Aeroplány. Letěl jsem poprvé a bylo to nádherné. Akcelerace, která vás na ranveji zatlačí do sedadla je s máločím srovnatelná, obrázky z okýnka za letu snad jen s fotkami, které už jsme někde viděli. A pak aeroplánová oblohav okolí letišť, kdy se velké stroje míjejí jako malé rbyky v oceánu. Jeden vyskočí do mraků, jiný se střemhlav kousíček dále řítí dolů.
A když potom malé moderní letadlo roluje zpátky v Praze po ranveji, palubní kapitán oznamuje poslední informace a z reproduktorů se rozezní pomalu gradující Smetanova Vltava, máte takový nějaký pocit hrdosti na tu zemi, kam jste se právě vrátili, který se ale rychle zkazí, když se polovina nepočetného osazenstva začne hlasitě bavit zajíci utíkajícími před rolujícím kolosem.
Peloponés. Kroutíte zatáčky po pobřeží, pod vámi pláže, sem tam skála, sem tam stráň se sadem, nad vámi nepředtsavitelně vysoké kopce. Najednou se silnice zatočí a zamíří do městečka, kde se mění na dlážděný koberec v obývacím pokoji místních. Řídím jedno z nejmenších aut na trhu, přesto dávám pozor, abych někomu nepřejel nohy, které má natažené sedíce na židli v Taverně. Neexistuje tu přímá cesta - můžu si vybrat proluku mezi kašnou a lehátkem nebo mezi stánkem s ovocem a taverničkou. Neexistují tu dva směry. Jeden prostě musí couvat. Střídají se uzounké uličky vroubené kamennými domky natřenými na bílo. Dávám pozor, abych na ulici sedícímu dědovi zrcátkem neurazil dýmku. Pak silnice opouští město a dává se do skal, mezi suché oranžové masivy...
Silnička, na kterou padá kamení v reálném čase, se vine mezi skalami, nebere ohled na minimální poloměry zatáček, na šířku, na potřebu mít na sobě nějaký asfalt nebo nedej bože rovný povrch. Stejně tudy za rok projede méně aut než projde za den ovcí. Potkáváme jen pár dobrodruhů, Švýcary, které potkáme potomm ještě jednou později. Pak se vynoří klášter ve skále snad 200 metrů nad námi. Začíná stoupání... začíná řidičské peklo.
Již s téměř prázdnou nádrží se přetížené zaprášené auto dostává na vrcholy hor. Tady je vlaho, jehličnaté lesy - kdo by je čekal! Tady je najednou taky městečko, kde žádná průjezdní vozovka neexistuje. Všude jsou tu židle taverniček, které je téměř třeba odsunovat po jedné, aby se dalo projet kolem kašny, zaparkovat a nechat se ve stínu ochladit studeným vánkem pod platany. Tohle je fata morgana...
Žádné komentáře:
Okomentovat