Mobilita

Shlédl jsem on-line konferenci Czechcrunch na téma budoucnost mobility (více zde). Od zástupců automobilky, přes sdílenou mobilitu až po vynálezce letadla-dronu. Cílem bylo zamyšlení, kam se cestování bude ubírat v příštích letech.

Mnohé z příspěvků byly spíše ve stylu "jak se máme, co děláme", což je ale samo o sobě zajímavé - hovořili zakladatel Rekol, sdílené skútry Blinkee, carsharing GreenGo, zástupce Toyoty/Lexus o vodíku atd. Celkově cenné postřehy ze sdílené mobility a mikromobility.

Padlo tam ale i pár zajímavých informací, které mi souzní. 

Například ohledně městské cyklistiky - i přes veškeré proklamace její podpory, jsme se vlastně nikam nepohnuli. Naše cyklostezky jsou polovičaté a spíše rekreační - narozdíl od měst, která to myslí vážně, máme my skoro 0 kilometrů stezek dedikovaných čistě pro kola a dotažených tak, že vás dovedou z bodu a do bodu b nějakým páteřním směrem a přitom vás každou chvíli nevženou pod kola zuřivých řidičů. A kdyby nic jiného, je potřeba připomínat si, že cyklopruhy na silnici nejsou řešením, které dostane lidi na kola. Ano, podobný pocit mám taky - než všude malovat na ulice panáčky na kole se šipkou, kteří v kritický moment vždy někam zmizí, raději bych udělal třeba dvě cyklostezky pořádně někde, kde to dává smysl. 

Celkově nakonec mnoho přinejmenším inspirativních pohledů, doporučuji ke shlédnutí. V práci v našem Integrátorovi mobility integruji spíše veřejnou dopravu v kombinaci s automobilem, ale i tento nový blyštivý svět mikromobility a sdílení bych měl vzít v potaz.

Hrušky mám rád vol2

Jak jsem tu psal, hrušky mám rád. Proto jsem si na Košík.cz místo šesti hrušek koupil šest balení hrušek. Už podruhé. No, poprvé to odnesli naší přátelé, tentokrát ten nával lásky odnesla naše lednice. Hrušky jsou láska, která v létě rychle podléhá zkáze.

Zároveň jsme si koupil víno z Hrušek. Ne z hrušek, ale z Hrušek. Ano, z těch, které proslavilo tornádo. Byla to jakási forma pomoci, kterou si vyžádali vinaři. Zvolili jsme solidárně jmenovce - vinařství Beneš. Víno Beneš už jsem z logických důvodů v minulosti ochutnal a neoslovilo mne, byť má moc hezkou etiketu. Teď tomu za tu cenu není jinak, ale žena ho má ráda a ani mne neurazí.

I když mám hrušky rád, rád se zase vrátím na italské a francouzské půdy.

Rodina je základ státu revisited

Byl jsem zvědavý, jak to po letech uvidím jako hlava rodiny a "bankéř" v jednom, a proto jsem se koukl na film Rodina je základ státu. Chlapík bankéř, který žije takový klišé pohádkový život (krásná a zřejmě milující manželka starostující Pyšely, dvě sladké děti, neofunkcionalistická vila, SUV Mercedes na každém druhém záběru, zdravá výživa, cvičení).

Začíná to v bance, vyhazov a vyšetřování. Moc vám toho neřeknou, ale je jasné, že tam bylo tunelování a on byl u toho aktivně nebo pasivně, ale je poslední nezatčený. Jde domů a s rodinou jedou na road trip, aby tyhle trable hodil za hlavu nebo se s nimi srovnal. A o road tripu, který je také stále útěkem před policií, tenhle film je. Graduje decentně, až skončí opravdovou honičkou a chycením zločince.

Velmi příjemný je soundtrack od Lenky a Beaty Hlavenkové. Před léty jsem je neznal a ony byly na prahu nového světa. Už tady je vidět, že obě spolu udělají něco velkého.

Ale na filmu mi něco vadilo a něco mi tam vadí pořád. Nevím, jestli jsou to faldíky a neustálý tupý pohled antihrdiny, nebo to, že postavy jsou takové nějaké ploské. Ano, vtáhnou nás do příběhu, kde hrdina je "moderně" také trochu antihrdinou. Ale chybí tam proč. Záměrně nám říkají příliš málo, ať už jde o podstatu inkriminované transakce nebo o motivaci a profil aktérů. Expozice je příliš minimalistická a působí spíše odfláknutě nežli tajemně. Jako by autor byl líný nebo neschopný nám nějaké stavební kameny odkrýt a mezi nimi tak napnout... větší napětí. Zkratkovitý je i moment, kdy beztrestně objede policii, která ho chce zastavit, a ta ho pak nehoní. Zřejmě náznaky paranoi (situace, kterou vidím, ale možná nenastala), která se ale zrovna v tomto filmu, nekoná.

Morální poučení se taky nekoná. Nevíme do konce, zda "to" hrdina udělal, nebo zda je jen obětí své životní pasivity. A tak nevíme, jak jej máme soudit. Je kladný i záporný? Nebo jen záporný a ještě moula? Nebo je moula, a proto kladný? Vadí mi i že jako člověk, který to dotáhl daleko v korporaci je to takový moula. Je jedno, jestli děláte rizika nebo řídíte obchod. Korporace je bojiště. A v korporaci, pokud to někam dotáhnete, v sobě musíte mít nějaký oheň a ostruhy. Nemusíte být "svině" ani ti "dobří", ale musíte být trochu "ostří". To je bez vyjímky. Jinak sedíte za pár peněz v koutě až do důchodu, protože vás "alfové a alfy" zašlapou. A ten oheň, byť pochopitelně utlumený krizí, náš "moula" s vyjevenými faldíky důvěryhodně zahrát nedokázal. 

Takže na závěr: Nevadí mi běžné výrazová ani dějová lehkost. Ale tento film ji použil nevhodně na dost těžké lidské i dějové téma. Není to dobrý film, i když lze říct, že nudit se nebudete. Naopak. Jen vás to bude celou dobu nějak tak "točit".

Hrušky mám rád

Když se podepisuji v androidu, automaticky mi to po napsání slova Láďa nabízí doplnit Hruška. Hrušky mám rád.

Ničí 5G zdraví? Samozřejmě!

Světem cloumá otázka, zda 5G ničí zdraví. Odpověď je přitom jasná: ANO! Koukání do mobilu a jiných displejů skoro nepřetržitě ničí zdraví a dokonce i to duševní. Již od 4G, 3G,a ničil ho i kabelový internet s WiFi :-) Takže... nečumte do toho pořád, běžte se třeba projít a chvilku přemýšlet, a bude vám líp.

A do 5G si přece kopnu. Vidím ho jako způsob, jak vytahat z kapes další peníze. 4G mi svou rychlostí stačí. To, jak mrknutím oka mobil stáhne už dnes 100 MB, je neuvěřitelné a není třeba to dále zrychlovat. 

1,5 metru zlosti

Jako cyklista absolutně nechápu a odmítám nové pravidlo, kdy motorista musí při předjíždění kola udržovat odstup 1,5 metru.

Hlavní problém mezi motoristy a cyklisty je následující:

1. Motoristé předjíždí cyklisty tam, kde to není bezpečné a není tam vidět. Narozdíl od jiných zemí odmítají počkat, dokud nebude vhodná situace. Když vyjede naproti auto, sejmou cyklistu. Špatně předjíždění vidím každou vyjížďku a často jsem svědek jako řidič - jen to zatím nedopadlo fatálně. Dokonce když čekám na vhodný moment k předjetí, na mne někdy jiné auto i bliká nebo troubí.

2. Cyklisté se leckdy chovají jak prasata. Jakmile přesednou z auta na kolo, začnou ignorovat pravidla, pozbydou půd sebezáchovy - jezdí na červenou, překáží, chovají se k sobě navzájem a k chodcům šíleně.

3. Policisté motoristy ani cyklisty nekontrolují. Policie u nás kontroluje jen to, co lze měřit strojově. Tedy rychlost. Jenže rychlost ve vztahu cyklista-automobilista zpravidla není problém. V mnoha okolních zemích vás ale mohou na základě pozorování sejmout třeba za agresivní jízdu. Opět vás mohu ujistit, že jsem to v praxi víckrát viděl a mohu potvrdit, že to byla agresivní jízda, a že diskuse byla ukončena slovy "jsem důstojník ten a ten a tyto moje oči jsou důkaz". Samozřejmě, že takové pozorování nemůže dělat každé přiblblé české "bengo", ale musí na to být metody, musí se to učit v policejní škole atd. Rychlost za vhodných podmínek nikoho neohrožuje - ale právě agresivní chování je špatné.

4. Policisté se bojí pokutovat, aby si nezkazili reputaci. Jenže bez trochy buzerace se nikam nepohneme. Bezmezná důvěra v lid nefunguje. 

Taková ta schopnost tolerovat, počkat pár sekund, pustit někoho, to se u nás moc nedělá. My máme tu mentalitu "jsem Čech, jedu, na vás kašlu". Na kole i v autě. A určitě je to vidět i v tom, že pak volíme borce, co se s tím "nemažou" - ti nám imponují.

Takže 1,5 metru všechno jenom zkomplikuje a vyhrotí a policie to stejně nebude umět ani chtít kontrolovat. A čím víc máme pravidel, která neumíme vymáhat, tím jsou ta pravidla více směšná.

Ostatně jako většina věcí, co pochází z konzultací s Auto*Mat. Tato organizace cyklistům škodí, protože je absolutně militantní a polarizuje společnost - má to ostatně i v názvu. Dokonce polarizuje i jednotlivce. Když je za volantem, nesnáší Auto*Mat. Když je v sedle, miluje jej. A když je u piva, všemu rozumí. Jako tento blog. My cyklisté ale automobilistům ve většině případů nechceme dát "mat". Chceme tu společně existovat a jsme si jistí, že na světě je prostor pro obojí.

