Na Lihovaru se na zadní plošinu nízkopodlažní Karosy konečně dostal špinavý, zarostlý a značně nalitý muchomůrka. Měl s tím značné potíže. Nejdříve exkluzívně alokoval pod sedadlo kryté sklem před zadními dveřmi svou první, zřejmě prominentní, igelitku s nejlepšími kousky. Následovala další a z druhé strany vedle něj jeho, oř číslo jedna, kolečková taška. Pak už také přistoupil obligátní puch a smeknul.
Jenže dveře se ne a ne zavřít. Místo toho se v nich objevil řidič onoho autobusu. Zpříma a bez emocí koukal muchomůrkovi do očí a povídal: Hele, seš nalitej, padej! To mu ukázal také rukou ukazováklem směřujíce VEN. Jedu z práce! snažil se arktikulovat mechem obrostlý muchomůrka v domnění, že práce je to, v čemž ho tlačí bota a že hraje na naší tenkou strunu.
Máš lístek, smrdíš, tak padej, trval na svém klidným ale důrazným hlasem řidič a muchomůrka se zvedl, v opačném pořadí než předtím posbíral své poklady a opustil autobus. Ten se vydal po stopách Šemíka na pokojnou plavbu vltavskými luhy směrem do Radotína...
Věřte, přátelé, tenhle příběh má rozeklaný konec - je jako jazyk jedovatého hada. Řidič se stal mým hrdinou. Nechoval se nelidsky, ale za cenu půlminutového zpoždění trval na svém a nad drakem chrabře a s jistou noblesou zvítězil. Druhý to konec však je jako rána mečem zezadu. Dalšího dne, hned po rozbřesku, kdy do děr zalézají poslední obludy, muchomůrka se pokojně na tom samém místě vezl i se všemi svými poklady. A tak věřte, přátelé, že nad zlem nelze zvítězit, pokud by ovšem občas nedostalo obuškem do bezzubé dásně. Pak by si možná zlo rozmyslelo cestovat pražskou hromadnou dopravou... Druhá věc je, že já jsem byl neméně nalitej a jet jsem mohl. Holt když má někdo vyžehlenou košili a naleštěné polobotky...
Žádné komentáře:
Okomentovat