Pozitivní zprávy

Pořád tma a blíží se Vanoce. To je vopruz, tak jsem se rozhodl shromáždit několik senzačních posunů, které mohou pozitivně ovlivnit naše životy.

Fúze, technologie výroby elektřiny bez jaderného odpadu je skokovė blíž. V Culhamském centru pro fúzní energii provedli první úspěšný test experimentálního reaktoru MAST Upgrade. Tento reaktor je prý menší levnější a lze jej postavit rychleji. Ale ještě tam nejsme. Více zde.

Umělá inteligence zvládne včas odhalit Alzheimer. Model vyvinutý IBM a Pfizerem to prý umí na základě strojové analýzy jazyka. S určitou nepřesností nemoc předpoví sedm let dopředu. To je dobré, protože když se babička ztrácí s cestovním kufrem uprostřed noci v předsíni, je už pozdě. Více zde.

Zároveň je před schválením lék na Alzheimer. Ten sice nemoc nevyléčí, ale pozastaví ji. Údajně zasahuje shluky bílkovin označované amyloid beta, které se v mozku postižených nadměrně hromadí a nevylučují se, čímž způsobují všem dobře známé následky. Více zde.

Na Univerzitě Pardubice odhalili způsob, jak s 90procentní spolehlivostí odhalit rakovinu slinivky břišní. Té se přezdívá tichý zabiják, protože ji dosud lze odhalit až v konečném stádiu. Objev nepřislibuje její vyléčení, ale usnadňuje ho, činí ho aspoň reálným. Více zde.

A nakonec dva milé stavební objevy: Podařilo se opravit koleje mezi smíchovským nádražím a Zlíchovem, které byly léta v šíleném stavu. Tramvaje na Barrandov tam sviští po samostatném tělese podél vlakových kolejí a je tam připravená odbočka na Dvorecký most, který Praze chybí jak sůl. A druhý: minulé pondělí jsem se konečně kolmo projel po Trojské lávce. Rychlost s jakou byla ruina nahrazena, je v Praze fascinující. I když... třeba částečně shořelá kyjská rozhledna Doubravka byla také opravena rekordně rychle - za pár měsíců.

Tu volbu USA nezávidím

Vlastně bych si překvapivě přál, aby vyhrál Trump. Je sice tisíckrát dokázané, že lže a překrucuje, chová se jak kretén, a porušuje všechna možná smysluplná pravidla, ale nějak jsem ho vzal na milost.

Proč že?

1. To, že se těsně blíží 50%, i přes koronakrizi, která ubírá body i svatým, dokazuje, že Amerika takového prezidenta chce. Že se totálně nezdiskreditoval, jak si evidentně mylně myslíme. Naopak, asi Američanům něčím učaroval.
2. Biden je zatracený levičák. Když si čtu jeho program, nechtěl bych tento program volit. Bylo by to jako sníst živou sirovou žábu. A Američané možná nepotřebují bezplatné školství a podobné evropské vymoženosti, protože tam školství už desetiletí funguje a produkuje ekonomicky i sociálně zdatné jedince. USA již přes sto let úspěšně materiálně fungují a dokonce v tom dlouhou dobu udávali směr světu. Pokud možno, stát by měl hrát v životě minimální roli - ne dělat maminku, která lidi krmí a vytírá jim zadečky, a když chtějí projevit trochu vůle, plácne je láskyplně přes ruku. A v USA jsou si toho vědomi a váží si toho. A ano, vytáhněte na mne, prosím, argument, že pár milionů lidí tam nemá zdravotní pojištění. Cena toho pojištění v Evropě je, že stát je tu prorostlý jak virus.
3. Trump Ameriku rozděluje, ale taky nerozděluje. Šlápl jen na všechna kuří oka najednou, zatímco Obama se na ně snažil oblíct ponožku lidskosti a uhladit je. Ta kuří oka tam vždy byla, a teď je navíc ta „vyhrocená“ doba. Nejen v USA, ale taky jinde po světě. Částečně za to můžou počítačové algoritmy, které umocňují to, že se lidem zobrazuje jen jejich pól reality – média, která by prezentovala jeden (pokud možno nestranný) diskurs, ztrácí na síle. Ale co se kuřích ok týče, nemyslím si, že Trump je ten, kdo to vyřeší. Jenže ani Obama ani Biden to nevyřeší. Taková jsou historická dědictví a dilemata. Každá země nějaké má.

Neříkám tedy, že Trump dokonale naplňuje republikánské hodnoty. Je to takový americký „Rambo-Čižinský“ – brutální ukřičený populista. Ale vezmu-li právě v potaz, že také Biden je podobný mizera, jen tolik nekřičí, respektive se snaží falešně hrát na strunu slušnosti, volil bych aspoň mizeru, který kope za mojí stranu. Takže Trumpa.

Ale naštěstí v téhle mizérii volit nemusím - teď volí Američané. Nás to čeká brzy, byť u nás jsou dilemata zase postavená úplně jinak.

Krásy moderní doby

Krása moderní liberální demokracie je mj. v tom, že se v době v přelomové době nastupující ekonomické krize spojené s koronavirem můžeme hádat o to, zda si zakážeme obchodní název vegeburger a vegepárek. Kvůli tomu přece chodí v Bělorusku demonstrovat.

idealisté byli a budou

Je legrační, jak politická scéna i internet požadují odstoupení Faltýnka i Primuly za noční party v takzvaně zavřené hospodě bez roušek.

To je zase takové to idealistické pomýlení.

Už dávno nežijeme v takovém světě, kde se za takové selhání odstupuje. Zvolili jsme si arogantní moc, tak si ji vychutnejme až do dna pěkně se vším, co k tomu patří.

Však ona ta parta, kterou volím, nebude u kormidla o tolik idealističtější. Ta vaše určitě taky ne. Jen si vzpomeňte na party a párty předtím...

Update: Netrefil jsem! Babiš není fit a hodí se mu do krámu Prymulu potopit, a tak to udělá. Zeman taky pro svého koně nebude riskovat a Babiše nechá být. K úplnému Mordoru ještě kus chybí.

Filmová úroda - co se točí...

V poslední době je to s filmy slabší. Děti chodí spát téměř později než já a přes den je fofr.

I přesto ale můžu doporučit pár kousků, 2 z toho jsou zaujatě o tématech, která mám rád - autíčka a bicykly.

Začnu od a - auty. Závodní Le Mans 66, anglicky výstižněji Ford v. Ferrari. Krásně barvitě natočená auta, napínavé scény a dobrý soundtrack. Konzumní poctivě udělaný film jedna báseň. Ale také film o setkání dvou lidských světů - vášně a posedlosti s bezkrevností korporace ("Postavte mi auto, které v Le Mans porazí Ferrari - budget neomezený"). Zaujme, i když auta nejsou vaše srdcovka, stejně jako si zamilujete postavu Kena Milese zahranou Chrisem Balem - už pro ten jeho britský přízvuk. 

Pro mne zároveň objevný příběh, protože až po filmu jsem zjistil, že je podle pravdy. Že Ford někdy závodil na top úrovni. Že sympatický Iacocca existoval a byl zachránce amerického automobilového průmyslu. Že nějaký legendární Miles opravdu žil a zemřel. Že Enzo Ferrari opravdu urazil Henryho Forda (podle mne jedna z nejlepších scén), což vlilo korporaci posedlost vítězstvím do žil. Že v Le Mans ještě v 60. letech závodili chlapi po čtyřicítce. Že nejlepší zavoďáky světa stavěli nadšenci jen s citem a nadšením pro věc, a že to zvládli z nuly za pár měsíců. Že stavěli zavoďáky, které bez jakýchkoli bezpečnostních opatření svištěly hodně přes 300 kilometrů v hodině v podstatě po okresce.

Film mísí životopis, závody a příběh Fordu kolem Mě Mans. Právě životopis Milese je moc hezký zpracovaný, jeho postava má vytříbenou povahu, hloubku. Vůbec jeho rodina je povedená - ať už rázná Molly, která rozhodně není jen překrásným doplňkem děje, nebo jeho capart, který svého "zapáleného" taťku evidentně ne vždy chápe, ale zjevně miluje. Nejsou tam do počtu - ovlivňují děj v klicových momentech.

V kině to na velkém formátu celé to voní benzínem a olejem, slyšíte cvakání převodů a bručení a bzučení motorů, kolem vás létají cáry z gum - jen si na to sáhnout. A Jáchym to miluje, takže to u nás možná běží častěji, než by muselo. Určitě doporučuji - je to lepší podívaná než reálné závody.

O nic horší ale nejsou třeba ani pixarovská animovaná Auta 3. Je to sice film pro děti, ale nesmírně krásně propracovaný co do grafiky, zvuku, charakterů a příběhu, protože i v něm se skrývá překvapivá pointa a morální ponaučení. To si z něj děti nevezmou, ale vás to díky němu bude bavit.

Druhý milý objev, který potěší, zabaví, vykouzlí široký úsměv na tváři, ale asi nenechá hlubokou brázdu je Raoul Taburin (zde). Komedie o opraváři kol, který neumí jezdit na kole. A má z toho trauma, které se táhne celým životem, až do doby, než potká člověka, který mu je v něčem blízký. Film se celý odehrává na malebném francouzské vesnici je krásný i vizuálně. Možná až stylizovaný - rozmarné léto, krásné uličky, krásné děti, ženy, nádherná příroda vůkol... a kola. Kolo si ve filmu žije svým životem. Jako cyklista jsem byl dojatý. Otevřete si dobré francouzské víno, vlezte pod deku a uvidíte, jak vás to prosluní a zahřeje. A pak to zapomenete. Film rozhodně nepatří k těm, které byste pak v srdci nosili zbytek života, i tak jej ale musím doporučit. Nadchne a odejde jako ta láhev, kterou vypijte.

Zralé rozhodnutí

Podle Hospodářských novin vzala Deutsche Bank jako zástavu za půjčku 125 bochníků parmezánu. Bankou je to oslavováno jako schopnost flexibilně vyhodnotit i možnost netradiční zástavy.

Ano. Ten nápad jistě zrál dlouho. Parmezán má hodnotu, vydrží a chutná.

Nicméně se sebechválou na schopnost hodnotit rizika bych byl u chronického průseráře, jakým stará dobrá Deutsche je, opatrný. Až do centrály příště zase nakluše BaFin s policií, mohou jim leda tak zacpat ústa sýrem. A nevím, jestli jim konzultanti pomohou s revaluací maturity pohledávek, hodnot kolaterálu... Pardon, parmezánu. Mohou to pak vykreslit na koláčovém... pardon, bochníkovém grafu.

Mezi námi

Kupuji poměrně hodně drobností přes e-shopy, a zároveň často second hand prodávám, aby nás krámy nezavalily. I proto jsem byl náruživým uživatelem aplikace Pošta on-line a Zákaznické karty České pošty.

Zaujala mne nicméně Zásilkovna se svou službou Mezi námi a od té doby ji příjemcům tlačím horem dolem.

V čem spočívá rozdíl?

Je to možnost podat a přijmout zásilku celkem kdekoli, ale každopádně blíže, než je Pošta. 

Pak je to cena. Pošta se i po všech slevách a elektronickém podání zřídka dostane níže než 100 Kč. Zásilkovna je okolo 70 Kč.

Podání. Máte uzasně jednoduchou appku, kde nastavíte vše včetně dobírky, umí i nějaké zahraničí - posílal jsem dobírku na Slovensko - a pak jen zaplatíte kartou. A pak s kódem jdete na výdejní místo (což je typický nějaký obchod v okolí), kód nadiktujete personálu, dáte jim balík, a je to. Proti tomu Pošta stále řeší dobírku papírováním, přepisováním do MS DOS programu, pobočky neví, jak zacházet s mobilní aplikací, zadávání digitálních údajů trvá, protože čtečky nečtou z displeje mobilu, a ještě jsou na vás kvůli tomu hnusní.

Vedle toho balíky v ecommerce často bývají Poštou dražší, protože e-shopy nemají vyjednané dobré ceny, zatímco Zásilkovna je levnější.

Pošta v tomto segmentu prostě zaspala a není důvod ji používat, když nemusíte.

Je potřeba ale na obhajobu říct, že Pošta dopraví cokoli a kamkoli, umí do vlastních rukou apod., zatímco Zásilkovna vyzobává jen bezproblémové služby. Ale i tak - ty používám v 90% případů. Také musíte mít pobočku za rohem jako já, což na venkově neplatí.

Co s tím? I vy to můžete napravit. Stačí Poštu nepoužívat, když to lze, a ona si uvědomí, že zaostává, a za 10 let se přizpůsobí.

Mám mít radost z výsledku voleb?

Vyhrálo ANO a Piráti. Dvě nečitelné protisystémové strany. To že pohořely strany typu socdem nebo komunisti je sice milé překvapení, ale nijak nám to nepomohlo.

ANO sice bude mít těžší postavit koalice, ale proti němu se budou muset vyškrábat připáleniny z nejzazších koutů politického pekáče.

Referendum o vládnutí Babiše také nedopadlo dobře. Voliči mu přibyli, protože tu stále chybí výraznější alternativa - oponenti mu jen dělají reklamu vytýkánim toho, co voliči ANO vidí jako Babišovi silnou stránku.

Takže vítejte ve světě, kde už neexistuje pravice, levice a střed, ale jen ANO, Piráti a "ti ostatní".

Mám tedy mít radost z výsledků voleb? Ano. Protože v neděli bylo hezké počasí a my si užili v parku s dětmi a já si dosyta zablátil na kole.

Tříválcové myšlenky

Poměrně zajímavý příspěvek do debaty k tříválcům je na auto.cz (zde). Ford Focus je jedno z aut , které se mi vzhledem a naturelem líbí, a hatchback ve verzi ST Line se 130 kw motorem bych považoval za dokonalé druhé auto do rodiny a na občasné blbnutí na okresky.

V článku s videem nicméně glorifikují a technicky do detailu rozebírají právě 115 kw tříválcovou mild hybrid verzi, kde elektromotor pomáhá jen v nízkých otáčkách překonat turbo díru.

Videem se snaží říct, že Ford postavil precizně vyladěné auto s ideálním dávkováním točivého momentu a výkonu, které je robustně a chytře postavené a na brzdě překonává uváděny výkon o skoro 15 kw. Vypadá to tak. Fordu bych to přál, ale podle mne to je jednostranně pojaté.

Jako někdejší majitel Focusu druhé generace mohu potvrdit, že to bylo auto ošklivé až legrační, ale nesmírně propracované a robustní, které nikdy nemělo jedinou závadu - takový buldoček. Bylo to ale dané i motorizací - dvoulitrový diesel byl na Focus možná až naddimenzovaný, takže auto se nikdy přehnaně nenamáhalo.

Problém toho nového Focusu může být jinde. Když sjede z linky a koupí si ho finančně zdatný šťastlivec na leasing, bude vše dle videa 4 roky perfektně fungovat.

Je to ale taky nesmírně složité auto. Obrovské turbo (říkají sami "jak v závodní Lancii"), vypínání válce, elektromotor, baterie, software, filtr pevných částic, kabeláž, časem neprověřený nový motor. V zemi, kde průměrné auto má přes 10 let věk, a lidí se při výběru řídí hlavně recenzemi ojetin, je taková glorifikace prostě předčasná. Počkejme si, jak bude fungovat složitá souhra všech komponent za 5 či 8 let, a pak glorifikujme. Auto nerovná se jen první čtyři roky na operák, jak si mnozí myslí.

Druhá věc je, jaký to má všechno smysl, proč to děláme tak komplikované. Ano, atmosférický dvoulitr měl nižší výkon a také mezery ve spolehlivosti, ale při rozumném zacházení v autě typu Focus vedl k nízké spotřebě benzínu (viz. můj pokus s pasivní jízdou, s naloženým Mondeem s výsledkem 5,8 litrů na okreskách). Naopak kdo na to šlape nebo neumí řadit, bude mít velkou spotřebu a velké emise i u mild hybridního turbomotoru. Jen k tomu dospěje složitější cestou, která může být plná nečekaných investic a oprav.

Opět, fandím pokroku, i výkonu a charakteru toho motoru, stávající Focus má všechny esa v rukávu, ale počkejme 5 let, a pak si nalijeme čistého vína, zda s těmi kartami zahrál dobrou hru. Takto zkratkovitě úplně nový mild hybridní tříválec neglorifikujme.

Buďte opatrní v tom, co si přejete - splní se to

Sotva jsem dopsal příspěvek o volbách, kde si stěžuji na neschopnost normálních stran oslovit voliče, splnil mi Mikuláš Minář přání a ohlásil vstup do politiky s novým uskupením. Musel jsem být fakt hodný, že Mikuláš přišel tak rychle. Nestíhám na tento překotný vývoj ani reagovat zde na blogu...

Takže díky, Mikuláši, ale tak jsem to nemyslel. Já nechtěl, abys založil novou"široce rozkročenou" stranu, která "integruje mnoho názorových proudů", a v jádru je liberální. To už tu bylo víckrát a nikdy to nebylo žádné bingo.

Mikuláši, jestli mám ještě jedno přání, co se politiky týče, vstup prosím do ODS nebo do Topky a zkus je posílit. Udělej vše, jak sis to vykreslil, ale nezakládej prosím další stranu.

A pokud se ti stávající strany tak nelíbí, stejně nezakládej novou. Líbil by se mi raději Crocodile Engine - nová stavebnice od Lego nebo Ford Mustang že série Lego Creator. Děkuji.

Ale vážně: Minář je schopný člověk, který pomohl zmobilizovat část národa a poukazovat strukturovaně na podpásovky premiéra. Všechen respekt. K vzniku strany jsem ale skeptický. Počkám si ještě na program a zapojené osobnosti, ale bojím se, že v politice bude nový subjekt působit pouze jednorázově - odsaje voliče pouze stávající opozici, a pak uvadne.

To chápu

Pětiletý Jáchym se naučil říkat miluji te. Já: " Já jsem zamilovaný do maminky." Jáchym: "Jojo. To chápu."

(Před)volební marast 2020

ANO nejspíš zase vyhraje volby, což jen dokazuje, že se opoziční strany stále nepoučily. 

Volby vyhraje ten, kdo přesvědčí nebo udrží "nerozhodnutou masu". Tato masa není ideově vyhraněná, a proto na ní nelze působit jen tím, že jsem levá, pravá nebo nacionalistická strana, nemám rád Babiše, a že program mám někde hluboko na webu.

Je třeba neustále vysílat divadlo, dělat marketing. A ten kromě ANO nikdo pořádně nedělá, pouze se kope do Babiše.

Abych to lépe ilustroval, představte si, že by výrobce piva nebo limonády dělal marketing jako opoziční strany. 

Reklama by celá byla o konkurenčním výrobku. Celou dobu by po něm dupala a utahovala si z něj. A na konci by se teprve objevilo vlastní logo. Koupili byste takový výrobek? Nikdo vám neřekl, čím je dobrý nebo kam vás posune. Dozvíte se jen, že cizí výrobek je špatný. No nekupte to!

Bohužel tak funguje celá opozice - počínaje milionem chvilek, který nekandiduje (je užitečný watchdog), konče stranami, které bych chtěl volit, jako je ODS nebo TOP. Působí jen destruktivně. Kritikou pouze okopávají Babišovi kotníky, což jim přinese zisk v řádu drobných procenta.

Trochu se vymyká Trikolóra, která jako nová strana musí program a témata aspoň trochu ukázat a ukazuje, jinak by si jí nikdo nevšiml, ale zároveň ani u ní nemám pocit, že by svůj potenciál nějak extra vytěžovala. Škoda pro ni, ne pro mne.

Mojí teorii pak nabourává oblíbenost Pirátů, kterou nechápu, a která je tedy jakousi výjimkou potvrzující powidlo. Piráti mi sice nijak extra nevadí, ale zase se lze od nich dočkat úplně všeho a nebo také ničeho. Vlastně je to programově druhé ANO, jenom bez oligarchy a bez guru M. Možná mají takové preference, protože sice neříkají nic, ale aspoň pořád jen nekritizují, takže nepůsobí tolik zahořkle. 

Krom toho výše je třeba ukázat leadera, který bude drzý až ostrý a trochu populista, ne jen přeslušnělý panák. V tom má opět dobrou pozici Trikolóra, jen Mlaus z nějakého záhadného důvodu mlčí. Naopak je to Babišova slabina - v přímé konfrontaci ho dobrý rétor snadno roznese na kopytech, protože žádný marketér ani sociolog mu nemůže radit v reálném čase - debaty nejsou na tahy jako šachy. Jenže leadeři tu chybí.

Takže vyhraje ANO a abychom skončili pozitivně - budiž to aspoň ponaučení pro volby do sněmovny.

Kolo revisited

Moje kolena řekla během lock downu běhu dost, a tak jsem přesedlal zpátky na kolo. Nejsou to žádné osmdesátikilometrové švihy v Brdech, ale jezdím, přátelé.

Korona tomu přeje. Dřív jsem to na kole stíhal maximálně do práce a se zajížďkou zpět, což bylo ve špičce a často po tmě. Teď si můžu vyjet na home office na dvě hodiny během dne, a pak pokračovat v práci. Flexibilita a work life balance. Pořád se o tom blábolí, tak mne jen těžko může někdo vinit. Také předělaný byt tomu přeje - Cannondale se neškodně usadil v ložnici a nezabírá balkon, kde se dá v pohodě popíjet, bazénkovat a snídat. Musí se ale po každé jízdě umýt od prachu.

Protože jezdím, užil jsem si konečně po letech firemní jízdu na Ještěd (byť ve zkrácené 90 km horské variantě), kolegovu narozeninovou jízdu přes Brdy do pivovaru v Kytíně a poznávám jihočeská zákoutí a cesty okolo Lovětína, kde sedím home officem. A take to, že se člověk zastaví, kochá pohledem do krajiny nebo na rybník nebo si dá jedno na hezkém místě.

Po delším čase jsem také začal jezdit na svých celoodpružených kolech. Že Cannondale sestavený z top komponent jede hezky, není žádné překvapení. Vždy mne ale znovu fascinuje, jak pěkně pracuje 17 let staré celoodpružené kolo na chalupě. Tlumiče čvachtají a znatelně pracují a stroj letí terénem nerušeně kupředu. Dává to mocný pocit a nebolí mne stárnoucí tělo.

Druhá věc je, co to ve mně vzbudí. Jednak se s kopci víc rvu, a vrhám se střemhlav dolů. Ale také ten pocit spojení se strojem a splynutí s cestou. Samozřejmě, bojím se víc než dřív - mám děti, dělám míň blbostí. Častěji zastavím a slezu. Ale stejně je ten pocit rychlosti neředěný. V autě se musím neustále kontrolovat, abych někoho nezabil nebo nebyl chycen policií. Na kole v lese je to o tom, na kolik si věřím. Nedělám nic ilegálního - jen si tak svištím.

Čímž se nesporně řadím do trochu pejorativní kategorie "mamil" (více zde), aneb mid aged man in lycra, se všemi negativními jevy - elasťáky s plenou, dlouhé nepřítomnosti doma a zvýšené účty za výbavu na kolo.

Ale Jáchym už se naučil jezdit na kole, točí nožičkami jak fretka, a těším se, že s větším kolem začneme jezdit spolu. On asi taky. Zatím ho vozím na tyči do 15 km na hřiště a zmrlinu,  což ale není tak zábavné - dítě je v pasivní roli příjemce, protože si nemůže určit samo, jak pojede.

Někdy by se optimisté měli...

Kdykoli v Bille slyším tu vtíravě optimistickou muziku na rádiu BILLA, začne mi bezděčně v hlavě hrát druhá melodie "...And the silicon chip inside her head gets switched to overload..." a začnu mít strach, že si obstarám střelnou zbraň a dostanu se na titulní stránku novin.

Enyaq

Škoda je naše národní bohatství, i když patří Němcům. Proto jsem samozřejmě byl zvědavý, jaký bude nový Enyaq. 

Auto má pro mne v zásadě dva rozměry: design, do nějž počítám krásu i "praktičnost" a to, jak se cítíte, když se posadíte za volant a jedete. Zde můžu hodnotit jen to první.

Můj ideál hezkého designu zamrzl někde u Jaguaru z 90. let, a dnes bych jej asi ztělesnil Mazdou 6 pro vyváženost krásy a praktičnosti. Octavie nebo Superb jsou auta, kde praktická stránka převážila krásu a snaží se to (veškerý respekt) chytře maskovat dynamickými linkami na karoserii. Krabici od bot to ale nezapře. I kdy narozdíl od ještě směšných dvojkových generací už jsou to více než plnohodnotná auta. Jedou skvěle po dálnici (koncernovým turbodieselům může konkurovat jen německá prémiová třída, ale za vyšší cenu), ale chybí radost. Možná je to radost, když s dvoulitrem někoho "utavím" ve 170 kmh na Vysočině v táhlém stoupání. Ale to není má radost z jízdy, protože zřídka na tachometru mívám víc než 145 kmh.

Enyaq na prvních fotkách působí dobře. Více než SUV je to možná MPV s velmi dynamickou stylovou linkou. Něco jako kdysi S-Max. Přes svou robustnost až zavalitost pracuje dobře s hmotou. Zároveň je prostorný a praktický a musím říct, že disponuje opravdu nadstandardně hezkým interiérem. Kdybych kupoval auto podle interiéru, bude to možná teď můj favorit. Chci jej ale ještě vidět naživo. Kodiaq ve verzi RS na fotkách taky působil dramaticky, ale na silnici potká člověk většinou základních verze, a ty vypadají zase jako krabice od bot.

Klíčovou hodnotou, kterou Škoda zmiňuje, je, že Enyaq naučí Čechy elektromobilitě. Tedy po stránce výkonu, vzhledu, velikosti a ceny to ve srovnání třeba s Kodiaqem rozhodně ujde, ale pořád se jedná o elektromobil se všemi pro a proti. Už samotný Kodiaq nebo nakonec i Octavia jsou pro rodinu s dvěma průměrnými platy a hypotékou obtížně cenově dostupné. 

A v případě elektromobilů hraje pořád negativní roli i dojezd. Resp. dojezd roste, ale dobíjení je stále pomalé a nedostupné. Na chalupu po práci si kamkoli v ČR dojedu, nějaký náklad si v kufru dovezu, ale mám na chalupě dost výkonnou zásuvku?

Hlavní roli tedy budou opět hrát firmy - i v případě Octavií, Superbů a Kodiaqů jsou ony hybatelem. Kupují služební vozy a ty pak posílají na bazarový trh. Pokud začnou masově kupovat elektromobily, bude Enyaq tím "elektrizátorem" českých domácností. Ale i vůči tomu jsem skeptický, protože také firmy uvažují racionálně. Otázka bude ztráta hodnoty,  infrastruktura pro dobíjení v kancelářích, cena leasingu atd. Ne každý zaměstnanec uvidí v elektromobilu takový benefit jako v Octavii TDI, tudíž to bude vždy částečně zaměstnancům "na truc". A na sdílené služební auto je zase Enyaq moc nákladný - tam je třeba spíše vůz typu Fabie, maximálně Octavie.

Hezky tu situaci bez zbytečných emocí shrnuje článek na ihnedu zde.

Enyaq je tedy ve většině parametrů již bez typických elektromobilních kompromisů. Je tedy určitá pravděpodobnost, že ve vytyčené misi uspěje, ale není zas tak velká. Spíše si troufám tvrdit, že se zas tak nic moc nestane.

Léto je tu a nebude věčně...

Zajímavé, jak když se v Praze jeden den oteplí na 32 nad nulou, začnou hned vycházet články, jak to dokazuje změnu klimatu. Ano, nikdo změnu klimatu nezpochybňuje, ale spojovat to v jinak ne moc horkém létě s jedním dnem...? To už zní tendenčně.

Pojďme si horký den místo brblání užít. Já mám uklizený balkon a nachlazeno. Co vy?

Bělorusko dnes z pohodlné židle kavárny

Přál bych Bělorusku demokracii, jakou máme my, aby mohli řešit stejné úžasné problémy, jako řešíme my.

A jen nerad tedy připouštím, že situace je dost bezvýchodná a rozhodně jiná než v roce 1989. Proč? Možná to v Bělorusku jde od deseti k pěti, což skýtá obrovskou motivací k převratu, ale Lukašenko má tentokrát všechny trumfy v rukávu. 

Především má na své straně silné Rusko. Mocensky státeček typu Bělorusko nikoho na západě neohrožuje, ani nepřitahuje. Pro Putina je to naopak cenný nárazník, kde chce mít loajální vládu, a zcela jistě udělá vše pro to, aby ji udržel, viz. Ukrajina před šesti lety.