Abych skončil pozitivně: Cyklistů za koróny přibylo a není to horší, než bývalo. Skoro naopak. Možná i v té přecpanosti stezek a cest se objevila určitá pokora cyklistů samotných a pochopení, že v Troji v neděli odpoledne prostě nelze mezi tolika lidmi kličkovat a spurtovat 30 kmh.

Raději Rusko?

Můj názor na Rusko znáte. Je formován dvěma vlivy: Jednak tím, že Rusové byli ve filmech vždy ti zlí, a jednak tím, že jsem tam rok byl a pracoval.

Říká se, neházejte všechny Rusy do jednoho pytle. Mnozí jsou u piva milí a rozumní, ale docela jeden pytel jsou. Jejich osobní mentalita je "bezohledná". Neprojevuje se to v názorech o politice u piva, ale v tom jak řídí, chovají se v metru, v businessu, ve veřejném prostoru. Je to styl "pozor, já jdu, můžete si nasrat".

Někde v Moskvě vám místní korporátní nebo intelektuální elita u piva řekne, že Putinovi nemůže přijít na jméno, ale přitom jsou to Rusové, kdo ho drží u moci. Kdyby nebyl Putin, byl by "Putin B". Rusové hromadně schvalují bezohledné chování své moci - jo, jsme velmoc a musíme hájit své zájmy, bez ohledu na to, že občas někoho skřípneme. To skřípnutí hodným Rusům vadí, ale víte co, oni si ho taky moc nevšímají. Jejich svět je prostě takový. A další charakteristický bonmot Rusů u piva je: musíme to řídit sílou, jinak by se Rusko rozpadlo. Sami sobě nemůžeme věřit, proto potřebujeme pevné mantinely.

Jsem také zvědavý, jak poslední události změní náš emoční vztah vůči Rusku. Myslím si, že ne zásadně.

Naše hledání alternativy v Rusku neformuje to, že bychom výše popsané chování Rusů neviděli. Skoro nikdo je tu vlastně nemá moc rád. Vadí nám ale také srovnatelně, že neumíme hrát politiku vůči západu. Jako příklad dávám německé "zvládneme to", které pro nemálo Čechů stigmatizuje Evropskou unii. Jo, "zvládneme to" vadilo i mně, protože se na něj nikdo nezeptal mého lidu. Bylo podobně arogantní jako ruské odpálení munice, jen při něm nikdo neumřel. Umřela ale část důvěry.  Posílil se pohled, že když jsme pevně propojení s někým, kdo jedná bez ohledu na nás, nemáme šanci sami udělat to, co považujeme za správné. Nemáme tak vlastně svobodu rozhodnutí. Šlo by hodiny diskutovat, jak řešit uprchlíky, protože na to jsme všichni borcí, ale v principu je problém právě v tom "poutu".

Takže, Rusy budeme mít po incidentu ještě míň rádi, ale pořád budeme hledat zadní vrátka z EU. Kdyz nám dává západ kapky, koukneme zasněně "jinam" a hledáme tam "svovodu", místo abychom se snažili naučit hrát pořádně právě na ten západ, kde přesně všechny neshody je větší garance svobody než kde jinde. A i když liberál dostal stejnou nálepku jako komunusta, konzervativec jako fašista a sociální demokracie je bohužel nový normál, pořád je "liberální" západ to, čeho je dobré se držet - nic lepšího tu teď nemáme.

Otázka taky je, zda je pozitivní vyřazení Rosatomu ze hry o budoucnost naší energetiky. Pro mne z bezpečnostního pohledu zcela určitě. Rusové nám v případě roztržky určitě neodpálí Dukovany pod nosem jako atomovku, ale určitě tam nějaký zm** zkusí vzít telefon a vyhrožovat tím. Může se taky dovnitř dostat nějaký ruský agent - jen tak, aby Čechy vystrašil a uvědomili si, jaké dopady mohou mít jejich výroky a činy proti Rusku. V reálu je to ale málo pravděpodobné. Pravděpodobnější je, že se v tom stroji něco pokazí, protože jak jsem psal výše, Rusům nějaký únik radiace na cizím území "prostě nevadí". Lidi je nezajímají a bezpečnost je vždy až priorita dva. Jen se modlím, aby ti zbylí stavitelé byli schopni něco postavit za cenu, kterou zvládneme zaplatit, a abychom se toho dožili.

Pozitivní efekt pak jednoznačně bude, pokud si vezmeme kousek Stromovky zpátky. Proč tu hostit disproporčně obrovskou diplomatickou misi země, která nám nic nepřináší? Bude díky tomu více místa pro psí hovínka.

Ale reálně fakt, že Rusko nebude mít ve Stromovce vyhrazený tak velký oplocený prostor a hordy lidí v Česku oficiálně, na jejich politice vůči nám nezmění ani ň. Pište si. Naopak. Když se Rusák cítí ohrožený, neváhá použít sílu, aby jasně vymezil mantinely. 

Velikonoce

...ale když už tu jsem, jsou takové jarní radosti, jako škvarkový chleba z pekárny na rohu s máslem a zeleňoučkou pažitkou čerstvě probuzenou na balkoně. Nebo pizza s medvědím česnekem a salsicciou z Osadní... a s černým pivem. Nebo čekat v podloubí mariny s výhledem na přístav, až skončí první jarní bouřka. Ježíš trpěl za nás. Veselé Velikonoce.

Nemakám - nemám kam

Přátelé, omlouvám se, ale v poslední době bylo na tento blog těžké vypotit cokoli, co má hlavu a patu. Možná se ptáte proč. Z větší části za tím stojí práce. Ne, bohužel, neřídím banku a neberu 250 měsíčně, ale dá se říct, bohudík, že aspoň nějaká práce je. A vlastně i baví. Ne že bych byl 100% času v takzvaném flow, ale vlastně...nikdy jsem neměl víc peněz na hraní a tak zajímavá témata, která by mne večer sežvýkaného vyplivla. Ani nemohu říct, že bych vzsedaval s kamarády po barech (to jsem ale nedělal ani před moderní nemocí).

Na psaní přitom doba poskytla více než dost krásných témat, do kterých by si šlo povýšeně kopnout, viď, Donalde, Mikuláši, Václave, ale to glosování mi právě teď nějak nepřináší ten správný požitek. Ani naivní zápal pro krásné věci typu záchrana javoru na nábřeží nebyla.

A doporučení krásného? Ano, rozepsal jsem snad 10 článků, ale viz. výše, nic jem nedokončil.

Inu, jednoho dne v téhle kavárně možná zase otevřu okenice, vymetu pavouky a zahřeju presovač, ale je otázka, jestli sem někdo ještě někde na hořký černý šálek, občas obohacený pěnou dní, zavítá. 

Možná to tu na dobro zavřu a začnu se natáčet na YouTube, jak celý den pracuji, získám miliony shlédnutí a odběratelů svého kanálu, a stanu se tak konečně milionářem, nejlépe lirovým (míněno italská lira).

Represe jsme zrušili

Kreml vydal prohlášení, že odmítá považovat tisíce zatčených za represe. Represe jsme zrušili, všude už jen vrní koťátka.

Tak ano. Nejsou to represe. A jak už jsem psal, Rusko není rizikový kandidát na dostavbu Dukovan. Jsou to přece ochránci hodnoty lidského života, kteří se vůbec nevyžívají v silové politice a manipulaci. A kdyby přece jen, budiž Rusové třeba trošku rizikoví, ale tu jadernou energetiku, tu jadernou energetiku, mamko, tu oni uměj.

Kamenujte mne, ale já se Rusů fakt bojím. Ve všech oblastech. Raději bych skoro čínskou elektrárnu...

Rusko je takové menší riziko

Havlíček prohlásil, že Rusko je při dostavbě Dukovan menší riziko než Čína. 

Ano, chápu ho. 

Čína totiž jen vyhrožuje, ale své odpůrce nenechává záhadné zemřít.

Kradu kradeš krademe?

Rozsudek nad Ulož.to mne vlastně nepřekvapuje a nedivil bych se, kdyby ještě přituhlo. Pirátství v Čechách má opravdu přehnaně volnou ruku.

Na druhou stranu, skuteční majitele práv nám aktivně vytváří motivaci krást. Moje strategie už léta je za obsah platit, kdykoli to jen jde, protože filmů vidím tak málo, že mne to finančně nepoloží. Je ale mnoho filmů, které legálně stáhnout nebo streamovat nejdou. A díky, DVD si za 400 Kč opravdu objednávat nebudu.

Nová motivace roste i v podobě všudepřítomných subscriptions. Když se filmový trh rozdělí mezi několik hráčů a každý bude chtít měsíčně pár set korun za přístup k části trhu, kterou ty ostatní nemají, odmítám pošle takových pravidel hrát. Nebudu platit tisíc korun, abych se jednou za měsíc podíval na film. To jsem pak na Uloz.to jako ryba ve vodě.

Naproti tomu jsem spokojený u hudby. Už dlouho jsem nemusel nic ukrást, protože vše šlo už léta legálně za rozumnou cenu stáhnout nebo streamovat s pomocí jednoho předplatného a sem tam jednorázového nákupu. Krásný příklad, jak zastavit pirátství.

České potraviny musíte chtít

Sněmovnou prošel návrh poslanců SPD, aby se do roku 2022 nabízelo v prodejnách 55% českých potravin. Ano, make Česko great again. Je to dobře?

Mám rád české potraviny. Rád pošlu malou domů. Je menší pravděpodobnost, že cestovaly v chlaďáku přes oceán. Atd. pak je tu celá řada argumentů proti.

Ne všechny české potraviny jsou dobré. Srovnejte třeba italské, tyrolské nebo španělské uzeniny s těmi českými. Blé. Nebo sýry. Kolik máme dobrých sýrů? Je to všechno žvýkací guma z chemičky. A ne, díky za doporučení, ale můj farmář, který mi dodává čerstvý sýr to nedožene. Ja nechci každý týden stejný čerstvý sýr od farmáře v domluveném množství, chci trochu pestrosti a někdy ten zatracený sýr nechci měsíc vidět vůbec.

Cena nebude dobrá. Nejsme schopni toho vyrobit dost a v kvalitě. Možná díky kvótě sezónně nakonec budeme schopní dodat v množství a kvalitě, ale přechodové období bude rozpačité. Některé věci ani nevyrábíme. Obchody možná zareagují tak, že nabídnou maximum druhů toho, co produkujeme, a tím si umožní nabídnout aspoň pár položek vzácných dovozů. Výsledek bude, že nabídnou přesně jedna cherry rajčata. Přesně jeden salát. Draze. A pět druhů domácí cibule, kde budou dusit dodavatele na ještě nižší ceny, neboť nabízet příliš druhů cibule se nevyplatí.

Zmíněná sezónnost. Zvykli jsme si, že česká zelenina se na pultech objeví na pár týdnů, a zbytek roku kraluje dovoz. Ono to dost kopíruje, jak se chová zahrada, kterou vaše maminka nebo tchýně možná má. Taky vám nedává cukety půl roku, ale ve dvou týdnech jich musíte odvézt plné Mondeo. S kvótami zřejmě nebudou jahody či rajčata v zimě za rozumný peníz běžné. Podle mne tohle jediné je dobře :-) Všechny stravovací příručky říkají, že tělo v zimě čerstvou zeleninu nechce tolik jako v létě. Ale to je věc každého. V principu to podpoří sezónní nedostupnost mnoha výrobků a to se kupujícím nebude líbit.

Obaly. Ty jediné jsou rozpačité. V principu byste řekli, že český výrobek nebude tolik balený v plastu, ale bohužel to tak není. V Bille kupuji raději španělský česnek, protože ten český "farmářský" je pouze v plastové krabici. Toto "proti" tedy není jednoznačné.

A naposledy: Nemám rád kvóty. Je jedno, jestli mi pozici sebere žena, která ji ani nechtěla dělat (jasně, vím, ženy se musí více přesvědčovat a postrkávat - ale to je na samostatný článek), nebo jestli musím přijmout povinně pár muslimských uprchlíků, když to 95% populace nechce, nebo už nesmím vyvážet další hračky, protože se tak papaláši někde dohodli. Kvóty jsou uměle přistřižená křídla nebo uměle vyhoněná. Ani jedno není dobře.

A na závěr, je otázka, jak přesně je kvóta provedená. Pokud bude na celkový počet nabízených produktů (nikoli na objem prodaných), umím si představit, že řetězec nabídne 7 českých uzenin a 3 cizí, čímž kvóta bude splněna. Jenže lidé budou kupovat 90% té cizí a česká se zkazí. A kvóta má smůlu. Uvidíme, jak se to ujme. Silné Česko.

Parfém

Dostali jsme dárkem malou sklenku malinové kávy. Nevím, jak se vyrábí, ale je to normální káva, která má dodanou příchuť malin. Ta příchuť je trochu jako vůně McDonald's. Chytne se vás a nepustí. 

A podobné hrátky nepiji, pokud nejsem na dovolené a někdo mi neřekne, vyzkoušej to, tady to všichni pijí. Ale byla to malá lahvička, a tak jsme si řekli, že to z legrace vyzkoušíme. 

Tedy... Podkladová káva byla dobrá. A příchuť malin velmi decentní. Vlastně palec nahoru.

Jen jedu už skoro celý pytlík ne-malinové kávy z Ebelu a to, co produkuje kávovar, pořád voní po malinách. Stejně jako vagón metra pět stanic po té, co vystoupil člověk s cheesburgerem.

Vypnout?

Trochu mne překvapuje, kolik lidí tleská americkým médiím. Trump může tisíckrát lhát a chovat se jako blbec, což v mnohých ohledech dělá, ale tím, že ho média při podle všeho lživém projevu v USA vypnula, nadělala do botiček hlavně Trumpovým odpůrcům. 

Šlo to přece udělat chytřeji. Nechat to běžet a třeba to jen okomentovat. Textem pod projevem, vstupem moderátora apod.

Média nejsou povinná šířit kdejakou chorou blbost. Ale když mluví prezident velmoci, nemůžou ho přece jen tak vypnout... To tam toho srdíčka teď fakt vkládáme nějak moc. 

Doplnění: A neobstojí ani argument, že to byla výjimečná situace, kdy masy Trumpových voličů potenciálně ve zbrani stály na náměstích. To ukazuje, že si autor argumentu  myslí, že všichni voliči Trumpa jsou tupé destruktivní ovečky, které na zvolání "střílejte" půjdou a udělají převrat. Jen protože se Trump vyjadřuje jako hovado, neznamená, že je hloupý. A to samé platí pro jeho voliče. Navíc ne všichni jsou na stejné vlně.

Rychlost v sedle

Koupil jsem si za 3 tisíce zimní horské kolo. Rok 2004, základní funkční osazení. Nebyla to špatná koupě, narozdíl od té poslední. Má jen 56 centimetrů široká řidítka a semislicky. Vite, co to je? To jsou pneumatiky, které jsou úzké a mají vzorek s minimálním valivým odporem. A řidítka úzká skoro jak berany.

Jaký je výsledek? Je to mocné. Šlápnete lehce a jedete přes 20 kilometrů v hodině. Šlápnete silněji a jede to třicet kilometrů v hodině. Upozorňuji, že s celoodpruženým kolem s tlustou terénní pneumatikou, se horko těžko dostanete nad dvacet kilometrů v hodině. 

Ta rychlost je opojná. Cítíte ten mocný přenos síly svalů do pohybu vpřed. Do kopce jedete na velký tác a nepodřazujete. Jiná "dnešní" kola mizí ve zpětném zrcátku (pomyslně). Za hodinu a půl jste hrozně daleko od Holešovic.

Připomíná to přelom tisíciletí, kdy horská kola Author byla napůl treková, a s tátou jsme podél Sázavy drželi po roviněpres třicet na tachometru.

Jenže každý extrém má svá pro a proti. Vjedete do bláta a obě kola začnou bruslit do stran. Jedete všude jinde, jen ne kupředu. I to je svého druhu sranda, ale nechcete ji zažít v strmém sjezdu, protože nemáte vůbec nic pod kontrolou. Ani na srázu podél Vltavy. Koupat s kolem se taky nechcete. Začne se vám stýskat. Vybaví se vám opačný mocný pocit, kdy držíte široká řidítka a pevnou perfektně pružící vidlici, která posílá zubatou tlustou pneumatiku neomylně přesně tam, kam ji určíte.

Chce to se přizpůsobit, ale na zimu ideální - prostě z terénu přesedláte na šotolinu a cyklostezky. Svištíte podzimními alejemi a čistíte hlavu. Kilometry plynou. A umím si velmi mlhavě aspoň představit, že bych s tímto kolem příští září dojel na Ještěd z Černého mostu na společné foto :-)

Pozitivní zprávy

Pořád tma a blíží se Vanoce. To je vopruz, tak jsem se rozhodl shromáždit několik senzačních posunů, které mohou pozitivně ovlivnit naše životy.

Fúze, technologie výroby elektřiny bez jaderného odpadu je skokovė blíž. V Culhamském centru pro fúzní energii provedli první úspěšný test experimentálního reaktoru MAST Upgrade. Tento reaktor je prý menší levnější a lze jej postavit rychleji. Ale ještě tam nejsme. Více zde.

Umělá inteligence zvládne včas odhalit Alzheimer. Model vyvinutý IBM a Pfizerem to prý umí na základě strojové analýzy jazyka. S určitou nepřesností nemoc předpoví sedm let dopředu. To je dobré, protože když se babička ztrácí s cestovním kufrem uprostřed noci v předsíni, je už pozdě. Více zde.

Zároveň je před schválením lék na Alzheimer. Ten sice nemoc nevyléčí, ale pozastaví ji. Údajně zasahuje shluky bílkovin označované amyloid beta, které se v mozku postižených nadměrně hromadí a nevylučují se, čímž způsobují všem dobře známé následky. Více zde.

Na Univerzitě Pardubice odhalili způsob, jak s 90procentní spolehlivostí odhalit rakovinu slinivky břišní. Té se přezdívá tichý zabiják, protože ji dosud lze odhalit až v konečném stádiu. Objev nepřislibuje její vyléčení, ale usnadňuje ho, činí ho aspoň reálným. Více zde.

A nakonec dva milé stavební objevy: Podařilo se opravit koleje mezi smíchovským nádražím a Zlíchovem, které byly léta v šíleném stavu. Tramvaje na Barrandov tam sviští po samostatném tělese podél vlakových kolejí a je tam připravená odbočka na Dvorecký most, který Praze chybí jak sůl. A druhý: minulé pondělí jsem se konečně kolmo projel po Trojské lávce. Rychlost s jakou byla ruina nahrazena, je v Praze fascinující. I když... třeba částečně shořelá kyjská rozhledna Doubravka byla také opravena rekordně rychle - za pár měsíců.

Tu volbu USA nezávidím

Vlastně bych si překvapivě přál, aby vyhrál Trump. Je sice tisíckrát dokázané, že lže a překrucuje, chová se jak kretén, a porušuje všechna možná smysluplná pravidla, ale nějak jsem ho vzal na milost.

Proč že?

