Přemýšlím, jestli vám nedlužím nějakou dobrou hudbu. A dlužím!
Neil Young nahrál bezvadnou desku. Jednoduchou jak ze sedmdesátek, ale nenechte se ošálit. Tahle kapela je se svým kapelníkem o dost lépe sladěná než tehdá a přesto si hraní dokáže užít. Střapaté na první pohled, a přitom dokonale učesané. Nejvíc udělá radost každému, kdo Younga zná, a dokáže sledovat krůčky, kterými neslyšně jde kupředu. Já je slyším a užívám si to. Namátkou: Líbí se mi třeba ty nezvyklé změny dynamiky během písniček. Tuším, že na Younga jsem vás nenavnadil. Je to věc osobního vkusu. Peace Trail se to jmenuje.
Noví Dandy Warhols na chvíli hodně potěší. Třeba když vaříte nedělní oběd. Pak zmačkat a vyhodit. Distortland, kdybyste hledali.
Iva Bittová s Jaromírem Honzákem a dalšími známými mně neznámými jmény nahrála nové album pod pláštíkem Čikori. Její ženskost, procítěnost a temperament cítit neumím, ale muzika je to po čertech dobrá a řemeslně bravurní. Jen nevím, jestli pro její docenění nemusíte mít rádi jazz. Juhů! A já jazz miluji!
I novou Metallicu jsem slyšel. Ve vánoční zácpě v autě vás osvobodí od nervů. Když už se kolona nehýbe, aspoň muzika jede. První polovina docela dlouhé desky více duní, sem tam ukáže líbivý hlavní motiv, ale mnoho neulpí. Druhá půlka si začne hrát s motivy a trochu je rozvíjet, čímž se blíží více and Justice for all nebo Master of Puppets. Rada: Prostě v albu rovnou klikněte někam doprostřed a budete spokojení. A pokud metál aspoň občas neposloucháte, neklikejte na to vůbec.
Priessnitz. Nová deska Beztíže mne něčím dráždí. Je dobrá, plná povedených melodií, ale přitom nějak tak povrchní. Možná se v textech neposunula nikam dál za svůj stín. Možná otřepané opakované motivy. Možná jsem od ní čekal víc domnělé jesenické vidláckosti v něžných i mrazivých metaforách. Možná méně umakartu. Ani muzikálně není tak syrová jako uměla být na desce Stereo. A vůbec ne živelná. Jenže to mi nebrání v tom, abych ji znovu a znovu bral na milost. Na Stereo zapomeňte. Umakartovou sedlinu tolerujte. Poslouchejte bez předsudků. Pak je moc fajn.
A nakonec jsem vzal na milost i dlouho nepřijaté Please the Trees - the Carp. Suite F je bláznivý osmiminutový indiánský tanec v jakési extázi. Sršící energií. Ale chce to pořádnou reprosoustavu, která vám rozhýbe břišní stěnu nebo rovnou naživo. Nechtějte to poslouchat na běloučkých peckách k podu. Následující track Not this way je ještě lepší a zbytek té desky pořád nějak nepřijímám. Ale těch 12 minut stojí za to!
Neil Young nahrál bezvadnou desku. Jednoduchou jak ze sedmdesátek, ale nenechte se ošálit. Tahle kapela je se svým kapelníkem o dost lépe sladěná než tehdá a přesto si hraní dokáže užít. Střapaté na první pohled, a přitom dokonale učesané. Nejvíc udělá radost každému, kdo Younga zná, a dokáže sledovat krůčky, kterými neslyšně jde kupředu. Já je slyším a užívám si to. Namátkou: Líbí se mi třeba ty nezvyklé změny dynamiky během písniček. Tuším, že na Younga jsem vás nenavnadil. Je to věc osobního vkusu. Peace Trail se to jmenuje.
Noví Dandy Warhols na chvíli hodně potěší. Třeba když vaříte nedělní oběd. Pak zmačkat a vyhodit. Distortland, kdybyste hledali.
Iva Bittová s Jaromírem Honzákem a dalšími známými mně neznámými jmény nahrála nové album pod pláštíkem Čikori. Její ženskost, procítěnost a temperament cítit neumím, ale muzika je to po čertech dobrá a řemeslně bravurní. Jen nevím, jestli pro její docenění nemusíte mít rádi jazz. Juhů! A já jazz miluji!
I novou Metallicu jsem slyšel. Ve vánoční zácpě v autě vás osvobodí od nervů. Když už se kolona nehýbe, aspoň muzika jede. První polovina docela dlouhé desky více duní, sem tam ukáže líbivý hlavní motiv, ale mnoho neulpí. Druhá půlka si začne hrát s motivy a trochu je rozvíjet, čímž se blíží více and Justice for all nebo Master of Puppets. Rada: Prostě v albu rovnou klikněte někam doprostřed a budete spokojení. A pokud metál aspoň občas neposloucháte, neklikejte na to vůbec.
Priessnitz. Nová deska Beztíže mne něčím dráždí. Je dobrá, plná povedených melodií, ale přitom nějak tak povrchní. Možná se v textech neposunula nikam dál za svůj stín. Možná otřepané opakované motivy. Možná jsem od ní čekal víc domnělé jesenické vidláckosti v něžných i mrazivých metaforách. Možná méně umakartu. Ani muzikálně není tak syrová jako uměla být na desce Stereo. A vůbec ne živelná. Jenže to mi nebrání v tom, abych ji znovu a znovu bral na milost. Na Stereo zapomeňte. Umakartovou sedlinu tolerujte. Poslouchejte bez předsudků. Pak je moc fajn.
A nakonec jsem vzal na milost i dlouho nepřijaté Please the Trees - the Carp. Suite F je bláznivý osmiminutový indiánský tanec v jakési extázi. Sršící energií. Ale chce to pořádnou reprosoustavu, která vám rozhýbe břišní stěnu nebo rovnou naživo. Nechtějte to poslouchat na běloučkých peckách k podu. Následující track Not this way je ještě lepší a zbytek té desky pořád nějak nepřijímám. Ale těch 12 minut stojí za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat