Koleje do polí versus tunel do rozpočtu

Praha a Česká republika řeší podzemní železnici za 185 miliard. Po rychlovlaku, který ještě rychleji vysaje rozpočty, je to určitě tak dobře. Berlín i Paříž to mají stejný klacíček. My chceme být taky velký pejsek. 

Jenom pořád říkám, že než přeřadíme na druhou kosmickou, měli bychom se nejdřív naučit chodit na zemi. 

Co by teď hned určitě ucpané Praze pomohlo víc, je více kolejí nebo více páteřních linek autobusu s vlastními pruhy na okrajích a za okrajem Prahy. Pomohlo by to všem. Například linka Průhonice - Budějovice - Pankrác. Nebo linka Psáry - Jesenice - Kačerov. Nebo na sever. Nemusel by to být vlak. Mohla by to být třeba lehká železnice / rychlotramvaj.

K tomu ideálně menší P+R, kdekoli je na ně místo. Ne parkhaus za miliardy (který se bude plánovat a stavět 15 let), ale plocha na kraji pole na dvacet aut u stanice rychlotramvaje, kdekoli ji lze snadněji postavit.

Chvilku by to byly linky předimenzované, ale lidi by si na ně zvykli, a postupně by začali optimalizovat auto / koleje, protože když to jede na čas, má to klimatizaci, a slušnou kapacitu k sezení, tak prostě v zácpě nazdařbůh stát nechcete, jakkoli je auto známka punku, tedy chci říct známka luxusu. Je to taky věc nabídky a poptávky.

Ale chápu, že Metrostav už se těší na další velkou díru do země, nepotřebuje nějakou lehkou železnici.

Trocha podivné hudby vol 2

 

Trocha country, aneb Mládkův banjo band v americkém podání. Kapela se jmenuje Crooked Still a doporučuji začít deskou Shaken by a Low Sound. Dostanete trochu folku a country, předělávky lidovek, ale i pak i trochu autorské tvorby. Tady to chce velkou velkou velkou porci otevřenosti. Crooked Still servíruje country bez lítosti. Nehrají na své struny ani moc rychle, ani moc hlasitě, ani něžně nebo pomalu - prostě hrají jako před 100 lety. Ale pak se najednou přidají housle (fiddle) nebo klavír, a začne to být hluboké. Trochu to připomíná časy, kdy si Robert Plant zahrál s Alison Krauss, a vlastně přeladil i svoje desky na hodně lidovou notu. Jaký je jejich silný moment? Hladivý hlas zpěvačky, štkavé housle, a do toho neustále cupitání strunek banja. To prostě jinde nedostanete.

Fidlání ale dostanete i jinde.

Už jsem tu zmiňoval vousaté housle Nicka Cavea, Dirty three, což je příznačný název. Warren Ellis je velmi dirty týpek, vousatý beatnik, působí naživo většinu času v nějakém tranzu, že vás s hafnutím rafne do ruky. Doporučuji shlédnout koncert naživo v knihovně - celý odehraje na stole, kde poskakuje a blázní v extázi. Je to poslechově i vizuálně náročnější. Pevnější páteř mají některé desky. Třeba skladba Doris je kombinace zběsilé, ale přitom nápaditě nasměrované výbušné energie, zatímco na stejné desce je Great waves, což je vyloženě vykalkulovaně něžná a poslouchatelná balada. A je pak s podivem, jak citlivě a něžně jeho hudba zní, když hraje s Cavem nebo jako host jinde - všechny desky od Boatman's Call přes No More Shall We Part až po Push the Sky Away nesou tak silný rukopis Ellise, že by bez něj samy nelétaly - housle tu zní většinou jako nějaké elektrizující sténání velryby z povzdálí. Takže na jedné straně šílená Doris, na druhé Bad Seeds. Dva póly, stejný člověk. Je tu bohužel i třetí poloha - břinkání do nástrojů, které se nedá poslouchat. Proto pojďme vyzobávat. Ze sólo desek doporučuji Whatever you love, you are, plnou dlouhých a pomalu gradujících skladeb, co mají nápad a páteř (tak nějak jsem si kdysi představoval, že budou znít the Mahavishnu Orchestra), a pak In the fishtank 7 spolu s Low, laděné trochu víc do folku/country. Porci "hitovek" naleznete ještě na Ocean Songs, a místy se da poslouchat Cinder. 

Pojďme do šedesátek. Brian Jonestone Massacre jsou opět mladší kluci než třeba Keith Richards. Začínali v devadesátkách. Ale hrají šedesátkový psychedelický rock. Také jejich jméno i hudba se odkazují na Rolling Stones. Stoni vydali v roce 1967 ikonickou desku Their Satanic Majesties Request. Brian Jones byl kytarista. No a masakrysti vydali v roce 1996 album Their Satanic Majesties' Second Request. Pozor, je to víc psychedelické než Stouni. Ale tak sluníčkově. Poslouchá se to vlastně velmi dobře. Jen je úžasné, jak v devadesátkách někdo vytvořil něco tak moc retro, že si chvíli myslíte, že vám unikla stará kvalitní věc. Ale je to jako falešná antická váza. Jediné, co je prozrazuje je čistší zvuk. Víc než tu jednu desku jsem tady neměl sílu objevit, možná se k nim ještě vrátím.

Slunovrat 2025

Včera odpoledne byl zimní slunovrat. Budiž světlo. 

Rituál s ohněm? Nevyhořeli jsme. 

Věčně zelené rostlinky typu jmelí? Nainstalovali jsme si vánoční stromeček.

Vzpomínat na již nepřítomné? Zapomněli jsme.

Ale minimálně jednou po letech, jsme nezapomněli, že odteď budou zase dny delší a světlejší, a léto je někde za rohem. Oslavil jsem to světlým pivem.

Bella ciao!

Alfa Romeo Giulia.

Co říct o italské krásce? Tak zaprvé: Rád řídím, mám rád auta, ale nejsem petrolhead. Na to mi chybí nějaké buňky a kvůli tomu mi unikají některé pohledy. Takže hodnocení berte s velkou rezervou. 

Taky si na auto potřebuji zvykat. Neumím si představit, že naložím děti, a v neznámém autě půjdu zkusit, co podvozek vydrží. Ve svém autě si můžu dovolit víc - vím přibližně, kdy ustřelí, a když se spletu, je to můj plech a můj pech. V neposlední řadě, kombinace mokra, podzimní mlhy a zimních gum je taky ošemetná. V takovém počasí jezdím i se svým autem poklidně, plech neplech - raději žádnou neplechu.

Ale pojďme na to.

Krásná Giulia. Exteriér je věc vkusu. Všichni ho znáte, a máte svůj vlastní názor. Pro mne to není nejkrásnější sedan, ale má rozhodně body za originalitu, a vypadá prostě... nekompromisně. Velká kola, malé dveře, relativně dlouhá příď...

Interiér. V tom strávíte plno času. Je to velmi příjemné místo k žití. Je přesně tak staromódní, jak si představuji. Na každou věc je tu knoflík jako v letadle. Možná je tu zbytečně hodně automatických čičur, ale nejsou invazivní. Jen víte, že tu jsou, a že se jim výhledově musíte naučit rozumět. Srozumitelnost a intuitivnost tu ale není na jedničku. Mazdě 6 jsem přivykl daleko rychleji - byla taková logičtější. A chybí mi ručičkové budíky. Těšil jsem se na dva obyčejné rozevláté kruhy a místo toho na mne svítí velký displej s plno informacemi. 

Sedačka je božská, sedí se nízko, nastavení nekonečné, hlavová opěrka sametová. Místa tu není moc, ale auto vás obklopí, a na jeho nízkou váhu si konstruktéři dali záležet, aby materiály, kterých se dotýkáte byly měkčené a kožené.  Jen to místo, kde mám v Mondeu koleno na měkkém a zakulaceném, je v Giulii tvrdé o hranaté. Malé pokárání, protože to bude na stokilometrových přejezdech peklo. Ale pořídím si případně řidičský nákolenník. Nebo budu celou jízdu cudně tlačit kolena k sobě. Nebo už máte tip na dárek 2026.

Jak to jede?

Autíčko je navíc ostré jak italský kuchyňský nůž. Ten bez pilky. Podvozek je božský. I na onom kluzkém povrchu, na zimních kolech je krásně vidět, jak toho ustojí víc, než co jsem kdy řídil - hlavně když projíždím zatáčku pomalu, ale zjistím, že vlastně jedu 110, a pocitově ještě nejsem na v pangejtu. A to ani pokud se to kroutí jak italské linguíne, a je to mokré, jak když je právě vydáte z hrnce. Auto ani trošku nezaléhá do zatáčky - což byla třeba jedna věc, která mi vadila na japonské kataně, Mazdě 6. Ta nejdřív zatočí, a pak se ještě dodatečně nakloní. Italka zůstane v rovině, jako Mondeo (Německý bratwurst nebo americký hamburger?). Její řízení sice není komunikativní, ale krásně poslouchá. Navíc je to docela tichý vůz, který dobře filtruje nerovnosti, a to i bez adaptivních tlumičů - nejedná se o žádný kostitřas, což byste tu možná čekali, ale o pohodlný sedan. 

Převodovka je božská - rychlá, přesná. Německá ZF, kterou montují prémiové značky. Ja wohl. Pádla u volantu nebo polomanuální řazení pákou fungují, jak mají. Situace, kdy dobržďujete, a najednou potřebujete nečekaně přidat, zvládá také brilantně. Okamžitě pochopí, že se situace změnila, a začne sázet kvality opačně. Bohužel, i tady se motor ekologicky podtáčí a třepe se, ale to si stěžujeme v Bruselu. Přepnutím do dynamického režimu se sice nastaví optimální otáčky, a autíčko si přede, ale při běžné jízdě v tomto režimu je lehce ucukané - podobně jako u Fordu v režimu Sport. Jako by už už chtělo vyrazit na okruh, a vy s ním místo toho jedete ve Strahovském tunelu na limitu.

Projev motoru. Při běžné jízdě je projev motoru takový až unylý - vytočený sice motor čtyřválcově vrčí, ale pořád je to takový beránek. Chybí tomu nějaká třešnička. Troška rozpustilosti. Asi za to může i ta čtyřkolka, která sice pomáhá plynule akcelerovat, ale vstřebá kopance díky a rozkládá je na čtyři pneumatiky. Není tu darebná medvědí síla osmiválce v Mustangu, který vám naráží hlavou do opěrky a s autem komíhá sem a tam. I přes tento relativní poklid Giulia táhne božsky. Nic rychlejšího jsem posledních mnoho let neřídil. Turbo a čtyřkolka dělají svoje a auto prostě jede jak dráha. Navíc, pokud stojíte, dáte dynamický režim, a kick-down, autíčko opět hned chápe, že se jede drag race, a rozpoutá peklo, aby se dostalo na stovku za pět sekund. Obecně nad 90kmh umí tenhle motor rozpoutat i akustické peklo (nebo peklíčko - minimálně takový gulášový kotlík) - a trochu se projevit, musíte ale být v režimu dynamic a pořádně to prošlápnout.

Giulia se tedy trochu hledá: Není hot hatch jako Focus ST, není to ani ryzí sporťák jako Quadrifoglio. Je to svérázný sedan s DNA sportovce. A všechno v tom vytučněném textu má smysl. Svérázný: Narozdíl od Superbu nebo Volva, které také umí rychlé motory, má tohle auto ducha (a je o nějaké desetiny rychlejší). Sedan: Ano, tichý, torzně krásně pevný vůz, bez rezonance odzadu, s notnou dávkou elegence - tohle auto rozhodně nechce odvézt gauč ani cihly, ale chce přejet Evropu nebo vás povozit po okresce na chalupu. S DNA sportovce: Není to sporťák, ani hot hatch. Nebudete ho trápit na okruhu nebo driftem na sněhu. Na to je zatím moc drahé. Ale má nonšalantní síly na rozdávání a podvozek si toho zjevně nechá líbit víc, než kolik mu toho kdy může motor jako 2.0 a řidič jako autor blogu naložit (na mne je až rozmarně silná). Cuore sportivo.

Takže, koupil bych si Giulii nebo ne? Nová za milion a půl, zánovní v záruce za milion. Splátka se sice vejde do rozpočtu, ale pořád se jedná o sedan, kterým prostě mnoho věcí neodvezu a rozhodně to tedy není jediný vůz do rodiny. Z toho pohledu bych si ji nekoupil. Ojetina mimo záruku zase hrozí drahým servisem, a vlastně by mi nepomohla proti rizikovému dvanáctiletému Fordu. Ale právě protože jsem si božsky užil rok se silným Fordem, a nějak tak si zvykl, že v Holešovicích se zatím dá žit s dvěma auty, asi mi to umetlo cestu k tomu, že bych si Giulii jako druhé auto pro radost uměl představit, i přes tu darebnou cenu. 

Trochu bezva podivné hudby

Anna Calvi. Takový ten druh hudby, který neumíte zařadit. Docela mladá britská holka s kytarou (věkově mohla by být moje manželka - takže mladá), rockerka. Určitě doporučuji začít s deskou One Breath. Úvod je takový jednoduchý neo-punk. Bicí, kytara, popěvek jejím úžasným hlubokým hlasem. Pak to přechází do jakéhosi indie rocku. Místy se to tváří zase až art-rockově - to když se ke konci přechází na klavírní věci. Mihne se tu David Byrne, na úžasné Strange Weather. On má tendenci se mihnout kdekoli to zpívá anglicky a má to sukni, ale vybírá dobře. Místy je to zase taková ta zubatá feministická něha. A místy zmizí ostré rify, a objeví se smičce, a dostaneme se do takové dramatické operní pózy. Takže co to sakra je? Neškatulkovat, poslechnout. Šlape to a je to plné nápadů.

Anna Calvi je ale tak autorkou soundtracku k výborným Peaky Blinders, kde se objeví mnohé předělávky známých písní, lidovek. Její You're Not God je svou jednoduchostí ikonické. Vití a pár akordů na elektrickou kytaru. Tohle by mohla být hymna. A jinde zas bicí a elektrika šlapou a vrací se o 50 let zpátky. Soundtrack je ale dokonale protkaný jakousi mystikou, která se k seriálu hodí. Hudba se vznáší někde v mlze nad lodními kanály, někde v anglických loukách a polích, občas jako vítr řinčí mezi pecemi Birminghamu.

Ale v obtížně zařaditelném pokračujeme...

Rosalía, talentovaná španělská umělkyně. Věkově někde na pomezí mileniálů a Z-ka. Směs temperamentní kubánské krve a metrosexualního Katalánska. Fúze flamenca a moderní hudby. Doporučuji čerstvě vydanou desku Lux, kterou nahrála s orchestrem, což jí dalo ještě neslýchaný třetí rozměr, a ubralo rozměr flamenca. A nesmírné drama a vážnost. Písně Reliquia nebo Divinize způsobují, že blahem slintám. Tak je to dobré. Občas to zní psycho, jako by to byla Björk. Oh No. Ono se to jmenuje Berghain a zpívá to Björk. Hned se cítím víc na cestě do Bohnic. Ale je to dobrá jízda. A pak jsou tam méně nápadné písně, jako Sauvignon Blanc nebo La Rumba del Perdon, kde se inspirace flamencem vrací.

Prvotina Los Ángeles je takové sušší flamenco, je tam vidět ještě určitá nezralost. Zato El Mal Querer neurazí - to je klasická Rosalía komorních rozměrů, fúze flamenca a moderny, emoce a konstrukce. Co nebrat, je album Motomamí. Je to ve stylu jsem mladá feministka. Roztažené nohy, latex, a nenávist k mužům utlačovatelům. A snaha za každou cenu šokovat. Nemluvím její řečí, ale z těch střípků, co rozumím, a z tónu chytám, že tam asi bude hodně ironie. Kontrast taťkovy sladké holčičky, co hezky zpívá flamenco, ovšem s texty, které tepou dobu, zvyky, vztahy. Rosalía je úkaz a budu ji sledovat. Od dob Madredeus mne nic z jihu takhle nenakoplo. 

No a nakonec...

Chelsea Wolfe. To je láska na jednu noc. Taky mladá holka - dokonce sdílíme letopočet. Jeden její beat uvozuje výbornou post-apokalyptickou sérii Fear the Walking Dead. Pochází z výborné elektronické písně. A ta z docela výborného elektronického alba. To vám ale nutit nechci - to už je hodně stranou i z mého vkusu. Každopádně její jiná póza je jednodušší, víc kytarová. Je to jeden z těch ženských hlasů, který vám prodrbe kožíšek a vynikne právě vedle akustické kytary, smyčců, a možná někde u krbu v zimě. Jinde zase vije u kytary a bicích, kteroé někdo ukradl Soundgarden. Mrazí v zádech, oheň mnebo whisky hřeje. Seversky vás dojme, jako ti vlci v jejím jménu. Chelsea Wolfe. Gotická nekráska. Jo. 

Hyundai i30 - obyčejný zázrak nebo zázrak obyčejnosti?

Zadání znělo levné a solidní kombi, které by se dalo držet dlouhodobě, a nechcete nahánět body za status se Škodou Octavia + se bojíte jejího příliš digitalniho prostředí. Volba padla na zánovní Hyundai i30 kombi, které je tiskem do nebes vynášené jako poslední skvěle obyčejné auto. Recenze byly v mnohém oprávněně nadšené, a v mnohém možná až nekritické. 

Já nakonec nikoli. Spíš bych ale chtěl na začátek korejské nebo nošovické inženýry pochválit. Tohle autíčko má moje sympatie, za svou skromnost a užitnou hodnotu. Pojďme rozebrat, v čem je jednorožec, a v čem tak trochu nečekaný propadák.

Především je to motor. Král jízdy okolo komína. Děti každý den do školky do vedlejší vesnice? Pro housky do okresního města za humny? Čtyřválcový 1.5 litru s nepřímým vstřikem a atmosférickým plněním. Ta věc, jede po městě zácpou za 14 litrů na 100 a nebojí se to přiznat, ale Jeseníky dá v kombinaci dálničních 130 a okreska za 6 litrů ve čtyřech lidech se zavazadly, a pouze okresky dává kolem pěti litrů na 100 včetně kopců. Palubní počítač může lhát, ale je fakt, že i přes malou nádrž to pořád jede a tankovat to vůbec nechce. Kdeže je pak ta ekologie moderních turbomotorů? Nepřímý vstřik navíc nezanáší motor usazeninami a nemá klasický filtr pevných částic, tudíž se krásně hodí na pojížďky okolo komína.

Podvozek: Autíčko se na nerovnostech kroutí, ale nic tu nevrže. A na 15" kolech s balónovými pneumatikami je průjezdnost rozbitých silnic slušná. Nemůžu hovořit o pohodlí, ale prostě to hrbolatý asfalt odstíní. 

Zavazadelník: To je velký zázrak s 600 litry. Opravdu je větší než u Mondea? Jak to? Jak může být něco větší, když v Mondeu ani nedosáhneme na konec? Může. Je tam úplně tenká podlážka, skoro žádné prostory na výbavu, a prostor je úzký a krátký, a vysoký. Takže na dovolenou se tam "na stojato" složíme úplně na pohodu. Pokud bych chtěl vézt kolo bez rozkládání nebo palandu s matracemi, tak ji v Hyundaíkovi prostě neodvezu, ani se tam nevyspím - celkové rozměry neošálíš - tady gargantuovské Mondeo mělo silně navrch.

Solidnost. I přestože se jedná o malé auto, snaží se vší tou praktičností působit robustně. Velký kufr, slušné místo k sezení, velké háčky, úchyty sítě, rozumný přístup dovnitř...

Uvnitř. Není tu opulentní prostor, ale vejdeme se velmi na pohodu. Čtyři dospělí by tu nemělo problem. Odkládací prostory tu jsou, ale nepojmou tolik. Čtyřková Octavia působí o kousíček prostornější, ale zase působí levněji, plastověji. Obojí je klam, protože Hyundaík má taky dost tvrdých plastů, jen nejsou na exponovaných místech a mají naprosto stejnou texturu a barvu jako ty měkké, takže to celkové působí lépe.

Sedačky slušně vypadají, ale komfortem jsou hrozné. Nejdřív moc měkké, a pak moc prkenné. Value for money.

Praktičnost. Autíčko nemá luxusní výbavu, a v základní verzi ji nečekám, ale věci typu kapsy ve dveřích, loketní opěrky a háčky všude možně, tu jsou. Vlastně tu nic moc nechybí. A nevím, jak moc je to příplatkové, ale asistent rozjezdu tu je, funkční automatické přepínání dálkových světel (halogeny) taky, přísvit též, snesitelně naladěné varování před kolizí, Android Auto, Apple Car Play... A parkovací kamera a zadní senzory. Přední může mít taky, ale autíčko je tak skladné, že je vlastně nepotřebuje. 

Práce s řadicí pákou a spojkou je OK. Je to gumové, ale funguje přesně a nezáludně - jak má. Brzdy jsou ok - nouzové brždění bylo jednou ze 100kmh a ustálo to se ctí.

Takže podtrženo sečteno: Malé, ale velmi prakticky obestavěné auto s jednodušším a úsporným motorem, a plno klasickými i moderními vychytávkami pro uživatele, který potřebuje často jezdit krátké trasy.

No a teď ty méně potěšující věci.

Motor je na volnoběh neslyšný a klidný, ale jak se roztočí, klokotá a režně vrčí, a slyšíte to zcela bez cenzury. Představte si, jak moc odhlučněný musí být třeba Focus nebo Octavia, když z pohledu cestujícího i diesel slušně akusticky schovají. Jestliže časopisy říkaly eufemicky, že na dálnici je tento motor lehce akusticky nepříjemný, já říkám, že 130 kmh je s ním za trest.

Hyundaík taky vůbec nejede - předjíždět s tím na okresce může jenom sebevrah, ale vyloženě brzda v provozu s ním taky nejste. Jenom jste většinu času na výkonové hraně, a často ten výkon chybí. Dostat se na stovku na okresce do kopce ne vždy jde - ať řadíte, jak chcete. A vytočený motor má ten otravně vrčivý zvuk. Napoprvé jsem toto v recenzích toto "neviděl", nebo nechtěl vidět, ale když je čtu znovu, píšou to tam, a v Hyundai servisu potvrzují. V tom má hybridní i30, kterou jsem také zkoušel, přece jen výkonově silně navrch. 

A atmosféra. U Hyundai má motor oproti starým atmosférám jakoby problém se nadechnout, a tak je cesta otáčkovým polem taková tupá a přerývaná. Servis říká: To jsou emise pane. Dneska je jiná doba. Motor je uměle přiškrcený.

Na dálnici směrově neustále utíká. Musíte jej pořád vracet do pruhu. Dle servisu opět nic špatně - prý se tak vůz chová standardně. Nojo. Jenže to je špatné, protože dálnici nebo hlavní silnici jedu většinu času.

Navíc, jak jsem zmiňoval robustní pocit, ten máte jenom, než se rozjedete. V rychlosti najednou máte pocit, že jste v autě z papíru, kde netušíte, co se pod koly děje, ale víte silně o všem kolem. To pro mne asi byl největší šok, který se postupně odhaloval s najetými kilometry. V tomhle autě se necítím jistě ani bezpečně. Pocit jistoty v 12 let starém Mondeu už mohl být falešný, ale byl absolutní. Nabízí se srovnání s aktuálním Fordem Focus, vozidlem, které je ve stejné třídě, ale působí o velký kus dospěleji. Možná ne ve zpracování, ale zato v propracovaném podvozku, řízení, odhlučnění... a tak celkově. Pokud chci pravidelně na dálnici, ne s i30.

A pak moderna. Vedení i30 v pruzích je totálně přecitlivělé a škube volantem pořád, protože viz výše, auto v rychlosti nejede rovně, ale jako veselý psík běhá ze strany na stranu. Ale dá se vypnout fyzickým tlačítkem. Jen tedy vždy první připomenutí, kdy s houpavým autíčkem korekce zamává na dálnici ve 130, je docela drastické. Lidé ve voze i mimo si jistě musí myslet, co ten řidič blbne... Čtení pozornosti a únavy řidiče otravuje, ale dá se s ním žít. Start-stop se vypíná tlačítkem u volantu - u benzínového motoru není tak otravné, protože se rozbíhá decentně, ale spíše zkouším šetřit baterii a startér.

Ovládání. Vypadá docela solidně. Ale tlačítka jsou taková fórová, některá lehce drhnou o rámeček - třeba tempomat, a zasekávájí se tak. 

Ambientní osvětlení chybí. Nemyslím otravné led pásky, které úchylně mění barvy, ale spíše permanentní lampičky, které stále skrytě přisvětlují interiér, takže v obrysech vidíte věci v autě - v kapsách, pod nohama, ve středovém tunelu, ale přitom se nic neodráží do okýnek. 