1. To, že se těsně blíží 50%, i přes koronakrizi, která ubírá body i svatým, dokazuje, že Amerika takového prezidenta chce. Že se totálně nezdiskreditoval, jak si evidentně mylně myslíme. Naopak, asi Američanům něčím učaroval.
2. Biden je zatracený levičák. Když si čtu jeho program, nechtěl bych tento program volit. Bylo by to jako sníst živou sirovou žábu. A Američané možná nepotřebují bezplatné školství a podobné evropské vymoženosti, protože tam školství už desetiletí funguje a produkuje ekonomicky i sociálně zdatné jedince. USA již přes sto let úspěšně materiálně fungují a dokonce v tom dlouhou dobu udávali směr světu. Pokud možno, stát by měl hrát v životě minimální roli - ne dělat maminku, která lidi krmí a vytírá jim zadečky, a když chtějí projevit trochu vůle, plácne je láskyplně přes ruku. A v USA jsou si toho vědomi a váží si toho. A ano, vytáhněte na mne, prosím, argument, že pár milionů lidí tam nemá zdravotní pojištění. Cena toho pojištění v Evropě je, že stát je tu prorostlý jak virus.
3. Trump Ameriku rozděluje, ale taky nerozděluje. Šlápl jen na všechna kuří oka najednou, zatímco Obama se na ně snažil oblíct ponožku lidskosti a uhladit je. Ta kuří oka tam vždy byla, a teď je navíc ta „vyhrocená“ doba. Nejen v USA, ale taky jinde po světě. Částečně za to můžou počítačové algoritmy, které umocňují to, že se lidem zobrazuje jen jejich pól reality – média, která by prezentovala jeden (pokud možno nestranný) diskurs, ztrácí na síle. Ale co se kuřích ok týče, nemyslím si, že Trump je ten, kdo to vyřeší. Jenže ani Obama ani Biden to nevyřeší. Taková jsou historická dědictví a dilemata. Každá země nějaké má.

Neříkám tedy, že Trump dokonale naplňuje republikánské hodnoty. Je to takový americký „Rambo-Čižinský“ – brutální ukřičený populista. Ale vezmu-li právě v potaz, že také Biden je podobný mizera, jen tolik nekřičí, respektive se snaží falešně hrát na strunu slušnosti, volil bych aspoň mizeru, který kope za mojí stranu. Takže Trumpa.

Ale naštěstí v téhle mizérii volit nemusím - teď volí Američané. Nás to čeká brzy, byť u nás jsou dilemata zase postavená úplně jinak.

Krásy moderní doby

Krása moderní liberální demokracie je mj. v tom, že se v době v přelomové době nastupující ekonomické krize spojené s koronavirem můžeme hádat o to, zda si zakážeme obchodní název vegeburger a vegepárek. Kvůli tomu přece chodí v Bělorusku demonstrovat.

idealisté byli a budou

Je legrační, jak politická scéna i internet požadují odstoupení Faltýnka i Primuly za noční party v takzvaně zavřené hospodě bez roušek.

To je zase takové to idealistické pomýlení.

Už dávno nežijeme v takovém světě, kde se za takové selhání odstupuje. Zvolili jsme si arogantní moc, tak si ji vychutnejme až do dna pěkně se vším, co k tomu patří.

Však ona ta parta, kterou volím, nebude u kormidla o tolik idealističtější. Ta vaše určitě taky ne. Jen si vzpomeňte na party a párty předtím...

Update: Netrefil jsem! Babiš není fit a hodí se mu do krámu Prymulu potopit, a tak to udělá. Zeman taky pro svého koně nebude riskovat a Babiše nechá být. K úplnému Mordoru ještě kus chybí.

Filmová úroda - co se točí...

V poslední době je to s filmy slabší. Děti chodí spát téměř později než já a přes den je fofr.

I přesto ale můžu doporučit pár kousků, 2 z toho jsou zaujatě o tématech, která mám rád - autíčka a bicykly.

Začnu od a - auty. Závodní Le Mans 66, anglicky výstižněji Ford v. Ferrari. Krásně barvitě natočená auta, napínavé scény a dobrý soundtrack. Konzumní poctivě udělaný film jedna báseň. Ale také film o setkání dvou lidských světů - vášně a posedlosti s bezkrevností korporace ("Postavte mi auto, které v Le Mans porazí Ferrari - budget neomezený"). Zaujme, i když auta nejsou vaše srdcovka, stejně jako si zamilujete postavu Kena Milese zahranou Chrisem Balem - už pro ten jeho britský přízvuk. 

Pro mne zároveň objevný příběh, protože až po filmu jsem zjistil, že je podle pravdy. Že Ford někdy závodil na top úrovni. Že sympatický Iacocca existoval a byl zachránce amerického automobilového průmyslu. Že nějaký legendární Miles opravdu žil a zemřel. Že Enzo Ferrari opravdu urazil Henryho Forda (podle mne jedna z nejlepších scén), což vlilo korporaci posedlost vítězstvím do žil. Že v Le Mans ještě v 60. letech závodili chlapi po čtyřicítce. Že nejlepší zavoďáky světa stavěli nadšenci jen s citem a nadšením pro věc, a že to zvládli z nuly za pár měsíců. Že stavěli zavoďáky, které bez jakýchkoli bezpečnostních opatření svištěly hodně přes 300 kilometrů v hodině v podstatě po okresce.

Film mísí životopis, závody a příběh Fordu kolem Mě Mans. Právě životopis Milese je moc hezký zpracovaný, jeho postava má vytříbenou povahu, hloubku. Vůbec jeho rodina je povedená - ať už rázná Molly, která rozhodně není jen překrásným doplňkem děje, nebo jeho capart, který svého "zapáleného" taťku evidentně ne vždy chápe, ale zjevně miluje. Nejsou tam do počtu - ovlivňují děj v klicových momentech.

V kině to na velkém formátu celé to voní benzínem a olejem, slyšíte cvakání převodů a bručení a bzučení motorů, kolem vás létají cáry z gum - jen si na to sáhnout. A Jáchym to miluje, takže to u nás možná běží častěji, než by muselo. Určitě doporučuji - je to lepší podívaná než reálné závody.

O nic horší ale nejsou třeba ani pixarovská animovaná Auta 3. Je to sice film pro děti, ale nesmírně krásně propracovaný co do grafiky, zvuku, charakterů a příběhu, protože i v něm se skrývá překvapivá pointa a morální ponaučení. To si z něj děti nevezmou, ale vás to díky němu bude bavit.

Druhý milý objev, který potěší, zabaví, vykouzlí široký úsměv na tváři, ale asi nenechá hlubokou brázdu je Raoul Taburin (zde). Komedie o opraváři kol, který neumí jezdit na kole. A má z toho trauma, které se táhne celým životem, až do doby, než potká člověka, který mu je v něčem blízký. Film se celý odehrává na malebném francouzské vesnici je krásný i vizuálně. Možná až stylizovaný - rozmarné léto, krásné uličky, krásné děti, ženy, nádherná příroda vůkol... a kola. Kolo si ve filmu žije svým životem. Jako cyklista jsem byl dojatý. Otevřete si dobré francouzské víno, vlezte pod deku a uvidíte, jak vás to prosluní a zahřeje. A pak to zapomenete. Film rozhodně nepatří k těm, které byste pak v srdci nosili zbytek života, i tak jej ale musím doporučit. Nadchne a odejde jako ta láhev, kterou vypijte.

Zralé rozhodnutí

Podle Hospodářských novin vzala Deutsche Bank jako zástavu za půjčku 125 bochníků parmezánu. Bankou je to oslavováno jako schopnost flexibilně vyhodnotit i možnost netradiční zástavy.

Ano. Ten nápad jistě zrál dlouho. Parmezán má hodnotu, vydrží a chutná.

Nicméně se sebechválou na schopnost hodnotit rizika bych byl u chronického průseráře, jakým stará dobrá Deutsche je, opatrný. Až do centrály příště zase nakluše BaFin s policií, mohou jim leda tak zacpat ústa sýrem. A nevím, jestli jim konzultanti pomohou s revaluací maturity pohledávek, hodnot kolaterálu... Pardon, parmezánu. Mohou to pak vykreslit na koláčovém... pardon, bochníkovém grafu.

Mezi námi

Kupuji poměrně hodně drobností přes e-shopy, a zároveň často second hand prodávám, aby nás krámy nezavalily. I proto jsem byl náruživým uživatelem aplikace Pošta on-line a Zákaznické karty České pošty.

Zaujala mne nicméně Zásilkovna se svou službou Mezi námi a od té doby ji příjemcům tlačím horem dolem.

V čem spočívá rozdíl?

Je to možnost podat a přijmout zásilku celkem kdekoli, ale každopádně blíže, než je Pošta. 

Pak je to cena. Pošta se i po všech slevách a elektronickém podání zřídka dostane níže než 100 Kč. Zásilkovna je okolo 70 Kč.

Podání. Máte uzasně jednoduchou appku, kde nastavíte vše včetně dobírky, umí i nějaké zahraničí - posílal jsem dobírku na Slovensko - a pak jen zaplatíte kartou. A pak s kódem jdete na výdejní místo (což je typický nějaký obchod v okolí), kód nadiktujete personálu, dáte jim balík, a je to. Proti tomu Pošta stále řeší dobírku papírováním, přepisováním do MS DOS programu, pobočky neví, jak zacházet s mobilní aplikací, zadávání digitálních údajů trvá, protože čtečky nečtou z displeje mobilu, a ještě jsou na vás kvůli tomu hnusní.

Vedle toho balíky v ecommerce často bývají Poštou dražší, protože e-shopy nemají vyjednané dobré ceny, zatímco Zásilkovna je levnější.

Pošta v tomto segmentu prostě zaspala a není důvod ji používat, když nemusíte.

