Mlsná setkání

V minulých dnech jsem měl několik osudových setkání, o která se s vámi musím podělit. S místy. Je to nošení dříví, psát tu o hospůdkách a kavárnách, ale tyhle jsou v něčem nad průměrem akových setkání.

Nejprve Gelato Puro na Výtoni. Tak výtečnou zmrzlinu jsem v Praze zatím neměl. Navíc je to příjemné místo s přátelským personálem - příjemná alternativa, máte-li dost klokotající Náplavky.

Druhé setkání je hambruger v Naše maso. Je to do určité míry stylovka, ale povedená,. Božské maso v obyčejné české housce s obyčejnou majonézou. Pěkně na stojáka v pasáži, pivo si sami natočíte z kohoutku do kelímku. A ještě celý grilovací repertoár k vyzkoušení. Jistě se vrátím.

Jelica. Srbská žena, která mi svou vznětlivostí na jednom dávném projektu nadělala hodně vrásek. Ale taky úžasná balkánská restaurace na Zlíchově. Už příjezd je epický - sedněte na loďku v Podolí na ostrově, doplavte se na Lihovar, a pak dojděte kousek pěšky. Ať už sedíte v sedničce nebo raději na lehce chaotickém dvorečku, koukajíce na řeku, skálu s kostelíkem a rachotící tramvaje, ten hlavní tahák, proč sem půjdete, je balkánská kuchyně pojata vegansky, raw... a nebo tradičně. Od každého je v menu dvoustránka. A kluci umí.

Nu a poslední je zahradní hospoda Na Zvonařce. Na ostrohu kopce nad Folimankou, Nuslemi, nad schody. Ve stínu gigantických starých stromů a honosných vinohradských činžáků. Tohle místo, jakkoli je samotná hospoda bezzubá, má vedle výhledu neuvěřitelné kouzlo osobnosti.

LB v očekávání

Ne nadarmo se říká být v očekávání. Docela trefný název. Jak se den D blíží, její bříško je pořád větší, slibně se vydouvá a občas legračně kope.

Se suchým panem konzultantem to dělá divy. Je to tak. Ještě nedávno jsem děti neměl rád a nazýval je trefně "to" nebo "ono". Teď mi přestává vadit dětský křik během proslovu nebo v restauraci a dokonce si přítomnost dětí naopak náležitě užívám. Najednou se vlastně těším jak malý kluk na Ježíška. Ale upřímně - ne že by ten proces nezačal už nějaký rok zpátky.

Čistě teď v očekávání ale pozoruji jiné změny. Najednou nemám v zadku osinu. Nemám potřebu stihnout toho víc, vyrazit ještě na kolo, vidět ještě tohle a támhleto. Najednou mne to táhne domů za těma dvěma. Zklidňuje to: Věci, které by mne jindy vytočily jsou najednou velmi relativní, ba až směšné. Ne že bych neměl ambice. Ne že by mne nebavilo pracovat. Ale najednou to není tak niterné. Najednou je důležitější láska k člověku, který se ještě ani nenarodil.

A jakkoli je to cynické, protože já ho tahat nemusím, je bříško k zbláznění sympatické a sluší jí. Skoro se mi po něm bude stýskat, až zmizí. Je fajn být fotr v očekávání.

Podolí

Tak mne čeká poslední léto a podzim v Podolí, a pak sbohem. Tahle svérázná vesnička uprostřed města, v klínu kopců a zároveň na riviéře mi asi chvíli bude chybět. Každé roční období (snad výjma zimy) je tu slastné, ale úplně mazlivá tu bývají jara a léta.

Kdysi bych řekl, že se tu zastavil čas, ale je to pravda? Přibývají hospody i obchody (důkazem je, že si můžu natočit výborné pivo přímo v přízemí baráku), jen letos přibyly dva domy, slyším víc ruštiny. Každopádně za těch 6 let, co se tu potuluji po ulicích, se mnoho nezměnilo, a i proto je mi to tu blízké.

Podolí, dříve Podol, poprvé zmíněno 1222 - několik domů, stráně, sem tam vinice. Roku 1783 bylo v Podolí 50 domků, jež obývali zelináři, zahradníci a rybáři (tolik Wikipedie). 1904 se otvírá tunel, 1909 se otvírá měšťanská škola, kde děláme schůze SVBJ. 1914 na úpatí Vyšehradu otvírá podolské sanatorium, dnešní Ústav péče o matku a dítě, aneb Podolská porodnice. Ve 20. letech se rozrůstá Podolská vodárna a tou dobou také rostou činžovní domy a vily tak, jak je známe dnes. 1956 se tramvaj přemísťuje z dnešní Podolské na nové Podolské nábřeží. 1949 až 1967 jezdí po Dolinách trolejbus na Pankrác. No a od té doby se krom pár nových domů vč. barvitých staveb v Brabcově a na Nedvědově náměstí nezměnilo skoro nic.

Uvidíme, co bude až se sem jednou vrátím...

Cinema Royal

Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

Fotr sní

Aby to neznělo tak, že nemám mokré materialistické sny:

V sobotu ráno u snídaně jsem si přečetl recenzi na novou generaci kabrioletu Mazda MX-5, a dostal jsem neodolatelnou chuť v tom jezdit. No považte, za 600 tisíc si lze koupit nějakou přerostlou dieselovou škodnou typu Superb nebo Mondeo, a nebo čistou esenci auta :-) Odkaz sem nedávám, googlujte.

A tak si říkám, co že ty rodinné kombíky nám fotrům symbolizují. Pro mne nudnou záležitost, která mi umožní dostat se z bodu A do bodu B, která stojí peníze a překáží na ulicích. Je fakt, že co jsem prodal kabriolet, mne řídit moc nebaví. Focus je fajn, hezky drncá, řízení na výmolech cuká, dvoulitrový motor táhne jak tank, ale je to šeď na n-tou. Přemísťování, frkání dieselu, neustále nové odřeniny od parkování na ulici. Nenahradí ten pocit, že sedíte pěkně nízko u země v autě, které se ani trochu nenaklání, v otáčkách mručí a při jízdě čechrá vlasy. Nemusí mít žádnou sílu, zrychlení ani vysokou maximální rychlost - tak jako nic z toho nemá ta nová Mazda. Je to prostě jen esence auta - přímočaré ukojení ega namísto masturbace :-)

Nedostatek?

Když jsem poprvé nastupoval do práce, říkal jsem si hrdě, že nikdy nechci být ten, kdo musí převracet každou korunu. A s napůl německým platem se to dařilo, pominu-li momenty rekonstrukce bytu či bezprostřední koupě auta. Byl jsem až nesnesitelně hrdý. Zpětně posouzeno.

Taky jsem tehdy ale pořád měl pocit, že si stejně nevydělám dost, abych si mohl koupit to, co doopravdy chci, nebo to, co vidím, že si jiní koupit mohou. Koupil jsem si plno věcí, které nebyly zbytečné a užil jsem si je, kdykoli byl čas a možnost, ale často jsem měl stejně pocit, že to není ono. Bylo to tak nějak napůl.

No a teď každou korunu převracím dvakrát, ale paradoxně mě to spíše osvobodilo. Nemusím řešit, co si koupím. Nejsem nervózní, že to není dost dobré. Najednou mi stačí jezdit na rozhrkaném kole a užívám si to úplně stejně jako předtím. Nechodím moc do restaurací. Nemám dvě auta. Když řeším, jestli si koupit Apple nebo rychlejší PC, jsem v klidu, protože vím, že si nekoupím ani jedno.

Ale mám čas. Mám čas čumět z okna. Mám čas sednout si navečeru na to rozhrkané kolo a svištět podél řeky. Mám čas jít na večerní kávu do města. Mám čas vonět vzduch nebo se jen tak projít někam delší cestou. Používat chodidla, ošlapat boty.

A závěr? Mít nedostatek vůbec není tak hrozné, jak jsem se bál, ale ještě lepší je být superbohatý a mít příjem, na který není třeba makat dlouhé přesčasy nebo ideálně vůbec, a pracovat jen pro radost z procesu a výsledku. Při současné situaci ale takový rozumný pasivní příjem mohu běžnými finančními operacemi dosáhnout teprve někdy kolem padesátky. A proto nechť zatím žije nedostatek! :-)

Den pes? Ani ne...

Dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa ukradli kolo. Vydrželo něco přes půl roku. K tomu došla káva v kávovaru a od oběda jsem se kvůli počasí cítil jako přejetý parním válcem. Černý den? Ani ne. Šel jsem se projít na Vyšehrad a potkal tam bandu sousedů a kamarádů a poprvé viděl malého Vaška. Dal jsem si jeden Gambrinus desítku a tou vší jarní květenou se rázem opil na c-mol. Navíc zloději nechali ve sklepě aspoň můj starý Favorit a ukradené kolo jsem koupil jen za 2500,-, čímž to finančně není velká ztráta. Takže to vlastně byl příjemný večer.

Jen je škoda, že teď nemám na čem jezdit, protože kupovat kolo na jaře je jako hledat jahody ve sněhu. No a kdybyste někdo na bazaru potkali tuhle starou otlučenou Fuji Outland, řekněte jí, ať se vrátí domů. Čekám ji s večeří. Bylo to fajn kolo.

Vosto5 na lehkou notu

Nedávno jsem zde chválil Dechovku divadelního spolku Vosto5 a ani tentokrát mne ansámbl nezklamal: Slzy ošlehaných mužů (více zde) je lehkonoze až něžně pojatá komedie o prehistorických lyžnících Hanči a Vrbatovi.

Komedie kombinuje neotřelým způsobem prvky loutkového divadla a činohry. Nevleze pod kůži jako Dechovka, ale vtipnými scénkami, výroky a gesty pobaví, aniž by se musela uchylovat k nízkému humoru nebo sprostým slovům.

I přestože působí místy (naschvál) až ochotnicky, odnesl jsem si velmi pozitivní dojem a můžu jen vřele doporučit každému, kdo má chuť na lehkou, distinguovanou komedii - hraje se opět v květnu.

Cyklojízda Blankycí

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil Velké jarní cyklojízdy (více zde), kterou pořádalo sdružení Auto*mat. Počasí se vydařilo, a tak bylo úžasné projet si některé jindy automobily obtěžkané ulice a následně pak i část tunelového komplexu Blanka pod Stromovkou.

Had cyklistů, kam až oko dohlédne, se vinul z Jiřího z Poděbrad přes Žižkov do ulice Koněvova, která se bez aut ukázala být velmi příjemným místem k bytí. Pokračovalo se přes Magistrálu, kde kola okupovala jeden pruh, Husákovým tichem, dále Chotkovou zatáčkou do Blanky, a nakonec přes Trojský most do Holešovic.

Musím smeknout před organizátory - zvádli bez jakýchkoli předpřipravených uzávěr perfektně "zašpuntovat" všechny hlavní i boční ulice tak, aby několikatisícihlavý peloton mohl nerušeně projet i po komunikacích, kde je ve všedních dnech všemu živému přístup zapovězen - k velkému vzteku beznadějně uvězněných řidičů.

Incidentů ale bylo relativně málo - svébytně situaci pojali tramvajáci, kteří vědomi své váhy, neohroženě vjížděli s mnohatunovými kolosy do davu cyklistů.

Zklámáním bylo chování samotných účastníků - např. absolutní neochota pouštět chodce, i přestože se jelo krokem, kličkování, které ohrožovalo jiné, a skákání mezi lidi na chodníky. Vše vyvrcholilo v Blance, kde se skupina jak utržená z řetězu nebezpečně rychle rozjela a došlo k několika zraněním (sám jsem potkal tři a jedno opravdu vážné). To jenom ve velkém kopíruje chování nás cyklistů v běžném provozu, kdy jezdíme na červenou, ohrožujeme rychlou a neorganizovanou jízdou po chodnících a pěších zónách sebe navzájem i chodce, a obecně porušujeme pravidla v zájmu toho, čemu říkáme "zdravý rozum". Nejsem zastáncem pravidel pro pravidla, ale chování nás cyklistů ve městě opravdu nemám rád.

I tak to ale byl nevšední zážitek, který rozhodně stál za to, a který jsem si užil.

A k čemu tedy Cyklojízda kromě pobavení slouží?

Sdružení Auto*mat se již dobu snaží poukazovat na to, že dělat svět pro auta přístupnější není cesta kupředu - obzvláště pak ve městech - a že optimalizace města pro auta znamená zpravidla omezení pro všechny, kdo zrovna neřídí (nezletilí, důchodci, lidé, kteří autem po městě z racionálních důvodů nejezdí). Za tím účelem pořádá osvětu a účastní se různých think tanků a projektů podporujících rozvoj cyklistiky (např. Do práce na kole zde).

Cyklojízda pak má hlasitě poukázat na fakt, že kolo je ve městě stále ještě považováno za podřadné a něco by se mělo změnit, a že problém opravdu netkví v tom, že Praha "má úzké ulice", nebo že je "hornatá".

Osobně myšlenku městského centra s omezeným provozem aut podporuji (sám jezdím rád autem, na kole, i MHD), nicméně právě u Cyklojízdy mívám trochu kopřivku. Nezměnila to ani moje účast na jedné z nich. Nemůžu se zbavit pocitu, že vyznění velkých Cyklojízd a chování účastníků není pro dobro věci pozitivní, jakkoli jsou takové akce potřeba (můj někdejší příspěvek zde je výmluvný - no comment). Snad to zbytek populace vidí jinak než já.

Sbohem!

Jak přijel, tak taky odjel. Pronikavě modrý stařeček s hadrovou střechou, který na nerovnostech roztomile vrzal a při sešlápnutí plynu mručel jak sporťák, ačkoli s tvrdošíjností odpovídající svému stáří odmítal na plyn jakkoli reagovat. Autíčko, které nějak tak rezonovalo mojí duši (trochu nóbl, trochu křáp). Instantní vítr ve vlasech, se kterým jsem si užil hromadu srandy.

Koupen za 28k, vylepšen za 52k a prodán ve věku 19 let za 32k. Ať žije pozitivní business case. Nechť tedy novému majiteli slouží. A nechť mně slouží dětská sedačka v turbodieselovém kombíku.

Ale ono vše zlé je k něčemu dobré - příště to bude Mazda MX-5 nebo BMW kabrio - asfalte těš se.

Gourmeta - druhý obývák?

Po dlouhých přípravách v přízemí domu otevřela hospůdka jménem Gourmeta, lákající nejdřív na stříbrnou espressomašinku a později i na dekoraci s nádechem Provence nebo možná obecně středomoří. Milí majitelé, kteří si plní svůj sen, příjemný koncept. Autentická káva, pivo, servírování, meníčko na místě nebo s sebou na dopřipravení - vřelý minimalismus, který ladí s Podolím tak, jak ho mám rád. Toliko první dojmy a informace. Budu to pozorovat a dám vám vědět :-)

Espresso a 85%

Co je denně spolehlivější než švýcarské hodinky?

Že si autor tohoto blogu vychutná šálek espressa a čtvereček vysokoprocentní čokolády v obýváku svého doupěte.

Budiž blahořečeny jednoduché požitky.

Předjarní filmový víkend

Jaro se blíží, a tak je čas na jízdu kabrioletem nanečisto - v obýváku s road movie. Interstate 60 je formálně céčkový, ale laděním a poselstvím magický film. Mladík v červeném kabrioletu má na vybranou mezi usedlou budoucností a nebo naivním snem. Zjišťuje, že když uvěří, zkusí věřit snu a dívat se jinýma očima, objeví třeba podivnou státovku číslo 60, která není v mapách a na níž leží ještě podivnější města. Vydává se na cestu a potkává celou řadu prazvláštních lidí. Milé, jednoduché podobenství. Na ČSFD zde.

Dojala mne ale taktéž Teorie všeho, životopisný film o geniálním vědci Stephenu Hawkingovi trpícím chorobou, která mu znemožňuje kontrolovat svou motoriku, a postupně tak ztrácí svaly i schopnost mluvit. Přesto ale žije naplněný život plný objevů, dokonce o mnoho déle než mu předvídali doktoři. Je to především díky lásce a síle jeho ženy, která to v rozhodující okamžik nevzdá. Podobně jako v Interstate se skrze dojemnou sérii momentů vine červená dějová linka: Když teorie matematicky přesně říkají, že je zle, nezbývá než věřit a s otevřenýma očima jít za svým snem. Ačkoli celkově se nejedná o nijak špičkový film, v detailech objevíte plno momentek, které nadchnou - stejně jako, jak kouzelně vědce ztvárnil Eddie Redmayne - jeho Hawking má silné kouzlo osobnosti. Na ČSFD zde.

Příjemná ale byla nakonec i všechna ta náhodná jarní setkání na Letné a ve Stromovce.

Mark Lanegan: Bubblegum

Kolega mi doporučil desku Marka Lanegana Bubblegum a já ji shledal jednoduše geniální.

Nejspíš vám ji ani nemohu doporučit - není úplně dnešní. Málo něžná, suchá jak probuzení s kocovinou, málo britpopová, místy zase zbytečně naivní. Takové syrové americké venkovské blues střižené jakou si modernou - upomíná na Johna Calea Shifty Adventures in the Nookie Wood (zmínka zde). Sám Lanegan zpívá hodně jako Tom Waits, místy tu zase najdete jakousi magii indiánského tance kolem ohně.

Vcelku poctivé staré řemeslo. Najdete na Spotify.

Mnichov

S ženou jsme navštívili Der Schmuck v Mnichově.

Mnichov je pro mne takové zvláštní zvíře. Je pravda, že jsem s ním měl zatím jen zvířecí interakce - znám ho pracovně, jako znuděné dítě, z Oktoberfestu, a pak za volantem vozu, když přejedu odbočku na městský okruh po cestě na hory nebo z hor, a vlasy mi vstávají hrůzou, abych bez plakety při bloudění nevjel do ekologické zóny.

Teď jsem ho poznal radostně, volnočasově a kulturně. Potkal jsem za tu dobu mnoho zajímavých lidí. A přesto je to něco, co šeptají ulice a domy, co mi nesedí. A ptám se proč.

Vidím tu určitou paralelu s Vídní - obě bohatá města v rovině. Vídeň je ale taková nějaká víc živá. Víc živelná. 

Ve Vídni spíše jeden bude koukat po výlohách a chodcích. V Mnichově po autech. Vídeň vzývá chodit po chodnících. Mnichov nikoli.

Chybí kolovrátkový kolorit, ač ani o kýč není nouze. Něco starosvětsky uslintaného, co ta Vídeň má. Příjemná malost. Mnichov je unyle velkolepý.

A nebo...je v něm určitá velikášskost, ne nutně velkolepost. A ač je mnoho budov menších než ve Vídni, více postrádají lidský rozměr, který Vídeň bezpochyby má.

Vidím i určitý protiklad s Berlínem. Lidé na ulicích v Berlíně jsou až pateticky individualističtí. Není to můj šálek kávy, ale přesto jsou mi nějak tak blízcí. Baví mne na nich ulpívat pohledem a poslouchat je. V Mnichově takové lidi na ulicích nepotkám. Lidé tu nějak tak až příliš zapadnou do řady.

Kde jsou všichni v pátek večer? Proč nechodí po ulicích opilí? Proč místo toho všude sviští naleštěná auta? Kde jsou v sobotu?

Ne, tahle návštěva, jakkoli byla krásná, můj názor nezměnila. V Mnichově bych pracovat ani žít nechtěl.

Spotify a Kasabian

Chtělo by se říct, že Spotify je jen další internetové rádio. Ono ani není nijak geniální, pouze dělá dobré věci dobře. A toho si cením.

Nechá vás poslouchat zadarmo, co chcete, jen to občas proloží nevtíravou reklamou, případně si můžete zaplatit, a pak máte k dispozici libovolnou hudbu také ke stažení off-line a bez reklam.

Vše je legální a Spotify (prý) dokonce už figuruje procenty v honorářích českému hudebnímu průmyslu. A tak můžete radostně poslouchat úplně, co chcete.

Nabízí appku na smartphony i počítače. Ovládání obojího je příkladně jednoduché. V Praze na LTE umí appka přehrávat ve velmi dobré kvalitě.

Někteří umělci s rádiem spolupracují. Důkazem toho je geniální akustická nahrávka starých známých Kasabian "Spotify Sessions" - zde. Doporučuji!

Vize budoucnosti a její stín

Kolega mi poslal odkaz na video z dílny Microsoftu, jak bude vypadat pracovní den za 10 až 15 let (zde). Dech beroucí. Čekají nás úžasné zítřky.

A jak se tak dívám na tyhle krásné šťastné lidi bezstarostně používající ty neuvěřitelné přístroje, na pozadí mi v hlavě běží obrázky prázdných dálnic, energetické krize, nepokojů a agrese přímo v ulicích evropských měst, afrických mas migrujících kvůli nedostatku vody, represivních opatření na udržení demokracie.

Běží mnou pocit, že to video ukazuje jenom tu hezkou půlku budoucnosti. Jsem už totiž jako Pavlovův pes - indoktrinován výborným filmem Die kommenden Tage z roku 2010 (ČSFD zde a trailer zde - doporučuji), kde hrdinové žijí v zlaté evropské kleci velmi blízké budoucnosti plné třpytivých technických vychytávek, které ale nedokáží odvrátit značně palčivější problémy.

Druhá věc je, že máme plno krásných technologií - nesmírný potenciál, který ale nevyužíváme. Nikdo totiž nevymyslel, jak na jejich bázi vytvořit produkty, kterým by lidé mohli důvěřovat, a které by zároveň byly finančně dostupné. Věřím tedy, že ty vychytávky z videa od Microsoftu budou, ale ptám se sám sebe, jestli pro ně budou existovat vychytané programy, které opravdu využijí jejich potenciál.

Jaro je tu

Venku je pořád sychravo, ale za Prahou už ze země lezou kvítky.

A tak si vlastně říkám, že jsem letos pořádnou zimu ani nezažil. Přesto se ale těším na jaro v Podolí a na procházky s kočárem a půllitrem piva po náplavce.

DJ Ventolin

Vypadá out jako by přijel z východního Německa roku 1990. Tancuje jako marťan. Hraje lehce zpátečnickou elektronickou hudbu. Učí na FF UK. Trochu hipster, protože hraje na samé analogové přístroje. Ne, to určitě nemůže být dobrá kombinace...

Naživo vás ale DJ Ventolin, týpek, který se jmenuje po spreji na rozdýchávání astmatu a alergií, přesvědčí o opaku. Má dobře spočtené, že když je něco tak out, až se to nevejde do hranic žánru, tak to z něj vypadne oknem a vrátí se to dveřmi tak, že je to zase in. A protože jsem ho naživo viděl, můžu za to dát ruku do ohně - a to jsem snobský suchar. Chce to jen a jen chuť na legraci.

Na stránce zde lze také stáhnout album Totem.