Anna Calvi. Takový ten druh hudby, který neumíte zařadit. Docela mladá britská holka s kytarou (věkově mohla by být moje manželka - takže mladá), rockerka. Určitě doporučuji začít s deskou One Breath. Úvod je takový jednoduchý neo-punk. Bicí, kytara, popěvek jejím úžasným hlubokým hlasem. Pak to přechází do jakéhosi indie rocku. Místy se to tváří zase až art-rockově - to když se ke konci přechází na klavírní věci. Mihne se tu David Byrne, na úžasné Strange Weather. On má tendenci se mihnout kdekoli to zpívá anglicky a má to sukni, ale vybírá dobře. Místy je to zase taková ta zubatá feministická něha. A místy zmizí ostré rify, a objeví se smičce, a dostaneme se do takové dramatické operní pózy. Takže co to sakra je? Neškatulkovat, poslechnout. Šlape to a je to plné nápadů.
Anna Calvi je ale tak autorkou soundtracku k výborným Peaky Blinders, kde se objeví mnohé předělávky známých písní, lidovek. Její You're Not God je svou jednoduchostí ikonické. Vití a pár akordů na elektrickou kytaru. Tohle by mohla být hymna. A jinde zas bicí a elektrika šlapou a vrací se o 50 let zpátky. Soundtrack je ale dokonale protkaný jakousi mystikou, která se k seriálu hodí. Hudba se vznáší někde v mlze nad lodními kanály, někde v anglických loukách a polích, občas jako vítr řinčí mezi pecemi Birminghamu.
Ale v obtížně zařaditelném pokračujeme...
Rosalía, talentovaná španělská umělkyně. Věkově někde na pomezí mileniálů a Z-ka. Směs temperamentní kubánské krve a metrosexualního Katalánska. Fúze flamenca a moderní hudby. Doporučuji čerstvě vydanou desku Lux, kterou nahrála s orchestrem, což jí dalo ještě neslýchaný třetí rozměr, a ubralo rozměr flamenca. A nesmírné drama a vážnost. Písně Reliquia nebo Divinize způsobují, že blahem slintám. Tak je to dobré. Občas to zní psycho, jako by to byla Björk. Oh No. Ono se to jmenuje Berghain a zpívá to Björk. Hned se cítím víc na cestě do Bohnic. Ale je to dobrá jízda. A pak jsou tam méně nápadné písně, jako Sauvignon Blanc nebo La Rumba del Perdon, kde se inspirace flamencem vrací.
Prvotina Los Ángeles je takové sušší flamenco, je tam vidět ještě určitá nezralost. Zato El Mal Querer neurazí - to je klasická Rosalía komorních rozměrů, fúze flamenca a moderny, emoce a konstrukce. Co nebrat, je album Motomamí. Je to ve stylu jsem mladá feministka. Roztažené nohy, latex, a nenávist k mužům utlačovatelům. A snaha za každou cenu šokovat. Nemluvím její řečí, ale z těch střípků, co rozumím, a z tónu chytám, že tam asi bude hodně ironie. Kontrast taťkovy sladké holčičky, co hezky zpívá flamenco, ovšem s texty, které tepou dobu, zvyky, vztahy. Rosalía je úkaz a budu ji sledovat. Od dob Madredeus mne nic z jihu takhle nenakoplo.
No a nakonec...
Chelsea Wolfe. To je láska na jednu noc. Taky mladá holka - dokonce sdílíme letopočet. Jeden její beat uvozuje výbornou post-apokalyptickou sérii Fear the Walking Dead. Pochází z výborné elektronické písně. A ta z docela výborného elektronického alba. To vám ale nutit nechci - to už je hodně stranou i z mého vkusu. Každopádně její jiná póza je jednodušší, víc kytarová. Je to jeden z těch ženských hlasů, který vám prodrbe kožíšek a vynikne právě vedle akustické kytary, smyčců, a možná někde u krbu v zimě. Jinde zase vije u kytary a bicích, kteroé někdo ukradl Soundgarden. Mrazí v zádech, oheň mnebo whisky hřeje. Seversky vás dojme, jako ti vlci v jejím jménu. Chelsea Wolfe. Gotická nekráska. Jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat