Co říct o italské krásce? Tak zaprvé: Rád řídím, mám rád auta, ale nejsem petrolhead. Na to mi chybí nějaké buňky a kvůli tomu mi unikají některé pohledy. Takže hodnocení berte s velkou rezervou.
Taky si na auto potřebuji zvykat. Neumím si představit, že naložím děti, a v neznámém autě půjdu zkusit, co podvozek vydrží. Ve svém autě si můžu dovolit víc - vím přibližně, kdy ustřelí, a když se spletu, je to můj plech a můj pech. V neposlední řadě, kombinace mokra, podzimní mlhy a zimních gum je taky ošemetná. V takovém počasí jezdím i se svým autem poklidně, plech neplech - raději žádnou neplechu.
Ale pojďme na to.
Krásná Giulia. Exteriér je věc vkusu. Všichni ho znáte, a máte svůj vlastní názor. Pro mne to není nejkrásnější sedan, ale má rozhodně body za originalitu, a vypadá prostě... nekompromisně. Velká kola, malé dveře, relativně dlouhá příď...
Interiér. V tom strávíte plno času. Je to velmi příjemné místo k žití. Je přesně tak staromódní, jak si představuji. Na každou věc je tu knoflík jako v letadle. Možná je tu zbytečně hodně automatických čičur, ale nejsou invazivní. Jen víte, že tu jsou, a že se jim výhledově musíte naučit rozumět. Srozumitelnost a intuitivnost tu ale není na jedničku. Mazdě 6 jsem přivykl daleko rychleji - byla taková logičtější. A chybí mi ručičkové budíky. Těšil jsem se na dva obyčejné rozevláté kruhy a místo toho na mne svítí velký displej s plno informacemi.
Sedačka je božská, sedí se nízko, nastavení nekonečné, hlavová opěrka sametová. Místa tu není moc, ale auto vás obklopí, a na jeho nízkou váhu si konstruktéři dali záležet, aby materiály, kterých se dotýkáte byly měkčené a kožené. Jen to místo, kde mám v Mondeu koleno na měkkém a zakulaceném, je v Giulii tvrdé o hranaté. Malé pokárání, protože to bude na stokilometrových přejezdech peklo. Ale pořídím si případně řidičský nákolenník. Nebo budu celou jízdu cudně tlačit kolena k sobě. Nebo už máte tip na dárek 2026.
Jak to jede?
Autíčko je navíc ostré jak italský kuchyňský nůž. Ten bez pilky. Podvozek je božský. I na onom kluzkém povrchu, na zimních kolech je krásně vidět, jak toho ustojí víc, než co jsem kdy řídil - hlavně když projíždím zatáčku pomalu, ale zjistím, že vlastně jedu 110, a pocitově ještě nejsem na v pangejtu. A to ani pokud se to kroutí jak italské linguíne, a je to mokré, jak když je právě vydáte z hrnce. Auto ani trošku nezaléhá do zatáčky - což byla třeba jedna věc, která mi vadila na japonské kataně, Mazdě 6. Ta nejdřív zatočí, a pak se ještě dodatečně nakloní. Italka zůstane v rovině, jako Mondeo (Německý bratwurst nebo americký hamburger?). Její řízení sice není komunikativní, ale krásně poslouchá. Navíc je to docela tichý vůz, který dobře filtruje nerovnosti, a to i bez adaptivních tlumičů - nejedná se o žádný kostitřas, což byste tu možná čekali, ale o pohodlný sedan.
Převodovka je božská - rychlá, přesná. Německá ZF, kterou montují prémiové značky. Ja wohl. Pádla u volantu nebo polomanuální řazení pákou fungují, jak mají. Situace, kdy dobržďujete, a najednou potřebujete nečekaně přidat, zvládá také brilantně. Okamžitě pochopí, že se situace změnila, a začne sázet kvality opačně. Bohužel, i tady se motor ekologicky podtáčí a třepe se, ale to si stěžujeme v Bruselu. Přepnutím do dynamického režimu se sice nastaví optimální otáčky, a autíčko si přede, ale při běžné jízdě v tomto režimu je lehce ucukané - podobně jako u Fordu v režimu Sport. Jako by už už chtělo vyrazit na okruh, a vy s ním místo toho jedete ve Strahovském tunelu na limitu.
Projev motoru. Při běžné jízdě je projev motoru takový až unylý - vytočený sice motor čtyřválcově vrčí, ale pořád je to takový beránek. Chybí tomu nějaká třešnička. Troška rozpustilosti. Asi za to může i ta čtyřkolka, která sice pomáhá plynule akcelerovat, ale vstřebá kopance díky a rozkládá je na čtyři pneumatiky. Není tu darebná medvědí síla osmiválce v Mustangu, který vám naráží hlavou do opěrky a s autem komíhá sem a tam. I přes tento relativní poklid Giulia táhne božsky. Nic rychlejšího jsem posledních mnoho let neřídil. Turbo a čtyřkolka dělají svoje a auto prostě jede jak dráha. Navíc, pokud stojíte, dáte dynamický režim, a kick-down, autíčko opět hned chápe, že se jede drag race, a rozpoutá peklo, aby se dostalo na stovku za pět sekund. Obecně nad 90kmh umí tenhle motor rozpoutat i akustické peklo (nebo peklíčko - minimálně takový gulášový kotlík) - a trochu se projevit, musíte ale být v režimu dynamic a pořádně to prošlápnout.
Giulia se tedy trochu hledá: Není hot hatch jako Focus ST, není to ani ryzí sporťák jako Quadrifoglio. Je to svérázný sedan s DNA sportovce. A všechno v tom vytučněném textu má smysl. Svérázný: Narozdíl od Superbu nebo Volva, které také umí rychlé motory, má tohle auto ducha (a je o nějaké desetiny rychlejší). Sedan: Ano, tichý, torzně krásně pevný vůz, bez rezonance odzadu, s notnou dávkou elegence - tohle auto rozhodně nechce odvézt gauč ani cihly, ale chce přejet Evropu nebo vás povozit po okresce na chalupu. S DNA sportovce: Není to sporťák, ani hot hatch. Nebudete ho trápit na okruhu nebo driftem na sněhu. Na to je zatím moc drahé. Ale má nonšalantní síly na rozdávání a podvozek si toho zjevně nechá líbit víc, než kolik mu toho kdy může motor jako 2.0 a řidič jako autor blogu naložit (na mne je až rozmarně silná). Cuore sportivo.
Takže, koupil bych si Giulii nebo ne? Nová za milion a půl, zánovní v záruce za milion. Splátka se sice vejde do rozpočtu, ale pořád se jedná o sedan, kterým prostě mnoho věcí neodvezu a rozhodně to tedy není jediný vůz do rodiny. Z toho pohledu bych si ji nekoupil. Ojetina mimo záruku zase hrozí drahým servisem, a vlastně by mi nepomohla proti rizikovému dvanáctiletému Fordu. Ale právě protože jsem si božsky užil rok se silným Fordem, a nějak tak si zvykl, že v Holešovicích se zatím dá žit s dvěma auty, asi mi to umetlo cestu k tomu, že bych si Giulii jako druhé auto pro radost uměl představit, i přes tu darebnou cenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat