vařící se vodě? Vídeň je každopádně hrozně milé město. Čech se tam cítí jako doma. Jen to chce umět německy. Juhůůů. A to umím!


2017-10-12

Hotové nebo správné?

Zemana nevolím a nesouhlasím s ním ve většině výroků a činů.

Co je ale bytostně pravdivé je, že anexe Krymu je hotová věc. Nebo snad, kamarádi, půjdete válčit na východní frontu? Co jsme udělali pro Kyjev nebo pro krymské Tatary, když tam Rusko vpadlo? Nic. Moralizovali v kavárně. Já moralizoval na pláži v tropech, bylo mi tam moc dobře, s masáží a koktejlem.

Zemanův výrok se hystericky překrucuje. Zeman snad neříkal, že je to dobré, ale že to je hotové - nebo ne?

Na druhou stranu uznávám, že celkově je Zeman velmi proruský, a v tomto kontextu může jeho poslední výrok vyvolávat otazníky ohledně výkladu.

2017-10-09

Á... myšmaš!

A pak jsem narazil na Vivaldiho "čtvero" hrané dobově. Jiné nástroje, jiný zvuk. Na jednu stranu syrové, na druhou možná trochu kýčovité, dramatické. Něco tak starého a přece zase nového.

Velkolepá kulisa k výbornému Vrhunskému vínu. Něco  tak "suchého" už jsem dlouho nepil a moc za něj díky. Po všech mnohoznačných francouzácích tahle patro odírající přímočarost odzbrojuje.

A abych vypadal ještě "kulturněji", dodám, že jsem byl nedávno upomenut neznámým kolegou, že si při čůrání pískám Griega, a že to ještě v bance na toaletách neslyšel. Mne by to taky nenapadlo. Prostě melodie v hlavě. A tím se s vámi pro dnešek loučím.

Nervous trees

A chválit Krištofa Kinteru je jako nosit dříví do lesa. Vy jste totiž přece, milí čtenáři, kulturní.

Tak vám vlastně jen chci zprostředkovat svůj dojem z téhle bezvadné výstavy. Nebo... opravdu výstavy? Musel jsem se totiž mnohokrát bezděky z plna hrdla smát. Třesoucí se stromečky klepající nožičkami do ticha obrovského sálu Rudolfina. Ale nejen to. A mnohokrát jsem stál fascinován tou vší "svojí" krásou, větvitostí a monumentálností těch instalací. A vlastně i nějaký úšklebek a ironie nad tímhle světem se tím táhne jako tenká červená linka. Po chvíli už to nesledujete z ohledu návštěvníka (vy a naproti obraz), ale necháte se vtáhnout do jeho světa.

Lepší tedy "výstavu" už jsem dlouho neviděl. Takže šup do Rudolfina, podle všeho končí v listopadu.

Kolaps...wow

Abych nezapomněl, byl jsem se sestřičkou na novém cirkusu - Kolaps v podání Loosers Cirque Company.

Musím říct, že to bylo strhující. Už jsem viděl představení hravá, vtipná, rozeskákaná a já nevím co ještě, ale tahle banda svalovců a svalovkyň na to jde přes krásně ryzí brutální sílu. Krásní muži a krásně silné ženy.

Tolik potu, magnesia na dlaních. Tolik vztlačení, odrazů, skoků a pádů do silných paží. Facinující. Vydřené často do extrému, ale přitom harmonické.

Jedna scéna za všechny - dva páry soutěží. On nadhazuje ji nad hlavu, ona mu sklouzává otočkou zpět do náruče. Nesmí ji položit. Nesmí přestat. Druhý pár - ona stojí jemu na ramenou. Pomalu se pohybují prostorem. Svaly škubou. Minuty ubíhají. Euforie. Poslední zoufalá síla dochází. Druhý pár to vzdal. Ohlušující potlesk...

Není to ale jen o tom - strhující jsou také taneční a akrobatické scény. Výrazovost, choreografie, sladění jednotlivých aktérů na setinu sekundy, vzájemná interakce na jevišti - profesionální a nápadité.

A neméně pak autorská na živo hraná strhující scénická multiinstrumentální hudba (a aby to doplnilo předešlé - krásný pár ona a on). Vše pak perfektně zakulacují až přísně geometrické vizuální efekty.

Wow za ten celek! Perfektní. Doporučuji všemi pěti.


2017-10-06

A jak LB prodává auto?

Věděl jsem po průzkumu internetu, že za 9 let starého Focuse 2.0 TDCi v top výbavě mohu dostat ca. 150 tisíc od soukromého zájemce, který docení výborný stav vozu, nebo 125 tisíc od autobazaru. Zároveň jsem ale tušil, že sehnat na podzim soukromého zájemce bude obtížné, a převod problematický, zatímco bazar vše vyřídí během pár desítek minut.

V bazaru, kde jsem koupil nové auto, to staré prohlédli a nabídli 110 tisíc. Smlouváním neuhnuli ani o korunu. Rozhodl jsem se tedy udělat pěkné fotky a vyvěsit auto pro známé na Facebook. Protože nebyla žádná reakce, dal jsem zároveň inzerát na Sauto. A hned druhý se ozvala Áčka a Auto Esa.

Pokud jste v těchto bazarech někdy prodávali nebo o tom aspoň něco četli, bude vás nejspíše lehce mrazit. Některé články mají až nádech absurdna. A právě z toho důvodu jsem dostal chuť to hned vyzkoušet - adrenalin! Áčka na základě inzerátu slíbila 140 tisíc, zatímco Esa ohledně ceny mlžila, a jen mne tlačila k návštěvě, takže jsem se rozhodl navštívit nejdřív Áčka. Prý se tam mohu vydat ihned, kdy chci.

Odstrojil jsem tedy auto a vyrazil vybaven knihou a pitím, pro případ, že by mne chtěli unudit nebo vyhladovět čekáním.

Zapsal jsem se na recepci výkupu a čekal. Přišel milý chlapík. Prohlédl auto a na poznámku, že je v super stavu, utrousil jen, že je to jeden z prvních kusů po faceliftu, a že je velmi starý. Ihned se také ptal, kolik čekám, že dostanu. Řekl jsem, že 150 tisíc, ale že předpokládám, že bazar mi dá míň. Na otázku, kolik tedy skutečně čekám, jsem řekl, že nabídku čekám od něj.

Na hever ani auto nevezl, akorát se projel kolem bloku. Na začátku jsem mu rovnou říkal, že auto kouří a turbo lehoučce hvízdá, což dle odborného tisku, dělá tento motor běžně a může se dožít i 500 tis. km. Netočil vůz nijak do otáček ani nedrncal po schodech. Akorát se mi snažil vnutit myšlenku, že vůz má nefunkční filtr pevných částic, což je problém. Ujistil jsem ho, že české vozy filtr do roku 2010 vůbec neměly, takže ono stáří je pro kupce naopak výhoda. Povídal, že vlastně ano - že taky viděl, že na palubce při startu nesvítí kontrolka filtru. Lekačka se zřejmě nezdařila.

Po této krátké projížďce povídal, že je to přece jen moc staré auto a nemá zdokladovaný servis, a že mi dá jen 110. Tak jsem mu povídal, že chci 135 a že pak je jejich, a on řekl, že to nejde. Tak jsem se slušně začal loučit, a tak mi nabídl mých 125 a plácli jsme si. Ani řeči o tom, že to schválili na výjimku sami akcionáři Áček, se nekonaly.

Mít s sebou plnou moc k přepisu, byly by smlouvy a vše ostatní vyřízené za 45 minut včetně čekání. A tím to bylo. Auto tam zůstalo stát pod značkou "výkup" osvětlené červeným západem slunce na rozloučenou. Domů už jsem jel tramvají.

Takže nevím, zda mám být spokojený či ne. Mohl jsem mít o 25 tisíc víc, ale takhle to mám celé hned z krku. Stojí mi 25 tisíc za několik návštěv cizích lidí, mytí a uklízení auta a strachování se, zda se nejedná o podvodníky, sjednávání o ceně a způsobu platby? Ani ne. Mám domácnost, která mne potřebuje, práce až nad hlavu, a tak čas má svou cenu.

Nu a nebyl by to LB, aby to celé nemělo kuriózní koncovku. Na skle jsem totiž nechal nalepenou parkovací kartu Prahy 7, kterou jsem musel vrátit, abych ji mohl dostat pro nové auto, za které bych jinak musel platit několik tisíc jako za druhý vůz. Znovu se mi tam večer tramvají nechtělo, tak jsem se dovolal a kartu mi schovali. Pohoda, jazz.

A druhý den odpoledne se moje ex-autíčko objevilo na netu za 170 tisíc se všemi údaji pravdivými. Měl jsem kopřivku, protože to by byl nejdražší obdobný Focus na internetu a já bych si mohl jen trhat vlasy, že na mně bazar utrží 50 tisíc. Byl to ale jen trik, jak moci ukázat vyšší "slevu týdne", další den už byl vůz "zlevněn" na 150. A ještě o 2 dny později se u něj objevil nápis "prodáno". A to bylo celé. Měl jsem pořád strach, že se ještě objeví nějaký problém, ale peníze mám na účtu, čas běží a vše je v cajku.

V zásadě to tedy nerad říkám, ale přímý prodej v Áčkách bych spíše doporučil. Nejsem žádný lišák (znáte mne), ale je dobré být trochu připraven, přečíst si, jak to tam chodí, a hlavně nemít přehnaná očekávání.


Malá pochvala na rozloučenou


Tak jsem uronil slzu. Po pěti letech jsem prodal Focuse. Synek by řekl "naše auto Ford končí".

Kdysi jsem jej kupoval jako levné auto pro případ, že by mi ruplo v bedně a dal jsem výpověď. Což se pak stalo, a kdybych býval měl drahou káru na operák, musel bych se s ní rozloučit.

Focus se mnou naopak zůstal 5 let. A z občasných jízd v zimě na hory a v létě na kolo postupně povýšil na rodinný vůz  který odvozil dvě miminka včetně všech plen a kočárků. Pokud byste váhali, zda kvůli kufru kupovat Octavii, mohu podepsat, že 475 litrů na miminko a batole stačí (a vlastně mám i kamarády, kteří jezdí se dvěma dětmi hatchbackem a také žijí šťastně).

Ale kvůli tomu to nepíšu: Chci hlavně od srdce pochválit dobrou práci neznámých německých inženýrů. Focus byl houževnaté auto, které 5 let nemělo jedinou poruchu a to ani na četné elektronické výbavě, která u tohoto modelu nebyla běžná. Hlavně ale u něj bylo dotažené vše, co dělá auto autem - perfektní motor, podvozek pro radost z jízdy (v rámci možností), brzdy, odhlučnění, robustní konstrukce, a celkově praktičnost. Měl samozřejmě i plno much, ale ty do pochvaly nepatří.

Konec upřímně míněné reklamy.

Doufám tedy hlavně, že nástupce ze stejné stáje bude po příštích 5 let podobně buldočí povahy. Už dnes mohu říct, že řízení je ještě o stupeň lepší, ale hlavně opět doufám v onu neochvějnou spolehlivost.

2017-09-30

Puberta

Viděl jsem na prázdném hřišti 2 puberťáky, jak si hrají na kolotoči. Nějací lidé na ně křičeli ať toho nechají.

Cítil jsem, jak se to ve mně sváří: pocit,že ničí majetek určený pro děti a pocit radosti z radosti. Dva hubení kluci nezničí kolotoč určený pro několik vykrmených dětí.

Nakonec jsem měl spíš chuť okřiknout ty, co je tam odsud přišli vyhodit.

Uvidíme, co si budu myslet za 10 let.

2017-09-18

Jak LB kupuje auto


Tak jsem tu nedávno psal, jaké mám spolehlivé auto, a že mne nic netlačí ho měnit. O tom ten post nebyl, ale "mihlo" se to tam.  A je to pravda. I přesto jsem se rozhodl dopřát si více prostoru, o trochu více pohodlí, a vůbec vyměnit stroj, kterému táhne již na desátý rok.

Vlastně jsem si ale říkal, že nebudu kupovat auta na úvěr. Nelíbí se mi, že něco, na čem je člověk životně závislý, mu vlastně neříká pane. Na auto jsem si šetřil a dle plánu ho měl koupit za 2 roky v hotovosti.

Původně jsem také chtěl opět Focuse nebo Octavii a v benzínu. Diesely jsou od aféry dieselgate zatracovány a je fakt, že ani ten můj bez lapače pevných částic moc čistý nebyl, jakkoli jsem s ním po městě jezdil opravdu minimálně. Navíc benzínový Focus 1.0 vévodí žebříčkům spolehlivých ojetin a byl označován motorem roku. Už teedy ŽÁDNÝ diesel, jen voňavoučký benzín, květinky všude na ulicích i v plicích a k tomu turbo, kam se podíváš.

A realita?

Přišla nabídka financování s úrokem nižším než u hypotéky, a já se rozhodl, že bych si mohl přece jen dopřát obnovu. Samozřejmě na úvěr. HNED. Vrum!

Ani typ vozidla jsem nedodržel. V bazarech žádný takový Focus nebyl. A Octavia v benzínu stála buď o 150 tisíc víc, než bych byl ochoten dát, a nebo byla úplně dodělaná.

ALE!

Zjistil jsem, že Mondeo stojí jen o 50 tisíc víc, existuje v bazarech, a jako ojetina je hodnoceno bez nadsázky v superlativech. Výborný podvozek, opulentní prostor, naprostá spolehlivost do 500 tisíc km a silný benzín s malou spotřebou. Jen ta palubní deska je prý trapná a samozřejmě na dálnici nepředžene Pasát. Žádné auto, ani Lambo, na dálnici nepředžene Pasát, kór když v něm jede ambiciózní člověk, ale čert to vem.

Takže tývogo - LB si pořidí velký, ekologický a ještě rychlý hogofo! Navíc ten mastodont, kterého jsem si vyhlédl, měl vzadu dvě velké stříbrné roury, hromadu koní pod bílou kapotou, interiér v kůži a... podezřele nízký nájezd. Proto jsem zvolil prohlídku Autotýmem (výborná služba, kdy vám nezávislí technici za 7 tisíc kompletně pomohou vybrat a prověří důkladně auto v bazaru - dokonce jej odvezou do nezávislé dílny na hever a diagnostiku a o všem vám do Dropboxu vystaví protokol + fotodokumentaci).

Technik z Autotýmu se mi nejdřív vysmál k mému očekávání cena versus najeté kilometry, (doslova řekl, že "to je trochu naivní představa" - cimrmanovsky "ein naiver Schrecklichstück"), ale když konečně vstřebal, že celou dobu nemluvíme o dieselu nýbrž o benzínu, uznal, že to smysl dává, a když nějaké benzínové Mondeo bude (hahaha) existovat, se na něj pojedou podívat (hehe - huhu). Rovnou jsem mu poslal svůj výběr, on uznal, že fajn, a zaplatil jsem.

A jak tak večer před prohlídkou zamilovaně koukám na fotky, zjišťuji, že ten krám nemá parkovací pípáky. A zaparkujte v Holešovicích takovej koráb bez pípáků. Říkám si, oukej. Budiž. Nechám je ručně dodělat. Jdu spát. Jsem ve stresu. Neměl jsem to dělat. Ale jo, staniž se. A usínám mělkým spánkem.

Ráno se zamilovaně koukám znovu. A vidím. Ten proklatej krám nemá ani tempomat! Ještě spím. Noční můra pokračuje! Každý auto v téhle třídě má přece v základu tempomat. Ten úchyl, co auto vlastnil přede mnou, to snad musel ručně demontovat. Ale fakt tam nebyl. Najednou jsem věděl, že to auto nechci, a že jsem prohrál boj se sněžnou slepotou. Jenže už jsem zaplatil 7 tisíc za prohlídku a technik zrovna jede na místo.

Inu, zavolal jsem do Autotýmu, ať zkusí černé dieselové Mondeo, které v tom samém bazaru stálo hned "vedle". Směšně nízký nájezd, top výbava, stejná cena. Zasmáli jsme se srdečně, a technik na to přece jen šel. No a protože ten černej krám neměl žádné vady, ani prý nebyl stočený, a navíc má kůží obšívanou palubní desku, což jsem ještě mimo časopis nikdy neviděl, skončil jsem zase u dieselu.

Takhle kupuje LB auto. Nápadně připomíná, jak jsem kupoval to minulé. No a teď už to velké líné naftové tele stojí na ulici a kadí na něj ptáci, stejně jako kadili na starého střízlíka. A dnes mi na uvítanou přestal svítit zadní LED světlomet. Prý 4 tisíce. Bože, zachraň nejhloupějšího z Faustů! :-)

2017-09-02

Barevné léto



Miluju tyhle letní barvy. Zážitky a krásy, které přijdou až za vámi. Stačí sedět na balkoně v suchu a závětří a pít šumivé víno.

Metry, litry, koruny


Člověče, zpomal!... Říká mi cosi.

Nedávno kolem mne šel zajímavý job - skokově víc peněz, hodně zajímavé téma, hodně zajímaví lidé, dobrý zaměstnavatel, volnější ruce, ale více odpovědnosti.

Člověče, zpomal.

Máš přece dvě úžasné děti a ženu, svoje záliby a zdraví. Máš útulný, prostorný byt v centru, málo jeté splacené auto, mobil střední třídy, své staré HiFi, nadprůměrný plat, respekt v práci, rodinu, pár přátel, jídlo a pití, co hrdlo ráčí. Žiješ v úžasné zemi blahobytu v čase, který vůbec není zlý.
A máš přece tak málo času na všechny ty úžasné lidi a úžasné věci. Na zážitky. Existuje ještě nějaký důvod věnovat víc času práci za vyšší plat?

Pracuješ už teď přes den a občas po večerech.

Zpomal a zamysli se. Ne, to nemá cenu.

A tak jsem práci, kde mi nabízejí víc práce za víc peněz odmítl. Tahle fáze života o tom není.
Stejně už nemám další  hodiny, které bych dal. Ťal bych už jen do živého. A stejně už si nemám co koupit. Kupoval bych si znovu to samé, nebo vyšší status. Omlouval bych si hodiny v práci důvody typu větší kufr, větší obývák, rychlejší procesor, více fancy dovolená.

Nemám si co koupit, ale mám co ztratit. Zdraví, zážitky a momenty, kdy jsou děti maličké. A větší. A větší. To mi za metry, litry a koruny nestojí.

2017-08-23

LOLik

Lolík.

Už to není sarkastické pojmenování pro LOL.

Lolik je rohlík podle Jáchyma.

Akce Daimler, Bangladéš

V novinách je tématem rekordně velký sklad Daimler, který "vyhrálo" Česko.

Asi už s tím budu trapný, ale přesně tenhle typ práce tu nepotřebujeme. Hromada náklaďáků na našich silnicích a podřadné manuální práce. Bangladéš. Blbý plat, ale dobrý natolik, abych se nemusel o nic snažit. Spokojeně vyrábíme pro jiné, pijeme pivo, a hodnota, kterou vyrobíme, plyne jinam.

Všichni nemohou být jaderní fyzici a vymýšlet český jaderný pohon, ale přece jen máme rekordní zaměstnanost a některé pokročilejší země, které už to pochopily, se nesnaží lákat sklady, ale práci, která generuje větší hodnoty.

Mercedes (Daimler) je super značka, ale já tu nechci jejich sklad - chci tu jejich vývojové centrum. Ale ještě spíše tu chci víc Kiwi, Seznamů, Jablotronů, La Svitů, Festek, Foreigners, Creative Docků, a prostě obecně firem, které tu vzniknou, vymyslí něco zajímavého, vyrostou a ideálně tu pak akumulují zisk a platí daně. Nebo aspoň Škodovek, které jsou sice "cizí", ale zaměstnávají tu nejen ruce, ale i mozky.

Samozřejmě lepší nějaká práce než žádná a lepší sociální demokracie než žádná. Ale to nestačí. Já chci pořádnou demokracii a pořádný kapitalismus a hromadit tu kapitál.

A možná se ptáte, proč tedy pracuji za plat v belgické firmě, a takhle tady mudruji. Jednoduché: Stačí mi, že to přeji těm ostatním, kteří  Česku uspěli s vlastním byznysem. Přejme jim to všichni a podporujme je, ať jich je víc. Nedělejme pitomý job pro cizí Daimler. Socani, zkuste to už jinak, lépe.

Bouřka u rybníka

Je to úžasné, když vypnou proud, a vy pozorujete bleskem osvětlené siluety stromů za okny. Vítr skučí jako vysavač a ty sto let staré stromy u rybníka se ohýbají jako proutky - vržou, praskají a pod nimi stojí vaše ložnice s vaší spící rodinou a vaše auto.

Ráno pak velká větev leží na místě, kde auto tentokrát nestálo, a celý svět je zasypaný listím a klacíky.

Ještě 20 minut před příchodem mraků padají na obloze hvězdy (soutěžili jsme, kdo napočítá víc, až nás bolelo za krkem), teplý větřík nevinně vane a Plzeňské chutná.

Ještě pár hodin před tím bylo úžasné vrhnout se v západu sluníčka na kole po louce z jednoho z nejvyšších kopců v okolí střemhlav do staré aleje gigantických stromů až k hrází rybníka.

Dětičky do dlouhých večerních hodin spokojeně juchají  a to nejmladší kouká a brouká v kočárku opodál, jako by chtělo říct: Hodujte a mějte se dobře, já vám to "vynahradím" jindy.

Jakkoli je letos léto nesmírně kvapné, i tak umí zahrnout překrásnými momenty. Je těžké je všechny vyčíst tady, tak snad jen tyto tři poslední. "Poslední" možná není zcela přesné - nefunguje elektřina, voda, a samozřejmě ani WiFi, takže to poustnu, až to poustnu. 

2017-07-03

Jak mi Facebook zacílil budoucnost

Facebook mi právě zobrazil sponzorovanou reklamu na Rolls Royce. Pokud tedy platí, že reklama na Facebooku je cílená, věští mi tato sociální síť světlé zítřky. A nebo to znamená, že Rolls zlevnil. Pak by se druhé aut do rodiny hodilo - co třeba nějaký pěkný Drophead, když je to léto. A nebo se ze mne stává druhá Sandra Kisic či shopaholický Nikol, vycházející bloggerská hvězda, a místní zastoupení mi půjčí Rollse na víkend, abych o své zkušenosti s ním na tomto blogu nezaujatě zprostředkoval svůj názor čtenářům.

Být on-line marketérem Rolls Royce musí být těžké. Zadání je jasné: prodat na Facebooku úplné většině populace nedostupný výrobek. Propagovat tuctový luxus, má ještě smysl. Třeba BMW. Reálně na takové auto sice nemám, ale marketérům přesto dává smysl mi ho na Facebooku zobrazovat. Třeba mne jednoho dne uhranou, vykašlu se na spoření na důchod, a koupím si na operák na kost oholené BMW řady 3. Rollse ale opravdu nechápu. Snažit se na Facebooku trefit do kupce Rolls Royce, je totiž jako zkoušet zabít laserem letící mouchu. Laser je sice ultrapřesný, ale na letící mouchu se víc hodí stará blbá plácačka. Stejně tak je jednodušší pro prodejce Rollsů vzít seznam 100 nejbohatších Čechů, zvednout telefon a obvolat je. Prodají tak víc Rollsů než při hraní si s Facebookem. Ale taková je holt doba. Good luck!

2017-07-02

Tiskne rychle jako... formule

Řeším, proč mi netiskne tiskárna, a nemůžu na nic přijít. Papír vzpříčený není, restart nepomáhá.

A ejhle - v tiskárně je schovaná formule! Najednou se mi vybavuje, jak mladej dnes dopoledne šmejdil kolem a pobrukoval si "garáž, garáž, vrm, vrm".

Obecně za garáž bývá prohlášeno cokoli, co se otvírá a zasouvá. Třeba myčka. Nebo šuplíky.

Zvykám si. Stejně tak už se nedivím, když pračka nebo trouba hlásí neexistující chybu, a obraz v monitoru je vzhůru nohama. Když si jdu lehnout a pod polštářem je schováno osm autíček. Když mřížka od topení jsou koleje pro vláček. Batolata jsou vynalézavá.

