Moje slavné kocoviny

Často se přistihnu, jak kamarádům nebo rodině vyprávím o své kocovině a obviňuji pivní speciály z minipivovarů nebo případně špatné víno. A je to tak! Módní pivní delikatesy sice možná chutnají pestře, ale způsobují ještě pestřejší kocoviny - a stačí vypít málo. O špatném víně pak nejsou žádné pochyby, zvláště když i láhev za 150 korun může mít mrzuté účinky.

Střih.

Kdykoli jsem se během posledních měsíců opil, byla z toho kocovina (možná byla jedna výjimka). Ne vždy silná, ale ta tam jsou doby, kdy cokoli do 4 piv, nebylo druhý den poznat (až na lehké sucho v ústech). Teď často ráno cítím i sklenku dobrého vína. Přiznejme si, přátelé, není to, co bývalo - stárnu. Což má i svoje výhody, ale o tom zase jindy.

Defracto: Flaque

Už dlouho mne nic tak upřímně a čistě nerozesmálo, jako tihle dva skřítci a jejich DJ s falešným notebookem, kteří dohromady tvoří skupinu Defracto.

Jejich představení Flaque je francouzský moderní cirkus, ve scéně naprosto minimalistický, nepoužívá žádné křiklavě expresivní metody, pouze žonglování, tanec a humor, ale o to víc odzbrojí svou jednoduchostí.

Dávka energie, kterou nelze popsat slovy.

V rámci Cirkopolis cestují po ČR do 21.2., a pak je poblíž dlouho neuvidíte (turné zde). Za uvedené video se omlouvám - není ani z půlky tak dobré, jako bylo vystoupení v Akropoli, ale lepší jsem nesehnal.

Portmonka - minimalistický pomocník

O jednu aplikaci na telefon bych se tu s vámi chtěl podělit. Portmonka vám umožní jednoduše naskenovat fotoaparátem libovolnou věrnostní kartičku s čárovým kódem nebo si číselný kód přepsat. Místo nošení stohů věrnostních kartiček pak prostě ukážete čárový kód na displeji mobilu.

Spolupracuje s prodejci, a tak se přes ní můžete do některých věrnostních programů přihlásit přímo a ona vám kartičku virtuálně vygeneruje - naprosto oficiálně. Navíc prodejci přímo do ní posílají různé jednorázové slevy, které můžete při placení zobrazit a využít.

Lze si také vytvořit login - pak se kartičky zálohují v cloudu a přenáší se vám mezi různými mobily.

Ke stažení je pro Android, iOS a Windows Phone pod jménem "Portmonka".

Jordi's

Ať žije čokoláda! Nejsem jejím znalcem ani ochutnavačem, ale kluci z Jordi's mi udělali radost.

Jejich Rustic Vanilla je tak akorát hořká, má úžasnou konzistenci a chutná výborně. Téměř esence čokolády - doporučuji vyzkoušet, a to i přes cenu, která rozhodně není sociálně respektuplná.

Více se o této královohradecké manufaktuře dozvíte zde a nakupovat lze krom Hradce třeba v síti Česká stodola.

PS V této cenové relaci lze možná sehnat řemeslně lepší Švýcarku. Nemyslím ale, že by se jednalo o konkurenci. Zde je srovnatelný spíše rakouský Zotter - směs nadšení, nápadu, odvahy a řemesla. Takové čokoládové Festky - a vsadil bych skoro knír, že kluci z Jordi's mají nebo měli vous :-)

mBank posouvá bankovnictví (kousek) dále k lidem

Nechci tu dělat reklamu, ale je jedna banka, kterou bych rád pochválil. Je mnoho zajímavých digitálních výstřelků, ale polská mBank inovovala své internetové i mobilní bankovnictví jaksi celistvěji, seriózně i hravě, a vytvořila tak digitální bankovní zkušenost druhé generace.

Novinky se pouze částečně přelily k nám do Čech - poté, co počátkem roku 2014 spustila neotřelé internetové bankovnictví (žádné tabulky, žádné stohy textu, jen intuitivní tlačítka, šipky, barvy), přidává se teď také nová mobilní verze (Android a iOS). Obojí vzhledem a logikou odpovídá polské verzi, ale neobsahuje zatím všechny služby. Poláci mají k dispozici mimo jiné:

• nabídky slev spřátelených obchodníků (patří mezi ně i mnoho renomovaných řetězců), které aktivně doporučuje na základě vašeho předchozího nákupního chování a lokality, jak a kde můžete ušetřit,
• placení bezkontaktně mobilem místo karty,
• financování nákupu úvěrem na kliknutí z mobilu: za 30 sekund dostanete půjčku a ihned můžete (mobilem) také zaplatit,
• pokročilou správu financí, karet apod. - včetně analýzy historie, rozpočtování apod., nastavování parametrů,
• přehled, koupi a prodej investic.

Všechny tyto novinky mají společnou jednu maličkost: Jsou tu proto, aby maximálně ulehčily život zákazníka, pro nějž finance nejsou "svátost", ale každodenní záležitost - konzervativní zákazník, který má z peněz posvátný respekt, si tedy asi jen těžko představí, že by se platby daly dělat přes Facebook nebo přetahovat myší téměř jako ikonky ve Windows.

Viz. třeba video níže, které zdaleka nepopisuje vše:

Jsou to maličké krůčky, které jsem tu před časem popisoval jako brzkou budoucnost, a které bych dnes osobně považoval za skoro samozřejmé, ale bohužel je zatím málo bank, které by i toto málo zákazníkům byly ochotny zprostředkovat. 

Jasný názor kavárenského intelektuála: Jsem a nejsem Charlie Hebdo

Jsem Charlie Hebdo.

Nejsem jako vrchní katolík. Ano, pokud někdo urazí slovem mou matku, dám mu facku. Facku, políček, neprovrtám ho kulometem. A pokud ho provrtám, měl bych po právu čekat, že mne justice potrestá. Ale možná papeže interpretuji špatně - nebo prostě jen evropsky.

Nejsem Charlie Hebdo.

Je to jako přecházet těsně před tramvají, zakopnout o koleje a divit se, že to ten jinak mile cinkající třicetitunový kolos na kolejích neubrzdil. Nebo být zebrou a jít se procházet mezi lvy. I malé dítě ví, co to vyvolá. Lvi, kteří na obrázku vypadají trochu jako plyšáci, mne sežerou.

Chci nebo nechci být Charlie Hebdo?

Schválně jsem zvolil příklad tramvaje a lvů. Mnoho lidí si zřejmě namlouvá, že lze něco dělat, že reakce příště nemusí nastat. A opravdu jsou výjimky: Když nezakopnete, tramvaj vás nepřejede. Když jsou lvi nažraní, nechají zebru být. Ale spoléhat se na to, je krátkozraké. Je to totiž jednoduchý princip akce a reakce. Dráždíš extrémistu, kousne tě bez výjimky do ruky.

Problém je vestavěný zkrat dvou kultur: Ta euroamerická, která po zločinu nejdříve dlouho soudí, a po rozsudku lidsky trestá, versus ta extremistická, která nejdřív nelidsky potrestá, a pak se spoléhá, že ji bude soudit bůh. Z toho je jasné, že vás vždycky nejdřív sežere lev, a toho pak bude někdo spravedlivě soudit. Dostane náhubek nebo pár ran na zadek, ale VY, co jste se před ním producírovali, už si na něm NIC nevezmete. Jste mrtví, podle principu akce a reakce. A lev má svoje vestavěné pudy. Narodí se mu lvíče a to zase bude žrát hloupé zebry, dokud i lvíče nedostane náhubek.

V jednom jsem si jist: Nechci, aby euroamerická civilizace měla situaci pevně v rukou. Aby mohla lvům udělat něco, co je povede k tomu, že okamžitě přestanou žrát zebry. Nebo udělat s tramvají něco, aby zastavila na pětníku, když někdo skočí přímo pod nárazník. Co by taková pravidla a jejich vynucení udělalo se lvy? Byla by to ještě příroda? A co by udělala s tramvají? Přežili by uvnitř stojící cestující? A co by takové vynucení naší euroamerické spravedlnosti udělalo s naší demokracií?

Demonstrujte, křičte jsem Charlie Hebdo, lajkujte na Facebooku, nebo originálně říkejte, že ne suis Charlie Hebdo. Já to považuji za ztrátu času, neboť to jen rozdmýchá další nenávist mezi námi samotnými, muslimy a dalšími problematickými menšinami. Není řešení a nikam to nevede. Pojďme zkusit (ono to vůbec není tak lehké) mít respekt k tomu, jak jiní, kteří s námi v našem světě žijí, smýšlí a věnujme se raději něčemu jinému než proklamacím a výkřikům. Je přece tolik krásných věcí.

PS Tím samozřejmě nijak nezlehčuji, že extrémista musí být podle zákona potrestán a evropské státy musí jasně dát najevo, že tohle se u nás nedělá. Neobhajuji tím diplomatické páteře z želatýny!

10 let blogu LB

Blogu LB je tento měsíc přesně 10 let! Pojďme se ohlédnout.

Blogovat jsem začal již dříve v rámci zaniklé Poietikon revue (Redakční sloupky a kritický literární Letec), ale plnohodnotný blog, kam bych mohl napsat úplně, co chci, vznikl právě až v lednu 2005. A psal jsem nejprve opravdu neotesaně, což se v archivu můžete přesvědčit sami. Během roků přibyly zážitky z cest soukromých i pracovních, každodenní radosti a strasti studia ve Vídni, změnily se vzhled, doména i technologie.

Především ale příspěvky znatelně změkly. Za to může několik pravidel, která se snažím dodržovat:

1. Chci zprostředkovat obohacení - ideálně novinky v kultuře, které může čtenář po přečtení sám vychutnat (omezuji chválu na jednorázovky, které už proběhly), dále pak zážitky z cest, nebo jiné novinky, které mohou být inspirativní (např. finance nebo mobily).
2. Myšlenky mají být poučné a srozumitelné - ať už o politice nebo obecně životě
3. Chci být korektnější, diplomatičtější, nesoudit skupiny a neříkat vše, co mi přijde na jazyk - jsem koneckonců reprezentantem svého zaměstnavatele, sebe na trzích života, změnil jsem několikrát partnerku atd.
4. Omezuji prosté emotivní výlevy - výjimkami v kategorii ego zůstávají významné životní milníky, racionánější ohlédnutí, čiré radosti nebo zklamání, a pak některé další srdcovky typu kabriolety a bicykly - i tady se aspoň pro vyhledávače snažím zprostředkovat nějakou zkušenost.
5. Snažím se být stručný a líbivý, byť tady zatím nejvíce pokulhávám.

Poslední dva body znamenají, že články přepisuji a čistím, často napíši a zahodím, což vede ke zpožděním a blogování tak trochu ztrácí kouzlo jednoduchosti. Pro čtenáře doufám naopak.

Občas se také ptáte, proč nepíši v angličtině. Ačkoli ji používám naprosto nenuceně (nikoli bez chyb), většina stálých čtenářů by si čtení tak nevychutnala. A psát dvojjazyčně je dvojí práce. Ani o tom blogování není. Takže angličtinu neplánuji.

Na závěr všem čtenářům stávajícím, i minulým tímto velice děkuji a budu jenom rád, když na tento blog také během dalších 10 let opět občas zavítáte.

Na oslavu jsem již během podzimu připravil hned několik novinek:

1. Sladil jsem vzhled domovské stránky (jsou zde) s blogem.
2. Vytvořil jsem stránku, kde se postupně budou objevovat mé texty (zde) - starší i nové - zatím zde naleznete pdf knihu s fotografiemi a zápisky z Asie 2013-2014.

PF 2015

Milé čtenářky a čtenáři,

PFeji vám vše nejlepší do roku 2015. Ať už jsou vaše cesty jakékoli a ubírají se kamkoli, přeji vám, ať si domov nesete vždycky s sebou, uvnitř. Ať vás tam hřeje teplo krbu a láska bližních. A v neposlední řadě, zcela sobecky, popřejme si, ať je rok 2015 plodný.

Nu a budiž toto přání taková malá reflexe krásného a nejen na zážitky a poznání plodného roku 2014. Jaký tedy byl ten můj? Plný inspirujících setkání, plný šťastných shledání, i hledání. Plný cest, nalézání, i ztrát. Plný nejistoty, strádání materiálního i duševního, i plný jednoduché přímočaré radosti a požitků. Procestoval jsem šílené asijské i civilizované evropské státy, poučil se a naučil plno nových věcí, našel zajímavou práci. Vyšel v něm s minimem a na konci i s miminem.

Pffffffffff! :-P

Vánoce 2014

Předminulé Vánoce jsem dostal kopačky a byl hořkokyselej jak grapefruit a apatickej jak koženkovej gauč, ty minulé jsem strávil na pláži a u bazénu v tropech, a tak jsem se o to víc těšil na ty letošní - první pořádné Vánoce po více než dvou letech!

A byly pořádné, až archetypální.

Nejprve jsem podcenil, že se rodina rozrůstá o asi osm nových členů, a tak jsem je neměl, v organizačním shonu kolem svatby a nové práce, možnost vychutnat jako svátky klidu. O oslavě Slunovratu ani nemluvě. Nacházím tedy sám sebe, jak 23.12. večer se seznamem asi sedmi věcí neúspěšně obíhám Prahu a 24.12.dopoledne startuji ocelového oře a znovu vyrážím do víru města. K tomu mi žehná exkluzívně hnusné typicky české vánoční počasí - teplo, bláto a ledový uragán.

Pak už ale nastává klasika, která mi prostě chyběla: Vyrážíme s rodinou do města na tradiční štědrodenní procházku. Nic na tom, že se každý rok zkracuje - patří to k věci a celé město je tak nějak slavnostní, což je jeden z nejlepších momentů Vánoc. Letos se přidává postní oběd v rodinné pizzerii, Rugantinu. Dám si jednu z oblíbených pizz, a okamžitě se nafouknu jako ježík. Ani to jedno pivo už do mne nechce vtéct a vypadá to, že jak se nutím, poteče zase ven ušima. Stárnu, lidi, stárnu a žaludek není co býval. Nebo že by za to mohlo předvánoční přežírání? Při tradičním přípitku v Chez Marcel se málem strhne třetí světová válka psů, a pak už vyrážíme domů těšit se na Ježíška.

Hurá slehlo se mi, ale po té, co si dávám výbornou štědrovečerní polévku už se zas cítím jako ježík, který světu ukazuje, jak je velkej a nebezpečnej. Zatracená SLIMFIT košile! Každou chvíli ustřelí knoflíky tam dole a někoho to na místě zabije! Když mi v nemocnici nedávno poprvé řekli taťko, bylo to hezké, ale teď tam dole mám taťkovské bříško a to teda opravdu slim není. Moc rád bych si dal panáka na slehnutí, ale cítím se opit, už než začínám pít. Jak to bude vypadat, až mi bude padesát? A že by letos byl místo Ježíška už jenom ježík?

Nějak se tedy protloukám až do zazvonění Ježíška. Nevím proč, je mi sice celou dobu nelehko (ne špatně, jen si připadám sakra ucpaný), ale přesto koutkem oka vidím, jak neustále natahuji ruku po cukroví. Držet celý rok zásadově cukrovej půst není při závislosti na cukru dobrý nápad.

A pak padá také idea nemateriálních Vánoc - přichází plno krásných a perfektně padnoucích dárků, za které moc děkuji. Největší pozdvižení ale působí nejmateriálnejší věci - to jest velký bílý smartphone. Moje obdarovaná, jinak téměř výhradně filozofií živá sestra, se uzavírá do barevného dotykového displeje, a my všichni (muži) zvědavě pokukujeme, co na to řekne, a tiše závidíme.

A tak když se ke mne za výhodnou cenu dostává nadupaný smartphone po tátovi, poučen reakcí sestry a skoro třemi nedělemi meditací v Asii, se mučím ještě doteď nevybalováním zánovní věci z krabičky. Trénuji vůli a odkládám slast co nejdéle. A to dokonce ještě v době psaní tohoto článku!

K troše klidu se dostávám teprve po cestě za rodinou své nastávající. Řídit 25.12 večer 135 kilometrů na tempomat by uklidnilo i z řetězu utrženou radiaci ve Fukušimě. Křičící synovci  se ale dožadují pozornosti, střídání návštěv střídají další přívaly dobrot a to mne ze zenu zase rychle vyvede. Naštěstí venkov zapadává milosrdně bílým sněhem. Krása!

A když už mám v neděli večer doma radost, že je konečně na rok po všem, dozvídám se, že dorazí bratr kamaráda z Ukrajiny, a přiveze dárky. Safra - kamarádovi a jeho ženě jsem chtěl na pravoslavný Nový rok poslat něco hezkého a takhle to musím sehnat hned. A tak shon pokračuje... shonem povánočním!

Hudba před Vánoci

Novinka Pink Floyd je asi nejspornějším kouskem podzimu. Ušetřete si tedy rovnou rozpaky a totálně resetujte očekávání: Co může vzniknout předěláním šuplíkových nahrávek z 90. let, když navíc jeden z muzikantů již nežije? Šuplíkové nahrávky totiž nikdy nedosahují kvality těch, které byly původně zveřejněné. Nikdy. To je zpravidla důvod, proč je autoři zavrhli. A máme resetováno. The Endless River se sakra dobře poslouchá. Je to nekončené plynutí řeky kláves, v houpavém rytmu, okořeněné táhlými kytarovými sóly. Občas zaslechnete náznak něčeho, co z tvorby Pink Floyd už znáte. Hudba z říše fantazie stavěná ale na poctivých základech, spíše připomínající nakonec spíše album Davida Gilmoura On an Island (má recenze zde). Milovníci pomalého progresivního rocku si ji oblíbí, ostatní budou váhat, zda stojí za to. Shrnuto: Opravdu výborná instrumentálka, která kvalit Pink Floyd nedosahuje, což ani nešlo čekat.

