Jordi's

Ať žije čokoláda! Nejsem jejím znalcem ani ochutnavačem, ale kluci z Jordi's mi udělali radost.

Jejich Rustic Vanilla je tak akorát hořká, má úžasnou konzistenci a chutná výborně. Téměř esence čokolády - doporučuji vyzkoušet, a to i přes cenu, která rozhodně není sociálně respektuplná.

Více se o této královohradecké manufaktuře dozvíte zde a nakupovat lze krom Hradce třeba v síti Česká stodola.

PS V této cenové relaci lze možná sehnat řemeslně lepší Švýcarku. Nemyslím ale, že by se jednalo o konkurenci. Zde je srovnatelný spíše rakouský Zotter - směs nadšení, nápadu, odvahy a řemesla. Takové čokoládové Festky - a vsadil bych skoro knír, že kluci z Jordi's mají nebo měli vous :-)

mBank posouvá bankovnictví (kousek) dále k lidem

Nechci tu dělat reklamu, ale je jedna banka, kterou bych rád pochválil. Je mnoho zajímavých digitálních výstřelků, ale polská mBank inovovala své internetové i mobilní bankovnictví jaksi celistvěji, seriózně i hravě, a vytvořila tak digitální bankovní zkušenost druhé generace.

Novinky se pouze částečně přelily k nám do Čech - poté, co počátkem roku 2014 spustila neotřelé internetové bankovnictví (žádné tabulky, žádné stohy textu, jen intuitivní tlačítka, šipky, barvy), přidává se teď také nová mobilní verze (Android a iOS). Obojí vzhledem a logikou odpovídá polské verzi, ale neobsahuje zatím všechny služby. Poláci mají k dispozici mimo jiné:

• nabídky slev spřátelených obchodníků (patří mezi ně i mnoho renomovaných řetězců), které aktivně doporučuje na základě vašeho předchozího nákupního chování a lokality, jak a kde můžete ušetřit,
• placení bezkontaktně mobilem místo karty,
• financování nákupu úvěrem na kliknutí z mobilu: za 30 sekund dostanete půjčku a ihned můžete (mobilem) také zaplatit,
• pokročilou správu financí, karet apod. - včetně analýzy historie, rozpočtování apod., nastavování parametrů,
• přehled, koupi a prodej investic.

Všechny tyto novinky mají společnou jednu maličkost: Jsou tu proto, aby maximálně ulehčily život zákazníka, pro nějž finance nejsou "svátost", ale každodenní záležitost - konzervativní zákazník, který má z peněz posvátný respekt, si tedy asi jen těžko představí, že by se platby daly dělat přes Facebook nebo přetahovat myší téměř jako ikonky ve Windows.

Viz. třeba video níže, které zdaleka nepopisuje vše:

Jsou to maličké krůčky, které jsem tu před časem popisoval jako brzkou budoucnost, a které bych dnes osobně považoval za skoro samozřejmé, ale bohužel je zatím málo bank, které by i toto málo zákazníkům byly ochotny zprostředkovat. 

Jasný názor kavárenského intelektuála: Jsem a nejsem Charlie Hebdo

Jsem Charlie Hebdo.

Nejsem jako vrchní katolík. Ano, pokud někdo urazí slovem mou matku, dám mu facku. Facku, políček, neprovrtám ho kulometem. A pokud ho provrtám, měl bych po právu čekat, že mne justice potrestá. Ale možná papeže interpretuji špatně - nebo prostě jen evropsky.

Nejsem Charlie Hebdo.

Je to jako přecházet těsně před tramvají, zakopnout o koleje a divit se, že to ten jinak mile cinkající třicetitunový kolos na kolejích neubrzdil. Nebo být zebrou a jít se procházet mezi lvy. I malé dítě ví, co to vyvolá. Lvi, kteří na obrázku vypadají trochu jako plyšáci, mne sežerou.

Chci nebo nechci být Charlie Hebdo?

Schválně jsem zvolil příklad tramvaje a lvů. Mnoho lidí si zřejmě namlouvá, že lze něco dělat, že reakce příště nemusí nastat. A opravdu jsou výjimky: Když nezakopnete, tramvaj vás nepřejede. Když jsou lvi nažraní, nechají zebru být. Ale spoléhat se na to, je krátkozraké. Je to totiž jednoduchý princip akce a reakce. Dráždíš extrémistu, kousne tě bez výjimky do ruky.

Problém je vestavěný zkrat dvou kultur: Ta euroamerická, která po zločinu nejdříve dlouho soudí, a po rozsudku lidsky trestá, versus ta extremistická, která nejdřív nelidsky potrestá, a pak se spoléhá, že ji bude soudit bůh. Z toho je jasné, že vás vždycky nejdřív sežere lev, a toho pak bude někdo spravedlivě soudit. Dostane náhubek nebo pár ran na zadek, ale VY, co jste se před ním producírovali, už si na něm NIC nevezmete. Jste mrtví, podle principu akce a reakce. A lev má svoje vestavěné pudy. Narodí se mu lvíče a to zase bude žrát hloupé zebry, dokud i lvíče nedostane náhubek.

V jednom jsem si jist: Nechci, aby euroamerická civilizace měla situaci pevně v rukou. Aby mohla lvům udělat něco, co je povede k tomu, že okamžitě přestanou žrát zebry. Nebo udělat s tramvají něco, aby zastavila na pětníku, když někdo skočí přímo pod nárazník. Co by taková pravidla a jejich vynucení udělalo se lvy? Byla by to ještě příroda? A co by udělala s tramvají? Přežili by uvnitř stojící cestující? A co by takové vynucení naší euroamerické spravedlnosti udělalo s naší demokracií?

Demonstrujte, křičte jsem Charlie Hebdo, lajkujte na Facebooku, nebo originálně říkejte, že ne suis Charlie Hebdo. Já to považuji za ztrátu času, neboť to jen rozdmýchá další nenávist mezi námi samotnými, muslimy a dalšími problematickými menšinami. Není řešení a nikam to nevede. Pojďme zkusit (ono to vůbec není tak lehké) mít respekt k tomu, jak jiní, kteří s námi v našem světě žijí, smýšlí a věnujme se raději něčemu jinému než proklamacím a výkřikům. Je přece tolik krásných věcí.

PS Tím samozřejmě nijak nezlehčuji, že extrémista musí být podle zákona potrestán a evropské státy musí jasně dát najevo, že tohle se u nás nedělá. Neobhajuji tím diplomatické páteře z želatýny!

10 let blogu LB

Blogu LB je tento měsíc přesně 10 let! Pojďme se ohlédnout.

Blogovat jsem začal již dříve v rámci zaniklé Poietikon revue (Redakční sloupky a kritický literární Letec), ale plnohodnotný blog, kam bych mohl napsat úplně, co chci, vznikl právě až v lednu 2005. A psal jsem nejprve opravdu neotesaně, což se v archivu můžete přesvědčit sami. Během roků přibyly zážitky z cest soukromých i pracovních, každodenní radosti a strasti studia ve Vídni, změnily se vzhled, doména i technologie.

Především ale příspěvky znatelně změkly. Za to může několik pravidel, která se snažím dodržovat:

1. Chci zprostředkovat obohacení - ideálně novinky v kultuře, které může čtenář po přečtení sám vychutnat (omezuji chválu na jednorázovky, které už proběhly), dále pak zážitky z cest, nebo jiné novinky, které mohou být inspirativní (např. finance nebo mobily).
2. Myšlenky mají být poučné a srozumitelné - ať už o politice nebo obecně životě
3. Chci být korektnější, diplomatičtější, nesoudit skupiny a neříkat vše, co mi přijde na jazyk - jsem koneckonců reprezentantem svého zaměstnavatele, sebe na trzích života, změnil jsem několikrát partnerku atd.
4. Omezuji prosté emotivní výlevy - výjimkami v kategorii ego zůstávají významné životní milníky, racionánější ohlédnutí, čiré radosti nebo zklamání, a pak některé další srdcovky typu kabriolety a bicykly - i tady se aspoň pro vyhledávače snažím zprostředkovat nějakou zkušenost.
5. Snažím se být stručný a líbivý, byť tady zatím nejvíce pokulhávám.

Poslední dva body znamenají, že články přepisuji a čistím, často napíši a zahodím, což vede ke zpožděním a blogování tak trochu ztrácí kouzlo jednoduchosti. Pro čtenáře doufám naopak.

Občas se také ptáte, proč nepíši v angličtině. Ačkoli ji používám naprosto nenuceně (nikoli bez chyb), většina stálých čtenářů by si čtení tak nevychutnala. A psát dvojjazyčně je dvojí práce. Ani o tom blogování není. Takže angličtinu neplánuji.

Na závěr všem čtenářům stávajícím, i minulým tímto velice děkuji a budu jenom rád, když na tento blog také během dalších 10 let opět občas zavítáte.

Na oslavu jsem již během podzimu připravil hned několik novinek:

1. Sladil jsem vzhled domovské stránky (jsou zde) s blogem.
2. Vytvořil jsem stránku, kde se postupně budou objevovat mé texty (zde) - starší i nové - zatím zde naleznete pdf knihu s fotografiemi a zápisky z Asie 2013-2014.

PF 2015

Milé čtenářky a čtenáři,

PFeji vám vše nejlepší do roku 2015. Ať už jsou vaše cesty jakékoli a ubírají se kamkoli, přeji vám, ať si domov nesete vždycky s sebou, uvnitř. Ať vás tam hřeje teplo krbu a láska bližních. A v neposlední řadě, zcela sobecky, popřejme si, ať je rok 2015 plodný.

Nu a budiž toto přání taková malá reflexe krásného a nejen na zážitky a poznání plodného roku 2014. Jaký tedy byl ten můj? Plný inspirujících setkání, plný šťastných shledání, i hledání. Plný cest, nalézání, i ztrát. Plný nejistoty, strádání materiálního i duševního, i plný jednoduché přímočaré radosti a požitků. Procestoval jsem šílené asijské i civilizované evropské státy, poučil se a naučil plno nových věcí, našel zajímavou práci. Vyšel v něm s minimem a na konci i s miminem.

Pffffffffff! :-P

Vánoce 2014

Předminulé Vánoce jsem dostal kopačky a byl hořkokyselej jak grapefruit a apatickej jak koženkovej gauč, ty minulé jsem strávil na pláži a u bazénu v tropech, a tak jsem se o to víc těšil na ty letošní - první pořádné Vánoce po více než dvou letech!

A byly pořádné, až archetypální.

Nejprve jsem podcenil, že se rodina rozrůstá o asi osm nových členů, a tak jsem je neměl, v organizačním shonu kolem svatby a nové práce, možnost vychutnat jako svátky klidu. O oslavě Slunovratu ani nemluvě. Nacházím tedy sám sebe, jak 23.12. večer se seznamem asi sedmi věcí neúspěšně obíhám Prahu a 24.12.dopoledne startuji ocelového oře a znovu vyrážím do víru města. K tomu mi žehná exkluzívně hnusné typicky české vánoční počasí - teplo, bláto a ledový uragán.

Pak už ale nastává klasika, která mi prostě chyběla: Vyrážíme s rodinou do města na tradiční štědrodenní procházku. Nic na tom, že se každý rok zkracuje - patří to k věci a celé město je tak nějak slavnostní, což je jeden z nejlepších momentů Vánoc. Letos se přidává postní oběd v rodinné pizzerii, Rugantinu. Dám si jednu z oblíbených pizz, a okamžitě se nafouknu jako ježík. Ani to jedno pivo už do mne nechce vtéct a vypadá to, že jak se nutím, poteče zase ven ušima. Stárnu, lidi, stárnu a žaludek není co býval. Nebo že by za to mohlo předvánoční přežírání? Při tradičním přípitku v Chez Marcel se málem strhne třetí světová válka psů, a pak už vyrážíme domů těšit se na Ježíška.

Hurá slehlo se mi, ale po té, co si dávám výbornou štědrovečerní polévku už se zas cítím jako ježík, který světu ukazuje, jak je velkej a nebezpečnej. Zatracená SLIMFIT košile! Každou chvíli ustřelí knoflíky tam dole a někoho to na místě zabije! Když mi v nemocnici nedávno poprvé řekli taťko, bylo to hezké, ale teď tam dole mám taťkovské bříško a to teda opravdu slim není. Moc rád bych si dal panáka na slehnutí, ale cítím se opit, už než začínám pít. Jak to bude vypadat, až mi bude padesát? A že by letos byl místo Ježíška už jenom ježík?

Nějak se tedy protloukám až do zazvonění Ježíška. Nevím proč, je mi sice celou dobu nelehko (ne špatně, jen si připadám sakra ucpaný), ale přesto koutkem oka vidím, jak neustále natahuji ruku po cukroví. Držet celý rok zásadově cukrovej půst není při závislosti na cukru dobrý nápad.

A pak padá také idea nemateriálních Vánoc - přichází plno krásných a perfektně padnoucích dárků, za které moc děkuji. Největší pozdvižení ale působí nejmateriálnejší věci - to jest velký bílý smartphone. Moje obdarovaná, jinak téměř výhradně filozofií živá sestra, se uzavírá do barevného dotykového displeje, a my všichni (muži) zvědavě pokukujeme, co na to řekne, a tiše závidíme.

A tak když se ke mne za výhodnou cenu dostává nadupaný smartphone po tátovi, poučen reakcí sestry a skoro třemi nedělemi meditací v Asii, se mučím ještě doteď nevybalováním zánovní věci z krabičky. Trénuji vůli a odkládám slast co nejdéle. A to dokonce ještě v době psaní tohoto článku!

K troše klidu se dostávám teprve po cestě za rodinou své nastávající. Řídit 25.12 večer 135 kilometrů na tempomat by uklidnilo i z řetězu utrženou radiaci ve Fukušimě. Křičící synovci  se ale dožadují pozornosti, střídání návštěv střídají další přívaly dobrot a to mne ze zenu zase rychle vyvede. Naštěstí venkov zapadává milosrdně bílým sněhem. Krása!

A když už mám v neděli večer doma radost, že je konečně na rok po všem, dozvídám se, že dorazí bratr kamaráda z Ukrajiny, a přiveze dárky. Safra - kamarádovi a jeho ženě jsem chtěl na pravoslavný Nový rok poslat něco hezkého a takhle to musím sehnat hned. A tak shon pokračuje... shonem povánočním!