Sbohem!

Jak přijel, tak taky odjel. Pronikavě modrý stařeček s hadrovou střechou, který na nerovnostech roztomile vrzal a při sešlápnutí plynu mručel jak sporťák, ačkoli s tvrdošíjností odpovídající svému stáří odmítal na plyn jakkoli reagovat. Autíčko, které nějak tak rezonovalo mojí duši (trochu nóbl, trochu křáp). Instantní vítr ve vlasech, se kterým jsem si užil hromadu srandy.

Koupen za 28k, vylepšen za 52k a prodán ve věku 19 let za 32k. Ať žije pozitivní business case. Nechť tedy novému majiteli slouží. A nechť mně slouží dětská sedačka v turbodieselovém kombíku.

Ale ono vše zlé je k něčemu dobré - příště to bude Mazda MX-5 nebo BMW kabrio - asfalte těš se.

Gourmeta - druhý obývák?

Po dlouhých přípravách v přízemí domu otevřela hospůdka jménem Gourmeta, lákající nejdřív na stříbrnou espressomašinku a později i na dekoraci s nádechem Provence nebo možná obecně středomoří. Milí majitelé, kteří si plní svůj sen, příjemný koncept. Autentická káva, pivo, servírování, meníčko na místě nebo s sebou na dopřipravení - vřelý minimalismus, který ladí s Podolím tak, jak ho mám rád. Toliko první dojmy a informace. Budu to pozorovat a dám vám vědět :-)

Espresso a 85%

Co je denně spolehlivější než švýcarské hodinky?

Že si autor tohoto blogu vychutná šálek espressa a čtvereček vysokoprocentní čokolády v obýváku svého doupěte.

Budiž blahořečeny jednoduché požitky.

Předjarní filmový víkend

Jaro se blíží, a tak je čas na jízdu kabrioletem nanečisto - v obýváku s road movie. Interstate 60 je formálně céčkový, ale laděním a poselstvím magický film. Mladík v červeném kabrioletu má na vybranou mezi usedlou budoucností a nebo naivním snem. Zjišťuje, že když uvěří, zkusí věřit snu a dívat se jinýma očima, objeví třeba podivnou státovku číslo 60, která není v mapách a na níž leží ještě podivnější města. Vydává se na cestu a potkává celou řadu prazvláštních lidí. Milé, jednoduché podobenství. Na ČSFD zde.

Dojala mne ale taktéž Teorie všeho, životopisný film o geniálním vědci Stephenu Hawkingovi trpícím chorobou, která mu znemožňuje kontrolovat svou motoriku, a postupně tak ztrácí svaly i schopnost mluvit. Přesto ale žije naplněný život plný objevů, dokonce o mnoho déle než mu předvídali doktoři. Je to především díky lásce a síle jeho ženy, která to v rozhodující okamžik nevzdá. Podobně jako v Interstate se skrze dojemnou sérii momentů vine červená dějová linka: Když teorie matematicky přesně říkají, že je zle, nezbývá než věřit a s otevřenýma očima jít za svým snem. Ačkoli celkově se nejedná o nijak špičkový film, v detailech objevíte plno momentek, které nadchnou - stejně jako, jak kouzelně vědce ztvárnil Eddie Redmayne - jeho Hawking má silné kouzlo osobnosti. Na ČSFD zde.

Příjemná ale byla nakonec i všechna ta náhodná jarní setkání na Letné a ve Stromovce.

Mark Lanegan: Bubblegum

Kolega mi doporučil desku Marka Lanegana Bubblegum a já ji shledal jednoduše geniální.

Nejspíš vám ji ani nemohu doporučit - není úplně dnešní. Málo něžná, suchá jak probuzení s kocovinou, málo britpopová, místy zase zbytečně naivní. Takové syrové americké venkovské blues střižené jakou si modernou - upomíná na Johna Calea Shifty Adventures in the Nookie Wood (zmínka zde). Sám Lanegan zpívá hodně jako Tom Waits, místy tu zase najdete jakousi magii indiánského tance kolem ohně.

Vcelku poctivé staré řemeslo. Najdete na Spotify.

Mnichov

S ženou jsme navštívili Der Schmuck v Mnichově.

Mnichov je pro mne takové zvláštní zvíře. Je pravda, že jsem s ním měl zatím jen zvířecí interakce - znám ho pracovně, jako znuděné dítě, z Oktoberfestu, a pak za volantem vozu, když přejedu odbočku na městský okruh po cestě na hory nebo z hor, a vlasy mi vstávají hrůzou, abych bez plakety při bloudění nevjel do ekologické zóny.

Teď jsem ho poznal radostně, volnočasově a kulturně. Potkal jsem za tu dobu mnoho zajímavých lidí. A přesto je to něco, co šeptají ulice a domy, co mi nesedí. A ptám se proč.

Vidím tu určitou paralelu s Vídní - obě bohatá města v rovině. Vídeň je ale taková nějaká víc živá. Víc živelná. 

Ve Vídni spíše jeden bude koukat po výlohách a chodcích. V Mnichově po autech. Vídeň vzývá chodit po chodnících. Mnichov nikoli.

Chybí kolovrátkový kolorit, ač ani o kýč není nouze. Něco starosvětsky uslintaného, co ta Vídeň má. Příjemná malost. Mnichov je unyle velkolepý.

A nebo...je v něm určitá velikášskost, ne nutně velkolepost. A ač je mnoho budov menších než ve Vídni, více postrádají lidský rozměr, který Vídeň bezpochyby má.

Vidím i určitý protiklad s Berlínem. Lidé na ulicích v Berlíně jsou až pateticky individualističtí. Není to můj šálek kávy, ale přesto jsou mi nějak tak blízcí. Baví mne na nich ulpívat pohledem a poslouchat je. V Mnichově takové lidi na ulicích nepotkám. Lidé tu nějak tak až příliš zapadnou do řady.

Kde jsou všichni v pátek večer? Proč nechodí po ulicích opilí? Proč místo toho všude sviští naleštěná auta? Kde jsou v sobotu?

Ne, tahle návštěva, jakkoli byla krásná, můj názor nezměnila. V Mnichově bych pracovat ani žít nechtěl.

Spotify a Kasabian

Chtělo by se říct, že Spotify je jen další internetové rádio. Ono ani není nijak geniální, pouze dělá dobré věci dobře. A toho si cením.

Nechá vás poslouchat zadarmo, co chcete, jen to občas proloží nevtíravou reklamou, případně si můžete zaplatit, a pak máte k dispozici libovolnou hudbu také ke stažení off-line a bez reklam.

Vše je legální a Spotify (prý) dokonce už figuruje procenty v honorářích českému hudebnímu průmyslu. A tak můžete radostně poslouchat úplně, co chcete.

Nabízí appku na smartphony i počítače. Ovládání obojího je příkladně jednoduché. V Praze na LTE umí appka přehrávat ve velmi dobré kvalitě.

Někteří umělci s rádiem spolupracují. Důkazem toho je geniální akustická nahrávka starých známých Kasabian "Spotify Sessions" - zde. Doporučuji!

Vize budoucnosti a její stín

Kolega mi poslal odkaz na video z dílny Microsoftu, jak bude vypadat pracovní den za 10 až 15 let (zde). Dech beroucí. Čekají nás úžasné zítřky.

A jak se tak dívám na tyhle krásné šťastné lidi bezstarostně používající ty neuvěřitelné přístroje, na pozadí mi v hlavě běží obrázky prázdných dálnic, energetické krize, nepokojů a agrese přímo v ulicích evropských měst, afrických mas migrujících kvůli nedostatku vody, represivních opatření na udržení demokracie.

Běží mnou pocit, že to video ukazuje jenom tu hezkou půlku budoucnosti. Jsem už totiž jako Pavlovův pes - indoktrinován výborným filmem Die kommenden Tage z roku 2010 (ČSFD zde a trailer zde - doporučuji), kde hrdinové žijí v zlaté evropské kleci velmi blízké budoucnosti plné třpytivých technických vychytávek, které ale nedokáží odvrátit značně palčivější problémy.

Druhá věc je, že máme plno krásných technologií - nesmírný potenciál, který ale nevyužíváme. Nikdo totiž nevymyslel, jak na jejich bázi vytvořit produkty, kterým by lidé mohli důvěřovat, a které by zároveň byly finančně dostupné. Věřím tedy, že ty vychytávky z videa od Microsoftu budou, ale ptám se sám sebe, jestli pro ně budou existovat vychytané programy, které opravdu využijí jejich potenciál.

Jaro je tu

Venku je pořád sychravo, ale za Prahou už ze země lezou kvítky.

A tak si vlastně říkám, že jsem letos pořádnou zimu ani nezažil. Přesto se ale těším na jaro v Podolí a na procházky s kočárem a půllitrem piva po náplavce.

DJ Ventolin

Vypadá out jako by přijel z východního Německa roku 1990. Tancuje jako marťan. Hraje lehce zpátečnickou elektronickou hudbu. Učí na FF UK. Trochu hipster, protože hraje na samé analogové přístroje. Ne, to určitě nemůže být dobrá kombinace...

Naživo vás ale DJ Ventolin, týpek, který se jmenuje po spreji na rozdýchávání astmatu a alergií, přesvědčí o opaku. Má dobře spočtené, že když je něco tak out, až se to nevejde do hranic žánru, tak to z něj vypadne oknem a vrátí se to dveřmi tak, že je to zase in. A protože jsem ho naživo viděl, můžu za to dát ruku do ohně - a to jsem snobský suchar. Chce to jen a jen chuť na legraci.

Na stránce zde lze také stáhnout album Totem. 

Aplikace, která usnadní platby na internetu

Další úžasná aplikace, která bezbolestně ulehčí život, je MasterCard Mobile. Umožní vám uložit si své platební karty elektronicky a platit s nimi při nákupech na internetu bez zdlouhavého přepisování údajů nebo bez rizikového ukládání karty v daném e-shopu. Je to jednodušší, rychlejší a bezpečnější.

Aplikace vám umožní uložit si libovolnou kreditní nebo debetní kartu na serveru MasterCard. Vše je uloženo v cloudu - nic se neukládá v mobilu - čímž je platba bezpečnější. Mimo jiné také protože obchodník (eshop) se při platbě nedostane k údajům o vaší kartě.

Pro nákup na internetu pak zvolíte klasicky platbu kartou, ale místo MasterCard nebo Visa vyberete možnost MasterCard Mobile. Zobrazí se kód, který foťákem mobilu načtete do aplikace a potvrdíte PINem. Aplikace se jednorázově spojí se serverem, kde bezpečně a okamžitě provede platbu. Vše je rychlé na pár dotyků a jediné, co musíte, je zadat dvakrát vámi zvolený PIN pro potvrzení.

Na výpisu z účtu se pak platba chová jako platba kartou, tj. máte i nadále přehled, u koho jste za co utratili.