Deska Passion Leaves a Trace kapely Black Lab má hezký obal a je láskou na jednu noc. Energická mladá muzika, která osciluje někde mezi rockem a popem připomíná Bon Jovi, U2, the Killers, možná Bryana Adamse. Nedává světu nic nového, ale přesto se do ní beznadějně zamilujete a tu jednu noc bude stát za to, ať už posloucháte v autě, při vaření nebo v metru. Nevím, jestli to dělá ta slečna na obalu. Letmý polibek zde. Celé k sehnání třeba na iTunes.

Trocha nostalgie před Vánoci? Jake Bugg nedělá nic jiného, než že kopíruje Boba Dylana. A taky Beatles. A Oasis. A celej britpop. Dělá to ale dobře. Krom stylu oblékání a účesu také na jednotlivých autorských skladbách mění polohu hlasu a styl hudby podle právě kopírované kapely. Je jako vánoční cukroví - osladí vám pár hezkých chvilek a rychle se přežere. K poslechu doporučím právě stejnojmennou desku Jake Bugg z roku 2012. A Mangou díky za typ.

Einstürzende Neubauten jsou zpět po letech se studiovou novinkou. Tou ale neztrácejte čas. Jedná se o recitál doprovázený (sem tam) hudbou. Bohužel kapela nezvládla navázat na bezvadnou (byť osobitou) desku Alles wieder offen z roku 2007 - sám Blixa se zřejmě hudebně vyčerpal na loňském vydařeném (značně alternativním) Still Smiling (něco zde). Dobrá. I tvořit hloupé věci je pořád umění a vy ho můžete a nemusíte mít rádi. Spíše mne zaráží ten propastný rozdíl v kvalitě a pojetí mezi novinkou a tím, co kapela hrála předtím.

První zkušenosti s Windows Phone 8.1

V rámci nové pracovní pozice se mi do rukou dostala Nokia Lumia 635 se systémem Windows Phone 8. Rád bych se podělil o uživatelský zážitek, neboť zatímco na počítačích osmičky dominují a moc se mi nelíbí, na chytrých telefonech jsou stále tím "třetím vzadu", ačkoli mne velmi pozitivně překvapily.

Systém totiž bezvadně funguje, je jednoduchý a intuitivní a zároveň oproti Androidu vizuálně velmi dobře propracovaný. Velké bílé texty na černém ostrém displeji vypadají prostě krásně.

Nainstaloval jsem všechny aplikace, co mne napadly, a zaktivoval Exchange pro synchronizaci pošty, kalendáře a úkolů. I řádně obtěžkán však telefon pořád chodí parádně. Aplikace nemají prodlevy, animované přechody jsou nevídaně plynulé.

Mile mne potěšila integrace více zdrojů dat dohromady. Pracovní kalendář a kontakty se zobrazují dohromady s Googlem a Facebookem. V kalendáři je vše přehledně barevně odděleno. Apropos nastavit stqačí třeba jen Google Mail a synchronizace ostatního se na přání dokončí sama - jednodušší než u Androidu. Vše se však dá nastavit a vypnout. Zároveň telefon opravdu pěkně integruje data z různých zdrojů o jednotlivých lidech - až by jim to mohlo být nepříjemné.

Dlaždice hlavní obrazovky "Metro" se mi také hodně líbí. Oproti widgetům u Androidu, kde je bez nadsázky každý widget jiná ves, vypadá obrazovka Windows Phonu učesaně a šik, přesto vás ale v několika velikostech umí neustále informovat o všem podstatném. Je tak akorát živá - ne moc, tak akorát. V neposlední řadě, i spořič displeje lze nastavit tak, že dává rychlý přehled o všem, co se v síti děje.

Už není nutné dodávat, že mapy a navigace Nokia Here jsou vychytané a celý ekosystém parádně uzavírají.

Palec nahoru!

Co vadí, je, že mnoho věcí nastavit nelze - to je bohužel daň za jednoduchost. Skoro všechny klíčové aplikace, které mne napadly, k dispozici jsou - plno dalších ale prostě chybí. Maličkou vadou je i dotyková klávesnice Nokia převzatá ze Symbianu - tlačítka jsou velká, přesto mi psát rychle a přesně přijde těžší než na mém levném Androidu s menším displejem. Shrnuto a podtrženo: Pro technické hračičky tento systém není, potěší ale všechny, kdo chtějí opravdu parádně odladěný smartphone s dobře čitelným a intuitivním rozhraním.

K tělu telefonu není co dodat. Lumia 635 vypadá jako iPhone v plastovém obalu. Je decentní, precizně jednoduchá, tenká, dominuje velký clear black displej. Barevné Lumie vyšších řad mi vždycky připadaly krásné (subjektivně hezčí než iPhony), tahle vůbec ničím nezaujme, ale ani nezklame - prostě ideální smartphone pro práci za velmi rozumnou cenu.

