Jak jezdí Mazda 6?

Protože moje stávající práce nenahrává zkoušení aut střední a vyšší střední třídy jako ta předchozí, rozhodl jsem se, že si čas od času udělám radost, a nějaké auto si vyzkouším privátně. A přiznám se, že kritéria výběru mám dost různorodá. Nejvíc mne baví sportovně laděné rodinné kombíky, nebránil bych se ale ani něčemu, co je komfortní pro dlouhé cesty, a občas těkám směrem ke stěhováku typu mikrobus, MPV či gigantické sedmimístné SUV. Může se to hodit. Nevím k čemu, ale může. A občas si říkám, že jednou bych mohl docenit druhé auto do rodiny - menší a veselý hatchback.

První jmenované je ale logicky první volba. A do této kategorie spadá Mazda 6, kolem které když jdu, tak vždy slintám jak Pavlovův pes. A to opravdu moc nepřeháním. To auto je pro mne prostě ideálně krásné - co víc, atleticky krásné. Nic na tom nemění, že je na trhu už asi 8 roků a prošlo dvěma facelifty. Jde si svou cestou, a je to cesta krásy. Četl jsem nespočet recenzí, takže jsem si byl vědom i všech slabin - třeba že diesel stojí za prd, že je to hlučné auto, že Skyactive nemá všechny koně doma, že atmosféra netáhne jako turbomotor a že v něm není místa na rozdávání.

A teď skutečné dojmy.

Když do auta sednete, je to ještě o kus větší wow než na fotkách. Máte dojem, že sedíte v luxusní limuzíně. Mazda nenahání body úchylným ambientním podsvícením ani displejem přes celou palubní desku, ale kvalitou zpracování a rozvržením ploch. Jedním slovem ZEN. Krása. Můj interiér kombinoval na palubní desce zdařilou imitaci dřeva, kůži a alcantaru, sedadla v tmavě hnědé kůži. Nic nekřičí, nic neutlačuje. Tři kruhové budíky, pěkný jednoduchý volant, uměřený displej a výdechy ventilace. Vše v absolutním souznění. všude, kde s opíráte, je kůže a měkčené polstrování. 

A navíc je to uživatelsky přehledné. Když sednete do auta a všechno je tam, kde byste to čekali, je to malý zázrak. Ono ale když vyzkoušíte na služebkách desítky aut, začnete mít tendenci se orientovat rychle - takže možná jsem nekritický. Ale dojem je dojem. Kdybych kupoval interiér a exteriér, kupuji hned.

Druhá věc je, jak to jede. Tady už tak nekritický nebudu. Řídil jsem hodně krabic od bot s gumovým volantem a řídil jsem taky "tvrdá" BMW z 90. let. Už nějak tak vím, co mám rád, a kamenujte mne, ale řídit Mondeo mk4 mne nepřestává bavit a vystupuji z něj spokojený a vysmátý po sebedelší jízdě. U Mazdy jsem přímočarost přímo očekával, protože ji časopisy za to blahořečily. Ale pro mne tam chyběla. Cukání volantu, když přejíždím středovou čáru, nemyslím - to je oproti Volvu XC90, které škube řízením, vyloženě decentní. Myslím spojení řidiče se silnicí. Volant ani tlumiče prostě dost nevrací dojmy zpátky - nemám pocit, že to auto řídím.

Možná jsem tu krásku neuměl dostat na hranu schopností, aby se z ní stalo zvíře, ale já bych to zvíře rád trochu cítil, i když jedu po okresce osmdesátkou. Mazda spolehlivě vykroutí oblouk (možná spolehlivěji než moje Mondeo), ale podivně v tom oblouku plave a houpe se. Nemám pocit toho buldočího zakousnutí jako u Mondea, a přitom stále pohodlí. Spíše více pohodlí.

Třetí věc je hlučnost. Nejen, že byla opravdu hodně slyšet "silnice", ale i motor. Chápu, byl úplně nezajetý a asi by se to ještě usadilo. Ale i tak. A protože jsem nedávno jel soudobým dieselovým Mondeem (mk5), které je konstrukčně starší než tato Mazda a ve stejné cenové kategorii, mohu srovnávat, a vidím zde propastný rozdíl v neprospěch Mazdy (jakkoli je jinak dojem z vnitřku toho Mondea ubohý a končí tím skvělým odhlučněním).

Čtvrtá věc je zvuk motoru. Třeba atmosférický benzínový čtyřválec v Mondeu Mk4 zněl trochu jako šestiválec. V nízkých otáčkách nebyl slyšet vůbec a ve vysokých se poslouchal moc pěkně, bylo to takové to pěkné vrum vrum, které si říkalo o to lechtat ten pedál víc a víc (a nemyslím teď je náš krapet hlučnější kus s děravým výfukem, ale i ty další, které jsem řídil). Mazda zato klokotá jako downsizovaný motor. Zase, možná je to nezajetý motor, možná je to Skyactive, ale když už si kupuji benzín, chci aby zněl jako benzín. O to víc, pokud Mazdu v recenzích vyzdvihují jako řidičské auto.

Pátá věc je, jestli 2.5 Skyactive táhne nebo ne. Táhne obstojně pro jízdu z bodu A do bodu B, ale silný motor to papírově ani skutečně není. Rozjezdy nic moc, ale od 80 kmh nahoru už to při podřazení s karoserií hýbe obstojně. Převodovka je na rozdíl od mého powershiftu (dvouspojky) naladěná spíše pohodově, takže řadí velmi hladce, reakce na plyn jsou logické a pohotové (sžili jsme se hned), v režimu sport se dá říct i rychlé. Ve srovnání s powershiftem v manuálním režimu se ale neumí tak "zakousnout". Vezmu-li to ještě pocitově, 120 KW a powerhift umí s prázdným Mondeem opravdu cvičit. 143 KW s prázdnou Mazdou bohužel hýbe jen "srovnatelně" (byť logika je trochu jiná). Ale já bych čekal, že se více než 20 KW někde pozitivně projeví.

Takže závěr z toho je, že pokud bych vybíral očima a hmatem, je Mazda okamžitá srdcová volba a žádá recenze silný osobní dojem nenahradí. To ostatní mne proti recenzím lehce zklamalo. Je to celkově skvělé auto, jen bylo moje očekávání zřejmě příliš vysoko a příliš směrem k řidičskému ladění, a nebo se projevil nezajetý kus. Další krok je, že si někdy vyzkouším ještě dvoulitrovou atmosférickou benzínovou verzi. Je to slabší a staromilský motor, ale možná to bude mým tužbám blíže. A samozřejmě někdy zkusím i jiná auta - v hledáčku je třeba současný Ford Focus ST nebo Focus ST-Line se 134 KW, a pak další, ke kterým se zatím nebudu vyjadřovat.

Liberecká překvapení

Liberec na 3 dny příjemně překvapil. A to přestože jsme nebyli v Babylonu ani v IQLandii, jak byste možná čekali.

Den 1: ZOO. Liberecká ZOO není nijak velká, a té pražské nesahá ani po paty. Ale víte co? Ono je to vlastně fajn. Bílé tygry nemají všude, a ta liberecká je taková zrelaxovaná, domácká. Restaurace v té pražské stojí za prd, v liberecké též, takže žádná citelná ztráta. Je také taková víc "lesní", což je velmi příjemné. Za východem ze ZOO je symbolicky cukrárna Sladká tečka, Rybářská Bašta u přehrady má také velké kouzlo.

Na večeři pak doporučuji s dětmi do restaurace ZOO1320, kam se dostanete procházkou přenádhernou vilovou čtvrtí mezi Lidovými sady a centrem. V té restaurace i leží, kousek od zastávky tramvaje, dost daleko od silnice, v zeleni. Interiér je nápaditě artově vyzdobený, a je zde obrovský dětský koutek v oddělené místnosti. Značka ideál. Možná to není foodie místo, ale nabídka jídla je vkusná, a evidentně je to i cool místo pro setkávání.

Na stejné ulici je i technické muzeum (mašinky na ulici potěší i po zavíračce) a pro nadšence do umění i místní galerie - okupující sudetské paláce. Proložené moderním depozitářem Oblastní galerie, který architekturou trochu vykradl vídeňský MUMOK, jen v malém.

Vedle toho je ještě překrásně zrekonstruovaná Střední průmyslová škola. Vůbec tahle sudetská vilová  a palácová čtvrť je zážitek sám o sobě a nepřestává fascinovat, a dává smysl pojmu genius loci.

Den 2: Ještěd a procházka do Kryštofova údolí. Pod Ještěd trojkou, nahoru "lanovkem", pěšky po červené a modré do Kryštofova údolí a zpět vlakem. Děti uťapaly hódně přes 10 km, byť převážně skopce.

Restaurace na Ještědu není foodie orgasmus, ale drží laťku hrdě tak vysoko, jak to jde, a to i přes návaly turistů, a proto jasným svodům k tomu to totálně zbastlit a začít prodávat předražený smažák. Nezbastlili to a jsou pekelně rychlí. Na Výpřeži zbořili původní stánek s verandou a postavili chaloupku (wow!). Už to není tak ošuntěle cool, ale pořád je to milé místo k zastavení. A Kryštofovo údolí zůstává malebnou, sladkou roubenkovou vesničkou, snad jen ten chodník jim chybí. K občerstvení bych doporučil Kavárnu U Ježka, i když U Kryštofa býval také správný svéráz. U Ježka nejen, že vás obejme sudetský živel, ale dobrůtky tam stojí za to a drží si kvalitu i v průběhu let. Cesta vláčkem zpět byla příjemná, jen nechte dětem ještě kapku energie na cestu do kopce k vlaku. Na mapě je to blízko, ale silnička je příkrá. Vzhledem k tomu, že jsme pak spali kousek od nádraží Růžodol, byl příjezd vlakem jak teleport do postele. 

Den 3: Liberecký zevling. Nejdřív jsme si dojeli do místního DOKu. Zde je kavárna, ale i pražírna Nordbeans, ale můžete si koupit i čerstvý chleba z jejich pekárny nebo zacoworkovat. Prostor ve starém nádražním skladu je v dnes oblíbeném stylu strohost, surové dřevo, kov a beton. Pro děti je atraktivní dát si s rodiči kafíčko (děti kafíčko nepijí) na paletách s výhledem na nákladové nádraží. I když je to snaha o trendy hipsta place, chodí sem spíše místní usazená střední třída, soudě dle outfitu a aut. A je vůbec otázka, zda hispta v Liberci žijí. Žádné jsem neviděl. Střední třída je každopádně docela kontrast, když přijdete z tramvaje z nádraží, kde potkáte všechny liberecké existence.

S plnými žaludky jsme pak neměli chuť na oběd, ale jeli jsme tramvají opět na Lidové sady, kde je jednoduché ale dokonalé dětské hřiště, za nímž už začínají Jizerské hory. Hřiště má placený vstup a je oplocené. Jsou tu prolézačky, písek, motokáry, koupačka, ruské kolo a vláček z 80. let. Vyměnili jsme toto hřiště za IQLandii, protože počasí se odmítlo řídit předpovědí a místo lijáku nachystalo nádherné slunce. IQLandii necháme na zimu. Kdyby bylo ještě o drobet tepleji, nevyhnuli bychom se tomu jít údolím kousek dál do lesa a navštívit prý famózní městský lesní koupák.

I když v Liberci jsou i foodie místa, kde se vaří zdravě, není to nic pro rodiny s dětmi, takže jsme zamířili do Pizza Café Restaurant Millenium (kousek od zmíněné ZOO1320), kde je mají pizzu, a také velký oddělený dětský koutek. Ó blaženosti!

Mezitím byl nespočet "toulek" ulicemi. Liberec muselo být velkolepé a překotně vyrostlé sudetské město. Dokonale to ilustruje i naše ubytování, apartmán Kostel. Ten se nacházel v bývalém kostele, který Němci vystavěli, Češi je vyhnali, kostel odsvětili, nechali téměř rozpadnout, a následně tam v novém kapitalismu vznikly kanceláře a obchod s chlastem. Dějiny Liberce v kostce. Obchod s chlastem v kostele zůstal, ale byl docela decentní, kanceláře milá paní majitelka loni přeměnila na apartmány, které byly příjemně zařízené a působily vřele, auto parkujete bezpečně v zahradě a navíc kousek tramvají na Ještěd i do centra. 

Celkový dojem z Liberce s dětmi byl tentokrát famózní. Vždy to pro mne bylo pocitově takové nepřívětivé a architektonicky rozervané město. A pořád trochu je, ale zlepšuje se to silně. Ať už dostavbami, nebo oživováním existujících míst. I hospodská a foodie scéna ožívá. To je vidět i v zapomenuté části centra, která působí trochu brownfieldově, kolem ulic Barvířská a Široká, západně od Soukenného nám. Liberec bavil a zabodoval a rozhodně se sem vrátíme, i kvůli IQLandii, do které se mi pro všechny ty pěkné dojmy z ulic vlastně nakonec vůbec nechtělo.