V Praze pršosneží, ale jde to.
U Senohrab už si říkám, jestli byl dobrý nápad vyrazit zrovna teď. Ale aspoň jedeme za dne.
U Hvězdonic už si říkám, zda to neotočit. Vůz zrychluje, brzdí a zatáčí bez podkluzování, ale šlemy mokrého sněhu při přejezdech z pruhu do pruhu šasi nepříjemně škubají a chrastí v podběhu. Naštěstí nejede moc aut.
Blížíme se na Vysočinu. Náklaďáky do kopců zrychlují a proplétají se mezi auty. Značka: kdo jednou stál už stojí opodál. Vypadá to jak když unikají před apokalypsou, ale aspoň na vystrašené víkendové řidiče netroubí.
Někteří řidiči to nepochopili. Jedou nám v kufru jako by se nechumelilo. Pro ně ale zákony fyziky platí také. Snažím se přejet ohradu sněhu, abych jim uhnul mezi náklaďáky, ale stejně jsou to ko**ti. O chvíli později většinu z nich potkáváme jet napravo a pomalu. Zřejmě jim to někde pořádně podklouzlo.
Pluhy jezdí. Kdo by nadával na silničáře, by se měl nejdřív zastavit a promnout si oči. Od Hvězdonic předjíždíme pluhy v pravidelných intervalech, jenom sněží tak silně, že to stejně není jako v létě.
20 kilometrů k odbočce na Humpík. Srdce Vysočiny. Doprava definitivně zastavuje. Modlím se, aby to kamiony ubrzdily. Sjíždíme na zasněženou krajnici a vytvářím uličku. Kolem přijíždí dvě sanitky, a pak už nic.
Ale pohoda. Diesel šumí, topení topí, sedačky jako křesílko, stěrače se monotónně houpou po skle, písnička hraje. Všichni to ubrzdili, teď se nesmí stát nehoda ve více zapadaném protisměru, kde to zatím jede.
Půlhodina čekání. Lord Ford se zlobí a začíná se třást. Jinak ale vše při starém. Vypínám xenony a stěrače, ale dieselové topení nechávám rád topit.
Hodina čekání. Kromě třesení začíná být vsude cítit nafta, ale dobré, dá se to vydržet. Nechci vidět co na to říká Fordův filtr pevných částic. Děti jsou zoufalé, protože se nudí. Brodím se sněhem do kufru pro tablet. Zatím nepotřebujeme ponožky, motor pufá a auto je hezky vytopené.
Díváme se na mapy a Google. Zjevně stojí celá D1 na Vysočině a mnohé silnice kolem.
Hodina druhá. Lidé chodí čůrat do sněhu. Někdo jde za náklaďáky, dámy mezi přední a zadní dveře. Všichni na ten moment solidárně vypínáme světlomety, ale stejně jim svítí zadečky. Nádrž je pořád plná, topení topí, vody máme dost.
Únikovou uličkou projíždějí sem tam blikající elektromobily. Posledni šance než spadnou do režimu "želvička". Tentokrát jim to elektrické privilegium nezávidím. Náš třesoucí bufík tu může stát do zítřka a furt bude topit.
Aplikace Záchranka periodicky hlásí kalamitní stav, ale jen na horách. O Vysočině mlčí.
Dvě hodiny a něco. Už je tma. Doprava se lehce pohnula a my sjíždíme z dálnice hloubeji do srdce Vysočiny. Hned na sjezdu jsou uvízlá auta, která nedala kopeček, protože si sedla na břicho. Lord Ford je ovšem dobrý hrabavec a má kvalitní zimáky, takže se zdatně hrabe kopci vstříc.
Vysočina, zmrazky. Silnice má projeté koleje, ale volantem zmrzlé tvrdé hroudy cukají, jako kdyby se s vámi někdo dával páku. Auto se třese a děti mají strach. Já taky a dokonce se to nebojím přiznat.
V kopci při míjení protijedoucího auta uvízla Fabie, která sjela na neprojetou krajnici. Ford se z krajnice neochotně vyhrabe a jede kolonu objet. Bez blinkrů do cesty vjíždí hřmotné německé SUV se stejným cílem. Následně uvízne vedle Fabie, protože vyjelo moc na druhou krajnici. Nadávám, protože musím znovu zastavit v kopci. Pak se ale SUV rozjede a my naštěstí taky.
Následně potkáváme hlavní silnici. Je protažená - tady úřadují traktory. Google nás ale žene zpátky do lesů na okresky. Poslechneme ho, ale jsme jediní. Osamělý rytíř, který se pere s mokrým sněhem. Sem tam objíždíme padlý strom, ale nic co by bylo napříč silnicí.
Do Pelhřimova přijíždíme z jihu víceméně sami. Nakupujeme v DMku - tady se vyčůrám, tady jsem člověkem.
U Kamenice čina končí. Sníh se mění na déšť - tlustá černá čára. Jako by všechno, co se stalo, nebylo. Sníh není. Jenom prší. Je půl desáté a podle zpráv dálnice ještě stojí.
A co říct závěrem? Kolaps dálnice působí jako apokalypsa. Řady uvězněných aut, všichni pufají, a veškerá civilizace nám bude k ničemu, jakmile dojde benzín nebo elektřina.
Poučení z toho? Věděli jsme, že do toho jedeme. Chce to dle starých pouček plnou nádrž , teplé ponožky, deku v autě, dost vody a oříšky. Dál pak lopatku na odhrabání a řetězy. Zbytek je štěstí a jízda klidnou nohou, sníh nemá rád brzdy, ani velké otáčky. Gumičky stěračů a zimní gumy jsou základ, ale chápu, že to není něco, co by člověk kvůli jedné cestě vyměnil.
Poučení číslo dva: Naší dědečkové tak jezdili běžně každou zimu, a s daleko horší technikou, a my tady vyšilujeme a píšeme na blog.
Všem šťastné a veselé bez nehod a kalamit.
Žádné komentáře:
Okomentovat