Estonský román

Jsem přečetl jedním hltem. Ostatně, hra s formou má často víc do sebe než obsah. Takže román naruby, který vypráví literární postava o svém autorovi, je něco, co mne prostě muselo potěšit. Navnadím vás a řeknu už jen, že nakonec literární výtvor vstoupí drze do světa autora a nechá tam svou stopu. Autor si ironicky hraje se svým hrdinou, hrdina s ním a oba s čtenářem. To vše velmi nenásilně, bez prvků intelektuální exhibice.

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

Palec nahoru za e-Čtečku

O svém postoji k elektronickým knihám jsem psal již před dvěma léty zde. Ačkoli jsem milovník šustění papírových stránek, nakonec jsem se na cestu do Asie rozhoupal a v posledním okamžiku si koupil čtečku elektronických knih Amazon Kindle. Jakkoli se po návratu zase rád vracím k papíru, musím říct, že systém je to velmi vychytaný a jen podporuje mé domněnky pod výše zmíněným odkazem.

Základní výhody:

• Elektronický inkoust se čte krásně - stejně jako papír
• Zařízení nemusí být podsvíceno, tudíž neunavuje oči víc než papír
• Oproti klasickému papíru si můžete nastavit velikost písma
• Příjemně se drží a ovládá (subjektivní), stránky vám neutíkají při držení jednou rukou
• Čtečka zabere a váží podstatně méně místa než tlustá kniha - to oceníte právě na cestách, ale i v MHD apod.
• Můžete s sebou v miniaturním formátu mít knihy na celou dovolenou
• Baterka vydrží velmi dlouho - vybíjí se pouze obracením stránek, nikoli jejich čtením
• Nabídka placených knih je již velmi slušná - našel jsem i tituly, které bych nečekal
• Koupě knih je poměrně jednoduchá
• V dobrém pouzdru je velmi odolná mechanickému poškození
• Není drahá (Kindle se dá i s pouzdrem pořídit do 3000,-)

A nevýhody:

• Zásadní je, že čtečku nesmíte používat při vzletu a přistání letadla (nehodí se tedy na krátké evropské byznysové lety)
• Koupí eKnih příliš neušetříte (vlastně skoro nic - cena je podobná papírové verzi) a přitom se hůře půjčují blízkým
• Je samozřejmě náchylná k poškození vodou atd.

V neposlední řadě, elektronické knihy by v malé zemi, jakou je ČR, umožnily částečně obejít nákladný distribuční řetězec, a při troše štěstí by se mohlo tím pádem dostat více peněz z prodeje k autorovi. To je ale pouze myšlenka. Navíc velký nepokrytý prostor se nabízí v podobě různých dodatků elektronického vydání, které by udělaly elektronické knihy ještě zajímavějšími - více k tématu píši zde.

Pokud tedy nepreferujete konzervativně papír jako já, jednoznačně palec nahoru - nemohu čtečku než doporučit. 

Inspirace Kambodžou

Ačkoli během dlouhých přejezdů v Asii můžete číst leccos, nejvíce vás obohatí něco související s místní kulturou. A v Kambodži se nelze nedotknout tématu genocidy a režimu Khmer Rouge (Rudých Khmérů). Přinejmenším pokud o nich nic nevíte, nikdy tuto zemi úplně nepochopíte. A pokud víte, máte pocit, že se zbytečně "opájíte" krvavou historií, siláckou dobou, a že dneska už to snad ani není na místě. Nicméně ono je. Kambodža nebyla o nic horší než okolní země a režim Khmer Rouge nastoupil v druhé polovině 70. let - tedy v době, do které jsem se narodil. A není to jediné místo s genocidou a s lechtivými "přešlapy" v mezinárodní politice.

V tomto ohledu mi oči nejdříve otevřela útlá knížečka od spisovatelky Loung Ung "First They Killed My Father", která velmi nenásilnou formou líčí všechny násilnosti, které režim páchal na svých lidech. Někdy je až příliš znát, že autorka píše dokumentárně, jindy děj plyne tak přirozeně, že se vpíjíte mezi písmenka a plynete s nimi. Samotná Loung Ung, která na konci režimu uprchla do USA, je aktivistkou za lidská práva a angažuje se trvale za odminování Kambodži. Knihu lze koupit v angličtině v ČR, ale jednodušší je objednat přímo z Amazonu, případně je ke stažení v pdf do čtečky. A možná by měla být základní učební pomůckou na téma genocida...

