Bruselení na tenkém ledě

Unijní návrh legislativy o odlesňování je klasická dvojsečná zbraň (více například zde) Jeho podstata je hezká - nutit firmy prokazovat, že výrobek nepřispěl k odlesňování. Palečky nahoru, srdíčko se tetelí. Bez ironie. To srdíčko tam je, a určitě by to tak udělali i Vinettou a Old Shatterhand, kdyby žili, protože ničit ve velkém lesy není správné.

Na druhou stranu, proč se odlesňuje? Protože nás je na světě tolik miliard a pořád rosteme, a každý si chce dát espresso, umýt si hlavu šampónem, a mít pro děti dudlík z kaučuku, ne z ropy. 

Dám příklad: Dávala si moje prababička osm espresso denně? Nikoli. Kolik prababiček pracujících v korporaci si dnes dává osm espress denně? Mnoho! Kolik kávových plantáží moje prababičky potřebovaly? Velmi málo. Kolik jich potřebuji dnešní prababičky? No mnoho.

Bude tedy záležet, co legislativa reálně způsobí. Scénář jedna: Bylo by skvělé, kdyby firmy uměly najít takzvaně udržitelné plantáže a prostě jen přesměrovaly svou aktivitu od velkofarmářů, co plundrují lesy, k těm odpovědným. Bez zvýšení ceny. Ha. Ha. Ha. Druhý a pravděpodobný výsledek bude, že v Evropě a jenom v Evropě si za věci z plantáží nuceně připlatíme a budeme draze konzumovat udržitelné plantážnictví. Třetí stejně pravděpodobný výsledkem bude, že si připlatíme za konzumaci, a nic se nezmění, firmy to nějak obejdou, protože je nás víc a víc - viz. výše.

Pokud zvítězí dvojka, bude to klasické drama: zlá Evropa se sama střílí do nohy, zatímco svět hoduje. V případě třetí varianty to bude takový ten klasický unijní Titanik. Brzy budou ve všech zemích vládnout "správní konzervativní muži", a Evropská unie se (tak trochu po zásluze) potopí, a kariérní úředníci s elitními školami, a IQ 150, co mluví pěti jazyky, ale neumí realitu pochopit ani v jednom z nich, budou muset najít jinou žílu.

Nechci, aby to vyznělo jako drama. Přál bych si, aby nastala varianta 1, ale svět je bohužel tak hamižný, komplexní a plný nízkých pudů, že se prostě tady v Bruselu velmi často spleteme, a vymyslíme kočkopsy, kteří fungují jinak, než jsme si usmysleli. Všechno na světě nezreguluješ. A doplácí na to peněženka nás, co musíme pít osm kafí denně.

A nakonec přidám humorné zamyšlení? Myslíte, že když si do parlamentu zvolíme Okamuru a Turka, že zakážou v zimě "bruselení"? Nezakážou, protože nebude led. Hahaha.

Není tak zle, aby nemohlo být lépe

Zaujal mne emotivní článek, který dokreslují komentáře čtenářů, o "kolabující" dopravě v Praze. Mám tendenci s takovými články vnitřně polemizovat, protože jsou svým způsobem zavádějící. Silně emotivně se snaží prodat falešnou myšlenku, že v Praze už líp bylo, a že dopravní systém tu nefunguje. Stejně falešně podsouvá, že existují zázračná řešení, která povedou k tomu, že kolaps nebude. A dokonce, ale to tam nečtu úplně jasně, naznačuje, že kdyby se vše udělalo nějak chytře, tak lidé budou spokojenější.

Bylo lépe?

Lépe nebylo. Doprava ve městech byla a je problém. Tisíckrát dokázaná pravda praví, že je jedno, kolik máte pruhů a dálnic, zácpa bude vždy od určitého počtu aut. Aut je už od devadesátých let tolik, a jezdí se s nimi natolik, že se dopravní zácpy prostě tvoří. Stejně tak ačkoli přibývá kapacita MHD, je stále plnější. Taková linka B jezdila jednou za uherský rok, ale jak se osídlují kraje Prahy, jezdí už s kadencí "ratatata" jako céčko, a stejně je přeplněná. Tramvajová doprava při sebemenším problému kolabuje, jako když se v sedmdesátkách čekalo na metro - a to má všechny preferenční pruhy a semafory. To je prostě život. Pojďme ale popořadě.

Je kolaps?

Nejprve kolaps dopravy, který podle článku nebyl a nyní zcela nově je nebo hrozí. Připomeňme si devadesátá léta. Byly zácpy, když se jelo na chalupu a na víkend? Byly. Jsou dnes? Jsou. Když jsem jel v devadesátkách na gymnázium z Vinohrad na Budějovickou autem s tatínkem, byl jsem tam rychleji metrem. Jenom dodám, že táta jako obchoďák, to auto následně potřeboval na cesty po republice. Co chci říct: zácpa byla mohutná. Když jedu dnes z Holešovic do práce (velmi občas) autem, je zácpa, ale na Pankráci jsem i při zácpě autem o kousek rychleji, pokud je bouračka, tak o kousek pomaleji. Když jsem v roce 2008 zdědil oplíka, a jezdil jsem víceméně všude autem, byly zácpy? Byly. Jsou na stejných trasách dnes? Jsou. Když jsem v roce 2014 začal občas jezdit z Holešovic na Radlickou do banky, byly zácpy? Byly. Jsou dnes? Jsou. 

Jsou tedy dnes zácpy víc? Nevím. Ale změřil to někdo objektivně? Měli jsme v roce 1997 stejné metody jako v roce 2008 a stejné metody jako v roce 2018? Kde je ten kolaps, který dnes je, a v minulosti nebyl? Opravdu nebyl? A opravdu je to kolaps? 

Víme objektivně, že je registrovaných více aut, čímž se taky často straší a zvoní se na poplach. Jenom je potřeba dodat druhý fakt, že ne všechna ta auta každý den jezdí. Taky víme objektivně, že města se zahušťují a bydlí v nich více obyvatel. Na to ale reagují také další druhy dopravy.

Pro auta se nestaví?

A ano, stát a město mají velké deficity ve zlepšování dopravy pro novou zástavbu. Někde vznikne sídliště pro několik tisíc superbohatých, ale jediný příjezd k němu, je komunikace, která vedla do vesničky z 18. století. V lepším případě tam začne jezdit kloubový autobus, který tu silničku postupně zničí, a pokud si místní stěžují, stát jim na té nitce vyleje nový asfalt a vyznačí na truc cyklopruh. V tomto se stačí podívat na pár minut do Mapy.cz, jak se v zahraničních městech staví "dopředu" - když někde vzniká sídliště, postaví se k němu široká komunikace, kam se v budoucnu vejdou auta, cyklisti, autobusy. Dokud se to dělá "v poli", když město ještě nestojí, je to i docela levná stavba. Když už si to pak po česku musí vydobít místo mezi činžáky a za plného provozu, je to neuskutečnitelné.

Pro dálkovou dopravu objektivně ale je více silnic. Obchvaty a silnice první třídy, dálnice. Pražský okruh mezi východem a západem jakž takž stojí. Ano, kritický kus mezi D1 a D11 chybí, ale zdá se, že se konečně začíná stavět. 

A vytáhněte ze šuplíku starou mapu Prahy, třeba z 90. let. Já to schválně udělal (nekecám). A i v Praze je ten rozdíl markantní. Kapacitnější křižovatky, nové spojky, obchvaty. O tramvajových tratích a metru nemluvě.

A připomeňme si, že nejsme jediný stát, který má problémy s nedokončenými městskými okruhy. Tato výstavba je v podstatě nejproblematičtější, protože často tam není zajímavé lití betonu pro stavební firmy, ale o to větší je odpor obyvatel. Třeba Vídeň, ani Mnichov dlouho neměly celý okruh. A zase jsou města, která jsou zaokruhovaná, ale stejně tam zácpy jsou. Třeba v USA. Pátá okružní. Druhá elevated. Šestá tranzitní. Petrolheadův sen, který stejně ústí v to, že kolem měst se stojí. A v USA už těm "slizkým zeleným levičákům" petrolheadi víc místa nevezmou. To už by museli zbořit celé město, aby bylo místo na víc dálnic.

Krize dálkové dopravy?

Ale k té dálkové dopravě. Pořád jsou doby mimo špičku a ve špičce, kdy můžete do Brna nebo Bratislavy jet dvoustovkou. A taky jsou občas zácpy, jako byly. Když se něco staví, opravuje. Znovu: Řidiči zaplní libovolnou komunikaci a libovolný počet komunikací. A pořád jsou silnice první třídy, kde se jede mezi náklaďáky, pomalu a nudně plouží obcemi. 

Auta jsou pohodlnější. V devadesátých a nultých letech jste buď museli v zácpě kvedlat pákou a pořád šlapat na pedály, nebo jste měli automat, který vás při volné jízdě totálně odpojil od silnice, a navíc měl neduh, že motor nesmyslně vytáčel s šíleným řvaním. Ani pokud jste měli hezký silný motor, to nezachránilo. Tatínek je míval, ale i tak použití automatu znělo spíš neadekvátně, jako by se v autě něco rozbilo. Dneska? Automaty fungují krásně. Při rychle jízdě poslouchají jak pes, řadí bleskově, a při pojíždění v zácpě vám dávají zenový klid. Dle rychlosti zácpy buď lechtáte brzdu nebo plyn. Jsou zácpy pocitově horší? Pro mne ne. Tedy... Pokud v zácpě zrovna nestojím nad linkou metra, o které vím, že bych byl "volný" a "už bych tam byl". Ale na to se dá nemyslet. 

Opravdu už dnes nezaparkujeme?

A poslední věc, kterou v článku lidé teplou, je parkování. Bylo v devadesátých letech horší? Jak kde. V centrální Praze bylo. Vždy ale existovaly placené parkhausy. Co třeba Praha 7? Když jsme jeli k babičce, bylo to martýrium. Muselo se kroužit, a nakonec místo bylo daleko od domu. Dnes obyvatelé Letné říkají to samé. Přibyly jim modré zóny a placené parkhausy, ale nic moc to nevyřešilo. 

I u parkování totiž funguje samoregulace. Když lidi budou mít dost prostoru na ulici zdarma, pořídí si třeba 3 vraky. My s Verčou toho budiž příkladem. Ve dvou tři auta. V Podolí nebyly žádné zóny, ale taky se tam proklatě špatně hledalo místo. Příjezd po sedmé večer znamenal kroužit a nakonec stát ve vilkách na Kavčích horách. Když si ale každý pár pořídí dva tři vraky, a k tomu se zastavba pořád zahušťuje, přestane být situace řešitelná. Další parkhausy jsou drahé, a město už nepřifoukne ani ODS, ani Motoristé, ani Pirát. A lidi tak musí dle vlastního uvážení vraky zase prodat, a jezdit sockou. Příkladem budiž velká americká města - ano, také v této Mecce motorismu střední třída často používá socku, a nezmění to ani uncle Donald.

Zázračné řešení selským rozumem?

Poslední chiméra je, že chytré řešení by kolaps vyřešila, a lidé by byli spokojení. Nejprve: spokojenost je subjektivní. Když se blbě probudím, udělám i z kolony na semaforu apokalypsu. Za druhé, ta chytrá řešení typu podtunelovat magistrálu nebo Holešovičky, něco stojí. Zkoušeli jste si ty částky cvičně sečíst? Kolik je to státních rozpočtů? Kdo se hlásí? Kdo ví, jaký je náš státní rozpočet? Ano, sami jste na to přišli: je to neuskutečnitelné. Možná kdybychom zaťali zuby a zrušili nemocnice, důchody a policii, měli bychom na to. Jenže by nám tyto služby jaksi chyběly.

Ano, také jsem byl chytrý a říkal jsem, že jsem to ale přece v zahraničí viděl. Jenže oni takhle mají podtunelovanou třeba jednu ulici nebo magistrálu, z doby chromově blyštivé, a pak už taky přišli na to, že tudy cesta nevede. A mají také zácpy.

Je tedy konec aut?

Abych to nějak uzavřel: Stavějme dál dálnice, obchvaty a koleje. To dává smysl. Můžeme i přidat, protože pomalí opravdu jsme. Ale že by se tím vyřešil náš "problém" a zácpy přestaly existovat, nebo jsme byli dokonce "spokojení", v to nedoufejme. A články, které v tomto směru honí politické body, jsou trapné.

Návštěva na měsíci a měsíc na návštěvě

Co jsi dělal v říjnu? Koupelnu. A byl jsem tak měsíc na návštěvě. A jaké to je, být měsíc s návštěvě? Nic moc - jako na návštěvě na měsíci.

Už jsem si zvykl, že mám svoji domácnost. Ne dokonalou, ale svojí. Nikomu tam nic nedlužím, co si udělám, to mám, co si pokazím, to nemám.

A jaké to je mít novou koupelnu? 

Dojem první je: na koupelnu kašlu, hlavně, že jsem doma.

Dojem druhý je, že nás nenapadlo, jak rádi budeme trávit čas v koupelně. Na záchodě zatím chybí topné těleso, ale jakmile tam bude, bude se slastný pocit dělit rovným dílem i na tuto místnost. Zamykací party pro jednoho.

A zda se, že všichni máme dojem podobný. Dospělí i děti. Navíc tím, že záchod nyní disponuje umývátkem a mýdlem, si i děti dobrovolně myjí ruce mýdlem.

A kolik dneska stojí udělat koupelnu? No, dvojnásobek co v době, kdy jsme dělali byt. 

Dojení dojmů

Američtí prezidenti vůbec budí zajímavé první dojmy. Dalo by se říct, že od dob Bushe staršího to jde dolů.

Bush starší budil dojem, že je správný Yankee. Prezident staré školy, který drží pevně opratě světa a americký byznys drží pevně opratě jeho. Někde na zahradě v Texasu mu tryská ropná fontána a na limu má vepředu bůvolí lebku s parohy.

Clinton byl vášnivý kuřák a působil trochu jako úředník, ale vystačil si s tím, že byl zástupce velké svobodné Ameriky a mával davům.

George W. Bush se svým pitomým výrazem působil, že to nemá úplně pod kontrolou, a že vládne někdo jiný. Když mu zbořili dvojčata, střílel na všechno, co se hýbe, jako správný cowboy.

Barrack Obama byl takový Barbie Ken nebo jako iPhone. Hezoučký slušný panáček, kterému skutek útek, a nejlepší by bylo ho zatavit zpátky do růžové krabičky. Vidím tu velké podobenství s Petrem Pavlem.

Trump první působil jako Paroubek. Navíc celou dobu říkal věci, ze kterých bylo na blití, a pak udělal vždy něco jiného. I z toho bylo na blití. 

Joe Biden působil jako prázdná skříňka, kterou vždycky někam dovezou a nechají ji vesele řečnit, zatímco za jejími zády se děje malá tichá levicová revoluce. Při druhé kandidatuře se skříňka porouchala stářím, a museli ji nahradit Kamalou, která umí tančit a tleskat a není Trump. 

A Trump druhý? Pořád se chová trochu jako Paroubek nebo Babiš, ale první dojem, že se uklidnil a ví, co chce, akorát nebude vědět, jak to chce.

A popravdě: Byl tu dobrý vládce? Na Raegana už nedohlédnu. A jinde? Byl Helmut Kohl opravdu legenda nebo jsem jenom neviděl jeho neduhy? Byl Gorbačov ten, komu to spadlo na hlavu, nebo aktivním strůjcem křehké ruské demokracie a geopolitickým stabilizátorem? Byla Maggie Thatcher vizionářka a železná lady nebo železná svině? Byl Roosevelt zachránce světa a taktik, nebo jenom plácl a zabil mouchu, kterou předtím dlouho liknavě pozoroval, jak ožírá sekanou, i když dlouho předtím věděl, že ta moucha taky seděla na hovínku? Byl Churchill skvělý premiér nebo jenom krvelačný pitbulek, který čekal, až ho pustí z klece do ringu?

Zmiňovaní vládci ve své době budili kontroverze, a lidé si jistě říkali, jak je možné, že dělá tohle? Jak je možné, že tohle nedělá? Ale nakonec otočili dějiny. První dojmy jsou ošemetné a hodnotit dějiny, když ještě neskončily, je ošemetné taky. 

Hodnotit Trumpa druhého je ještě těžší. Teprve dějiny ukáží, jestli to byl epizodní křiklounek, který křičí a leští děravou loď, nebo zda zalátal díru, a opravdu pootočil kormidlem. A zda pootočil na skalní útes nebo k lepším zítřkům. A zda loď opravdu měla díru, nebo neměla, protože to byla dobrá loď, jenom nejmíň dva státy postavily lepší a větší lodě, protože měly technologie a pětkrát tolik stavitelů, a tak se hezky křičelo, že USA mají v lodi díru.

AntiBabiš po americku

Volby v USA téměř skončily a prezidentem bude Donald Trump. Dobré na začátek je, že byl zvolen poměrně jasnou většinou a tudíž nelze křičet, že volby byly zfalšované, protože i kdyby byly, rozdíl je takový, že se v něm ztratí.

A každý na to máme tisíc názorů, přičemž v Česku je většina z Trumpa zděšená. Trumpa bychom ale měli vidět jako menší zlo, a navíc je pro mne devizou, že je republikán. Tedy ne-Kamala, ne-demokrat, česky také anti-Babiš. Na druhou stranu lidsky je mi odporný asi jako Jiří Paroubek, protože je to další starý nevypočitatelný populista. Ale tak se teďka politika zřejmě dělá. 

Proč je pro mne Demokrat větší zlo? Demokrat je klasický středový socialista. Zatímco Trump bude hrát na nízké pudy a nebude tak docela jasné, co udělá zítra, měla by Kamala poměrně jasnou agendu směrem doleva - všechny vzletně podporovat, vodit za ručičku, ale zároveň vymýšlet neustále nějaké nové "koleje" a "mantinely", na kterých bude obyčejný člověk nakonec bit, ale velké ryby z nich jako zázrakem vyváznou.

Ačkoli si to hodně lidí nemyslí, a neberu jim to, Trump bude docela jistě demokratičtější než Demokraté. A ano, my tady v Česku si z Trumpa slízneme to nejhorší, protože maga nám v Evropě nijak nepomůže, stejně jako nejistota v mezinárodní politice.

Zároveň je ale otázka, jestli tolik uškodí. Trump práská bičem, a vyhrožuje, ale opravdu to, že odmítá Evropě krýt záda, znamená, že se automaticky vzdá svých povinností v NATO? Spíše ne. Chce tím jen upozornit, že nechce na bolavých zádech USA nést váhu Evropy, která se sama neubrání, protože na obranu léta z vysoká kašlala.

Opravdu by byl takový problém, kdyby se Ukrajina vzdala východní části území za cenu toho, že už nebude válčit? Protože ono to nevypadá, že by se Rusko chystalo prohrát nebo nedej bože, že by se někdo na něj chystal po boku Ukrajiny zaútočit. Spíše to vypadá naopak. Neříkám, že je správná cesta se Rusku vzdát, ale myslel to tak Trump? A pokud by se to stalo a válka skončila, byl by to takový problém?

Opravdu Trump deportuje všechny uprchlíky, takže v USA nebude mít kdo pracovat a lidí umřou hlady? A chtěli demokraté uprchlíky vítat s otevřenou náručí? Nechtěli, že?

Trochu toho nastávajícího prezidenta démonizujeme, až pro to zapomínáme, že na levici není principiálně nic moc dobrého. Ano, Trump mne svou formou taky štve, ale zjevně ji byl schopen nadchnout větší část Američanů. Tak jim popřejme, ať se daří, protože to je i v našem zájmu, protože když to Trump v Americe rozvrtá, bude to znát v celém světě.

Oheň podzimu

Dneska na procházce za pokladem. Ty stromy uprostřed stinného pole najednou staly v záři reflektorů, připravené sehrát perfektní číslo.

Krásné ulice: Pěstí do hlavy nebo do břicha?

Když se řeší parkování, noviny a radnice se většinou ptají ve stylu obrázku, který jsem přiložil. Líbí se vám ulice bez aut? To je ale bohužel velmi nevhodná formulace dotazu, protože moje odpověď, pokud by byla celá, by byla: Ano, ulice bez aut jsou úžasné a chci je všemi deseti. Ale zároveň mimo dotazník dodávám, že je pro mne důležitější zaparkovat svoje auto někde kousek od domu, protože ho občas potřebuji na převoz více těžkých věcí. Takže pokud budu taktizovat, budu muset nepravdivě odpovědět: ne, ulice bez aut se mi nelíbí. A to je na hlavu, protože mne "průzkum" nutí popřít sám sebe. Je to asi tak dobrý výběr, jako když se vás silnější dítě ve škole ptalo, jestli chceš pěstí do hlavy nebo do břicha.

LePravice

Odložil jsem si to zde, protože mi to stále vrtá hlavou. Teď to publikuji, protože odpověď stále hledám.

Výsledek druhého kola voleb ve Francii je lehce nečekaný, a to hlavně s ohledem na rozdíl proti prvnímu kolu.

Jak to čtu?

V prvním kole dali voliči najevo, že se chtějí jasněji vymezit vůči Evropské unii, green dealu, a zřejmě i migraci. A v druhém kole to všechno zapomněli a řekli si prostě jen o více zmrzliny zdarma.

Francie sice je kolébkou evropské levice, ale pro mne to je šok. Nevím, zda motivem byla ekonomická levicovost nebo životní levicovost, ale tuhle stojku nepochopím.

Co mne ale zaráží také, je reakce českých liberálních novinářů, protože ta více definuje jinak dost nejasný pojem "liberalismus" v Česku. Dopustím se teď možná určitého zjednodušení, když první dojmy shrnu do věty, "skousneme i silnou levici, hlavně, že nevyhrála pravice."

Provolávání, že to Macrone skvěle vymyslel (i když prohrál), tomu celému jen dává jasnější kontury. Že by čeští novináři byli srdíčkem levičáci?

Instagram revisited

Po delší době jsem si nainstaloval Instagram, abych se podíval na vlastní oči, jak se tam prezentují české banky. Jednou jsem konzultant, a dělám projekt na marketing, tak bych to měl vidět.

Princip je ale překvapivě úplně stejný jako na Facebooku - když tam po dlouhé době přijdeš poprvé, vidíš příběhy svých kamarádů, a je to prima. No a když tam přijdeš podruhé, už vidíš jenom reklamu. Co je ale vtipné, že stejně jako u Facebooku, Instagram posílá oznámení, že někdo z vašich přátel něco publikoval. A když oznámení rozkliknete, vidíte zase jenom reklamu. 

Na každý pád, Instagram byl vlastně labutí píseň moji generace. Jedná z posledních aplikací, kterou jsme my čerství čtyřicátníci ještě rozjížděli s vervou, protože nám přišlo, že je o něco jednodušší než Facebook, a více zaměřená na fotografii. Já měl tehdy v roce 2010 Symbian, a tak jsem si zřídil účet, ale vlastně jsem ji aktivně nepoužíval, a tak jsem o ní aspoň tvrdil, že je to appka těch rádoby moderních Apple ovcí, a že já mám Flickr a digitální foťák (myšleno jako samostatný přístroj, tyvoe!). Pravda byla ale v tom, že Nokia E7 fotila blbě, a iPhone hezky, a jedině na Apple byl Instáč použitelný. Vyfotit, nasadit filtr, rovnou publikovat. How sexy!

Zpátky k jádru věci. Instagram je poslední mezigenerační most. Zatímco Facebook se naučili používat také boomers a dokonce i stát, mladí ho považují za trapný a jsou tam jen proto, aby se mohli podívat na otvírací dobu (zdroj: minulý týden jsem doběhl průzkum záměreny na komunikaci bank). Mladí (a teď myslím spíš Gen Z, než Alfa) mají svoje appky, kterým já jako mileniál už odmítám rozumět. Moje generace může mít občasné výkřiky před hrobem ve stylu, jak je Tiktok vlastně skvělý, ale jsou to výkřiky před hrobem a přetvářka, většinou daná pracovní povinností nebo nutnosti v podnikání. Náš attention span je jiný, pomalý. Čteme více než první tři řádky. Na náhled videa jsme schopní se podívat více než 7 sekund. A dokonce jsme schopni několik hodin číst knihu, aniž bychom požádali ChatGPT o její sumarizaci, protože nás to pomalé tempo baví. Kde se moc scrolluje a obsah se přímo zabíjí, začneme být nervózní, že nám chybí nějaká pevná kotva.

Instagram je tedy poslední místo, kde může Mileniál komunikovat s generací Z a oba tam budou doma. Boomer nebo X-ko a Alfa už se tam ale nepotkají. A svoje mladé nástupce, už zase vedu k tomu, aby pomalu hledali komunikační most (myšleno appku) na generaci alfa. Nikdy není dost brzy začít...

Jak jede Mondeo v Ecoboostu se 240 koníky?

Před časem jsem si v rámci oslavy čtyřicítky pro radost koupil Mondeo 2013 ve verzi liftback se 240 koníky. Velké racio tam nehledejte - snad jen že na Mazdu šestku ani Alfu Giulii jsem ještě neměl dost love, ani apetít se zadlužit.  

Jak tedy jede vrcholná verze Mondea? O to se chci podělit, protože recenze byly v roce 2011 nadšené komfortem a silou, nebo naopak zklamané, že se nejedná o sportovní Mondeo ST jako dříve. A vlastně obě strany měly pravdu, ale možná nepochopily náturu toho auta, které je taková polo-rychlá polo-limuzína, která hezky poslouchá volant, mručí, když řidič poručí, a decentně drncá a vrací to zase do volantu. Pokud chcete jenom limuzínu, koupíte si něco jiného, pokud chcete jenom sporťák, taky se poohlédnete jinde. Ale pokud chcete obyčejně jezdit s úsměvem na rtech, je tohle Mondeo v benzínu tak akorát.

Vzhled je věc vkusu. Je to hřmotný liftback, ale v černé působí subtilnější - s klesající zádí a dvěma stříbrnými rourami vzadu, se mi tohle auto prostě líbí. Na rodinný dostavník má svoje kouzlo. 

Uvnitř... Kůží potažená palubka a interiér, který je jak dámská kabelka, a působí jako z Kolína nad Rýnem, ne jako z Ameriky. Ačkoli křivky uvnitř mají být dynamické, v kompletní černé je to tu vlastně překvapivě decentní, přehledné a střídmé. A útulné. Auto je prostorné, přesto vás tak příjemně obklopí. Huňaté měkké koberečky jsou i v kapsách dveří. Některé polstrování, např. v místě opěrek loktů by mohlo být měkčené více. Je to kontrast vůči nadčasově pohodlným sedačkám s dostatečným bočním vedením, které i po celodenní jízdě opouštíte v absolutní pohodě, zatímco lokty už můžete mít lehce otlačené.

Jízda. Co jsem oblepil filcíkem karabiny pásů, aby nevrzaly o kůži, je svezení pěkně tiché. Byť na dnešní dobu nezamaskuje větší aerodynamický hluk a hučení od nápravy vzadu s rostoucí rychlostí. Po cestě z garáže ven z města je to klidná ovečka, která se plíží bez třesení a dunění, a říkáte si, kde všechny ty koně jsou. Ale když pak na konci města dáte pokyn, nasere se, a začne krásně mručet a zatlačí rodinu do sedadel. Děti vískají, Niki se bojí. Mondeo prostě pěkně sytě vrčí. Výfuky zní tak akorát, abyste je decentně slyšeli, ale není to žádné otravné prskání rozzuřené travní sekačky. Opět podle recenzí - to je hlavně dané laděním zvuku, které Ford dělal pouze u Ecoboostů dvoulitrů na motoru, nikoli výfuku. A je to příjemné.

Psali také, že automat Powershift si s motorem nerozumí. Pokud jedete klidně, vlastně o něm nevíte, jako v dieselu, což je fajn. Pokud na to dupnete, řadí taky perfektně - rychle a bez zbytečného protáčení. Ale nemá rád popojíždění v zácpě a styl jízdy "mezi" - jízda proměnlivou rychlostí za Fabií okolo sedmdesátky po okresce není disciplína téhle dvouspojky. To pak občas cukne nebo kopne, jako v recenzi. Jenže já mám rád přesně ty dvě krajní polohy - buď jedu klidně na tempomat, nebo tomu dupu na krk. Takže mi vlastně vyhovuje.

A jsme u hlavní výhody: Nejde o formuli, ale nemusíte se bát předjíždět. Nemáte sice pocit, že byste řídili sílu plynem, nebo měli otáčky přímo na plynu. Mezi vámi je reakce, pochopení automatu a turbodíra. Ani režim sport nezpůsobí, že by reakce byla okamžitá a ostrá. Prošlápnete, po půl sekundě podřadí, začne točit, a zabere. Opět zde platí, že auto čte váš styl, a pokud jedete městskou rallye, začne reagovat rychle. Není to ale tak přímočaré jako v Mustangu, kde ve sportovním režimu prostě plyn poslouchá nohu, a v setině vteřiny posílá tlak podrážky na kola plnými doušky. Na druhou stranu Mondeo pružně zrychluje víc, než se zdá, a vlastně na výjezdu ze zatáčky stačí krátká rovinka, a vy už vyražíte vedle Fabie, a po chvilce jste bezpečně zařazení před ní, bez nutnosti zrychlovat na 130 jako s dieselem.

A přecházíme na podvozek. Podvozek vedl mnohé motoristické novináře k výrokům, ať zapomene na soudobé Audi A4, a jdeme si koupit Mondeo. Kvůli podvozku jsem si oblíbil Fordy i já. Ale jak je na tom podvozek Mondea po 150 tisících? 

Nikdy to nebylo žádné ostré náčiní. Pořád ale zdolává hupy, prahy a podobné překážky s přehledem. A pak na tenoučké rozbité okresce seknete volantem a čumák tohohle mastodonta letí přesně kam má - "za roh". Místy máte pocit, že se nad okreskou vznáší. Není to ale let bez citu - stále víte, co se pod koly děje, jen je to bez ran do karoserie, bez vrzání, a odskakování kol. Tohle je na tom krásné - ačkoli se jedná o velké a prostorné auto, které je staré a ojeté, pořád dokáže svou přímočarostí potěšit.

Nicméně pokud jde o vyřčené srovnání s luxusními německými vozidly, je potřeba si připomenout, kdo je tu pitbull a kdo čivava. Ano, nadšená videa před lety srovnávala, jak Mondeo mezi 100 a 250 kmh utaví srovnatelně výkonný mercedes E nebo BMW 528i. Ale pokud jste řídili soudobé BMW nebo Mercedes, je pocit v Mondeu při 200kmh nesrovnatelný. Mondeo vám prostě dává všemi deseti vědět, že výkonu má sice dostatek, ale na vysokou rychlost dlouhodobě není dělané. Zatímco konkurence na ni dělaná je, a sice se na ni dostává hůř, ale pak jede jaksi nonšalantně. Motor Mondea se třese, má přerývaný chod, a vše kolem sviští jako byste nejeli 200 ale 300. Je to trochu živelné, což sedlo k předchozí generaci ST, ale k sportovní limuzíně se to nehodí. Kila dolů se tedy podepíší pozitivně na zrychlení, ale negativně na komfortu. V tom paradoxně působil klidněji kombík v dieselu, které na dvoustovce vždy spokojeně vrněl. 

A spotřeba? Fiiiiii...  že se ptáte. Na tu si nechávám diesel. Pokud s Ecoboostem pojedete pro radost, skončíte na dvouciferné. Pokud jej budete muset občas použít účelně, umí spadnout hluboko pod deset. Takže Rakousko stovkou po dálnici za osm bude reálné, projížďka pod plynem na okresce za 13 taky. Rozptyl přes 5 litrů - u dieselu je to max. do dvou litrů. 

No a srovnání s Mazdou 6? Mondeo je oproti japonské kataně uvnitř střídmě zařízené a zvenku o generaci starší. Nic naplat. Mazda vás svým kvalitním měkkým čalouněním vřele obejme. Konkrétně v mojí specifikaci má ale Mondeo lepší sedačky, hezký kožený interiér, a výraznější motor zvukově i sílou - Mazda klokotá jak Fabia, Mondeo mručí. Navíc i přes svou velikost, je to víc motokára. Stačí ho nechat plout ulicí a držet volant dvěma prsty. Poznáte, které auto vás za ty prsty bude tahat a vesele cukat volantem (a nemyslím teď Lane assist). A poznáte to i v devadesátce na okresce. Tu vůni zašlých časů a přímočarého řízení. Mondeo dává člověku řidičsky přesně ty drobnosti, které Mazdě chybí, a které jsem tu před pár lety vyjmenoval. 

A srovnání s Giulií? To necháme na jindy. Italská kráska je ostřejší náčiní, ať zadokolka nebo čtyřkolka. Není to rodinný dostavník s pocitem motokáry, ale sporťák převlečený za sedan. Jiná liga. Pevnější šasi, pevnější zavěšení. Čtyřmístný interiér a kufr je u Italky jen na oko. U Mondea je to naopak základ a podvozek je spíše bonus. Také zrychlení Giulie je jinde. Jestliže nejrychlejší Mondeo "vydře" stovku za sedm, Giulie ji téměř za sedm zvládá s papírově podstatně slabším dieselem. Tam kde Mondeo zkouší zvuk dieselu napůl úspěšně tlumit, Giulie nezkouší vůbec nic, a prostě naplno a vesele chrochtá, ale táhne. Chrrrrr. Tlumení jsou kilogramy, a kilogramy nejedou. 

Koupil bych si to jako nové? V roce 2011 to bylo na Ford drahé auto a v takové komplikované situaci. Recenze vlažné, spotřeba benzínu vysoká, downsizing, když ještě nebyl pozitivně přijímaný. Turbodiesel byl naproti tomu stravitelnější - taková opulentnější Octavia, navíc za podstatně méně peněz - k tomu diesel tehdy byl jediný možný firemní pohon, takže Mondeo TDCi byl jeden z "manažerských" fleetových vozů. A pro soukromou koupi se za cenu Ecoboostu šlo poohlížet po nějakém levnějším Volvu nebo Audi. Takže podobně jako většina lidí bych si ho tehdy nekoupil. 

Babiš už tu je

Ohledně voleb je fascinující, jak dobře dopadlo ANO. Je to určité vysvědčení pro vládní strany.

Ale pozor, vládní strany neudělaly všechno špatně. Vlastně si s nastupujícím vítězem mohou v mnohém obsahově podat ruce:

JEDNA

Koalice zdědila zemi po Babišově rozhazování peněz z vrtulníku. Snažila se to řešit, aby to moc nebolelo, jako panáci kuťáci, a tak si mohou s Babišem vlastně podat ruce.

DVA

Spadla jim do klína válka na Ukrajině, kde můžeme být rádi, že zaujali názor, který zaujali. Proč jim toto téma u části populace škodí? Většina Čechů přece nesnáší Rusy, a to přestože samotní Rusové jsou také jen lidi. Jenže voliči stejně mají pocit, že vláda dělá pro Ukrajinu mnoho a pro lid málo. Babiš kormidlo neobrátí, jen lehce upraví kurz. Ale zvládá to dobře prodat, jako selhání vlády.

TŘI 

Vláda je kritizována za zrušení superhrubé mzdy, kterou sice nezrušili oni, ale zrušili ji vlastně podporou Babiše. Chudým lidem to nepomohlo, bohatým ano, a veřejné finance to poslalo do vrtule. Na problém zaděláno.

ČTYŘI 

Jsou oba na špatné straně v tom, co lidem vadí, a v čem je každý expert. Babiš je tam taky, ale lidi mu více věří jeho marketingový postoj, že za nás bude bojovat. Jedná se o Evropskou uni a Green Deal. Jak vláda, tak Babiš totiž vše odkývali, Babiš ale dokázal lépe zalhat. Otázka taky je, zda je Green Deal v jádru špatně, nebo by se to jen dalo dělat pomaleji a lépe. Ale to je na jindy - pro lid je to každopádně hromosvod. 

PĚT 

Obě vlády stavěly dálnice. Naložíme kombíky a dětičky a pejsky, a jedeme na chaloupku po dálnici, i když na to nemáme. Infrastrukturní stavby jsou drahé, zaostáváme v nich, ale jak Babiš, tak Fiala je konečně posunuli. Babiš opravil D1 (třikrát bravo!) a Fiala dokončí rekordní počet úseků, které rozestavěl právě Babiš. Sice jsou to kousky, které končí a začínají v poli, a tedy z nás Švýcarsko zase neudělají, ale pořád to kvituji, a lid to taky kvituje. Když už si pouštíme žílou, tak ať je to na ty dálnice.

ŠEST 

Že je Babiš stb-ák lidem nevadí. Pětkrát už se propralo, že to nebyl ten stbák, který o lidi típal cigarety, ale spíše zahraniční obchodní zpravodaj. Stejně tak si myslím, že Fialovi nakonec neuškodilo konto v mafiánské kampeličce, protože ODS je a byla (znovu: byla a je) strana kluků, co spolu mluví a choděj, zkráceně "korytáři". A tihle kluci si tak trochu myslí, že na to mají právo. A stejně tak si myslí většina obyčejných Čechů a Moravanů, že když někde leží nějaké dostupné peníze přes kamarády, je potřeba nehrát na morálku, a sáhnout po nich. Proč být rytíř Mirek Dušín a všechno si vydřít, když jsou tu páky?

SEDM

Naposledy - pro to samé, pro co nemáme rádi Babiše, nemáme rádi ani Fialu. Babiš slibuje a lže. Ale Fiala nakonec taky. Jeho kamenný postoj při projevech se spojenýma dřevěnýma rukama a slibování "musíme", "tato vláda musí", a "měli bychom okamžitě", a následná ne-akce, jsou vlastně stejná demagogie jako Babišovo "tohle jsme pro vás zařídili jenom my", "všichni ostatní na lidi kašlou". Jen Babiš přitom vypadá jak krysař z města Hammeln, zatímco Fiala jak dřevěný panák woody.

NAOPAK

Na druhou stranu buďme věcní: mnohé prostě vláda nezvládla a možná je to i dobře. Pokud se jedná o boj s dlouhodobě deficitním rozpočtem, je to automaticky kapitola, na kterou všichni rezignují. A pokud by nerezignovali, udělá se drakonické opatření bez podpory lidu jako za Topolánka, a za rok dva se to zase bude vracet zpatky.

Navíc realita je, že za Babiše dluh ještě poroste. A ještě o něco později to celé spadne. Aktuální návrhy ze Slovenska ukazují, že dluh následně budeme rozpočet zalepovat vším a všude, na což doplatí ti, kdo peníze mají. Velké bohaté firmy proklouznou, ale my středně-příjmoví to většinovému voliči zaplatíme i s úrokem.

Clever lištička

Nová škoda Elroq vypadá opravdu dobře. Tedy na malé SUV. Prostoru má na rozdávání, jen kufr nemá oněch českých mýtických 600 litrů, ale ze zkušenosti 470 rodině na knap stačí, jen se málokdy vejdete pod roletku.

Designově je novinka z mého subjektivního pohledu vytříbenější než VW ocucané bonbóny 

Cena je a není zajímavá. 799 tisíc za EV vedle 749 za Karoq nezní vůbec špatně. Vlastně je to terno. Jenže ono je i 749 za menší SUV hromada peněz. Za tu cenu mohl být nedávno Superb v pěkné výbavě. Takže bude záležet na ceně na operák, a tam budiž příkladem propastný rozdíl mezi Enyaqem a Kodiaqem, kdy jeden je za 21 a druhý za 13, ale přitom se jedná o obdobnou třídu a navíc Kodiaq je užitečnější dříč.

A neodpustím si komentář: Svítící lištička mezi světly je za příplatek. Prémyjová. V roce 2030, až všichni budeme jezdit normovanou devadesátkou po D1 Elroqy, se pán a chudák pozná jen podle toho, jestli si připlatil za svítící lištičku. Protože ta je novým  symbolem nespoutaného hédonismu.

Ale vážně: Elroq tedy nebude mít na růžích ustláno. Může to být vlažný krůček směrem k většímu podílu elektromobility, a lze spekulovat, do jaké míry je to inflačně a administrativně vynuceným zvedáním cen spalovacích aut, a do jaké míry volná poptávka. Taky má ale všechny předpoklady stát se skokanem. A je jen otázka nálady trhu, zdá má ještě chuť na krůček nebo už na skok.

Boží příjmení

Tohle nevymyslíš - jak líp se může jmenovat vůdce militantního muslimského hnutí, než Nasralláh? To jméno v sobě kombinuje mnohé klíčové charakteristiky toho hnutí. 

Pro případ, že bych tomu za pár let sám nevěřil, přikládám zdroj.

V poli širém pod Řípem

Nikdo mi zatím nevysvětlil, k čemu nám bude terminál vysokorychlostní tratě u Roudnice, a jak to může být vysokorychlostní trať, když vlak bude stavět "v každé Roudnici nad Labem", jinak též "Zadnici, na kterou jinak dlabem".

Zní to až konspiračně, a vím, že vy velectění čtenáři, jste ženy a muži vědy, a nemáte konspirace rádi pro jejich zkratkovitost, ale působí to, že nějaký starosta znal někoho někde, a tak se v Kocourkově domluvil terminál v Zadnici. I Metrostav je rád, protože vylije víc betonu.

A chápu, vy ženy a muži železnice, mi vysvětlíte, že je to přestupní terminál. Ale já bych chtěl, aby přestupní terminál byl v Praze, v Ústí, v Brně. Nebo u velkého letiště či dálničního uzlu. Ale ne v poli u Zadnice, protože to mi nepřijde efektivní.

Kolik miliard dluhů to bude stát? Dá se to ještě nějak zastavit? 

Rozpočtová debata Ein Kessel Buntes

Rozpočet a názor na něj má několik poloh. A vlastně není důvod se hádat, protože všichni mají tak trochu pravdu. Ano, i poloha 4 ji trochu má - bez toho Ruska, to je taková nefér liberální nálepka a dopředu se za ní omlouvám.

Poloha 1

Vláda se chová odpovědněji než levice (Babiš) - v rámci možností poskytla docela dobrý mix, který zdaleka není optimální. Podepisuji.

Poloha 2

Vláda nás zadlužuje raketovým tempem - sice nejsme ještě v pekle, ale jsme na cestě. Lze počítat, kolik dluží každý občan, kolik je dluh vůči HDP, kolik se zadlužíme každou minutu. Vždy se nám zatočí hlava. Utrácí se moc. Podepisuji.

Poloha 3

Vlastně by vláda měla utrácet ještě více, ale chytřeji, protože zadlužení zdaleka není tak vysoké. Pokud to udělá chytře, vrátí se nám to za pár let na násobně zvýšených daňových příjmech, díky veleúspěšnému byznysu a růstu osobních příjmů občanů. Jenže vláda to dělá hloupě. Podepisuji.

Poloha 4

Hrajeme na úplně blbém poli úplně špatnou hru. Za problémy může západ, Evropská Unie a její Gryndyl. Ti způsobili, že máme takové dluhy. Viva Ruskooo! Pokud by unie nebyla, je po problémech. Taky podepisuji!

Poloha 5

Vláda to dělá skvěle, protože Fiala je konečně slušnej člověk, a porazil Okamuru a Babiše. A taky pan prezident je takovej drsnej sexy šediváček. Pojďte broučci ke mně - mňau, mňau, mňau. Láska a srdíčka. To jediné nepodepisuji, ačkoli je to vlastně (celá) současná liberální doktrína a já vlastně jsem liberál.

A cesty ven z téhle šlamastiky? Podle mne moc nejsou. Posuďte sami.

Cesta 1

Vláda by neměla měnit výdaje, ale měla radikálně zvýšit daně. Nikdo neříká a nepočítá, o kolik, ale je to oprávněný požadavek. Jenže bez velkého počítání: Aby se rozpočet vyrovnal, muselo by zvýšení být tak drastické, že bychom chcípli hlady a firmy by jely šmelinu. Částečné zvýšení by kosmeticky pomohlo, ale nevyřešilo by problém. Navíc aby rádoby pravicová vláda zvyšovala daně? Kdo to kdy viděl?

Cesta 2

Osekat radikálně výdaje. No tak, lidi, sami víte, že osekáním na přijatelnou úroveň se tenhle stát paralyzuje. Nejen že nebude na dálnice a železnice, ani na rozvoj škol, nemocnic, ulic a náměstí, ale hlavně nebude na důchody, provoz nemocnic, škol, úřadů, armády a policie. Tomu se říkají mandatorní výdaje, bejby. A ty jsou o tolik vyšší než příjmy, že je z daní pokrýt nelze, ani když je osekáme na kost.

Cesta 3

Dodělat klíčové systémové reformy. Jenže to není věc jednoho volebního období a systém nám už dekády nedovoluje jakékoli reformy prosadit. Navíc mi prosím znovu vyjmenujte, o které reformy jde. Důchodový systém? Tam už jsme za bodem zlomu a zaplatí to firmy a naše děti na daních (vynucená cesta 1). Už není cesta, jak Husákovy děti donutit naspořit si tak, aby jim stát musel posílat literárně nula peněz za deset let. Naspořeno nemají a stát také ne. Pokud by tehdy Kalousek s Topolánkem byli ještě radikálnější a Paroubek nebo jiný pablbek to nezrušili, mohla toto teď být cesta. Ale už to cesta není. Zůstaňte na příjmu, thriller Řecko 2008 už brzy ve vašich kinech, byť nejspíš nedojde ke krachu. 

Cesta 4

Opravdu radikálně zvýšit výdaje a investovat tak, aby z nás bylo další Švýcarsko (nebo si dosaďte jinou úspěšnou zemi). Tohle je teoreticky jediná schůdná cesta. Teoreticky. Jenže nikdo neví jak. Kdyby věděl, už se to stalo, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích. Pokud vám nějaký absolvent ekonomky bude říkat, že ví jak na to, četl jen základní učebnici makroekonomie a machruje. Pokud vám to bude říkat někdo jako Dědek z Jablotronu, taky machruje, protože je opilý vlastním úspěchem, a nedošlo mu, že kromě zdánlivě správných kroků muselo být na jeho straně také štěstí a správná doba. Ale ano, cesta 4 je teoreticky správná, byť je naruby a vede k horšímu rozpočtu. Je to vabank s nejistým výsledkem.

Cesta 5

Osekat jen racionálně. Dvě velké ale. Jednak je to na více období, a to už bude Babiš. Jednak to problém nevyřeší, jen to trochu zlepší situaci. A osekat co? Přišel s tím kdysi Tlustý, Kalousek a spol. Tuhle zavést trochu poplatky, tuhle omezit zbytečné vměšování státu do života občanů, tuhle zrušit agendy. Jenže ouha. My chceme stát, který nás vidí za ručičku. Chceme víc přechodů, sloupků v ulicích, chceme podporovat ženy po mateřské, chceme inkluzi, protože je přece správná, chceme rovnat všechno bezpráví. Tomu se říká sociální stát, bejby, a chcou ho jak Češy, tak Moravacy, jak levičacy, tak pravičacy. Jsme přece gud gajs a chceme dělat gud sinks. Takže tato cesta je možná, ale nevyřeší to teď a nevyřeší to zcela.

Na závěr...

Milí přátelé, potud, pokud systému rozumím, vyhlídky makroekonomické nejsou růžové, a ani šaman to bez velké dávky štěstí nenapraví. Kdybych sám šel do politiky, nemám recept, co s tim. Z toho pohledu jen dodám, že jsem v životě spokojený, a je mi tedy vlastně jedno, co vláda udělá. Je mi jedno, co bude, nějak to zvládneme. Doporučuji ovšem i za cenu vyšších nákladů diverzifikovat úspory, pokud je máte, a část jich mít v opravdovém zahraničí. Kde, to je na jiný článek, ale diverzifikovat znamená "na více místech". Za deset let to může znamenat větší klid na důchod, až stát začne bláznit a danit, co mu přijde pod ruku, případně pokud ho začne trestat hyperinflace, což se neúspěšným státům s vlastní měnou stává, nemusí stát dělat nic, a vy o své hodnoty stejně přijdete. Jo a nemovitosti. Je fajn jich pár mít. Je možné, že velkovlastníky také potrestá nějaká zběsilo-daň, ale byt až dva a chalupu vždycky nějak zaplatíte. A střecha nad hlavou vždycky bude mít cenu.

Malý krůček pro člověka, velký krok pro město

4. 9. 2024 odpoledne jsme projeli na koloběžce přímou spojnici Dělnické a Veletržní. Ulice po více jak 100 let končily naproti sobě rozdělené propastí nádražního komplexu a následně zakonzervovaným brownfieldem.

A nemožné se stalo skutečným. Tyhle dvě ulice, jejichž názvy nemohou lépe vystihnout charaktery horních a dolních Holešovic (Letné a Mokřadu), se spojily v jednu, být pod samostatným jménem Nicolase Wintona. 

Mám radost. Některé věci existují na papíře tak dlouho, a zdají se být jednoduché, ale ve veřejném sektoru trvají. Vždyť nádraží prakticky neexistuje již 30 let. Stavbu nicméně umožnily dvě další stavby - hotová estakáda železnice do Kladna a druhá do Kralup. Spolu s nimi se můžeme těšit na nové nádraží a třeba i úpravy kolem šílené Vltavské. A možná nám rozšíří i nástupiště tramvaje na Výstavišti. Ale to už bych chtěl moc.

A kdy se začne na území Bubny Zatory stavět? Něco uvádí IPR - zdá se, že 30. léta jsou realistická. V důchodu se tedy možná projdu novou čtvrtí.

A opět musím pochválit naší populistickou a aktivistickou radnici za veškerou snahu. Můžeme je za leccos nenávidět, ale věci se pod nimi dějí.

Výzva nakřivo

Bankéři si v rámci akce mastercard hrají na Zelenou výzvu. To znamená že v rámci září budou jezdit do práce jinak než spalovacím autem, aby snížili uhlíkovou stopu. 

Hezky to zapadá do jejich ESG strategií, dobře se to komunikuje na LinkedIn a posiluje to týmového ducha ve smyslu "teď se hecneme".

Narozdíl od podobné akce Do práce na kole, která proběhla šířeji v květnu, mi ale Zelená výzva přijde jako pokrytectví a naráží na to, proč právě přirozeně zelení nejsme.

Zaprvé, lidí jezdí autem z různých férových i méně férových důvodu, které nebudu opět rozebírat. Ten hlavní ale je, že lidé bydlí a pracují na blbých místech. 

Takový běžný bankéř bydlí v Jesenici, Kunraticích nebo Březiněvsi a odtud je to na kolo daleko, MHD tam moc nejezdí (nepočítám příměstské autobusy), a pokud jezdí, není tak flexibilní jako osobní auto. Protože na kole děti odpoledne na kroužek neodvezete. A elektrické auto, tedy zelené, je zase moc drahé, takže ho většina bankéřů zatím nemá, a kromě toho o víkendu potřebuje jet za mámou na Valašsko a nechtějí po cestě dobíjet.

Takže po konci zelené výzvy, když se pateticky spočtou kilometry a ušetřené CO2, udělá se děkovačka a ředitele konkurenčních bank se vyfotí spolu, mohou si všichni oddychnout, sednout do svých spalovacích vraků a zůstat při starém.

