Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.
Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.
Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.
Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.
Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální.
Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky.
Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.
No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.
To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.
A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.
Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo.
Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.
Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.
Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.
Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.
Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.