Pokud nejste kamarádi s angličtinou, doporučuji jednoznačně shlédnout epický film Vražedná pole (Killing Fields). Film netíhne tolik ke zvěrstvům, které působil režim, jako spíše velmi pěkně vykresluje nástup Khmer Rouge, roli (nebo vinu) USA, a jak bezohledné jsou velké dějiny k "osobním dějinám" jedince. I tak si ovšem připravte silný žaludek. Milým bonusem je, že k filmu z počátku 80. let složil osobitý soundtrack známý multiinstrumentalista Mike Oldfield.

Poslední zajímavostí je, že díky Kambodži mají i Češi svého krále. Kambodžský král Norodom Sihamoni umí perfektně česky, neboť v naší zemi studoval a pobýval. Přišel sem ještě dávno před režimem Khmer Rouge a stihl zde vystudovat konzervatoř, akademii umění nebo protestovat proti okupaci v roce 1968. Ve srovnání s naším současným je Norodom veskrze renesanční panovník - nemyslíte?

A malé PS: Česká obdoba Vražedných polí je film Devět kruhů pekla z roku 1987 (ani náš režim se ke Khmérům z logických důvodů nehlásil), který dle recenzí působí velmi dobře, ale zatím se mi ji nepodařilo najít. Třeba budete mít šťastnou ruku.

Němci

Jakuba Katalpa napsala roku 2012 zajímavý román "Němci". Vypráví životní příběhy sudetských Němců z malé vesničky "Rzy"  mezi válkami a vysídlením formou krátkých okének - buď explicitně nebo historkou - na pozadí nosného příběhu života říšské Němky Kláry Kolmanové. Strhujícím způsobem, velmi čtivě podané.

Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.

Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu,  že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.

A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?

Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.

PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.

Ferdydurke

Máte-li pocit, že na vás život zvrhl kýbl absurdity, přečtěte si knihu Ferdydurke od polského spisovatele Witolda Gombrowicze. Nic vám již nebude svaté. Hrdina knihy prochází běžnými situacemi, ve kterých by čtenář očekával běžný postup nebo alespoň běžné reakce, hrdina však vždy spolehlivě zareaguje zcela po svém. Jistý výsměch, ironie, sarkasmus až vzdor, chtělo by se říct.Na druhou stranu ale také jakási touha vymknout se veškerému kategorizování, škatulkování, domněnkám a předpokladům. V celku se totiž vždycky nachází několik početných skupin, na základě kterých vytvoříme kategorie, a nesčetně individuálních případů, které nikam nezapadají. Autor křičí: Nechte mne být tím, kým jsem. Nenuťe mne reagovat jako někdo, kým nejsem.

A zápletka? Poměrně retro (kniha je tuším z 30. letech, ale celou dobu váháte). Hlavní hrdina, kterému je přes 30 let, se nechá přesvědčit středoškolským učitelem "ze staré školy", že je vlastně gymnaziálním studentem. Je nucen prožívat znovu svá mladá léta, ale uvnitř již z pohledu třicetiletého. Brání se, ale ne moc úspěšně - svět ho najednou vlastně chce vidět jako středoškoláka "Josífka", kterému teče mléko po bradě.

Autor navíc vložil do děje hravé předehry a mezihry, které dějově nesouvisí, ale formálně perfektně zapadají do rámce. Palec nahoru!

e-knihy vs. papír

Líbí se mi, jak často nakladatelé a vybrané další literární celebrity brojí proit e-knihám s argumentem, že se vždycky najde dost lidí, kteří budou číst klasické knihy.

Ano, mají pravdu. Čtečka je fajn věc, ale určitý sentiment spojený s klasickou knihou mi nenahradí. Nicméně knihy jsou taky business. A kdo to nepochopil, si do budoucna možná bude muset doplnit vzdělání, jak se realizuje strategie tržního výklenku (firma nezvládne být zisková na "velkém" trhu, a tak se specializuje na jeho specifickou část, které ušije nabídku na míru a díky tomu může prodávat za vyšší ceny a přežít). On totiž pád z vrcholu může být blíže, než se zdá - jak rychlý byl pád naivně hrdých značek Nokia a RIM (Blackberry) po té, co Apple přišel s prvním dotykovým smartphonem.

Správná strategie by tedy byla z mého pohledu e-knihy maximálně podporovat, snažit se být na trhu první, a pokud budou papírové knihy i nadále převládat, zpátečníci jako já to jenom ocení. Pokud ale papír nevyhraje, nakladatelství alespoň jako firma nezkrachuje - jen se bude nadále živit e-knihami.

