Segway - kdo z koho?

Problematika Segwayů je nesmírně zajímavá. Velmi připomíná nekonečné diskuse mezi zastánci zdravého rozumu a zastánci tvrdých restrikcí a omezení v jiných oblastech - typicky v automobilismu a toho, jak (a zda vůbec) by měli cyklisté jezdit po náplavce.

Pořád ještě jsme zdivočelá země - jsou tu "zdivočelí pragmatici", kteří maximálně využívají volnost danou zákonem ke škodě jiných, a jsou tu idealisté, kteří tvrdí, že Česká republika je země evropská a civilizovaná, a odvolávají se na morálku a zásady zdravého rozumu s vidinou, že to tu může "jen tak" fungovat jako "na západě", a pak sami porušují pravidla, protože jim přijdou nesmyslně přísná. A mají částečně pravdu - "na západě" není víc regulace a přece to nějak funguje.

A jdeme k jádru pudla: Fakt je, že kdyby (kdyby, kdyby) se jezdci na Segwayi pohybovali rozumně a jen o něco málo rychleji než chodci, nejspíš by na chodníku splynuli (by, by). Jenže to oni nedělají. Je tu totiž 0,01% frajerů, kteří se chovají rušivě, a těm ostatním rozumným 99,99 procentům dělají špatnou image. Sám mám ostatně opakovanou zkušenost, jak sami poskytovatelé vozítek kličkují po pěší zóně obrovskou rychlostí a "vykrajují" oblouky těsně kolem zmatených chodců. Jistě to spolehlivě přitáhne pozornost zákazníků, stačí ale jeden nepředpokládaný pohyb chodce a kolize je na světě. První, co mne napadne, když se leknu, jak někdo prosvištěl kolem, je chytit ho "za flígr" a sundat ho z vozítka. Ale bojím se. Sundat se mi ho nejspíš povede, ale prát se neumím a dostal bych hned "na budku". A nic víc nezmůžu.

Další věc je, že některý druh Segwayů je poměrně široký oproti běžnému člověku. Ať chce nebo nechce, na už tak přeplněném pražském úzkém chodníku vyžaduje speciální pozornost a prostor, čímž omezuje a ohrožuje základní lidskou svobodu - volně chodit.

Naproti tomu stojí určitá hysterie chodců. Jedna skupina se apriori vymezuje vůči jiné - to dává smysl. Segway je něco nového a pro většinu lidí zdánlivě zcela zbytečného. Většinou na nich jezdí prokazatelně cizinci - jsou tmaví, šikmoocí... prostě jiní. Ale popravdě, těch 99,99% jezdců na segway nedělá nic špatného a přesto často sklízí zbytečně zlé pohledy.

Sám celkově vycházím z toho, že ve svobodné zemi mají nárok všichni dělat, co chtějí. Pokud ale akce jednoho nebo nějaké skupiny omezuje svobodu nebo ohrožuje jiného nebo skupiny jiných, je nasnadě, že přednost má vždy absolutní lidská přirozenost, kterou je při pohybu po městě běžná chůze.

A proto se chtě nechtě přikláním k zastáncům tvrdé regulace a tímto podporuji kroky Prahy 1. Segway je z tohoto pohledu stejná kategorie jako kolo, neboť se pohybuje podobný způsobem (rychle a pro chodce nevypočitatelně).

Fajn - pěkně jsme si to od šálku kávy vyříkali. Na druhou stranu jako odpůrce restrikcí zoufám, neboť každá restrikce ve zdivočelé zemi vyžaduje hlídače. A s těmi bývá problém - ať už jich je málo, chybí jim pravomoci nebo jsou jen lemplové... Možná bych nakonec přece jen zvlčilému segvejáři měl dát slovní morálně lekci, jako paní z článku zde. A nebo se nerozčilovat a počkat ještě 15 let, abychom dohonili těch celých 40, kterých zaostáváme za západní Evropou.

Budou banky altruistické?

Bankovnictví se stává komoditou. Velké banky si svých zákazníků neváží a akorát je dojí. Lidé banky využívají neradi a jen protože musí. Velká banka X navýšila roční zisk na 10 miliard Kč. Velká banka Y zvýší poplatky za některé služby. Malé banky nabízejí nulové poplatky. Úspěšná služba zákazníkovi by měla mít částečně altruistický motiv. 

Takové a podobné hlášky slyšíme denně a přesto se velké banky nesnaží změnit - nenaznačují ani snahu o zmíněný altruismus. V následujících odstavcích se pokusím zamyslet proč.

Malé přímé banky jsou motivovány být altruistické. Jejich cíl je jeden: Mít aspoň nějaký zisk tím, že uspokojí zákazníka. A mají tak malý výchozí zisk, že každé jeho zvýšení novým nápadem je znatelné. Zároveň potřebují přetáhnout zákazníky velkých bank a to nejde pouze kosmetickými rozdíly. Opomineme-li pár lidí, kteří přejdou z principu nebo z nenávisti, musí přímé banky nabídnout odlišný koncept, jinak zákazník není motivován odejít od velké banky. Malé banky ale nemají velké klientské portfolio, ze kterého by mohly těžit, ani tolik pracovníků, kteří by měli čas změny uskutečňovat, a při zmíněném malém zisku jsou zároveň velké investice nebo pokusy nebezpečné. Malé banky tedy inovují, ale jen poměrně pomalu a konzervativní zákazníci také přecházejí jen velmi pomalu.

Motivace velkých bank je tedy složitá. Jejich cíle jsou totiž dva: Uspokojit zákazníka a pak zadavatele - akcionáře, který očekává obrovské zisky. Lidé potřebují a budou potřebovat hypotéky, účty, platební karty, vklady a výběry. To v čem jsou velké banky dobré a také to, co jim přináší obrovské zisky a co akcionáři rádi vidí. Zákazníci k těmto produktům nové technické vychytávky nutně nepotřebují. Ty stojí peníze a trh je zpravidla přijímá jen vlažně (vzpomeňte si třeba na důvod konzervativismu "bezpečnost": Chcete jednoduché a vychytané bankovnictví, ale jakmile přijde zjednodušení, nejspíše ho odmítáte, neboť vám nepřijde bezpečné. A po roce a půl už ho používáte jako všichni, aniž by se cokoli změnilo). A protože všichni zákazníci k malým přímým bankám s nulovými poplatky neodešli, není ani příliš logické, aby se velké banky měnily jen tak bez toho, že by měly v ruce kouzelné řešení, které jejich pozici zásadně zlepší nebo zafixuje.

Abych jen nehanil, velké banky se také snaží samy inovovat, aby předešly budoucí ztrátě zákazníka tam, kde tuší, že by je jednou mohla bota tlačit. A je to pro ně nelehké - mají totiž na rozdíl od mladých vyzyvatelů velké a nepřizpůsobivé portfolio klientů, starší systémy, které se postupně nabalovaly, a hromadu poboček s klientskými pracovníky, na které každá změna chtě nechtě dopadá, a které je těžké vždy přeškolit. Malé bance oproti tomu stačí vyškolit pár lidí v call centru a "všech 15 pracovníků" na pobočkách.

A jaká bude realita? Existují v zásadě různé scénáře, jak se vše bude vyvíjet:

Scénář 1 je, že zákazníci budou setrvávat u velkých bank a zůstanou konzervativní vůči novinkám, čímž je potopí. Nestane se nic a bude docházet k dílčím změnám typu bezkontaktní platební karty.

Scénář 2 je, že malé banky začnou přitahovat více a více zákazníků na nulové poplatky. Produkty a jejich prodej zůstane stejný - půjde pouze o poplatky. Dojde tak k další komoditizaci bankovních produktů. To donutí postupně velké banky snížit poplatky (a tím i zisk) nebo přinést něco inovativního, co malé banky nemají. Změna pro zákazníka bude jen velmi postupná.

Scénář 3 je, že některá z malých bank zavede inovaci nebo zásadně změní přístup k zákazníkovi, což začne přitahovat větší množství zákazníků. Velké banky pak budou muset okamžitě reagovat, protože jinak budou přicházet o zisky. Půjdou nejspíš cestou kopírování a vylepšování inovace, ale i tak budou přeběhlíky získávat zpět už jen těžko.

Scénář 4 je, že nějaká z velkých bank přesvědčí své akcionáře, že zásadní změna je dobrá, nevyhnutelná a finančně výhodná, a uskuteční změnu první. Zde je tedy docela možné, že velké banky nepadnou mečem těch malých, ale posunou se na zcela jiné bojiště, kde nebudou produkty komoditou, a nebudou tedy samy tak ohrožené.

Ať už nastane jakýkoli ze scénářů 2 až 4, nějaký rok bude trvat, než se změna rozhodne, nějaký rok, než se upeče a nějaký rok, než si ji jako zákazníci vůbec všimneme. Tedy... změna v horizontu dvou až pěti let od dneška nejdříve. Ale nakonec - zákazník má vlastně výběr varianty ve svých rukách...