V takovém případě je také vyloučené, že by přišel svobodný svět na pomoc, protože se války s Putinem na "jeho" území bojí. Bude akorát vydávat bezzubé rezoluce a debatovat. 

Nechci znít cynicky, ale přátelé, než půjdete v Praze pohodlně demonstrovat za Bělorusko na náměstí, posílit ego, a pak na pivo nebo zmrzlinu, kdo z vás by byl ochoten jít skutečně podpořit demokracii (klidně ve zbrani) také na náměstí v Minsku? Já tedy ne.

Dál má Lukašenko zkušenosti s moderní diktaturou. Ví, že diktatury mohou dlouhodobě přežívat, i bez sovětské ideologie (nebo bez jakékoli ideologie) v zádech, stačí je trochu říznout kapitalismem, aby bylo co jíst, a co kupovat. 

A nakonec evidentně je dobře připravený - nenechává prostor pro chyby v potlačování demonstraci a odporu. 

Běloruský lid to teď nebude mít lehké. Na jednu stranu mu držím palce, aby měl sílu a odhodlání s diktaturou bojovat, na druhou stranu mám předtuchy, že akorát vykrvácí a prohraje. Doufám, že v tom druhém se mýlím.

Krumlov jinak

Koróna škodí, tak je potřeba ji aspoň do mrtě využít - navštívili jsme tedy liduprázdný Český Krumlov.

A stalo to za to! Opět jako v Rakousku - žádné autobusy, žádné zájezdy Číňanů, ulice poloprázdné, některé obchody zavřené.

Krumlov a jeho zákoutí by se dal objevovat déle, my ale "ťapeme", takže náš akční rádius, zvláště ve vedru, je značně omezený. I přesto jsme prošli vše možné (celé město) a bavilo! 

Děti vyzkoušely středověký jeřáb kousek od pivovaru. Poobědvali jsme v Depu, kde je zahrádka s malebným výhledem do parků v podhradí, a s hřištěm. Nevaří sice zdravě (i do salátu dali česnek, aby to nebylo tak stravitelné), ale čuňárny umí dobře, takže 3 že 4 byli spokojení, a to místo bylo skvělé.

Medvědí v příkopě potěší, stejně tak jako klapací kolo, ostrov nebo mosty a lodičky projíždějící propust. 

Moc příjemný byl ve vedru Městský park (jižní část centra). Krom stínu stromů a malebné promenády podél řeky, je tu hřiště s kavárničkou, a komunitní půjčovnou her a hraček. A také mlžítko. Zatímco Niki šla na výstavu Aleny Anderlové, já tam strávil s dětmi zbytek odpoledne.

Kdyby bylo více času, po cestě na parkoviště je ještě poslední hřiště s brouzdalištěm, na které už ale nedošlo.

Thayarundweg

Ještě se musím podělit o dojmy z cyklostezky, která spojuje Weidhofen an der Thaya a Slavonice. Vznikla na místě zrušené železniční trati, takže je svými mírnými sklony ideální pro všechny, kteří od sebe nečekají velké sportovní výkony. Trať sleduje údolí Dyje, které je místy široké a mírně, lemované loukami a poli, jindy zase ostřejší a lemované lesy. Příroda je ten hlavní tahák a dokonale se tu zrelaxujete.

Pro větší porci nostalgie se na této trase, která vydá na cca. 60 km, zachovaly všechny perony, staniční budky a nádraží. Místy včetně odstavných kolejí s reznoucími vagony. Sem tam trať lemují telegrafní dráty. V budkách můžete posedět a odpočinout.

Nádražní budovy pak slouží jako půjčovny elektrokol a jedno depo jako servis.

Nečekejte ale zábavu pro děti na každém kilometru ani k posezení lákající hospůdky. Za těmi musíte do stranou ležících městeček. Samotný Waidhofen pohoštění nabízí přehršel, ale nejspíš stejně skončíte ve Slavonicích.

Slavonice mne potěšily mařížskou kavárnou s domácími zákusky a "jadranskou" zmrzlinou (marketingový název, ale byla výborná a potřeboval bych vyzkoušet aspoň 5 příchutí).

Posledním požitkem pak bylo kroutit silnice zpět do Hradce - auto jsem měl jen pro sebe, a v takovém případě Mondeo moc pěkně jede.

Dovolená v Rakousku značka ideál

Letošní Rakousko nebylo ve znamení novinek. Opět jsme byli v ozkoušené destinaci Wagrain, která je příjemná svou střední velikostí - je velmi slušné vybavená, ale není extrémně přelidněná, a je tam co dělat, ale není to cíl davů turistů. A opět jsme byli v apartmánech Knappensteig, které sice nepatří k nejlevnějším, ale výbava pro rodiny s dětmi je královská, takže se nikdo nenudí. Ať už je to špičkové soukromé hřiště na terase, šlapací motokáry, balkony s výhledem na kostel a do údolí při západu slunce, nebo prakticky a celkem vkusně vybavené byty.

Mühlbach am Hochkönig byl tradičně skvělý - lepší zábavnou stezku s výhledem na skalní masivy, spolu s úžasnou restaurací Karbachalm (salát s lučním kvítím) a hřištěm Tonis Almspielplatz, kde lze strávit celé odpoledne, zatímco si děti hrají, si nelze představit.

Na Grafenbergu, který už tak byl krásný, přibyly nové vodní atrakce a kraví stezka a objevili jsme, že hospůdka Großunterbergalm je o kousek decentnější a vaří lépe než Hochaualm.

Geisterberg v Alpendorfu je a zůstane lunaparkem, kde se příliš neťape a spíše se hraje, ale budiž. Děti si to užily a zářily nadšením a já nakonec také. Jen restaurace nic moc.

Stran ťapání, pětiletý Jáchym ujde vše bez remcání - vždy s vidinou něčeho - řízků, hřiště, zmrzliny. Zato tříletý Vítek není velký chodec, ale nějaké drobné kilometry už ujde, jen pomalu. A také remcá. Vidiny chce totiž sníst hned. Kočárek už jsme ale letos vezli zbytečně. Ani jednou jsme ho nevyndali z kufu auta.

Překrásný byl Halstatt bez turistů. Městečko na břehu jezera, které má v Číně vlastní repliku, působilo jako ospalá horská vesnice, takže mezi úlovky mám fotku náměstí, kde sedí jen žena a děti. Solný důl jsme sice nestihli, ale lanovkem se jelo a kroutit ty zatáčky po cestě bavilo zase tatínka.

Soutěska Lichtensteinklamm byla dojemná pro děti, já už jsem si odžil i větší přírodní vzrůšo, ale celkově změna. Google nám po cestě připravil dvě drobné navigační zajížďky na alpské louky, které měly co do výhledů něco do sebe - aneb co se stane, když jste líní ručně zadat adresu cíle do trochu dřevní autonavigace, která pak ale narozdíl od Googlu zná schopností vozidla, dovede vás na parkoviště, a zajížďky na luka předchází asertivní výzvou "pokud je to možné, otočte se" nebo "vraťte se na značenou cestu". Google vám sice ukáže správný cíl, ale už pak nebere v potaz, že tam chcete jet po silnici. Je to ve stylu, "aha, řekli jste mi vem mne do soutěsky, ne vem mne na parkoviště kilometr od soutěsky".

Den s jízdou parovkou na úzkokolejné Taurauchbahn (mimochodem stojí zlomek aktuální ceny lístků na JHMD) nevyšel dle plánu. Kromě výtky "tati, já nejsem malý tarauch" vlak nejel vůbec, protože koróna řádí každým dnem stále více i v Rakousku. Své udělalo ale i sbírání kaštanovych listů, návštěva Mauterndorfu, městečka spícího v podhradí s příjemnou cukrárnou, a po zaplacení extra mýtného i návštěva Gmündu v Korutanech, kde sídlí muzeum Porsche. To bylo vůbec zajímavé, protože jsem se dozvěděl, že aluminiová 356 se vyráběla právě tady. Na jakémsi dřevěném kopytu (dřevěná figurína auta) se ručním vyklepáváním vytvarovala karosérie a následně se z dílů VW opět ručně dodělalo auto.

Příjemným překvapením pak byl Gmünden po cestě zpět. Městečko na jezeře s kulisou hor žije komplet u vody - směřuje sem náměstí s radnicí, je tu promenáda a trhy. Děti potěší kolesový parník nebo nejkratší tramvaj v Rakousku. Od vody se pak zvedají úzké historické uličky, které se splétají na náměstíčkách, kde ve stínu kaštanů místní již od oběda popíjejí víno. Město je známé i pro svou keramikou, a dalo by se tu strávit i více času. Nás potěšil i oběd v Burgerwerk, kde měli také výtečné vege burgery.

Nakonec i počasí přálo. Déšť byl na předpovědi skoro denně, a opravdu pršelo, ale ani jednou jsme nezmokli v akci. Vždy po cestě nebo když jsme byli na bytě. Klika, jak má být!

Za špatnou údržbu může architekt. Dáme si ještě pivo, mámo.

Šokovalo mne, že v případě pádu trojské lávky byl soudem obviněn autor.

Ta lávka 35 sloužila a obviňovat někoho, kdo ji postavil za hlubokého socialismu je přinejmenším nefér.

Ano, je pravda, že namachrovaná železobetonová moderna zřejmě vydrží o 100 let méně než kamenný klenutý oblouk, ale o tom ten problém není. 

Stačí se podívat na stav mostů a víme, koho obvinit. V Praze je to namátkou železniční mezi Holešovicemi a Libní (to bude hogofogo, až se v řece rozseká vlak plný lidí), Hlávkův pump track, a další, o kterých se aspoň už mluví, i když se nic moc neděje. Barrandovský jsme aspoň pár let zpátky natřeli, takže do něj možná tolik neteče. 

A kdo je tedy vinen? V tomhle případě jsou to všichni obyvatelé Kocourkova, jejich klientelismus a neochota se dohodnout. 

A řešení? 

Vykašleme se na údržbu, budeme ještě roky diskutovat a plánovat, co s tím, necháme to spadnout, a pak obviníme architekty. No prima! 

Zítra není dnes a kočka není pes

Strhávat monumenty hrdinů minulé doby, protože byli před 100 nebo 300 lety rasisté, mi přijde nerozumné. Rasismus byl v minulosti běžný. Běžně se masakrovali více i sousedi stejné rasy.

Ano, pokud se někdo proslavil  převážně tím, že byl otrokář, chápu. Holt sochu dolů. 

Ale rozlišoval bych ty, kteří se proslavili jinak, a vedle toho byli mainstreamoví rasisté. Já bych před 100 lety taky byl z dnešního pohledu rasista. Určitě bych tomu přinejmenším neodporoval, a kdyby se mne někdo zeptal, řekl bych mu to tak, jak to teď neradi slyšíme. Bez špetky zlého úmyslu.

Nebo proč před dvěma sty lety nebyli běžní hospodští chytráci hrdinové a nešli proti rasismu demonstrovat tehdy? Nešli, protože ho nevědomky schvalovali. Nenapadlo je ho rozporovat. A v té době někteří běžní provozní rasisté byli hrdinové boje proti diktatorům a utlačovatelům nebo vymysleli či udělali něco, co civilizaci posunulo dopředu nebo zabránilo katastrofě. Zvedli zadek a dělali dobrou věc, když ostatní mlčeli. A to teď popřeme, a budeme se na to dívat jen z jednoho pohledu. To rovnou můžeme zbořit všechny pomníky, protože vždy najdeme kritérium, podle kterého byl dotyčný hajzl.

Typicky významní lidé a leadeři mají nějakou temnou stránku. Nikdo není svatý. Založil firmu, která změnila naše životy? Jenže doma z pohledu za 100 let týral děti. Strhnout. Nebo ničil svět odpadky. Strhnout. Nebo bránil ve vedení ženám. Strhnout. Jezdil do práce autem. Strhnout. Strhnout. Strhnout. 

Když se tyčí sloup

Žiji v zemi, jejímž pupkem (jedním z pupků) je mnoho století staré náměstí. Staroměstské náměstí. Tohle náměstí se sice mění, ale není to každý den. Například od války se toho změnilo minimum. Mění se jen lidé, kteří chodí po jeho kamenech, a mění se atmosféra.

Ta částečná neměnnost je podle mne správná. Mám rád skanzeny. Mám sice ještě raději modernu, ale myslím, že na ní je dost místa jinde. A navíc ji v našem developerském klondajku dělat neumíme. O to víc si vážím skanzenů.

O to větší mravenčení u mne vyvolává, když se na tom náměstí něco mění. I když se jedná o cestu zpět do minulosti. Je to změna, změna v tomhle zdánlivě neměnném kamenném pupku jedné země, a ukázka toho, že i tady se občas dohodneme na jednoznačném řešení. 

Kde je opozice?

Nechci být kritický k opatřením v koronakrizi. Není to běžná situace. Plno zemí to zvoralo a my zrovna tolik ne, takže trochu toho chaosu bych odpustil.

Ale odmyslím-li to krizové, divím se, kde zůstala opozice. Kde je ta učesaná fialová ODS, kde je barevná TOP a kde jsou mlKlausovi hnědí? Všichni buď mlčí nebo říkají Babiši, my bychom to dělali jinak.

Kde je druhý borec, co zmákne řemeslo současné politiky? Probuďte se. Je nová doba. Nestačí řečnit u pultíku o ideálech a objevit se na Nóvě... Jsou tu voliči, kteří čekají, že aspoň kváknete.

Kdybych to bral podle aktivity, budu muset volit Babiše. Všechen respekt, jak to tu válcuje. Je opravdu dobrej. Beze srandy a bez nadsázky. Omotal si tuhle zemi kolem prstu. 

Jsou aerolinie strategické?

Nechci polemizovat s ekonomy z národní rady, ale aerolinie jsou strategický podnik, protože velcí kluci musí mít velká letadla. Full stop. 

Je to totiž jako na hřišti... 

Podívejte, Maďaři nemají letadélka a my jooo! Nebo: Polsko má míň letadýlek než já! Atd. 

Pumpneme do aerolinií zase miliardy a dosadíme tam gumídka Tvrdíka. Ten zajistí stabilizaci formou čínského kapitálu. Ekonomové a Danuše ať se jdou vycpat. 

7 minut stereo

Nic neudělá takovou radost, jako když objevíte sedmiminutovou stereo verzi krásné písně, kterou celý život znáte jen v singl verzi a ještě mono. Takovou radost mi udělali staří Procol Harum. 

Jak to jde, když #zustandoma

Překvapivě to jde. Ponorka prvních dvou týdnů pominula a máme se rádi. Neřádi. Se naučili hrát si sami. Nářadí. Koupili jsme nějaké staré lego desky a torza lodí. Predplatili HBO Go. Babylon Berlín, Bez vědomí a Nový papež. O tom více jinde. Pro děti i dospělé Zootropolis. A děti milují Lego příběh. Všechno je tu boží.

Naštěstí mám práci a plat. Ráno s notebookem sedím u velké rohového okna a nasávám sluneční paprsky. Když se probudí, stáhnu se do ložnice. A tam mastím smlouvy. Jo- smlouvy! Přichází krize, ale mám kliku, že se věci daří dokončovat. Zajímavé věci. Díky za to.

Žena vaří zdravě. Každý den dvakrát. A já nakupuji a myji nádobí. Tím pádem ale nepodporuji gastro. Omlouvám se. I když přiznám se, že jsem pár gastro věcí on line koupil. Ale jsem skrblík, takže když jsem odklikával cenu navýšenou o dopravu, bělaly mi klouby. Musel jsem se lámat, že to dělám pro ty malé podniky, ale mám pocit, že nejvíc jsem u srdce zahřál PPL a Poštu. 

Cvičím a běhám. Mám doma kolo, takže už jsem byl i za Prahou. Teď dokonce běhám každý den a zlepšil se mi čas na kilometr o minutu. Jsem růžový panter. 

Cestuji. V autě jsem si nastavil palubní desku a navigaci do němčiny. Když jedu k benzínce, pouštím si navigaci. Bitte, den Kreisverkehr an der zweiten Ausfahrt verlassen. Wenn möglich, bitte wenden. Jetzt bitte wenden. Die Route wird umberechnet. A jsem na dovolené v Rakousku. 

Sjíždím bazary. Hit jsou lego lodičky z konce 80. let, které plavou. Koupil jsem je za 200 Kč od chlapíka, který má jednu sbírku lega pro sebe a druhou pro děti. Blbé je, že se musí každý večer sušit, protože torza jsou dutá a mají jen dvě blbě malé dírky na odvodnění. Peprné je, že ta kontejnerová zaoceanská zabere celý dřez. A brzy přijde 12 silničních desek odkudsi z Orlických hor. Broučci se zblázní blahem. 

Je jaro. Pivo na balkoně už zase chutná jako v ráji. Vytáhl jsem z podlouhlého balkonového truhlíku 2 metry kořenů máty a tím pádem mohu znovu zasadit ostatní méně průbojné druhý bylinek. A z těch pak před každým jídlem sundat centimetr tlustou deku prachu. Žijeme holt ve městě a je sucho. 

Snažím se nenadávat na vládu. Jsou to hajzly, ale zrovna coronavirus není úplně rutinní úkol, takže respektuji, že ne vše se povedlo. Jinde to podělali více, jinde méně. Hlavní je, že v nemocnicích nemusí řešit, koho nechají umřít.

Babylon Berlín

Jak se mám? Děkuji za optání. Měl jsem rýmičku a mám kašlík. Zaplatil jsem si HBO Go (ty hbogo!). No a koukám se.

Do oka mi padl Babylon Berlin. Detektivní seriál z doby Výmarské republiky. Je úžasně dnešní. Postavy jsou mnohoznačné, těžko u někoho hledat jen kladné a u někoho jen záporné rysy. Hlavní klaďas, komisař Rath, takový Body a Doyle, je nevrlý feťák s nevyjasněnou minulostí válečného veterána a komplikovanými rodinnými vztahy. Druhá kladná hrdinka, kriminální asistentka Lotte zase šlape, a vynalézavě porušuje všechna pravidla, aby dosáhla svého cíle. Hlavní záporňák vlastně pomáhá, komu může, a má strach o budoucnost Německa. Ostatně jako velká část hrdinů tohoto seriálu. Jenže ouha! Každý tu budoucnost řeší jinak, a tak si nutně musí zkřížit cestu. Tohle rozkrývání postav a jejich cílů je ale právě důkladně promyšlené a pěkné.

Seriál nevařil z vody. Má páteř. Má začátek a konec, které navazují. Určitým symbolem začátku a konce je vlak z Ruska plný hraběcího zlata a jedovatého plynu, po kterém jde stát, armáda, monarchisté, ruští komunisté, falešná hraběnka i mafie. V úvodní scéně na začátku seriálu vlak přijíždí. V závěrečném dílu na konci vlak zase nekonečnou rovinou odjíždí. Symbolika.

