Spolu Bernina Expressem

Někde v jádru jsme všichni tak trochu děti. A děti mají rády mašinky. A švýcarské mašinky vám musí vykouzlit úsměv na rtech, protože to je ta nejvyšší liga mašinek.

Takže opět zápletka "čtyřicet" - od rodičů jsem k čtyřicátinám dostal nádherný dárek - cestou Rhétskou dráhou, Bernina expresem první třídou, s hlídáním dětí. To mělo další krásnou odbočku: S ženou jsme dlouhé roky nestrávili tolik intenzivního času bez dětí. Nuže, nerozvádíme se. Pořád spolu umíme mluvit i mlčet a pořád je nám spolu dobře.

Ale teď už na koleje.

Den 1

Začal volně výjezdem z Prahy. Cesta Fordem přes Německo utíkala pěkně - kolem Řezna šlo svištět 170 a teprve u Mnichova začaly zácpy. Chvílemi to stálo úplně. A trvaly dost až do doby, než jsem se dostali na dálnici směrem do Rakouska. I tam už ale člověk musel ve šňůře pomaleji. Dobrá zpráva, že vorarlberská dálnice je až za Bregenz zadarmo, protože slouží jako obchvat zmíněného města. 

Blížil se večer, a tak jsme v Bregenz zastavili. Pozdní odpoledne na "moři tří zemí" bylo nádherné. Na pozadí hory, před námi nekonečná voda a rýnská krajina. Na břehu staré město. To samo o sobě není bůh ví jak krásné, ale má takovou tu snobskou západoevropskou atmosférku. A osvěžit se ve vánku u jezera prostě stálo za to. Prázdnou hospodu jsme nicméně v pátek nenašli, a tak jsme v rámci urychlení pokračovali do dálničního McDonald's (ano, i bez dětí...). Bylo tam ale dost obtloustlých rakouských "dětí", kteří tam přijeli svými prvními vozy. Místní kulturní stánek.

Pak už jsme pokračovali do tmy. A protože jsem škůdlil na švýcarské známce, jeli jsme asi 60km po pitoreskních okreskách přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Byla už tma, takže dosahovat povolené osmdesátky skoro nebyla potřeba - i vzhledem k profilu úzké silnice procházejí přes města, náměstíčka, a dokonce jedním hrádkem.

Cesta skočila v Churu v půl jedenácté nad schody, které už ani Mondeo nebylo ochotné sjet. Vzdali jsme navigaci ve starém městě a zajeli na nádraží, kde jsme Fordíka nechali spát v kryté garáži. Franky navíc, ale zase určitý klid v duši. Pak jsme se vydali starým městem, kde jsme mimochodem potkali první vláček, který se tudy plazí po ulicích trochu jako tramvaj. Ale tam už mne přepadla velká únava.

Rozhodně doporučuji hotel / hostel Bogentrakt. Tenhle starý dvůr býval do roku 2020 vězení. A majitelé si s vězeňskou tématikou vyhráli v každém detailu. Například dveře do pokojů jsou pancířové a mají padací okénko, kudy se servírovala strava (samozřejmě slepé a jen jako). Mezi chodbami jsou ponechané mříže. A tak dále. Přitom je tu úžasná chill atmosférka. Ráno kafíčko ve dvoře Sennhof, stolní tenis, co-working, společenská místnost se starými digihrami. Pastva pro oči.

Den 2

Začal v Churu. Nečíst jako čůr, ani jak chuj, byť prosté a veselé Čechy to k tomu svádí. Je to jen a jenom kchůr. Tohle město má atmosféru! Jednak je autenticky staré, protože Švýcaři ovládají umění neutrality. Ale také je uhlazené jak pokojíček. Každý obchod je "designový" - i prodavač látek a nití má uspořádanou výlohu tak, že estetika je až na prvním místě. Kavárny jsou interiérově designové lahůdky, které zůstávají švýcarsky útulné. Trhy působí čerstvě, nadýchaně. Vše je tu takové tradiční. Budu teď znít jako rasista, ale západní Evropa je převážně barevná. I venkov. Tady ne. Větší města budou určitě jiná, ale v Churu jsme na maloměstě, jakkoli je ekonomicky supervýznamné. 

Po snídani v kavárně (Zmorgä) byl už víceméně čas vyrazit na vlak. 

Takže vlak.

Rhétská dráha je úzkorozchodná, přes 100 let stará, ale není to žádná muzejní rarita. Červené housenky jsou supermoderní, jezdí po kvalitních rovných kolejích a mají... bože... bože ty mají tah! Co tyhle vlaky vyjedou a ubrzdí za prudké kopce totálně popírá fyziku - a bez zubačky. A to třeba deset vagónů bez motoru táhne jen jakási tramvaj.

Ne všechny soupravy jsou luxusní, ale vagóny Bernina expresu jsou úžasné. Mají prosklená okna a částečně střechu a samozřejmě pohodlné široké sedačky a klimatizaci. Signál tu moc není, a místní wifi slouží jen pro aplikaci, která informuje, o místních zajímavostech. To je ale dobře, člověk může víc kukat ven a méně do mobilu. Občerstvení je důležité. Káva, víno, pivo, prosecco. Co víc je třeba ke štěstí?

Vláček začíná rychlou jízdou podél Rýna v rovině v šťavnatě zeleném a malebném Švýcarsku. Brzy ale opouští hlavní trať a začíná s vervou stoupat. A tady začíná potěšení pro vnitřní dítě. Všechny ty mosty přes průrvy, průjezdy kolem vodopádů, které přecházejí do tunýlků, viaduktů, které nadbíhají sami sebe... zázrak inženýrství ve spojení s přírodou. Vláček místy jede sám nad sebou jako had, který se kouše do ocasu.

Pak podjedete Albulapass a ocitnete se na malebné náhorní rovině u Svatého Mořice. Ty louky, květy - úplně jiný svět. A nad vámi se tyčí ledovce. Tady to ale nekončí. Vláček se tu větví a naše větěv pokračuje na Berninapass. Dál prudce stoupá do výšky 2200 k rozvodí. Tady jsou dvě jezera, která od sebe dělí asi 5 metrů. Jedno pouští vodu do Itálie, druhé do Rýna. A nad nimi se majestátně tyčí ledovce - všechny ty jejich Piz cosi. A jak se Berninapass překlopí na Passo Bernina, překlopí se i vláček na italskou stranu Švýcarska. Najednou má italština prim. Dolů už to tak pěkně nejde - červený hádek musí hodně brzdit, aby se neskutálel ze srázu. Poslední rozloučení s horskými loukami je u překrásného hotýlku, který shlíží na ledovec a údolí s jezerem pod ním. Vlak tu začne zatáčkou prudce klesat. V zatáčce pod hotelem je udělané jakési kruhové obřadiště, odkud lze pozorovat všechny možné strany, kolem vás létají barevní motýli a je to jak v pohádce. Oběma směry je tu pauza 15 minut. 

Pak už se klesá. Je zde nad sebou tolik cik-cak zatáček, že je ani nejde spočítat na prstech. V údolí vláček několikrát jede po ulici jako tramvaj, ale ne úplně volně - auta mají na jeho průjezd červenou.

Následuje italská hranice a už jsme v sušší a jižnější italské údolní krajině. Příjezd do Tirana napříč náměstím s velkým kostelem a farou je impozantní. Nejedná se ale o centrum - spíše jakýsi kostelní vrch. V Tiranu je vedro. Hotel Corona je typický nádražní hotýlek, ale výhodný z pohledu ranního vstávání. Jen je v něm vedro bez možnosti klimatizace.

Tirano má neuvěřitelnou atmosféru. Nebýt kolem Alpy, myslíte si, že jste někde úplně na jihu. Domy v centru jsou zcela kamenné, a působí jak návrat časem zpět o dvě stě let. Kamenné ulice v sobě drží nádherný klid a chládek. To samé i vinařský dvůr, kde jsme povečeřeli.

No a pak procházka a spát.

Den 3

Dobré ráno Tiráno! Sprcha, snídaně a honem na vlak. A pak stejná cesta zpátky. Tentokrát máme zadní vůz, takže hádka vidíme krásně celého. Do Churu přijíždíme po poledním. Oběd si dáváme v zahradě místní muzejní kavárny. Zeleninové lasagne byly famózní! Zcela bez těstovin, ale přesto vyvolávající pocit, že jíte lasagne.

Po cestě zpátky zastavujeme v Lichtenštensku ve Vadúzu. Dvě kávy za 13 EUR jsou overkill, ale byli jsme tu a máme odškrtnuto. Doporučuji shlédnout budovu Landstagu - krásná. A celé město je osazené sochami od známých umělců. No a pak už domů. Zpátky to jelo krásně - skoro celé Německo stosedmdesát - to už by se dalo nazvat "cestovním tempem".

Úplně na závěr: Ve Švýcarsku jsme si libovali, jak je tu levně. Nemějte nás za magory - samozřejmě je tu šíleně draho, ale s dětmi musíte už skoro vše násobit čtyřikrát nebo tři a půlkrát. A ve dvou to najednou působí pro peněženku tak lehce. Peněženka se totiž neptá na jednotkové ceny - zajímá ji jen, kolik z ní odteče celkem. Také vláček byl snesitelný lépe bez dětí. Potěší sice vnitřní dítě, ale ne to vnější. Páry, které s sebou měly děti, se musely rozdělit. Chodba vagonu zcela na konci vlaku pak sloužila jako dětský koutek oddělený zvukotěsnými dveřmi. Děti cesta bavila hodinu, a následně čtyři hodiny vyžadovaly animaci. My jsme naštěstí tento problém neměli.