Doporučuji!

Moje slavné kocoviny

Často se přistihnu, jak kamarádům nebo rodině vyprávím o své kocovině a obviňuji pivní speciály z minipivovarů nebo případně špatné víno. A je to tak! Módní pivní delikatesy sice možná chutnají pestře, ale způsobují ještě pestřejší kocoviny - a stačí vypít málo. O špatném víně pak nejsou žádné pochyby, zvláště když i láhev za 150 korun může mít mrzuté účinky.

Střih.

Kdykoli jsem se během posledních měsíců opil, byla z toho kocovina (možná byla jedna výjimka). Ne vždy silná, ale ta tam jsou doby, kdy cokoli do 4 piv, nebylo druhý den poznat (až na lehké sucho v ústech). Teď často ráno cítím i sklenku dobrého vína. Přiznejme si, přátelé, není to, co bývalo - stárnu. Což má i svoje výhody, ale o tom zase jindy.

Defracto: Flaque

Už dlouho mne nic tak upřímně a čistě nerozesmálo, jako tihle dva skřítci a jejich DJ s falešným notebookem, kteří dohromady tvoří skupinu Defracto.

Jejich představení Flaque je francouzský moderní cirkus, ve scéně naprosto minimalistický, nepoužívá žádné křiklavě expresivní metody, pouze žonglování, tanec a humor, ale o to víc odzbrojí svou jednoduchostí.

Dávka energie, kterou nelze popsat slovy.

V rámci Cirkopolis cestují po ČR do 21.2., a pak je poblíž dlouho neuvidíte (turné zde). Za uvedené video se omlouvám - není ani z půlky tak dobré, jako bylo vystoupení v Akropoli, ale lepší jsem nesehnal.

Portmonka - minimalistický pomocník

O jednu aplikaci na telefon bych se tu s vámi chtěl podělit. Portmonka vám umožní jednoduše naskenovat fotoaparátem libovolnou věrnostní kartičku s čárovým kódem nebo si číselný kód přepsat. Místo nošení stohů věrnostních kartiček pak prostě ukážete čárový kód na displeji mobilu.

Spolupracuje s prodejci, a tak se přes ní můžete do některých věrnostních programů přihlásit přímo a ona vám kartičku virtuálně vygeneruje - naprosto oficiálně. Navíc prodejci přímo do ní posílají různé jednorázové slevy, které můžete při placení zobrazit a využít.

Lze si také vytvořit login - pak se kartičky zálohují v cloudu a přenáší se vám mezi různými mobily.

Ke stažení je pro Android, iOS a Windows Phone pod jménem "Portmonka".

Jordi's

Ať žije čokoláda! Nejsem jejím znalcem ani ochutnavačem, ale kluci z Jordi's mi udělali radost.

Jejich Rustic Vanilla je tak akorát hořká, má úžasnou konzistenci a chutná výborně. Téměř esence čokolády - doporučuji vyzkoušet, a to i přes cenu, která rozhodně není sociálně respektuplná.

Více se o této královohradecké manufaktuře dozvíte zde a nakupovat lze krom Hradce třeba v síti Česká stodola.

PS V této cenové relaci lze možná sehnat řemeslně lepší Švýcarku. Nemyslím ale, že by se jednalo o konkurenci. Zde je srovnatelný spíše rakouský Zotter - směs nadšení, nápadu, odvahy a řemesla. Takové čokoládové Festky - a vsadil bych skoro knír, že kluci z Jordi's mají nebo měli vous :-)

mBank posouvá bankovnictví (kousek) dále k lidem

Nechci tu dělat reklamu, ale je jedna banka, kterou bych rád pochválil. Je mnoho zajímavých digitálních výstřelků, ale polská mBank inovovala své internetové i mobilní bankovnictví jaksi celistvěji, seriózně i hravě, a vytvořila tak digitální bankovní zkušenost druhé generace.

Novinky se pouze částečně přelily k nám do Čech - poté, co počátkem roku 2014 spustila neotřelé internetové bankovnictví (žádné tabulky, žádné stohy textu, jen intuitivní tlačítka, šipky, barvy), přidává se teď také nová mobilní verze (Android a iOS). Obojí vzhledem a logikou odpovídá polské verzi, ale neobsahuje zatím všechny služby. Poláci mají k dispozici mimo jiné:

• nabídky slev spřátelených obchodníků (patří mezi ně i mnoho renomovaných řetězců), které aktivně doporučuje na základě vašeho předchozího nákupního chování a lokality, jak a kde můžete ušetřit,
• placení bezkontaktně mobilem místo karty,
• financování nákupu úvěrem na kliknutí z mobilu: za 30 sekund dostanete půjčku a ihned můžete (mobilem) také zaplatit,
• pokročilou správu financí, karet apod. - včetně analýzy historie, rozpočtování apod., nastavování parametrů,
• přehled, koupi a prodej investic.

Všechny tyto novinky mají společnou jednu maličkost: Jsou tu proto, aby maximálně ulehčily život zákazníka, pro nějž finance nejsou "svátost", ale každodenní záležitost - konzervativní zákazník, který má z peněz posvátný respekt, si tedy asi jen těžko představí, že by se platby daly dělat přes Facebook nebo přetahovat myší téměř jako ikonky ve Windows.

Viz. třeba video níže, které zdaleka nepopisuje vše:

Jsou to maličké krůčky, které jsem tu před časem popisoval jako brzkou budoucnost, a které bych dnes osobně považoval za skoro samozřejmé, ale bohužel je zatím málo bank, které by i toto málo zákazníkům byly ochotny zprostředkovat. 

Jasný názor kavárenského intelektuála: Jsem a nejsem Charlie Hebdo

Jsem Charlie Hebdo.

Nejsem jako vrchní katolík. Ano, pokud někdo urazí slovem mou matku, dám mu facku. Facku, políček, neprovrtám ho kulometem. A pokud ho provrtám, měl bych po právu čekat, že mne justice potrestá. Ale možná papeže interpretuji špatně - nebo prostě jen evropsky.

Nejsem Charlie Hebdo.

Je to jako přecházet těsně před tramvají, zakopnout o koleje a divit se, že to ten jinak mile cinkající třicetitunový kolos na kolejích neubrzdil. Nebo být zebrou a jít se procházet mezi lvy. I malé dítě ví, co to vyvolá. Lvi, kteří na obrázku vypadají trochu jako plyšáci, mne sežerou.

Chci nebo nechci být Charlie Hebdo?

Schválně jsem zvolil příklad tramvaje a lvů. Mnoho lidí si zřejmě namlouvá, že lze něco dělat, že reakce příště nemusí nastat. A opravdu jsou výjimky: Když nezakopnete, tramvaj vás nepřejede. Když jsou lvi nažraní, nechají zebru být. Ale spoléhat se na to, je krátkozraké. Je to totiž jednoduchý princip akce a reakce. Dráždíš extrémistu, kousne tě bez výjimky do ruky.

Problém je vestavěný zkrat dvou kultur: Ta euroamerická, která po zločinu nejdříve dlouho soudí, a po rozsudku lidsky trestá, versus ta extremistická, která nejdřív nelidsky potrestá, a pak se spoléhá, že ji bude soudit bůh. Z toho je jasné, že vás vždycky nejdřív sežere lev, a toho pak bude někdo spravedlivě soudit. Dostane náhubek nebo pár ran na zadek, ale VY, co jste se před ním producírovali, už si na něm NIC nevezmete. Jste mrtví, podle principu akce a reakce. A lev má svoje vestavěné pudy. Narodí se mu lvíče a to zase bude žrát hloupé zebry, dokud i lvíče nedostane náhubek.

V jednom jsem si jist: Nechci, aby euroamerická civilizace měla situaci pevně v rukou. Aby mohla lvům udělat něco, co je povede k tomu, že okamžitě přestanou žrát zebry. Nebo udělat s tramvají něco, aby zastavila na pětníku, když někdo skočí přímo pod nárazník. Co by taková pravidla a jejich vynucení udělalo se lvy? Byla by to ještě příroda? A co by udělala s tramvají? Přežili by uvnitř stojící cestující? A co by takové vynucení naší euroamerické spravedlnosti udělalo s naší demokracií?

Demonstrujte, křičte jsem Charlie Hebdo, lajkujte na Facebooku, nebo originálně říkejte, že ne suis Charlie Hebdo. Já to považuji za ztrátu času, neboť to jen rozdmýchá další nenávist mezi námi samotnými, muslimy a dalšími problematickými menšinami. Není řešení a nikam to nevede. Pojďme zkusit (ono to vůbec není tak lehké) mít respekt k tomu, jak jiní, kteří s námi v našem světě žijí, smýšlí a věnujme se raději něčemu jinému než proklamacím a výkřikům. Je přece tolik krásných věcí.

PS Tím samozřejmě nijak nezlehčuji, že extrémista musí být podle zákona potrestán a evropské státy musí jasně dát najevo, že tohle se u nás nedělá. Neobhajuji tím diplomatické páteře z želatýny!

10 let blogu LB

Blogu LB je tento měsíc přesně 10 let! Pojďme se ohlédnout.

Blogovat jsem začal již dříve v rámci zaniklé Poietikon revue (Redakční sloupky a kritický literární Letec), ale plnohodnotný blog, kam bych mohl napsat úplně, co chci, vznikl právě až v lednu 2005. A psal jsem nejprve opravdu neotesaně, což se v archivu můžete přesvědčit sami. Během roků přibyly zážitky z cest soukromých i pracovních, každodenní radosti a strasti studia ve Vídni, změnily se vzhled, doména i technologie.

Především ale příspěvky znatelně změkly. Za to může několik pravidel, která se snažím dodržovat:

1. Chci zprostředkovat obohacení - ideálně novinky v kultuře, které může čtenář po přečtení sám vychutnat (omezuji chválu na jednorázovky, které už proběhly), dále pak zážitky z cest, nebo jiné novinky, které mohou být inspirativní (např. finance nebo mobily).
2. Myšlenky mají být poučné a srozumitelné - ať už o politice nebo obecně životě
3. Chci být korektnější, diplomatičtější, nesoudit skupiny a neříkat vše, co mi přijde na jazyk - jsem koneckonců reprezentantem svého zaměstnavatele, sebe na trzích života, změnil jsem několikrát partnerku atd.
4. Omezuji prosté emotivní výlevy - výjimkami v kategorii ego zůstávají významné životní milníky, racionánější ohlédnutí, čiré radosti nebo zklamání, a pak některé další srdcovky typu kabriolety a bicykly - i tady se aspoň pro vyhledávače snažím zprostředkovat nějakou zkušenost.
5. Snažím se být stručný a líbivý, byť tady zatím nejvíce pokulhávám.

Poslední dva body znamenají, že články přepisuji a čistím, často napíši a zahodím, což vede ke zpožděním a blogování tak trochu ztrácí kouzlo jednoduchosti. Pro čtenáře doufám naopak.

Občas se také ptáte, proč nepíši v angličtině. Ačkoli ji používám naprosto nenuceně (nikoli bez chyb), většina stálých čtenářů by si čtení tak nevychutnala. A psát dvojjazyčně je dvojí práce. Ani o tom blogování není. Takže angličtinu neplánuji.

Na závěr všem čtenářům stávajícím, i minulým tímto velice děkuji a budu jenom rád, když na tento blog také během dalších 10 let opět občas zavítáte.

Na oslavu jsem již během podzimu připravil hned několik novinek:

1. Sladil jsem vzhled domovské stránky (jsou zde) s blogem.
2. Vytvořil jsem stránku, kde se postupně budou objevovat mé texty (zde) - starší i nové - zatím zde naleznete pdf knihu s fotografiemi a zápisky z Asie 2013-2014.

PF 2015

Milé čtenářky a čtenáři,

PFeji vám vše nejlepší do roku 2015. Ať už jsou vaše cesty jakékoli a ubírají se kamkoli, přeji vám, ať si domov nesete vždycky s sebou, uvnitř. Ať vás tam hřeje teplo krbu a láska bližních. A v neposlední řadě, zcela sobecky, popřejme si, ať je rok 2015 plodný.

Nu a budiž toto přání taková malá reflexe krásného a nejen na zážitky a poznání plodného roku 2014. Jaký tedy byl ten můj? Plný inspirujících setkání, plný šťastných shledání, i hledání. Plný cest, nalézání, i ztrát. Plný nejistoty, strádání materiálního i duševního, i plný jednoduché přímočaré radosti a požitků. Procestoval jsem šílené asijské i civilizované evropské státy, poučil se a naučil plno nových věcí, našel zajímavou práci. Vyšel v něm s minimem a na konci i s miminem.

Pffffffffff! :-P

Vánoce 2014

Předminulé Vánoce jsem dostal kopačky a byl hořkokyselej jak grapefruit a apatickej jak koženkovej gauč, ty minulé jsem strávil na pláži a u bazénu v tropech, a tak jsem se o to víc těšil na ty letošní - první pořádné Vánoce po více než dvou letech!

A byly pořádné, až archetypální.

Nejprve jsem podcenil, že se rodina rozrůstá o asi osm nových členů, a tak jsem je neměl, v organizačním shonu kolem svatby a nové práce, možnost vychutnat jako svátky klidu. O oslavě Slunovratu ani nemluvě. Nacházím tedy sám sebe, jak 23.12. večer se seznamem asi sedmi věcí neúspěšně obíhám Prahu a 24.12.dopoledne startuji ocelového oře a znovu vyrážím do víru města. K tomu mi žehná exkluzívně hnusné typicky české vánoční počasí - teplo, bláto a ledový uragán.

Pak už ale nastává klasika, která mi prostě chyběla: Vyrážíme s rodinou do města na tradiční štědrodenní procházku. Nic na tom, že se každý rok zkracuje - patří to k věci a celé město je tak nějak slavnostní, což je jeden z nejlepších momentů Vánoc. Letos se přidává postní oběd v rodinné pizzerii, Rugantinu. Dám si jednu z oblíbených pizz, a okamžitě se nafouknu jako ježík. Ani to jedno pivo už do mne nechce vtéct a vypadá to, že jak se nutím, poteče zase ven ušima. Stárnu, lidi, stárnu a žaludek není co býval. Nebo že by za to mohlo předvánoční přežírání? Při tradičním přípitku v Chez Marcel se málem strhne třetí světová válka psů, a pak už vyrážíme domů těšit se na Ježíška.

Hurá slehlo se mi, ale po té, co si dávám výbornou štědrovečerní polévku už se zas cítím jako ježík, který světu ukazuje, jak je velkej a nebezpečnej. Zatracená SLIMFIT košile! Každou chvíli ustřelí knoflíky tam dole a někoho to na místě zabije! Když mi v nemocnici nedávno poprvé řekli taťko, bylo to hezké, ale teď tam dole mám taťkovské bříško a to teda opravdu slim není. Moc rád bych si dal panáka na slehnutí, ale cítím se opit, už než začínám pít. Jak to bude vypadat, až mi bude padesát? A že by letos byl místo Ježíška už jenom ježík?

Nějak se tedy protloukám až do zazvonění Ježíška. Nevím proč, je mi sice celou dobu nelehko (ne špatně, jen si připadám sakra ucpaný), ale přesto koutkem oka vidím, jak neustále natahuji ruku po cukroví. Držet celý rok zásadově cukrovej půst není při závislosti na cukru dobrý nápad.

A pak padá také idea nemateriálních Vánoc - přichází plno krásných a perfektně padnoucích dárků, za které moc děkuji. Největší pozdvižení ale působí nejmateriálnejší věci - to jest velký bílý smartphone. Moje obdarovaná, jinak téměř výhradně filozofií živá sestra, se uzavírá do barevného dotykového displeje, a my všichni (muži) zvědavě pokukujeme, co na to řekne, a tiše závidíme.

A tak když se ke mne za výhodnou cenu dostává nadupaný smartphone po tátovi, poučen reakcí sestry a skoro třemi nedělemi meditací v Asii, se mučím ještě doteď nevybalováním zánovní věci z krabičky. Trénuji vůli a odkládám slast co nejdéle. A to dokonce ještě v době psaní tohoto článku!

K troše klidu se dostávám teprve po cestě za rodinou své nastávající. Řídit 25.12 večer 135 kilometrů na tempomat by uklidnilo i z řetězu utrženou radiaci ve Fukušimě. Křičící synovci  se ale dožadují pozornosti, střídání návštěv střídají další přívaly dobrot a to mne ze zenu zase rychle vyvede. Naštěstí venkov zapadává milosrdně bílým sněhem. Krása!

A když už mám v neděli večer doma radost, že je konečně na rok po všem, dozvídám se, že dorazí bratr kamaráda z Ukrajiny, a přiveze dárky. Safra - kamarádovi a jeho ženě jsem chtěl na pravoslavný Nový rok poslat něco hezkého a takhle to musím sehnat hned. A tak shon pokračuje... shonem povánočním!

Hudba před Vánoci

Novinka Pink Floyd je asi nejspornějším kouskem podzimu. Ušetřete si tedy rovnou rozpaky a totálně resetujte očekávání: Co může vzniknout předěláním šuplíkových nahrávek z 90. let, když navíc jeden z muzikantů již nežije? Šuplíkové nahrávky totiž nikdy nedosahují kvality těch, které byly původně zveřejněné. Nikdy. To je zpravidla důvod, proč je autoři zavrhli. A máme resetováno. The Endless River se sakra dobře poslouchá. Je to nekončené plynutí řeky kláves, v houpavém rytmu, okořeněné táhlými kytarovými sóly. Občas zaslechnete náznak něčeho, co z tvorby Pink Floyd už znáte. Hudba z říše fantazie stavěná ale na poctivých základech, spíše připomínající nakonec spíše album Davida Gilmoura On an Island (má recenze zde). Milovníci pomalého progresivního rocku si ji oblíbí, ostatní budou váhat, zda stojí za to. Shrnuto: Opravdu výborná instrumentálka, která kvalit Pink Floyd nedosahuje, což ani nešlo čekat.

Deska Passion Leaves a Trace kapely Black Lab má hezký obal a je láskou na jednu noc. Energická mladá muzika, která osciluje někde mezi rockem a popem připomíná Bon Jovi, U2, the Killers, možná Bryana Adamse. Nedává světu nic nového, ale přesto se do ní beznadějně zamilujete a tu jednu noc bude stát za to, ať už posloucháte v autě, při vaření nebo v metru. Nevím, jestli to dělá ta slečna na obalu. Letmý polibek zde. Celé k sehnání třeba na iTunes.

Trocha nostalgie před Vánoci? Jake Bugg nedělá nic jiného, než že kopíruje Boba Dylana. A taky Beatles. A Oasis. A celej britpop. Dělá to ale dobře. Krom stylu oblékání a účesu také na jednotlivých autorských skladbách mění polohu hlasu a styl hudby podle právě kopírované kapely. Je jako vánoční cukroví - osladí vám pár hezkých chvilek a rychle se přežere. K poslechu doporučím právě stejnojmennou desku Jake Bugg z roku 2012. A Mangou díky za typ.

Einstürzende Neubauten jsou zpět po letech se studiovou novinkou. Tou ale neztrácejte čas. Jedná se o recitál doprovázený (sem tam) hudbou. Bohužel kapela nezvládla navázat na bezvadnou (byť osobitou) desku Alles wieder offen z roku 2007 - sám Blixa se zřejmě hudebně vyčerpal na loňském vydařeném (značně alternativním) Still Smiling (něco zde). Dobrá. I tvořit hloupé věci je pořád umění a vy ho můžete a nemusíte mít rádi. Spíše mne zaráží ten propastný rozdíl v kvalitě a pojetí mezi novinkou a tím, co kapela hrála předtím.

První zkušenosti s Windows Phone 8.1

V rámci nové pracovní pozice se mi do rukou dostala Nokia Lumia 635 se systémem Windows Phone 8. Rád bych se podělil o uživatelský zážitek, neboť zatímco na počítačích osmičky dominují a moc se mi nelíbí, na chytrých telefonech jsou stále tím "třetím vzadu", ačkoli mne velmi pozitivně překvapily.

Systém totiž bezvadně funguje, je jednoduchý a intuitivní a zároveň oproti Androidu vizuálně velmi dobře propracovaný. Velké bílé texty na černém ostrém displeji vypadají prostě krásně.

Nainstaloval jsem všechny aplikace, co mne napadly, a zaktivoval Exchange pro synchronizaci pošty, kalendáře a úkolů. I řádně obtěžkán však telefon pořád chodí parádně. Aplikace nemají prodlevy, animované přechody jsou nevídaně plynulé.

Mile mne potěšila integrace více zdrojů dat dohromady. Pracovní kalendář a kontakty se zobrazují dohromady s Googlem a Facebookem. V kalendáři je vše přehledně barevně odděleno. Apropos nastavit stqačí třeba jen Google Mail a synchronizace ostatního se na přání dokončí sama - jednodušší než u Androidu. Vše se však dá nastavit a vypnout. Zároveň telefon opravdu pěkně integruje data z různých zdrojů o jednotlivých lidech - až by jim to mohlo být nepříjemné.

Dlaždice hlavní obrazovky "Metro" se mi také hodně líbí. Oproti widgetům u Androidu, kde je bez nadsázky každý widget jiná ves, vypadá obrazovka Windows Phonu učesaně a šik, přesto vás ale v několika velikostech umí neustále informovat o všem podstatném. Je tak akorát živá - ne moc, tak akorát. V neposlední řadě, i spořič displeje lze nastavit tak, že dává rychlý přehled o všem, co se v síti děje.

Už není nutné dodávat, že mapy a navigace Nokia Here jsou vychytané a celý ekosystém parádně uzavírají.

Palec nahoru!

Co vadí, je, že mnoho věcí nastavit nelze - to je bohužel daň za jednoduchost. Skoro všechny klíčové aplikace, které mne napadly, k dispozici jsou - plno dalších ale prostě chybí. Maličkou vadou je i dotyková klávesnice Nokia převzatá ze Symbianu - tlačítka jsou velká, přesto mi psát rychle a přesně přijde těžší než na mém levném Androidu s menším displejem. Shrnuto a podtrženo: Pro technické hračičky tento systém není, potěší ale všechny, kdo chtějí opravdu parádně odladěný smartphone s dobře čitelným a intuitivním rozhraním.

K tělu telefonu není co dodat. Lumia 635 vypadá jako iPhone v plastovém obalu. Je decentní, precizně jednoduchá, tenká, dominuje velký clear black displej. Barevné Lumie vyšších řad mi vždycky připadaly krásné (subjektivně hezčí než iPhony), tahle vůbec ničím nezaujme, ale ani nezklame - prostě ideální smartphone pro práci za velmi rozumnou cenu.

Praha Kačerov - tak to má být

Nová stanice Praha - Kačerov je příjemným překvapením: Jednoduché betonové nástupiště, malá čekací budka a účelné přístupové cesty. Žádná pseudoarchitektonická "městotvorná" onanie v podobě gargantuovských velrybích koster (dodal bych ještě "kotasovská", ale nechci trollit). Navíc postaveno za necelého půl roku bez velkého humbuku. Tak vypadají běžné stanice S-Bahnu v Německu, a proto jich tam už mají tolik. Jen tak dál - palec nahoru! 

Impro 14.11., aneb jak požádat vyvolenou o ruku

Na věži, daleko od davů, vysoko nad městem. To byla moje představa. Zablokovat si pastýřku Eifelku při mé finanční situaci nebylo úplně lehké, a tak jsem prošel všechny možné pražské věže, abych zjistil, že většina z nich je hlídaná kamerami, automatickým alarmem a ochrankou, služby rotují a pokladní sedí za neprůstřelným sklem (a komunikují s vámi telepaticky přes bluetooth - vtipkuji). Volba tedy nakonec padla na věž překrásné Novoměstské radnice, kde bdí sám starý hlídač a vzhůru se stoupá romanticky po dřevěných schodištích v přítmí.

Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.

Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.

Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.

Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.

Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.

Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.

Poslední den nezaměstnaného

Dnešní neděle je posledním volným dnem před tím, než po roce opět nastoupím do práce. Rok je dlouhá doba, a tak je zcela přirozeně na čase trochu bilancovat.

A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.

Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.

Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.

Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.

Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.

Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.

A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.

V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.

Vosto5: Dechovka

Divadelní soubor Vosto5 mi zase jednou vyrazil dech hrou Dechovka, která se vrací k tématu čeští Němci, podobně jako třeba Peníze od Hitlera (kdysi se hrála ve Švandově divadle - více zde). Kousek s podtitulem lidé se mění, dechovka zůstává je strhující obsahem i formou.

Obsahem se jedná o dokument, který vypráví tři události ze sokolovny v malé vesnici kdesi uprostřed Vysočiny v roce 1923, 1945 a dnes. Scény spojují dvě hlavní témata: Dechovka a červená linka viny, kterou si jako národ neseme vůči českým Němcům. Příběh je stavěn citlivě - rozhodně nekřičí a nesnaží se dojmout, jako se to dělo u zmíněných Peněz od Hitlera. S dokumentární strohostí si naopak půjčuje stereotypy, které byly charakteristické tehdy a jsou dnes, zároveň ale místy rozesměje - hořce i upřímně.

Ještě zajímavější je formou. V kulisách Baráčnické rychty na pražském Tržišti jsem se ocitl na autentickém zasedání městské rady, na venkovské tancovačce a při otevírání místní sokolovny - vždy s autentickou výzdobou, roznáškou piva a limonády a... dechovkou. Členové souboru seděli v hledišti mezi námi a diskutovali živě se zastupiteli, tancovali a chlastali, předváděli sokolská a jiná vystoupení. Sled obrazů, který diváka nutí vstoupit do děje v roce 1923, 1945 a dnes... a stydět se. Smekám.

O Dechovce se dozvíte více zde. Hra se bude reprízovat dnes, a pak až příští rok a já ji mohu jen vřele doporučit.

Nabízí se ještě malé zamyšlení. Když na konci představení zazní výrok: "A od té doby nesnáším dechovku," říkám si, děkuji - také dechovku nesnáším. Proč ale vlastně? Dechovka je obyčejná, lidová, skočná hudba. A o tom to je. Možná, my, co jsme tam seděli, možná jenom já, jsme nabubřelí městští intelektuálové, kteří nesnáší svůj lid, jehož jsou ale přece taky součástí. Konkrétně pak, v tomto divadelním kousku, jsme možná národ, který nesnáší dechovku, svou lidovou duši, protože nás hlodá vina, se kterou jsme se zatím nedokázali srovnat. Je to naše pověrečná zbabělost? Je to křivda vůči Němcům? Ať už tak či onak, nejsme v tomto horší než jiné národy v Evropě - je pouze na nás, kdy si zameteme před svým prahem a začneme na sebe být hrdí a mít se trochu rádi. A pak budeme možná mít rádi dechovku, který sice zůstane nudným žánrem, ale bude taky hrdou, nezatíženou součástí národního dědictví.

Kam s nimi?

Staré věci mají kouzlo. Třeba tahle krásná lampička, kterou jsem loni našel ve vetešnictví, a která po rozsvícení vždycky chvíli romanticky poblikává, než začne plnit svou službu - dávat teplé žárovkové světlo zašlých časů. Zdálo by se, že je krásné sbírat staré věci nebo je po svém boku nechat stárnout.

Na druhou stranu vám ale umí přidělat vrásky. Některé staré věci se prostě stávají bezcennými (co třeba s ojetými lyžemi nebo XL helmou, která je každému o číslo větší?). A bezcenné věci se vám připomenou třeba při stěhování - najednou na vás ode všude z temných koutů vypadávají další a další kousky, které už dobu nepoužíváte.

Letos jsem byl pár měsíců nezaměstnaný, a tak jsem si řekl, že se takových starých věcí zbavím. Nejde o to, že by prostě nešly vyhodit, ale osobně mi nedělá dobře, když vyhazuji nebo zbytečně skladuji něco, co mne jen roky zatěžuje a přitom může někomu posloužit. A tak jsem se jal věci nabízet (vsezaodvoz.cz nebo sbazar). Mrzuté je, že finančně se to doteď při všem odesílání a balení opravdu nevyplatilo. Ale zbavilo mne to pocitu konzumního zmaru a naopak dodalo pocit lehkosti - s sebou si v životě nesu jen to, co mi slouží, co mám rád a co potřebuji (a rozhodně nepotřebuji 4 představce na jediné horské kolo!).

Na druhou stranu, jak vím z minulosti, tenhle povznášející pocit skončí, jakmile protnete svůj svět se světem jiného člověka. Najednou oboustranně nechápete, co ten druhý na tom či onom krámu vidí. A těžko se vysvětluje, že s jakousi ošklivou lampičkou jste strávili všechny studijní roky, když v obchodě protějšek našel nové oslňující svítidlo za super cenu, které se vám oběma líbí.

Věci jsou prostě břímě i radost.

Díky k 17. listopadu 2014

Dnes je výročí sametové revoluce. Počátku převratu, který pro některé znamenal svobodu a nový směr a pro jiné nepříjemné prázdno.

Jsem rád, že tu dnes jsem - ve svobodné zemi. Mohu být nespokojený s desítkami velkých věcí tam nahoře, s konkrétními lidmi, s daněmi, mohu být kritický ke svému národu, ale nic to nemění na tom, že jsem svobodný.

Mohu říkat, co chci, pokud si to obhájím. Mohu dělat, co chci, pokud to neškodí jiným. Mohu podnikat, zbohatnout, uživit svou rodinu. Mohu ovlivnit věci, které si vyberu. Sám sobě vytvářím žebříček a stropem je mi pouze vlastní postoj.

Navíc jsem se narodil do šťastné země - bez přírodních katastrof, uprostřed vyspělého regionu s historií, s materiálním dostatkem, obklopen milující rodinou a (někdy až velmi) ochranářským státem. Jsem rád, že to nejmenší, o co se musím zasadit, je vlastní šťastná mysl.

Nejsem nekritický, ale jsem rád, že žiji ve šťastné zemi. Proto díky všem, co se o ní zasloužili a zasluhují!

Knírkopad 2014

V listopadu mnozí, kteří se jinak honosí hladce oholenou tváří, nasadí knír, aby upozornili na příslušnost k iniciativě Movember. Už to zpravidla samo o sobě pobaví.

Movember má pomoci bojovat s rakovinou prostaty a varlat zábavnou formou. Tedy 1. pomoci a 2. pobavit. Samotný název iniciativy "movember" je kombinací "knírku" (moustache) a "listopadu" (november). Nápad vznikl v roce 1999 v Austrálii a od roku 2004 formálně existuje iniciativa s tímto názvem. Více zde a o mužském zdraví zde.

Kreatívec Ondra Semotán se přidal a oba účely iniciativy (pobavit a pomoci) příjemně skloubil - každý den jej na Facebooku můžete vidět s jiným (virtuálním) knírkem. Všechny výtvory nakonec navíc skončí na pexesu. Mnohá rána se při otevření Facebooku jeho obrázky opravdu bavím. Určitě tedy doporučuji ke shlédnutí i vám - více zde.

Ze Zemana velblouda

Nechápu, jak se lze donekonečna bavit diskusí kolem Miloše Zemana. Jako národ jsme si ho zvolili a všichni jsme věděli, jaký bude. Někteří z nás ho dokonce možná znovu zvolí a jeho chování mu nejspíše přidává body, takže on sám se stydět rozhodně nebude. Co je ale důležitější, prezident je prakticky neodvolatelný a v reálu zase až tak moc neškodí (kvůli němu nepřijdete o svobodu slova, ani o životní rozlet, ani o peníze, které jste zaplatili na daních) - ponižuje nás reálně jako národ, což ale vadí jen některým vrstvám. A čím víc tu žoužel budeme přežvykovat, tím víc bude hořknout.