Seriál se umně dotkne různých skutečných historických událostí. Rozehrává je a protkává právě výše vyjmenovanými skupinami. Není to lehká doba, je z ní úzko, čemuž napomáhá i film noir ladění. O co depresivnější jsou dny ve výmarském Berlíně, o to víc se lidé v noci snaží swingovat a hodit starosti za hlavu.

Swing. Hudba. Film má úžasný retro soundtrack. Ať už titulkovou píseň od herečky Severije, která si zahrála také hraběnku Sorokinu, nebo swingovky s patřičně dramatickou linkou od Bryan Ferry Orchestra. Ano, i stařičký Bryan Ferry si zazpívá v nóbl restauraci, klubu a bordelu Moka Efti. To je umně doplněno původními písněmi. Soundtrack má dvě části - tu veselou, swingovou, a pak tu temnou, scénickou, včetně dramatické titulní skladby. Doporučuji poslouchat od půlky.

První šestnáctidílná série, která se skládá ze dvou podsérií a je dějově propojená, má v sobě temno, mnohoznačnost a pnutí. Je skvělá.

Ta druhá, na tu se dívám. Možná i protože trochu navazuje a postavy jsou již "odkopané", jí chybí ten punc originality a wow efekt. Není tu žádný vlak, žádný povedený soundtrack, žádné velké proměny. I tak se na něj ale velmi dobře kouká. Na scénu více vstupují fašisté, osudový moment je krach burzy. Je tu fantom Babelsbergských studií. Z fantoma podsvětí, Arména, se stává jedna z hlavních postav. Ze stínu vystupuje do světla.

V Babylonu Berlín se nástupu Hitlera nedočkáme. Ten příklop temnoty, který by odkryl, že Německo je vlastně již v pekle, se do konce seriálu nezvedne. Jsou tam ale zmínky a narážky. Možná o to víc nahání husí kůži. Moc fajn. Doporučuji!

Hejtujeme citujeme nějakou studii

Řídící dražších aut prý dávají méně přednost na přechodech, hlásá titulek na Auto.cz. To je hodně podbízivé a nekorektní. Jednak se průzkum dělal "někde v USA", jednak určitě není dobré takto generalizovat, protože to rozdmýchává nenávist my versus oni.

Chcete hejt? 

Já mám odzkoušené, že nejhorší jsou delivery služby typu DameJidlo (ti na vás najednou téměř i když na přechodu ještě jste), pak následují černé firemní superby a passaty, speciálně když jedou na své ranní mítinki a brífinki a fifinki. Naopak auta typu BMW, Mercedes či Bentley řídí řidiči, kteří zastavují skoro vždy.

Dále u mne dost špatně skórují maminy s dětmi (kikinki) bez ohledu na to, zda jedou géčkovým merglem nebo 15 let starou Xsarou. Chrání sebe a posádku před chodci násilníky? Nestačilo by se zamknout? Nebo mají taky nervy na dranc jako brífinki výše? Moc prostě nezastavují. 

Ale je to jen můj osobní názor, který bych si mohl dovolit jako sloupkař glosátor. Ne úplně jako seriózní motoristický časopis. Jenže auto.cz je seriózní. Tedy... Je seriózní? 

Sně, úsměvně

Beatu Hlavenkovou jsem poznal jako "tu, co hraje s Lenkou na Baromantice" někdy v roce 2014. A pak už jsem na ní narážel pořád - v dobrém. Byla to ta klavíristka, co hraje na dobrých deskách známých muzikantů nebo uskupení mj. - Jaromíra Honzáka, Eternal Seekers. A pak jsem slyšel její překrásnou a dokonalou klavírní sólovku Theodoros. No a pak i další desky. Tehdy už pro mne existovala i sama Beata Hlavenková. No a pak přišel čas ji vidět i naživo - v zimě, v Anežském klášteře. Byl to impozantní zážitek. Drobná trochu nervózní žena a obrovské křídlo ve stejně obrovském sále - pekelně se soustředící na svou precizní hru na klavír. A s potleskem a nadšením publika pomalu tající do plachého úsměvu.

Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.

V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.

Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.

A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.

Energická múza

Nesmějte se mi, ale ve svých 36 letech jsem objevil the Muse.

A neopovrhujte mnou, ale líbí se mi to!

Zní to místy jak Radiohead ze začátku 90. let, místy jak Queens of the Stone Age v poslední dekádě. Šlape to trochu jako grunge, střídá to polohy, tonalitu a barvy jak kaplička thajského řidiče kamionu. Ano, je to a trochu kýčovité. A zároveň energická pecka. Prima do ospalé zimy.

Chcete to vyzkoušet? Zapněte třeba Spotify a pusťte si nejvíce hrané hity nebo nejpopulárnější desky - hity typu Uprising řeknou vše.

Vánoce 2019

Jaké byly Vánoce 2019?

Především tu byly pekelně rychle. Už jsem pochopil, že nemá cenu pracovat od nevidím do nevidím, protože pak ten rok uteče vždycky rychle, ale ještě jsem se nenaučil důležité lidi a sám sebe efektivně posílat do řitě. Takže skončilo léto a najednou byl pryč i rok 2019.

S tradiční štědrodenní pizzou k obědu. Teorie je, že když se nacpete jako prasátko, není pak třeba půst a stačí se podívat do zrcadla. Bývaly časy, kdy bych řekl, že sníst pizzu rovná se postít se. Ale to mi bylo 20. Teď bych řekl, že jsem v zrcadle viděl zlaté prasátko. Ale nebylo to vůbec tak zlé.

Na panáka s Víťou. Víťa na tom trval, a když jsme mu to splnili, byl za odměnu hrozně hodný. Zatímco jsme usrkávali long drink v baru, seděl na klíně a hrál si se sodovkou. Pak při přejezdu mezi bary usnul a další long drink absolvoval již v horizontální poloze.

Konečně doma ve čtyřech. Poprvé spolu s ženou a poprvé v Holešovicích jsme byli na Štědrý den doma. Řízky pro kluky a vinná klobása pro nás. S výborným vínem z archivu, který mám utajené za odpadkovými koši. Se salátem z Billy (nikdo jiný než já jej totiž nejí). Bylo to super - poprvé jsem se po dlouhé době na vánoce nepřejedl a cítil se tak i po fyzické stránce dobře, takže slimfit košile neurvala knoflíčky. A ta radost kloučků vyrobená doma - z přivezeného stromečku, z ozdobeného stromečku, z řízku, z nadílky. To přímočaré vískání žádná slova nenahradí.

Se stromečkem v květináči na operák (půjčený - dovezli nám ho domů, a 5. 1. zase odvezli). Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak stromeček v květináči šetří přírodu, to ať si každý přebere sám, ale svým způsobem to bylo geniálně bezstarostné. Když se dodrželo zavlažování a omezil teplotní šok, stromeček neztratil skoro ani jehličku, a to přesto, že na něm byla hromada dinosaurů, žraloků, ozdobiček a světýlek.

Nemateriálně. Tedy samozřejmě vyjma dětí, které chtějí vlakové točny, Lego, dinosaury a mají z nich pak neředěnou radost. Já jsem si pak všechno, co jsem chtěl, koupil po Vánocích :-)

No a pak postaru v Lovětíně a Radotíně. S hromadou jídla dárků a s velkou rodinou.

Tak!

A už mám zase důvod jít na náměstí :-)

investiční plán AB

Lidé vyčítají Investičnímu plánu vlády, že je nerealistický, jak seznam Ježíškovi.

Podle mne jsou plány potřeba. Ano, nebudou peníze na každou prkotinu, ale obecně investiční peníze tu jsou. Často spíše chybí připravené kvalitní investiční příležitosti. Viz. jak brbláme, že nám EU dá méně peněz na dálnice než dříve, a že nemáme postaveno. Jenže EU nám nabízela dlouhou dobu daleko víc, než jsme byli schopni šnečím tempem postavit. Chyběly totiž projekty. 

Proto bych byl spíše rád, kdyby vláda šla ještě dál a z plánu vytvořila konkrétní projekty. 

Proč tentokrát nejdu na Letnou?

Předtím to bylo proti manipulaci se státními zástupci v době vyšetřování čapí kauzy. Bylo to jako hromadné "vidíme tě, nemůžeš si tu dělat, co chceš." Byl jsem protestovat proti konkrétnímu zločinu. 

Tenhle motiv tu teď ale chybí. Nechci protestovat proti tomu, že byl někdo regulérně a demokraticky zvolen, protože jsem rád, že máme demokratické volby. 

A ano, Babiš v listopadu není lepší než Babiš před půl rokem. Ale situace je jiná a protestovat a vztekat se nad hajzlem, kterého za 2 roky zase zvolí půlka tohohle národa, je navíc ztráta času. Chceme mafiána, víme, že je to mafián a lže, kudy chodí, ale evidentně nám to nevadí. A tak ho volíme.

Píši my, protože stejně se dívám na Italy - oni volili Berlusconiho - a na Slováky - oni volili Mečiara. Že tam byl v menšině občan Beneš, který volil jinak, je historicky podružné.

Cesta ven může podle mne být jenom přes soud, přesvědčit tu většinu, co ho volí, a nebo mít silného kandidáta, který Babiše zastíní, a nebude to z bláta do louže. Ani jedno teď nevypadá realisticky, takže 16.11. budu raději trávit něčím příjemným. 

Stavitelé silnic jsou svatí

Je zajímavé číst rozhovor s ředitelem Eurovia. Dává tam často emotivní odpovědi a hezky obhajuje svou práci - viz. zde.

Je zajímavé, že se ho neptají na to, proč je v Čechách asfalt hrbolatý ihned po dokončení stavby a rozpukaný po první zimě. A proč to tak není v zahraničí.

