Po roce je tu opět další album plodného kanadského umělce. Už na první poslech je to klasický Neil Young - se všemi klady i zápory. Nic netradičního jako Greendale nečekejte.
Název alba si autor vypůjčil z nevydaného alba z roku 1977. Tracklist je však ryze dnešní, většina skladeb z původní desky byla již totiž vydána na dalších deskách v pozměněné podobě.
Celá novinka stojí na dvou pilířích - monumentálních youngovské dlouhohrající klasice Ordinary People a No Hidden Path. Oběma skladbám dominuje elekrická kytara, přičemž první se nese v pomalém houpavém rytmu, doprovázená vraznými dechovými nástroji tak, jak to bylo navozeno již na Living with War (2006 - moje recenze zde), zatímco druhá je svižnější. Obě jsou však typický živě znějící profesionální jam s trváním déle než 10 minut, ačkoli tak syrově rockový zvuk jako třeba u Ragged Glory (1990) nelze čekat. Zbylé písničky jsou pak Youngovské countryrockové "kytarovky" a pramálo se liší od těch ze 70. let. Snad právě to by mohl posluchač nové desce vyčítat. Rozhodně nečekejte výrazný zvuk akustické kytary - celek sjednocuje jistá unylost.
Texty nejsou tentokrát tak divoce politicky laděné, přesto se však jedná o protest songy, což ne každého posluchače potěší. A po čistě protibushovském Living with the war se dokonce dočkávámě jistého zobecnění.
Celkově se jedná o velmi dobrou desku. Dějiny psát nebude, ale při poslechu nikdy nezklame. Ono se ani po silných albech Greendale (2003) a Prairie Wind (2005 - moje recenze zde) není čemu divit. Neil Young se svým nezaměnitelným stylem daným i jeho hlasem, ale především zvukem elektrické kytary vytvořil pilíř světového rocku, který už nikdy nebude možné opomenout. Novinka je jedna z jeho poctivě vypálených cihliček. V kontextu autorovy tvorby bych albu udělil 3 z 5, jinak se ale kloním k 4 z 5.
Žádné komentáře:
Okomentovat