A strategie tržního výklenku? Pokud budou prim hrát e-knihy, budou tržním výklenkem klasické knihy, jako jakési luxusní edice těch "běžných" (pěkný papír, pěkné desky, ilustrace). E-knihy pak naopak z povahy mohou obsahovat navíc extra obsah (knihu o knize, o postavách, vysvětlivky apod., co se do papíru nevejde).

Přechod na e-knihy navíc bude mít pozitivní vliv na literární tvorbu samotnou. Distribuce je totiž pro těžké a objemné papírové knihy velmi nákladným prvkem. Pokud nebude potřeba, zbude více peněz na nakladatele a autora. To by mohlo podpořit autory v tom, aby více psali a nakladatele, aby si s tituly více vyhráli, popř. jich "naložili" více. Internet navíc umožní relativně efektivní hodnocení a recenze (přečtete si recenzi přímo v elektronickém knihkupectví).

Pirátství pak není problém. Městská knihovna v Praze je největším oficiálním pirátem v oblasti papírové knihy a nikdo se nad tím nepozastavuje. Kolik myslíte, že má autor z vašeho ročního stokorunového příspěvku?

Závěrem: Určitě tedy není strategie dělat kartel a elektronickým knihám naivně bránit. Vždycky se totiž může stát, že přijde celosvětový gigant, který už má technologii dost levnou, dostupnou a dost sexy, přístupy ověřené na vyspělých trzích a ukousne si díky tomu větší koláč, než bude místní kartel zpátečníků schopen ubránit. Pak už zřejmě nezbude, než škemrat o státní podporu, ať už formou nějakého zákazu, zvýhodnění nebo dotace. A na tu já bych svoje daně v tomto případě nedal - vždyť bych tím vlastně podporoval čísi don quijotství!

(upraveno 2014)

Vlasy vstávají hrůzou

Už před rokem mi sestra dala komiks Šíbr: Příběh ze Sarajeva (The Fixer: A story from Sarajevo) od Joe Sacca, amerického ekonoma a žurnalisty. Příběh z Bosny mi byl nějak tak familiérní, neboť jsem tam půl roku na různých místech pracoval, procházel a projížděl se mezi troskami a slyšel sám dost hrůzných příběhů. Když jsem však letos byl obdarován knížkou Gaza - poznámky pod čarou dějin (Footnotes in Gaza) a trochu se začetl, začaly mi vlasy vstávat hrůzou. Kam se hrabe Valčík s Bašírem. Ať se jde dějepis a oficiální historie vycpat... a tak dále. Úplně to převrátilo mé vidění dějin. Ti nebozí Izraelci, kteří celou druhou světovou válku protrpěli, a když dostali na odškodněnou kousek pouště,  sesypal se na ně celý arabský svět a oni občas musí bojovat víc a dělat přitom chyby, kterých se prostě nelze vyvarovat, a pak už se to celé musí valit i se vším co se nabalilo, a nejde to zastavit. Uf. Kdepak. Vím, že komiks nepopisuje, co se stane, když dopadne v Tel Avivu bomba nebo když exploduje v Jeruzalémě autobus plný lidí, sžírající je spíše ironie s jakou jsou vyprávěny příběhy o válce, která si nevybírá. Je jedno na jaké jste straně nebo zda právě prohráváte či vítězíte. Nejlepší je ve válce vůbec nebýt. Co pro to ale jen my můžeme udělat? Co budeme dělat, až v ní budeme?

Jsem rád, že nosím čistou kravatu, řeším work-life balance a na nákup jezdím kabrioletem. Není si na co stěžovat.

Komiks každopádně i přes nepříjemnou cenu vřele doporučuji!

Poslední kabriolet (The Last Convertible)

Jeden ten z moderních amerických románů, které se nedají než hltat po desítkách stránek. Dojemný příběh o generaci harvardských studentů, která dospívala v 40. letech vržena uprostřed největších radovánek přímo do srdce zuřící světové války. Symbolem její tehdejší "slávy" a toho, kam se ubírala po válce, je vznešený Packard Císařovna - poslední kabriolet.

Příběh na stránkách budete žít. Lehkonohý a přesto dostatečně hluboký. Prolétnete 30 let života jako po tobogánu. Jedná se o dílo, které možná bylo ve vaší povinné literatuře, a pokud jste ho jako já přeskočili, nyní vřele doporučuji!