Praha Kačerov - tak to má být

Nová stanice Praha - Kačerov je příjemným překvapením: Jednoduché betonové nástupiště, malá čekací budka a účelné přístupové cesty. Žádná pseudoarchitektonická "městotvorná" onanie v podobě gargantuovských velrybích koster (dodal bych ještě "kotasovská", ale nechci trollit). Navíc postaveno za necelého půl roku bez velkého humbuku. Tak vypadají běžné stanice S-Bahnu v Německu, a proto jich tam už mají tolik. Jen tak dál - palec nahoru! 

Impro 14.11., aneb jak požádat vyvolenou o ruku

Na věži, daleko od davů, vysoko nad městem. To byla moje představa. Zablokovat si pastýřku Eifelku při mé finanční situaci nebylo úplně lehké, a tak jsem prošel všechny možné pražské věže, abych zjistil, že většina z nich je hlídaná kamerami, automatickým alarmem a ochrankou, služby rotují a pokladní sedí za neprůstřelným sklem (a komunikují s vámi telepaticky přes bluetooth - vtipkuji). Volba tedy nakonec padla na věž překrásné Novoměstské radnice, kde bdí sám starý hlídač a vzhůru se stoupá romanticky po dřevěných schodištích v přítmí.

Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.

Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.

Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.

Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.

Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.

Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.

Poslední den nezaměstnaného

Dnešní neděle je posledním volným dnem před tím, než po roce opět nastoupím do práce. Rok je dlouhá doba, a tak je zcela přirozeně na čase trochu bilancovat.

A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.

Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.

Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.

Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.

Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.

Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.

A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.

V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.

Vosto5: Dechovka

Divadelní soubor Vosto5 mi zase jednou vyrazil dech hrou Dechovka, která se vrací k tématu čeští Němci, podobně jako třeba Peníze od Hitlera (kdysi se hrála ve Švandově divadle - více zde). Kousek s podtitulem lidé se mění, dechovka zůstává je strhující obsahem i formou.

Obsahem se jedná o dokument, který vypráví tři události ze sokolovny v malé vesnici kdesi uprostřed Vysočiny v roce 1923, 1945 a dnes. Scény spojují dvě hlavní témata: Dechovka a červená linka viny, kterou si jako národ neseme vůči českým Němcům. Příběh je stavěn citlivě - rozhodně nekřičí a nesnaží se dojmout, jako se to dělo u zmíněných Peněz od Hitlera. S dokumentární strohostí si naopak půjčuje stereotypy, které byly charakteristické tehdy a jsou dnes, zároveň ale místy rozesměje - hořce i upřímně.

Ještě zajímavější je formou. V kulisách Baráčnické rychty na pražském Tržišti jsem se ocitl na autentickém zasedání městské rady, na venkovské tancovačce a při otevírání místní sokolovny - vždy s autentickou výzdobou, roznáškou piva a limonády a... dechovkou. Členové souboru seděli v hledišti mezi námi a diskutovali živě se zastupiteli, tancovali a chlastali, předváděli sokolská a jiná vystoupení. Sled obrazů, který diváka nutí vstoupit do děje v roce 1923, 1945 a dnes... a stydět se. Smekám.

O Dechovce se dozvíte více zde. Hra se bude reprízovat dnes, a pak až příští rok a já ji mohu jen vřele doporučit.

Nabízí se ještě malé zamyšlení. Když na konci představení zazní výrok: "A od té doby nesnáším dechovku," říkám si, děkuji - také dechovku nesnáším. Proč ale vlastně? Dechovka je obyčejná, lidová, skočná hudba. A o tom to je. Možná, my, co jsme tam seděli, možná jenom já, jsme nabubřelí městští intelektuálové, kteří nesnáší svůj lid, jehož jsou ale přece taky součástí. Konkrétně pak, v tomto divadelním kousku, jsme možná národ, který nesnáší dechovku, svou lidovou duši, protože nás hlodá vina, se kterou jsme se zatím nedokázali srovnat. Je to naše pověrečná zbabělost? Je to křivda vůči Němcům? Ať už tak či onak, nejsme v tomto horší než jiné národy v Evropě - je pouze na nás, kdy si zameteme před svým prahem a začneme na sebe být hrdí a mít se trochu rádi. A pak budeme možná mít rádi dechovku, který sice zůstane nudným žánrem, ale bude taky hrdou, nezatíženou součástí národního dědictví.

Kam s nimi?

Staré věci mají kouzlo. Třeba tahle krásná lampička, kterou jsem loni našel ve vetešnictví, a která po rozsvícení vždycky chvíli romanticky poblikává, než začne plnit svou službu - dávat teplé žárovkové světlo zašlých časů. Zdálo by se, že je krásné sbírat staré věci nebo je po svém boku nechat stárnout.

Na druhou stranu vám ale umí přidělat vrásky. Některé staré věci se prostě stávají bezcennými (co třeba s ojetými lyžemi nebo XL helmou, která je každému o číslo větší?). A bezcenné věci se vám připomenou třeba při stěhování - najednou na vás ode všude z temných koutů vypadávají další a další kousky, které už dobu nepoužíváte.

Letos jsem byl pár měsíců nezaměstnaný, a tak jsem si řekl, že se takových starých věcí zbavím. Nejde o to, že by prostě nešly vyhodit, ale osobně mi nedělá dobře, když vyhazuji nebo zbytečně skladuji něco, co mne jen roky zatěžuje a přitom může někomu posloužit. A tak jsem se jal věci nabízet (vsezaodvoz.cz nebo sbazar). Mrzuté je, že finančně se to doteď při všem odesílání a balení opravdu nevyplatilo. Ale zbavilo mne to pocitu konzumního zmaru a naopak dodalo pocit lehkosti - s sebou si v životě nesu jen to, co mi slouží, co mám rád a co potřebuji (a rozhodně nepotřebuji 4 představce na jediné horské kolo!).

Na druhou stranu, jak vím z minulosti, tenhle povznášející pocit skončí, jakmile protnete svůj svět se světem jiného člověka. Najednou oboustranně nechápete, co ten druhý na tom či onom krámu vidí. A těžko se vysvětluje, že s jakousi ošklivou lampičkou jste strávili všechny studijní roky, když v obchodě protějšek našel nové oslňující svítidlo za super cenu, které se vám oběma líbí.

Věci jsou prostě břímě i radost.

Díky k 17. listopadu 2014

Dnes je výročí sametové revoluce. Počátku převratu, který pro některé znamenal svobodu a nový směr a pro jiné nepříjemné prázdno.

Jsem rád, že tu dnes jsem - ve svobodné zemi. Mohu být nespokojený s desítkami velkých věcí tam nahoře, s konkrétními lidmi, s daněmi, mohu být kritický ke svému národu, ale nic to nemění na tom, že jsem svobodný.

Mohu říkat, co chci, pokud si to obhájím. Mohu dělat, co chci, pokud to neškodí jiným. Mohu podnikat, zbohatnout, uživit svou rodinu. Mohu ovlivnit věci, které si vyberu. Sám sobě vytvářím žebříček a stropem je mi pouze vlastní postoj.

Navíc jsem se narodil do šťastné země - bez přírodních katastrof, uprostřed vyspělého regionu s historií, s materiálním dostatkem, obklopen milující rodinou a (někdy až velmi) ochranářským státem. Jsem rád, že to nejmenší, o co se musím zasadit, je vlastní šťastná mysl.

Nejsem nekritický, ale jsem rád, že žiji ve šťastné zemi. Proto díky všem, co se o ní zasloužili a zasluhují!

Knírkopad 2014

V listopadu mnozí, kteří se jinak honosí hladce oholenou tváří, nasadí knír, aby upozornili na příslušnost k iniciativě Movember. Už to zpravidla samo o sobě pobaví.

Movember má pomoci bojovat s rakovinou prostaty a varlat zábavnou formou. Tedy 1. pomoci a 2. pobavit. Samotný název iniciativy "movember" je kombinací "knírku" (moustache) a "listopadu" (november). Nápad vznikl v roce 1999 v Austrálii a od roku 2004 formálně existuje iniciativa s tímto názvem. Více zde a o mužském zdraví zde.

Kreatívec Ondra Semotán se přidal a oba účely iniciativy (pobavit a pomoci) příjemně skloubil - každý den jej na Facebooku můžete vidět s jiným (virtuálním) knírkem. Všechny výtvory nakonec navíc skončí na pexesu. Mnohá rána se při otevření Facebooku jeho obrázky opravdu bavím. Určitě tedy doporučuji ke shlédnutí i vám - více zde.

Ze Zemana velblouda

Nechápu, jak se lze donekonečna bavit diskusí kolem Miloše Zemana. Jako národ jsme si ho zvolili a všichni jsme věděli, jaký bude. Někteří z nás ho dokonce možná znovu zvolí a jeho chování mu nejspíše přidává body, takže on sám se stydět rozhodně nebude. Co je ale důležitější, prezident je prakticky neodvolatelný a v reálu zase až tak moc neškodí (kvůli němu nepřijdete o svobodu slova, ani o životní rozlet, ani o peníze, které jste zaplatili na daních) - ponižuje nás reálně jako národ, což ale vadí jen některým vrstvám. A čím víc tu žoužel budeme přežvykovat, tím víc bude hořknout.

