Osamocený život v Sázavě je plodný na psaní. Zároveň pak mám stále více raději nepoužívanou horní kuchyňku s nádobí ze všech možných období života své rodiny, s každým kouskem jiná pes, a snad téměř s žádným, co by stál nějaké peníze. Je mi tak nějak milé tu hospodařit, ve vší té ulevující nedokonalosti, která na druhou stranu člověka stojí neustále pachtění navíc.
A jak tak poslouchám hudbu Itala, začíná se mi zase stýskat po téhle zemi, která je tak zvláštně jižní-nejížní. Vím, že to není osudovost, spíše osudový návyk na tohle místo, kam jsem jezdil donedávna jednou až dvakrát ročně, a jehož kulturu jsem si zvykl infiltorvat z povzdálí své turistické izolace, z knih, z filmů, z fotek, umění, designu, ze stravovacích navyků a způsobů (z kávy, vína a zmrzliny), nedávno také z hudby. Italia mia. Země umění žít, která povýšila komediálnost na styl života a vážnost na hereckou zkušenost.
A taková je koneckonců i ta hudba: trocha divokého absolutního jazzového prožitku a radosti z hudby, trocha cirkusové komediálnosti zavádějící až k soundtracku z Monkey Islandu (kdo jiný než Italové by se k tomu snížil), trocha umění hrát, trocha tvrdé práce, trocha naivní zasněnosti smutného klauna a trocha krásy a pro vše nutného talentu.
Windows XP jsou prostě svérázný systém. Na notebooku jsem často připojen přes velmi pomalé GPRS (ovšem takřka zadarmo). Updaty aplikací mám tedy nastavené víceméně zcela na vyžádání nebo na dotázání. Tak jsem učinil rovněž u Windows Autoupdate, protože žlutý erbík dole vpravo znamená, že si poštu nestáhnu a stránku s potřebným dokumentem nezobrazím dříve než za 5 minut. Windows update si však "dotázat se a stáhnout" vykládá zcela po svém. Dotáže se jednou za čas, když jsem připojen přes rychlé wi-fi a žlutý erbík "stahování aktualizací - hotovo 0%" zobrazuje však posléze, kdykoli se mu zachce, zpravidla však po připojení přes GPRS a čehož si zpravidla povšimnu teprve tak, že ne a ne stáhnout ty ostatní důležité věci. V takových chvílích musím jít do nastavení a zybtečně automatické aktualizace násilně sestřelit.
Starbucks v NeoPalladiu. Nejsem zarytým odpůrcem této sítě, dokonce možná naopak. Ale pražská verze, kdy se vás ptají na jméno a nevíte proč, kdy se nemůžete k některým stolkům dostat, protože mají z pohodlnosti zavřené dveře, kdy nevíte, co s nádobím, když se na váš stůl už sápou další lidé, kdy obyčejná káva chutná špatně, protože ji zřejmě neumí udělat, mne odradila. Za čas to zkusím zase, ale zarytým příznivcem se asi momentálně nestanu.
Přitom v zahraničí jsou to silné stránky Starbucks: snadný přístup, velmi dobrá standardizovaná káva a zároveň nadprůměrně dobrý výběr (oproti kavárnám typu Illy nebo Alfredo), sympatické řešení prostorů a celkem garantovaný standard.
Pár slov. Výstižných. I kdybych je teď napsal, ztratí se v moři.
Pojmosloví aneb poznámka na závěr: Tohle není blog, je to "blok". Protože přes pomalé GPRS prostě někdy nefunguje Blogger, píši do poznámkového bloku a publikuji zpětně. Pojďme tedy blokovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat