Avishai v Rudolfinu: fenomén Praha

"Vyfiknout se" a jít na Avishaie do Rudolfina. Zažít něco víc, než jen koncert. Přesně tak bych popsal svůj zážitek z včerejšího vystoupení k desce Aurora jednoho ze současných nejzajímavějších jazzových umělců, Avishaie Cohena.

Koncert v pompézních kulisách se neomezil na pouhou přehrávku Aurory, band skladby prožil, prodloužil, silně pojazzoval a maximálně si s materiálem pohrál od první do poslední sekundy. Přidal velmi ambiciózní nové skladby, klasiku "Kočka leze dírou" a něco z repertoáru Avishai Cohen Trio.

K tomu se přidal i "fenomén Praha", kdy i v relativně odtažitých kulisách klasické koncertní síně dokázala kapela s publikem komunikovat a nalejt všechnu pozitivní energii do řad před sebou a zároveň se nechat silně nadchnout nadšením Čechů pro hudbu, kterou "milují", což se ukázalo na opakovaných ovacích ve stoje i na netypicky mnoha "přídavcích".

Po konci koncertu snad nebylo člověka, který by foier neopouštěl s upřímným úsměvem na tváři. Oboustranně silný zážitek, na jehož základě jsem si jist, že Avishai přijede rád brzy znovu a bude pekelně těžké sehnat lístky...

Bez internetu

Večery doma bez internetu se tak nějak zklidnily a prodloužily, lépe se mi daří udržovat nevirtuální svět v chodu. Byť off-line život není dobrovolný, má i něco do sebe.

Z fulla na hard-tail?

Člověk si stěžuje, že jedno z kol má menší zdvih odpružení než jiné a že to v různých situacích "kope", a přitom vůbec neví, o čem mluví.

Nedávno jsem si na zimu koupil za 2000 hard-tail (kolo bez zadního odpružení), který jsem za dalších asi 1500 dozdobil tak, aby byl pojízdný, a nestačil jsem se při první vyjížďce divit. Nejenže kolo nepolyká kořeny ani jiné větší nerovnosti, ono nepolyká vůbec nic. Už vůbec nevím, jak jsem se s tím tolik let úplně bez zamyšlení vyrovnával.

První věc, na kterou je třeba zcela zapomenout, je jízda v sedle. Jestli někdo něco říká o škodlivosti jízdy na kole na rozmnožovací ústrojí, hard-tail to vše bez výjimky potvrzuje. Další věc je jízda ne nepevném nebo zvlněném povrchu. Kolo drncáním a klouzáním jakoby úplně zastavuje, často vesele odskakuje do stran. Ne že by to full nedělal, ale rozdíl je znát ve vrchovaté míře. Navíc odpich na zamčeném tlumiči a na hard-tailu není takřka rozeznatelný.

Do značné míry mne to přesvědčilo, že nemá cenu pořizovat fulla za fulla jenom kvůli většimu zdvihu. Tu základní funkci splní i bajk s cca. 100mm na obou kolech. A tak s úctou vyčistím a seřídím Fujinu, ustelu jí na zimní spánek a budu se těšit na jaro zase v tom samém sedle...

Ve vzduchu

Vyšel jsem na ulici v Sarajevu. Nějak tak zatemněno, spánku v poslední době nemnoho...znáte ten pocit, kdy jako byste na obočí měli kšilt, který vás ani moc netlačí, jen tam je.

Podzim. Po všech těch sněhových vánicích i mrazech, které jsem už letos potkal, je venku zase sluníčko a teplo. Vyšel jsem na ulici v Sarajevu na pěší zónu mezi odřené paneláky, kdesi na sídlišti nikoho (jmenuje se Alipašino Polje), a jako kdyby se kšilt najendou rozpustil v důvěrně známou vůni.

Znáte tu vůni, kdy na konec podzima vzduch voní jarem a celá krajina tak jakoby hřeje rozsvícená sluncem? To je poslední mejlka, pak už jde počasí do prčic a jaro začne vzduchem být cítit zase až někdy v únoru.

Nepřipomnělo se mi nic víc, jak jsem touhle dobou a v tomhle počasí vždycky se sestrou a babičkou šli přes kopec Skřivánek na prolejzky v touhle dobou už vždycky opuštěné chatové osadě u řeky. Je to dávno, ale přesto mi najednou přišlo, že bych se mohl sebrat a jít. Že všechno, co stačí, je sundat ze sebe to komické oblečení, komickou ospalost a vypadnout někam za město do tohohle vonícího vzduchu.

Někdy si říkám, že by bylo skvělý být zase na chvilku dítě. Nenechávat za sebou žádnou stopu, nemít zodpovědnost za to, co dělám, nemít možnost ovlivnit, co dělám a brouzdat si tak světem, nerozlišovat sobotu a neděle, dopoledne a odpoledne, podzimy a jara, jeden rok od druhého, nemuset být vděčný za čas ani za odpovědnost. Ale možná by pro začátek stačilo projít se bezcílně po tom sídlišti, Alipašino Polje Forever.

Přírodní lidé

Prší, nad horama se vznáší mlha. Obyvatelé Banja Luky jsou nepříjemní, neochotní, ba až líní, kruhy pod očima, nepřítomný výraz. Přírodní lidé...

Sluchátka Koss The Plug

Kdesi jsem si přečetl, že technologie, kdy se sluchátko dostane dovnitř do ucha co nejblíže k bubínku a navíc izoluje okolní hluky, je nejšetrnější k sluchu, protože umožňuje nerušeně posliuchat hudbu při velmi nízké hlasitosti, kdy nedochází k tříštění zvuku.

Ani za mák tomu nerozumím, ale protože jsem sháněl k Nokii a iPodu pecková sluchátka bez dálkového ovládání, padlo rozhodnutí právě na Koss Plug.

Pokud byste o tomto systému uvažovali, je dobré vědět několik faktů. Jednak samotné uchycení v uchu je poměrně rafinované, sluchátko se vytvaruje, podle tvaru ucha a drží jako přišité. Navíc samotný úchyt působí jako špunt do ucha, takže jste schopni usnout třeba vestoje na přechodu přes Magistrálu. I při minimální hlasitosti si pak můžete v klidu vychutnávat oblíbenou muziku. Zvuk je laděný spíše na výšky a basy, ideálně tedy spolupracuje s iPodem (například Koss Porta Pro v době, kdy jsem je kupoval naopak krásně vykreslovala středy a k iPodu tak vůbec neseděla), byť se poslechově jedná o velmi průměrné zařízení. Nevýhodou je pak fakt, že při chůzi slyšíte poměrně výrazné tahy kabelů za tělo sluchátka. Samotná kabeláž má ideální délku a společně s konektorem minimalistické rozměry, ocenil bych navíc pouze trasnportní kožený pytlíček, který se dával právě k modelu Porta Pro.

O klasické doživotní záruce na sluchátka Koss se netřeba zmiňovat, mám ověřeno, že když je přejede náklaďák, za "manipulační polatek" ve vždy stejné výši servis vymění vše, co brání úspěšnému fungování minizařízení.

Koss Plug nejsou zařízením pro audiofily, ale příjemný, skladný a pracovitý kapesní společník na cesty, který vám kdekoli v letadle, autobuse či metru vytvoří vlastní ostrůvek klidu.

PS Leckoho asi bude zajímat, jak je to s hygienou a těmito sluchátky, která nesedí na ušním boltci jako jiné "pecky", ale uvnitř ucha. Říkám, že JE potřeba si pravidelně čistit uši :-) Bonusem je tedy nucené zavedení jistých hygienických návýků...

Městský okruh patří do města

Radní znovu schvílili původní verzi severní části vnějšího městského okruhu přes Suchdol (pod odkazem). Když se na to podívám očima suchdoslkých obyvatel, dal bych jim jako ex-radotínský patriot za pravdu (v Radotíně už je beztak dost hluku z železniční tratě a zbraslavské dálnice). Když se však podívám na mapku, je mi jasné, že neexistuje jiná varianta, než vést městský okruh městem, protože v místě, kde je veden, prostě chybí komunikace jako sůl.

Bohužel chceme moc. Chceme všichni bydlet ve městě a vydělávat v něm obrovské peníze, dosáhnout hvězd... a zároveň chceme, aby v tom městě bylo míň lidí, míň aut, míň hluku, prachu, stresu. Teď už město je, tak co takhledostavět okruh a napříště zkusit žít tam, kde máme bydliště: zapsat děti ne do té nejlepší školy, ale to té nejbližší, nejedzit do hypermarketu s nějvštím výběrem a nejlepší cenou, ale nakoupit v lokálním supermarketu a další... stojí to pohodlí a sám nevím, jestli bych byl ochoten tomu dostát.

Zavíráček sezóny

Cyklistický zavíráček sezóny se konal v Českém Středohoří. Počasí nám přálo, byť na nejlepším výhledu celé trasy (Lovoš) byla ještě mlha. Oproti tomu řady účastníků prořídly, neboť chřipky řádí.

I přesto nás příroday počastovala mimořádnými porcemi bahna. Výlet se rovněž nešťastně zažadil do galerie "Naše slavné noční dojezdy", byť si nemyslím, že vinou plánování, ale spíše nedostatku světla s blížícím se večerem.

V Českém Středohoří ale hlavně bylo k vidění to, co opravdu stálo za to: Lehce zachmuřené podzimní pohoří sopečného původu v záplavě nepřeberného množství barev (tedy asi pěti).

Moje fotky lze shlédnout na Facebooku v galerii Podzim 2009 nebo na Picasse v galerii České Středohoří. Danovo velmi zdařilé album pak neleznete zde, rovněž na Picassawebu.

Štouch do veřejných financí

Tohle snad nevyžaduje žádný další komentář, snad jen: Jedeme dál nad poměry! Budeme dál šrotovat, stavět větrníky, dotovat a nakonec, je to jen šťouch, který má říct "něco s tím dělejte", neznamená to přece, že zítra už budeme o hladu.

Sníh?

Minulý týden jsem v Sarajevu seděl venku na sluníčku a pojídal pizzu, dneska tady je 10 cm sněhu. Někde je něco špatně... měl bych chodit dřív spát nebo přestat poslouchat Archive.

Fascinace Bosnou

Na jeden dojem z končíčícho týdne nesmím zapomenout. Když se Boeing 737 začal ladně vznášet nad údolím, v němž se nachází Sarajevo a na obloze nebylo tentokrát ani mráčku (a to ani po dosažení letové výšky), otevřela se mi ubíhající scenérie jako nikdy předtím. Bosna a Hercegovina je překrásná horská země s horami vysokými, byť ale mírnými svahy, dlouhými opuštěnými loukami, náhorními plošinami, mnoha listnatými stromy a sem tam horskou vesničkou ze všech sil se plazící po kopci (a mnoha náhodně rozesetými minami - bohužel). Dojem okouzlující...

Proto myslím, že se budu muset někdy vrátit, byť třeba z objektivních důvodů s průvodcem. Co vy? Jeli byste někdo do Bosny? - na bajk, na trek...?

IAMX v SaSaZu 10.10.

Absolutní nářez. Dojemné loutkové divadýlko s důrazem na strhující vyznění, narvaný klub a bezvadná atmosféra - něco, co bezpochyby patří zapsat do deníčku.

IAMX je opravdu totiž kapela, kterou je potřeba slyšet (a vidět naživo), už kvůli vzhledu. Kapela odkryje dva další rozměry, které ze studiových verzí nejsou tak zřejmé: především na jednu stranu hra na obyčejné nástroje (klávesy, kytara, bas kytara a bubny), na druhé nástroje jasně vyprofilovaný odkaz na dance, kdy ale písničky remixují na místě hrou (či lépe otupujícím boucháním) na další sadu bicích.

No a již zmíněná atmosféra "v Praze", kdy nadšení fanoušků budilo dojem, že kapela koncert prodlužující hluboko do noci už nebude mít co hrát...

Po palačinkách u Janičky na Vyšehradě

Po palačinkách u Janičky si uvědomuji, že Na Dolinách žiju už skoro rok. NIKDY předtím jsem neměl pocit, že by čas tak utekl. NIKDY předtím jsem nežil na jedno místě pocitově tak krátce. Život na cestách (život na útěku) má zvláštní pravidla. Buďte rádi, pokud jej neznáte; těžko se mu přivyká, ještě složitěji odvyká.

Za chvíli tomu bude rok. V březnu jsem si myslel, že rok tu nevydržím... a šel bych dál, ale mám pocit, že mne tu chodidla ještě nepálí.

Opět moc zvláštní. Člověk se vždycky se svým okolím sžije. Vyzkouší si různé pózy. Být na jednom místě nemocný, jít do sámošky, kde ještě nebyl, zajít do zakouřené vinárny, projít nějakou ulici, pohovořit s babčou v trafice, koupit si Aston Martin v krámku na rohu... zkusíte to jednou nebo většinou vůbec a půjdete dál. Všude jsem to nakonec zkusil opojen novotou místa, ale tady zatím ne. Zvláštní život turisty ve vlastním městě. Zvláštní druh života na mnoha místech, který vám už po měsíci chybí.

Vraždící cyklisté na poklidném brněnském venkově

Cyklisté (nejvíce ti horští) na současném společnském žebříčku nemohou klesnout snad už jen pod čtyřkolkáře, které totiž, tak jako všichni ostatní mimo čyřtkolkářů samotných, sami také nesnáší. Trochu mne proto vyděsil nadpis článku pod odkazem. Zároveň mi přišel tak trochu nefér vůči skupině, jejímž se cítím být členem, zvlášť v dobách, kdy tato skupina prochází v očích veřejnosti určitou PR krizí, a kdy stále ještě nebyla zcela vzata na milost.

Za předpokladu, že člověk nečte dál nebo si neuvědomí, jaké je prvotní sdělení nadpisu článku, si já osobně odnesu následující dojem: Vidím horského cyklistu, který jel kolem zastávky, postříkal lidi bahnem ze své logy polepené pneumatiky, ti mu začali spílat a on proto začal vraždit (nejlépe již tak krví lesních zvířátek zbroceným rotorem své kotoučové brzdy). To zrovna nepřidá k už tak pošramocené pověsti cyklistů - stejně jsou přece všichni takoví, protože jezdí po turistických stezkách, plivou a čůrají všude, kde je napadne, i když by měli jezdit po silnici a krásných asfaltových cyklostezkách, na které vydává daňový poplatník miliony ze své kapsy.

3 minuty ticha podruhé

Prosím o tři minuty ticha. Zlikvidoval jsem svůj zubní kartáček, který mi má milá kdysi pořídila na jarovský Netzwerk. Po cestovním kartáčku Dr.Best z Vídně (viz. odkaz) je to další bolestivá ztráta...

Zpět v Sarajevu

Milé. Tak jsem přijel zpět do Sarajeva a je tu pořád léto. Sluníčko a na obloze ani mráček. Jen ta teplota jde dolů. Tytam jsou ty časy, kdy se NEdalo vyjít ven v saku...

Kolik stojí život v Praze #1

Tímto bych rád navázal na slavnou sérii "Kolik stojí život ve Vídni". Po delší době jsem nějak tak dal účty dohromady a zjistil jsem následující šokující skutečnosti:

• Kdybych zůstal bydlet u rodičů v Radotíně, ušetřil bych jen na nájemném ročně kolem 85 tisíc (=špičkové celoodpružené kolo nebo dobré ojeté auto nebo slušný základ na vlastní byt)
• Za dovýbavu již vybaveného bytu jsem dal více než 30 tisíc (pouze narychlo sestavené větší výdaje)
• Za provoz auta bez benzínu ročně vydám přes 15 tisíc (to je skoro víc než to, co projedu ročně na benzínu) bez toho, že bych měl nějakou nehodu nebo platil jakoukoli větší opravu. Jedná se přitom o jedno z těch skromných vozidel.

Průtokové náklady zde vůbec nepočítám. Trochu se mi z toho motá hlava, neboť přesně před rokem jsem ještě byl studentík s mínusem na účtu, který každou korunu převrátil dvakrát. A mám pocit, že ty nové skutečnosti ze mne rozhodně nedělají lepšího člověka.

Na druhou stranu mi kromě bicyklu oficiálně skoro nic nepatří, takže opravdový život ještě zdaleka nezačal. A být střídmý, dalo by se vše vydělit dvěma. Stejně, pokud váháte, zda opustit teplé hnízdečko u rodičů, zvažte vše velmi dobře....

Tripple Whopper

To je maso!!!!

(Rrrrrvát kořeny!)

Sousediiiiii

Sousediiii, vstávejteeee, tohle jsou staří dobří Pink Floyd!

Krásný den

20. září 2009 byl krásný den! Krásné pozdně letní až podzimní počasí (to podle lesa, kterým jste zrovinka uháněli držíce za uši svého horského draka), krásná cesta, dobré vínko a dobrý film jako sladká tečka.

A dodal bych: krásné ženy, aby bylo na co koukat (má drahá odpustí), které díky teplému počasí stále ještě vyráží odhalujíce svou krásu zrakům kolemj(e)doucích...