Hudba sem a tam

Přemýšlím, jestli vám nedlužím nějakou dobrou hudbu. A dlužím!

Neil Young nahrál bezvadnou desku. Jednoduchou jak ze sedmdesátek, ale nenechte se ošálit. Tahle kapela je se svým kapelníkem o dost lépe sladěná než tehdá a přesto si hraní dokáže užít. Střapaté na první pohled, a přitom dokonale učesané. Nejvíc udělá radost každému, kdo Younga zná, a dokáže sledovat krůčky, kterými neslyšně jde kupředu. Já je slyším a užívám si to. Namátkou: Líbí se mi třeba ty nezvyklé změny dynamiky během písniček. Tuším, že na Younga jsem vás nenavnadil. Je to věc osobního vkusu. Peace Trail se to jmenuje.

Noví Dandy Warhols na chvíli hodně potěší. Třeba když vaříte nedělní oběd. Pak zmačkat a vyhodit. Distortland, kdybyste hledali.

Iva Bittová s Jaromírem Honzákem a dalšími známými mně neznámými jmény nahrála nové album pod pláštíkem Čikori. Její ženskost, procítěnost a temperament cítit neumím, ale muzika je to po čertech dobrá a řemeslně bravurní. Jen nevím, jestli pro její docenění nemusíte mít rádi jazz. Juhů! A já jazz miluji!

I novou Metallicu jsem slyšel. Ve vánoční zácpě v autě vás osvobodí od nervů. Když už se kolona nehýbe, aspoň muzika jede. První polovina docela dlouhé desky více duní, sem tam ukáže líbivý hlavní motiv, ale mnoho neulpí. Druhá půlka si začne hrát s motivy a trochu je rozvíjet, čímž se blíží více and Justice for all nebo Master of Puppets. Rada: Prostě v albu rovnou klikněte někam doprostřed a budete spokojení. A pokud metál aspoň občas neposloucháte, neklikejte na to vůbec.

Priessnitz. Nová deska Beztíže mne něčím dráždí. Je dobrá, plná povedených melodií, ale přitom nějak tak povrchní. Možná se v textech neposunula nikam dál za svůj stín. Možná otřepané opakované motivy. Možná jsem od ní čekal víc domnělé jesenické vidláckosti v něžných i mrazivých metaforách. Možná méně umakartu. Ani muzikálně není tak syrová jako uměla být na desce Stereo. A vůbec ne živelná. Jenže to mi nebrání v tom, abych ji znovu a znovu bral na milost. Na Stereo zapomeňte. Umakartovou sedlinu tolerujte. Poslouchejte bez předsudků. Pak je moc fajn.

A nakonec jsem vzal na milost i dlouho nepřijaté Please the Trees - the Carp. Suite F je bláznivý osmiminutový indiánský tanec v jakési extázi. Sršící energií. Ale chce to pořádnou reprosoustavu, která vám rozhýbe břišní stěnu nebo rovnou naživo. Nechtějte to poslouchat na běloučkých peckách k podu. Následující track Not this way je ještě lepší a zbytek té desky pořád nějak nepřijímám. Ale těch 12 minut stojí za to!

Vánoční

"Ty nemáš rád vánoce?" "No, díky za optání - nejsem úplně vánoční typ."
"Cože? Vánoční typ?"

Tedy, nebaví mne úplně to dávání dárků. Ale nechápejte mne špatně - dávám dárky rád. Jen mne nebaví to dávání dárků s deadlinem, který je navíc stejný pro 10 milionů lidí v téhle zemi. Odporuje to mé svobodomyslnosti. Stejně jako se kvůli nim mačkat ve frontách a v metru. A princip, že na Vánoce dárek dát musím, mi přijde pokrytecký.

Stejně jako pokrytectví, kdy říkáme, že Vánoce je čas se zastavit a odpočinout si. Já jsem v zápřahu rád. Kdyby se před Vánoci vše tak nehrotilo, stačilo by mi odpočívat v létě na dovolené a o víkendech.

Další nesmysl je vánoční úklid. Ten ostentativně nedělám. Přispívá k stresu. Uklízet se přece musí furt a velký úklid je lepší dělat, když na něj máte čas. A ten o Vánocích zpravidla chybí.

Uklízení symbolické v práci mi taky vadí. Mám rozdělaný bezva projekt. Začal na podzim a končí na jaře. Ale zcela iracionálně, uprostřed, do Vánoc, ho musím naoko ukončit a vykazovat, jako kdyby skončil s koncem roku. Dokonce, i když jsem měl dost peněz na jeho uskutečnění, musím hledat kličky, jak je "jakoby znovu" získat do dalšího roku.

A když už máte dost toho všeho, musíte ještě vymyslet nebo si kupovat dárky od ostatních nebožáků, kteří by vám tak rádi udělali radost, ale jejich fantazie je zabitá tlakem, že vedle vás musí ve stejný moment obdarovat ještě dalších 15 lidí. A víme, jak naše kreativita a dobré úmysly pod tlakem trpí.

Přes to všechno se male neumím přenést, a proto už zřejmě nebudu vánoční typ.

Ale má to i světlou stránku: O Vánocích máte důvod setkat se a slavit. Setkávat byste se měli i mimo Vánoce, ale mít pro to důvod, tomu dává drajv. A důvod slavit se vždy najde, ale i tisíc a první důvod je dobrý.

No a jsou třeba věci, co mne nutí brát vánoční dárkování na milost. Představa, jak si maličký synáček bude užívat dárky, by mne málem donutila překročit zásady a skoupit půlku obchodu. Něco mi šeptá: Nech si taky něco na narozeniny.

Zima začne končit

Dnes jsou moje Vánoce. Je Slunovrat – začíná sice zima, ale zároveň je to první náznak jejího konce, protože ode dneška se dny budou zase až do léta prodlužovat. A více světla znamená více radosti.

Amen

A sotva jsem o něm dopsal post, básník zemřel.

Leonard Cohen je další, kterého jsem živě neviděl, chtěl vidět a již neuvidím.

You want it darker

Leonard Cohen nabásnil svým ironickým hláskem v prehistorických šedesátkách několik geniálních desek, a tím se z mého pohledu vyprázdnil.

No a je tu rok 2012 a tenhle bard je zpátky na scéně - natočil 3 desky, z nichž první se jmenuje snad ironicky Old Ideas. Ale nezní jako pop star, která si užívá znovu nalezenou slávu tím, že vykrádá sebe sama na velkých koncertech "s přáteli". Cohen se vůbec neopakuje, je silně autentický. Poslední deska z roku 2016 se jmenuje You want it darker. V jedné větě dokonale řečeno. Narazil na temnou žílu. Není ale patetický, ani plačtivý. Dokáže to podat s odstupem - jako profík. Na první poslech se dle hlasu dá být na sklonku života, na další poslechy tam zůstává, ale s geniální lehkostí.

A v něčem se přece vrací na začátek: hudba je extrémně jednoduchá, chtělo by se říct jen podkreslující, scénická, ale přece obrovsky silná, podtrhující celek. Formálně podobná jeho šedesátkám, v motivech často nová.

Tou inkoustovou temnotou teď osobně nějak neumím nasáknout. Ale dokážu vedle ní po večerech žít. Tuhle terapii tmou určitě doporučuji.

Zaskočen? Příjemně překvapen...

Taky život mne jako fotra je plný otazníků. Například je fakt, že nemám čas jezdit na kole jinak ne do práce. Právě protože do práce jezdím každý pracovní den ráno a vracím se večer. A když tam o víkendu nejedu, chci být se synem, se ženou, a nebo musím vařit, uklízet nebo jinak podporovat chod domácnosti.

Vliv to má ale i na vše ostatní: Na to, kolik přečtu, napíšu, kolik vidím divadla a koncertů, kolik mi zbyde peněz na blbosti a času na přemýšlení nebo na přátele.

Neřekl bych, že mi to vadí, ba naopak, ale je to prostě trochu jiné, než jak jsem si to kreslil. Asi v tom, že jsem myslel, že budu víc separatista a že oni dva mne budou míň potřebovat.

Ale o to víc jsem zenovej. Vychutnávám si blbosti namísto, abych plánoval, jak za měsíc ujedu stovku v terénu. Vychutnávám si pohled přes bylinky a korunu stromu na náměstí a marinu, když čůrám. Jak se světlo rozlévá bytem. Jak slunce vychází a v odrazech zapadá. Jak voda hází prasátka na fasády domů. Jak vrže podlaha pod nohama. Každá káva, kterou piju, má chuť a vůni. Baví mne jít nakoupit nebo s odpadky kolem bloku. Hudba je společnice a ne kulisa. Není to moje zásluha, je to pasivně přijatá změna stavu k lepšímu.

Na kole do práce s otazníky

Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.

Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.

Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.

Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.

A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.

Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.

Sklepní speciál

Zase blbnu. Piplám si tzv. ultralevné kolo zvané "sklepní speciál", zatímco mi na dvou různých místech téhle země parkují dvě hodně dobrá celoodpružená kola , která nepoužívám.

Sklepní speciál má za cíl být levný a odpudivý, aby mohl být kdykoli ukraden a nahrazen jiným.

Jenže namísto původního ocelového rámu Leader Fox, přišel líbivý rám Fuji v barvě tekutý terminátor. Komponenty jsou sice staré nebo nejlevnější, ale vypiplal jsem postupně za zlomkovou cenu ekvivalent kola za 20 tisíc. A tím sklepní speciál vlastně popírá sebe: Jednak už nemá peněžní hodnotu, kterou by člověk mohl nechat plavat a jednak jsem si k němu pipláním vytvořil vztah.

Ale to je u kol asi moje prokletí. A moje zábava.

Bez sladkostí

Zkoušel jsem měsíc bez kávy, měsíc bez alkoholu, 3 dny bez jídla, ale musím říct, že nejobjevnější pro mne byl měsíc bez sladkého. Nebylo to nijak striktní - sladké ovoce nebo nesladké věci, které ale obsahují cukr, jsem si povolil.

Zjistil jsem, že mi sladké opravdu chybí. Ale také to, že se po večerech cítím lehčeji, méně provinile a nikdy mne nepálí žáha. Nehledám žádnou náhražku - moje spotřeba alkoholu a kávy zůstala ukázkově nízká.

No a co si z toho vzít? Sektu bezsladkariánů zakládat ani následovat nehodlám. Ale možná budu v běžné konzumaci slaďáren asketičtější. Což je vlastně těžší, než si je zakázat úplně...

Velký respekt

Když jde žena a kluk spát, mám občas chvíli na poslech hudby... a po letech zase zpět aparaturu postačující k tomu, aby to znělo jako hudba, a stěny, které umožní ji pustit jinak než "laskavým šeptem".

Nezřídka se tu rozplývám, jak moc mne oslovila nějaká nová deska plná epických melodií. Když se ale kolem půlnoci vracím do historie, musím s velkou pokorou často uznat, že dnešní doba v pop music je doba opakování a fúze, a žádné nové vlivy nezastřou, že snad všechny geniálně stavěné melodie už někdo složil v minulosti. Nemyslím si, že zde nadržuji - nebyl jsem souputník kapel ze 60. a 70. let, které už dnes působí stylově dost komicky, ale hudebně mne to bez ohledu na generační propast stále fascinuje.

A tak k té naivní staré hudbě chovám velký respekt. 

Innovate or die od sklenky vína

Nejsem vizionář, ale troufám si tvrdit, že ze světa inovací mám něco málo načteno. A vždycky trochu skřípu zuby, když někdo mluví o ohrožení nebo zániku nějakého odvětví ve spojení s "fintech", Uberem nebo Google. Odvětví procházejí evolucí a zaběhnuté firmy jsou někdy mrtvé, protože zkornatěly, a rády se vymlouvají na nové hráče, ačkoli by měly bojovat spíše samy se sebou. A proto často vidíme revoluce tam, kde nejsou.

Zkrachovala Nokia kvůli tomu, že Apple přišel s hezkými dotykovými telefony? Možná ne - co když to způsobil fakt, že Nokia po roce 2005 neuměla postavit za odpovídající cenu telefon, který by fungoval bez chyb, a Apple to uměl? A věřte mi, měl jsem skoro všechny top modely Nokie - po příchodu nějakého iPhonu doslova volaly samy.

Přestane Porsche vyrábět motory boxer kvůli Tesle? Ne. Nejspíš to bude kvůli regulaci nebo dostupnosti fosilních paliv.

Udělá Apple auto, které vyoutuje BMW? Ne, pokud se BMW nevyoutuje samo. Možná ale Apple vyoutuje Renault. Jenže Renault už je léta ubohý a říká: "Pojďte, vyoutujte mne někdo něčím."

Přestanou lidi kupovat auta kvůli Uberu? Ne. Uber odpovídá na úplně jiné lidské potřeby, než vlastnictví osobního auta. Možná ale levicové zelené vlády znemožní vlastnictví auta natolik, že se auta již "prodávat" nebudou.

Zkrachují banky kvůli ApplePay? Ne, ale možná to bude, protože se nedokáží odlišit ani navzájem vůči sobě. Zatím na tom zdatně pracují. A změní se, protože jim konzultanti říkají innovate or die? Ne, pokud si vedení neuvědomí, že často stačí dělat základ businessu lépe než ostatní.

Krize byla business buzzword ("klokotání") let 2008 až 2012. Inovace, Uber a AirBNB jsou sexy klokotání dneška. A jsou zcela určitě přeceňované. Inovace má stejný význam, jako měla v 90. letech. Když firma tvrdí, že její zaběhlé odvětví položila inovace odjinud, znamená to, že nezvládla svůj core business. Vymlouvá se na jiné, místo aby hledala konstruktivně cesty kupředu.

Den kávy

Věděli jste, že 1. 10. je mezinárodní den kávy? Já tedy ne. Takže jednu na vás!

Vajglstadt

Teprve s tím, jak synek rozjel kariéru vášnivého sběrače vajglů, si uvědomuji, kolik se jich všude válí. Tohle město stojí na vajglech, a kdyby nebyly, propadne se celé o několik centimetrů hlouběji.

Vnitroblock a jeden kávový objev

Dolní Holešovice stále více ožívají, a tak jsme měli možnost shlédnout první vlaštovku ve vznikajícím kulturním prostoru Vnitroblock, souboru bývalých skladišť ve vnitrobloku mezi Tusarovou, Komunardů a Dělnickou. Určitě se je na co těšit... Více tu.

Příjemně mne ale překvapil nedaleký nově otevřený Barry Higgel Coffeehouse v Tusarově. Malá stylová kavárnička, kde vám příjemná obsluha připraví a za dobré slovo i předvede aeropress nebo vacuum pot. Právě druhý jmenovaný způsob přípravy je krásný soustavou baněk a hořáku, která si v ničem nezadá s chemickou laboratoří. Oba druhy přípravy kávy každopádně dávají výborné výsledky. Jsou totiž jemnější než tolik rozšířené třeskuté espresso a znovu se mi tak potvrzuje, že pro Čecha by mohly být lepší alternativou. Pokud se toulnete do Holešovic, doporučuji. Víc tady.

Jaký (na) povrch, takový v nitru

Konečně jsem po letech přišel na to, proč je takový rozdíl mezi stylem jízdy v Česku a v Rakousku. Může za to neutěšený povrch českých silnic!

V Rakousku je asfalt hladký, světlý a hodně na něm hučí pneumatiky. Auto po něm jede. V Česku je asfalt černý a jakoby měkký a proto děravý. Auto po něm skáče.

No a právě to poskakování způsobuje, že Češi jezdí tak roztěkaně - plyn, brzda, plyn. Nejde to jinak, když to s nimi pořád tak hází a natřásá. Oproti tomu rakouské hučení asfaltu uklidňuje a uspává, a proto se k sobě Rakušané na silnicích chovají něžně až unyle. Tak je to.

A přidám: V Německu je asfalt černý a hladký. Auta po něm sviští. Proto jsou Němci za volantem ostří, ale fér :-)

...a horký závan Pardubic!

Co mne ještě příjemněji překvapilo, byla tečka nakonec. Pardubice. Ideální zastávka s dítětem na dlouhé cestě. Město, kde podle mne chcípl pes, se nádherně vylouplo. Opravené ulice a domy nebo pěkný zámek jsou to nejmenší.  K tomu se přidává čilý cyklistický provoz, pro Pražáka nezvyklý, a zelená sídliště.

Co mne ale více nadchlo byl místní park a corso navazující na park zámecký. Architektonicky zdařilé, určené k relaxaci i na zábavu, pro dospělé i děti. Místo, které opravdu tepe životem - za to by se Praha stydět nemusela. Naopak - měla by se stydět, že něco tak pěkného v posledních letech nevytvořila.

Potěšila mne i snaha vzít řeky více do hry a zapojit je do života místních. Na tom se pracuje a já jsem zvědav.

Nadchly mne i místní hospody a kavárny. Sjel jsem po přistání Foursquare, a i jako zmlsaný Pražák jsem byl velmi potěšen. Zahradní italská restaurace ve vile u řeky, hip kavárna u "kanálu" v centru nebo parková funkcionalistická cukrárna měly atmosféru.

A také hlavní ulice mimo centrum získaly noblesu západních maloměst. 

Pardubice rozhodně nejsou založením bombastické, ale udělaly mi o to větší radost, protože jsem je do nynějška považoval za jakousi "Popelku". Doporučuji!

Orlické hory

Orlické hory stály za to. Jednak jsem tenhle kout světa konečně o kousek lépe poznal (přejezd na kole před třemi léty byl velmi rychlý) a jednak jsme si vyzkoušeli, že s prckem se dá vyrazit i do hor.

Jsou to hory mírné a vlídné, plné kraviček, oveček a houbiček. Nedýchá tu ani tíživý duch Sudet, ani vítr ze severní planiny, jako v Krkonoších nebo Jeseníku, kopce jsou spíš mírné a zelené než skalnaté. Vrcholky působí méně vysokohorsky, což jde samozřejmě na vrub výškám do 1100 mnm.

Chudoba je tu cítit - ani náhodou se nejedná o top turistickou oblast nebo o bohatý kraj - nabídka služeb je tu malá až zakrnělá. O to lépe si právě odpočinete od všedního ruchu civilizace.

Ubytovali jsem se v Deštné v penzionu Kozí chlívek. To vřele doporučuji všem, kteří hledají bydlení na úrovni i za rozumnou cenu. Novostavba roubenky je vkusně dotažená s citem pro detail a ideální pro pobyt s dítětem. Kuchyně je v republikovém srovnání přijatelný průměr - ve srovnání s blízkým okolím dokonce vyniká.

Deštná se nachází pod místními nejvyššími vrcholy. Příjemně se odtud s nosítkem, ale i s kočárkem dá zdolat Šerlich nebo Velká a Malá Deštná.

Pokud se vydáte na Masarykovu chatu, doporučuji udělat foto a pokračovat na horské sedlo k parkovišti, kde je daleko přátelštější a méně socialistická chata. Masarykovu chatu pamatuji přátelštější z přejezdu na kole - to jsme ale večer byli skoro jediní hosté a zároveň nocující, takže se k nám chovali královsky. Během dne s dítětem vás tam ale nepříjemná a poddimenzovaná obsluha zadupe.

Orlické hory mám tedy v deníčku. Určitě se sem ale rád vrátím - třeba zase do jiné, zatím neprobádané části.

Na kole podél Rokytky

Dnes mne příjemně fascinovala cyklostezka podél Rokytky. Část od Libeňského ostrova do Vysočan jsem již několikrát šel pěšky. Dál vede po tělese bývalé vlečky ČKD a po sléze mezi rybníky, lesy a mokřady. Samotná stezka je pěkný nápad - odmyslím-li některé finančně kontroverzní části - je hezké že je tak uceleně dokončená.

Víc mne ale zaujalo prostředí, kterým vede.

Nejprve Vysočany. Probouzejí se. Jsou pěkné. Kde dřív byly továrny a zem nikoho, rostou nejen "develovepří" projekty, ale také parky (jo - nové a velké parky v Praze!) a celé se to tak lidsky příjemně zaceluje. Není to moje srdcovka, ale z pohledu užitné hodnoty by byla radost tam bydlet.

Když se pak pokračuje za Vysočany dál k Hloubětínu, právě po oné trati, střídají se zelené koridory a příjemné vzdušné řady novostaveb. V této části města člověk neúpí nad stavebním stylem - tady to tolik nehraje roli.

A pak vlečka končí a pokračují rybníky. Park v lužním lese Rokytky, rybníky, kačeny, mola, piknikující lidé. Na téhle cyklostezce je příjemné být, a také to tu žije. Můj dojem z toho jednoho odpoledne je, že tahle stezka skrze síť parků vytváří společenskou páteř této části města, která by jinak byla dost izolovaná mezi kolejemi a hlavními silnicemi. Palec nahoru!

Hoří léto

Ve slunci v polích. Ve stínu zahrádky. U chalupy u rybníka. Na balkoně v přístavu u sklenky vína. Na rozpáleném asfaltu za volantem.

Závan 90. let

Ti starší chodí na retro do Tančícího domu. Ja mám motorest Melikana na D1 z Brna do Prahy, pochoutkový salát a obyčejný rohlík. Závan 90. let.

LB o Brexitu

Na Brexitu je zajímavé, jak všichni vědí a hlavně moudře předpovídají, co bude. A jak jsou tu zase ti, kteří z pozice nekonečného dobra hájí spolupráci a lepší svět, a ti, kteří z pozice neomylného zdravého rozumu zavrhují EU, a působí tak jako ti špatní.

Já jsem přizdisráč a nemám tedy jasný názor:

1. Podle mne Brexit přišel v nejhorší možnou dobu - Britové, kteří s EU otevřeně polemizují již léta, utečou zrovna, když do lodi nejvíc teče. To v daný moment může působit zbaběle, což je škoda. 
2. Určitě je ale mediálně přeceňovaný. Výstup z EU není žádný konec světa lusknutím prstů. Pojďme s Brity spolupracovat, ale volněji, by to vyhovovalo i jim.
3. Pro EU o je to zdravý políček. Doteď si Brusel tyl bez reálné zpětné vazby (v kavárnách se samozřejmě diskutovalo). Z výstupu Británie mohou (teoreticky) těžit ti, co zůstanou, pokud se Brusel (třeba) umírní.
4. Evropskou integraci podporuji, ale ne v podobě dnešní EU. V tom jsem (i na tomto blogu) již po léta konzistentní. EU funguje podle pravidla čím více, tím lépe, já se zastávám názoru, že méně je někdy více. Ve státnictví to platí dvojnásob - moc vměšování státu škodí. Jsou politiky jednoznačně prospěšné - třeba bezcelní unie - a jsou takové, které jsou sporné. Ty sporné je fajn ostatním nenutit.

Nevídaná pohoda na D11

Dneska jsem se vracel z jedné vydařené oslavy třicetin nedaleko Hradce Králové. Za Hradcem jsem se napojil na D11, zapnul tempomat na 120 km/h a vypnul ho až v Praze na Černém mostě, aniž bych celou cestu musel zmáčknou libovolný pedál.

A ta oslava... S bazénem, grilovačkou, s nocí po širou oblohou a rosou promáčeným spacákem, s ranním během s kocovinou o závod. A hlavně s partou bezva lidí, kterou jsem vlastně neznal.

Danajský dar EU

Hospodářky si dnes stěžují na rostoucí vliv krajně pravicových stran a jejich protiunijní rétoriku.

Odmyslím-li, že krajní pravice není pro nikoho dobrá, čistě v otázce EU se není čemu divit. EU je nyní příliš levicová. Bruselští "liberálové" sami vytáhli kyvadlo do neudržitelně levé pozice.

Není divu, že se teď zhoupne napravo, a pak se teprve bude vracet na střed. EU se možná otřese, a doufejme, že úplně neskončí.

Možná to ale povede k reflexi a k pochopení, že EU měla zůstat u hospodářské spolupráce, principu, že méně je někdy více, a v politické rovině důvěřovat menším celkům a občanům.

Nemoc revisited

Je vlastně fajn být nemocný a nevzít si před onemocněním počítač s sebou domů. Stonám opravdu odpovědně - abych se uzdravil - tedy nedělám nic. Poprvé v životě o mne nepečuje maminka, ale manželka. Ťukám si do blogu. Koukám na seriál Černá zmije. Nebo koukám z postele obrovským rohovým oknem na náměstí. Srkám zázvor. A kolem pobíhá hýkající synek. Škoda jen, že ta práce se sama neudělá.

Filmový deník

O úterních večerech hlídám, a tak jsme si s Jáchymem dali dvakrát "chlapský film", Slídila - z roku 2007 a z roku 1972. Oba spojuje stejná divadelní předloha a Michael Cane. V obou případech se děj odehrává v několika málo místnostech venkovského sídla, kam majitele, svérázného stárnoucího spisovatele detektivek, přijede požádat o rozvod mladý milenec jeho manželky. Ješitný spisovatel se rozhodne pro pomstu sokovi jeho ponížením formou svérázné hry, která ale bohužel působí hodně reálně. Tak reálně, že sok se rozhodne sehrát další kolo s cílem ponížení odčinit. V obou případech pak následuje zběsilé rozhodné kolo zápasu obou ješitných samečků a někdo musí logicky ztratit hřebínek. Zatímco historicky je pán domu Laurence Olivier a Caine hraje mladého vyzývatele, v roce 2007 si věrohodně střihne pána domu, kterému zdatně počechrá peříčka Jude Law.

Bravurní námět a bravurní pojetí dvou charakterů, v obou případech rozumně přizpůsobené nátuře herců. Původně mi přišlo pojednání z roku 2007 sexy a z roku 1972 naopak ve světle novinky lehce vyčpělé. Ve světle půvoodního filmu ale právě ten novější přestává být tolik sexy, zůstává spíše "trapně dnešní" a pokud někdo za 35 let natočí remake, bude verze 2007 srovnatelně roztomilé retro. Z toho pohledu je o to zajímavější  vidět oba filmy, ačkoli samostatně bych své generaci verzi 1972 nedoporučil. Starý zde a nový zde. Doporučuji sklenku dobrého tvrdého alkoholu.

Malá smrt. Něžně a vtipně pojatá kratičká komedie o tom, jak to lidé s úchylkami přece jen nemají lehké - ani v tolerantní společnosti.  Na CSFD zde.

Nová bondovka Spectre je pro mne kontroverzní. Mendez měl k dispozici perfektního padoucha v podobě Christophera Waltze, 120 minut děje, a rozhodl se navázat na všechno, co se "předtím" stalo. To je velká ambice, zvláště pak po úspěšném Skyfall.

A dodal výbornou podívanou. Jen konec trochu zklame - padouch je slabý a návaznost na předchozí díly je velikášská, ale nikoli velkolepá. Působí trochu jako klišé. Také stárnoucí Daniel Craig nezískává na bondovském šarmu, ale jen se víc a víc podobá mrzutému agresivnímu buldokovi. A zklamal mne vlastně i propíraný výstup Bellucci. Z půvabu nejstarší "bondgirl" mohl film lépe vytěžit.

Má to ale své světlé stránky. Mendez se vrací se v drobných nitkách k původním Flemingovým předlohám a motivům. A hlavně: Natočil to řemeslně hezky. A nakonec i fakt, že film explicitněji je lehkou pohádkou, není na škodu. Ona to asi je pravá podstata bondovky - pohádka. Jen ten Skyfall se prostě překonat nepodařilo.

Nemovitosti nejsou výhodné

Využijte rekordně nízké úrokové sazby hypoték a investujte do nemovitostí. Dnes je ta nejlepší doba k nákupu nemovitosti. Slyšíme a čteme to velmi často. Přitom to ale není pravda.

Základní problém totiž je, že v Praze společně se sazbou hypotéky šly nahoru rekordně také ceny nemovitostí.

A opravdová cena nemovitosti pro vás se rovná:

Kupní cena teď + úroky z dnešní kupní ceny, které zaplatím v budoucnu

Pokud tedy teď koupíte byt (za zvýšenou cenu), budete po dobu fixace platit relativně nízkou měsíční splátku. To je pravdivá část.

Nepravdivá část ale je, že to je výhodnější než jindy. Splácíte totiž byt za hodně navýšenou cenu. A to  Praze až o 20%. Dlužná částka vám zůstane i po té, co ceny bytů zase půjdou dolů, protože se šejkové rozhodnou zdražit ropu a Čína zpomalí o 2 procenta. Když ceny jdou pod cenu, za kterou jste koupili, je pro vás nevýhodné prodat. Navíc zrovna mohou být zvýšené úroky (ovlivňuje centrální banka a ekonomický vývoj kolem) nebo blbá nálada na trhu (ovlivňují media s stádní efekt) vy budete s cenou muset ještě dolů.

Co vás také zajímá, je, kolik jednou zaplatíte měsíčně.

A až půjdou úroky zase nahoru, zůstane vám vysoký dluh. Po té, co vám skončí fixace úroku, může zrovna být sazba natolik vyšší, že skončíte třeba až na 1,5 násobné měsíční splátce. Protože cenu jste fixovali jednou, ale splácet pak můžete až několik desítek let, celkově zaplacená částka (kupní cena + úroky) může být vyšší, než kdybyste kupovali dřív nebo teď rok dva počkali. K tomu se vám přidají již zmíněné vyšší ceny energií. A vás to může najednou každý měsíc pěkně potrápit.

Další rozměr přidávají dvě části výhodnosti: Spekulativní a finanční. Finanční jsem popsal výše. Spekulativní znamená, že spekulujete na budoucí růst hodnoty, který je daný získáním budoucím výhody. Například koupíte krásný kvalitní byt nad špinavou frekventovanou třídou, kde za 7 let udělají pěší zónu a stromořadí. Nebo bytu změníte dispozici či jej levně zrekonstruujete. Toto ale funguje vždy, bez ohledu na to, zda je "výhodná doba", proto to pro zjednodušení ignorujme.

Dobrá doba ke koupi nemovitosti byla naposledy v roce 2014. Tehdy už šly úrokové sazby hypoték hodně dolů, nemovitosti se ale ještě daly koupit za rozumnou cenu. Lepší byla i nabídka. Dnes je doba naopak horší nebo pouze průměrná, pokud nemáte prokazatelný spekulativní důvod. Není důvod kvůli reklamním řečem a stádnímu efektu zrovna teď dělat kotrmelce...

Pátrání po Sugarmanovi

Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.

Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.

A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.

Nedivil bych se ale ani,  kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.

Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.

Okno oko

O víkendu jsem si udělal radost jako už dlouho ne. Nejenže jsem připravil bylinkovou zahrádku na balkoně a přidělal prahy, ale taky konečně důkladně umyl okno v obýváku. To nebylo myté od rekonstrukce, pominu-li lehké přetření zevnitř.

A je to úžasné! Jaro je najednou takové víc jarní, barevné, zelené. Koukat přes šedé uplakané okno bylo jako dívat se na černobílou televizi a umytí jako najednou přejít na barevnou.

Vyvrcholením je pak překvapení v kombinaci legrace a znouzecnost, o které s dítětem nikdy není nouze - o týden později už jsou na okně všude vidět dětské ručičky, které předtím zůstávaly tolerantně skryté špinavou šedí. A protože je apríl, ke všemu se přidává z poloviny mrtvá bylinková zahrádka po nočních mrazících.

Hloupé?

Škodovku Němcům? Jste jako Hácha! se prý dle HN psalo při prodeji Škody. Z dnešního pohledu pošetilé, ale vemte si, že Škoda je tam, kde je, jeny z libovůle Volkswagenu. Ani šikovné české ručičky by jí nepomohly, kdyby se rozhodla udělat ž Čech montovnu VW Caddy a tu zavřít ve chvíli, kdy by tu jednotka práce stála víc než třeba na Ukrajině, nebo kdy by centrální marketing rozhodl, že se jim do krámu nehodí další značka. S tím Háchou to tedy klidně mohla být pravda...

Ale je tam, kde je a roste. Díky bohu.

Stereo

Neprůstřelné stěny a stropy bytu a moje staré Stereo konečně v obýváku. Něco, co mi v kombinaci se Spotify pravidelně dělá hlasitou radost.

Zrekonstruováno

Tentokrát po "pouhých" pěti měsících a nastěhováno dokonce jen po třech. Stálo mne to jen něco přes polovinu podolské rekonstrukce, méně než polovinu času, více nervů a stržená záda. Rodinka člověka pohne k psím kusům.

A odměnou jsou všechny ty spokojené momenty a slunná rána.

Díky všem za pomoc!

Zabiti železniční poetikou

Opilý strojvedoucí smetl na přejezdu chráněném závorami auto, protože závory někdo nezavřel.

Říkám si, jak je možné, že v 21. století, na přejezdu se závorami, může projet vlak, aniž by se závory zavřely. To znamená, že závory ručně ovládá nějaký vyšinutý Alois Nebel, a to znamená, že by bylo lepší, kdyby na přejezdu místo nebelovské poetiky nebylo nic... Nechme to snad raději na řidičích, než věřit závorám a Nebelovi. A nebo koupíme za pár tisíc pitomé elektrické zařízení, které se nesplete a Nebela pošleme na rekvalifikaci? Ale ne - to je přece asociální...

Jak zabít kulturu start-upů? Financujte ji státem!

Česko je prý s financováním start-upů pozadu a chce jim proto rozdělit až 2 miliardy. Jsem zvědav, kolik v naší kultuře státního zvrhlého úředního humoru vznikne účelových start-upů "naposilkovaných taxikářů ze solárka". Zda to doteď ideově neposkvrněné start-upové scéně spíše neuškodí, aby jméno "start-up" nezískalo podobně jako jméno "podnikatel" nespravedlivě negativní konotace.

Komunita versus

Komunita kolem autonomního centra Klinika má objekt opět vyklidit. Nechápu. Říká se jim squatteři nebo anarchisté, ale v zásadě se jedná o normální lidi (často od rodin), kteří chtějí klubovnu. Místo, kde se můžou scházet, zevlovat a odpočívat, a nebo podnikat něco, co všem zúčastněným prospívá. Místo, které přispívá k tomu, že lidi jsou aktivní, nikoli pasivní. Místo, kde se můžou realizovat, aniž by byli nuceni "konzumovat". Být kreativní, aniž by podléhali hodnocení cizím žebříčkem.

Komunita. Nikoli skupina, kam chodíte splynout s davem, ale skupina, kde se realizujete tím, že můžete sdílet s ostatními, Trochu hipísácké slovo, ale zvykejme si. Skupina lidí kolem určitého zájmu dokáže často vyprodukovat větší hodnotu než bezvadně řízená firma a tuplem větší než státní instituce.

Osobně nejsem komunitní druh člověka. Mám hrany, o které se ostatní pořežou nebo je musím skrývat pod kabátem tolik, že nejsem vidět vůbec. Ale poznal jsem již několik komunit a vím, že tahle uspořádání dávají svým členům dobrý pocit a produkují úžasné kreativní věci. Kolik úspěšných start-upů vzešlo z nejhoršího zevlování lidí, kteří odmítali šplhat po cizím žebříčku, z diskusí o ničem s lidmi, kteří taky takzvaně "zevlují".

Komunitu dává smysl podporovat. Nemusíte ji chápat nebo být jejím členem, ale to, že dělá věci, které sami neděláte, nebo vám jednou za půl roku udělá o půlnoci pod okny humbuk, není důvod ji házet jí klacky pod nohy nebo se ji snažit smazat z povrchu zemského.

Doky

Doky mají k dokonalosti Vyšehradu a Podolského nábřeží daleko. Přesto je tu množství kouzelných míst, nad kterými se tají dech.

Zvláštní svět dob minulých žijící ve svém opuštění prakticky uprostřed města. Žijící po svém, nikoli mrtvý. To obrovské, kdysi živené státním plánem, spí a pomalu zarůstá trním. Zaslepené vlečky, sklady s barevnými mozaikami, které by zasloužily cenu za architekturu. A v tom všem si hledá cestu svéráz doby. Pokoutní autoopravny, drobné podnikání, klubovny. Malý dnešní člověk proti velikášské minulosti.

Asi byste nečekali ŘOPík - bunkr nejspíš z dob první republiky nebo alespoň druhé světové.

Opuštěné jeřáby. Pražírna kávy, která nebesky voní. Že by sem lodě vozili kávu až ze zámoří? A lodě! Nikoli jachty, ale rezavé nákladní říční kolosy. Vítr, který se honí údolím řeky, naříká do jejich prázdných stěn. Na vše smutně shlíží náklaďáky z dálavy socialismu. Jiná forma krásy. Fascinace. A pořád jste, co by kamenem dohodil od spořádaných ulic Holešovic.

Parfém

Do vozu Metra vstoupil týpek s Hamburgerem od McDonalds. Neuvěřitelné. Vagonem se rozlila vůně, kterou tak důvěrně známe z prodejen rychlého občerstvení. A tehdy jsem uvěřil. Uvěřil jsem, že McDs svoje jídlo parfémuje nějakou návykovou voňavkou, aby bylo cítit jako hárající fena a říkalo: "Zakousni se. Vem si mne..." To přesně ten burger vždycky dělá. Hned bych vystoupil a šel si jeden koupit. A to i přestože již ve chvíli, kdy ho jíte, víte někde vzadu v hlavě, že vám moc nechutná. Taková malinká věc v papíře daleko v obrovském vagónu Metra plném lidí ve špičce. Takhle lákavě nevoní žádná dobrá restaurace. Ani steak, který si doma uděláte sami. Tvůrci konceptu McDonalds jsou geniální. Nezaslouží si protesty a zákazy, ale spíše velebení. 

Překvapení z čistě technické oblasti, která nikoho nezajímá?

Tramvaje Porsche ničí koleje a samy sebe a do Prahy se nehodí. Čekají na opravy za 100 milionů, říká článek HN, a tak raději nejezdí vůbec.

Ano, jsou to tramvaje bez otočných podvozků, zato s velkými převisy. Podobné se hodí do měst s dlouhými rovnými ulicemi, a také tam jezdí - viz. Berlín. Jen jsou lépe zkonstruované, protože německý výrobce s tím měl více zkušeností. A světe div se, kupci na východ nemají o použité Porsche zájem. Aby také měli. České tramvaje (v Německu již od dob socialismu nazývané "kolejové frézy") se totiž vyznačují velkými převisy - kraje vozu mají tedy velkou setrvačnost a tím při jízdě v zatáčkách vyvrací koleje. Všimněte si také, že v civilizovaných městech nejezdí řidiči s mnohatunovými kolosy do zatáček tak rychle. A na východě také ne, protože tam by na místních zkroucených kolejích neodjeli. Jen u nás je to jedno, koleje totiž stojí hromadu peněz, což je malá domů, a jen za těch 5 let, co jsem bydlel v Podolí, se Podolské nábřeží dělalo dvakrát.

To jsem tady psal jsa nachytřen mnoha odobornými zdroji již mnoho let nazpět a všichni to věděli. Jenom ne ti, kteří o zakázce rozhodovali. Já bych teď prosil místo kňourání nějaké trestní stíhání, protože plzeňská Škodovka tenhle stát ždímá už dlouho a je to krajně podezřelé.

Nový ostrov

Štvanice je pro mne novinkou. Opravdu nešikovně dostupný ostrov přeťatý magistrálou na ruce jedné. A nádherné pohledy na na řeku a Hrad na ruce druhé. K tomu milá hospůdka Vila s čilým kulturním ruchem a park, který není parkem, takže tam neplatí žádná pravidla.

Výhledy na bezdomovecké domovy pod širým nájezdem na most, které si s leckterým bytem ve výbavě nezadají.

Těším se, až na Štvanici v létě dopluji přívozem, který se jmenuje podivně nepoeticky Holka. Ve skutečnosti se jedná o zkratku Holešovice-Karlín. Doveze mne tam moje Holka.

Milé plus bylo, že nás ostrov při první návštěvě poctil krásným západem slunce.

Stíny

Lidé vzali minulou sobotu spravedlnost do svých rukou a to v minulosti málokdy dopadlo dobře. Od toho jsou tu nestranná policie, zákony a justice.

Snažím se tedy pochopit, co v civilizované zemi, která imigranta zatím neviděla, vede k takovému chování. A nemám teď ambici rozklíčovat, zda Islám nebo imigraci ano či ne.

Lidé berou věci do svých rukou a naslouchají extremistům a náckům, protože ztratili jistotu.

Ztratili jistotu, že mohou vyjádřit legitimně svůj nesouhlas či souhlas s tím, co se děje. Namísto toho evropská i česká elita hlásá nemastnou neslanou cestu, ale říká to nejistě, zdá se, že neví, kam národy dovede a nezdá se vědět, kudy tam. Vlastně jen omezeně reaguje na to, co se děje.

To logicky vyvolává obavy, že věci nejsou pod kontrolou, a z toho plyne pocit ohrožení a nutkání něco dělat.

Lidé také už dávno ztratili morální víru v elity - ano, věří politikům, že zvládnou zvýšit daně nebo snížit deficit, ale nevěří jim, že se řídí idejemi, podle kterých tak činí. Jak také mohou věřit? Vždyť celé dvě české politické garnitury se ukázaly být totálně zkorumpované. Logicky je pak těžké věřit směru, který nejasně vymezuje nová generace politických elit.

Nemožnost dění jakkoli ovlivnit vrhá stín i na způsob, jakým vedeme diskusi. Jedna skupina snadno sklouzne k tvrzení, že každý Syřan je primitivní terorista. Druhá tvrdí té první skupině, že odmítnutí imigrace je automaticky nacismus. Navzájem se posouvají do extrémů primitivního nácka a slepého sluníčkáře. Vzniká napětí, které snadno vede ke zkratovitému jednání.

Řešení není. Možná dávalo smysl již před nějakou dobou uspořádat státní referenda, co vlastně lidé v takové situaci ctějí, a pak se podle toho řídit. Smířit se s tím, že jako stát si buď zvolíme slepé sluníčkářství nebo primitivní náckovství. Ale aspoň to bude volba. Třeba špatná, ale naše. Ne něco, čím se musíme řídit, protože to řekl někdo, kdo není morální autoritou, a tudíž mu nevěříme.

Bez toho se snadno sklouzne k tomu házet zápalné lahve na ty, co to myslí dobře, podřezávat jiné za to, že vypadají jako muslimové, a zároveň označovat za politicky nekorektní všechny, kteří mají nezpochybnitelné právo nesouhlasit s imigrací a nestydí se říct to nahlas. Vždycky existuje více než jeden dobře zdůvodnitelný názor na tu samou věc, a proto se vyplatí vzájemný respekt.

Aqualungova druhá mýza

Troufám si tvrdit, že přítele Aqualunga znám tón po tónu. Když se mi nedávno dostal do rukou nový stereo mix z roku 2011, nestačil jsem ani poslouchat.

Původní zdrojová nahrávka byla údajně zaznamenána nekvalitně, a tak veškeré digitální remastery vždy zněly hodně omletě. Tento remix je ale poprvé perfektně vyčištěný - má i rozumné výšky, hloubku a dynamiku. 

Tím to ale nekončí. Mnoho věcí autor remixu předělal. Úvodní skladba zní drsněji a Cross Eyed Mary má zase tak výraznou přidanou basovou linku, že si nejste jisti, jestli to není nějaká metalová předělávka. Jinde jsou zas lépe slyšet stupnice Andersonova sarkasmu a sem tam uslyšíte nástroj, který dříve splýval s davem.

Prostě... i 45 let stará deska dokáže ještě překvapit, když si někdo dá práci.

Více zde.

Zbrusu Nový zákon

Bůh žije v Bruselu. Je to zmrd... tak začíná belgická komedie Zbrusu Nový zákon. Lehce dojemná, lehce kýčovitá, plná prvoplánovitých paralel. Přesto mne dojala a pobavila na úrovni. Doporučuji všemi pěti se sklenkou lehkého Sauvignon Blanc :-)

Detail na CSFD,

V prsa se bíti...

Včerejší E15 se rozplývá nad faktem, že ICT (informační technologie) má vyšší podíl na přidané hodnotě ČR než v Rakousku. To je sice pěkné, ale neradujme se předčasně: Máme velmi nízkou přidanou hodnotu v jiných odvětvích, protože jsme lehce podkapitalizovaná montovna. ICT, které automaticky přichází s o něco vyšší přidanou hodnotou, si tak snadno získá vyšší podíl na celkových číslech. Německý průmysl má tak sice "zaostale" vysoký podíl, ale je to průmysl, kde se drží vývoj, top technologie a kapitál. Co byste měli v ČR raději? Vývoj "průmyslových ruchadel značky BMW" nebo montovny jakési "top značky" a k tomu nějaká ta datová centra?

Vedle toho země závislé na vývozu ropy žádají o finanční pomoc, kvůli nízké ceně této suroviny. Přitom se leckteré z nich ještě nedávno prsily honosnými akcemi. Pokud ta pomoc bude spočívat v pořádně zúročené půjčce, nejsem proti.

No a k tomu máme v ČR rekordní růst a stále sekáme dluhy. U nás v bankovním socialismu jsem už víckrát slyšel zajímavý názor, že stát by měl mít rozumnou míru zadlužení. Tak to ale není. Dluh v byznysu slouží k vytvoření pákového efektu. Peníze si půjčíte levně a dáte je obratem do něčeho, co naopak vynáší hodně. Tím se vám vyplácí si až do určité míry pořád levně půjčovat. Jen musíte mít způsob, jak zjistit, co je dobrá investice. Ale pokud vím, náš stát si půjčuje na "chod", nikoli na výnosné investice. A pokud by někdo namítal, že je tam dobrý úmysl, řeknu jen, že zcela dozajista nikdo neměří, jestli se ten dobrý úmysl zúročil ve prospěch daňových poplatníků.

A proto... "Chrocht!" řekl a dopsal řádku bankéř, který se zadarmo narodil do duchaplné rodiny a relativně stabilní, vyspělé země.

Estonský román

Jsem přečetl jedním hltem. Ostatně, hra s formou má často víc do sebe než obsah. Takže román naruby, který vypráví literární postava o svém autorovi, je něco, co mne prostě muselo potěšit. Navnadím vás a řeknu už jen, že nakonec literární výtvor vstoupí drze do světa autora a nechá tam svou stopu. Autor si ironicky hraje se svým hrdinou, hrdina s ním a oba s čtenářem. To vše velmi nenásilně, bez prvků intelektuální exhibice.

Birdsong, Pracovna, Vlkova

Poprvé na akci v Pracovně. Místní kavárna je moc fajn - klasické "hipstro", ale chutná tu a je příjemně. Co víc si přát? Možná aby to nebyl "dolní" Žižkov. Má svou poetiku, ale není to moje poetika. Poetika místa, kam jdete pít, podívat se s odstupem a nasát to, místo trochu pohnuté, ale ne místo, kde bych chtěl být každý den nebo bydlet. Opak Žižkova "horního", kde to je naopak pěkné.

Moc mile mne v Pracovně překvapila káva Birdsong (odkaz zde) i citrónový koláč a Knížka o kávě, kterou tímto vyhlašuji jako doporučený dárek :-)

Helitaxi? To hell...

Uber vyvolal rozruch kolem taxi helikoptér. V rámci jednoho filmového festivalu v USA je testoval a bylo mu to zakázáno. A já doufám tedy, že v Evropě to ani moc zkoušet nebude. Moje přání bylo vždycky žít výše nad ulicí, abych unikl hlomozu aut. Takhle ještě budu muset hledat místo dál od oblohy. Doslova by to převrátilo moje hodnoty... kéž by Uber zvolil nějaký revolučně tichý letoun a ne zrovna vrtulník!

Trochu temné hudby

Asi budu poslední, kdo se vyjádří k Davidu Bowiemu. Tedy... nebýt té publicity, ani bych nevěděl, že odchází takový velikán. Na druhou stranu měl vždycky můj respekt, že vystřídal takové množství stylů, ve kterých nahrál plno příjemných desek, inspiroval tolik lidí a ještě k tomu stíhal zároveň minikariéru u filmu. Ale netušil jsem prostě, že si ho svět takto všimne.