Chlapectví

Richard Linklater nepatří mezi "áčkové" režiséry. Jeho minimalistické "artové" filmy jsou založené na dialogu, perfektně propracovaných postavách a osobním šarmu herců. Pro mne srdcovky od doby, kdy ve filmu Před úsvitem (zde na ČSFD) na scénu uvedl Celine a Jesse (Julie Delpy a Ethan Hawke) - mladé hrdiny, mezi kterými ve vlaku přeskočila jiskra, a kteří si celý film jen povídali a chodíce v kulisách noční Vídně. Nemohl jsem si je nezamilovat a v pokračováních Před soumrakem a Před půlnocí jsem s nimi měl tu možnost zestárnout a zažít neobyčejně živé scény z života. Konverzačně, lehkonoze, vždy v průběhu jen několika málo hodin děje.

A proto mne logicky strhl také současný nový film Chlapectví (Boyhood - na ČSFD zde). Režisér všechny prvky opakuje, ale dává jim ještě nový rozměr. Snímek sleduje dospívání chlapce Masona a životy lidí kolem něj. Nemá prakticky žádný děj, nenese šokující poselství, ani nepřináší překvapivé zvraty. Je to film o životě, který napsal sám život. Film, který sledujete teď a tady. Líčí jednotlivé scény z Masonova dospívání v droboulinkých detailech, konverzacích a v překrásně obyčejných událostech tak, jak plyne čas.

A zde se právě přidává zajímavý prvek: Linklater točil scény 12 let postupně. Každý rok pár dnů. A tak herci bez jakéhokoli maskování na plátně dospívají a stárnou. A děj plyne na kulisách trendů, které tou dobou byly z režisérova pohledu skutečně "in". Těžko říct, proč je to celé tak dojemné. Je to kvůli tomu, že propracované charaktery jsou TAK obyčejné, tak podobné divákům? Je to protože skutečné stárnutí na plátně je tak upřímné?

Ale je to Linklater, který i pro výše uvedené nepatří mezi "áčkové" režiséry. A z toho důvodu možná Chlapectví nebude v kinech dlouho. Proto si pospěšte. Velmi vřele doporučuji!

Avishai Cohen: Almah

Aby hudby nebylo málo: Avishai Cohen vydal novou desku Almah. Když chvíli posloucháte a váháte, je to stále jazz, jen tentokrát více laděný do smyčců. Jenže... chvílemi zase posloucháte klasickou hudbu. Není to Cohen, kterého jsem poznal pět let zpátky. Možná posun, možná pokus - opakovat se nemá cenu a celek se každopádně velmi pěkně poslouchá.

Na poslední koncert, který jsem shlédl v Rudolfinu, mám plno krásných vzpomínek. A dobrá zpráva je, že autor přijede novou desku představit do Prahy 10.9. naživo (víc zde).

Pokud se vám líbí umělcova angličtina, poslechněte si o desce zde. A koupit  ji můžete třeba zde.

Vietnamský kávovar čaruje

Čerstvě otevřená nahrubo mletá filipínská káva ve vietnamském kávovaru. Jemná a přitom silná chuť. Potěšení srovnatelné s dobrým espressem.

Doporučuji!

Pokud vám Sapa přijde daleko, kávovar, který je vlastně spíš jen jakýsi překapávač, mají třeba v holešovické tržnici - nestojí snad ani 100 korun a ve skříni nezabere víc místa než šálek. K němu dostanete i vietnamskou kávu, která má hrubší chuť s výrazným podtónem oříšku. Můžete si ale nechat nahrubo namlít jinou kávu dle chuti.

Hudební objevy v srpnu

Mike Oldfield na nové desce příjemně překvapil. Vrátil se do přelomu 80. a 90. let do doby Earth Moving a Heaven's Open a natočil prvoplánovitě "poslouchatelné" album. Některé melodie se velmi povedly, mají hloubku. U písniček typu Charriots máte pocit, že posloucháte kapelu Asia nebo Deep Purple z přelomu tisíciletí, balada Nuclear je pak obzvláště silná. Zvuk Oldfieldovy kytary se však nezapře. Album nemá žádná vzletná ani hluchá místa - odplyne a chcete si ho poslechnout znovu. Pro mne zatím jeden z highlightů roku.

Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.

Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.

Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.

Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.

Následky lásky - "gangsterka" podle Sorrentina

Paolo Sorrentino se u nás proslavil geniálním filmem Velká nádhera, jeho starší "gangsterka" Následky lásky (na ČSFD zde) je však jen o něco méně strhující. Sorrentino jakoby si totiž v Následcích lásky vytvořil jazyk, který ve Velké nádheře posléze použil a vybrousil. Patří k němu nejen téměř krobotovský výraz Toniho Servilla, který hrál také v Nádheře, ale i práce s časem, záběry a charaktery. Následky lásky perfektně vykreslují stárnoucího cynického samotáře Tita, a jak postupně odkrývají jeho minulost, dostává film prvky gangsterky. Stále však Sorrentinovým pomalým procítěným jazykem - chce se říct jakoby "bez hnutí brvou" si Sorrentino gangstery podmaňuje a harmonicky je zasazuje do celku. A tak vás film na konci vyplivne zcela rozpuštěné v pomalém toku děje. Podobně jako ve Velké nádheře. Nevynechte!

