2014-05-31

Slon a jezdec jinak

Vždycky, než otočím příď vozidla ku Praze, mám chuť jet dál - kam až to jde. Střelka kompasu se otáčí, motor pod kapotou spoutaně mručí a podrážky svrbí. Ale zase jsem to zvládl - má to smysl být doma. Někdo napsal, že zvyk se vytvoří po 30 dnech. Někdo že po 60. A četl jsem i 90 - glowně, že se shodneme. Zvyknu si na místě a mám pro to plno dobrých důvodů.

A jak že to myslím?

V roce 2007 jsem odjel do Vídně. Pak jsem se vrátil a pořád jsem si nějak tak cestoval. A pak jsem začal cestovat pracovně a skončil až po pěti letech. A pak jsem si zase tak nějak cestoval. Takže v tom lítám přes 6 let. Když se mi něco nelíbilo, nechal jsem to za sebou (odlétající letadélko z profilu na FB stáhnu, až podrážky vychladnou). A vždycky taky byl dobrý důvod se vracet, nezmizet úplně. Zase mám víc než dobré důvody, ale nehledej za vším (jenom) ženu. Už jsem vydržel 2 měsíce, což je po dlouhé době rekord.

Už totiž žádné slavné útěky z Prahy před sebou samým!

Vozidlo se tentokrát zase neochotně šplhá na chodník před domem a couvací světla se odráží v prázdné výloze vedle vstupních dveří. Dnes zase neujede. Pozpátku! Pozpátku! Co je to za jízdu?! musí si říkat. Kdybych nedržel volant pevně v rukách, určitě by se mu k chodníku nechtělo.

Evokuje to ve mně i jinou myšlenku. V Praze mi chybí pocit domova. Je možné, že člověk po 6 letech cestování ztratí statický domov? Je možné, že pocit domova nosíte v sobě, a že se otevře, když cestujete? Na cestách jsem postupem času neměl pocit, že by mi domov chyběl. Ale asi i domov na statickém místě je věc zvyku. Pokud by se zvyk tvořil nejvíce 90 dní, zbývá mi ještě 30 a Doliny budou domov. A pokud ne, kdo mi poradí, jak se vlastně dělá domov? Co je to?

Žádné komentáře: