Víno proudí v žílách

Už zase se jsem se přistihl, jak nechávám pár tisíc za víno na svém oblíbeném e-shopu. Do očí to bije, ale na druhou stranu nekupuji vína nijak drahá, a kdybych tahal při každém nákupu v Bille jednu láhev stejně drahého, leč špatného vína, bude to opticky vypadat, že jsem utratil míň, ale budou z toho bolet záda a především: chuťové pohárky zůstanou nenaplněné.

A ta nádhera, když přijdou krabice s francouzskými popisky, jimiž se táhne jako tenká červená stuha slovo "Alsace". Tolik kil, která nemusím tahat z obchodu a z takové dálky. Stačí natočit sklenku do správné polohy a tekutina sama steče do hrdla. A pak už jen odnést sklo do tříděného.

Bílá vína z Alsaska mám rád a v obchodech to není úplně mainstream. Vím, že mají nějakou takovou místy až paličatou polohu chuti. Ale co bych si to nepřiznal - ve víně jsem a budu šašek ukřičený. Rozumějte, rád bych se kultivoval, ale nemám na to pohárky ani paměť.

Nicméně zpět k věci: "Alsace" je zavádějící, protože tam odsud neznám dobrá červená vína. V krabici se vedle bílých alsaských vyskytují i červená z Cotes-du-Rhone. Jih nebo sever? Nevím. Měl bych? Blažený úsměv o mrazivých zimních večerech jako omluva stačí.

Budu moc rád, když se do obou těch oblastí někdy v životě podívám. Nakonec letos by mohla být dobrá příležitost - jedu na svatební veselici do Burgundska. Ale moje kreditka má limit jen 100 tisíc

Pokud byste si také rádi ušetřili kroky díky krabicím popsaným Alsace, zkuste Vínokrám. Mají středeční rozvoz po Praze zdarma, ale může se stát, že středa je pátek. Víno nemá úplně jízdní řád.

Off-topic: A jak jezdí C5

C5 jsem uvažoval jako alternativu Fordu Mondeo. Pro čtenáře je dokonce Citroen daleko zábavnější, a tak jsem se rozhodl ho popsat jako bonus. Před sedmi lety jsem vám to dokonce slíbil. Omlouvám se také všem majitelům - můj dojem se zakládá na dvoudenní výpůjčce na delší obchodní cestu přes Alpy.

Jak tedy jezdí?

Patentované pružení je velmi ale velmi osobité. Na rovinkách vyhlazuje silnici jako tehdejší Mercedes E, do zatáček se překvapivě nenaklání, ale ani se nesnaží působit zbytečně ostře. Akorát když zrychlíte, zvedne se příď jako u parníku, takže nevidíte na silnici. Musíte povolit pedál, a příď si zase sedne. To se opakuje, dokud nenastavíte režim pružení na nějaký "silniční".

Volant zvláštního designu se otáčí, ale prostředek s tlačítky a houkačkou zůstává pevný. Chvíli si na to musíte zvykat, ale pak to začne být sranda. Vlastně tlačítka bez ohledu na natočení volantu najdete vždy na stejném místě - no není to fajn? Není. Fajn je i palubní deska. V jejím středu se nachází ovládání kosmické lodi Enterprise. Tolik tlačítek jsem nikdy pohromadě v matici neviděl. Navíc velmi malý displej navigace někdo natočil ke spolujezdci. Francie je země emancipovaných spolujezdců. Nerovnost, nevolnost a bratrství.

Palubní deska je i jinak dost škaredá - jak se zbytek auta povedl, zde jako by tvůrci nevěděli, co s tím vším prostorem před řidičem a tak tam podivně umístili klikatou imitaci kovu, která palubku půlí, jako by ji přeřízla a křivě opět zkoušela složit k sobě. Madla dveří opět nejsou taková, jaká je známe odjinud - jsou to zapletené preclíky. Brezel. Možná proto měl Citroen reklamu založenou na sloganu "Unmistakably German" - pro pobavení doporučuji shlédnout.

Co je ale francouzské, jsou sedadla. Jsou to bez nadsázky nejpohodlnější sedadla v levné/manažerské střední třídě, na jakých jsem seděl. A nezadají si ani s Mercedesem. Navíc měla na svou dobu osobitý (pěkný) tvar. Dnes se všechny automobilky běžně snaží, aby sedadla měla zajímavý vzor nebo tvar, ale v roce 2007 to běžné nebylo. Body sbírala i prosklená střecha, tu si ale lze zaplatit do jakéhokoli auta. Jen k tomu Citroenu prostě nějak víc sedla. S výhledem na vrcholky hor nad vámi úplně souzněla. Když nevidíte na silnici přes kapotu, která zrovna trčí k obloze jako bageta z piknikového košíku, vidíte aspoň nahoru.

Citroen jako ztělesnění osobitosti je tak krásný, až dokazuje, že i rodinné auto umí být nepraktické. Má sice běžně osmnáctipalcová kola (ano, všimněte si u vás na ulici - cé pětky mají vždy větší než běžná kola) a elegantní design, jen to vede k tomu, že se  karoserie směrem dozadu zužuje, takže bez parkovací kamery se skoro nedá couvat. Kufr je papírově malý (víme ale, že o litrech to není) a blbě přístupný ve srovnání s hladovou jámou třeba Insignie. Ani pro cestující není vůz nikterak opulentně prostorný - zůstává ale solidním standardem.

Motory nesoudím. Ačkoli se jednalo o stejný motor jako jsem měl ve Focusu nebo v Mondeu, přišel mi přenos výkonu na vozovku slabý. To již jen dle recenzí platilo i pro šestiválcový diesel a 2,2 litrový dálniční stíhač. Kvůli rychlosti by si to ale člověk nekoupil.

Celkově mne spíše právě ta osobitost, která někdy autům chybí, a pohodlí dost nakoupily. Nebýt nepříznivých statistik poruchovosti a špatné nabídky pěkných kusů, asi bych teď jezdil Citroenem C5. Tohle auto je navenek nenápadné, ale z řidičského pohledu vyčnívá a je to zážitek ho řídit. Zřejmě dokonce takový, že se stále ještě vyrábí a slaví tak neuvěřitelný desátý rok na trhu.

Není to překvapení

Výsledek voleb ukazuje, že kandidát prostě musí mít "šťávu", aby zaujal i lidi, kteří se rozhodují emocemi. Pan Drahoš ji při vší účtě neměl a svou kampaň stavěl na slabě formulovaných útocích na hrad a apelu na slušnost, která nám zatím, při vší účtě k Čechům, chybí. Stačí se chvilku pohybovat po silnici a budete vědět, o čem mluvím.

Ale jak jsem psal naposledy, Zeman je jen prezident. Bude to pět let ostudy, kterou přežijeme.

Důležitý je parlament, kde je znovu vidět, že protikandidát musí být v podstatě větší populista než Babiš s musí mít vlastní témata či výkřiky, které zaujmou. Období, kdy politiku dělali disidenti a idealisté už podle mne nenastane.

Držme si palce. I jiné evropské země měly své období ostudy a tmy, a zvedlo se to. Je to nejen o myšlenkách, ale i o konkrétních lidech. Jen prostě čekejme, že ten další protikandidát bude muset být driáčník, který rozhodně lidem z měst nebude 100% vyhovovat. Spíš naopak. A pokud už idealista, bude muset být zase totální populista, což se "nám" taky líbit nebude.

Jak jezdí Mondeo?

Krásně. Je líné, ale táhne dostatečně na to, aby dopravilo posádku s nákladem až po strop z místa A do místa B (ostatně jako každé auto). Chce se nechat řídit - když se mu věnujete, poslouchá zostra jak německý ovčák na slovo. Když ne, cuká až otravně volantem a utíká na nerovnostech do stran. Je (a to bych zvýraznil) opulentně prostorné, ale přesto sedne jak sako na míru. Žehlí a sedí jak přilepené, ale je obžérsky pohodlné, až se nechce vystupovat. Vpředu před řidičem majestátně trčící kapota připomíná staré kárky z osmdesátek. Je po Focusu možná trochu hlučnější, než bych čekal. Dvouspojkový automat je absolutní blaho, pokud chcete cestovat a ne závodit. Pokrok nezastavíte, takže při běžném zrychlení řadí výrazně hladčeji a svižněji než manuál, jen při změně tempa neumí číst myšlenky řidiče tak pohotově jako ruce a nohy. Jezdí celkem ekologicky - nekouří a bere 6,2 litru. Xenony jsou fajn - i bez dálkových světel po tmě včas osvětlí chodce na krajnici. Příjemné jsou drobnosti typu naklápění zrcátek při couvání nebo nastavení zrcátek a sedadel podle klíčků, či konečně perfektně fungující komunikace s telefonem přes bluetooth. A můžu se uchechtat, když hlasové ovládání anglicky vyslovuje jména z telefonního seznamu nebo na povely reaguje úplně jinak než řeknete.

A kufr? Na první pohled dech beroucí gigant - dlouhý, široký a perfektně přístupný. Jenže pozor, pod roletkou je relativně nízký - za to může rezerva, nad kterou je asi 5 cm místa na nářadí, a pak tlustá překližková podlaha, nad kterou mám ještě navíc druhý zátěžový koberec. To bylo ve Focusu řešeno úsporněji a lépe. Takže proti Focusu se jedná spíše o mírný nárůst na litry a velká výhoda nastane jen pouze, pokud bych uvnitř chtěl přespat nebo převézt skříň.

Ale za ty nevelké peníze nelituji ničeho, snad jen, že to není ten benzín s 240 koňmi, který stál hned vedle za stejný peníz, ale prostě neměl tempomat. Nemáme tedy benzínové vrum vrum, ale holt jen naftové frk frk, spojené zase s podstatně vyšší šanci zůstat v příštích pěti letech naživu. V této životní fázi je určitý rychlostní asketismus zcela jistě správný.

Potichu?

Má okna mne perfektně izolují od skutečnosti, že pod mým domem vede částečně tranzitní komunikace přes Holešovice. I tak o této skutečnosti neustále vím - něco okna pustí.

Dnes ale snídám potichu. Ulice je prázdná. Snídám po apokalypse, po zákazu aut, po vyčerpání ropy. Snídám v roce 2100, ačkoli tou dobou už asi budu mrtev.

Libeňský most je totiž zavřený pro dopravu a moje čtvrť je poloostrov.

Dnes jsem tam byl před snídaní běhat a bylo to fenoménální! Barikády skoro jako když říkají: "Pozor, opouštíte západní Prahu." Je o týden později, komunističtí zombies po celé ČR zvolili Zemana s tím, že bylo a bude líp, protože "von je to chytrej chlap a nebojí se řikat správný věci", ale pražská kavárna to nevzdala a opevnila se na pravém břehu, mohutně podporována demagogickou evropskou liberální levicí. Praha je rozdělena do zón a kde jinde by mělo být semeniště pražské kavárny než na Praze 7... Dál už jen rezavé tramvajové koleje, široký prázdný most do mlhy, a mátožné postavy. Ve vzduchu nevoní normy plnící diesel, ale marihuana. Letím nad pilíři mostu. Hou hou!

Leden. Tma.

Leden. Neděle. Půl desáté ráno a je pořád šero jak v Moskvě. Byl jsem si zaběhat, ale děti ještě spí. Asi ten signál přírody vyhodnotily lépe než já.

S voňavým Roiboosem se rozlévá do žil blaho.

Ohlédnutí za rokem 2017

Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?

Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka. 

Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.

Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.

Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.

Policie závodí

Policie si kupuje nové skryté závoďáky, aby mohla teatrálně dohánět piráty silnic za jízdu rychlostí zvuku.

Policie už jaksi nepostřehla, že devadesátá léta skončila, provoz neumožňuje jet více než 100kmh, benzín je drahý a SUV s chraplavými dvoulitrovými turbodiesely ztrácí ve vyšší rychlosti patřičný požitek a tedy nedávají k pirátské jízdě úplně motivaci.

Stálo by za to s poučit ve vyspělých zemích, kde se dohlíží na věci jako bezpečný odstup, jízda vpravo, nepodjíždění apod.

Ale chápu, že každý je radši kovbojem, který krotí mustangy, než nahánět telata do ohrady.

Krásný slunovrat!

Tak máme za sebou nejdelší noc a dny se prodlužují. A začíná se blížit jaro. Slunovrat je první první porce optimismu na začátku zimy.

Vánice

Je něco zvrhle krásného, když jedete autem uprostřed Vysočiny po sněhem pokryté státovce, pod koly to chroupe jako prašan na sjezdovce, proti čelnímu sklu se valí chumelce sněhu, sedadlo příjemně hřeje, muzika hraje, a celý ten chrám samoty se v opuštěné krajině tiše plíží večerní tmou. Pomalu, kilometr po kilometru, zatáčku za zatáčkou. Místy vozovku značí jen odrazky patníků. Jako na běžkách ve vánici.

Vím, mohlo to skončit špatně, v pangejtu, ale dopadlo to dobře. O to hezčí vzpomínka.

Volavka?

Bazarová reality show pokračuje.

Je zajímavé, když se vaše auto znovu objeví v bazaru, kde jste ho koupili, a ten vám ho cílenou reklamou zobrazí na Facebooku. Stejná konfigurace, stejná výbava, stejné oděrky... ale moment! Je to přece vaše kárka! Říkáte si pak, jestli ten krám ještě pořád stojí pod okny nebo už s ním nemáte na víkendovou cestu na chalupu počítat.

A tak se pak vlastně nedivíte, že když voláte do áček na kterékoli auto, které se vám líbí, řeknou, že je již prodané, ale mají jiná hezká auta, a že máte přijít do bazaru...

Malý pán

Na České televizi je on-line k vidění roztomilá loutková pohádka - Malý pán. Rozhodně doporučuji.

Krom toho, že je to moc hezky udělané, to má i příjemnou hloubku.

Normálně sladký čaj nepiji, ale...

Objevil jsem úplně náhodou ďábelskou bluesovou desku. Buddy Guy Sweet Tea. Zaujala mne jedna písnička, a tak jsem si pustil od začátku. Blues jak poleno od starého černého bluesmana. Není to ale věc, co by žila z podstaty. Chlapík, který se narodil v roce 1936 a vyrůstal na klasickém blues, natočí v roce 2001 desku, která zní autenticky, jak od Hendrixe z konce 60. let. Možná za to můžou ty bubny, které odbíjejí tak otupujícně přesně, jak při nějakém šamanském rituálu. Možná za to může kytara, která geniální sóla nehraje sólo, ale nějak tak se rozplývá vcelku.

Začne to Done Get Old, autentickou akustickou zpovědí chlapíka, který zjistil, že mu je 65. Jak čerstvě vylovené od Mississipi. A pak už to šlape jak parní lokomotiva. Písničky Baby Please Don't Leave me now nebo She's Got the Devil in Her jsou malý svátek.

Vím, že blues nesnášíte. Je to pro většinu lidí divný žánr. Nesnášejte ho dál. Tahle věc je ale geniální.

Stejně jako ta vína od břehů Rhony, který jsem objevil. Každá nová lahev mi dělá radost. 

Kyvadlo mezi levicí a pravicí

Volby bohužel dopadly, jak jsem čekal - snad až na hodně velký propad socdem. Na každý pád moje pravice zase prohrála.

A obecně prohrálo staré bezpečné černobílé vidění světa. Kyvadlo politické rovnováhy se už nehoupe mezi levicí a pravicí. Utrhlo se celé a odletělo do prdele. A vůbec nechápu plno z vás, které dobře znám, a kteří jste tyhle divné strany volili, Hynku, Jarmilo, Viléme.

Jsem zvědav, co příští 4 roky přinesou. Budu žába ve vařící se vodě? Vídeň je každopádně hrozně milé město. Čech se tam cítí jako doma. Jen to chce umět německy. Juhůůů. A to umím!

Hotové nebo správné?

Zemana nevolím a nesouhlasím s ním ve většině výroků a činů.

Co je ale bytostně pravdivé je, že anexe Krymu je hotová věc. Nebo snad, kamarádi, půjdete válčit na východní frontu? Co jsme udělali pro Kyjev nebo pro krymské Tatary, když tam Rusko vpadlo? Nic. Moralizovali v kavárně. Já moralizoval na pláži v tropech, bylo mi tam moc dobře, s masáží a koktejlem.

Zemanův výrok se hystericky překrucuje. Zeman snad neříkal, že je to dobré, ale že to je hotové - nebo ne?

Na druhou stranu uznávám, že celkově je Zeman velmi proruský, a v tomto kontextu může jeho poslední výrok vyvolávat otazníky ohledně výkladu.

Á... myšmaš!

A pak jsem narazil na Vivaldiho "čtvero" hrané dobově. Jiné nástroje, jiný zvuk. Na jednu stranu syrové, na druhou možná trochu kýčovité, dramatické. Něco tak starého a přece zase nového.

Velkolepá kulisa k výbornému Vrhunskému vínu. Něco  tak "suchého" už jsem dlouho nepil a moc za něj díky. Po všech mnohoznačných francouzácích tahle patro odírající přímočarost odzbrojuje.

A abych vypadal ještě "kulturněji", dodám, že jsem byl nedávno upomenut neznámým kolegou, že si při čůrání pískám Griega, a že to ještě v bance na toaletách neslyšel. Mne by to taky nenapadlo. Prostě melodie v hlavě. A tím se s vámi pro dnešek loučím.

Nervous trees

A chválit Krištofa Kinteru je jako nosit dříví do lesa. Vy jste totiž přece, milí čtenáři, kulturní.

Tak vám vlastně jen chci zprostředkovat svůj dojem z téhle bezvadné výstavy. Nebo... opravdu výstavy? Musel jsem se totiž mnohokrát bezděky z plna hrdla smát. Třesoucí se stromečky klepající nožičkami do ticha obrovského sálu Rudolfina. Ale nejen to. A mnohokrát jsem stál fascinován tou vší "svojí" krásou, větvitostí a monumentálností těch instalací. A vlastně i nějaký úšklebek a ironie nad tímhle světem se tím táhne jako tenká červená linka. Po chvíli už to nesledujete z ohledu návštěvníka (vy a naproti obraz), ale necháte se vtáhnout do jeho světa.

Lepší tedy "výstavu" už jsem dlouho neviděl. Takže šup do Rudolfina, podle všeho končí v listopadu.

Kolaps...wow

Abych nezapomněl, byl jsem se sestřičkou na novém cirkusu - Kolaps v podání Loosers Cirque Company.

Musím říct, že to bylo strhující. Už jsem viděl představení hravá, vtipná, rozeskákaná a já nevím co ještě, ale tahle banda svalovců a svalovkyň na to jde přes krásně ryzí brutální sílu. Krásní muži a krásně silné ženy.

Tolik potu, magnesia na dlaních. Tolik vztlačení, odrazů, skoků a pádů do silných paží. Facinující. Vydřené často do extrému, ale přitom harmonické.

Jedna scéna za všechny - dva páry soutěží. On nadhazuje ji nad hlavu, ona mu sklouzává otočkou zpět do náruče. Nesmí ji položit. Nesmí přestat. Druhý pár - ona stojí jemu na ramenou. Pomalu se pohybují prostorem. Svaly škubou. Minuty ubíhají. Euforie. Poslední zoufalá síla dochází. Druhý pár to vzdal. Ohlušující potlesk...

Není to ale jen o tom - strhující jsou také taneční a akrobatické scény. Výrazovost, choreografie, sladění jednotlivých aktérů na setinu sekundy, vzájemná interakce na jevišti - profesionální a nápadité.

A neméně pak autorská na živo hraná strhující scénická multiinstrumentální hudba (a aby to doplnilo předešlé - krásný pár ona a on). Vše pak perfektně zakulacují až přísně geometrické vizuální efekty.

Wow za ten celek! Perfektní. Doporučuji všemi pěti.

A jak LB prodává auto?

Věděl jsem po průzkumu internetu, že za 9 let starého Focuse 2.0 TDCi v top výbavě mohu dostat ca. 150 tisíc od soukromého zájemce, který docení výborný stav vozu, nebo 125 tisíc od autobazaru. Zároveň jsem ale tušil, že sehnat na podzim soukromého zájemce bude obtížné, a převod problematický, zatímco bazar vše vyřídí během pár desítek minut.

V bazaru, kde jsem koupil nové auto, to staré prohlédli a nabídli 110 tisíc. Smlouváním neuhnuli ani o korunu. Rozhodl jsem se tedy udělat pěkné fotky a vyvěsit auto pro známé na Facebook. Protože nebyla žádná reakce, dal jsem zároveň inzerát na Sauto. A hned druhý se ozvala Áčka a Auto Esa.

Pokud jste v těchto bazarech někdy prodávali nebo o tom aspoň něco četli, bude vás nejspíše lehce mrazit. Některé články mají až nádech absurdna. A právě z toho důvodu jsem dostal chuť to hned vyzkoušet - adrenalin! Áčka na základě inzerátu slíbila 140 tisíc, zatímco Esa ohledně ceny mlžila, a jen mne tlačila k návštěvě, takže jsem se rozhodl navštívit nejdřív Áčka. Prý se tam mohu vydat ihned, kdy chci.

Odstrojil jsem tedy auto a vyrazil vybaven knihou a pitím, pro případ, že by mne chtěli unudit nebo vyhladovět čekáním.

Zapsal jsem se na recepci výkupu a čekal. Přišel milý chlapík. Prohlédl auto a na poznámku, že je v super stavu, utrousil jen, že je to jeden z prvních kusů po faceliftu, a že je velmi starý. Ihned se také ptal, kolik čekám, že dostanu. Řekl jsem, že 150 tisíc, ale že předpokládám, že bazar mi dá míň. Na otázku, kolik tedy skutečně čekám, jsem řekl, že nabídku čekám od něj.

Na hever ani auto nevezl, akorát se projel kolem bloku. Na začátku jsem mu rovnou říkal, že auto kouří a turbo lehoučce hvízdá, což dle odborného tisku, dělá tento motor běžně a může se dožít i 500 tis. km. Netočil vůz nijak do otáček ani nedrncal po schodech. Akorát se mi snažil vnutit myšlenku, že vůz má nefunkční filtr pevných částic, což je problém. Ujistil jsem ho, že české vozy filtr do roku 2010 vůbec neměly, takže ono stáří je pro kupce naopak výhoda. Povídal, že vlastně ano - že taky viděl, že na palubce při startu nesvítí kontrolka filtru. Lekačka se zřejmě nezdařila.

Po této krátké projížďce povídal, že je to přece jen moc staré auto a nemá zdokladovaný servis, a že mi dá jen 110. Tak jsem mu povídal, že chci 135 a že pak je jejich, a on řekl, že to nejde. Tak jsem se slušně začal loučit, a tak mi nabídl mých 125 a plácli jsme si. Ani řeči o tom, že to schválili na výjimku sami akcionáři Áček, se nekonaly.

Mít s sebou plnou moc k přepisu, byly by smlouvy a vše ostatní vyřízené za 45 minut včetně čekání. A tím to bylo. Auto tam zůstalo stát pod značkou "výkup" osvětlené červeným západem slunce na rozloučenou. Domů už jsem jel tramvají.

Takže nevím, zda mám být spokojený či ne. Mohl jsem mít o 25 tisíc víc, ale takhle to mám celé hned z krku. Stojí mi 25 tisíc za několik návštěv cizích lidí, mytí a uklízení auta a strachování se, zda se nejedná o podvodníky, sjednávání o ceně a způsobu platby? Ani ne. Mám domácnost, která mne potřebuje, práce až nad hlavu, a tak čas má svou cenu.

Nu a nebyl by to LB, aby to celé nemělo kuriózní koncovku. Na skle jsem totiž nechal nalepenou parkovací kartu Prahy 7, kterou jsem musel vrátit, abych ji mohl dostat pro nové auto, za které bych jinak musel platit několik tisíc jako za druhý vůz. Znovu se mi tam večer tramvají nechtělo, tak jsem se dovolal a kartu mi schovali. Pohoda, jazz.

A druhý den odpoledne se moje ex-autíčko objevilo na netu za 170 tisíc se všemi údaji pravdivými. Měl jsem kopřivku, protože to by byl nejdražší obdobný Focus na internetu a já bych si mohl jen trhat vlasy, že na mně bazar utrží 50 tisíc. Byl to ale jen trik, jak moci ukázat vyšší "slevu týdne", další den už byl vůz "zlevněn" na 150. A ještě o 2 dny později se u něj objevil nápis "prodáno". A to bylo celé. Měl jsem pořád strach, že se ještě objeví nějaký problém, ale peníze mám na účtu, čas běží a vše je v cajku.

V zásadě to tedy nerad říkám, ale přímý prodej v Áčkách bych spíše doporučil. Nejsem žádný lišák (znáte mne), ale je dobré být trochu připraven, přečíst si, jak to tam chodí, a hlavně nemít přehnaná očekávání.

Malá pochvala na rozloučenou

Tak jsem uronil slzu. Po pěti letech jsem prodal Focuse. Synek by řekl "naše auto Ford končí".

Kdysi jsem jej kupoval jako levné auto pro případ, že by mi ruplo v bedně a dal jsem výpověď. Což se pak stalo, a kdybych býval měl drahou káru na operák, musel bych se s ní rozloučit.

Focus se mnou naopak zůstal 5 let. A z občasných jízd v zimě na hory a v létě na kolo postupně povýšil na rodinný vůz  který odvozil dvě miminka včetně všech plen a kočárků. Pokud byste váhali, zda kvůli kufru kupovat Octavii, mohu podepsat, že 475 litrů na miminko a batole stačí (a vlastně mám i kamarády, kteří jezdí se dvěma dětmi hatchbackem a také žijí šťastně).

Ale kvůli tomu to nepíšu: Chci hlavně od srdce pochválit dobrou práci neznámých německých inženýrů. Focus byl houževnaté auto, které 5 let nemělo jedinou poruchu a to ani na četné elektronické výbavě, která u tohoto modelu nebyla běžná. Hlavně ale u něj bylo dotažené vše, co dělá auto autem - perfektní motor, podvozek pro radost z jízdy (v rámci možností), brzdy, odhlučnění, robustní konstrukce, a celkově praktičnost. Měl samozřejmě i plno much, ale ty do pochvaly nepatří.

Konec upřímně míněné reklamy.

Doufám tedy hlavně, že nástupce ze stejné stáje bude po příštích 5 let podobně buldočí povahy. Už dnes mohu říct, že řízení je ještě o stupeň lepší, ale hlavně opět doufám v onu neochvějnou spolehlivost.