Červenec jak řemen

Červenec jak řemen. Horko přes den střídají odpolední romantické bouřky a když je zima, je to pořád na krátký rukáv. Noci jsou teplé. Po ranních mlhách ještě ani stopy. Ovoce je sladké. Večerní sklenka bílého vína pod slunečníkem chutná víc než kdy jindy v roce. Kabriolet, bicykl a sandály mají napilno.

Nízkoemisní zóna v Praze je blbost

Na úvod musím říct, že nejsem zastánce automobilové dopravy v rámci měst. Jsem totiž názoru, že velká část řidičů jezdí autem po městech čistě z pohodlí nebo protože jezdí rádi. Často nejsou ochotni hledat alternativy svého chování a uměle generují důvody, proč autem jet musí. V ohni mám také své želízko - starý kabriolet, který by nejspíše do zóny nedostal povolení - tímto, ani svým soudobým autem ale po městě nejezdím, pokud nemusím. A naučil jsem se, že musím opravdu minimálně.

Čistě povrchně z principu bych byl tedy pro zónu všemi pěti. Zároveň ale podotýkám, že ani nejsem příznivcem zákazů pro zákazy. Zvláště pokud mají mizivý nebo jiný než zamýšlený dopad.

Podle mého názoru totiž nízkoemisní zóna vůbec nepomůže. Velmi starých aut je v centru Prahy vidět relativně málo. Auta, která opravdu zplodinami obtěžují jsou spíše užitková - staré taxíkářské dieselové drožky, stará auta řemeslníků na doježdění, zásobování, staré městské autobusy, náklaďáky. Ti všichni ale podle plánu dostanou výjimku.

Nejvíc biti na tom budou občasní jezdci, kteří vlastní starší vůz, ale město ve skutečnosti neznečišťují. Nejspíš budou donuceni koupit novější kousek. Neznečišťují, neboť nejezdí a netvoří masu. Provozovat denně opravdu vypráskané vozidlo je pro soukromou osobu totiž krajně nevýhodné - ať už skrze poruchovost nebo náklady. Samozřejmě to neplatí vždy, ale vezmu-li jen auta kolem svého domu, ta stará prostě stojí a ta nová jezdí.

Zato to bude zcela jistě stát hromadu peněz - značky, plakety a další nutná infrastruktura. V nákladném a byrokratickém systému plném výjimek a kamarádšaftů, který bude něco stát.

Německá města (prý) nezpozorovala zásadnější dopad po zavedení. Obyvatelé to ale nezbaví aut, jejichž problémem není jen stáří nebo zplodiny (tedy kritéria pro povolení vjezdu), ale také množství, hluk a bezpečnost.

Ad hluk: Zánovní turbodieselová Octavia druhé generace je podstatně hlučnější než benzínový Opel Astra z poloviny devadesátek. Bydlím u příčného prahu, vím to. Nervy navíc způsobí, že lidi troubí - rádo se stane i v noci.

Ad množství: Lidé prodají Opel Astra z 90. let na venkov (za 15 tisíc), koupí za pakatel Focus z roku 2002 (50 tisíc) a mnoho se nezmění. Aut bude pořád stejně, pořád budou vířit prach, hlučet koly, překážet lidem i sobě navzájem.

Ad bezpečnost: Řidiči pořád budou v zácpách nadále nervózní, budou brát všechno osobně, jezdit 55 km/h v uzavřených ulicích a najíždět rychle na přechody. Zóna neomezí stres, nervy ani lidskou blbost.

Proti sobě stojí nulový přínos versus zbytečné náklady a úřední buzerace. A tak se po všech těch skutečnostech divím, zda jsou radní slepí. Možná ne, možná jen mají slíbenou malou odměnu od automobilové lobby, že aspoň nějaké lidi vystraší ke koupi nového vozu, a pak ať budou nebo nebudou zvoleni, mají své jisté. A nebo se vezou na líbivé zelené vlně zákazů, která do ČR pomalu přijde.

Customer centric banking aneb banka orientovaná na zákazníka

Kam se budou během dalších pěti let posouvat banky? Pomineme-li, že možná budou nabízet nebankovní produkty nebo služby, bude to především změna v přístupu k nám zákazníkům. Konečně! - dalo by se říct. Banky se díky technologiím chtě nechtě pomalu sunou tam, kde je chceme mít.

Banka už nebude prodávat produkty zákazníkovi, kterého nezná, přes prodejce, který produktům ani zákazníkům nerozumí, protože jej zajímá pouze výše bonusu. Banky dají zákazníkovi do ruky nářadí a znalosti, aby si mohl sám vést vlastní finance. Chytrá videa nebo interaktivní průvodci vysvětlí, že finance jsou vlastně jednoduché a že je třeba dbát několika málo pravidel.

Součástí toho nářadí bude i možnost koupit si produkt - třeba úvěr nebo investici. Velký rozdíl ale bude v tom, že zákazník, který si prostřednictvím banky spravuje své finance sám a vyzná se v nich, bude vědět, které produkty opravdu do své mozajky potřebuje.

Protože zákazník spravuje své finance přes banku, ta ví, které transakce udělal. Chytrý počítač je anonymně analyzuje a umí dát zákazníkovi doporučení, varovat ho ("pozor, překročil jsi měsíční rozpočet víno a alkohol") nebo nabízet alternativy ("nakupuješ u Hornbachu, ale u Bauhausu máš jako zákazník banky slevu 10%") nebo balíčky ("když si plyn, elektřinu a pojištěn domácnosti koupíš přes nás, bude tě balíček stát o 20% méně, než platíš teď za každé zvlášť").

A protože zákazník rozumí produktům, bude aktivně hledat i na nebankovním trhu. Zkusí třeba mikropůjčky, kdy zákazník půjčuje zákazníkovi a oba dostanou atraktivnější úrok než v bance. A ačkoli banka na takovém systému vydělá zlomek toho, co na předražených úvěrech, nabídne takový systém sama, než aby to udělal někdo jiný místo ní.

To je nakonec výhodné pro banku i zákazníka - zákazníci sice budou samostatnější a více nezávislí, ale budou se do elektronické banky vracet častěji a banky o nich budou vědět víc a budou moci lépe nabízet nebo pomáhat.

A budou se tak banky opravdu měnit nebo LB jenom vypouští konzultantskou chiméru? Budou. mBank, Airbank a další přicházejí s kategorizací transakcí a umožňují ve webovém prohlížeči provést analýzy, případně si vytvářet rozpočty apod. - pomáhají vám v organizaci financí a vy jim zato dáváte svá data. V Německu to samé už funguje v mobilu a tabletu. Nu a za vodou existují servery a aplikace, které se specializují na vyhledávání nabídek "na tělo". Pokud se všechny 3 věci skloubí, vznikne poměrně zajímavý obchodní model, který sice nemá na výnosy z hypoték, ale zase se přímo nabízí. Jeden začne a ostatní ho budou muset následovat - za předpokladu, že my, zákazníci, budeme ochotni opustit banku a jít za lepším. Já svou změnil a klidně to udělám zase, až bude nějaká zásadně lepší. A co vy? Nebolí to...

Podolí v raném létě...

...je jako Hobitín. Staré Podolí je přehlídka živelného neurbanismu v zelené krajině pod kopcem. Není procházky, kdy by mne nepřekvapilo nějaké nové doteď schované zákoutí. Special effects nezamýšleně (c) Samsung Smartphone

Na novém (starém) kole poprvé

Kam jinam než na kávu do Ebelu? První jízda naostro vedla po nábřeží, a pak uličkami Starého města do Řetězové na šálek Guatemaly.

Stařičký Favorit je vratký, nemá rád nerovnosti a jede dvakrát pomaleji než horské kolo, ale instantně zlepšuje náladu svým neohrabaným třesením, kinkláním a poskakováním. Láska na první pohled za devět stovek.

A Guatemala, která také stála za to...o té zas jindy.

Aktualizace: A malá vzpomínka zde :)

Každá hodina bez počítače je dobrá

Každá hodina, kdy nesedím u počítače, mne posiluje. Stejně jako minuty, kdy jsou data na telefonu vypnutá.

Soustředění na svět, který je mimo obrazovku, sympaticky zpomaluje tok myšlenek. Ubývají podněty a najednou se mohu soustředit na to zbylé. Zjišťuji, že je to jako v nějaké hře - počet akcí, které bez počítače mohu udělat, je najednou jasně vymezený. A díky tomu netrpím stihomamem, co všechno mi protéká mezi prsty, a začínám z toho omezeného světa mít větší radost.

Psát na papír, do normálních tabulek, kde je svět omezen velikostí A4 nebo A5 a počtem listů, je osvěžující. Nic se nedá přepsat, a tak si všechno rozmyslím - pečlivě, pomalu. Zapadá to do rámečku a to je dobře, protože toho nemůže být o moc víc. Nebo by se musel vzít další papír.

A jsou tu chuti, vůně, dotyk - všechno, co v počítači chybí.

A nápady. Kdykoli u monitoru sedím, "inspiruji se" sice takzvaně, vsakuji nové věci, ale vlastně tím úplně zabíjím vlastní inspiraci. To, co už v internetu je, lze maximálně okopírovat nebo vstřebat. Vše zásadní, co mi dělá radost, jsem totiž většinou objevil mimo svítící barevné displeje. Nápady přichází nejlépe, když je myšlení zpomalené, neobtěžkané rychlou realitou dneška.

Jenže můj skutečný svět je vlastně o tom, že sedím za počítačem. Už když chci domluvit s kamarádem, zda nepůjdeme na pivo, zamířím k počítači. A tam jsou ale hned 3 další zprávy a čas ubíhá. Ulehčuji si úřední styk tím, ze vyřídím věci "rychle", elektronicky. Ale je to výhra nebo prohra? Nepřicházím o možnost vyjít na ulici, nadechnout se vzduchu, který má teplotu a vůni, zapovídat se s paní, které jsem pomohl s kočárkem nebo s panem, jehož pes mi v euforii skočil na kalhoty?

Nejsem naivní. Počítač i smartphone jsou dobrými sluhy. A poznal jsem mnoho jednoduchých postupů, jak je nenechat byt zlými pány. Jen to chce byt zásadový a ty postupy dodržovat. O tom ale zas třeba jindy.

A jak jste na tom vy?

Slon a jezdec jinak

Vždycky, než otočím příď vozidla ku Praze, mám chuť jet dál - kam až to jde. Střelka kompasu se otáčí, motor pod kapotou spoutaně mručí a podrážky svrbí. Ale zase jsem to zvládl - má to smysl být doma. Někdo napsal, že zvyk se vytvoří po 30 dnech. Někdo že po 60. A četl jsem i 90 - glowně, že se shodneme. Zvyknu si na místě a mám pro to plno dobrých důvodů.

A jak že to myslím?

V roce 2007 jsem odjel do Vídně. Pak jsem se vrátil a pořád jsem si nějak tak cestoval. A pak jsem začal cestovat pracovně a skončil až po pěti letech. A pak jsem si zase tak nějak cestoval. Takže v tom lítám přes 6 let. Když se mi něco nelíbilo, nechal jsem to za sebou (odlétající letadélko z profilu na FB stáhnu, až podrážky vychladnou). A vždycky taky byl dobrý důvod se vracet, nezmizet úplně. Zase mám víc než dobré důvody, ale nehledej za vším (jenom) ženu. Už jsem vydržel 2 měsíce, což je po dlouhé době rekord.

Už totiž žádné slavné útěky z Prahy před sebou samým!

Vozidlo se tentokrát zase neochotně šplhá na chodník před domem a couvací světla se odráží v prázdné výloze vedle vstupních dveří. Dnes zase neujede. Pozpátku! Pozpátku! Co je to za jízdu?! musí si říkat. Kdybych nedržel volant pevně v rukách, určitě by se mu k chodníku nechtělo.

Evokuje to ve mně i jinou myšlenku. V Praze mi chybí pocit domova. Je možné, že člověk po 6 letech cestování ztratí statický domov? Je možné, že pocit domova nosíte v sobě, a že se otevře, když cestujete? Na cestách jsem postupem času neměl pocit, že by mi domov chyběl. Ale asi i domov na statickém místě je věc zvyku. Pokud by se zvyk tvořil nejvíce 90 dní, zbývá mi ještě 30 a Doliny budou domov. A pokud ne, kdo mi poradí, jak se vlastně dělá domov? Co je to?

Živě do živého

Musím se s vámi podělit o dva nadstandardní zážitky.

Nejprve nejspíš nejlepší tanec, co jsem kdy viděl. Brilantní taneční představení 420people doprovázení naživo Please The Trees - hravé, precizní, plné emocí. Následovně dech beroucí holandští OFFprojects se svou improvizací OFFline. A v závěru minikoncert Please the Trees, české sirově rockové kapely.


OFFline od OFFprojects přesněji: Představte si, že máte tři tanečníky, každý svůj "jazyk", jsou dána pravidla, skrze která se kontaktují, komunikují spolu a střídavě si předávají hlavní slovo. Improvizovaná světla, náhodně sestavené hudební smyčky. Pevná pravidla hry, zbytek jsou emoce, flow a komunikace beze slov. Dohromady velmi působivé a duchaplné. A pak se v sále rozsvítí, proberete se z údivu, vše je vysvětleno choreografem a můžete si to na příkladech hned také vyzkoušet. Kdo jste nebyli 19.5. v Arše, doporučuji k samostudiu. 420people tady a OFFprojects zde.


Improvizací budu i pokračovat. Nejlepší živý jazz, co jsem kdy poznal - izraelské trio Omera Kleina. Jednoduché tři nástroje (basa s překrásnou patinou, křídlo a bicí), zato ale nabité pozitivní energií a emocemi. Skladby muzikantům slouží pouze jako kostra, na kterou navěšují svoje improvizované party. Neustále spolu tělem, zvuky a pohyby komunikují. Vypadá to, že poslouchat jim dá víc práce než předvádět svoje brilantní muzikální kousky. Musíte se smát s nimi, když jeden ostatní překvapí nějakou klukovinou. Musíte tleskat, když vidíte, co dělají Kleinovy ruce na klaviatuře. Dohromady orchestrální dílo. Omer Klein Trio ještě koncertuje dál po Evropě - v Německu a ve Francii máte v příštích dnech šanci. Pokud je to pro vás z ruky, lze stáhnout na Google Play zde.

Květnová hudba

Please the Trees, česká kapela s anglickými texty. Sirová elektrická kytara, sirové bubny a basa, zvuk, který se mi prostě líbí - chvíli bezprostřední tempo, které rozeskáče, chvíli zase pomalý pomalý výplach myšlenek snem. Poctivá zemitá práce, kterou budu i nadále sledovat. K dostání třeba na iTunes.

Martina Trchová je výborná textařka. Na desce "Takhle ve mně vyjou vlci" na pomezí jazzu a folku dojme písničkami plnými metafor a hádanek. Chvílemi rozesměje, chvílemi dráždí. Má ale prostě něco do sebe a navíc velmi svěží vyznění. Ochutnat lze tu nebo tady a koupit třeba zde.

Deska "Like a Clockwork" od Queens of the Stoneage je neuvěřitelně výpravná. Klasický rok s dalším rozměrem, ale hlavně mnoho nečekaných hudebních obratů a odstínů odjinud. Epické, kudrnaté a přímočaré zároveň. Ochutnávka? - zde.

Obojživelná tramvaj

V Praze v současných dnech probíhá testování nových souprav ze Škody Plzeň pro italské Benátky (foto: testovací louže ve stanice Muzeum). Úvěrující banka uvažuje, ze celý projekt pošle pod vodu.
Mluvčí Škody Plzeň se vyjádřil, že by to byla škoda, neboť v České Republice můžeme navázat na úspěšnou historii tramvajových vozů "Krasin" a "Ponorka" a případně i na legendarní ČKD, které se po revoluci hladce potopilo.

Palec nahoru za e-Čtečku

O svém postoji k elektronickým knihám jsem psal již před dvěma léty zde. Ačkoli jsem milovník šustění papírových stránek, nakonec jsem se na cestu do Asie rozhoupal a v posledním okamžiku si koupil čtečku elektronických knih Amazon Kindle. Jakkoli se po návratu zase rád vracím k papíru, musím říct, že systém je to velmi vychytaný a jen podporuje mé domněnky pod výše zmíněným odkazem.

Základní výhody:

• Elektronický inkoust se čte krásně - stejně jako papír
• Zařízení nemusí být podsvíceno, tudíž neunavuje oči víc než papír
• Oproti klasickému papíru si můžete nastavit velikost písma
• Příjemně se drží a ovládá (subjektivní), stránky vám neutíkají při držení jednou rukou
• Čtečka zabere a váží podstatně méně místa než tlustá kniha - to oceníte právě na cestách, ale i v MHD apod.
• Můžete s sebou v miniaturním formátu mít knihy na celou dovolenou
• Baterka vydrží velmi dlouho - vybíjí se pouze obracením stránek, nikoli jejich čtením
• Nabídka placených knih je již velmi slušná - našel jsem i tituly, které bych nečekal
• Koupě knih je poměrně jednoduchá
• V dobrém pouzdru je velmi odolná mechanickému poškození
• Není drahá (Kindle se dá i s pouzdrem pořídit do 3000,-)

A nevýhody:

• Zásadní je, že čtečku nesmíte používat při vzletu a přistání letadla (nehodí se tedy na krátké evropské byznysové lety)
• Koupí eKnih příliš neušetříte (vlastně skoro nic - cena je podobná papírové verzi) a přitom se hůře půjčují blízkým
• Je samozřejmě náchylná k poškození vodou atd.

V neposlední řadě, elektronické knihy by v malé zemi, jakou je ČR, umožnily částečně obejít nákladný distribuční řetězec, a při troše štěstí by se mohlo tím pádem dostat více peněz z prodeje k autorovi. To je ale pouze myšlenka. Navíc velký nepokrytý prostor se nabízí v podobě různých dodatků elektronického vydání, které by udělaly elektronické knihy ještě zajímavějšími - více k tématu píši zde.

Pokud tedy nepreferujete konzervativně papír jako já, jednoznačně palec nahoru - nemohu čtečku než doporučit. 

LB podporuje porušování lidských práv v Tibetu

Obvykle se tady v poslední době k politice nevyjadřuji, ale dnes udělám výjimku.

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, podepsal při oficiální návštěvě Číny deklaraci, že nepodporuje samostatnost Tibetu (více zde). Nepodpořil tak sice de jure přímo porušování práv Tibeťanů čínskou vládou, nicméně de facto to udělal.

To by se nemělo stávat. Tibet je extrémně citlivé téma a věřil bych i, že většina občanů ČR by tuto deklaraci nikdy nepodepsala. To ovšem nemám čísly potvrzené. Zaorálek by ale i proto měl k tomuto tématu přistupovat citlivě nebo alespoň vysvětlit, co mu kdo nabídl výměnou za to, že něco takového podepíše. Prakticky totiž deklaroval, že i já - jakožto občan ČR - podporuji porušování lidských práv v Tibetu. A to je mi krajně nepříjemné. Jak tohle vysvětlím svým zahraničním kamarádům?

Pokud vám taky vadí, že někdo, kdo vás má reprezentovat, za vás naopak říká něco, s čím zásadně nesouhlasíte, udělejte alespoň minimum a podepište prosím petici za omluvu zde.

Obecně mne to ale vrací na úvahu o problému Tibetu. Tibet je již dávno zabraný a ovládaný Čínou. Nikdo se proti tomu nikdy nevymezil natolik, aby tomu zabránil. A když už ne vojensky, což by byl velký nesmysl, nikdo ani nijak neomezuje obchodní výměnu s Čínou, olympijské hry atd. Svět tedy vlastně za bouřlivých kavárenských debat danou situaci mlčky podporuje. A Zaorálek to vlastně jen udělal velmi nevybíravě výslovně, čímž porušil jakousi křehkou hranici a povýšil pokrytectví na otevřenou podporu porušování lidských práv. Bravo!

Na únosce prádla starými cestami

Moje pračka LG je únoscem prádla. Nějakou dobu byla spolehlivým a pracovitým spoluobyvatelem mého bytu. Má magnetický zámek dvířek, který se otevíral automaticky 2 minuty po skončení cyklu. Ale jednoho dne se pračka rozhodla, že zámek neotevře, a že tak vezme za rukojmí nevinné ručníky a košile, které pak utrpí škody na zdraví tím, že zasmrádnou. Jak na únosce, zvláště uchýlí-li se k vydírání víckrát?

Vyjednávání je vždy krokem číslo 1. Ze začátku fungovalo zadat nejkratší prací cyklus - pouze ždímat a nastavit 0 otáček. Pak se pračka pouze zamkne, zkontroluje váhu, nastaví cyklus a zase se vypne. Posléze se zámek uvolní. To potvrzují i rady na internetu. Jenže to na mizeru přestalo fungovat, resp. vyjednávací proceduru bylo třeba někdy opakovat několikrát.

Občas pomohlo únosce vyhladovět odpojením od sítě atd. Vyjednávání se tím stalo zdlouhavým a namáhavým, ale únosce stále bezohledně a častěji držel své rukojmí. Ani plazení po kolenou, přemlouvání a sliby, že pračce z povrchu utřu prach, když se umoudří, nepomohly.

Ze zoufalství jsem jednou zkusil podle otevřít zámek provázkem, jak radil jakýsi instalatér z Velké Británie. Zajímavý způsob, který funguje, ale je to trochu zbytečně punk nebo skoro protiteroristická akce.

Takže když už jsem se smířil s tím, že budu volat externího diplomata, opraváře, padlo mé oko na jeden příspěvek zcela na konci jedné anglické diskuse. Ve volném překladu: Dejte do zámku pěstí tlumenou ránu a on na 100% odemkne. Stará cesta, která v 75% případů nezklame. A ejhle - nemusel jsem uhodit moc, vlastně stačilo ťuknout, zámek počkal půl sekundy, pak poslušně cvakl a otevřel dvířka vězení. Rukojmí proradného únosce prádla bylo osvobozeno - bez škod na zdraví.

Obecné moudro nakonec: Návody málokdy berou v potaz, že by zařízení bylo zašlé nebo zadrhnuté. A tak se člověk moří a moří - při montáži částí kola, výměně žárovky auta, otevírání dvířek atd. Stalo se mi to stokrát a vždycky na tuhle "starou cestu" zapomenu. A tak než se budete mořit podle návodů nebo hledat hodiny na samolibě přerostlých uživatelských fórech, zkuste to hrubou sílou, použijte olej, kladivo, páčení. Leckdy to ušetří hodiny času a hodně peněz.