Amen

A sotva jsem o něm dopsal post, básník zemřel.

Leonard Cohen je další, kterého jsem živě neviděl, chtěl vidět a již neuvidím.

You want it darker

Leonard Cohen nabásnil svým ironickým hláskem v prehistorických šedesátkách několik geniálních desek, a tím se z mého pohledu vyprázdnil.

No a je tu rok 2012 a tenhle bard je zpátky na scéně - natočil 3 desky, z nichž první se jmenuje snad ironicky Old Ideas. Ale nezní jako pop star, která si užívá znovu nalezenou slávu tím, že vykrádá sebe sama na velkých koncertech "s přáteli". Cohen se vůbec neopakuje, je silně autentický. Poslední deska z roku 2016 se jmenuje You want it darker. V jedné větě dokonale řečeno. Narazil na temnou žílu. Není ale patetický, ani plačtivý. Dokáže to podat s odstupem - jako profík. Na první poslech se dle hlasu dá být na sklonku života, na další poslechy tam zůstává, ale s geniální lehkostí.

A v něčem se přece vrací na začátek: hudba je extrémně jednoduchá, chtělo by se říct jen podkreslující, scénická, ale přece obrovsky silná, podtrhující celek. Formálně podobná jeho šedesátkám, v motivech často nová.

Tou inkoustovou temnotou teď osobně nějak neumím nasáknout. Ale dokážu vedle ní po večerech žít. Tuhle terapii tmou určitě doporučuji.

Zaskočen? Příjemně překvapen...

Taky život mne jako fotra je plný otazníků. Například je fakt, že nemám čas jezdit na kole jinak ne do práce. Právě protože do práce jezdím každý pracovní den ráno a vracím se večer. A když tam o víkendu nejedu, chci být se synem, se ženou, a nebo musím vařit, uklízet nebo jinak podporovat chod domácnosti.

Vliv to má ale i na vše ostatní: Na to, kolik přečtu, napíšu, kolik vidím divadla a koncertů, kolik mi zbyde peněz na blbosti a času na přemýšlení nebo na přátele.

Neřekl bych, že mi to vadí, ba naopak, ale je to prostě trochu jiné, než jak jsem si to kreslil. Asi v tom, že jsem myslel, že budu víc separatista a že oni dva mne budou míň potřebovat.

Ale o to víc jsem zenovej. Vychutnávám si blbosti namísto, abych plánoval, jak za měsíc ujedu stovku v terénu. Vychutnávám si pohled přes bylinky a korunu stromu na náměstí a marinu, když čůrám. Jak se světlo rozlévá bytem. Jak slunce vychází a v odrazech zapadá. Jak voda hází prasátka na fasády domů. Jak vrže podlaha pod nohama. Každá káva, kterou piju, má chuť a vůni. Baví mne jít nakoupit nebo s odpadky kolem bloku. Hudba je společnice a ne kulisa. Není to moje zásluha, je to pasivně přijatá změna stavu k lepšímu.

Na kole do práce s otazníky

Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.

Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.

Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.

Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.

A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.

Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.

Sklepní speciál

Zase blbnu. Piplám si tzv. ultralevné kolo zvané "sklepní speciál", zatímco mi na dvou různých místech téhle země parkují dvě hodně dobrá celoodpružená kola , která nepoužívám.

Sklepní speciál má za cíl být levný a odpudivý, aby mohl být kdykoli ukraden a nahrazen jiným.

Jenže namísto původního ocelového rámu Leader Fox, přišel líbivý rám Fuji v barvě tekutý terminátor. Komponenty jsou sice staré nebo nejlevnější, ale vypiplal jsem postupně za zlomkovou cenu ekvivalent kola za 20 tisíc. A tím sklepní speciál vlastně popírá sebe: Jednak už nemá peněžní hodnotu, kterou by člověk mohl nechat plavat a jednak jsem si k němu pipláním vytvořil vztah.

Ale to je u kol asi moje prokletí. A moje zábava.

Bez sladkostí

Zkoušel jsem měsíc bez kávy, měsíc bez alkoholu, 3 dny bez jídla, ale musím říct, že nejobjevnější pro mne byl měsíc bez sladkého. Nebylo to nijak striktní - sladké ovoce nebo nesladké věci, které ale obsahují cukr, jsem si povolil.

Zjistil jsem, že mi sladké opravdu chybí. Ale také to, že se po večerech cítím lehčeji, méně provinile a nikdy mne nepálí žáha. Nehledám žádnou náhražku - moje spotřeba alkoholu a kávy zůstala ukázkově nízká.

No a co si z toho vzít? Sektu bezsladkariánů zakládat ani následovat nehodlám. Ale možná budu v běžné konzumaci slaďáren asketičtější. Což je vlastně těžší, než si je zakázat úplně...

Velký respekt

Když jde žena a kluk spát, mám občas chvíli na poslech hudby... a po letech zase zpět aparaturu postačující k tomu, aby to znělo jako hudba, a stěny, které umožní ji pustit jinak než "laskavým šeptem".

Nezřídka se tu rozplývám, jak moc mne oslovila nějaká nová deska plná epických melodií. Když se ale kolem půlnoci vracím do historie, musím s velkou pokorou často uznat, že dnešní doba v pop music je doba opakování a fúze, a žádné nové vlivy nezastřou, že snad všechny geniálně stavěné melodie už někdo složil v minulosti. Nemyslím si, že zde nadržuji - nebyl jsem souputník kapel ze 60. a 70. let, které už dnes působí stylově dost komicky, ale hudebně mne to bez ohledu na generační propast stále fascinuje.

A tak k té naivní staré hudbě chovám velký respekt. 

Innovate or die od sklenky vína

Nejsem vizionář, ale troufám si tvrdit, že ze světa inovací mám něco málo načteno. A vždycky trochu skřípu zuby, když někdo mluví o ohrožení nebo zániku nějakého odvětví ve spojení s "fintech", Uberem nebo Google. Odvětví procházejí evolucí a zaběhnuté firmy jsou někdy mrtvé, protože zkornatěly, a rády se vymlouvají na nové hráče, ačkoli by měly bojovat spíše samy se sebou. A proto často vidíme revoluce tam, kde nejsou.

Zkrachovala Nokia kvůli tomu, že Apple přišel s hezkými dotykovými telefony? Možná ne - co když to způsobil fakt, že Nokia po roce 2005 neuměla postavit za odpovídající cenu telefon, který by fungoval bez chyb, a Apple to uměl? A věřte mi, měl jsem skoro všechny top modely Nokie - po příchodu nějakého iPhonu doslova volaly samy.

Přestane Porsche vyrábět motory boxer kvůli Tesle? Ne. Nejspíš to bude kvůli regulaci nebo dostupnosti fosilních paliv.

Udělá Apple auto, které vyoutuje BMW? Ne, pokud se BMW nevyoutuje samo. Možná ale Apple vyoutuje Renault. Jenže Renault už je léta ubohý a říká: "Pojďte, vyoutujte mne někdo něčím."

Přestanou lidi kupovat auta kvůli Uberu? Ne. Uber odpovídá na úplně jiné lidské potřeby, než vlastnictví osobního auta. Možná ale levicové zelené vlády znemožní vlastnictví auta natolik, že se auta již "prodávat" nebudou.

Zkrachují banky kvůli ApplePay? Ne, ale možná to bude, protože se nedokáží odlišit ani navzájem vůči sobě. Zatím na tom zdatně pracují. A změní se, protože jim konzultanti říkají innovate or die? Ne, pokud si vedení neuvědomí, že často stačí dělat základ businessu lépe než ostatní.

Krize byla business buzzword ("klokotání") let 2008 až 2012. Inovace, Uber a AirBNB jsou sexy klokotání dneška. A jsou zcela určitě přeceňované. Inovace má stejný význam, jako měla v 90. letech. Když firma tvrdí, že její zaběhlé odvětví položila inovace odjinud, znamená to, že nezvládla svůj core business. Vymlouvá se na jiné, místo aby hledala konstruktivně cesty kupředu.

Den kávy

Věděli jste, že 1. 10. je mezinárodní den kávy? Já tedy ne. Takže jednu na vás!

Vajglstadt

Teprve s tím, jak synek rozjel kariéru vášnivého sběrače vajglů, si uvědomuji, kolik se jich všude válí. Tohle město stojí na vajglech, a kdyby nebyly, propadne se celé o několik centimetrů hlouběji.

Vnitroblock a jeden kávový objev

Dolní Holešovice stále více ožívají, a tak jsme měli možnost shlédnout první vlaštovku ve vznikajícím kulturním prostoru Vnitroblock, souboru bývalých skladišť ve vnitrobloku mezi Tusarovou, Komunardů a Dělnickou. Určitě se je na co těšit... Více tu.

Příjemně mne ale překvapil nedaleký nově otevřený Barry Higgel Coffeehouse v Tusarově. Malá stylová kavárnička, kde vám příjemná obsluha připraví a za dobré slovo i předvede aeropress nebo vacuum pot. Právě druhý jmenovaný způsob přípravy je krásný soustavou baněk a hořáku, která si v ničem nezadá s chemickou laboratoří. Oba druhy přípravy kávy každopádně dávají výborné výsledky. Jsou totiž jemnější než tolik rozšířené třeskuté espresso a znovu se mi tak potvrzuje, že pro Čecha by mohly být lepší alternativou. Pokud se toulnete do Holešovic, doporučuji. Víc tady.

Jaký (na) povrch, takový v nitru

Konečně jsem po letech přišel na to, proč je takový rozdíl mezi stylem jízdy v Česku a v Rakousku. Může za to neutěšený povrch českých silnic!

V Rakousku je asfalt hladký, světlý a hodně na něm hučí pneumatiky. Auto po něm jede. V Česku je asfalt černý a jakoby měkký a proto děravý. Auto po něm skáče.

No a právě to poskakování způsobuje, že Češi jezdí tak roztěkaně - plyn, brzda, plyn. Nejde to jinak, když to s nimi pořád tak hází a natřásá. Oproti tomu rakouské hučení asfaltu uklidňuje a uspává, a proto se k sobě Rakušané na silnicích chovají něžně až unyle. Tak je to.

A přidám: V Německu je asfalt černý a hladký. Auta po něm sviští. Proto jsou Němci za volantem ostří, ale fér :-)

...a horký závan Pardubic!

Co mne ještě příjemněji překvapilo, byla tečka nakonec. Pardubice. Ideální zastávka s dítětem na dlouhé cestě. Město, kde podle mne chcípl pes, se nádherně vylouplo. Opravené ulice a domy nebo pěkný zámek jsou to nejmenší.  K tomu se přidává čilý cyklistický provoz, pro Pražáka nezvyklý, a zelená sídliště.

Co mne ale více nadchlo byl místní park a corso navazující na park zámecký. Architektonicky zdařilé, určené k relaxaci i na zábavu, pro dospělé i děti. Místo, které opravdu tepe životem - za to by se Praha stydět nemusela. Naopak - měla by se stydět, že něco tak pěkného v posledních letech nevytvořila.

Potěšila mne i snaha vzít řeky více do hry a zapojit je do života místních. Na tom se pracuje a já jsem zvědav.

Nadchly mne i místní hospody a kavárny. Sjel jsem po přistání Foursquare, a i jako zmlsaný Pražák jsem byl velmi potěšen. Zahradní italská restaurace ve vile u řeky, hip kavárna u "kanálu" v centru nebo parková funkcionalistická cukrárna měly atmosféru.

A také hlavní ulice mimo centrum získaly noblesu západních maloměst. 

Pardubice rozhodně nejsou založením bombastické, ale udělaly mi o to větší radost, protože jsem je do nynějška považoval za jakousi "Popelku". Doporučuji!

Orlické hory

Orlické hory stály za to. Jednak jsem tenhle kout světa konečně o kousek lépe poznal (přejezd na kole před třemi léty byl velmi rychlý) a jednak jsme si vyzkoušeli, že s prckem se dá vyrazit i do hor.

Jsou to hory mírné a vlídné, plné kraviček, oveček a houbiček. Nedýchá tu ani tíživý duch Sudet, ani vítr ze severní planiny, jako v Krkonoších nebo Jeseníku, kopce jsou spíš mírné a zelené než skalnaté. Vrcholky působí méně vysokohorsky, což jde samozřejmě na vrub výškám do 1100 mnm.

Chudoba je tu cítit - ani náhodou se nejedná o top turistickou oblast nebo o bohatý kraj - nabídka služeb je tu malá až zakrnělá. O to lépe si právě odpočinete od všedního ruchu civilizace.

Ubytovali jsem se v Deštné v penzionu Kozí chlívek. To vřele doporučuji všem, kteří hledají bydlení na úrovni i za rozumnou cenu. Novostavba roubenky je vkusně dotažená s citem pro detail a ideální pro pobyt s dítětem. Kuchyně je v republikovém srovnání přijatelný průměr - ve srovnání s blízkým okolím dokonce vyniká.

Deštná se nachází pod místními nejvyššími vrcholy. Příjemně se odtud s nosítkem, ale i s kočárkem dá zdolat Šerlich nebo Velká a Malá Deštná.

Pokud se vydáte na Masarykovu chatu, doporučuji udělat foto a pokračovat na horské sedlo k parkovišti, kde je daleko přátelštější a méně socialistická chata. Masarykovu chatu pamatuji přátelštější z přejezdu na kole - to jsme ale večer byli skoro jediní hosté a zároveň nocující, takže se k nám chovali královsky. Během dne s dítětem vás tam ale nepříjemná a poddimenzovaná obsluha zadupe.

Orlické hory mám tedy v deníčku. Určitě se sem ale rád vrátím - třeba zase do jiné, zatím neprobádané části.

Na kole podél Rokytky

Dnes mne příjemně fascinovala cyklostezka podél Rokytky. Část od Libeňského ostrova do Vysočan jsem již několikrát šel pěšky. Dál vede po tělese bývalé vlečky ČKD a po sléze mezi rybníky, lesy a mokřady. Samotná stezka je pěkný nápad - odmyslím-li některé finančně kontroverzní části - je hezké že je tak uceleně dokončená.

Víc mne ale zaujalo prostředí, kterým vede.

Nejprve Vysočany. Probouzejí se. Jsou pěkné. Kde dřív byly továrny a zem nikoho, rostou nejen "develovepří" projekty, ale také parky (jo - nové a velké parky v Praze!) a celé se to tak lidsky příjemně zaceluje. Není to moje srdcovka, ale z pohledu užitné hodnoty by byla radost tam bydlet.

Když se pak pokračuje za Vysočany dál k Hloubětínu, právě po oné trati, střídají se zelené koridory a příjemné vzdušné řady novostaveb. V této části města člověk neúpí nad stavebním stylem - tady to tolik nehraje roli.

A pak vlečka končí a pokračují rybníky. Park v lužním lese Rokytky, rybníky, kačeny, mola, piknikující lidé. Na téhle cyklostezce je příjemné být, a také to tu žije. Můj dojem z toho jednoho odpoledne je, že tahle stezka skrze síť parků vytváří společenskou páteř této části města, která by jinak byla dost izolovaná mezi kolejemi a hlavními silnicemi. Palec nahoru!

Hoří léto

Ve slunci v polích. Ve stínu zahrádky. U chalupy u rybníka. Na balkoně v přístavu u sklenky vína. Na rozpáleném asfaltu za volantem.

Závan 90. let

Ti starší chodí na retro do Tančícího domu. Ja mám motorest Melikana na D1 z Brna do Prahy, pochoutkový salát a obyčejný rohlík. Závan 90. let.

LB o Brexitu

Na Brexitu je zajímavé, jak všichni vědí a hlavně moudře předpovídají, co bude. A jak jsou tu zase ti, kteří z pozice nekonečného dobra hájí spolupráci a lepší svět, a ti, kteří z pozice neomylného zdravého rozumu zavrhují EU, a působí tak jako ti špatní.

Já jsem přizdisráč a nemám tedy jasný názor:

1. Podle mne Brexit přišel v nejhorší možnou dobu - Britové, kteří s EU otevřeně polemizují již léta, utečou zrovna, když do lodi nejvíc teče. To v daný moment může působit zbaběle, což je škoda. 
2. Určitě je ale mediálně přeceňovaný. Výstup z EU není žádný konec světa lusknutím prstů. Pojďme s Brity spolupracovat, ale volněji, by to vyhovovalo i jim.
3. Pro EU o je to zdravý políček. Doteď si Brusel tyl bez reálné zpětné vazby (v kavárnách se samozřejmě diskutovalo). Z výstupu Británie mohou (teoreticky) těžit ti, co zůstanou, pokud se Brusel (třeba) umírní.
4. Evropskou integraci podporuji, ale ne v podobě dnešní EU. V tom jsem (i na tomto blogu) již po léta konzistentní. EU funguje podle pravidla čím více, tím lépe, já se zastávám názoru, že méně je někdy více. Ve státnictví to platí dvojnásob - moc vměšování státu škodí. Jsou politiky jednoznačně prospěšné - třeba bezcelní unie - a jsou takové, které jsou sporné. Ty sporné je fajn ostatním nenutit.

Nevídaná pohoda na D11

Dneska jsem se vracel z jedné vydařené oslavy třicetin nedaleko Hradce Králové. Za Hradcem jsem se napojil na D11, zapnul tempomat na 120 km/h a vypnul ho až v Praze na Černém mostě, aniž bych celou cestu musel zmáčknou libovolný pedál.

A ta oslava... S bazénem, grilovačkou, s nocí po širou oblohou a rosou promáčeným spacákem, s ranním během s kocovinou o závod. A hlavně s partou bezva lidí, kterou jsem vlastně neznal.

Danajský dar EU

Hospodářky si dnes stěžují na rostoucí vliv krajně pravicových stran a jejich protiunijní rétoriku.

Odmyslím-li, že krajní pravice není pro nikoho dobrá, čistě v otázce EU se není čemu divit. EU je nyní příliš levicová. Bruselští "liberálové" sami vytáhli kyvadlo do neudržitelně levé pozice.

Není divu, že se teď zhoupne napravo, a pak se teprve bude vracet na střed. EU se možná otřese, a doufejme, že úplně neskončí.

Možná to ale povede k reflexi a k pochopení, že EU měla zůstat u hospodářské spolupráce, principu, že méně je někdy více, a v politické rovině důvěřovat menším celkům a občanům.