To není nepodložené tvrzeni. Poznám to. V mém autě po přejezdu do zahraničí přestanou vrzat sedadla a cvakat roletka v kufru. Jsem na to citlivý. V kabrioletu vrzalo úplně vše a v zahraničí najednou nic.

Já bych ho ty 4 miliardy (nebo aspoň zlomek) za D47 nechal zaplatit. Jinak se kluci nikdy kvalitně stavět nenaučí. Maminka by mu vyčinila, ale o to rychleji by chápal. 

Pomoc! Hackeři napadli můj počítač!

Můj monitor stále ukazuje stejné klikyháky.

Uaaaa - nejsou to hackeři!

Jsou to jen děti a monitor počmáraly fixkou!

Naštěstí vydržel už 11 let a ani fixka mu nevadí. Po aplikaci hadříkového antiviru už zase vesele zobrazuje...

Radost z jízdy - večerní

Tuhle jsem kupoval na bazaru kus nějaké dětské výbavy a jel ho autem vyzvednout do Káraného. Chlapík se mne ptal, jestli mi dává smysl jezdit až z Radotína. A já jsem mu musel přiznat jednu věc: Je návykové večer jet autem. A sám jsem si uvědomil, jak mne to vlastně baví.

Aut na ulicích minimum, takže to opravdu jede. Nikdo se nikde netlačí, takže není potřeba moc brzdit ani zrychlovat. Motor tlumeně šelestí. Modré světlo xenonů se plazí po předmětech. Unavené tlumiče dlouhým autem houpou jak zaoceánskou lodí. Sedačka je zákeřně pohodlná. Silniční čáry plynou podél. Lampy rytmicky problikávají na palubní desku. Hudba podmaňujícně obklopuje ze všech stran.

Musím si přiznat, že mi to dělá úchylnou radost. Jenže člověk pro to většinou nemá důvod.

A tak by to vlastně mohly být recepty na zenovou rodinu. Taťko, běž se uklidnit do auta. Prosímtě, přijde početná návštěva - jeď vyzvednout židli do Pardubic. Nebo: Zapomněla jsem si naušnice na chalupě, sjedeš tam?

Radost z papíru

V práci se chystá velké stěhování do flexi office, tak jsem dnes vyklízel šuplíky a přinesl Jáchymovi tlustý štos šmíráků na kreslení.

Bože, ta radost! Málokterá hračka to nadšení kdy překonala...

...studie Mastercard, představení dodavatelů, strategie plateb, které už po půl roce pozbyly na aktuálnosti, jsou vysoce aktuální ve výtvarném umění - to vše se hodí!

Elektrická jatka

Dnes jsem měl tu čest se svézt e-tronem. A nedávno jsem řídil e-golf. 

Jmenovatel je společný: To zrychlení a reakce na plyn v jakémkoli momentu jsou strhující. 

Až to dostane do rukou ambiciózní manažerská lůza, budou na českých silnicích elektrická jatka, extrapoluji-li prostě naše stávající chování za volantem.

Potěš pán bůů! 

Věk chromového proužku

Poprvé jsem si toho všiml u BMW řady 7 nebo audi A8. Pak to přeskočilo na nižší řady a teď už se to šíří jako mor. Když to má Passat, musí to mít i Mondeo. Když to má Mondeo, musí to mít i Superb. A Scala.

Ještě nevíte, o čem je řeč?

Hovořím o nákaze zvané stříbrný chromový proužek mezi zadními světly.

Vysvětlí mi někdo, jaktože bez toho šlo tolik let žít a teď to kopírují všechny automobily? Může být vysvětlení dáno třeba nějakou povinností že zákona?

Whisky pro ducha svatého

Mark Lanegan není pro každého. I na mne je příliš syrový - jak bolest v krku. Nebo jako ocas dobré whisky. Občas si ale nějakou desku rád poslechnu, tak jako si jednou za čas vychutnám toho panáka.

Proto mne vyloženě pobavilo, že Lanegan v devadesátých letech sebe a whisky spojil na desce A Whisky for the Holy Ghost.

A zní to až archetypálně. Skladba Borracho (španělsky snad znamená ožrala), kde zazní ona "jedna whisky za každého ducha", je vlastně skvělá. Začíná čtyřmi povzdechy nebo spíše všeříkajícím stenáním. Pokračuje pomalým lehce disharmonickým štkaním kytary, které připomíná potácejícího se opilce, prokládaným akordy upomínajícími na dobu grungeovou, chaotickým rozjetým sólem. A chraplavým baritonem jak od strýčka Waitse. To je Lanegan, jak ho máme rádi.

Here comes the devil, prowl around
One whisky for every ghost
And I'm sorry for what I've done
Cause it's me who knows what it cost
It breaks and it breathes, and it tears you apart
It bites and it bleeds
And this desert turns to ocean over me

O to milejší jsou housle v následující skladbě jakožto i dalších, a vlastně i úvodní pomalá akustická, následovaná dalšími v průběhu desky.

Místy americké country, ale stylizované. Místy grunge. Místy folk. Je tam totiž plno Laneganových duchů. Duchy máme všichni. A každý z nich si zaslouží svou whisky. A když jich je moc, je to hodně panáků. Snad proto už přes deset let držím tvrdou zásadu, že tvrdým připíjím jen na radost a na malá vítězství. A ta velká zaslouží bublinky. Hodně bublinek. Na zdraví!

Králíkárna na konci světa

Jsem vesmírně potěšen. Na dalších úsecích metra C bude v tunelu LTE signál. Je v tom skrytá symbolika dneška: Králíkárna s Wi-Fi. Přečtěme si v metru třeba o konci světa.

A neberte to tak, že jsem nad věcí. Jsem jeden z vás. Jeden z davu. Hektolitry dopaminu!

Zářím záříš září

Je září a v práci už zase záříme. Králíčci se vrátili do kotců, uvědomili si smrtelnost kalendářního roku a jeho rozpočtů. Otáčkoměr pracovního tempa jede na plné obrátky do červeného pole. Co se nestihlo za dva kvartály do léta, nutno jest stihnouti za kvartál vánoční.

Konec roku právě začal, říkají e-shopy.

Můžou na to mít tabulky a projektové plány. Někdo má Prince2 certifikovaného projekťáka. Ale fakt je, že v posledním čtvrtletí je pravidlem nestíhat.

Králíčci v kotcích v prvním půli roku hledají řešení. Tohle by šlo, ale není to ono, vezměme to další. To nás ale vrhne zase na začátek. Hele, ale chceme to jednou přece udělat pořádně. No tak jo. A v posledním kvartálu vezmou na milost to první, aby něco bylo.

Píši to s hořkou nadsázkou - i na tom je něco krásného, jako že každý rok přijde jaro léto podzim debilní vánoce a zima.

Váš ne-realitní makléř, kordiálně. 

Drahá Praho!

Za cenu bydlení v tvém centru před několika lety půjdeme teď oprášit vidle a stát každý den do kolony u Rudné. Zn.: Bydlet je potřeba teď a tady, bez ohledu na manýry peněžního a realitního trhu. 

Nový papež

Už jste viděli trailer na The New Pope? Zřejmě to zase bude "svérázné"...

Negative Capability

Zmínil jsem ji tu - Marianne Faithfull. Majitelku nenapodobitelného křapláku, dceru z dobré rodiny, která za mlada byla roztomilá, v chemických experimentech hrála první ligu, ale v hudbě spíše okresní přebor. Ale také milenka Micka Jaggera a herečka.

Slyšet její "vypitý krákorák" z devadesátek již byl zážitek (jedná se o metaforu, tou dobou už se léta držela na uzdě). A nemůžu se ubránit dojmu, že stárnutí mu přidalo ještě něhu a cit, který přichází s léty.

Poslední deska Negative Capability stojí nejen proto za pozornost. Umělkyně se na svých starých, ale i aktuálních písních spojila hned s několika umělci, mimo jiné s Warrenem Ellisem z the Bad Seeds Nicka Cavea, Nickem Cavem nebo Markem Laneganem.

A dá se říct, že ji to katapultovalo do vyšší ligy. V momentu, kdy na Gypsy Faierie Queen zpívá s Nickem duo za doprovodu Ellisových houslí, se slzy samy hrnou do očí dojetím. Krásné!

Je to osobité, až do konce se to dobře poslouchá, ale rukopis hostů se nezapře. Někdy se až skoro říct, že písně jsou remaky, kde hostuje autorka. Tohle dokonale naplňuje definici synergie. 

A jinak působí As Tears Go By, prvotina tehdy náctileté umělkyně, když ji slyšíte ve verzi z roku 1964, a jiné je vyznění, když ji zpívá znovu na sklonku života. Jiný kontext, jiný význam.

Z písní i ze jména desky obecně cítím smutek a bilancování. Ať už proto, že se vrací k svým osudovým písním nebo protože zpívá z velké části o stáří a samotě. A je to bolestivě autentické, od srdce.

Podobně to nakonec bylo cítit u You want it Darker od Leonarda Cohena, který dozpíval a odešel. Cohen deskou říkal jasné "odcházím", ale to by tady byla škoda, protože Marianne Faithfull snad jen bilancuje, a má v hudbě ještě co říct. Možná víc než kdy předtím. Doufejme tedy, že se jedná o úvodní slovo nové kapitoly, ne slovo poslední.

Vousaté australské housle

Objevuji australské Dirty Three. Pokud vám někdy vyrazily dech housle ve skladbách Nicka Cavea třeba na desce No More Shall We Part nebo třeba v The Gypsy Faerie Queen od Marianne Faithfull, není velrybí nářek, jsou to Dirty Three. Respektive jsou to housle vousáče Warrena Ellise, houslisty a basisty Dirty Three. Caveovi evidentně dech vzaly, a tak spolu tihle dva spojili posledních skoro 20 let hudební kariéry.

