2023-12-31

Předsevzetí 24

Nový rok je skvělá příležitost dát si nějaké předsevzetí. Ne protože se to dělá, ale protože je to milník nebo řekněme startovací čára.

Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.

Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.

Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.

Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.

Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální. 

Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky. 

Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.

No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.

To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.

A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.

Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo. 

Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.

Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.

Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.

Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.

Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.

2023-12-24

Čina Vysočina

Jedeme na Vánoce k Jindřichovu Hradci. Předpověď slibuje mokré sněžení, lámajici se stromy a kalamitu na Vysočině.

V Praze pršosneží, ale jde to. 

U Senohrab už si říkám, jestli byl dobrý nápad vyrazit zrovna teď. Ale aspoň jedeme za dne. 

U Hvězdonic už si říkám, zda to neotočit. Vůz zrychluje, brzdí a zatáčí bez podkluzování, ale šlemy mokrého sněhu při přejezdech z pruhu do pruhu šasi nepříjemně škubají a chrastí v podběhu. Naštěstí nejede moc aut.

Blížíme se na Vysočinu. Náklaďáky do kopců zrychlují a proplétají se mezi auty. Značka: kdo jednou stál už stojí opodál. Vypadá to jak když unikají před apokalypsou, ale aspoň na vystrašené víkendové řidiče netroubí.

Někteří řidiči to nepochopili. Jedou nám v kufru jako by se nechumelilo. Pro ně ale zákony fyziky platí také. Snažím se přejet ohradu sněhu, abych jim uhnul mezi náklaďáky, ale stejně jsou to ko**ti. O chvíli později většinu z nich potkáváme jet napravo a pomalu. Zřejmě jim to někde pořádně podklouzlo.

Pluhy jezdí. Kdo by nadával na silničáře, by se měl nejdřív zastavit a promnout si oči. Od Hvězdonic předjíždíme pluhy v pravidelných intervalech, jenom sněží tak silně, že to stejně není jako v létě. 

20 kilometrů k odbočce na Humpík. Srdce Vysočiny. Doprava definitivně zastavuje. Modlím se, aby to kamiony ubrzdily. Sjíždíme na zasněženou krajnici a vytvářím uličku. Kolem přijíždí dvě sanitky, a pak už nic. 

Ale pohoda. Diesel šumí, topení topí, sedačky jako křesílko, stěrače se monotónně houpou po skle, písnička hraje. Všichni to ubrzdili, teď se nesmí stát nehoda ve více zapadaném protisměru, kde to zatím jede.

Půlhodina čekání. Lord Ford se zlobí a začíná se třást. Jinak ale vše při starém. Vypínám xenony a stěrače, ale dieselové topení nechávám rád topit.

Hodina čekání. Kromě třesení začíná být vsude cítit nafta, ale dobré, dá se to vydržet. Nechci vidět co na to říká Fordův filtr pevných částic. Děti jsou zoufalé, protože se nudí. Brodím se sněhem do kufru pro tablet. Zatím nepotřebujeme ponožky, motor pufá a auto je hezky vytopené.

Díváme se na mapy a Google. Zjevně stojí celá D1 na Vysočině a mnohé silnice kolem.

Hodina druhá. Lidé chodí čůrat do sněhu. Někdo jde za náklaďáky, dámy mezi přední a zadní dveře. Všichni na ten moment solidárně vypínáme světlomety, ale stejně jim svítí zadečky. Nádrž je pořád plná, topení topí, vody máme dost.

Únikovou uličkou projíždějí sem tam blikající elektromobily. Posledni šance než spadnou do režimu "želvička". Tentokrát jim to elektrické privilegium nezávidím. Náš třesoucí bufík tu může stát do zítřka a furt bude topit.

Aplikace Záchranka periodicky hlásí kalamitní stav, ale jen na horách. O Vysočině mlčí.

Dvě hodiny a něco. Už je tma. Doprava se lehce pohnula a my sjíždíme z dálnice hloubeji do srdce Vysočiny. Hned na sjezdu jsou uvízlá auta, která nedala kopeček, protože si sedla na břicho. Lord Ford je ovšem dobrý hrabavec a má kvalitní zimáky, takže se zdatně hrabe kopci vstříc.

Vysočina, zmrazky. Silnice má projeté koleje, ale volantem zmrzlé tvrdé hroudy cukají, jako kdyby se s vámi někdo dával páku. Auto se třese a děti mají strach. Já taky a dokonce se to nebojím přiznat.

V kopci při míjení protijedoucího auta uvízla Fabie, která sjela na neprojetou krajnici. Ford se z krajnice neochotně vyhrabe a jede kolonu objet. Bez blinkrů do cesty vjíždí hřmotné německé SUV se stejným cílem. Následně uvízne vedle Fabie, protože vyjelo moc na druhou krajnici. Nadávám, protože musím znovu zastavit v kopci. Pak se ale SUV rozjede a my naštěstí taky. 

Následně potkáváme hlavní silnici. Je protažená - tady úřadují traktory. Google nás ale žene zpátky do lesů na okresky. Poslechneme ho, ale jsme jediní. Osamělý rytíř, který se pere s mokrým sněhem. Sem tam objíždíme padlý strom, ale nic co by bylo napříč silnicí.

Do Pelhřimova přijíždíme z jihu víceméně sami. Nakupujeme v DMku - tady se vyčůrám, tady jsem člověkem.

U Kamenice čina končí. Sníh se mění na déšť - tlustá černá čára. Jako by všechno, co se stalo, nebylo. Sníh není. Jenom prší. Je půl desáté a podle zpráv dálnice ještě stojí. 

A co říct závěrem? Kolaps dálnice působí jako apokalypsa. Řady uvězněných aut, všichni pufají, a veškerá civilizace nám bude k ničemu, jakmile dojde benzín nebo elektřina.

Poučení z toho? Věděli jsme, že do toho jedeme. Chce to dle starých pouček plnou nádrž , teplé ponožky, deku v autě, dost vody a oříšky. Dál pak lopatku na odhrabání a řetězy. Zbytek je štěstí a jízda klidnou nohou, sníh nemá rád brzdy, ani velké otáčky. Gumičky stěračů a zimní gumy jsou základ, ale chápu, že to není něco, co by člověk kvůli jedné cestě vyměnil. 

Poučení číslo dva: Naší dědečkové tak jezdili běžně každou zimu, a s daleko horší technikou, a my tady vyšilujeme a píšeme na blog.
Všem šťastné a veselé bez nehod a kalamit.

2023-12-19

Ženy to vyřeší

Hrozně bych autorce přál, aby její emancipovaný a genderově nadřazený titulek měl pravdu, ale je to takové to západní srdíčkové wishful thinking. Female power. Jenže jak už víme, podobných titulků o Putinově Rusku už bylo, a světě div se, Rusko to ještě nepoložilo.

Obávám se, že pokud ženy půjdou na náměstí, ochutnají zpátečnický mužský barbarismus a může jich překvapivě hodně skončit ve vazbě a o děti se bude starat babushka, zatímco muži budou dál umírat na jatkách.

Rusko je země, kde absurdní je denní realita. Pořád to nechápeme. Pořád je bereme jako sebe.

Opustím-li genderovou horkou půdu, podobné srdíčko čtu i jinde: Zdá se, že Ukrajina na frontě nevyhrává, a přesto pořád čteme, jak je ruská armáda neschopná a nemožná. 

Jenže ta nemožná armáda má pořád dost lidských zdrojů a dokonce se přes všechna embarga nějak dostává k munici a dronům. Opotřebovávací válka běží už dobu a oba rivalové jsou opotřebení adekvátně svému statutu. Rusko se historicky ztrapnilo a přišlo o blitzkrieg a moment překvapení, ale potvrzuje perfektně imperativ, že jich mnogo, což na vítězství zřejmě stačí, a Ukrajina je slabá země visící na vlásku, kde manželky připravují Molotovovy koktejly, zatímco manželé čekají, kdy dostanou sem tam nějaký kousek vysloužilé západní techniky, kterou si západ nenechal na vlastní obranu, aby Putina nenapadlo pokročit dál než do Moldávie a Pobaltí.

Složité souvětí, čárek mnogo. Důležité ve třech slovech: Rusko bohužel neprohrálo.

2023-12-08

Stará Nová hala a nová Nová hala holala

Taky si kopnu. Hlavní nádraží není nic moc. Před rekonstrukcí bylo úplně děsivé, ale ani teď se blahem nezalykám. Čím se liší od moderních stanic? Ty jsou bohatě prosklené, mají světlou dlažbu a stěny a ultrajednoduchou údržbu. My máme prosklenou překrásnou Fantovu budovu, která ale jaksi stojí mimo proud, protože je utnutá kolejištěm a Magistrálou, a taky byla stavěná na zásadně jiný druh provozu. Pánové s cylindry, dámy s paraplíčkem - znáte to. Neznáte. Přeháním. Spíše myšleno kapacitně jiný druh provozu.

Nová hala je naopak brutalistní temná klec pod Magistrálou dimenzovaná nadčasově na dnešní provoz. Samotný brutalismus je spiše onanie architektů, estétů a znalců architektury, než stavební styl - není to nic pro lidi. Něco jako dálniční křižovatka. Je brutálně účelná uprostřed pole, ale do centra města nepatří.

Řešení podle Ládíka? Klidně zbořit. A taky zrušit to otřesné parkoviště na střeše haly plné divných šíbrů a ponechat, ale zlidštit Magistrálu - aby se k nádraží dalo dostat po chodníku povrchem a přes přechod. Vítězný návrh rekonstrukce mi v tom jde dokonale na ruku.

Na druhou stranu: Hlavní nadráží tu je a docela dobře funguje. K tomu stará Nová hala je památka a pomník doby. Nemůžeme jen tak bořit památky, když se nám už nehodí. Hala také prošla nákladnou rekonstrukcí, která ji v rámci možností zlidštila, a pokud tedy teď dbáme na každou bublinku CO2, když si třeba zakazujeme jezdit autem, což se skřípěním zubů tedy holt beru, neměli bychom něco stavět, hned to bořit a znovu stavět, protože přitom se vyprdlá mooooooře CO2. Mňau mňau mňau. 

Takže Alhambru ať si slovutní vítězové soutěže ještě strčí někam, a Hříbeček, ať se ještě trochu snaží. Jistě se mu to na druhý pokus povede lépe. To není míněné zle. Mně se taky všechno nedaří napoprvé.

Ramusák podruhé

Nedávno vyšla zpráva, že by nový most pod Vyšehradem mohl mít bronzovou barvu. Zní to jako drobnost, ale z pohledu génia loci je to zásadní moment. Původní návrh bílého mostu s neskrývaně betonovým předpolím v místě působil brutálně. Někde na dálnici mezi Ostravou a Bohumínem by byl ok, ale mezi Vyšehradem.a Pražským Hradem úplně ne.

Bronzová barva ale mění pohled na věc. Ano, chybí tu patina starého Rámusáku, ale celkové vyznění je lepší. Stejně jako bylo kdysi dávno prezentované červené.

Teď už jen "nepřiznat" nějak chytře ten beton a začnu mostu fandit.

2023-12-06

Souběh!

A pak to tam najednou bylo obojí: Sníh a ani-noha-na-Karlově-mostě. Ou jé!

Jsem jak malé dítě nebo štěně, které vidí sníh poprvé. 

Akorát musí být dvě ráno a někdo vás musí vytáhnout na narozeniny.

2023-12-05

Náhradní listopad


Listopad se letos nekonal, a tak tu v prosinci máme náhradní listopad, a na sněhovou pokrývku konečně padá listí. Některé stromy byly ještě zelené.

Není to glosa. Nechávám to tu jako vzpomínku.

2023-12-04

Cybertruck Porsche Porsche

NaTeslu Cybertruck jistě názor máte, stejně tak jako na elektromobily celkově. Nemíním s ním polemizovat.

Roztomilé nicméně je, jak se motoristický tisk pře o sekundy v zrychlení v souboji s Porsche a s dalším Porsche na přívěsu (viz. třeba zde). Je to zase trapné hafání pražského krysaříka.

Sdělení té reklamy není, o kolik desetin sekundy to zrychlí dřív nebo později. Sdělení je, že úplně sériový a dlouho vysmívaný elektromobil od značky, která vyrábí auta ani ne 15 let, se může rovnat benzínové ikoně automobilismu, a to aniž by se při takovém výkonu rozpadl nebo jel rovnou do šrotu. Dokonce je za určitých specifických podmínek každodenně použitelný.

Takže ano, je to lehce marketingový podvod, pokud jde o desetiny, ale v jádru věci před inženýry Tesly je třeba smeknout. Opět posouvají hranice. A ne z donucení regulátora, ale aby vydělali prachy.

A marketing? - nechť ho posoudí trh a kupuje nebo nekupuje.

Znovu opakují: Osobně dobrým elektromobilům velmi fandím, protože aut je ve městech moc a staré diesely nás dusí. Ale pokud mne naše vláda nedonutí, budu se držet spalovacího auta, a pokud donutí, nebudu mít na elektromobil peníze. Ono nacpat ročně deset tisíc do oleje, je přecejen méně než koupit nové auto za milion a půl, a pak nemít kde dobíjet.