Tuhle jsem kupoval na bazaru kus nějaké dětské výbavy a jel ho autem vyzvednout do Káraného. Chlapík se mne ptal, jestli mi dává smysl jezdit až z Radotína. A já jsem mu musel přiznat jednu věc: Je návykové večer jet autem. A sám jsem si uvědomil, jak mne to vlastně baví.
Aut na ulicích minimum, takže to opravdu jede. Nikdo se nikde netlačí, takže není potřeba moc brzdit ani zrychlovat. Motor tlumeně šelestí. Modré světlo xenonů se plazí po předmětech. Unavené tlumiče dlouhým autem houpou jak zaoceánskou lodí. Sedačka je zákeřně pohodlná. Silniční čáry plynou podél. Lampy rytmicky problikávají na palubní desku. Hudba podmaňujícně obklopuje ze všech stran.
Musím si přiznat, že mi to dělá úchylnou radost. Jenže člověk pro to většinou nemá důvod.
A tak by to vlastně mohly být recepty na zenovou rodinu. Taťko, běž se uklidnit do auta. Prosímtě, přijde početná návštěva - jeď vyzvednout židli do Pardubic. Nebo: Zapomněla jsem si naušnice na chalupě, sjedeš tam?
Žádné komentáře:
Okomentovat