Dvojí klika

Měl jsem kliku. Díky za ní! V šest ráno vezu Lordem Fordem tři kolegy do Vratislavy. A kdesi na třicátém pátém kilometru D11 je nový povrch. Hromada kamínků, co bubnují o podběhy. Chvíli koukám, že se práší za kočárem a najednou hrozivé chrčení zepředu a auto jakoby plave. Brzdím, dávám blikač, sjíždím do pravého pruhu a následně do odstavného. Pak vše jako na drátkách. Čtyři vesty, trojúhelník, pokus o nasazení dojezdového kola, a následně volání na asistenci a odtah luxusním double cab tahačem, kde to byl team building per excellence. V 10 hodin jsou nasazená zimní kola a já znovu zkouším vyrazit do Vratislavy.

V čem ta klika spočívala? Jel jsem sice 140 kmh, ale: držel jsem zrovna volant pevně oběma rukama. Bylo sucho a teplo. Nikdo mi nevisel v kufru. Dálnice měla krásný široký odstavný pruh. Kolo zřejmě ušlo postupně, takže auto dobře poslouchalo volant. I přes ranní špičku byl prostor uklidit se do odstavného pruhu. Stalo se to kousek od Prahy. A v mém pneu servisu reagovali pohotově. Takový koktejl dobrých okolností vždy nastat nemusí. Takže díky za něj.

Podruhé jsem měl kliku, když jsem vezl děti do Radotína. Bylo to za plného dne, ale pršelo. A já jsem úplně přehlédl auto v mrtvém úhlu. Najednou tam bylo. A včas přibrzdilo. Řidič toho vozu nedělal nic špatně a jel povolenou rychlostí. Jenom já jej neviděl. A tohle se mi od určitého stupně vyježděnosti zatím nestalo. Aspoň tedy používám s předstihem blinkr a mezi pruhy prejíždím plynulým manévrem, žádné myšky. Ale i tak - kdyby druhý řidič nepřibrzdil, je to srážka a moje vina. Takže dvojí klika.