Ještě dodám, že bankéřem nemyslím vedení, které jistě jezdí zánovními a tedy čistšími vozy. Myslím tím pěšáky. Bankovnictví prošlo "výprodejem mozků" podobně jako telco, platy klesly pod pohádkovou úroveň, a realita je, že bankéři si kupují jetá auta z druhé ruky, aby mohli celá rodina dojíždět každý den z předměstského ráje. Nemají se špatně, ale žijí více jako běžný Čech a méně v pohádce.

Takže hoďte si kamenem, kdo z vás se po konci výzvy nevrátí zpátky do aut. Ano, otevře nám to oči, zkusíme jiné cesty, ale ve výsledku to na konci bude podobné. Dokud nám někdo direktivně nezruší parkovací místa v práci a okolo ní.

Naopak kdo bydlí v centru na opravdovém MHD, může s určitou hořkostí machrovat celoročně. Například já bydlím v Holešovicích a zeleně se chovám pořád, protože mne to nestojí žádnou námahu - vlastně si ani neuvědomuji, jak jsem uvědomělý. Můžu jet elektrickým MHD, na kole a možná bych do práce i doběhl, kdybych se na Pankráci neudusil (jo - vybral jsem si snovou pracovní lokalitu nad stavební jámou). Jenže zase se doma tísním na 80 metrech a musím 11 měsíců v roce čichat výfukové plyny bankéřů účastných zelené oblbovačky.

Fordem po silnicích střední Evropy

Léto zase odplynulo v poklusu. Většinou bohužel pracovním. Nedá se ale říct, že bychom nic neviděli - epické zážitky jako Zugspitze nebo vláček ve Švýcarsku (der Zug) jsem tu popsal samostatně. Lord Ford ale letos ujel asi 20 tisíc kilometrů a pro něco to být muselo. Střední Evropa byla letos takový můj byteček. 

- poznámka: Mustang na obrázku není náš - když se napíše Lord Ford, myslí se naše staré vesele chrochtající Mondeo -

Začalo to Kitzbühelem s Ivošem, Bárou a dětmi. Alpy v dubnu jsou magické. Dole už kypí jaro, ale nahoře ještě zůstává sníh. Jak z obalu čokolády. A ten božský klid. Všechny je "už a ještě" zavřené - lanovky, hospody, turistické atrakce. O to víc můžete chodit, stavět potůčky, koupat se v ledové, piknikovat, válet sudy po louce, a pak dětem vyplachovat očka od pylu. A nad sebou máte pořád ten Milkasicht.

Za vzpomínku určitě stojí Bratislava - příjemné spojení služební cesty a rodinného víkendu - s nádherně horkým počasím, kdy na Dunajíčku bylo jako na riviéře.

Firemní off-site v Zakopaném - takový pojem a přitom moje první návštěva. Docela časová tíseň - takže z hor jsem moc neviděl, ale to, kam pokročili Poláci, ano, a bylo to fascinující. 

Na nákup piva do Drážďan. Měla to být solo-akce ve stylu soustředění v Berlíně 2012. Jet ráno tam, nakoupit v Getränkemarktu v Räcknitz plný kufr Mondea a zase vroom vroom zpět. Nakonec nám z Holešovic vede dálnice až do Drážďan - stačí se držet čáry a mačkat plyn. Rodina se ale přidala, cesta kvůli sekání trávy na dálnici hrozně trvala, a z výletu se stal celodeňák, s návštěvou českých korunovačních klenotů, kdy jsme byl rád, že jsme Getränkemartk nakonec večer stihli. Pár dojmů: Drážďany, pokud člověk nebrousí jen památky (a to my ne), jsou příjemně živé město. Objevil jsem tak třeba Innere Neustadt. Co mi nejde do hlavy, je saská němčina. Ne, nejde. Německé pivo ale jde. Nedávno jsem dopil poslední lahev. Epické vyvrcholení ovšem bylo uprostřed léta s Ondřejem, kdy jsme si dali korzo po Dejvicích s lahvemi Berliner Kindl, jako kdysi po ulicích Schönebergu (podle mne Dejvice a Schöneberg jsou dobrá paralela - stejně jako Vinohrady a Charlottenburg).

Potom Itálie. Dojet autem do Caorle je taková mastňácká česká dovča. Tohle ale bylo speciální - málokdy totiž vyrazíte v červnu. Prázdné dálnice, prořídlé ulice, poloprázdná ubytování - teplo, ale ještě ne horko. Jednoznačně balzám na duši. K tomu Benátky bez náporů turistů, kde vás vítají poloprázdné restaurace, a místní popíjejí svoje drinčíky na klidných náměstíčkách a venčí psy. Tohle bych mohl mít každý rok.

Po Itálii Bratislava. Tři schůzky, přípravný meeting z auta z benzínky z místa spolujezdce. Docela hektika. V úterý večer domů do Prahy a ve středu ráno nabrat kolegu a Berlín.

Berlín. Sice mnou cloumaly alergie, nevyspalost (která je umocňuje), ale i tak to byla nezapomenutelná záležitost. Z okna hotelu koukám na Ostbahnhof, kousek ode mne teče Spréva, kudy vedla "zeď", a která je teď už skoro komplet obrostlá novostavbami - naposled jsem tu byl 2014 (navštívit s Niki a Donaldem Katrin) a ještě tu nic nestálo. Procházky do kanceláří Visa v Kreuzbergu byly příjemné, stejně jako kanceláře samotné. Takové trendy berlínské. I kravaťáky to nutí tu být víc free, alternativní. Všude palety, recyklace, beton, cihla, masivní dřevo. Bože, jak je to naivní a unifikované, ale k Berlínu to patří. Stejně jako cyklisté hádající se s řidiči - neustále.

Úžasné byly procházky po kurzu do města, drinky, večeře. Skupina, která se sešla z Visa z celé Evropy a středního východu, byla lidsky inspirativní. A to jako morous z nory neříkám každý den. Fajn byl i kurz - svůj díl na tom měl i Robert - der Kreativfritze. 

Za vzpomínku stojí Häckescher Markt a bezďácký pajzl. Tapas bar Daniela Brühla. 80ies style disko-dechovka v bavorské pivnici na Alexu. A tak.

A pak prázdné východoněmecké dálnice, kdy jedete pořád 170  klesá vám spotřeba pod "český průměr". A k tomu příjemné rozpravy s Artemem v autě.

No a čeká mne ještě Totes Gebirge, Varšava, a pokud se podaří naplánovat, rodinně pracovní výlet do Budapešti.

Bylo to intenzivní. Někdy se mi ale docela stýská po líném bankovním létě na chalupě v Jižních Čechách. Co naplat. Člověk nemůže mít všechno.

Spolu Bernina Expressem

Někde v jádru jsme všichni tak trochu děti. A děti mají rády mašinky. A švýcarské mašinky vám musí vykouzlit úsměv na rtech, protože to je ta nejvyšší liga mašinek.

Takže opět zápletka "čtyřicet" - od rodičů jsem k čtyřicátinám dostal nádherný dárek - cestou Rhétskou dráhou, Bernina expresem první třídou, s hlídáním dětí. To mělo další krásnou odbočku: S ženou jsme dlouhé roky nestrávili tolik intenzivního času bez dětí. Nuže, nerozvádíme se. Pořád spolu umíme mluvit i mlčet a pořád je nám spolu dobře.

Ale teď už na koleje.

Den 1

Začal volně výjezdem z Prahy. Cesta Fordem přes Německo utíkala pěkně - kolem Řezna šlo svištět 170 a teprve u Mnichova začaly zácpy. Chvílemi to stálo úplně. A trvaly dost až do doby, než jsem se dostali na dálnici směrem do Rakouska. I tam už ale člověk musel ve šňůře pomaleji. Dobrá zpráva, že vorarlberská dálnice je až za Bregenz zadarmo, protože slouží jako obchvat zmíněného města. 

Blížil se večer, a tak jsme v Bregenz zastavili. Pozdní odpoledne na "moři tří zemí" bylo nádherné. Na pozadí hory, před námi nekonečná voda a rýnská krajina. Na břehu staré město. To samo o sobě není bůh ví jak krásné, ale má takovou tu snobskou západoevropskou atmosférku. A osvěžit se ve vánku u jezera prostě stálo za to. Prázdnou hospodu jsme nicméně v pátek nenašli, a tak jsme v rámci urychlení pokračovali do dálničního McDonald's (ano, i bez dětí...). Bylo tam ale dost obtloustlých rakouských "dětí", kteří tam přijeli svými prvními vozy. Místní kulturní stánek.

Pak už jsme pokračovali do tmy. A protože jsem škůdlil na švýcarské známce, jeli jsme asi 60km po pitoreskních okreskách přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Byla už tma, takže dosahovat povolené osmdesátky skoro nebyla potřeba - i vzhledem k profilu úzké silnice procházejí přes města, náměstíčka, a dokonce jedním hrádkem.

Cesta skočila v Churu v půl jedenácté nad schody, které už ani Mondeo nebylo ochotné sjet. Vzdali jsme navigaci ve starém městě a zajeli na nádraží, kde jsme Fordíka nechali spát v kryté garáži. Franky navíc, ale zase určitý klid v duši. Pak jsme se vydali starým městem, kde jsme mimochodem potkali první vláček, který se tudy plazí po ulicích trochu jako tramvaj. Ale tam už mne přepadla velká únava.

Rozhodně doporučuji hotel / hostel Bogentrakt. Tenhle starý dvůr býval do roku 2020 vězení. A majitelé si s vězeňskou tématikou vyhráli v každém detailu. Například dveře do pokojů jsou pancířové a mají padací okénko, kudy se servírovala strava (samozřejmě slepé a jen jako). Mezi chodbami jsou ponechané mříže. A tak dále. Přitom je tu úžasná chill atmosférka. Ráno kafíčko ve dvoře Sennhof, stolní tenis, co-working, společenská místnost se starými digihrami. Pastva pro oči.

Den 2

Začal v Churu. Nečíst jako čůr, ani jak chuj, byť prosté a veselé Čechy to k tomu svádí. Je to jen a jenom kchůr. Tohle město má atmosféru! Jednak je autenticky staré, protože Švýcaři ovládají umění neutrality. Ale také je uhlazené jak pokojíček. Každý obchod je "designový" - i prodavač látek a nití má uspořádanou výlohu tak, že estetika je až na prvním místě. Kavárny jsou interiérově designové lahůdky, které zůstávají švýcarsky útulné. Trhy působí čerstvě, nadýchaně. Vše je tu takové tradiční. Budu teď znít jako rasista, ale západní Evropa je převážně barevná. I venkov. Tady ne. Větší města budou určitě jiná, ale v Churu jsme na maloměstě, jakkoli je ekonomicky supervýznamné. 

Po snídani v kavárně (Zmorgä) byl už víceméně čas vyrazit na vlak. 

Takže vlak.

Rhétská dráha je úzkorozchodná, přes 100 let stará, ale není to žádná muzejní rarita. Červené housenky jsou supermoderní, jezdí po kvalitních rovných kolejích a mají... bože... bože ty mají tah! Co tyhle vlaky vyjedou a ubrzdí za prudké kopce totálně popírá fyziku - a bez zubačky. A to třeba deset vagónů bez motoru táhne jen jakási tramvaj.

Ne všechny soupravy jsou luxusní, ale vagóny Bernina expresu jsou úžasné. Mají prosklená okna a částečně střechu a samozřejmě pohodlné široké sedačky a klimatizaci. Signál tu moc není, a místní wifi slouží jen pro aplikaci, která informuje, o místních zajímavostech. To je ale dobře, člověk může víc kukat ven a méně do mobilu. Občerstvení je důležité. Káva, víno, pivo, prosecco. Co víc je třeba ke štěstí?

Vláček začíná rychlou jízdou podél Rýna v rovině v šťavnatě zeleném a malebném Švýcarsku. Brzy ale opouští hlavní trať a začíná s vervou stoupat. A tady začíná potěšení pro vnitřní dítě. Všechny ty mosty přes průrvy, průjezdy kolem vodopádů, které přecházejí do tunýlků, viaduktů, které nadbíhají sami sebe... zázrak inženýrství ve spojení s přírodou. Vláček místy jede sám nad sebou jako had, který se kouše do ocasu.

Pak podjedete Albulapass a ocitnete se na malebné náhorní rovině u Svatého Mořice. Ty louky, květy - úplně jiný svět. A nad vámi se tyčí ledovce. Tady to ale nekončí. Vláček se tu větví a naše větěv pokračuje na Berninapass. Dál prudce stoupá do výšky 2200 k rozvodí. Tady jsou dvě jezera, která od sebe dělí asi 5 metrů. Jedno pouští vodu do Itálie, druhé do Rýna. A nad nimi se majestátně tyčí ledovce - všechny ty jejich Piz cosi. A jak se Berninapass překlopí na Passo Bernina, překlopí se i vláček na italskou stranu Švýcarska. Najednou má italština prim. Dolů už to tak pěkně nejde - červený hádek musí hodně brzdit, aby se neskutálel ze srázu. Poslední rozloučení s horskými loukami je u překrásného hotýlku, který shlíží na ledovec a údolí s jezerem pod ním. Vlak tu začne zatáčkou prudce klesat. V zatáčce pod hotelem je udělané jakési kruhové obřadiště, odkud lze pozorovat všechny možné strany, kolem vás létají barevní motýli a je to jak v pohádce. Oběma směry je tu pauza 15 minut. 

Pak už se klesá. Je zde nad sebou tolik cik-cak zatáček, že je ani nejde spočítat na prstech. V údolí vláček několikrát jede po ulici jako tramvaj, ale ne úplně volně - auta mají na jeho průjezd červenou.

Následuje italská hranice a už jsme v sušší a jižnější italské údolní krajině. Příjezd do Tirana napříč náměstím s velkým kostelem a farou je impozantní. Nejedná se ale o centrum - spíše jakýsi kostelní vrch. V Tiranu je vedro. Hotel Corona je typický nádražní hotýlek, ale výhodný z pohledu ranního vstávání. Jen je v něm vedro bez možnosti klimatizace.

Tirano má neuvěřitelnou atmosféru. Nebýt kolem Alpy, myslíte si, že jste někde úplně na jihu. Domy v centru jsou zcela kamenné, a působí jak návrat časem zpět o dvě stě let. Kamenné ulice v sobě drží nádherný klid a chládek. To samé i vinařský dvůr, kde jsme povečeřeli.

No a pak procházka a spát.

Den 3

Dobré ráno Tiráno! Sprcha, snídaně a honem na vlak. A pak stejná cesta zpátky. Tentokrát máme zadní vůz, takže hádka vidíme krásně celého. Do Churu přijíždíme po poledním. Oběd si dáváme v zahradě místní muzejní kavárny. Zeleninové lasagne byly famózní! Zcela bez těstovin, ale přesto vyvolávající pocit, že jíte lasagne.

Po cestě zpátky zastavujeme v Lichtenštensku ve Vadúzu. Dvě kávy za 13 EUR jsou overkill, ale byli jsme tu a máme odškrtnuto. Doporučuji shlédnout budovu Landstagu - krásná. A celé město je osazené sochami od známých umělců. No a pak už domů. Zpátky to jelo krásně - skoro celé Německo stosedmdesát - to už by se dalo nazvat "cestovním tempem".

Úplně na závěr: Ve Švýcarsku jsme si libovali, jak je tu levně. Nemějte nás za magory - samozřejmě je tu šíleně draho, ale s dětmi musíte už skoro vše násobit čtyřikrát nebo tři a půlkrát. A ve dvou to najednou působí pro peněženku tak lehce. Peněženka se totiž neptá na jednotkové ceny - zajímá ji jen, kolik z ní odteče celkem. Také vláček byl snesitelný lépe bez dětí. Potěší sice vnitřní dítě, ale ne to vnější. Páry, které s sebou měly děti, se musely rozdělit. Chodba vagonu zcela na konci vlaku pak sloužila jako dětský koutek oddělený zvukotěsnými dveřmi. Děti cesta bavila hodinu, a následně čtyři hodiny vyžadovaly animaci. My jsme naštěstí tento problém neměli.

Léto pod Zugspitze

Na Zugspitze za léto putuje 50-60 bouřek. To znamená, že se tu něco přežene každé dva dny ze tří. V tomto tempu se odehrával náš letošní tanec. 4 kluci, 4 rodiče. 

Nejprve ale scéna. Rakouská oblast pod Zugspitze je epická. Údolíčko malebné, kolem kamenné stěny se špičkami jak kamenná koruna skalního krále. Už tohle samo při pohledu z okna ráno nebo večer navozuje atmosféru. Vrcholky jsou kolem.dvou tisíc metrů vysoké. Samotná Zugspitze má necelé tři tisíce - pro Němce nejvyšší hora, pro Rakušany druhotná, ale s nutností sousedy dorovnat. A také nejvyšší v oblasti.

Ubytovali jsme se v Ehrwaldu, což je místní největší obec, odkud se dá pěšky dojít pod Zugspitze i na lanovku Ehrwalder Alm s dětmi, pokud si člověk nechá hodinku extra. Lermoos ale žije také. Biberwier zase působí klidně a domácky. Margit nám navíc nabídla 3 koupelny, 2 balkóny, parkování pod střechou a dům byl svěcený. Příjezd sem je z Prahy nebo od Budějc fajn - oblast je hned na severu Alp.

Co jsme dělali? Pro děti to nebylo tak uhrančivé jako dříve na Salcbursku, nebo v Zillertalu. To má dva důvody. Jednak jsou kluci starší, a nebaví je každé hřiště, jednak tu atrakce nejsou tak lunaparkové. I tak ale bylo co dělat. 

Samotný vrcholek Zugspitze je fascinující. Podmanit si takovou horu - lanovkou, železnicí a udělat z ní pohodlnou turistickou základnu, která je organický poslepovaná jako mraveniště, to má něco do sebe. Ne tolik pro děti. Z ledovce zůstala jen louže, a sníh mají v zimě. I tak se ale počítá jízda lanovkou a zážitek, kdy nás bouřka uvěznila nahoře.

Ehrwalder Alm a Seebensee jsou taková něžná podívaná. Louka na konci lanovky se stádem pádících koní, hřiště pod Tyrolskou boudou nebo procházka k Seebensee, jezírku v lůnu skal, s chatou na občerstvení na půl cesty, stojí zato. Zpátky ale doporučuji cestu lanovkou. Sestup k autu od jezírka jen pro zkušené horolezce - jištěný ocelovými lany. Dal jsem si ho sám a naštěstí až dole pod skálou v lese mne přepadly kroupy. S batohem nad hlavou to šlo, ale zmokl jsem a rodina přečkala v suchu.

Grubigstein. Vyjeli jsme lanovkou až nahoru a zkusili s dětmi dojít na vrcholek. Nebylo to úplně pošetilé, hora je skalnatá, ale chodníček docela bezpečný. I tak ale čas a morál hrál proti, a tak jsme raději otočili na oběd. Gröstl stál zato. 

Pak jsme sjeli na střední stanici lanovky a odtud pokračovali po naučné stezce pro děti Moosle's Forscherpfad. Děti i nás to bavilo. Dovedla nás zpátky k lanovce, odkud by šlo udělat ještě lesní pohádkovou stezku, opět na úžasném panoramatu, ale dohnala nás opět podvečerní bouřka.

Bichlbach je lehce stranou, ale místní Sport und Freizeitpark je fajn. Minigolf, tenis, zipline, lanové centrum. Jen koupák je trochu minimalistický, a také parkování omezené. Děti si to ale užily. Vedle pizzerie San Marco a kousek odtud lanovka na Almkopf, kde se dá udělat okroužek cca. 3 km.

Marienberg v Biberwieru je zajímavý hlavně kvůli bobové dráze a sjezdu na tříkolkách. Boby jsou fajn, protože na nich smí sám jet i sedmiletý Víťa, a ovládání je jednoduché. Trochu jsme dráhu zašpuntovali, a s bezpečností měli problémy spíše starší kluci, kteří přijeli dolů lehce odření. Bobová dráha je jednou v ceně Z karty. Od dráhy se dá snadno přemístit k třem místním jezírkům. Weißensee láká, protože je neblíže, ale není koupací, a je trochu poznamenané přítomností silnice a vysokého napětí. Proto doporučuji popojít dál.

K dispozici jsou i klasické akvaparky a indoor lezecká stěna, pokud prší. Celou dobu nám pomáhala místní Zugspitzearena Card, se jménem Z-Karte, které už jsem neřekl jinak, než "karta speciální operace". Srdečně doporučuji pořídit, protože už při cestě na Zugspitze,  se vám z větší části vrátí. 

Vlak. Jezdí tu, je vidět a slyšet, ale narozdíl od Kitzbühlu na jaře jej bylo těžší zakomponovat. Stanice byly vždy tak nějak z ruky. Autobusy jsou v ceně Gästekarte, kterou dostane na ubytování a ve špičce jezdí pořád a všude.

Kocovinu si můžete vysloužil v irském baru, který si to otevřel pravý Skot, ale obsazen je spíše místními. Není nad to si oprášit hovorovou němčinu a připomenout, že Rakušané jsou nám u piva v mnohém podobní víc, než si chceme připustit.

Pokud rozhodíte časové sítě, je toho tu víc. Soutěsky, další jezírka, GaPa atd. Týden dovolené ale má jen 6 dnů. A pokud bychom přijeli podruhé, nebude to stejné. Starší děti, jiné možnosti, jiné nároky. Co ale zůstane, je úžasná skalní scéna. Díky proměnlivému počasí jsou také na místě úžasné západy slunce s barvami, které jsme si museli každý den z balkonu fotit.

Od vína ke státnosti

- psáno za střízliva -

Čas od času se rozhoří debata, že by se Češi měli omezit v pití alkoholu. Potenciální omezeni míří na množství, většinou formou daní.

Proč ale pijeme?

Velký důvod pro mne je chuť. Dobré víno je tak neuvěřitelně mnohoznačné. Je zábava ho chutnat. Druhá věc je, že víme, že alkohol nás opíjí, takže ho (většinou) pijeme pomalu a málo. To má dopad v tom, že si ho vychutnáme. Dobré pivo je zase osvěžující a krásné hořké. 

Pijí pro radost. S někým, po kole na spláchnutí dobře jízdy, občas večer jednu dvě sklenky červeného na chuť.

Občas se to zvrhne. V práci pořád někdo nosí panáky a myslí, že tím zažehne tu radost a přátelství. U mne to funguje opačně. Opíji se a jsem naštvaný. Na sebe, na kolegy, na celý ten koncept nuceného chlastání. Stejné je to občas s některými lidmi, když se jde takzvaně na párty. Ja nejsem party člověk. V prostoru neslyším, potřebuji fixovat v klidu jednotlivého člověka, a být tam bez vazby na ostatní a jenom chlastat mne nebaví, protože se nebavím. Takže proto taky nepiju, ale občas se díky tomu slušně zřídím. Ale potřebuji, aby mi v tomto pomohl státni úředník?

Teď co by se stalo, kdyby nebylo pivo a víno? Většina nápojů je sladká. Já od nácti nesnáším sladké pití. Takže zůstanu u sodovky? Doprčic to raději ne. Navíc ta trocha méně sladkých pití je dost předražená. Kombucha stojí tolik co víno, a ve výsledku bývá často taky jen sladká. Domácí limonády se někomu i podaří, ale často jsou taky hodně sladké. V hospodě vám řeknou "lidí to tak chtějí". A tím jsem zase v pasti. Navíc limonáda stojí 90 korun a pivo třeba 60. Takže, pokud začne omezení platit, je to inflace 50% na jedné sklence. A já ty prachy nemám. Nemám. Nechci platit za popíjení s kamarády o 50% víc. Všude platím pořád víc, proč to zvyšovat uměle i tady? Dost, že si zase uměle zvýšíme cenu paliva, elektřiny a čeho všeho ještě.

Takže výsledek omezení alkoholu povede v mém případě k vyšší ceně a horší chuti. Jestli to přinutí venkovského pijana změnit styl života na aktivnější, to nevím. Vzpominam na místní z rakouské venkovské hospody, jak seděli celý večer o jednom větráku. Pivo tehdy stalo 3,80 EUR, zatímco u nás tehdy 28 Kč - ano, vesnický pijan v Česku by za tu dobu "urazil 3 kousky", rakouský schofft Eines. Funkce ceny.

Takže dopad do celkové opilosti národa to mít bude pozitivní, o tom žádná, ale proč by výchovou opilců měl stát omezovat mne? Nesnažím se snad být dost dobrý občan? Pracuji jak mourovatý, platím velké daně, starám se o rodinu, a ti idealističtí mizerové mi chtějí zdražit víno. A protože mezi občany nesmíme rozlišovat dobré a špatné (to bychom byli zpátky v totalitě), nejlepší by bylo nezavádět omezení pro nikoho.

Ještě poslední pohled. Ten se vrací k základům demokracie a statnosti. V kostce: Co mne má stát co vychovávat? Jsem svobodný občan - jsem víc než stát, protože stát je můj služebník. Nechci, aby se cpal do stále víc a víc oblastí. Dnešní stát to ale vidi zjevně opačně. Vodit lidí za ručičku jak dětičky, neb jdou slepí a nevědí, co chtějí. A my jako stát zřejmě víme, že chceme víc montoven, velkou zaměstnanost slepých robolidí a díky tomu svůj klid u koryta.

Může za to olej

Olivový olej zdražuje.

Je to sice jen jedna z položek v celkovém receptu, ale dobrý důvod, proč v restauracích zdražit obědová menu rovnou o 20%. Může za to ten olej!

A taky v obchodech zdražíme máslo - může za to ten olej!

A pak si zajedeme za hranice, do nějaké té bláznivé západní země, kde je tak drahé žít, a zjistíme, že ten nákup je tam pořád levnější a levnější než u nás. A že tam olej stojí míň než tady. Stalo se mi teď v Itálii, kde jsem chodil s mobilem, hledal české ceny, a stále znovu a znovu se divil. Nebo v Rakousku, kde to platí pro části košíku. A pro pivni pupíky: Plzeň tam stojí méně než u nás.

A já si jenom lámu hlavu, čím tohle je. Jestli to zase není nějaká naše mentalita... No jasně - už vím: Může za to ten olej!

Zen(eko)vé ticho

Vzpomínáte? Pár let zpátky vás bez tečky kamarádi, známí a stát chtěli téměř veřejně lynčovat. 

Teď skončila vakcína proti Covidu Astra Zeneca (zde), protože to bylo docela svinstvo a podivný komerční propadák, a je docela ticho po pěšině. Protože se jednalo o společensky konsensuální lynč, společnost mlčí. Spletli jsme se. Hups. A komu takovými informacemi vlastně prospějete?

Tak nejprve: Nezlobím se na "společnost". Nikdo jsme nemohli vědět, co bude. Byli jsme bezradní a v hysterii. 

Tak jako jsme ze začátku nevěděli, že dezinfekce na COVID moc nepomáhá, a tak jsme ji všude instalovali, nemohli jsme vědět, kolik vedlejších účinků bude mít vakcína dlouhodobě. Prostě jsme dělali, co jsme mohli, přeplněné nemocnice budiž nešťastným hnacím motorem.

Na druhou stranu bych čekal aspoň nějakou debatu, aby největší křiklouni ve jménu lynče měli možnost trochu se zamyslet sami nad sebou.

Pokud bych měl ještě říct něco k sobě a COVIDismu... jsem takový obyčejný civilista. Nemám odvahu vystoupit na jednu stranu a nést prapor do vřavy. Jsem očkovaný, ale "punkově" jen dvakrát. A díky tomu jsem si vysloužil odpor obou stran. "Musíš přece být na nějaké straně!" Nejsem.

Takže nefandím těm, kteří nazývali COVID "rýmičkou", to jsou blbci. Ale stejní blbci byli zastánci lynče. A já jsem taky blbec, protože mám kus z obou stran. Ale rýmičkoblbce už jsme proprali, teď mi chybí zpětný lynč té lynčující strany Mirků Dušínů. Rád bych si s chutí kopl zpátky.

Stejně tak bych byl rád, pokud by EU odkryla trochu víc ze smluv s farmaceutickými firmami. Náznaky říkají, že to bylo hodně "něco za něco", a že za rychlý vývoj a dodání se platilo tvrdými podmínkami. Nikdo ale žádný konečný účet pro informaci lidu nesložil. Nepotřebujeme detaily, ty jsou chráněné obchodním tajemstvím. Ale úplné ticho? To taky není správně, no ne?

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Stopadesátka

Stopadesátka na dálnici je přeceňované téma. Pojďme se podívat na tu "kontroverzi" z různých pohledů.

Nehodovost. Na poloprázdné D3 to nehodovost zřejmě moc nezvýší. Jinde se to zatím zavádět nemá.

Spotřeba je individuální. Třeba u mne je nárůst mezi 100 a 130, a druhý potom mezi 150 a 170. Jiné auto to bude mít jinak. No a co? Někdo místo dieselu benzín, kde bude spotřeba 14 litrů na 100 a v tu chvíli se 8 litrů při 170 zdá být ok. Lidé si svoje auta kupují s vědomím, kolik žerou, a pokud jedou 150, jedou tak s plným vědomím, že to za 4,5 litru nebude. Propálené palivo si vědomě zaplatí, protože chtějí.

Hlučnost asi rozdílná bude, ale co je to proti tiráku?

Cestovní tempo se nezlepší. Pokud v husté dopravě jedu 150kmh, nutí mne to neustále zpomalovat. Pomaleji jedoucí auta, která jsem předjel za Budějovicemi, mne dojedou v nejbližší vesnici, kde dálnice končí. Vyšší rychlost má teprve smysl, pokud večer přejedu stosedmdesátkou celé Německo. Tam je úspora času oproti 130 nebo 100kmh viditelná, ale zase to musím zvládnout bez tankování, protože zastávka na pumpě kvůli vyšší spotřebě časovou výhodu okamžitě smaže. Nemluvě o elektromobilech, kterým rychlost 170kmh vysaje baterku náruživě jako dítě Jesenku.

Co se požitků týká, ano, rychlost umí být opojná. Ať už proto, že auto má nad 130 kmh stále dobrý zátah nebo protože dieselové chrochtání se změní v příjemné mručení. Požitek z jízdy ale mám větší na okresce v 90 kmh, kdy auto vykrajuje zatáčky. A můžu jej mít v 70kmh s kabrioletem se staženou střechou. 150kmh spíše než požitek je "cestovní tempo" a tam platí odstavec výše. 

O svobodě projevu to také není. Žádnou extra svobodu to narozdíl od Autobahnu nedává. Protože ještě větší "vítr ve vlasech" člověku dá chvíli svištět třeba 200kmh, kdy se zvuk motoru úplně změní, a krajina se začne měnit v jakousi čáru kolem. I vytočený diesel pak zní sympaticky a úplně jinak. A v tu chvíli vás stejně dojede policejní Superb a přijdete o řidičák, i na nové stopadesátce.

Takže kuchat do toho z jakékoli strany je plácání do vody. Zaveďme to. Vůbec nic se nestane. Nezaveďme to. Vůbec nic se nestane. Teď se to schválilo, tak tomu dejme šanci, ale nepřeceňujme to.