2017-06-27

Is This The Life We Really Want?

Nová deska od Rogera Waterse je čirá nostalgie. Nechybí watersovská naléhavost a patos, i když se obtiskly jen do prvních písniček. Část písní se zase drží akustického vzoru muž s kytarou, podobně jako kdysi Flickering Flame. Místy je to taky chytré a udržuje to napětí - čekání, kam se slibně rozvíjející melodie převalí. V něčem by se pak chtělo by se říct návrat k Pink Floydům - snad ty občas pompézní klávesy a melodické houpání, jen to bez Ricka nepůsobí autenticky. Do textů jsem ještě nepronikl. Slyším módní buzzwords a pokusy o filozofii, ale hořce káravé konzistence Amused to Death nebo síly osobní zpovědi a poselství z The Wall to ani zdaleka nedosahuje. Ale vážně: Déjá Vú a vlastně celá první polovina desky jsou velmi dobré a až v druhé půlce se dostavuje únava. I tak je to v letošním roce milé překvapení. Hledám si k tomu cestu. Vlastně to má všechno, co by Waters měl mít, ale možná je tam i něco navíc. Dělá mi to radost.

2017-06-09

Klucí



Je to neuvěřitelné, ale uplynulo trochu vody a v bytě už jsou slyšet dva hlásky. A úplně to hřeje u srdce. Před pěti lety bych si ani nedokázal představit, že budu taťkou od dvou dětí, a že to bude fungovat.

Klucí. Jeden od malička vznětlivý křikloun, který umí být k zbláznění přátelský a láskyplný, ale zároveň mrzout na zabití. Druhý antistresová ovečka, která se svého domáhá zdvořile několika koly eskalace, než přistoupí k řevu, a která se dokáže bavit ležením a koukáním na strakatý polštář.

Často je to v kombinaci s prací a péčí o domácnost únavné, často by je člověk zabil, ale pak si vždycky říkám, jak ten byt po svém zabydleli, a jak by mi chybělo, kdyby tu nebyli. Jasně, život byl plný vzrušujících a křiklavějších zážitků, ale teď je to zase křiklavé jinak. Když na vás někdo křičí "táta", vodí se za ručičku, a pak vám usne na klíně, není si nač stěžovat.

Vítej Vítku!


Vít Beneš se překotně narodil 31. 5. 2017 ve 20:05 doma "v mokřadu" na bílém gauči v rohu u okna a měl pěkných 53 centimetrů a 4 kila.

Takže i tebe, Vítku, vítám jedním blog postem a přeji ti, ať tě nožičky nesou životem cestou necestou tam... kam budeš chtít :-)

2017-05-27

Dopravní stesky

Ještě bych chtěl podotknout s těmi rychlovlaky, kterým se teď tak ženeme vstříc: Vsadím se, že je budou stavět "osvědčené" české firmy. A to je samozřejmě správně - zaměstnat místní a vychovat si odborníky. Jen aby to ale nebylo jako s tramvajovými kolejemi nebo asfaltem na dálnicích - doteď jsme se to nenaučili dělat (nebo NECHCEME) trvanlivě a kvalitně jako třeba v Rakousku nebo Německu (jinde to neumím posoudit). A jistě se možnost vychovat odborníky na trvanlivý asfalt nabízela...

Aby tedy ten velmi hodnotný rychlovlak potom stále neměl rychlostní výluku kvůli zvlněným kolejím nemusel jet trapných 120 km/h.

Osobně bych tedy raději fakt investoval do dostavby dálnic, obchvatů, zkapacitnění a zrychlení místní železnice, a pak bych přepínal na druhou kosmickou v podobě zcela nového ekosystému. Ono těch peněz totiž není neomezeně.

Stejný pocit totiž mám i z diskusí k obchvatů Prahy - s pompou jsme postavili Blanku a řešíme východní cestu stejným bombastickým způsobem a lá magistrála. Co takhle udělat skromný okruh, jako mají ten prostřední v Mnichově? Žádné příliš pompézní zatočené nájezdy, tunely jen lehce zahloubené pod ulice, jednoduché rampy nahoru spíše jako vjezdy do podzemních garáží... a jak pěkně funguje. V metropoli automobilismu!

A k tomu mají na západě P+R, parkovací domy a cyklostezky, po kterých lze opravdu dojet z A do B. My pořád řešíme, že buď budeme mít zdravé plíce a zakážeme auta úplně, nebo budeme mít zdravý rozum a budeme stavět jen pro řidiče. Jakoby nebylo nic mezitím - žádné smírčí řešení :-( Zlepšovat život těm i těm.

Nahodilé setkání s I.

Poslechnout si v rádiu jednu za čas starou punkovou nahrávku od Iggyho Popa (a nemíním teď Candy) stojí vždycky zato. Je to nářez, má to charakter, a je to nádherně zvlčilé.

Ve chvíli, kdy si to ale najdu na Spotify a poslouchám celou desku, se to po druhé nahrávce přežere. Je to nudné, nevýrazné, monotónní.

Iggy je prostě mistr kouzla okamžiku. Nikoli dlouhohrající poslechová záležitost. A proto ho máme rádi.

2017-05-22

Osudová: Time Out of My Mind

Poslechl jsem si první dvě písničky z nové Dylanovy desky a musel jsem ji vypnout. Hrůza. Místo toho se znovu vpíjím do řádků Dylanovy desky Time Out of My Mind z poloviny 90. let a říkám si, že možná nahrál známější desky a hity, ale tahle ho zcela dozajista přesahuje. Od té doby tak dobrou věc nenatočil. A do té doby určitě nenatočil žádnou podobnou věc. Takhle pomalý kolovrátkový blues s nenapodobitelně jemnou basovou linkou a hammondkami tahavými jak med se nevidí ani jinde. A geniálně melancholické texty spojené se stárnoucím krákoravým hlasem.

Vzpomínám si, že jsem na tomhle ujížděl kolem maturity. Že jsem to poprvé slyšel, když jsem osaměl v tátově bavoráku. Všichni někam šli a skočila tam tahle deska. A najednou ze všech koutů téhle obrovského placaté kosmické lodi začaly znít ty hammondky a celý dlouhatánský kufr jemně duněl od basové kytary. A já jsem nemohl přestat civět do prázdna. A taky jsem nemohl poznat, kdo to zpívá, protože takového Dylana jsem neznal. A tak jsem doma musel hledat podle obalu desky.

A pak jsem to chvíli poslouchal všude. Na večírku u bývalé, kde jsem nakonec zůstali sami s kamarádem, a kam se to vůbec nehodilo. V autě, když jsme jeli kamsi s kamarády a oni o tuhle hrůzu vůbec nestáli. Na hotelu, když mi bylo smutno, aby mi bylo ještě víc smutno. A tak podobně. A taky kde poslouchat nešla: v Podolí, kde jsem z lítosti k sousedům neměl žádné basy. Vždycky jsem se k tomu ale musel po letech vrátit - tak jako dnes. Tahle deska je jedna z mých nemnoha osudových. Myslím, že málokdo ji kdy od Dylana jmenuje jako dobrou. A budiž to tak. Poslouchejte do zblbnutí Blowin in The Wind a vraťte se zase na tento blog. 

2017-05-14

Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.

2017-04-29

Pálí ho dobré bydlo

Sedím si tu doma v křesle, poslouchám hudbu, usrkávám zázvor, ťukám do kláves. Dnes jsem doma dokončil jeden z posledních potřebných kusů nábytku.

A říkám si, jak se za ten rok a něco povedlo vybudovat v Holešovicích útulný byt. Možná ne nijak luxusní, možná ne na 100% zrekonstruovaný, ale v těch klíčových parametrech útulný a praktický. Věci typu velký balkon s bylinkovou zahrádkou, stěny, skrze které vás sousedi neslyší, nebo světlé místnosti, ale i to, že tu všechno je a funguje, a že by se tu teoreticky dal dožít, a v životě už nové bydlení neřešit, prostě dělá radost.

