Dneska

Letadlo se dneska pár sekund chovalo neklidně. Nejspíš ne víc než jindy, ale měl jsem špatný pocit, a napadlo mne, co když je to dneska "naposled". Nápad, kterému ani opravdicky nevěříte, jen vám tak prolítne hlavou, ne však zcela prost emocí.

Uplynulo téměř sedm dní od doby, co jsem zmokl na kole. Zdá se to ale jako včera. Dny tak plné, že je ani nešlo myšlením postihnout. Co se za těch 7 dnů stalo? Co udělám teď o víkendu? Zvláštní pocit, protože když mi tyhle 2 dny neuvíznou v paměti, uplyne další týden jako by nebyl. Jako kdybych JÁ nebyl.

What the hell am I waiting for?!!?

Zjistil jsem, že nedokážu udělat nic proto, abych ty dny vstřebal. A vím, že to není o tom, co člověk dělá, ale jak to dělá a jak to vidí. Jedno je jisté: čas je moc drahocenný na to, abych s ním takhle mrhal... pořád ale hledám konkrétní kroky. Nejspíš jsem zase na začátku svojí úvahy, která se začala vinout možná už víc než dva měsíce zpátky. Dneska po té, co letadlo za Sarajevem prudce zatočilo, aby se vyhnulo přebíhajícímu stromu.

Ale je potřeba vytrvat.