Doporučuji nedělat ze Zemana velblouda a soustředit se na věci, kde lze kromě vztekání do budoucna něco ovlivnit:

1. Na oligarchu a ministra střetu zájmů Babiše, který mnohým z kritiků Zemana stále ještě přijde cool, ale který nám reálně opravdu může škodit. Možná je to jen formální konflikt zájmů, ale spíše bude Babiš a jeho strana umetat potichu cestičku vlastním podnikatelským a mocenským aktivitám. Věnujte proto raději čas a energii pozorování a kritice Babiše a jeho strany. Není cool - je potenciálně hodně nebezpečný.
2. Když se podívám na Václava Klause, jehož názory jsem kdysi míval docela rád, a srovnám ho se Zemanem a oba s jinými lidmi na sklonku života, mám dojem, že se všichni na stará kolena chovají úplně jinak, než dříve - přestávají se ovládat. Měla by se začít diskuse o horní věkové hranici působení v politice. Samozřejmě to nezabrání Klausovu antihavlovskému exorcismu (střízlivý názor zde) po odchodu ze státních funkcí, jen už to ztrapňování neprobíhá v přímém přenosu a ve státní funkci oficiálním hlasem nás všech.

Bezalkoholový listopad

Knírek mám víceméně permanentně, v listopadu u mne nenastane žádná movemberová změna, a tak jsem si stanovil bezalkoholovou výzvu. Celý listopad nebudu pít alkohol, přičemž minimální obsah v pralinkách, rizotu podlitém vínem a nealko pivu se jako alkohol nepočítá - prostě jde o to nebýt z alkoholu účelově "v náladičce".

První zajímavé zjištění je, že mi alkohol v hospodách nebo doma (zatím) nechybí. A pít po sportu beztak ve zvyku nemám. Maximálně dostanu občas o podzimním večeru chuť dát si k filmu skleničku dobrého červeného, co se válí po skle  jak inkoust. A tak to vlastně není výzva...

Druhé zjištění je, že člověk se alkoholem likviduje čistě ze zvyku - ve společnosti je normální pít, nikoli nepít (přijít na akci a popadnout sklenku vína / přijít do hospody a nechat přistát masivní půllitr). Do dobré konverzační nálady se lze ale dostat i pitím čaje, nicméně od určitého bodu zlomu smysl zábavy opilých střízlivému začíná unikat, ať chce nebo ne.

Třetí zjištění je, že nealko v podstatě není k dispozici. Mnoho restaurací nemá nic kromě pita, kávy, sáčkového čaje a sladkého shitu. A pít obyčejnou vodu z lahvičky za 45 korun opravdu nebudu, když na záchodě teče zadarmo, což mne vede zpět k filozofické otázce: Chodíme se tedy do hospody spíše opít nebo potkat ostatní a poklábosit nad sklenkou vody?

Čtvrté zjištění je, že v místech, kde se na nealko specializují, je na výběr z poměrně hodně drahých domácích limonád často pochybných chutí nebo přeslazených (často taky ale dobrých) nebo z různých horkých extraktů. Jsou výjimky, ale zatímco piva pijete klidně 4 hodiny, zkuste pít 4 hodiny silný čaj nebo kávu.

Páté zjištění je všeobecně známé: Většina nealko položek stojí více než to "blbé" pivo. A když náhodou stojí méně, kopnete je do sebe a jsou pryč.

Šesté zjištění s tím napůl souvisí: Většina nealka se chuťově nevyrovná alku. Nealka jsou často prostě jen sladká nebo když už za něco stojí, tak často přehnaně doslazovaná. Výjimkou mohou být některé ovocné freshe nebo lepší limonády, jenže ty zase zpravidla stojí přespříliš. Že byste mohli nealko pomalu převalovat na jazyku a vychutnávat, se stane málokdy.

Cílem bylo i volně objevit nějaké nealkoholické terno (pominu-li čaj a kávu). Zatím jsem nepotkal nic, co by si mne svou chutí omotalo kolem prstu, pominu-li zázvorový čaj a Bernarda se zázvorem v Podolce. To ale přičítám své lásce k pálivě aromatickému zázvoru. Navíc konvička s čerstvým zázvorem není sladká, nestojí moc, zabaví vás na dlouho, takže je téměř cenovým ekvivalentem piva, a dá se objednávat celý večer, aniž by vás finančně zruinovala, měli jste třes, zvraceli nebo dostali druhý den průjem. A o kterém jiném nealku tohle můžete říct...

I proto ale budu rád za jakékoli doporučení a samozřejmě dám zde s dostatečným odstupem vědět, na co jsem přišel.

Hudební objevy na podzim

Nejen jazzem je živ člověk. Dostaly se ke mně i rockové věci, které stojí za zmínění.

První pochvala patří Robertu Plantovi za jeho novou desku Lullaby and... The Ceaseless Roar. Bývalý zpěvák Led Zeppelin už dobu inklinuje ke kombinaci prvků arabské (jakkoli je to nepřesné slovo) hudby a rocku. To vše podává v moderním zvukovém hábitu a navíc to stále ještě nezačalo nudit. Naopak - poslouchá se to velmi pěkně. Nic přelomového, nicméně sakra dobře řemeslně odvedená práce.

Další pochvalu zaslouží Mango, který doporučil album Do to the Beast od kapely The Afghan Whigs. Deska je první novinkou po více než deseti letech a je trefou do černého. Indie rock pojatý klasickým poctivým rockovým způsobem. Navenek tvrdší, ale unvitř velmi kultivovaný, inteligentní (nikoli zbytečně sofistikovaný), plný melodických zákoutí, která stojí za to objevovat. A navíc se dá poslouchat i v autě na D1.

Poslední deska Kasabian 48:13 obsahuje pecku Stevie. Tahle věc se vrací k prvním nahrávkám - přímá, ostrá, líbivá. Zbytek desky je pak o třídu horší, ale jak posloucháte podruhé a potřetí, přijmete celé album za své. Tady ale na rozdíl od Planta neplatí, že opakování je půl úspěchu. Příště už by to chtělo okořenit něčím novým.

Poslední pochvalu zaslouží noví U2. Opět je to návrat ke kořenům - zde do 80. let. Songs of Innocence je kvalitní album, na které se vyplatí udělat si čas - plné zralých skladeb bez vaty, dotažených do detailu. Bohužel tu také úplně chybí líbivý hit typu Stevie. Od začátku do konce vás nějak tak těší, ale přejdete ho, aniž by zanechalo silnější dojem. Neurazí sice kýčem ve stylu desky All that you can't leave behind, nezvedne mandle experimenty z alba Pop, ani není nevyvážená jako minulá No Line on the Horizon - je konstantně kvalitní a nevtíravé, což nutně koliduje s očekáváním publika vůči superkapele typu U2. Odmyslím-li očekávání, palec hodně vysoko nahoru!

Živý jazz, mrtvý jazz

Poslouchám doma po mnoha letech opět imternetové rádio Last.fm. Především jazz. Nejprve jsem byl zklamaný, že rádio teď hraje věci z Youtube a zaměňuje tak některé studiovky za živáky. U jazzu se to ukázalo být výhodou. Živý jazz je totiž opravdu živý a studiový jazz je... mrtvý. Potvrzují to všechny koncerty, které jsem doteď shlédl i zmíněné náhodné nahrávky. U jazzu totiž není živák pouhá méně učesaná verze studiovky se sem tam nějakou tou improvizací. Ne - živák je naopak esence jazzu - energetická bomba, která teprve ukáže krásu tohoto žánru.

Umění rychlé jízdy

Někdy se nestačím divit.

Líný nedělní provoz. Předjíždím padesátkou v levém pruhu po Hlávkově mostě pomalu jedoucí auto. Asi 200 metrů přede mnou jede stejným tempem policejní Octavia.

Tu se zezadu přiřítí stříbrný bavorák a problikává mne. Uhnu doprava, jakmile to jde, naschvál si dávám HODNĚ na čas, stejně jsou před námi policajti. Bavorák si z nich ale nic nedělá a ihned akceleruje na dobrých 80 km/h.

Říkám si škodolibě: Schválně, jak na něj budou strážci zákona reagovat. Bavorák je dojede svou ve městě viditelně nadlimitní rychlostí, nalepí se jim na kufr a pořádně je prosvítí dálkovými světly. Policajti nezapnou majáky. Naopak - uhnou a pustí ho. Bavorák akceleruje a rychle mizí směr Hlavní nádraží.

Dál už no comment. Rychlá jízda v dnešní době není o tom, jaké máte auto (rychle jede každý dvoulitr) nebo jak umíte řídit (ESP a ABS je taky všude), ale jestli "máte koule" nebo ne. Řidič toho BMW je měl a věděl, jak na to. Je otázka, jestli je to dobře.

Že by domov?

Jak dlouho trvá vytvořit si po několika letech cestování pocit domova na jednom místě? Řeknu vám to: Jen několik měsíců!

Právě několik měsíců zpátky jsem se tady na těch stránkách zmiňoval, že mne svrbí boty a cítím se vykořeněn. Teď si ale uvědomuji, že se ve stěnách svého bytu a ve své čtvrti cítím dobře. Že ke mně těch pár ulic pod Vyšehradem najednou nějak tak patří a že jsem je dočasně přijal za své.

Není to ale jen pocit z ulic a stěn. Je to i fungování v místě. Věci, které doma dělám každý týden nebo den. To, jestli stěny působí studeně nebo teple, bez ohledu na teploměr a barvu nátěru.

Možná ale ty stěny a ulice prostě jen fungují jako zrcadlo - odráží domov, který si člověk nosí uvnitř v srdci.

Návrat do notifikační doby kamenné

Nedávno jsem si vypnul upozornění sociálních sítí a chatů na svém mobilu. A cítím, že se něco v mém životě změnilo k lepšímu. Najednou na mne mobilní telefon každých pět minut nemlaská, necvaká a nevibruje. Minimálně tedy od pořízení Androida cítím, že je to návrat k přirozenosti. A není potřeba vypínat data nebo zvuk, jak jsem to dělal doteď.


Vlastně to ale není až taková změna, neboť tak jsem to měl nastavené na Nokii se Symbianem celé roky. Zcela oprávněně - ty roky jsem používal také Blackberry, který neustále vydával zvuky, a dioda mne byla schopná svým blikáním probudit třeba uprostřed noci, pokud byla nešikovně natočená směrem k polštáři. Těžko si představit dvě invazivní zařízení - osobní telefon a Blackberry dohromady na jednom stole. Hotové notifikační nevolnictví.

Zajímavé je také konfrontovat realitu a přání. Vzpomínám roky, kdy jsem se radoval, že jsem odeslal první mobilní e-mail  (ca. před 2005), že telefon umí být pořád on-line a automaticky se synchronizovat (ca. 2007). Že mohu na mobilu projet Facebook (ca. 2008). Že mohu z Blackberry ovládat svůj Outlook kdykoli a kdekoli, kde je signál (také 2008). Zlaté časy rádia!

Pak ale přišel moment, kdy se to zlomilo a člověk zjistil, že je ve virtuálně komunikačních kleštích, kdy telefony neustále blikají a mlaskají, většina mailů jsou na míru roboticky šité nabídky a newslettery, které vás ale masitým mlasknutím jsou schopny vyrušit a nutit pasivně reagovat úplně kdykoli, zapomenete-li vypnout zvuk. Stejné, jako když zjistíte, že abyste se po večeři mohli na televizi podívat na film, musíte pasivně shlédnout počasí, sport, patery dlouhé reklamy a losování. Informace, které musíte otrocky akceptovat, ačkoli je nechcete, a hned vedle je možnost aktivně si půjčit (nebo ukrást, chcete-li) film on-line bez reklam. Aktivně zvolit. Aktivně, s rizikem, že vyberete blbě a nadávat můžete jen sami sobě. Aktivně vypnout.

A tak nadšení z pokroku střídá strach z otroctví a návrat zpátky ke "kořínkům". Chcete-li tedy odpověď hned, zavolejte mi nebo pošlete textovku z doby kamenné. Uděláte mi radost - vyzvánění mívám zapnuté.

Správa osobních financí v době kamenné

Na to, abyste byli dobrými hospodáři, často stačí používat zdravý rozum a mít trochu přehled o tom, kolik toho máte a jak utrácíte. A právě mít přehled o svých výdajích, je v dnešní konzumní době docela oříšek. Podívejme se na příklady, jak na to, a jak nám v tom může pomoci technika.

Základní požadavek je, aby vás získávání přehledu o svých financích nestálo moc času a námahy. Zároveň chcete mít přehled kdykoli, jednoduše, intuitivně a graficky. Zde ze hry vypadává Excel - umožňuje cokoli, ale sypat tam účty je hodně pracné a vytvořit si v něm systém vyžaduje uživatelskou zdatnost. Proto v roce 2014 spíše hledáme, co nabízí moderní technologie.

Zde nejprve malá exkurze do zahraničí. Máte účet v bance. Na mobilu nebo počítači vidíte všechny své elektronické transakce. Banka jim přiřazuje kategorie ("drogerie a potraviny", "splátka úvěru", "auto", "doprava" apod.) - bance můžete napovědět a ona si pamatuje. Můžete vidět, na kolik čerpáte své měsíční rozpočty (třeba "konzum"). Vidíte všechny své produkty na jednom místě. Vidíte stav svých investic do cenných papírů. Na spořáku si spoříte do virtuálních obálek na konkrétní maličkosti (třeba "nový mobil") a vidíte kdykoli, kolik tam je. Můžete si kdykoli vyvolat chytrý přehled s grafy. Banka vám občas i napovídá a upozorňuje nebo vás učí.

A teď zpět do reality. V Čechách je v tomto ohledu doba kamenná, byť první úspěšné kroky k lepšímu jsou zde vidět - např. AirBank nabízí velmi pěkný přehled a mBank od letoška rovněž, byť odpovídající mobilní verze tu zatím chybí. Povětšinou si v ČR pořád musíte jednou měsíčně sednout na zadek a "vyřídit si účty".

I tak ale v době kamenné lze spravovat finance elektronicky a poloautomaticky. A jak tedy na to? Existují dva způsoby.

První způsob je pro pořádkumilovné a spočívá v tom, že si pořídíte chytrou aplikaci typu eÚčty (nebo Moře Financí nebo jiné) a tam píšete každou transakci, kterou uděláte. Zadávání transakcí je jednoduché na pár kliknutí či doteků na počítači nebo v mobilní aplikaci. Data můžete importovat také z výpisů většiny bank. Máte možnost sledovat některé kategorie i detailněji - např. spotřebu aut a energií, dluhy, hypotéky, rozpočty. Má to základní výhodu: Můžete mít každý produkt v jiné bance a aplikace všechno integruje. A nevýhodu: Pořád je to trochu pracné, neboť vše zadáváte sami. Ale na rozdíl od Excelu už systém a rozhraní někdo vytvořil od vás. Pro získání nejzákladnějšího přehledu pro sebe sama je to ale i tak těžkopádné.

Druhý způsob je pro minimalisty a spočívá v optimalizaci a poloautomatizaci. Pořídíte si pokud možno co nejvíce produktů v jedné bance, která správu financí nabízí. Ideálně aspoň platební a kreditní karty, mobilní platby a spořící účet (pokud z něj děláte platby). A pak z této banky odesíláte pokud možno všechny transakce. Ty, které odchází pravidelně převodem z účtu do jiné banky (investice, životko apod.) naučíte banku automaticky kategorizovat. Pouze a jedině platby v hotovosti pak zaznamenáváte do jednoduché mobilní aplikace typu Wallet2 a jednou měsíčně je přepíšete po kategoriích do internetového bankovnictví vaší banky - nejlépe rozdělením transakce "výběr z bankomatu" na příslušné kategorie. Tím získáte ucelený přehled s minimálním podílem manuálních zásahů. To se ale stává složitějším, máte-li na správu více účtů či více osob.

A kdo z bank správu financí lépe či hůře umožňuje? Jakkoli aplikace typu Wallet2 nebo eÚčty hezky fungují a dokazují, že to jde, nabídka bank zatím není nic moc. Pominu-li zmíněnou Airbank a mBank, službu nabízí ještě GE Money Bank. Některé další banky se snaží nebo na řešeních pracují.

Festka art party

Ve čtvrtek jsem si moc pěkně užil akci zvanou More Than One Festka Art Party.

Cože to je Festka? Pár kluků se na Vinohradech rozhodlo skoncovat s konfekcí a začít si montovat bicykly podle svého vkusu. A protože to šlo dobře, a soudím, že to byla i zábava, začali nabízet kola šitá na míru všem, kdo měli zájem a finance. A tak vznikla značka Festka. No a mezitím to dělají už čtvrtým rokem, přidala se k nim řada šikovných nadšených lidí a šiky fanoušků se začaly rozrůstat. Party byla krom jiného také oslavou čtvrtých narozenin značky.

Na akci ale byly především představeny tři max. čtyřkusové série kol vyrobené ve spolupráci s mladými umělci. Komentovali je sami Jan Kaláb, Tomski&Polanski a Michal Škapa. Těžko popřít, že kola nasvícená na stojanu vypadala opravdu nádherně. Na ručně dělaném rámu již dobu jezdím, ale jezdit k tomu na rámu s tak krásnými texturami musí být ještě o stupínek větší radost.

K vidění byly i jiné stroje a dále pak kolekce oblečení High Voltage od Lea Macenauera, která brzy přijde do prodeje. Reflexní bunda byla velmi praktická a na omak opravdu příjemná a dokáži si představit, že musí být těžké ji na konci jízdy svléknout.

Akce se konala v café Jedna ve Veletržním paláci, souběžně s výstavou Ceny Jindřicha Chalupeckého, takže i společensky lze hovořit o naprostém, nejen cyklistickém, vyžití.

Příjemně společensky vysílen a o pár desítek kilo těžší jsem se pak cítil po své první jízdě na válcích v závodu na 500 metrů proti Ondrovi, který také pořídil jedno z pěkných videí o tvorbě rámů, která se v mezičase promítala.

Technickou dokonalost Festek těžko posuzovat - zda tihle lidé z Vinohrad dělají technickou lahůdku, která umí obhájit svou cenu, srdcovku, průměrnost na míru, prodávají příběhy, umělecké zpracování nebo vše dohromady, to netuším - v silničních bicyklech se nevyznám a německou recenzi na Festku jsem zatím nečetl. Přinejmenším však jedna věc svědčí o tom, že Festka není jen nákladná hipsterská lahůdka. Závodník Ondřej Sosenka se na špičkovém stroji Festka One pokusí získat zpět titul nejrychlejšího okruhového cyklisty. Držme tedy Ondřejovi i Fetsce palce.

Hezky se vybarvil

A je tu první podzimní den roku 2014. A hezky se vybarvil. Venku zima jako v psírně, ostrý vítr a sem tam poprchává.

Holt se přioblečeme.

Těším se pak na šustění bot v listí naskládaném jako papír přes kořeny a stezky, na krásný středoevropský chmur, který mi loni v Asii unikl, na vůni zatápění v kamnech a čaj na zahřátí po příchodu domů. Těším se na lesy a parky oranžové pod nohama a žluté nad hlavou. Na mlhy jako závoj. A tak dále. Podzim je fajn.

Zóna 30

Značí tahle alegorická značka snad, ze třicítka je kritický věk?

Segway - kdo z koho?

Problematika Segwayů je nesmírně zajímavá. Velmi připomíná nekonečné diskuse mezi zastánci zdravého rozumu a zastánci tvrdých restrikcí a omezení v jiných oblastech - typicky v automobilismu a toho, jak (a zda vůbec) by měli cyklisté jezdit po náplavce.

Pořád ještě jsme zdivočelá země - jsou tu "zdivočelí pragmatici", kteří maximálně využívají volnost danou zákonem ke škodě jiných, a jsou tu idealisté, kteří tvrdí, že Česká republika je země evropská a civilizovaná, a odvolávají se na morálku a zásady zdravého rozumu s vidinou, že to tu může "jen tak" fungovat jako "na západě", a pak sami porušují pravidla, protože jim přijdou nesmyslně přísná. A mají částečně pravdu - "na západě" není víc regulace a přece to nějak funguje.

A jdeme k jádru pudla: Fakt je, že kdyby (kdyby, kdyby) se jezdci na Segwayi pohybovali rozumně a jen o něco málo rychleji než chodci, nejspíš by na chodníku splynuli (by, by). Jenže to oni nedělají. Je tu totiž 0,01% frajerů, kteří se chovají rušivě, a těm ostatním rozumným 99,99 procentům dělají špatnou image. Sám mám ostatně opakovanou zkušenost, jak sami poskytovatelé vozítek kličkují po pěší zóně obrovskou rychlostí a "vykrajují" oblouky těsně kolem zmatených chodců. Jistě to spolehlivě přitáhne pozornost zákazníků, stačí ale jeden nepředpokládaný pohyb chodce a kolize je na světě. První, co mne napadne, když se leknu, jak někdo prosvištěl kolem, je chytit ho "za flígr" a sundat ho z vozítka. Ale bojím se. Sundat se mi ho nejspíš povede, ale prát se neumím a dostal bych hned "na budku". A nic víc nezmůžu.

Další věc je, že některý druh Segwayů je poměrně široký oproti běžnému člověku. Ať chce nebo nechce, na už tak přeplněném pražském úzkém chodníku vyžaduje speciální pozornost a prostor, čímž omezuje a ohrožuje základní lidskou svobodu - volně chodit.

Naproti tomu stojí určitá hysterie chodců. Jedna skupina se apriori vymezuje vůči jiné - to dává smysl. Segway je něco nového a pro většinu lidí zdánlivě zcela zbytečného. Většinou na nich jezdí prokazatelně cizinci - jsou tmaví, šikmoocí... prostě jiní. Ale popravdě, těch 99,99% jezdců na segway nedělá nic špatného a přesto často sklízí zbytečně zlé pohledy.

Sám celkově vycházím z toho, že ve svobodné zemi mají nárok všichni dělat, co chtějí. Pokud ale akce jednoho nebo nějaké skupiny omezuje svobodu nebo ohrožuje jiného nebo skupiny jiných, je nasnadě, že přednost má vždy absolutní lidská přirozenost, kterou je při pohybu po městě běžná chůze.

A proto se chtě nechtě přikláním k zastáncům tvrdé regulace a tímto podporuji kroky Prahy 1. Segway je z tohoto pohledu stejná kategorie jako kolo, neboť se pohybuje podobný způsobem (rychle a pro chodce nevypočitatelně).

Fajn - pěkně jsme si to od šálku kávy vyříkali. Na druhou stranu jako odpůrce restrikcí zoufám, neboť každá restrikce ve zdivočelé zemi vyžaduje hlídače. A s těmi bývá problém - ať už jich je málo, chybí jim pravomoci nebo jsou jen lemplové... Možná bych nakonec přece jen zvlčilému segvejáři měl dát slovní morálně lekci, jako paní z článku zde. A nebo se nerozčilovat a počkat ještě 15 let, abychom dohonili těch celých 40, kterých zaostáváme za západní Evropou.

Budou banky altruistické?

Bankovnictví se stává komoditou. Velké banky si svých zákazníků neváží a akorát je dojí. Lidé banky využívají neradi a jen protože musí. Velká banka X navýšila roční zisk na 10 miliard Kč. Velká banka Y zvýší poplatky za některé služby. Malé banky nabízejí nulové poplatky. Úspěšná služba zákazníkovi by měla mít částečně altruistický motiv. 

Takové a podobné hlášky slyšíme denně a přesto se velké banky nesnaží změnit - nenaznačují ani snahu o zmíněný altruismus. V následujících odstavcích se pokusím zamyslet proč.

Malé přímé banky jsou motivovány být altruistické. Jejich cíl je jeden: Mít aspoň nějaký zisk tím, že uspokojí zákazníka. A mají tak malý výchozí zisk, že každé jeho zvýšení novým nápadem je znatelné. Zároveň potřebují přetáhnout zákazníky velkých bank a to nejde pouze kosmetickými rozdíly. Opomineme-li pár lidí, kteří přejdou z principu nebo z nenávisti, musí přímé banky nabídnout odlišný koncept, jinak zákazník není motivován odejít od velké banky. Malé banky ale nemají velké klientské portfolio, ze kterého by mohly těžit, ani tolik pracovníků, kteří by měli čas změny uskutečňovat, a při zmíněném malém zisku jsou zároveň velké investice nebo pokusy nebezpečné. Malé banky tedy inovují, ale jen poměrně pomalu a konzervativní zákazníci také přecházejí jen velmi pomalu.

Motivace velkých bank je tedy složitá. Jejich cíle jsou totiž dva: Uspokojit zákazníka a pak zadavatele - akcionáře, který očekává obrovské zisky. Lidé potřebují a budou potřebovat hypotéky, účty, platební karty, vklady a výběry. To v čem jsou velké banky dobré a také to, co jim přináší obrovské zisky a co akcionáři rádi vidí. Zákazníci k těmto produktům nové technické vychytávky nutně nepotřebují. Ty stojí peníze a trh je zpravidla přijímá jen vlažně (vzpomeňte si třeba na důvod konzervativismu "bezpečnost": Chcete jednoduché a vychytané bankovnictví, ale jakmile přijde zjednodušení, nejspíše ho odmítáte, neboť vám nepřijde bezpečné. A po roce a půl už ho používáte jako všichni, aniž by se cokoli změnilo). A protože všichni zákazníci k malým přímým bankám s nulovými poplatky neodešli, není ani příliš logické, aby se velké banky měnily jen tak bez toho, že by měly v ruce kouzelné řešení, které jejich pozici zásadně zlepší nebo zafixuje.

Abych jen nehanil, velké banky se také snaží samy inovovat, aby předešly budoucí ztrátě zákazníka tam, kde tuší, že by je jednou mohla bota tlačit. A je to pro ně nelehké - mají totiž na rozdíl od mladých vyzyvatelů velké a nepřizpůsobivé portfolio klientů, starší systémy, které se postupně nabalovaly, a hromadu poboček s klientskými pracovníky, na které každá změna chtě nechtě dopadá, a které je těžké vždy přeškolit. Malé bance oproti tomu stačí vyškolit pár lidí v call centru a "všech 15 pracovníků" na pobočkách.

A jaká bude realita? Existují v zásadě různé scénáře, jak se vše bude vyvíjet:

Scénář 1 je, že zákazníci budou setrvávat u velkých bank a zůstanou konzervativní vůči novinkám, čímž je potopí. Nestane se nic a bude docházet k dílčím změnám typu bezkontaktní platební karty.

Scénář 2 je, že malé banky začnou přitahovat více a více zákazníků na nulové poplatky. Produkty a jejich prodej zůstane stejný - půjde pouze o poplatky. Dojde tak k další komoditizaci bankovních produktů. To donutí postupně velké banky snížit poplatky (a tím i zisk) nebo přinést něco inovativního, co malé banky nemají. Změna pro zákazníka bude jen velmi postupná.

Scénář 3 je, že některá z malých bank zavede inovaci nebo zásadně změní přístup k zákazníkovi, což začne přitahovat větší množství zákazníků. Velké banky pak budou muset okamžitě reagovat, protože jinak budou přicházet o zisky. Půjdou nejspíš cestou kopírování a vylepšování inovace, ale i tak budou přeběhlíky získávat zpět už jen těžko.

Scénář 4 je, že nějaká z velkých bank přesvědčí své akcionáře, že zásadní změna je dobrá, nevyhnutelná a finančně výhodná, a uskuteční změnu první. Zde je tedy docela možné, že velké banky nepadnou mečem těch malých, ale posunou se na zcela jiné bojiště, kde nebudou produkty komoditou, a nebudou tedy samy tak ohrožené.

Ať už nastane jakýkoli ze scénářů 2 až 4, nějaký rok bude trvat, než se změna rozhodne, nějaký rok, než se upeče a nějaký rok, než si ji jako zákazníci vůbec všimneme. Tedy... změna v horizontu dvou až pěti let od dneška nejdříve. Ale nakonec - zákazník má vlastně výběr varianty ve svých rukách...

Chlapectví

Richard Linklater nepatří mezi "áčkové" režiséry. Jeho minimalistické "artové" filmy jsou založené na dialogu, perfektně propracovaných postavách a osobním šarmu herců. Pro mne srdcovky od doby, kdy ve filmu Před úsvitem (zde na ČSFD) na scénu uvedl Celine a Jesse (Julie Delpy a Ethan Hawke) - mladé hrdiny, mezi kterými ve vlaku přeskočila jiskra, a kteří si celý film jen povídali a chodíce v kulisách noční Vídně. Nemohl jsem si je nezamilovat a v pokračováních Před soumrakem a Před půlnocí jsem s nimi měl tu možnost zestárnout a zažít neobyčejně živé scény z života. Konverzačně, lehkonoze, vždy v průběhu jen několika málo hodin děje.

A proto mne logicky strhl také současný nový film Chlapectví (Boyhood - na ČSFD zde). Režisér všechny prvky opakuje, ale dává jim ještě nový rozměr. Snímek sleduje dospívání chlapce Masona a životy lidí kolem něj. Nemá prakticky žádný děj, nenese šokující poselství, ani nepřináší překvapivé zvraty. Je to film o životě, který napsal sám život. Film, který sledujete teď a tady. Líčí jednotlivé scény z Masonova dospívání v droboulinkých detailech, konverzacích a v překrásně obyčejných událostech tak, jak plyne čas.

A zde se právě přidává zajímavý prvek: Linklater točil scény 12 let postupně. Každý rok pár dnů. A tak herci bez jakéhokoli maskování na plátně dospívají a stárnou. A děj plyne na kulisách trendů, které tou dobou byly z režisérova pohledu skutečně "in". Těžko říct, proč je to celé tak dojemné. Je to kvůli tomu, že propracované charaktery jsou TAK obyčejné, tak podobné divákům? Je to protože skutečné stárnutí na plátně je tak upřímné?

Ale je to Linklater, který i pro výše uvedené nepatří mezi "áčkové" režiséry. A z toho důvodu možná Chlapectví nebude v kinech dlouho. Proto si pospěšte. Velmi vřele doporučuji!

Avishai Cohen: Almah

Aby hudby nebylo málo: Avishai Cohen vydal novou desku Almah. Když chvíli posloucháte a váháte, je to stále jazz, jen tentokrát více laděný do smyčců. Jenže... chvílemi zase posloucháte klasickou hudbu. Není to Cohen, kterého jsem poznal pět let zpátky. Možná posun, možná pokus - opakovat se nemá cenu a celek se každopádně velmi pěkně poslouchá.

Na poslední koncert, který jsem shlédl v Rudolfinu, mám plno krásných vzpomínek. A dobrá zpráva je, že autor přijede novou desku představit do Prahy 10.9. naživo (víc zde).

Pokud se vám líbí umělcova angličtina, poslechněte si o desce zde. A koupit  ji můžete třeba zde.

Vietnamský kávovar čaruje

Čerstvě otevřená nahrubo mletá filipínská káva ve vietnamském kávovaru. Jemná a přitom silná chuť. Potěšení srovnatelné s dobrým espressem.

Doporučuji!

Pokud vám Sapa přijde daleko, kávovar, který je vlastně spíš jen jakýsi překapávač, mají třeba v holešovické tržnici - nestojí snad ani 100 korun a ve skříni nezabere víc místa než šálek. K němu dostanete i vietnamskou kávu, která má hrubší chuť s výrazným podtónem oříšku. Můžete si ale nechat nahrubo namlít jinou kávu dle chuti.

Hudební objevy v srpnu

Mike Oldfield na nové desce příjemně překvapil. Vrátil se do přelomu 80. a 90. let do doby Earth Moving a Heaven's Open a natočil prvoplánovitě "poslouchatelné" album. Některé melodie se velmi povedly, mají hloubku. U písniček typu Charriots máte pocit, že posloucháte kapelu Asia nebo Deep Purple z přelomu tisíciletí, balada Nuclear je pak obzvláště silná. Zvuk Oldfieldovy kytary se však nezapře. Album nemá žádná vzletná ani hluchá místa - odplyne a chcete si ho poslechnout znovu. Pro mne zatím jeden z highlightů roku.

Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.

Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.

Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.

Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.