Je potřeba ale na obhajobu říct, že Pošta dopraví cokoli a kamkoli, umí do vlastních rukou apod., zatímco Zásilkovna vyzobává jen bezproblémové služby. Ale i tak - ty používám v 90% případů. Také musíte mít pobočku za rohem jako já, což na venkově neplatí.

Co s tím? I vy to můžete napravit. Stačí Poštu nepoužívat, když to lze, a ona si uvědomí, že zaostává, a za 10 let se přizpůsobí.

Mám mít radost z výsledku voleb?

Vyhrálo ANO a Piráti. Dvě nečitelné protisystémové strany. To že pohořely strany typu socdem nebo komunisti je sice milé překvapení, ale nijak nám to nepomohlo.

ANO sice bude mít těžší postavit koalice, ale proti němu se budou muset vyškrábat připáleniny z nejzazších koutů politického pekáče.

Referendum o vládnutí Babiše také nedopadlo dobře. Voliči mu přibyli, protože tu stále chybí výraznější alternativa - oponenti mu jen dělají reklamu vytýkánim toho, co voliči ANO vidí jako Babišovi silnou stránku.

Takže vítejte ve světě, kde už neexistuje pravice, levice a střed, ale jen ANO, Piráti a "ti ostatní".

Mám tedy mít radost z výsledků voleb? Ano. Protože v neděli bylo hezké počasí a my si užili v parku s dětmi a já si dosyta zablátil na kole.

Tříválcové myšlenky

Poměrně zajímavý příspěvek do debaty k tříválcům je na auto.cz (zde). Ford Focus je jedno z aut , které se mi vzhledem a naturelem líbí, a hatchback ve verzi ST Line se 130 kw motorem bych považoval za dokonalé druhé auto do rodiny a na občasné blbnutí na okresky.

V článku s videem nicméně glorifikují a technicky do detailu rozebírají právě 115 kw tříválcovou mild hybrid verzi, kde elektromotor pomáhá jen v nízkých otáčkách překonat turbo díru.

Videem se snaží říct, že Ford postavil precizně vyladěné auto s ideálním dávkováním točivého momentu a výkonu, které je robustně a chytře postavené a na brzdě překonává uváděny výkon o skoro 15 kw. Vypadá to tak. Fordu bych to přál, ale podle mne to je jednostranně pojaté.

Jako někdejší majitel Focusu druhé generace mohu potvrdit, že to bylo auto ošklivé až legrační, ale nesmírně propracované a robustní, které nikdy nemělo jedinou závadu - takový buldoček. Bylo to ale dané i motorizací - dvoulitrový diesel byl na Focus možná až naddimenzovaný, takže auto se nikdy přehnaně nenamáhalo.

Problém toho nového Focusu může být jinde. Když sjede z linky a koupí si ho finančně zdatný šťastlivec na leasing, bude vše dle videa 4 roky perfektně fungovat.

Je to ale taky nesmírně složité auto. Obrovské turbo (říkají sami "jak v závodní Lancii"), vypínání válce, elektromotor, baterie, software, filtr pevných částic, kabeláž, časem neprověřený nový motor. V zemi, kde průměrné auto má přes 10 let věk, a lidí se při výběru řídí hlavně recenzemi ojetin, je taková glorifikace prostě předčasná. Počkejme si, jak bude fungovat složitá souhra všech komponent za 5 či 8 let, a pak glorifikujme. Auto nerovná se jen první čtyři roky na operák, jak si mnozí myslí.

Druhá věc je, jaký to má všechno smysl, proč to děláme tak komplikované. Ano, atmosférický dvoulitr měl nižší výkon a také mezery ve spolehlivosti, ale při rozumném zacházení v autě typu Focus vedl k nízké spotřebě benzínu (viz. můj pokus s pasivní jízdou, s naloženým Mondeem s výsledkem 5,8 litrů na okreskách). Naopak kdo na to šlape nebo neumí řadit, bude mít velkou spotřebu a velké emise i u mild hybridního turbomotoru. Jen k tomu dospěje složitější cestou, která může být plná nečekaných investic a oprav.

Opět, fandím pokroku, i výkonu a charakteru toho motoru, stávající Focus má všechny esa v rukávu, ale počkejme 5 let, a pak si nalijeme čistého vína, zda s těmi kartami zahrál dobrou hru. Takto zkratkovitě úplně nový mild hybridní tříválec neglorifikujme.

Buďte opatrní v tom, co si přejete - splní se to

Sotva jsem dopsal příspěvek o volbách, kde si stěžuji na neschopnost normálních stran oslovit voliče, splnil mi Mikuláš Minář přání a ohlásil vstup do politiky s novým uskupením. Musel jsem být fakt hodný, že Mikuláš přišel tak rychle. Nestíhám na tento překotný vývoj ani reagovat zde na blogu...

Takže díky, Mikuláši, ale tak jsem to nemyslel. Já nechtěl, abys založil novou"široce rozkročenou" stranu, která "integruje mnoho názorových proudů", a v jádru je liberální. To už tu bylo víckrát a nikdy to nebylo žádné bingo.

Mikuláši, jestli mám ještě jedno přání, co se politiky týče, vstup prosím do ODS nebo do Topky a zkus je posílit. Udělej vše, jak sis to vykreslil, ale nezakládej prosím další stranu.

A pokud se ti stávající strany tak nelíbí, stejně nezakládej novou. Líbil by se mi raději Crocodile Engine - nová stavebnice od Lego nebo Ford Mustang že série Lego Creator. Děkuji.

Ale vážně: Minář je schopný člověk, který pomohl zmobilizovat část národa a poukazovat strukturovaně na podpásovky premiéra. Všechen respekt. K vzniku strany jsem ale skeptický. Počkám si ještě na program a zapojené osobnosti, ale bojím se, že v politice bude nový subjekt působit pouze jednorázově - odsaje voliče pouze stávající opozici, a pak uvadne.

To chápu

Pětiletý Jáchym se naučil říkat miluji te. Já: " Já jsem zamilovaný do maminky." Jáchym: "Jojo. To chápu."

(Před)volební marast 2020

ANO nejspíš zase vyhraje volby, což jen dokazuje, že se opoziční strany stále nepoučily. 

Volby vyhraje ten, kdo přesvědčí nebo udrží "nerozhodnutou masu". Tato masa není ideově vyhraněná, a proto na ní nelze působit jen tím, že jsem levá, pravá nebo nacionalistická strana, nemám rád Babiše, a že program mám někde hluboko na webu.

Je třeba neustále vysílat divadlo, dělat marketing. A ten kromě ANO nikdo pořádně nedělá, pouze se kope do Babiše.

Abych to lépe ilustroval, představte si, že by výrobce piva nebo limonády dělal marketing jako opoziční strany. 

Reklama by celá byla o konkurenčním výrobku. Celou dobu by po něm dupala a utahovala si z něj. A na konci by se teprve objevilo vlastní logo. Koupili byste takový výrobek? Nikdo vám neřekl, čím je dobrý nebo kam vás posune. Dozvíte se jen, že cizí výrobek je špatný. No nekupte to!

Bohužel tak funguje celá opozice - počínaje milionem chvilek, který nekandiduje (je užitečný watchdog), konče stranami, které bych chtěl volit, jako je ODS nebo TOP. Působí jen destruktivně. Kritikou pouze okopávají Babišovi kotníky, což jim přinese zisk v řádu drobných procenta.

Trochu se vymyká Trikolóra, která jako nová strana musí program a témata aspoň trochu ukázat a ukazuje, jinak by si jí nikdo nevšiml, ale zároveň ani u ní nemám pocit, že by svůj potenciál nějak extra vytěžovala. Škoda pro ni, ne pro mne.

Mojí teorii pak nabourává oblíbenost Pirátů, kterou nechápu, a která je tedy jakousi výjimkou potvrzující powidlo. Piráti mi sice nijak extra nevadí, ale zase se lze od nich dočkat úplně všeho a nebo také ničeho. Vlastně je to programově druhé ANO, jenom bez oligarchy a bez guru M. Možná mají takové preference, protože sice neříkají nic, ale aspoň pořád jen nekritizují, takže nepůsobí tolik zahořkle. 

Krom toho výše je třeba ukázat leadera, který bude drzý až ostrý a trochu populista, ne jen přeslušnělý panák. V tom má opět dobrou pozici Trikolóra, jen Mlaus z nějakého záhadného důvodu mlčí. Naopak je to Babišova slabina - v přímé konfrontaci ho dobrý rétor snadno roznese na kopytech, protože žádný marketér ani sociolog mu nemůže radit v reálném čase - debaty nejsou na tahy jako šachy. Jenže leadeři tu chybí.

Takže vyhraje ANO a abychom skončili pozitivně - budiž to aspoň ponaučení pro volby do sněmovny.

Kolo revisited

Moje kolena řekla během lock downu běhu dost, a tak jsem přesedlal zpátky na kolo. Nejsou to žádné osmdesátikilometrové švihy v Brdech, ale jezdím, přátelé.

Korona tomu přeje. Dřív jsem to na kole stíhal maximálně do práce a se zajížďkou zpět, což bylo ve špičce a často po tmě. Teď si můžu vyjet na home office na dvě hodiny během dne, a pak pokračovat v práci. Flexibilita a work life balance. Pořád se o tom blábolí, tak mne jen těžko může někdo vinit. Také předělaný byt tomu přeje - Cannondale se neškodně usadil v ložnici a nezabírá balkon, kde se dá v pohodě popíjet, bazénkovat a snídat. Musí se ale po každé jízdě umýt od prachu.

Protože jezdím, užil jsem si konečně po letech firemní jízdu na Ještěd (byť ve zkrácené 90 km horské variantě), kolegovu narozeninovou jízdu přes Brdy do pivovaru v Kytíně a poznávám jihočeská zákoutí a cesty okolo Lovětína, kde sedím home officem. A take to, že se člověk zastaví, kochá pohledem do krajiny nebo na rybník nebo si dá jedno na hezkém místě.