Dlouhé cesty. Vlastně jsou s tím autíčkem za trest. S Fordem dát Chopok z Prahy na otočku s čůrpauzou šlo. Tady se po čase s každým kilometrem perete. Je to dané jakousi nejistotou v dálnicích rychlostech, a pak zmíněnými sedačkami. Jestliže se říká fordem tam a vlakem zpátky, v i30 zvážíte vlak obousměrně.

Znovu opakuji: To jsou věci, které jsou poplatné třídě auta a verzi motoru a výbavy. 

Celkově tedy vzato: Pro mé využití to nebyla dobrá volba a už je pryč. Ale pro jiné to může být nezvyklý jednorožec na lokální pojížďky. Za 450 tisíc v akci slušné auto na celý důchod. Ideální náhrada zaniklé Fabie kombi. Takže well done, Nošovice. Všechen respekt. 

Jak pejsek a kočička vařili dort

To jak Babiš a pan prezident upekli dort, je úžasné. Babiš v podstatě předal Agrofert potomkům, část firem, které do něj nepatří, si nechal, dál to vše bude z vládního křesla vesele dotovat, a prezident jeho kroky "ocenil", a jmenuje ho tedy do té vlády. Babiš, který má na krku obvinění, tak bude premiérem s imunitou, a všichni jdeme dál.

V tomto mimořádném kuchařském díle bych chtěl vyzdvihnout úsilí pana prezidenta, kterak dokonale neztratit tvář. Vlk se nažral, koza zůstala celá. Akorát ji teď vlk Babiš celou sežere. 

Tak znovu: Jinak to skončit nemohlo, protože naše mňaukysrdíčková městská kolka prohrála volby. Ale možná ze sebe prezident nemusel dělat vola. U mne už to definitivně vůl je. Jediné, co je jeho výhoda proti Zemanovi a v pozdějších letech Klausovi velmi staršímu, že je zatím ještě pořád důstojný kladeč věnců, jak má být, a nechce se z něj blít... Ale druhý mandát by po vzoru Čaputové mohl poslat někam dál.

Tady pomlka a prostor pro FAQ.

A Láďo, ciwe, když seš tak chytrej, co měl teda pan Prezident dělat?

Drahý čtenáři, nevím. A když nevím, tak jedině, co lze říct, že neměl Babiše blokovat (ok, jiná věc je kauza Turek, protože vláda bez Turka může v pohodě fungovat), a měl mu to rovnou dát.

Láďo, ciwe, mně se to furt nějak nezdá. Když už ho prezident zablokoval, tak co? To se ti to snadno káže, od kávy z gauče. 

Drahý čtenáři, když už ho zablokoval, a chtěl opravdu chod věcí dát do práva, měl v tom vytrvat. Jistě mu jeho právník dál rozbor, že Babiš z něj udělal vola. Ale právě to mi vadí, že se to lakuje jako vstřícný krok Babiše a vítězství prezidenta. 

Řekněme, že by to prezident dál blokoval. Vznikl by pat. A z patu by trpělo celé Česko. Ale bylo by aspoň vidět, že když má někdo žalobu na krku, a kandiduje proto, aby získal imunitu a posílal si do firem hromadu peněz, tak mu to nepřijde, protože systém brzd a protiváh hlídá zákon. Že přes žalobu a střet zájmů prostě vlak nejede. Jenže naopak - co dává druhé Babišovo premiérství najevo, je, že v tomhle Čechystánu si každý devadesátkový vekslák může dělat, co chce, a projde to.

Zároveň si nemyslím, že je Babiš úplně prázdný. Je, ale ne úplně. On nekandiduje kvůli dotacím. On má opravdu vyděláno. Babiš chce mít otisk v téhle zemi. Je tím posedlý. Možná to není pragmatický baťovský otisk (Baťa byl pravý think global, act local), ale víc touha uspokojit ego - Babiš fakt chce věci měnit, a být při tom vidět. Také podle čísel je prý docela dobře vidět, že se na volby připravoval, a že jeho firmy žádaly postupem času méně a méně dotací. Neříkám, že to teď zase neotočí... Ani neříkám, že Babišovi fandím. Chraň bůh. Jen se snažím hledat ještě další perspektivy.