A cože to je za kapelu? Nedají se vlastně moc poslouchat, ale mají velmi světlá až zářící místa. Třeba deska In the Fishtank 7 je takové americké country pojaté jaksi více meditativně. Od začátku až do konce dobré! Nebo jedna právě s Cavem - Time Jesum Transeuntum Et Non Riverentum - umí vás ponořit až po uši do houpavého snění.

Jiné desky se "příjemně poslouchají", ale zatím jsem nenašel světlé body. A jiné mají naopak tvrdou slupku, tvrdé jádro a... žádnou dužinu. Něžní australští pankáči.

Nikomu jinému než sobě bych to tedy asi od srdce nedoporučil. Warren Ellis má v hudbě prostě větší význam tím, že způsobil stylový přerod právě známějšího Nicka Cavea. Ale můžete to zkusit na vlastní nebezpečí také. Ale... jen pokud jste přežili Mahavishnu Orchestra :-) :-) :-)

Spaní v autě

Nedávno jsem u kolegy na chatě zkusil spát v autě. V myšlenkách to vždy mělo nádech romantiky. Jen v reálu to bylo úplně jinak:

1. Nejsou tam brouci: Ačkoli jsem do auta proskočil chvatem hodným kaskadéra a ihned zavřel, přišli nejspíš z batohu nebo odjinud - auto bylo najednou plné brouků a pavouků. Ale OK, žádní komáři.
2. Je velké a polstrované: Ano, rovná spací plocha v Mondeu sice má rozměr 1,5 postele, ale i přes polstrování a karimatku je to mučírna. Je hrozně tvrdé. doporučuji nafukovací matraci.
3. Nic vás nebude rušit: Není to pravda. U hlavy jsem měl CD měnič, který potichu cvakal, dokud jsem neusnul. A to v něm nebyla žádná CD. Ale je fakt, že uvnitř je jinak klid.
4. Přímo u hlavy je v kufru zásuvka na nabití mobilu: Ano. A funguje. Jen jsem nějak dostal strach, že mi přes noc vybije baterku. Takže jsem nakonec raději mobil vypojil a nechal ho vybít.
5. Bude to "čistá akce". Kdyby kolega neposekal trávník, možná. Takhle ale auto doteď vypadá, jako že přivezlo sklizeň z pole.

Takže příště na návštěvě asi zůstanu u spaní pod širákem. Na druhou stranu v autě jsou lampičky, neprší do něj, nepadá rosa, a nejspíš by v něm bylo o kousíček teplej než pod širákem.

A akce u kolegy na chatě přímo u Jizery se vyvedla. To místo je nádherné a koupání také - se schody do vody a s rovnou hladkou skálou na dně. To je jak lézt do bazénu a i nevodník to musí milovat.

Letní Rakousko 2019

Znovu a znovu mne nepřestává fascinovat, jak pěkně jsou rakouské hory vybavené pro dovolené rodin s dětmi. Letos jsme byli týden v Hinterglemmu a škála možností by tu byla aspoň na 14 dní. 

Počínaje horskými cestami s plněním různých úkolů (Montelinos Erlebnisweg nebo Berg Kodok), přes restaurace předhánějící se ve výhledech a dětských atrakcích (Roßwaldhütte, Panoramaalm nebo Westgipfelhütte), přes systém lanovek s kartou Jokercard v ceně ubytování pro cyklisty, kočárky apod., konče koupališti, hřišti v údolí, cyklostezkami a traily nebo např. krásnou procházkou až na konec údolí s koupacím potůčkem Teufelwasser a strakatými kravičkami, kam až oko dohlédne.

To se prolíná s okolní přírodou - borůvky, lesní jahody, maliny, louky bez klíšťat, křišťálové horské potůčky a tůňky, kde lze do zmrznutí stavět přehrady, o velký kus nižší teploty než v Čechách, a hlavně dech beroucí výhledy. Úžasné je, jak Rakušané přírodu berou do hry. 

A děti to milovaly! Už od rána se každý den těšily, že pojedou "lanovkem" a zají to řízkem.

A když to jeden den hrozilo deštěm, v rámci Jokercard byla zdarma úzkokolejka Pinzgauer Lokalbahn z Zell am See, kterou jsme zajeli do starého městečka Mittersill, kde shodou okolností zrovna byla autentická letní slavnost. Jet by se dalo až k vodopádům v Krimmlu, ale pro děti to bylo tak akorát. 

Na druhou stranu se dá říct, že oproti loňsku to bylo ještě průmyslovější, a to přestože jsme bydleli v apartmánu skoro na konci údolí, kde byl slyšet jen vodopád z protější straně. Prostě už tam těch rodin, cyklistů a businessů bylo nějak moc, stálo to víc peněz a bylo méně s citem pro detail a člověka. Našeptávala to i místní hustou dopravou úplně dodělaná údolní silnice, která si s pověstnou českou silnicí v ničem nezadala.

Ale vím, že kousek dál a výš jsou pořád Alpy a stezky, kde za celý den potkám jen pár lidí, horská chata je decentní bez lanovky, servíruje skromnou krmi a hostinská se šíleným dialektem zeptá, kam jdu. Uspokojením tu bývá ten klid a to nekonečné, jak noha míjí nohu.

Teď mi budiž naplněním, že se raduji, když se děti radují z nevšedních zážitků, a můžu jen doufat, že tím zaseji semínko lásky k horám, a že jednou třeba budou šoupat nohama se mnou po horských cestách i bez toho lunaparku. Nakonec i v Hinterglemmu - když se člověk podíval správným okem a správným směrem - byla převaha velké nádhery stále absolutní.

Brexit - ať žije Boris!

Brexit se mi nelíbí, ale je to věc Britů. Johnson je podle všeho člověk, kterého bych pro jeho morálně volní vlastnosti nemohl volit. Ale to jak brexit vyřešil, je svým způsobem kulantní.

Nejsem sice rád, že obchází parlament, ale z laického pohledu se zdá, že jednání už se dobu nikam moc neposouvá.

Britové si přece zvolili brexit, byť těsně nadpoloviční většinou, tak proč by se najednou neměl udát? Můj názor není podložený žádnými fakty, ale myslím si, že život jde dál. Kamenujte mne. Myslím si, že ani tvrdý brexit nepovede k takové krizi, jakou si kreslíme. Objektivně může dojít k hospodářskému poklesu (jenže měřeno vůči čemu - nebyl by v té samé době pokles tak jako tak?), ale bude to pokles, kdy lidé budou bydlet na ulicích a umírat hlady? Troufám si tvrdit, že ne.

A ne, opravdu nevím, jak bych řešil hranice v Irsku. Mně se neptejte, já jsem brexit nevolil. Ona se taky nějaká cesta najde.

Staniž se už konečně vůle toho debilního referenda, doufejme, že z toho všichni odejdeme patřičně ponaučení, a že nebude žádný czexit.

Poprvé na silnici

V sobotu jsem poprvé seděl a také jel na silničním kole. Je zvláštní, že intenzivněji se cyklistice věnuji již patnáctým rokem, ale s výjimkou jízdy na prastarém favoritu mi tato zajímavá disciplína, prabába cyklistiky, dosud unikala. Je to asi jako jezdit 15 let autem, mít zkoušku z řízení, ale nemít žádnou znalost pravidel.

Vy, co na silničce jezdíte běžně, mi odpusťte nošení dříví do lesa v následujících řádcích.

První dojem je, že to oproti horáku jede. Ďábelsky. Šlápnete a sviští to zadarmo. Asi jako sednout z Defíka do Fabie. Součástí prvního dojmu je nicméně také intenzivní bolest rukou - hlavně zápěstí a loketních kloubů. Teoreticky řečeno, můžu si za to sám, že mi je 36. Ale nějaký objektivní důvod, proč mne na Fujině nebo Cannondale nebolí nic, musí existovat. A jmenuje se kvalitní odpružení (v druhém případě též posez "paní radová"). Aluminiové silniční kolo nemá NIC :-)

Druhý dojem: vůbec to není tak neobratné, jak to působí. Umí to i krátké oblouky a zároveň tenoučká pneumatika v zatáčce ihned nepodklouzne, jak jsem si vždycky myslel - a to ani bez zvláštního umu. I přes divně zahnutá úzká řídítka je to normální kolo. Brzdí to normálně. Když na to hamtnete, kolo nepodklouzne.

Dojem třetí: Auta nebyla tak hrozná. Možná to byla dobrá volba trasy v Polabí, kde na kole jezdí všude furt všichni. Možná to byla poloviční šířka a dvojnásobná rychlost kola oproti horskému.

Dojem čtvrtý = bolest revisited. Bolest se s přibývajícími kilometry nevytratí. Naopak směrem k cíli už jsem každému výmolu téměř dával vlastní jméno. A na středočeských silnicích mi pomalu docházela jména v kalendáři. Přišel na řadu anglický, německý, hebrejský, židovský...

Ve skutečnosti jsme ujeli jen 62 kilometrů - proti horáku pekelně rychle. A mělo to kouzlo. Kolega, který mne vytáhl, mne provedl od Sadové okruhem Polabím, přes Kersko, Cerhenice, Poděbrady a Nymburk, políčky, podél řeky, po úzkých opuštěných silnicích. Ta krajina z rozpáleného asfaltu není nudná. Sobotní promenáda v Poděbradech a pouť v Nymburce, pizza a pivo. A jako bonus koupačka v pískovně na Sadové. Nebyl lepší způsob, jak si užít poslední opravdu letní dny.

No a asi se ptáte, jestli si silnici koupím, a budu jezdit. Jděte mi s takovými otázkami k šípku! Mám se rád :-)