Opravdu poslední deska Blackstar je parádně temná. Ale není to deska, kterou chcete poslouchat mezi lidmi. Chcete se zavřít a být sami. Zato jsem díky ní objevil lehce světlejší temně laděné desky berlínské trilogie natočené společně s Brianem Eno Heroes a Low a oblíbil jsem si je. Atmosféra uzavřeného města, které chtělo žít, asi musela sálat nějak takto. Doporučuji! A těším se na třetí z řady - Lodger. Schválně jsem si ho nechal stranou.

Když už hraji na temnou strunu, poslechněte si raději formaci Tindersticks. Kolega doporučil jejich první desku (zde) a je to perfektně večerní hudba. Zátky zase samy vyskakují z lahví červeného. Těžko říct, do které škatule to zavřít. Pokud jsem vás někdy nutil do Laneganovy Bubblegum, tohle jde dál - bohatá textura, ale přitom lehké a temné jak kožich černé kočky. Méně rock, víc psychedelie (vědomí se rozpouští na dně sklenky), více "šansonu". Jsem zvědav na další desky.

Vzpomínky na Myanmar

Ach ty první kávy v novém bytě. V mlýnku mi zrovna přistál Myanmar z Ebelu a perfektně mému kávovaru sedl. Až mne překvapuje, jak dobrou kávu umí několik let starý domácí kávovar vykouzlit!  Možná je ta chuť právě tak bohatá, jako jsou vzpomínky na tuhle na první pohled špinavou chudou zemi.

Ta se mi připomněla v posledních dnech již potřetí: Poprvé to bylo, když napsal jeden z nejšílenějších cestovatelů a vůbec lidí, které jsem v Myanmaru a vůbec kdy potkal, Ashwin, a podruhé, když jsem spatřil reportáž o "první elektrické tramwayi", která brázdí ulice Yangonu (Rangun). Karnevalově barevné kloubové vozidlo technicky působí, jako by ho po sobě nechali Britové...   

Ale... ohlédnutí číslo 2

Ale zároveň to byl opravdu bezvadný rok. Stihl jsem svatbu, sestěhovat se s ženou, být užitečný v nové práci, narodilo se miminko, prodali jsme jeden byt a koupili a zrekonstruovali nový byt. I nadále se učím nové roli - být otcem. Byl to opět rok bohatý na změny a já jsem si to celé užil.

A proto díky všem, co jste stáli při nás a pomáhali lidsky, fyzicky nebo finančně nebo prostě byli u toho.

Bylo to bezva!

Pohled zpět na rok 2015: Jak LB zabředl

Život s miminkem trochu zpřehází priority. Je to vykoupeno pocitem absolutního blaha z přítomnosti miniaturního nedopečeného člověka. Samo o sobě to není takový třesk, ale když se k tomu přidá rekonstrukce bytu a Vánoce, zabředávám, přátelé.

Ne že by podolský byt nebyl dokonalý. 52m2 s dokonalou dispozicí je pro život páru i s miminkem postačující. Ale má to plno ale. Kde mají spát rodiče, kteří přijedou na návštěvu z Hradce? Celé Podolí a Vyšehrad je jeden velký park, prodloužený obývák a balkon, nicméně jen s omezeným soukromím. A nejlepší ateliér manželky je ten, do kterého se nemusí dojíždět. Takže jsme shledali, že nám nejspíš opravdu chybí jeden pokoj a balkon. No a tak jsme se jali hledat nové hnízdečko.

A našli jsme poměrně rychle. S prodejem a koupí bytu je nějaká práce (znovu mne to překvapilo), zvláště pokud kupující dělá problémy. A tak se všechno dostalo do skluzu - původní plán se stěhovat na podzim se protáhl na stěhování do Vánoc. A znovu se ukázalo, že většina realitních makléřů ani tady nepřináší žádnou přidanou hodnotu - co si nezařídíte sami za vás nikdo nevyřeší, bohužel ani za ty peníze, které si účtují.

Do toho všeho je člověk ale především v euforii a z miminka, chce si ho co nejvíc užít, a zároveň se snaží být stále na blízku - novorozeně a šestinedělka vyžadují určitou péči. A tak jsem si to celé užíval a nějak jsem tedy skoro zapomněl sportovat.

Vedle časového skluzu se ukázalo, že vlivem konjunktury jsou ověření řemeslníci k dispozici ne na podzim, ale až další rok, a nebo mají plánovanou operaci či jiné zdravotní problémy. Vybraný byt bohužel dával smysl jen po přesunu kuchyně do průchozího pokoje a také plynový kotel z roku 2000 nám nedával právě velkou jistotu. Úpravy prostě byly nutné. A tak hned po zapsán do katastru začaly nekonečné návštěvy s řemeslníky a firmami. Brzy ráno nebo pozdě večer po práci.

Stěhování bylo fyzicky náročné, ale šlo. Zato pak rekonstrukce byla nářez: Přes den v práci a každý druhý den ráno nebo večer v bytě, denně hodina na telefonu a vyřizování na internetu. Do toho mytí, tahání krabic atd. A to se táhlo dobře měsíc. A tak si tělo řeklo: dost! A ruplo mi v zádech. Čímž se vidina stěhování před Svátky rozplynula jako kouř z cigarety.

Nu a najednou je tu prosinec a s ním i svátky stresu a materialismu. Vše uzavřít, nakoupit dárky a pak se dva dny tvářit, že je jakoby pohoda. Přátelé - já to prostě nikdy neuměl a neumím to. Už jsem se nějak povznesl nad povinnou silvestrovskou megaparty, ale Vánoce pořád ještě neumím. Letos to nakonec nebylo v duchu "přejídání" jako loni, ale zase se to na mně po Štědrém dnu podepsalo v podobě nemoci. A jako dárek mi letos firemní aplikace smazala komplet obsah telefonu, což je v dnešní době paralyzující. A tak tu teď sedím, K.O., a mám zase chtě nechtě konečně chvíli čas ťukat na blog.

Ale nechápejte mne špatně. Jsem šťastný jako málokdy předtím, mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, a kteří mi pomáhají, a navíc se každý den mám na co těšit. A to vždycky tak nebylo, i když jsem možná měl ruce volnější.

Poučení pro příště? Místo makléře vše řešit sám a raději dát peníze za právníka. Už neprodávat žádné byty - hypotéční limit zaměstnance je gigantický a stát z vás na daních při prodeji odere desítky tisíc, na jejichž ušetření se lopotíte několik let. Nic nedělat pro časovým tlakem - to vždycky stojí peníze, protože nejrychlejší dodavatel není nikdy nejlevnější a může si diktovat podmínky. Vánoční dárky řešit v září. A hlavně: Za každých okolností si nechávat čas na sebe. I když je toho hodně, nikdy nevynechávat sport a odpočinek. Tělo i mozek prostě potřebují údržbu.

A všem šťastný nový rok!

Hudební objevy kolem Vánoc 2015

S miminkem často preferuji ticho. Dokonce si z toho už i pískám falešně. Přesto se ale najde muzika, která mne v poslední době hodně potěšila.

Kurt Vile si mne získal deskou b'lieve I'm goin down. Jednoduché rytmické kytarovky, dobré nápady, neotřelé pojetí, poctivá práce, ale nijak vydřená - velmi svěží, příjemné na poslech a bez hluchých míst. A čemu že se to podobá, abych vás naladil? Právě že ničemu, a proto je to dobré. Jednoznačné doporučení!

Třetí deska mladé kapely Everything Everything Get to Heaven má místy neotřelý teatrální výraz. Tak trochu další noc v opeře, ale značně jízlivější. Hned první skladba To the Blade prořízne ticho a promluví do duše, a pak už se vezete. Hledáte ale poučení z celého příběhu, jenže celkový dojem je nějak slabší. I tak ale doporučuji pro všechna silná místa.

Nová deska Davida Gilmoura Rattle That Lock mi rozhodně nezarezovala tolik jako comeback na On an Island, ze kterého bylo cítit mladistvé nadšení starého umělce, který se k hudbě vrátil po dlouhých letech. U novinky se opět jedná o poctivý kus starého řemesla. Především od začátku až do konce je příjemná a zábavná na poslech a má i svá velmi silná místa. Je to přesně to, co byste od Davida čekali, ale na druhou stranu mi díky tomu ani nic neutkvělo v paměti.

Navrch huj, vespod...?

To jsou Holešovice. Po povodních opravené ulice, úhledná stromořadí, opravené fasády, plastová okna.

Některé dvory jsou jak zenová zahrada (náš blok), jiné za pěknou tváří skrývají poklady industriální éry.

Brdy - access permission granted

Zpráva, která při pondělku potěší, je, že do středních Brd můžeme od nového roku na bajku legálně. Armáda prostor opustila a vyklidila.

Ze začátku to navíc bude správně syrové... Bez značení a stánků s párky. Celá oblast navíc bude CHKO, což sice nic neznamená, ale je to aspoň jistý příslib, že by se tam nemusela stavět chemička.

Zpátky do špíny

Dnes jel vlak pozdě, pak autobusák vyrazil na špatnou linku, otáčel se v křižovatce, zůstal trčet v zácpě, a já nestihl doktora a neměl se na co vymluvit. Jednodušší totiž je říct rovnou: "Dobře jsem se prospal a teď zkouším, jestli mě přesto vezmete." To zní aspoň upřímně.

A tak, jakkoli je to v domečku v zeleni za městem s láskyplnou péčí idylické, těším se paradoxně na svoje tramvaje, metro a špinavé chodníky.

Palte, dokud to jde!

Nikdo věrohodně nedokáže, co přesně vedlo k sestřelení ruského bombardéru, ale v době, kdy je v Evropě tolik jiných problémů, tím Turecko nikomu neprospělo. Rusové by byli hloupí, kdyby zaútočili na vojensky tak silnou zemi. Nic by jim to nepřineslo a ještě by asi (jako vždy) prohráli. Proto si myslím, že to bylo zbytečné, že to Turci neměli dělat, a že na tom něco smrdí...

Kávová (ne)kultura?

Nedávno jsem na FB poustoval povedený komiks o kávovém hipsterovi a kouzlem se zmizením piccola. Vždycky, když o něj znovu zavadím, se musím smát.

Aktivitu Piccolo neexistuje (zde) už asi také zaznamenal leckdo z vás. Líbí se mi jejich motiv - "jde především o chuť kávy".

Komix tak trochu naráží na ty, kteří rtuťovitě zaměňují snahu o dobrou chuť kávy se snahou vymýtit "piccolo" jako nějaký nešvar, protože v Itálii se takový výraz pro espresso prostě nepoužívá. Právě ale ten název má v sobě ale cosi hezkého. Je to kus "lidové kávové kultury" - to neglobalizované, místní, co se prostě uchytilo jako unikátní společenský konsenzus - všichni to používají a všichni ví, co to znamená. A proto mám to "pikolo" vlastně rád.

Tak jako rakouské alpské boudy už dávno přešly na dobré espresso, ale přesto se stále říká "malé černé" a ve Vídni říkají kapučínu melange, tak my v ČR máme naše pikolo a "preso" je naše místní "americano", kdy se ovšem dodatečná voda nedoplňuje zvlášť v konvičce, ale prostě se prožene hlavicí kávovaru.

A je na nás "místních" se snažit, aby pikolo bylo dobrým espressem - z kvalitní kávy, kvalitně udělaným a servírovaným přátelskou obsluhou, která nepoučenému cizinci drobné nedorozumění ochotně vysvětlí - a nejlépe se ještě dopředu ujistí, zda nemyslel tím espressem náhodou pikolo :-) "...aaah, mein lieber Herr, Sie meinen Pikkollo..."

Stát bez pravidel

Jako úředník mohu na vlnu nenávisti vyvolanou teroristickým útoky říct jen jedno: Evropa neselhala morálně, ale v nastavení a dodržování pravidel. A dávám za pravdu kritikům Schengenu: Schengen nefunguje v krizi.

Čekal bych jednoduchý, ale pracný postup: zavést robustní proces a účinné kontroly. Odbavovat uprchlíky rychle a účinně, být uprchlík-friendly. Umět říkat ne. Kdo si sedře otisky prstů, ven. Kdo se již uvnitř prostoru odmítá identifikovat, ven. Popsat pravidla v jazyce uprchlíků. Byt exemplárně ostrý, protože když se rozšíří zmínka o chaosu, je pak už těžké zpětně šířit kulturu pořádku. A v konečném kroku, až příliv poleví, polevit taky v utahování matic. Moc pořádku totiž znamená ztrátu osobní svobody. No a v neposlední řadě, ovládnout mistrovství repatriace, když nepokoje pominou.

To, že jsme nechali migrantů potupně čekat, abychom je pak všechny chaoticky vpustili, je snad ještě horší, než úplně zavřít hranice, případně je rovnou naopak všechny pouštět. Ukazuje to chaos a slabost.

Myslím si, že strach ze selhání schopnosti udržovat pořádek je taky hlavní motiv nenávisti vůči migrantům. U mne osobně dominuje strach z chaosu. A je myslím oprávněný. Proč odvádíme takové daně, když stát neumí zajistit základní hodnotu - bezpečí na svém území?

Řešení je jednoduché, byť velmi pracné: rychlá revize pravidel a obnovení pořádku v Schengenu nebo obnovení státních hranic a udržování pořádku v jejich rámci. Cokoli mimo nebude fungovat, protože ať si zvolíme jakoukoli cestu, bude nám to jako Evropě k ničemu, pokud ji nezvládneme uskutečnit. Dobré rozhodnutí, které jsem neuskutečnil, se nepočítá.

Tedy znovu: je mi jedno, zda osobně dáváte migraci zelenou nebo červenou. Já dávám vlažnou zelenou, ale když vaší volbu neumí stát vykonat, je to jako žádná volba. Jsou to jen slova. Ostatně... Jako i tento článek.

Coming home

V Podolí jsem nebydlel dlouho, ale od minulého roku, co jsem se usadil v Praze, jsem ho miloval každým dnem víc. A náležitě jsem si tu každý krok po ulicích užíval. A moje žena, která vůči němu byla zprvu skeptická, na tom nakonec nebyla jinak.

O to víc se mnou samozřejmě cloumá myšlenka, že se mám jít stěhovat do Holešovic, protože na větší byt v Podolí nemám peníze ani dluhový apetit. Z vesnice do města. Z riviéry do doků. Ze skal a kopců na placku. Z usazeného rybníčku do řečiště změn. Z kompletně zrenovovaného bytu do pouze narychlo upraveného. Něco mi šeptalo, že jsem možná udělal chybu.

Ale jak se v budoucím bydlišti objevuji častěji, už se začínám těšit. Moc. Kdykoli vidím skrze kaskádu dveří prostorné a světlé místnosti nového bytu, staré dubové parkety nebo obrovské rohové okno, kdykoli stojím na balkóně a přestavuji si, jak usrkávám kávu v ranním slunci, těším se jak na Ježíška a už ani trochu nelituji.

A ulice Holešovic jsou svérázné. Nějak mi nostalgicky připomínají německá města, možná trochu z Vídně: všechno tipťop opravené, rovinaté, pravoúhlé, plné zrenovovaných doků a skladů hned vedle honosných starých činžáků, proložené brutálními novostavbami studenými jak čumák. Speicherstadt? Břehy Sprévy? Kdepak! Holešovice.

A ta příchuť změny! Jestliže Podolí bylo dokonalé a změny tu vedly jen k horšímu, Holešovice mají k dokonalosti daleko. A leccos je tu tak mrzuté, že skoro každá změna něco zlepší.

Prostě... těším se domů a na dny tam prožité! A přál bych si, aby se tam líbilo i těm dvěma :-)

Hrdinství? Kde? Jaké hrdinství?

Informace umí být tíživá. Naložit s ní správně je hrdinství svého druhu.

Co když se vám stane, že jako konzultant pracujete pro banku, která je sice mrtvá, ale navenek se jí daří pudrovat, takže působí ještě živě? Jste placeni za to, že jí rozdýcháte tak, aby jí regulátor nemusel dát ránu z milosti. Je to práce jako každá jiná, a protože si váš boss myslí, že se to povede, nijak to sami nezpochybňujete. Místy vám vrtá hlavou, že by bylo správné říct to regulátorovi - co když mlčením jen zvyšujete výslednou škodu pro střadatele a daňové poplatníky. Půjdete a řeknete to úřadům? Nejste sami, kdo to ví. Neví to sice každý, ale rozhodně to ví dost lidí. Dokonce jste to třeba řekli kamarádovi u piva. Nikdo to ale úřadům neřekne. Všichni vlastně docela věří, že se to spraví. A ta banka pak třeba zkrachuje o dva roky později.

No a stejně je to s Volkswagenem a s dalšími korporáty. O tom podvodu s měřením tam určitě vědělo plno lidí. Nikdo ale nešel a neřekl to.

Je to paradoxní - ve chvíli, kdy znáte informaci, která korporát může položit, a která by vlastně měla být dost tíživá, protože byste měli mít dilema, zda krýt zločin nebo ne, si zpravidla ani neuvědomíte dopad svého nejednání. Není žádné dilema. Věci jsou tak nějak... v pohodě.

Humbuk kolem VW?

Nechápu ten humbuk kolem VW a nesouhlasím s ním. Když u jiného výrobce aut zjistí hromadnou závadu brzd, která může ohrozit život, padne rozumná pokuta, závada se napraví, oběti odškodní a jde se dál.

Zato když Volkswagen zkresluje emise svých turbodieselů, je najednou oheň na střeše. Hrozí o mnoho větší pokuty a možná až bankrot značky. Proč zrovna kolem toho taková hysterie? Všichni přece z praxe víme, že hodnoty spotřeby a emisí, které výrobci uvádějí jsou akademické. A z reálu víme, že diesely kouří a hlučí více než benzínové motory, tudíž nemohou být tak čisté, jak se uvádí. Certifikovali jsme je veřejně, všichni to víme, a proto s tímhle uměle nafouknutým humbukem nesouhlasím. Dost možná bych si myslel, že je za ním nějaká konspirace značek, kterým VW leží v žaludku.

Na druhou stranu, abych nemusel vyslovit jednoznačný názor, to docela chápu: Závada na brzdách není úmyslná, zato podvádění při měření emisí rozhodně úmyslné je. No a VW svým na papíře neporazitelným turbodieselem nespravedlivě dlouho porážel jiné giganty motoristického průmyslu. Dozajista tak docela změnil mapu motoristického průmyslu, leckomu nespravedlivě způsobil trable, a je jenom spravedlivé, že velké pokuty tu mapu zase pěkně změní v jeho neprospěch.

No a říkám si, kdy dojde na můj diesel z jiného koncernu. Mám sice lapač pevných částic, ale když na to dupnu, nechávám auta v zrcátku v oblacích kouře. A to je auto málo jeté, servisované a v dobrém stavu. Nevěřím, že mé auto je tak ekologické, jak se uvádí v oficiálních dokumentech...

Psát a nepsat

Někdy si říkám, že sem na blog píšu tak přízemně. Byl jsem na procházce s miminkem. Nerozumím humbuku kolem Řecka. Bude se mi stýskat po Podolí. Řeším hlubokou otázku bytí. Vyřešil jsem ji dočasně. Je to všechno pravda, ale... říkám si proč? Kam se poděla fantazie a nadsázka? A není to ten samý důvod, proč už nepíši básně a povídky?

Chtělo by se říct: Píšeš život, který žiješ. Jenže o tom to není. Člověk nemusí žít bouřlivý život, aby mohl psát s určitou autorskou nadsázkou. Alespoň když jsem ten bouřlivý teď nějaký rok zpátky vedl, nic zajímavého jsem nenapsal.

A přitom mne témata napadají. A vím, že kdybych je jenom prostě zapsal, bude tam fantazie a vlastní přidaná hodnota - něco, co povznese prostý popis situace na příběh v mysli čtenáře.

Problém je tedy především v tom, že se bojím do toho jít po hlavě. Bojím se závazku. Bojím se konečně si sednout a začít psát. Cítím, že to je další břímě. Hodina v průměru ze dne, který jich má jen 24 a 10 z toho pracuji se vším kolem a 10 spím a zajišťuji své potřeby. Hodina ze 4 hodin, které mi v životě každý den zbývají.

Možná je to i protože jsem v životě začal psát mnoho nových skutečných příběhů. Začal jsem mnoho nových závazků, které mne naplňují.

A všechno by to bylo OK, kdybych necítil, že si tenhle střípek do mozaiky dlužím přidat. Bez něj nebude kompletní. Roztáhnout křídla a skočit po hlavě z balkonu do prázdna na náměstí před sebou. A konečně napsat něco víc, než jak se zrovna má a o čem přemýšlí LB.

Procházky s miminkem

Vždycky jsem se rád toulal ulicemi měst a nasával jejich atmosféru a příběhy místních. Nevyjímaje Prahu, která patří mezi města nejkrásnější.

Jako taťkovi s miminkem se mi otevřela úplně nová perspektiva spojující příjemné s užitečným. Užitečné je, že kluk nechá mámu nadechnout a nekřičí, a příjemné je, že já si ukojím své samotářské a chodecké touhy.

A tak jsem znovu šokován, jak je okolí Vyšehradu krásné. Ať už Podskalí, Nusle, Folimanka nebo pevnost samotná. Pevnostní a obranné zdi obklopené parky a skupinami honosných činžovních domů. Stará železnice. Výhledy. Prudké zapadlé uličky. Hospůdky a kavárny pod letitými stromy. Řeka. Popravdě: Pražský hrad na mne posledních pár let nepůsobí jako duše města. Architektonicky a urbanisticky je centrem, ale duší Prahy je pro mne tajemná a krásná vyšehradská pevnost, kolem jejíchž mohutných stěn se shlukují legendy i pražané.

Ale hlavně opravdu tolik zeleně. Zdá se, že před druhou světovou válkou se sázely parky a stromořadí tak intenzivně, že ani dnešní úplná ignorance vůči zeleni, nestihla dědictví minulých dob rozředit.

S miminkem se dá jako při meditaci jít důstojnou chůzí. Tím, že cíl je být venku dlouho, nikam nespěcháte, ani nesměřujete. A tak vám nevadí ani bariéry. Prostě je 200 metrů obejdete. A meditujete - máte mnoho času na přemýšlení. Je to velmi inspirativní. 

Ptáte se, co jsem vymyslel?

Nic, samozřejmě. A v tom je to kouzlo mozku dospělého muže - dá se při procházce pustit na volnoběh nebo zcela odpojit.

Klíčové zjištění nakonec je, že kočárek s otočným předním kolem a kotoučovou brzdou jako u bicyklu se dá ovládat jednou rukou - a to i tou poškozenou. S kopce i do kopce. Druhá ruka pak zbývá na mnoho příjemných činností: třeba na pití piva. Nebo na jedení zmrzliny. Na telefonování známým. Na pití kávy.

Po procházkách z Podolí se mi bude stýskat.

Grexit. Mediální fikce?

Mohl bych se tvářit, že tomu jako ekonom rozumím, ale nebudu lhát. Neviděl jsem nikdy žádné statistiky. Nehledal jsem je.

Přesto mám pocit, že je celá kauza s Řeckem fraška. Někdo nebo něco nám ji servíruje jako chléb a hry, ale ve skutečnosti se za velkého křiku médií skrytě někde odehrává něco jiného.

Fakt je, že řecká krize se odehrává s železnou pravidelností dvakrát až třikrát ročně podle stejného scénáře.

1. Vždycky je tu zaručený důvod, proč teď zrovna už musí Řecko úplně zkrachovat. A vždycky je to jiný důvod, aby to vypadalo, že teď už to rozhodně bude.
2. Německo a další věřitelé se vždycky tváří jak pyšná náctiletá princezna v růžovém přiléhávém tílku. O co víc se mračí a ofrňují, o to raději nakonec Řekům vždycky "dají" další peníze.
3. Renomovaní ekonomové vydávají analýzy, že ať se stane cokoli, v podstatě kromě Řeků nikdo až tak moc bit nebude. A občas někdo z nich pro osvěžení napíše katastrofický kontrapunkt.
4. Mezinárodní měnový fond se vždycky tváří jako drsný rozhodčí celé hry. No a co?
5. Vždycky to graduje, je to drama, jsou toho plné noviny.
6. Vždycky se rojí xenofóbní vtipy, podněcuje se nenávist a plno těch hodných má možnost hájit vesmírnou spravedlnost.

Ale celé to nějak nikam nevede a pořád se to jen několik let opakuje. A tak se jenom sám sebe ptám: Proč? Musí tu být přece někdo, nějaká instituce, firma, jedinci nebo skupina, která za tím sleduje nějaký zájem, a jejímž cílem je za kauzou Řecka být neviděna.

A můj názor? Celá ta věc má v médiích důležitost noticky někde v ekonomických zprávách. 

Jako levičák Řekům rozhodně nepřeji, aby grexitovali a prošli si mechanismem ekonomického "narovnání". Odehrál se mnohokrát v jiných zemích a znamená jasných několik málo bolestivých let na dně, a teprve pak přijde kýžený rychlý růst. A věřte mi, že 3 roky v bahně jsou fakt dlouhá doba. Jako pravičák s citem pro zdravý rozum a spravedlnost si myslím, že by si tím měli projít. Jako jízlivej Pražák se těším, co bude - jak na Ježíška.

V neposlední řadě jsem proti všem, kteří mudrují, že Řekové jsou nemakačenkové. Taky jsem tam byl v roce 2008 a přišlo mi to tak. I leckterá fakta pro to hovoří. Ale hoď si kamenem, kdož jsi bez viny: Již více než dekádu tady my, přechytralí Češi, hromadíme jakožto stát dluh, zpravidla tempem desítky miliard ročně. Tvrdíme, že tím stimulujeme ekonomický růst, napravujeme strukturální nevýhody minulosti, a nebo zalepujeme díry dané chybějícími reformami, které ovšem nikdo nedělá a dělat nechce. Důvod se vždycky najde. V podstat si tedy jen chrochtáme na dluh a už neumíme zařadí zpátečku. Pak stačí mít Euro, jeden otřes a budeme tam, kde jsou Řekové. Takže než se budete vyvyšovat, vězte, že jako stát nejsme o nic lepší, a že každý z nás visí někomu fakt velké peníze... A že za to vlastně nemůžeme, protože tu není žádná politická strana, kterou bychom mohli volit, a která by byl schopná hospodařit s přebytkovým rozpočtem. Všechny strany mlčky počítají s tím, že si každý rok zase o něco víc půjčí.

Léto 2015 - bezvadný ročník

Užívám si každý moment tohohle léta. Užívám si, jak blízko jsou vyšehradské zahrady a výhledy, které pro mne někdo tak krásně upravil. Křupání písku pod botami. Dotek chodidel o dřevěnou podlahu doma. Teplý vánek. Stereo cikád a ptactva. Pohled do listů za okny. Každý pohled, každou grimasu maličkého syna. Každý její pohled. Zapadající sluníčko nad Smíchovem. Každý doušek vína. A všechny ty vůně světa, které mi alergie dovolí cítit.

Ne že bych teď nikdy nepochyboval - někdy je mi až trapně, že je všechno tak perfektní, a tak zadarmo. Že se nepřekonávám a neposouvám dále. Ne že bych se nesnažil, nepřemýšlel a neplánoval, ale jde to na rozdíl od doby minulé celkem bez trápení, a tomu jsem si ještě pořád nějak nepřivykl. Je zvláštní, že najednou mám konečně možnost kráčet pomalým krokem, a koukat nalevo a napravo. Možná bych i záviděl všem, co jsou v něčem očividně úspěšní. Jenže jsem plno roků jel na 110%, všude jsem byl, všechno jsem chtěl stihnout a všechno mít - a mít to perfektní - a ve výsledku se mi to vlastně nelíbilo. Jakkoli se to i celkem dařilo, nebyla to cesta, na které bych se dlouhodobě cítil dobře.

Ale o to víc se těch momentů víc vážím - cítím v kostech, že nebudou trvat věčně. A tak to tu nechávám jako bezvýznamnou noticku, že teď zrovna je dobře. Že v létě 2015 bylo dobře. Že to je dobrý ročník.

Ahoj Jáchyme :-)

Narodil se doma v Podolí v obýváku 29.6. v 11:02. Ideální synek pořádkumilovného bankovního úředníka - přesně 4 kila, přesně 50 cm, přesně v den 41+0, v kulatém desátém roce tohoto blogu, přesně dva dny od mého svátku a dva dny od narozenin svého dědy.

A je to pouhý týden s ním a přesto cítím, jak jsou každé dva dny úplně jiné. Mění se. Není čas ztrácet čas.

A tak vítej Jáchyme - přidávám ti na blog štítek "děti" a fotku nožičky, která tě celou dobu ponese na tvé cestě tímhle životem :-)