Doporučuji nedělat ze Zemana velblouda a soustředit se na věci, kde lze kromě vztekání do budoucna něco ovlivnit:

1. Na oligarchu a ministra střetu zájmů Babiše, který mnohým z kritiků Zemana stále ještě přijde cool, ale který nám reálně opravdu může škodit. Možná je to jen formální konflikt zájmů, ale spíše bude Babiš a jeho strana umetat potichu cestičku vlastním podnikatelským a mocenským aktivitám. Věnujte proto raději čas a energii pozorování a kritice Babiše a jeho strany. Není cool - je potenciálně hodně nebezpečný.
2. Když se podívám na Václava Klause, jehož názory jsem kdysi míval docela rád, a srovnám ho se Zemanem a oba s jinými lidmi na sklonku života, mám dojem, že se všichni na stará kolena chovají úplně jinak, než dříve - přestávají se ovládat. Měla by se začít diskuse o horní věkové hranici působení v politice. Samozřejmě to nezabrání Klausovu antihavlovskému exorcismu (střízlivý názor zde) po odchodu ze státních funkcí, jen už to ztrapňování neprobíhá v přímém přenosu a ve státní funkci oficiálním hlasem nás všech.

Bezalkoholový listopad

Knírek mám víceméně permanentně, v listopadu u mne nenastane žádná movemberová změna, a tak jsem si stanovil bezalkoholovou výzvu. Celý listopad nebudu pít alkohol, přičemž minimální obsah v pralinkách, rizotu podlitém vínem a nealko pivu se jako alkohol nepočítá - prostě jde o to nebýt z alkoholu účelově "v náladičce".

První zajímavé zjištění je, že mi alkohol v hospodách nebo doma (zatím) nechybí. A pít po sportu beztak ve zvyku nemám. Maximálně dostanu občas o podzimním večeru chuť dát si k filmu skleničku dobrého červeného, co se válí po skle  jak inkoust. A tak to vlastně není výzva...

Druhé zjištění je, že člověk se alkoholem likviduje čistě ze zvyku - ve společnosti je normální pít, nikoli nepít (přijít na akci a popadnout sklenku vína / přijít do hospody a nechat přistát masivní půllitr). Do dobré konverzační nálady se lze ale dostat i pitím čaje, nicméně od určitého bodu zlomu smysl zábavy opilých střízlivému začíná unikat, ať chce nebo ne.

Třetí zjištění je, že nealko v podstatě není k dispozici. Mnoho restaurací nemá nic kromě pita, kávy, sáčkového čaje a sladkého shitu. A pít obyčejnou vodu z lahvičky za 45 korun opravdu nebudu, když na záchodě teče zadarmo, což mne vede zpět k filozofické otázce: Chodíme se tedy do hospody spíše opít nebo potkat ostatní a poklábosit nad sklenkou vody?

Čtvrté zjištění je, že v místech, kde se na nealko specializují, je na výběr z poměrně hodně drahých domácích limonád často pochybných chutí nebo přeslazených (často taky ale dobrých) nebo z různých horkých extraktů. Jsou výjimky, ale zatímco piva pijete klidně 4 hodiny, zkuste pít 4 hodiny silný čaj nebo kávu.

Páté zjištění je všeobecně známé: Většina nealko položek stojí více než to "blbé" pivo. A když náhodou stojí méně, kopnete je do sebe a jsou pryč.

Šesté zjištění s tím napůl souvisí: Většina nealka se chuťově nevyrovná alku. Nealka jsou často prostě jen sladká nebo když už za něco stojí, tak často přehnaně doslazovaná. Výjimkou mohou být některé ovocné freshe nebo lepší limonády, jenže ty zase zpravidla stojí přespříliš. Že byste mohli nealko pomalu převalovat na jazyku a vychutnávat, se stane málokdy.

Cílem bylo i volně objevit nějaké nealkoholické terno (pominu-li čaj a kávu). Zatím jsem nepotkal nic, co by si mne svou chutí omotalo kolem prstu, pominu-li zázvorový čaj a Bernarda se zázvorem v Podolce. To ale přičítám své lásce k pálivě aromatickému zázvoru. Navíc konvička s čerstvým zázvorem není sladká, nestojí moc, zabaví vás na dlouho, takže je téměř cenovým ekvivalentem piva, a dá se objednávat celý večer, aniž by vás finančně zruinovala, měli jste třes, zvraceli nebo dostali druhý den průjem. A o kterém jiném nealku tohle můžete říct...

I proto ale budu rád za jakékoli doporučení a samozřejmě dám zde s dostatečným odstupem vědět, na co jsem přišel.