Pýcha a pád. Joe Satriani dávno prokázal, že je geniální svérázný kytarista, u něhož hraní působí jako čistý požitek, místy až absolutní nadšení. Funky ladění dodává na atraktivitě, jednoduchá doprovodná muzika celý balíček jenom podrthuje.
Po vydání Is there Love in Space (2004), které do jisté míry znamenalo absolutní gradaci Satrianiho kariéry, se však zdá, že umělec hledá další směr. Na tomto albu rovněž jednotlivé písně gradovaly, dobře zvolený rytmus dodával dynamiku a vhodně řazení skladeb činilo celé album velmi atraktivním. Následující album Super Colossal již zdaleka nedosahovalo takových kvalit, obsahovalo ale několik zajímavých nápadů. To se bohužel o posledním počinu nedá říct a ukazuje se to být hlavní slabinou.
Méně funky, stylem i uspěchanějším rytmem písní zabíhající spíše k deskám typu Crystal Planet (1998), novinka sice nepostrádá hudební kvality, není si je však na čem vychutnat. Chybí dramatický prvek, který muziku přibližuje posluchači, chybí hravost, ve které se myšlenky zachytí. Celá hudba zní spíše jako skořápka pro zběsilou kytarovou hru. Paradoxně tak nejvíce utkví v paměti nevyslovitelný název alba a poslední částečně akustický track Andalusia. Víc tu není co poslouchat. Jste-li však i přesto ochotní věnovat desce trochu více pozornosti, než si zaslouží, na své si možná přijdete.
Doporučuji všem, kteří chtějí pilovat technickou hru na kytaru a kteří se dokáží položit do precizního běsnění strun. Hodnocení 1 nebo 2 z 5, spíše však za vytrvalost a um.
Žádné komentáře:
Okomentovat