Na druhou stranu už teď mám přehršel dalších zútulňovacích nápadů. A nevadilo by mi ani stěhovat se za pár let ještě jen tak z plezíru - stěhoval jsem se od dětství často, a asi jsem si nějak zvykl nikde nebýt příliš dlouho. Neumím si vlastně představit, že někdo žije od narození do osmnácti na stejném místě. Tak uvidíme - moje dítě se zatím za necelé dva roky života již přestěhovat stihlo. Laťku tedy nastavilo dobře...

Cold Cold Nights

Kapela Jakuba Jiráska alias J se přejmenovala na Cold Cold Nights a vydala novou desku. A musím konstatovat, že se novinka povedla - i když odmyslím-li určitý sentiment, spojený s jejich vystoupením na naší svatbě. Ladění se spolu s názvem skokově posunulo od jednoduchých písní k dramatičtějším sofistikovaným kouskům. A celkově dospělo do nadčasové podoby. Představte si třeba něco jako táhlé věci od Pink Floyd, doprovázené na trubku... možná jsem to až moc zjednodušil. Prostě palec nahoru a držím palce.

Příjemné je, že novinku již najdete na Spotify.

2017-04-01

Rýmyplná zima

Venku krásné počasí a já už mám zase... rýmičku. Tuto zimu už je ani nepočítám. Ale je to vždy tak měsíc, co jsem zdráv a pln energie, a pak 14 dní, kdy vstávám s očima rudýma jak králík, knedlíkem v krku a nechutí k čemukoli.

A asi bych vám tu ve svých třiatřiceti letech měl dávat rady mladého sebevědomého muže ohledně životního stylu, ale místo toho jsem rýmový ztroskotanec.

Přitom mám téměř ukázkový životní styl oproti dřívějšku.

Spánek. Dříve jako konzultant 2-7 hodin. Nyní 6-8 hodin. Sport. Dříve přes týden skoro nic, o víkendech osmdesátky na horáku. Nyní 3x týdně pravidelné dávky - bez ohledu na sezónu a počasí. Studené sprchy. Dříve do práce taxíkem, nyní často na kole. Strava. Dříve, co fast food dal, nyní si vybírám. Nemluvě o tom, že si každý den dávám ovoce a/nebo zeleninu. Alkohol. Dříve pitky. Nyní sklenka červeného večer. Jednou za čas, když vidím kamarády, se seřežu. Práce. Dříve v totálním stresu, čtrnáctihodinové šichty, občas víkendy. Nyní smysluplná zábavná práce, 8 hodin denně. Mám tedy čas na to mít radost a těšit se z okamžiků.

Vše na jedničku. Kde je tedy problém?

Dospívám pomalu k iracionálním domněnkám, že mne možná hlodá poklidný životní styl rodiče. Že kdybych zase jel na doraz hlavou proti zdi, rýmu mít nebudu. A nebo za to může klimatizace v bance nebo přeplněné metro. Prostě... je mi 33 a já nevím :-)

2017-03-21

Depeche Mode: Spirit

No a sotva jsem dopsal post o Gahanovi, skočila mi do cesty zbrusu nová deska Spirit od Depeche Mode.

Uf! Hudebně dobře našlápnuté a vyzrálá elektronická věc, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že něco tak dusného jsem už dlouho neslyšel. Ne, tohle nejsou žádní lehkomyslní diskotékoví králové. Tohle je ještě černější než Playing the Angel. Možná jim ale křivdím - Depeche Mode skoro neznám. Třeba to vždycky byla stoka plná černých pocitů a myšlenek. Ale ve věcech typu Suffer Well nebo Pain that I'm used to jsem aspoň viděl určitou míru energizující škodolibé nenávisti.

Pro ty propracované melodie a vybroušenost. Pro to, že to daleko přečkává moje očekávání, dal bych desce klidně 4,5 z 5. Ale depresivnost dýchající z prvních poslechů už skoro ohrožuje poslouchatelnost. Doporučuji nenaslouchat zpěvu - pak ji zhltnete jedním dechem s lehkým mrazením a vstávajícími chloupky.

2017-03-16

Andělé a duchové

Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.

Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.

Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.

Tohle je poctivá prácička.

Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.

Roboti práci vytváří...

České firmy věří, že roboti více práce vytvoří než vezmou. Bezvadný titulek v novinách a naprostá pravda. Když vidím, jak všechny digitální služby chatrně fungují, bude potřeba hodně lidské práce, aby roboty udržela v chodu :-D

2017-03-13

Dědek Mayall hrál a hrál


Neuvěřitelné! Dědeček Mayall ve svých 83 letech uhraje bluesový koncert, téměř výhradně akusticky, s mnoha impovizovanými vložkami, rozdává energii a radost z hudby. A dává tomu korunu, když pak při Chicago Line asi 5 minut fouká solo do harmoniky a prokládá to zpěvem. Vím, že u jiných bych to nehodnotil, ale u něj se za to nelze ubránit obdivu.

Vede mne to k milému zjištění, že jsem nejspíš někde ve třetině svého šťastného a zdravého života. 

Podívej, co ti tatínek přinesl


Všichni, co jste rodiče, to asi znáte: Pondělní podvečer. Vybírám v Labuti motorku pro malého. Správná velikost, správná barva a hlavně žádné nápisy Policie. Když mám vybráno a jsem v přízemí, jedu zpátky nahoru - jiná barva bude lepší.

Pak hrdě s taškou s nákupem a s motorkou jedu tramvají domů. Ty pohledy spolucestujících značí porozumění (starší), nepochopení smíšené s opovržením (mladé dámy) nebo apatii (mladí muži). 

Mám radost. Těším se, co tomu maličký řekne, a jakou bude mít radost. Často teď na hřišti krade jiným dětem motorky. To nadšené "tatá!" a běh ke dveřím s autičkem v ruce mne nutí se v tramvaji pousmát. Vidím všechnu tu radost z dárku a mám radost.

Otvírám tedy dveře bytu. Zouvám si boty, motorka schovaná v zákrytu botníků. Připravuji triumfální vstup do obýváku. Vstupuji.

"Ahoj Jáchyme, podívej, co ti tatínek přinesl."
"Jáchymku!"
"Jáchyme!!!"

A nic. Ani se nepodívá. Ten malý fakan čumí na telku.
Zpátky na zem. Jsem rád, že mám manželku. Nevím, jestli mne večer ráda vidí, ale aspoň mi spolehlivě dává ten pocit. Příště nám zase raději koupím víno a čokoládu.

2017-03-08

Češi nemilují slevy

Zase jsem četl článek, "jak Češi milují slevy." Dělá to z nás takový národ patlalů, kteří jezdí škodovkou na chalupy, a jinak než ve slevě by nenakoupili.
To ale není pravda. Nejsme uslintaný národ.
Problém je v prodejcích, kteří si sami kazí trh. Pokud pravidelně budete nabízet Rakušanovi 40% na balení kávy, nakoupí si také do zásoby a bude čekat na další slevu. Základní matematiku zvládne nejen Čech, ale i Němec nebo Francouz.
Buďme tedy rádi, že nakupujeme ve větší slevě než okolní národy. Jinde totiž platíme zase víc - třeba za mobilní telefony.
Co mi bohužel vadí víc, je, že u potravin platíme více za rozumnou kvalitu. Pokud nechcete to nejlevnější nekvalitní nebo nekvalitní, ale zato "farmářské" (dnes je "farmářský" snad i toaletní papír) , zbývá vám Bio nebo snobské / hipsterské obchody a to není pro pracující střední třídu. V tom se mají jinde v Evropě lépe.

2017-03-02

Národní parky

Sněmovnou znovu prošla legislativa omezující aktivitu člověka a firem v národních parcích ve prospěch přírody. To je dobře.
Mít svoje kousky neomezené přírody si zaslouží každý národ. Vyhráli ti, kteří se chtějí rekreovat, proti těm, kteří chtějí ve své domovině aktivně růst.
Než to degradujeme na zelené kretény versus chamtivé kapitalisty, mějme na vědomí, že je to stejně veřejně prospěšné jako stavba dálnice - tou někdo taky přijde o klid nebo o domov, ale většina získá rychlejší dopravu. Nebo konec konců jako progresivní versus rovná daň. V obou případech platí, že menší skupina ztratí a větší vyhraje.
Druhá debata může být o tom, co je a není dobré. Já si myslím, že mít malé rezervace divoké přírody je dobře, protože příroda je sebedestruktivní - tam, kde je nejhezčí, přitáhne nejvíce lidských škůdců. Viděl jsem to v Malajsii a věřte, že bych to na Šumavě nechtěl mít podobné.
A držím proto palce, ať sněmovna přehlasuje také prezidentské veto.

2017-02-25

Rychlovlak nebo spolehlivý pomalovlak?

Se zájmem pozoruji, jak noviny tepou, že "zase nebudeme" mít rychlovlaky. Ale já si myslím, že rychlovlaky v naší malé zemi nepotřebujeme - ledaže bychom je chtěli poskytnout pro tranzit jiným zemím. 

Podle mne se jedná o způsob, jak rozdělit hromadu peněz mezi spřátelené stavební a projekční firmy. Možná i proto budeme mít v naší ryze alpské zemi jistě více tunelů a mostů než mají rychlovlaky v Alpách.

Rychlost 160 km/h stačí. Vzpomínám si, jak jsem projel Malajsii luxusním úzkorozchodným elektrickým vlakem za pár hodin. Tenhle houževnatý dříč svištěl na metrovém rozchodu (stejný jako tramvaj Liberec - Jablonec) potichu svých 110 km/h a stačilo to. Horami, džunglí, městy. Zpomalil až v Kuala Lumpur, kde byla stará trať. Lístky se kupovaly elektronicky z mobilu, bylo tam wi-fi a obsluha byla příjemná - všichni uměli anglicky. Asijská pečlivost.

Vzpomínám si, jak jsem jezdil z Frankfurtu do Bonnu týdně za prací vysokorychlostním ICE. Tahle náladová slečinka sice jela ve světlých chvilkách 280 km/h, ale v třetině případů měla výluku nebo zpoždění. Takže reálně jí vysoká rychlost byla na nic. A stála víc než letadlo. A wi-fi bylo jen za hromadu peněz. Německé velikášství.

Podle mne dává smysl více železnici automatizovat, rozšířit počet kolejí kolem velkých měst, kde se musí tlačit lokální vlaky s dálkovými. Sem tam tratě z dob Rakousko-Uherska narovnat - třeba tunelem, nejde-li to jinak. Spolehlivý pomalovlak bude v cíli skoro stejně rychle jako náladový rychlovlak, ale řádově levněji.

A postavit trať na letiště v Praze. A... malé dloubnutí nakonec - zrušit zastavování v České Třebové a Pardubicích. Pardubice jsou krásné. Mám je moc rád, ale nepotřebují, aby tam zastavoval každý mezinárodní expres a zdržovalo to těch 99% lidí, kteří netuší, že Pardubice vůbec existují.

2017-02-19

Generační obměna

Možná to zní divně - loučit se na blogu telefonem, ale kvalitní zboží zaslouží aspoň zpětně po více než 2 letech pochvalu. Sony Xperia Z1 Compact odchází a Z5 Compact přichází.

Proč se mi Z1 tak líbila?

To hlavní je design - jestliže většina telefonů jsou velká oblá placatá lízátka, Z1 Compact je malá hranatá tlustá cihla. Díky tomu se perfektně drží, vejde se do ní baterka, která vydrží, a subjektivně hezky (a originálně) vypadá. Za to ji mám rád a jiní ji nemohou vystát. Navíc je malá, ale bez ztráty na výkonu nebo vlastnostech - a to se počítá, protože na velké věci mám tablet nebo Kindle, a telefon chci co nejmenší.

Kompaktní "tlusté" řešení s rámečkem z kovu navíc zabránilo rozbití při všech pádech. Lahůdky typu vodotěsnost nebo vlastní tlačítko fotoaparátu jsem také ocenil - fotit lze hned, bez odemykání.

Vyladěný systém. Klávesnice je od prvního momentu subjektivně ta nejlepší, co znám. A to jsem mezitím v rámci testování naší mobilní peněženky zkoušel různé telefony a předtím též. Prostředí Sony se mi ale také líbí - ovládání, zvuky, design ikon, podpůrné aplikace, přehrávač hudby, prohlížeč fotek. Rychlost a odezva vždy perfektní na to, co potřebuji.

A pak baterie - v plném provozu vydržela dlouho celé 2 dny.

Co se mi nelíbilo? Slabý reproduktor. I přes papírové proklamace softwarově horší fotoaparát než u Samsungu nebo Apple. Nutnost zavírat kryt USB konektoru. A pak, pokud jsem měl nepřijatý hovor v kapse, telefon reagoval na dotyky látky a začal dělat hlouposti - i přes uzamčení.

To je ale přijatelná daň za celkový perfektní mix - nic není dokonalé, zvláště, když to nestojí 20 tisíc v základní ceně (nemluvě o tom, že jsem je v obou případech koupil z rodinné druhé ruky). Palec nahoru a jsem zvědav, jestli Z5 bude stejně kvalitní "cihla".

2017-01-31

Druhé spolu

Druhé výročí svatby s šesti kopečky Gelato Puro, čerstvým sněhem, červeným tramínem, jejím kulatým bříškem, rozesmátým zubatým děckem, poetickou doručovací pohádkou ze studia Ghibli, kávovými hrníčky z tenoučkého porcelánu, zakončené výbornou deskou Memory Almost Full. Barevné porcelánové vzpomínky, paměť skoro plná. Gratitude.

2017-01-30

Mrkev, která smrdí z podstaty

Top09 si dala za cíl, aby se v roce 2030 měla česká střední třída stejně dobře jako v Německu. Upustíme-li od poněkud vágní formulace, jedná se stále o nesmysl.

Německo se totiž od Česka liší. V první řadě tam sídlí velké firmy a plynou tam zisky ze zahraničních investic. U nás montujeme pro jiné.

Za druhé český znalostní pracující je z osobní zkušenosti daleko pozadu v přístupu proti německému. Němec, který tápe, hledá znalost a vzory. A má k tomu vybudovanou infrastrukturu. Čech často improvizuje. Němci jsou navíc emočně stabilnější. Tam, kde Čech bojuje s morálkou, Němec vrčí dál. To může být nevýhoda, pokud je třeba změnit směr. Ale při udržování kormidla se tak dojede nejdál. Němec má tendenci pročistit vzduch a věci si vyřídit přímo. Čech bude ohýbat záda a politikařit, což vede k neefektivním osobním sporům.

V Německu se mi nepracovalo dobře. Moje mentalita je odlišná od německé. Ale s dovolením si troufám tvrdit, že Němce doženeme jenom tehdy, pokud je postihne strukturální krize, a nás nikoli. V tom je mrkev Top09 stejně prohnilá jako ta sociálně demokratická. Ani jednu se mi jíst nechce. Makejme jak Němci, a pak se uvidí.

2017-01-10

Den bez sebe

Dnešek byl jiný. Vstával jsem na záruční prohlídku k doktorce. A protože doktorka sídlí takřka za rohem a první termín je od 8:30, musel jsem si pospat.
Procházka zasněženými ulicemi Holešovic byl dárek, kterého se nenabažím, a který obloha nesešle častěji než jednou ročně.
A po skončení prohlídky pak káva a avokádový chleba a aeropress z Burundi v milé kavárně Barry Higgel's s výhledem do parku na zasněžené Tusarově.
Co taky miluji skoro jako křupající sníh pod botami, jsou ulice po deváté. Panuje klid. Lidi pracují u strojů, maminky venčí děti a ta atmosféra je něžně ospalá, jako by ani nebyla slyšet ozubená kola počítačů v kancelářích.
Je fajn utéct jednou za čas sám sobě.

2016-12-31

Do roku 2017

Tak jsme opět na odrazovém můstku do dalšího roku. A soudě dle těchto přelomových dní, to bude určitě pohádkový rok.

Přeji tedy vše nejlepší do nového roku. Ať máte hodně času na svou rodinu a přátelé, ale také na dětičky. Dost času udělat radost své partnerce nebo svému partnerovi. Dost času vychutnat si šálek dobré kávy a dobrou sklenku vína. Dost času nespěchat za volantem. Ať máte dost času na sebe a na to, co vás baví. Dost času na svou práci. A dost času na to občas pomoci ostatním.

Čistě sobecky, váš LB. Pffffff a hladký skluz do 2017!


2016-12-22

Hudba sem a tam

Přemýšlím, jestli vám nedlužím nějakou dobrou hudbu. A dlužím!

Neil Young nahrál bezvadnou desku. Jednoduchou jak ze sedmdesátek, ale nenechte se ošálit. Tahle kapela je se svým kapelníkem o dost lépe sladěná než tehdá a přesto si hraní dokáže užít. Střapaté na první pohled, a přitom dokonale učesané. Nejvíc udělá radost každému, kdo Younga zná, a dokáže sledovat krůčky, kterými neslyšně jde kupředu. Já je slyším a užívám si to. Namátkou: Líbí se mi třeba ty nezvyklé změny dynamiky během písniček. Tuším, že na Younga jsem vás nenavnadil. Je to věc osobního vkusu. Peace Trail se to jmenuje.

Noví Dandy Warhols na chvíli hodně potěší. Třeba když vaříte nedělní oběd. Pak zmačkat a vyhodit. Distortland, kdybyste hledali.

Iva Bittová s Jaromírem Honzákem a dalšími známými mně neznámými jmény nahrála nové album pod pláštíkem Čikori. Její ženskost, procítěnost a temperament cítit neumím, ale muzika je to po čertech dobrá a řemeslně bravurní. Jen nevím, jestli pro její docenění nemusíte mít rádi jazz. Juhů! A já jazz miluji!

I novou Metallicu jsem slyšel. Ve vánoční zácpě v autě vás osvobodí od nervů. Když už se kolona nehýbe, aspoň muzika jede. První polovina docela dlouhé desky více duní, sem tam ukáže líbivý hlavní motiv, ale mnoho neulpí. Druhá půlka si začne hrát s motivy a trochu je rozvíjet, čímž se blíží více and Justice for all nebo Master of Puppets. Rada: Prostě v albu rovnou klikněte někam doprostřed a budete spokojení. A pokud metál aspoň občas neposloucháte, neklikejte na to vůbec.

Priessnitz. Nová deska Beztíže mne něčím dráždí. Je dobrá, plná povedených melodií, ale přitom nějak tak povrchní. Možná se v textech neposunula nikam dál za svůj stín. Možná otřepané opakované motivy. Možná jsem od ní čekal víc domnělé jesenické vidláckosti v něžných i mrazivých metaforách. Možná méně umakartu. Ani muzikálně není tak syrová jako uměla být na desce Stereo. A vůbec ne živelná. Jenže to mi nebrání v tom, abych ji znovu a znovu bral na milost. Na Stereo zapomeňte. Umakartovou sedlinu tolerujte. Poslouchejte bez předsudků. Pak je moc fajn.

A nakonec jsem vzal na milost i dlouho nepřijaté Please the Trees - the Carp. Suite F je bláznivý osmiminutový indiánský tanec v jakési extázi. Sršící energií. Ale chce to pořádnou reprosoustavu, která vám rozhýbe břišní stěnu nebo rovnou naživo. Nechtějte to poslouchat na běloučkých peckách k podu. Následující track Not this way je ještě lepší a zbytek té desky pořád nějak nepřijímám. Ale těch 12 minut stojí za to!

Vánoční

"Ty nemáš rád vánoce?" "No, díky za optání - nejsem úplně vánoční typ."
"Cože? Vánoční typ?"

Tedy, nebaví mne úplně to dávání dárků. Ale nechápejte mne špatně - dávám dárky rád. Jen mne nebaví to dávání dárků s deadlinem, který je navíc stejný pro 10 milionů lidí v téhle zemi. Odporuje to mé svobodomyslnosti. Stejně jako se kvůli nim mačkat ve frontách a v metru. A princip, že na Vánoce dárek dát musím, mi přijde pokrytecký.

Stejně jako pokrytectví, kdy říkáme, že Vánoce je čas se zastavit a odpočinout si. Já jsem v zápřahu rád. Kdyby se před Vánoci vše tak nehrotilo, stačilo by mi odpočívat v létě na dovolené a o víkendech.

Další nesmysl je vánoční úklid. Ten ostentativně nedělám. Přispívá k stresu. Uklízet se přece musí furt a velký úklid je lepší dělat, když na něj máte čas. A ten o Vánocích zpravidla chybí.

Uklízení symbolické v práci mi taky vadí. Mám rozdělaný bezva projekt. Začal na podzim a končí na jaře. Ale zcela iracionálně, uprostřed, do Vánoc, ho musím naoko ukončit a vykazovat, jako kdyby skončil s koncem roku. Dokonce, i když jsem měl dost peněz na jeho uskutečnění, musím hledat kličky, jak je "jakoby znovu" získat do dalšího roku.

A když už máte dost toho všeho, musíte ještě vymyslet nebo si kupovat dárky od ostatních nebožáků, kteří by vám tak rádi udělali radost, ale jejich fantazie je zabitá tlakem, že vedle vás musí ve stejný moment obdarovat ještě dalších 15 lidí. A víme, jak naše kreativita a dobré úmysly pod tlakem trpí.

Přes to všechno se male neumím přenést, a proto už zřejmě nebudu vánoční typ.

Ale má to i světlou stránku: O Vánocích máte důvod setkat se a slavit. Setkávat byste se měli i mimo Vánoce, ale mít pro to důvod, tomu dává drajv. A důvod slavit se vždy najde, ale i tisíc a první důvod je dobrý.

No a jsou třeba věci, co mne nutí brát vánoční dárkování na milost. Představa, jak si maličký synáček bude užívat dárky, by mne málem donutila překročit zásady a skoupit půlku obchodu. Něco mi šeptá: Nech si taky něco na narozeniny.

2016-12-21

Zima začne končit

Dnes jsou moje Vánoce. Je Slunovrat – začíná sice zima, ale zároveň je to první náznak jejího konce, protože ode dneška se dny budou zase až do léta prodlužovat. A více světla znamená více radosti.

2016-11-11

Amen

A sotva jsem o něm dopsal post, básník zemřel.

Leonard Cohen je další, kterého jsem živě neviděl, chtěl vidět a již neuvidím.

2016-11-03

You want it darker

Leonard Cohen nabásnil svým ironickým hláskem v prehistorických šedesátkách několik geniálních desek, a tím se z mého pohledu vyprázdnil.

No a je tu rok 2012 a tenhle bard je zpátky na scéně - natočil 3 desky, z nichž první se jmenuje snad ironicky Old Ideas. Ale nezní jako pop star, která si užívá znovu nalezenou slávu tím, že vykrádá sebe sama na velkých koncertech "s přáteli". Cohen se vůbec neopakuje, je silně autentický. Poslední deska z roku 2016 se jmenuje You want it darker. V jedné větě dokonale řečeno. Narazil na temnou žílu. Není ale patetický, ani plačtivý. Dokáže to podat s odstupem - jako profík. Na první poslech se dle hlasu dá být na sklonku života, na další poslechy tam zůstává, ale s geniální lehkostí.

A v něčem se přece vrací na začátek: hudba je extrémně jednoduchá, chtělo by se říct jen podkreslující, scénická, ale přece obrovsky silná, podtrhující celek. Formálně podobná jeho šedesátkám, v motivech často nová.

Tou inkoustovou temnotou teď osobně nějak neumím nasáknout. Ale dokážu vedle ní po večerech žít. Tuhle terapii tmou určitě doporučuji.

2016-10-29

Zaskočen? Příjemně překvapen...

Taky život mne jako fotra je plný otazníků. Například je fakt, že nemám čas jezdit na kole jinak ne do práce. Právě protože do práce jezdím každý pracovní den ráno a vracím se večer. A když tam o víkendu nejedu, chci být se synem, se ženou, a nebo musím vařit, uklízet nebo jinak podporovat chod domácnosti.

Vliv to má ale i na vše ostatní: Na to, kolik přečtu, napíšu, kolik vidím divadla a koncertů, kolik mi zbyde peněz na blbosti a času na přemýšlení nebo na přátele.

Neřekl bych, že mi to vadí, ba naopak, ale je to prostě trochu jiné, než jak jsem si to kreslil. Asi v tom, že jsem myslel, že budu víc separatista a že oni dva mne budou míň potřebovat.