Po delším čase jsem také začal jezdit na svých celoodpružených kolech. Že Cannondale sestavený z top komponent jede hezky, není žádné překvapení. Vždy mne ale znovu fascinuje, jak pěkně pracuje 17 let staré celoodpružené kolo na chalupě. Tlumiče čvachtají a znatelně pracují a stroj letí terénem nerušeně kupředu. Dává to mocný pocit a nebolí mne stárnoucí tělo.

Druhá věc je, co to ve mně vzbudí. Jednak se s kopci víc rvu, a vrhám se střemhlav dolů. Ale také ten pocit spojení se strojem a splynutí s cestou. Samozřejmě, bojím se víc než dřív - mám děti, dělám míň blbostí. Častěji zastavím a slezu. Ale stejně je ten pocit rychlosti neředěný. V autě se musím neustále kontrolovat, abych někoho nezabil nebo nebyl chycen policií. Na kole v lese je to o tom, na kolik si věřím. Nedělám nic ilegálního - jen si tak svištím.

Čímž se nesporně řadím do trochu pejorativní kategorie "mamil" (více zde), aneb mid aged man in lycra, se všemi negativními jevy - elasťáky s plenou, dlouhé nepřítomnosti doma a zvýšené účty za výbavu na kolo.

Ale Jáchym už se naučil jezdit na kole, točí nožičkami jak fretka, a těším se, že s větším kolem začneme jezdit spolu. On asi taky. Zatím ho vozím na tyči do 15 km na hřiště a zmrlinu,  což ale není tak zábavné - dítě je v pasivní roli příjemce, protože si nemůže určit samo, jak pojede.

Někdy by se optimisté měli...

Kdykoli v Bille slyším tu vtíravě optimistickou muziku na rádiu BILLA, začne mi bezděčně v hlavě hrát druhá melodie "...And the silicon chip inside her head gets switched to overload..." a začnu mít strach, že si obstarám střelnou zbraň a dostanu se na titulní stránku novin.

Enyaq

Škoda je naše národní bohatství, i když patří Němcům. Proto jsem samozřejmě byl zvědavý, jaký bude nový Enyaq. 

Auto má pro mne v zásadě dva rozměry: design, do nějž počítám krásu i "praktičnost" a to, jak se cítíte, když se posadíte za volant a jedete. Zde můžu hodnotit jen to první.

Můj ideál hezkého designu zamrzl někde u Jaguaru z 90. let, a dnes bych jej asi ztělesnil Mazdou 6 pro vyváženost krásy a praktičnosti. Octavie nebo Superb jsou auta, kde praktická stránka převážila krásu a snaží se to (veškerý respekt) chytře maskovat dynamickými linkami na karoserii. Krabici od bot to ale nezapře. I kdy narozdíl od ještě směšných dvojkových generací už jsou to více než plnohodnotná auta. Jedou skvěle po dálnici (koncernovým turbodieselům může konkurovat jen německá prémiová třída, ale za vyšší cenu), ale chybí radost. Možná je to radost, když s dvoulitrem někoho "utavím" ve 170 kmh na Vysočině v táhlém stoupání. Ale to není má radost z jízdy, protože zřídka na tachometru mívám víc než 145 kmh.

Enyaq na prvních fotkách působí dobře. Více než SUV je to možná MPV s velmi dynamickou stylovou linkou. Něco jako kdysi S-Max. Přes svou robustnost až zavalitost pracuje dobře s hmotou. Zároveň je prostorný a praktický a musím říct, že disponuje opravdu nadstandardně hezkým interiérem. Kdybych kupoval auto podle interiéru, bude to možná teď můj favorit. Chci jej ale ještě vidět naživo. Kodiaq ve verzi RS na fotkách taky působil dramaticky, ale na silnici potká člověk většinou základních verze, a ty vypadají zase jako krabice od bot.

Klíčovou hodnotou, kterou Škoda zmiňuje, je, že Enyaq naučí Čechy elektromobilitě. Tedy po stránce výkonu, vzhledu, velikosti a ceny to ve srovnání třeba s Kodiaqem rozhodně ujde, ale pořád se jedná o elektromobil se všemi pro a proti. Už samotný Kodiaq nebo nakonec i Octavia jsou pro rodinu s dvěma průměrnými platy a hypotékou obtížně cenově dostupné. 

A v případě elektromobilů hraje pořád negativní roli i dojezd. Resp. dojezd roste, ale dobíjení je stále pomalé a nedostupné. Na chalupu po práci si kamkoli v ČR dojedu, nějaký náklad si v kufru dovezu, ale mám na chalupě dost výkonnou zásuvku?

Hlavní roli tedy budou opět hrát firmy - i v případě Octavií, Superbů a Kodiaqů jsou ony hybatelem. Kupují služební vozy a ty pak posílají na bazarový trh. Pokud začnou masově kupovat elektromobily, bude Enyaq tím "elektrizátorem" českých domácností. Ale i vůči tomu jsem skeptický, protože také firmy uvažují racionálně. Otázka bude ztráta hodnoty,  infrastruktura pro dobíjení v kancelářích, cena leasingu atd. Ne každý zaměstnanec uvidí v elektromobilu takový benefit jako v Octavii TDI, tudíž to bude vždy částečně zaměstnancům "na truc". A na sdílené služební auto je zase Enyaq moc nákladný - tam je třeba spíše vůz typu Fabie, maximálně Octavie.

Hezky tu situaci bez zbytečných emocí shrnuje článek na ihnedu zde.

Enyaq je tedy ve většině parametrů již bez typických elektromobilních kompromisů. Je tedy určitá pravděpodobnost, že ve vytyčené misi uspěje, ale není zas tak velká. Spíše si troufám tvrdit, že se zas tak nic moc nestane.

Léto je tu a nebude věčně...

Zajímavé, jak když se v Praze jeden den oteplí na 32 nad nulou, začnou hned vycházet články, jak to dokazuje změnu klimatu. Ano, nikdo změnu klimatu nezpochybňuje, ale spojovat to v jinak ne moc horkém létě s jedním dnem...? To už zní tendenčně.

Pojďme si horký den místo brblání užít. Já mám uklizený balkon a nachlazeno. Co vy?

Bělorusko dnes z pohodlné židle kavárny

Přál bych Bělorusku demokracii, jakou máme my, aby mohli řešit stejné úžasné problémy, jako řešíme my.

A jen nerad tedy připouštím, že situace je dost bezvýchodná a rozhodně jiná než v roce 1989. Proč? Možná to v Bělorusku jde od deseti k pěti, což skýtá obrovskou motivací k převratu, ale Lukašenko má tentokrát všechny trumfy v rukávu. 

Především má na své straně silné Rusko. Mocensky státeček typu Bělorusko nikoho na západě neohrožuje, ani nepřitahuje. Pro Putina je to naopak cenný nárazník, kde chce mít loajální vládu, a zcela jistě udělá vše pro to, aby ji udržel, viz. Ukrajina před šesti lety.

V takovém případě je také vyloučené, že by přišel svobodný svět na pomoc, protože se války s Putinem na "jeho" území bojí. Bude akorát vydávat bezzubé rezoluce a debatovat. 

Nechci znít cynicky, ale přátelé, než půjdete v Praze pohodlně demonstrovat za Bělorusko na náměstí, posílit ego, a pak na pivo nebo zmrzlinu, kdo z vás by byl ochoten jít skutečně podpořit demokracii (klidně ve zbrani) také na náměstí v Minsku? Já tedy ne.

Dál má Lukašenko zkušenosti s moderní diktaturou. Ví, že diktatury mohou dlouhodobě přežívat, i bez sovětské ideologie (nebo bez jakékoli ideologie) v zádech, stačí je trochu říznout kapitalismem, aby bylo co jíst, a co kupovat. 

A nakonec evidentně je dobře připravený - nenechává prostor pro chyby v potlačování demonstraci a odporu. 

Běloruský lid to teď nebude mít lehké. Na jednu stranu mu držím palce, aby měl sílu a odhodlání s diktaturou bojovat, na druhou stranu mám předtuchy, že akorát vykrvácí a prohraje. Doufám, že v tom druhém se mýlím.

Krumlov jinak

Koróna škodí, tak je potřeba ji aspoň do mrtě využít - navštívili jsme tedy liduprázdný Český Krumlov.

A stalo to za to! Opět jako v Rakousku - žádné autobusy, žádné zájezdy Číňanů, ulice poloprázdné, některé obchody zavřené.

Krumlov a jeho zákoutí by se dal objevovat déle, my ale "ťapeme", takže náš akční rádius, zvláště ve vedru, je značně omezený. I přesto jsme prošli vše možné (celé město) a bavilo! 

Děti vyzkoušely středověký jeřáb kousek od pivovaru. Poobědvali jsme v Depu, kde je zahrádka s malebným výhledem do parků v podhradí, a s hřištěm. Nevaří sice zdravě (i do salátu dali česnek, aby to nebylo tak stravitelné), ale čuňárny umí dobře, takže 3 že 4 byli spokojení, a to místo bylo skvělé.

Medvědí v příkopě potěší, stejně tak jako klapací kolo, ostrov nebo mosty a lodičky projíždějící propust. 

Moc příjemný byl ve vedru Městský park (jižní část centra). Krom stínu stromů a malebné promenády podél řeky, je tu hřiště s kavárničkou, a komunitní půjčovnou her a hraček. A také mlžítko. Zatímco Niki šla na výstavu Aleny Anderlové, já tam strávil s dětmi zbytek odpoledne.

Kdyby bylo více času, po cestě na parkoviště je ještě poslední hřiště s brouzdalištěm, na které už ale nedošlo.

Thayarundweg

Ještě se musím podělit o dojmy z cyklostezky, která spojuje Weidhofen an der Thaya a Slavonice. Vznikla na místě zrušené železniční trati, takže je svými mírnými sklony ideální pro všechny, kteří od sebe nečekají velké sportovní výkony. Trať sleduje údolí Dyje, které je místy široké a mírně, lemované loukami a poli, jindy zase ostřejší a lemované lesy. Příroda je ten hlavní tahák a dokonale se tu zrelaxujete.

Pro větší porci nostalgie se na této trase, která vydá na cca. 60 km, zachovaly všechny perony, staniční budky a nádraží. Místy včetně odstavných kolejí s reznoucími vagony. Sem tam trať lemují telegrafní dráty. V budkách můžete posedět a odpočinout.

Nádražní budovy pak slouží jako půjčovny elektrokol a jedno depo jako servis.

Nečekejte ale zábavu pro děti na každém kilometru ani k posezení lákající hospůdky. Za těmi musíte do stranou ležících městeček. Samotný Waidhofen pohoštění nabízí přehršel, ale nejspíš stejně skončíte ve Slavonicích.

Slavonice mne potěšily mařížskou kavárnou s domácími zákusky a "jadranskou" zmrzlinou (marketingový název, ale byla výborná a potřeboval bych vyzkoušet aspoň 5 příchutí).

Posledním požitkem pak bylo kroutit silnice zpět do Hradce - auto jsem měl jen pro sebe, a v takovém případě Mondeo moc pěkně jede.

Dovolená v Rakousku značka ideál

Letošní Rakousko nebylo ve znamení novinek. Opět jsme byli v ozkoušené destinaci Wagrain, která je příjemná svou střední velikostí - je velmi slušné vybavená, ale není extrémně přelidněná, a je tam co dělat, ale není to cíl davů turistů. A opět jsme byli v apartmánech Knappensteig, které sice nepatří k nejlevnějším, ale výbava pro rodiny s dětmi je královská, takže se nikdo nenudí. Ať už je to špičkové soukromé hřiště na terase, šlapací motokáry, balkony s výhledem na kostel a do údolí při západu slunce, nebo prakticky a celkem vkusně vybavené byty.

Mühlbach am Hochkönig byl tradičně skvělý - lepší zábavnou stezku s výhledem na skalní masivy, spolu s úžasnou restaurací Karbachalm (salát s lučním kvítím) a hřištěm Tonis Almspielplatz, kde lze strávit celé odpoledne, zatímco si děti hrají, si nelze představit.

Na Grafenbergu, který už tak byl krásný, přibyly nové vodní atrakce a kraví stezka a objevili jsme, že hospůdka Großunterbergalm je o kousek decentnější a vaří lépe než Hochaualm.

Geisterberg v Alpendorfu je a zůstane lunaparkem, kde se příliš neťape a spíše se hraje, ale budiž. Děti si to užily a zářily nadšením a já nakonec také. Jen restaurace nic moc.

Stran ťapání, pětiletý Jáchym ujde vše bez remcání - vždy s vidinou něčeho - řízků, hřiště, zmrzliny. Zato tříletý Vítek není velký chodec, ale nějaké drobné kilometry už ujde, jen pomalu. A také remcá. Vidiny chce totiž sníst hned. Kočárek už jsme ale letos vezli zbytečně. Ani jednou jsme ho nevyndali z kufu auta.

Překrásný byl Halstatt bez turistů. Městečko na břehu jezera, které má v Číně vlastní repliku, působilo jako ospalá horská vesnice, takže mezi úlovky mám fotku náměstí, kde sedí jen žena a děti. Solný důl jsme sice nestihli, ale lanovkem se jelo a kroutit ty zatáčky po cestě bavilo zase tatínka.

Soutěska Lichtensteinklamm byla dojemná pro děti, já už jsem si odžil i větší přírodní vzrůšo, ale celkově změna. Google nám po cestě připravil dvě drobné navigační zajížďky na alpské louky, které měly co do výhledů něco do sebe - aneb co se stane, když jste líní ručně zadat adresu cíle do trochu dřevní autonavigace, která pak ale narozdíl od Googlu zná schopností vozidla, dovede vás na parkoviště, a zajížďky na luka předchází asertivní výzvou "pokud je to možné, otočte se" nebo "vraťte se na značenou cestu". Google vám sice ukáže správný cíl, ale už pak nebere v potaz, že tam chcete jet po silnici. Je to ve stylu, "aha, řekli jste mi vem mne do soutěsky, ne vem mne na parkoviště kilometr od soutěsky".

Den s jízdou parovkou na úzkokolejné Taurauchbahn (mimochodem stojí zlomek aktuální ceny lístků na JHMD) nevyšel dle plánu. Kromě výtky "tati, já nejsem malý tarauch" vlak nejel vůbec, protože koróna řádí každým dnem stále více i v Rakousku. Své udělalo ale i sbírání kaštanovych listů, návštěva Mauterndorfu, městečka spícího v podhradí s příjemnou cukrárnou, a po zaplacení extra mýtného i návštěva Gmündu v Korutanech, kde sídlí muzeum Porsche. To bylo vůbec zajímavé, protože jsem se dozvěděl, že aluminiová 356 se vyráběla právě tady. Na jakémsi dřevěném kopytu (dřevěná figurína auta) se ručním vyklepáváním vytvarovala karosérie a následně se z dílů VW opět ručně dodělalo auto.

Příjemným překvapením pak byl Gmünden po cestě zpět. Městečko na jezeře s kulisou hor žije komplet u vody - směřuje sem náměstí s radnicí, je tu promenáda a trhy. Děti potěší kolesový parník nebo nejkratší tramvaj v Rakousku. Od vody se pak zvedají úzké historické uličky, které se splétají na náměstíčkách, kde ve stínu kaštanů místní již od oběda popíjejí víno. Město je známé i pro svou keramikou, a dalo by se tu strávit i více času. Nás potěšil i oběd v Burgerwerk, kde měli také výtečné vege burgery.

Nakonec i počasí přálo. Déšť byl na předpovědi skoro denně, a opravdu pršelo, ale ani jednou jsme nezmokli v akci. Vždy po cestě nebo když jsme byli na bytě. Klika, jak má být!

Za špatnou údržbu může architekt. Dáme si ještě pivo, mámo.

Šokovalo mne, že v případě pádu trojské lávky byl soudem obviněn autor.

Ta lávka 35 sloužila a obviňovat někoho, kdo ji postavil za hlubokého socialismu je přinejmenším nefér.

Ano, je pravda, že namachrovaná železobetonová moderna zřejmě vydrží o 100 let méně než kamenný klenutý oblouk, ale o tom ten problém není. 

Stačí se podívat na stav mostů a víme, koho obvinit. V Praze je to namátkou železniční mezi Holešovicemi a Libní (to bude hogofogo, až se v řece rozseká vlak plný lidí), Hlávkův pump track, a další, o kterých se aspoň už mluví, i když se nic moc neděje. Barrandovský jsme aspoň pár let zpátky natřeli, takže do něj možná tolik neteče. 

A kdo je tedy vinen? V tomhle případě jsou to všichni obyvatelé Kocourkova, jejich klientelismus a neochota se dohodnout. 

A řešení? 

Vykašleme se na údržbu, budeme ještě roky diskutovat a plánovat, co s tím, necháme to spadnout, a pak obviníme architekty. No prima! 

Zítra není dnes a kočka není pes

Strhávat monumenty hrdinů minulé doby, protože byli před 100 nebo 300 lety rasisté, mi přijde nerozumné. Rasismus byl v minulosti běžný. Běžně se masakrovali více i sousedi stejné rasy.

Ano, pokud se někdo proslavil  převážně tím, že byl otrokář, chápu. Holt sochu dolů. 

Ale rozlišoval bych ty, kteří se proslavili jinak, a vedle toho byli mainstreamoví rasisté. Já bych před 100 lety taky byl z dnešního pohledu rasista. Určitě bych tomu přinejmenším neodporoval, a kdyby se mne někdo zeptal, řekl bych mu to tak, jak to teď neradi slyšíme. Bez špetky zlého úmyslu.

Nebo proč před dvěma sty lety nebyli běžní hospodští chytráci hrdinové a nešli proti rasismu demonstrovat tehdy? Nešli, protože ho nevědomky schvalovali. Nenapadlo je ho rozporovat. A v té době někteří běžní provozní rasisté byli hrdinové boje proti diktatorům a utlačovatelům nebo vymysleli či udělali něco, co civilizaci posunulo dopředu nebo zabránilo katastrofě. Zvedli zadek a dělali dobrou věc, když ostatní mlčeli. A to teď popřeme, a budeme se na to dívat jen z jednoho pohledu. To rovnou můžeme zbořit všechny pomníky, protože vždy najdeme kritérium, podle kterého byl dotyčný hajzl.

Typicky významní lidé a leadeři mají nějakou temnou stránku. Nikdo není svatý. Založil firmu, která změnila naše životy? Jenže doma z pohledu za 100 let týral děti. Strhnout. Nebo ničil svět odpadky. Strhnout. Nebo bránil ve vedení ženám. Strhnout. Jezdil do práce autem. Strhnout. Strhnout. Strhnout. 

Když se tyčí sloup

Žiji v zemi, jejímž pupkem (jedním z pupků) je mnoho století staré náměstí. Staroměstské náměstí. Tohle náměstí se sice mění, ale není to každý den. Například od války se toho změnilo minimum. Mění se jen lidé, kteří chodí po jeho kamenech, a mění se atmosféra.

Ta částečná neměnnost je podle mne správná. Mám rád skanzeny. Mám sice ještě raději modernu, ale myslím, že na ní je dost místa jinde. A navíc ji v našem developerském klondajku dělat neumíme. O to víc si vážím skanzenů.

O to větší mravenčení u mne vyvolává, když se na tom náměstí něco mění. I když se jedná o cestu zpět do minulosti. Je to změna, změna v tomhle zdánlivě neměnném kamenném pupku jedné země, a ukázka toho, že i tady se občas dohodneme na jednoznačném řešení. 

Kde je opozice?

Nechci být kritický k opatřením v koronakrizi. Není to běžná situace. Plno zemí to zvoralo a my zrovna tolik ne, takže trochu toho chaosu bych odpustil.

Ale odmyslím-li to krizové, divím se, kde zůstala opozice. Kde je ta učesaná fialová ODS, kde je barevná TOP a kde jsou mlKlausovi hnědí? Všichni buď mlčí nebo říkají Babiši, my bychom to dělali jinak.

Kde je druhý borec, co zmákne řemeslo současné politiky? Probuďte se. Je nová doba. Nestačí řečnit u pultíku o ideálech a objevit se na Nóvě... Jsou tu voliči, kteří čekají, že aspoň kváknete.

Kdybych to bral podle aktivity, budu muset volit Babiše. Všechen respekt, jak to tu válcuje. Je opravdu dobrej. Beze srandy a bez nadsázky. Omotal si tuhle zemi kolem prstu. 

Jsou aerolinie strategické?

Nechci polemizovat s ekonomy z národní rady, ale aerolinie jsou strategický podnik, protože velcí kluci musí mít velká letadla. Full stop. 

Je to totiž jako na hřišti... 

Podívejte, Maďaři nemají letadélka a my jooo! Nebo: Polsko má míň letadýlek než já! Atd. 

Pumpneme do aerolinií zase miliardy a dosadíme tam gumídka Tvrdíka. Ten zajistí stabilizaci formou čínského kapitálu. Ekonomové a Danuše ať se jdou vycpat. 

7 minut stereo

Nic neudělá takovou radost, jako když objevíte sedmiminutovou stereo verzi krásné písně, kterou celý život znáte jen v singl verzi a ještě mono. Takovou radost mi udělali staří Procol Harum. 

Jak to jde, když #zustandoma

Překvapivě to jde. Ponorka prvních dvou týdnů pominula a máme se rádi. Neřádi. Se naučili hrát si sami. Nářadí. Koupili jsme nějaké staré lego desky a torza lodí. Predplatili HBO Go. Babylon Berlín, Bez vědomí a Nový papež. O tom více jinde. Pro děti i dospělé Zootropolis. A děti milují Lego příběh. Všechno je tu boží.

Naštěstí mám práci a plat. Ráno s notebookem sedím u velké rohového okna a nasávám sluneční paprsky. Když se probudí, stáhnu se do ložnice. A tam mastím smlouvy. Jo- smlouvy! Přichází krize, ale mám kliku, že se věci daří dokončovat. Zajímavé věci. Díky za to.

Žena vaří zdravě. Každý den dvakrát. A já nakupuji a myji nádobí. Tím pádem ale nepodporuji gastro. Omlouvám se. I když přiznám se, že jsem pár gastro věcí on line koupil. Ale jsem skrblík, takže když jsem odklikával cenu navýšenou o dopravu, bělaly mi klouby. Musel jsem se lámat, že to dělám pro ty malé podniky, ale mám pocit, že nejvíc jsem u srdce zahřál PPL a Poštu. 

Cvičím a běhám. Mám doma kolo, takže už jsem byl i za Prahou. Teď dokonce běhám každý den a zlepšil se mi čas na kilometr o minutu. Jsem růžový panter. 

Cestuji. V autě jsem si nastavil palubní desku a navigaci do němčiny. Když jedu k benzínce, pouštím si navigaci. Bitte, den Kreisverkehr an der zweiten Ausfahrt verlassen. Wenn möglich, bitte wenden. Jetzt bitte wenden. Die Route wird umberechnet. A jsem na dovolené v Rakousku. 

Sjíždím bazary. Hit jsou lego lodičky z konce 80. let, které plavou. Koupil jsem je za 200 Kč od chlapíka, který má jednu sbírku lega pro sebe a druhou pro děti. Blbé je, že se musí každý večer sušit, protože torza jsou dutá a mají jen dvě blbě malé dírky na odvodnění. Peprné je, že ta kontejnerová zaoceanská zabere celý dřez. A brzy přijde 12 silničních desek odkudsi z Orlických hor. Broučci se zblázní blahem. 

Je jaro. Pivo na balkoně už zase chutná jako v ráji. Vytáhl jsem z podlouhlého balkonového truhlíku 2 metry kořenů máty a tím pádem mohu znovu zasadit ostatní méně průbojné druhý bylinek. A z těch pak před každým jídlem sundat centimetr tlustou deku prachu. Žijeme holt ve městě a je sucho. 

Snažím se nenadávat na vládu. Jsou to hajzly, ale zrovna coronavirus není úplně rutinní úkol, takže respektuji, že ne vše se povedlo. Jinde to podělali více, jinde méně. Hlavní je, že v nemocnicích nemusí řešit, koho nechají umřít.

Babylon Berlín

Jak se mám? Děkuji za optání. Měl jsem rýmičku a mám kašlík. Zaplatil jsem si HBO Go (ty hbogo!). No a koukám se.

Do oka mi padl Babylon Berlin. Detektivní seriál z doby Výmarské republiky. Je úžasně dnešní. Postavy jsou mnohoznačné, těžko u někoho hledat jen kladné a u někoho jen záporné rysy. Hlavní klaďas, komisař Rath, takový Body a Doyle, je nevrlý feťák s nevyjasněnou minulostí válečného veterána a komplikovanými rodinnými vztahy. Druhá kladná hrdinka, kriminální asistentka Lotte zase šlape, a vynalézavě porušuje všechna pravidla, aby dosáhla svého cíle. Hlavní záporňák vlastně pomáhá, komu může, a má strach o budoucnost Německa. Ostatně jako velká část hrdinů tohoto seriálu. Jenže ouha! Každý tu budoucnost řeší jinak, a tak si nutně musí zkřížit cestu. Tohle rozkrývání postav a jejich cílů je ale právě důkladně promyšlené a pěkné.

Seriál nevařil z vody. Má páteř. Má začátek a konec, které navazují. Určitým symbolem začátku a konce je vlak z Ruska plný hraběcího zlata a jedovatého plynu, po kterém jde stát, armáda, monarchisté, ruští komunisté, falešná hraběnka i mafie. V úvodní scéně na začátku seriálu vlak přijíždí. V závěrečném dílu na konci vlak zase nekonečnou rovinou odjíždí. Symbolika.

Seriál se umně dotkne různých skutečných historických událostí. Rozehrává je a protkává právě výše vyjmenovanými skupinami. Není to lehká doba, je z ní úzko, čemuž napomáhá i film noir ladění. O co depresivnější jsou dny ve výmarském Berlíně, o to víc se lidé v noci snaží swingovat a hodit starosti za hlavu.

Swing. Hudba. Film má úžasný retro soundtrack. Ať už titulkovou píseň od herečky Severije, která si zahrála také hraběnku Sorokinu, nebo swingovky s patřičně dramatickou linkou od Bryan Ferry Orchestra. Ano, i stařičký Bryan Ferry si zazpívá v nóbl restauraci, klubu a bordelu Moka Efti. To je umně doplněno původními písněmi. Soundtrack má dvě části - tu veselou, swingovou, a pak tu temnou, scénickou, včetně dramatické titulní skladby. Doporučuji poslouchat od půlky.

První šestnáctidílná série, která se skládá ze dvou podsérií a je dějově propojená, má v sobě temno, mnohoznačnost a pnutí. Je skvělá.

Ta druhá, na tu se dívám. Možná i protože trochu navazuje a postavy jsou již "odkopané", jí chybí ten punc originality a wow efekt. Není tu žádný vlak, žádný povedený soundtrack, žádné velké proměny. I tak se na něj ale velmi dobře kouká. Na scénu více vstupují fašisté, osudový moment je krach burzy. Je tu fantom Babelsbergských studií. Z fantoma podsvětí, Arména, se stává jedna z hlavních postav. Ze stínu vystupuje do světla.

V Babylonu Berlín se nástupu Hitlera nedočkáme. Ten příklop temnoty, který by odkryl, že Německo je vlastně již v pekle, se do konce seriálu nezvedne. Jsou tam ale zmínky a narážky. Možná o to víc nahání husí kůži. Moc fajn. Doporučuji!

Hejtujeme citujeme nějakou studii

Řídící dražších aut prý dávají méně přednost na přechodech, hlásá titulek na Auto.cz. To je hodně podbízivé a nekorektní. Jednak se průzkum dělal "někde v USA", jednak určitě není dobré takto generalizovat, protože to rozdmýchává nenávist my versus oni.

Chcete hejt? 

Já mám odzkoušené, že nejhorší jsou delivery služby typu DameJidlo (ti na vás najednou téměř i když na přechodu ještě jste), pak následují černé firemní superby a passaty, speciálně když jedou na své ranní mítinki a brífinki a fifinki. Naopak auta typu BMW, Mercedes či Bentley řídí řidiči, kteří zastavují skoro vždy.

Dále u mne dost špatně skórují maminy s dětmi (kikinki) bez ohledu na to, zda jedou géčkovým merglem nebo 15 let starou Xsarou. Chrání sebe a posádku před chodci násilníky? Nestačilo by se zamknout? Nebo mají taky nervy na dranc jako brífinki výše? Moc prostě nezastavují. 

Ale je to jen můj osobní názor, který bych si mohl dovolit jako sloupkař glosátor. Ne úplně jako seriózní motoristický časopis. Jenže auto.cz je seriózní. Tedy... Je seriózní?