Na závěr si neodpustím určitý sentiment majitele kabrioletu: Knížku jsem dostal od ní a prý že v tom nemám vidět žádné hlubší sdělení. Chci nevidět a  ano - doufám, že ten můj rozklepaný chudáček není poslední kabriolet :)

Skleněný pokoj

Čtu teď zajímavou knihu, Skleněný pokoj od Simona Mawera. Nikdy bych nečekal, že cizinec (nečeský, nerakouský a neněmecký člověk) poměrně s citem a bez nutnosti nořit se melancholicky do detailů, bude schopen vytvořit čtivé dílko pojednávající o kousku české historie.

Možná si ale jenom svou historii moc hýčkáme. Možná si příliš křečovitě držíme patent na její hořkost. Možná je to malá a snadno uchopitelná historie, kterou může kdekdo zabalit do uzlíčku a prodat v knihkupectví. A to je dobře!

Rozmarné léto

Jsou věci, co člověk snadno zapomene. Třeba jak důvtipné je Rozmarné léto.  Někdy je krásné nechat si více slov, dobře volit a říct méně. Zvlášť když pofukuje chladivý větřík, venku je tma a víno chutná.

A i to mi připomíná večery na terásce v Bukurešti :-) Přepsat jako slohové cvičení.

Vyšlo na Poietikonu 28.9. 2004: Zpráva o stavu českého literárního internetu

Úryvek z vnitřně redakčního emailu: "Mám z těch literárních serverů takovej špatnej pocit. Ty lidi si NEuvědomují, že ten internet vlastně zanášejí swinstvem. Dřív, kdyby vznikla nějaká dobrá revue, člověk by ji hned našel a alespoň jednou závistivě zhlédl. Teďka tu není žádné poměření. Jen 100vky a 100vky linků. Takhle, kdysi, byl internet dobré medium. Teď už ten pocit nemám. V takové mase se to kvalitní vůbec neprosadí. A proboha to si ti lidi myslejí, že když založí vlastní stránku, že to někdo bude číst? Věc, která není dobrá (a nedá se nad ní ani onanovat, není k jídlu ani k pití ani nemá kožená sedadla - to by mohly být jiné důvody?), přece nikoho nepřitáhne, jen vrhne stín (kontury vyplněné nesvětlem) na to ostatní. Copak nemůžou zkusit publikovat tam, kde to už je známé, a když je nevezmou, napsat něco lepšího? Nemůžou, tak jako já kdysi. Čuráci JSOU (ale já ne).

Ladislav superredaktor

PS Jsme dobří. Moc dobří. A děláme to dlouho, takže to NEní alegorie na Poietikon"

Vyšlo na redakčním blogu revue Poietikon (bohužel) zcela veřejně 28.9. 2004, poustnul Mike.

Víte, že Poietikon...?

Víte, že Poietikon blogoval už od roku 2004? Víte, že tehdy jsem byl mladý, vlasatý, líný a chudý a že jsem psal poezii?

Rozhodl jsem se, že z nostalgie tady občas poustnu nějaký ten poust z Poietikon redakčního blogu. Doufám, že ostatní členové vedení zkrachovalé Poietikon Corp. se na mne nebudou zlobit. Myslím, že sami mají na krku dost žalob za zpronevěřené peníze investorů, které tehdejší procurement department bezhlavě nalil do špatné turbokávy těsně před splasknutím cenové bubliny na světových trzích s kávou...

Záhir

Už dlouho jsem na posezení nepřečetl knihu. O to víc mne překvapuje, že to byl Coelho, kterého jsem vždycky považoval za trochu překýčovatělého pseudomoderního spisovatele. Ale přiznejme si: Přecejen mi měkne mi mozek, tříbení vkusu v poslední době moc nedávám, téma mi neuvěčitelně sedlo, cesta do Bosny je luxusně dlouhé posezení a navíc jsem byl tak tuhej, že jsem neměl čas těkat kolem. A nebo je ta knížka jenom dobrá :-)

Fiete Anders

To neláskyplnější a nejchundelatější, co jsem v marastu rádobymoderní literatury poslední doby četl :) Stačí na to 15 minut, oči se vpíjí do každé z nemnoha obrázkových stránek. (viz. třeba link)

Leporelo vypráví příběh ovce, která byla jiná, dokonce červeně proužkovaná, a proto se mezi ostatními ovcemi necítila šťastná. A tak se vydala hledat jinde (anderswo), kde by jiné bylo běžné...