Ale o to víc jsem zenovej. Vychutnávám si blbosti namísto, abych plánoval, jak za měsíc ujedu stovku v terénu. Vychutnávám si pohled přes bylinky a korunu stromu na náměstí a marinu, když čůrám. Jak se světlo rozlévá bytem. Jak slunce vychází a v odrazech zapadá. Jak voda hází prasátka na fasády domů. Jak vrže podlaha pod nohama. Každá káva, kterou piju, má chuť a vůni. Baví mne jít nakoupit nebo s odpadky kolem bloku. Hudba je společnice a ne kulisa. Není to moje zásluha, je to pasivně přijatá změna stavu k lepšímu.

Na kole do práce s otazníky

Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.

Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.

Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.

Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.

A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.

Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.

Sklepní speciál


Zase blbnu. Piplám si tzv. ultralevné kolo zvané "sklepní speciál", zatímco mi na dvou různých místech téhle země parkují dvě hodně dobrá celoodpružená kola , která nepoužívám.

Sklepní speciál má za cíl být levný a odpudivý, aby mohl být kdykoli ukraden a nahrazen jiným.

Jenže namísto původního ocelového rámu Leader Fox, přišel líbivý rám Fuji v barvě tekutý terminátor. Komponenty jsou sice staré nebo nejlevnější, ale vypiplal jsem postupně za zlomkovou cenu ekvivalent kola za 20 tisíc. A tím sklepní speciál vlastně popírá sebe: Jednak už nemá peněžní hodnotu, kterou by člověk mohl nechat plavat a jednak jsem si k němu pipláním vytvořil vztah.

Ale to je u kol asi moje prokletí. A moje zábava.

Bez sladkostí

Zkoušel jsem měsíc bez kávy, měsíc bez alkoholu, 3 dny bez jídla, ale musím říct, že nejobjevnější pro mne byl měsíc bez sladkého. Nebylo to nijak striktní - sladké ovoce nebo nesladké věci, které ale obsahují cukr, jsem si povolil.

Zjistil jsem, že mi sladké opravdu chybí. Ale také to, že se po večerech cítím lehčeji, méně provinile a nikdy mne nepálí žáha. Nehledám žádnou náhražku - moje spotřeba alkoholu a kávy zůstala ukázkově nízká.

No a co si z toho vzít? Sektu bezsladkariánů zakládat ani následovat nehodlám. Ale možná budu v běžné konzumaci slaďáren asketičtější. Což je vlastně těžší, než si je zakázat úplně...

2016-10-12

Velký respekt

Když jde žena a kluk spát, mám občas chvíli na poslech hudby... a po letech zase zpět aparaturu postačující k tomu, aby to znělo jako hudba, a stěny, které umožní ji pustit jinak než "laskavým šeptem".

Nezřídka se tu rozplývám, jak moc mne oslovila nějaká nová deska plná epických melodií. Když se ale kolem půlnoci vracím do historie, musím s velkou pokorou často uznat, že dnešní doba v pop music je doba opakování a fúze, a žádné nové vlivy nezastřou, že snad všechny geniálně stavěné melodie už někdo složil v minulosti. Nemyslím si, že zde nadržuji - nebyl jsem souputník kapel ze 60. a 70. let, které už dnes působí stylově dost komicky, ale hudebně mne to bez ohledu na generační propast stále fascinuje.

A tak k té naivní staré hudbě chovám velký respekt. 

2016-10-08

Innovate or die od sklenky vína

Nejsem vizionář, ale troufám si tvrdit, že ze světa inovací mám něco málo načteno. A vždycky trochu skřípu zuby, když někdo mluví o ohrožení nebo zániku nějakého odvětví ve spojení s "fintech", Uberem nebo Google. Odvětví procházejí evolucí a zaběhnuté firmy jsou někdy mrtvé, protože zkornatěly, a rády se vymlouvají na nové hráče, ačkoli by měly bojovat spíše samy se sebou. A proto často vidíme revoluce tam, kde nejsou.

Zkrachovala Nokia kvůli tomu, že Apple přišel s hezkými dotykovými telefony? Možná ne - co když to způsobil fakt, že Nokia po roce 2005 neuměla postavit za odpovídající cenu telefon, který by fungoval bez chyb, a Apple to uměl? A věřte mi, měl jsem skoro všechny top modely Nokie - po příchodu nějakého iPhonu doslova volaly samy.

Přestane Porsche vyrábět motory boxer kvůli Tesle? Ne. Nejspíš to bude kvůli regulaci nebo dostupnosti fosilních paliv.

Udělá Apple auto, které vyoutuje BMW? Ne, pokud se BMW nevyoutuje samo. Možná ale Apple vyoutuje Renault. Jenže Renault už je léta ubohý a říká: "Pojďte, vyoutujte mne někdo něčím."

Přestanou lidi kupovat auta kvůli Uberu? Ne. Uber odpovídá na úplně jiné lidské potřeby, než vlastnictví osobního auta. Možná ale levicové zelené vlády znemožní vlastnictví auta natolik, že se auta již "prodávat" nebudou.

Zkrachují banky kvůli ApplePay? Ne, ale možná to bude, protože se nedokáží odlišit ani navzájem vůči sobě. Zatím na tom zdatně pracují. A změní se, protože jim konzultanti říkají innovate or die? Ne, pokud si vedení neuvědomí, že často stačí dělat základ businessu lépe než ostatní.

Krize byla business buzzword ("klokotání") let 2008 až 2012. Inovace, Uber a AirBNB jsou sexy klokotání dneška. A jsou zcela určitě přeceňované. Inovace má stejný význam, jako měla v 90. letech. Když firma tvrdí, že její zaběhlé odvětví položila inovace odjinud, znamená to, že nezvládla svůj core business. Vymlouvá se na jiné, místo aby hledala konstruktivně cesty kupředu.

2016-10-01

Den kávy

Věděli jste, že 1. 10. je mezinárodní den kávy? Já tedy ne. Takže jednu na vás!

Vajglstadt

Teprve s tím, jak synek rozjel kariéru vášnivého sběrače vajglů, si uvědomuji, kolik se jich všude válí. Tohle město stojí na vajglech, a kdyby nebyly, propadne se celé o několik centimetrů hlouběji.

2016-09-28

Vnitroblock a jeden kávový objev

Dolní Holešovice stále více ožívají, a tak jsme měli možnost shlédnout první vlaštovku ve vznikajícím kulturním prostoru Vnitroblock, souboru bývalých skladišť ve vnitrobloku mezi Tusarovou, Komunardů a Dělnickou. Určitě se je na co těšit... Více tu.

Příjemně mne ale překvapil nedaleký nově otevřený Barry Higgel Coffeehouse v Tusarově. Malá stylová kavárnička, kde vám příjemná obsluha připraví a za dobré slovo i předvede aeropress nebo vacuum pot. Právě druhý jmenovaný způsob přípravy je krásný soustavou baněk a hořáku, která si v ničem nezadá s chemickou laboratoří. Oba druhy přípravy kávy každopádně dávají výborné výsledky. Jsou totiž jemnější než tolik rozšířené třeskuté espresso a znovu se mi tak potvrzuje, že pro Čecha by mohly být lepší alternativou. Pokud se toulnete do Holešovic, doporučuji. Víc tady.

2016-09-01

Jaký (na) povrch, takový v nitru

Konečně jsem po letech přišel na to, proč je takový rozdíl mezi stylem jízdy v Česku a v Rakousku. Může za to neutěšený povrch českých silnic!

V Rakousku je asfalt hladký, světlý a hodně na něm hučí pneumatiky. Auto po něm jede. V Česku je asfalt černý a jakoby měkký a proto děravý. Auto po něm skáče.

No a právě to poskakování způsobuje, že Češi jezdí tak roztěkaně - plyn, brzda, plyn. Nejde to jinak, když to s nimi pořád tak hází a natřásá. Oproti tomu rakouské hučení asfaltu uklidňuje a uspává, a proto se k sobě Rakušané na silnicích chovají něžně až unyle. Tak je to.

A přidám: V Německu je asfalt černý a hladký. Auta po něm sviští. Proto jsou Němci za volantem ostří, ale fér :-)