Následky lásky - "gangsterka" podle Sorrentina

Paolo Sorrentino se u nás proslavil geniálním filmem Velká nádhera, jeho starší "gangsterka" Následky lásky (na ČSFD zde) je však jen o něco méně strhující. Sorrentino jakoby si totiž v Následcích lásky vytvořil jazyk, který ve Velké nádheře posléze použil a vybrousil. Patří k němu nejen téměř krobotovský výraz Toniho Servilla, který hrál také v Nádheře, ale i práce s časem, záběry a charaktery. Následky lásky perfektně vykreslují stárnoucího cynického samotáře Tita, a jak postupně odkrývají jeho minulost, dostává film prvky gangsterky. Stále však Sorrentinovým pomalým procítěným jazykem - chce se říct jakoby "bez hnutí brvou" si Sorrentino gangstery podmaňuje a harmonicky je zasazuje do celku. A tak vás film na konci vyplivne zcela rozpuštěné v pomalém toku děje. Podobně jako ve Velké nádheře. Nevynechte!

Červenec jak řemen

Červenec jak řemen. Horko přes den střídají odpolední romantické bouřky a když je zima, je to pořád na krátký rukáv. Noci jsou teplé. Po ranních mlhách ještě ani stopy. Ovoce je sladké. Večerní sklenka bílého vína pod slunečníkem chutná víc než kdy jindy v roce. Kabriolet, bicykl a sandály mají napilno.

Nízkoemisní zóna v Praze je blbost

Na úvod musím říct, že nejsem zastánce automobilové dopravy v rámci měst. Jsem totiž názoru, že velká část řidičů jezdí autem po městech čistě z pohodlí nebo protože jezdí rádi. Často nejsou ochotni hledat alternativy svého chování a uměle generují důvody, proč autem jet musí. V ohni mám také své želízko - starý kabriolet, který by nejspíše do zóny nedostal povolení - tímto, ani svým soudobým autem ale po městě nejezdím, pokud nemusím. A naučil jsem se, že musím opravdu minimálně.

Čistě povrchně z principu bych byl tedy pro zónu všemi pěti. Zároveň ale podotýkám, že ani nejsem příznivcem zákazů pro zákazy. Zvláště pokud mají mizivý nebo jiný než zamýšlený dopad.

Podle mého názoru totiž nízkoemisní zóna vůbec nepomůže. Velmi starých aut je v centru Prahy vidět relativně málo. Auta, která opravdu zplodinami obtěžují jsou spíše užitková - staré taxíkářské dieselové drožky, stará auta řemeslníků na doježdění, zásobování, staré městské autobusy, náklaďáky. Ti všichni ale podle plánu dostanou výjimku.

Nejvíc biti na tom budou občasní jezdci, kteří vlastní starší vůz, ale město ve skutečnosti neznečišťují. Nejspíš budou donuceni koupit novější kousek. Neznečišťují, neboť nejezdí a netvoří masu. Provozovat denně opravdu vypráskané vozidlo je pro soukromou osobu totiž krajně nevýhodné - ať už skrze poruchovost nebo náklady. Samozřejmě to neplatí vždy, ale vezmu-li jen auta kolem svého domu, ta stará prostě stojí a ta nová jezdí.

Zato to bude zcela jistě stát hromadu peněz - značky, plakety a další nutná infrastruktura. V nákladném a byrokratickém systému plném výjimek a kamarádšaftů, který bude něco stát.

Německá města (prý) nezpozorovala zásadnější dopad po zavedení. Obyvatelé to ale nezbaví aut, jejichž problémem není jen stáří nebo zplodiny (tedy kritéria pro povolení vjezdu), ale také množství, hluk a bezpečnost.

Ad hluk: Zánovní turbodieselová Octavia druhé generace je podstatně hlučnější než benzínový Opel Astra z poloviny devadesátek. Bydlím u příčného prahu, vím to. Nervy navíc způsobí, že lidi troubí - rádo se stane i v noci.

Ad množství: Lidé prodají Opel Astra z 90. let na venkov (za 15 tisíc), koupí za pakatel Focus z roku 2002 (50 tisíc) a mnoho se nezmění. Aut bude pořád stejně, pořád budou vířit prach, hlučet koly, překážet lidem i sobě navzájem.

Ad bezpečnost: Řidiči pořád budou v zácpách nadále nervózní, budou brát všechno osobně, jezdit 55 km/h v uzavřených ulicích a najíždět rychle na přechody. Zóna neomezí stres, nervy ani lidskou blbost.

Proti sobě stojí nulový přínos versus zbytečné náklady a úřední buzerace. A tak se po všech těch skutečnostech divím, zda jsou radní slepí. Možná ne, možná jen mají slíbenou malou odměnu od automobilové lobby, že aspoň nějaké lidi vystraší ke koupi nového vozu, a pak ať budou nebo nebudou zvoleni, mají své jisté. A nebo se vezou na líbivé zelené vlně zákazů, která do ČR pomalu přijde.

Customer centric banking aneb banka orientovaná na zákazníka

Kam se budou během dalších pěti let posouvat banky? Pomineme-li, že možná budou nabízet nebankovní produkty nebo služby, bude to především změna v přístupu k nám zákazníkům. Konečně! - dalo by se říct. Banky se díky technologiím chtě nechtě pomalu sunou tam, kde je chceme mít.

Banka už nebude prodávat produkty zákazníkovi, kterého nezná, přes prodejce, který produktům ani zákazníkům nerozumí, protože jej zajímá pouze výše bonusu. Banky dají zákazníkovi do ruky nářadí a znalosti, aby si mohl sám vést vlastní finance. Chytrá videa nebo interaktivní průvodci vysvětlí, že finance jsou vlastně jednoduché a že je třeba dbát několika málo pravidel.

Součástí toho nářadí bude i možnost koupit si produkt - třeba úvěr nebo investici. Velký rozdíl ale bude v tom, že zákazník, který si prostřednictvím banky spravuje své finance sám a vyzná se v nich, bude vědět, které produkty opravdu do své mozajky potřebuje.

Protože zákazník spravuje své finance přes banku, ta ví, které transakce udělal. Chytrý počítač je anonymně analyzuje a umí dát zákazníkovi doporučení, varovat ho ("pozor, překročil jsi měsíční rozpočet víno a alkohol") nebo nabízet alternativy ("nakupuješ u Hornbachu, ale u Bauhausu máš jako zákazník banky slevu 10%") nebo balíčky ("když si plyn, elektřinu a pojištěn domácnosti koupíš přes nás, bude tě balíček stát o 20% méně, než platíš teď za každé zvlášť").

A protože zákazník rozumí produktům, bude aktivně hledat i na nebankovním trhu. Zkusí třeba mikropůjčky, kdy zákazník půjčuje zákazníkovi a oba dostanou atraktivnější úrok než v bance. A ačkoli banka na takovém systému vydělá zlomek toho, co na předražených úvěrech, nabídne takový systém sama, než aby to udělal někdo jiný místo ní.

To je nakonec výhodné pro banku i zákazníka - zákazníci sice budou samostatnější a více nezávislí, ale budou se do elektronické banky vracet častěji a banky o nich budou vědět víc a budou moci lépe nabízet nebo pomáhat.

A budou se tak banky opravdu měnit nebo LB jenom vypouští konzultantskou chiméru? Budou. mBank, Airbank a další přicházejí s kategorizací transakcí a umožňují ve webovém prohlížeči provést analýzy, případně si vytvářet rozpočty apod. - pomáhají vám v organizaci financí a vy jim zato dáváte svá data. V Německu to samé už funguje v mobilu a tabletu. Nu a za vodou existují servery a aplikace, které se specializují na vyhledávání nabídek "na tělo". Pokud se všechny 3 věci skloubí, vznikne poměrně zajímavý obchodní model, který sice nemá na výnosy z hypoték, ale zase se přímo nabízí. Jeden začne a ostatní ho budou muset následovat - za předpokladu, že my, zákazníci, budeme ochotni opustit banku a jít za lepším. Já svou změnil a klidně to udělám zase, až bude nějaká zásadně lepší. A co vy? Nebolí to...

Podolí v raném létě...

...je jako Hobitín. Staré Podolí je přehlídka živelného neurbanismu v zelené krajině pod kopcem. Není procházky, kdy by mne nepřekvapilo nějaké nové doteď schované zákoutí. Special effects nezamýšleně (c) Samsung Smartphone

Na novém (starém) kole poprvé

Kam jinam než na kávu do Ebelu? První jízda naostro vedla po nábřeží, a pak uličkami Starého města do Řetězové na šálek Guatemaly.

Stařičký Favorit je vratký, nemá rád nerovnosti a jede dvakrát pomaleji než horské kolo, ale instantně zlepšuje náladu svým neohrabaným třesením, kinkláním a poskakováním. Láska na první pohled za devět stovek.

A Guatemala, která také stála za to...o té zas jindy.

Aktualizace: A malá vzpomínka zde :)

Každá hodina bez počítače je dobrá

Každá hodina, kdy nesedím u počítače, mne posiluje. Stejně jako minuty, kdy jsou data na telefonu vypnutá.

Soustředění na svět, který je mimo obrazovku, sympaticky zpomaluje tok myšlenek. Ubývají podněty a najednou se mohu soustředit na to zbylé. Zjišťuji, že je to jako v nějaké hře - počet akcí, které bez počítače mohu udělat, je najednou jasně vymezený. A díky tomu netrpím stihomamem, co všechno mi protéká mezi prsty, a začínám z toho omezeného světa mít větší radost.

Psát na papír, do normálních tabulek, kde je svět omezen velikostí A4 nebo A5 a počtem listů, je osvěžující. Nic se nedá přepsat, a tak si všechno rozmyslím - pečlivě, pomalu. Zapadá to do rámečku a to je dobře, protože toho nemůže být o moc víc. Nebo by se musel vzít další papír.

A jsou tu chuti, vůně, dotyk - všechno, co v počítači chybí.

A nápady. Kdykoli u monitoru sedím, "inspiruji se" sice takzvaně, vsakuji nové věci, ale vlastně tím úplně zabíjím vlastní inspiraci. To, co už v internetu je, lze maximálně okopírovat nebo vstřebat. Vše zásadní, co mi dělá radost, jsem totiž většinou objevil mimo svítící barevné displeje. Nápady přichází nejlépe, když je myšlení zpomalené, neobtěžkané rychlou realitou dneška.

Jenže můj skutečný svět je vlastně o tom, že sedím za počítačem. Už když chci domluvit s kamarádem, zda nepůjdeme na pivo, zamířím k počítači. A tam jsou ale hned 3 další zprávy a čas ubíhá. Ulehčuji si úřední styk tím, ze vyřídím věci "rychle", elektronicky. Ale je to výhra nebo prohra? Nepřicházím o možnost vyjít na ulici, nadechnout se vzduchu, který má teplotu a vůni, zapovídat se s paní, které jsem pomohl s kočárkem nebo s panem, jehož pes mi v euforii skočil na kalhoty?

Nejsem naivní. Počítač i smartphone jsou dobrými sluhy. A poznal jsem mnoho jednoduchých postupů, jak je nenechat byt zlými pány. Jen to chce byt zásadový a ty postupy dodržovat. O tom ale zas třeba jindy.

A jak jste na tom vy?