Zamykáte?

Není nad to se poprat. Když se dívám na video, kde řidič napadl matku s osmiletou dcerou za to, že projížděla úsek povolenou rychlostí, říkám si, kolikrát už mi zamčené dveře udělaly službu.

Speciálně pokud občas na někoho zatroubíte. 

Situace, kdy vás někdo svým autem zablokuje, vystoupí a chce si to rozdat, byla dříve překvapivě poměrně častá. A narazit šlo jak na hubené cvrčky, tak na nasvalované lokomotivy. 

Už jen otvírat dveře když nad vámi někdo stojí a přivře vás v nich, je na začátek souboje nefér situace. A obecně bojovat se mi moc nechce - to radši skousnu vlastní pýchu, a počkám až útočník skončí s urážkami. Nakonec jak říkají experti na obranu a na bojová umění - dokud to jde, vyhýbejte se konfrontaci.

A tak vlastní vysrabení, zamčené dveře a zavřené okýnko jsou hlavními ingrediencemi koktejlu štěstí. Fordí plech snášel dobře i rány pěstí na rozloučenou, než agresor nastoupil zpět do svého vozu. Stejně tak sklo okýnka prekvapivě vydrží. 

Určitě na ilustraci doporučuji Relatos Salvajes z roku 2005, kde si to v povídce El más fuerte dva kohouti v autech rozdají až do zemdlení. Tak bych nikdy nechtěl skončit...

A co vy? - když vás zablokuje agresor, jdete si to s chutí vyříkat či rozdat? Nebo se schováte v kovové skořápce? 

Tak jaká je Xperia 1 VIII?

Tak jo. Nebylo to vůbec levné, ale udělal jsem si radost, a koupil si po třech letech novou Xperii. Po pár měsících používání už se dají hodnotit více než první dojmy. 

1

Šasi. Je jiné. Pátá generace měla všude vroubkování, a byla překrásně zpracovaná - ano, Japonsko se vším všudy - malé umělecké dílo v předmětu denního použití. Osmá generace je jen skoro tak dobrá. Jsou tam drobné pihy, typu přerušovaný kovový rámeček kvůli anténám. Celkově má ale svůj šarm. Žádná levná stříbrná - tahle zvláštní měsíční barva je svá. Povrch připomíná smirkový papír. K tomu vbroušené nápisy Sony a Xperia, a nový tvarově brutalistický fotomodul - hezky se na to kouká.

Je to ale kus telefonu. Jestliže pětka byla na vlajkovou loď tenká a subtilní, toto působí jako iPhone Pro - flákota hovězího. Osobně si nemyslím, že u telefonu by se větší rovnalo lepší. Přesto se tento rozměr (širší a kratší) lépe drží a ovládá. 

Jsou tu drobná zlepšení typu vibrace. Jestliže iPhone něžné zabzučí, pětka Sony vibrovala jak zbíječka. Osmička se decentní vibrací dostala na elegantní úroveň.

2

Zvuk. Z reproduktorů je opravdu o znatelný kus lepší než u pětky. Dynamika je krásná i při tišším poslechu, a jsou tu i překvapivě basy. Pustím ale starý iPhone 13 a Sony se zase může jít klouzat. iPhone prostě hraje čistě a plně i při nízké hlasitosti a Sony ne.

Zato zvuk z konektoru přes kabel je u Sony nadále brilantní a dokonce dostane víc krásy i z bluetooth sluchátek nebo repráčku, u kterého telefon promptně aktualizoval firmware. 

3

Fotoaparát. Osmička fotí skvěle (už dávno to není někdejší tragedie, což nebyla ani u pětky), dává obrovský prostor dělat parádní fotky, aplikace je jednodušší, ale na rozdíl od konkurence tak hezky digitálně fotky nedokresluje. Tady pořád fotí fotograf, a Sony mu pouze dává skvělé nářadí.  Z těch osobitých specifik zůstala úžasná vroubkovaná namačkávací spoušť. Fotoaparát už ale nezdraví mechanickým zacvakáním. 

Je tu patrnější snaha o AI dokreslování - typická je fotka lidé ve stínu, krajina na sluníčku. Jestliže většina hlavních výrobců toto léta řeší pomocí HDR, Sony toto u pětky nedělalo a u osmičky se opatrně pokouší, a občas se i zadaří. Aplikace není nijak blesková - po namáčknutí spouště se laskavě spustí, ale jednu až dvě sekundy to trvá. Občas se rozhodne, že vám dá přes displej hlášku a nenechá vás fotit. Doteď nevím, co ta hláška říká, protože ji většinou sestřelím, abych mohl udělat akční snimek. Také ve fotoaplikaci snadno štrejchnete o nastavení a to vás přepne na režim profi video. U pětky ve staré aplikaci jste si maximálně nechtěně zaostřili.

4

Displej. Na sledování videa a čtení je displej dokonalý. Pětka měla kvalitnější, a je to vidět. Ale jenom, když stojí oba kusy přímo vedle sebe. Nový telefon se navíc snazi udělat dojem tím, že jeho systém je takový applovsky animovaný a neustále ukazuje, jak má výkon nazbyt. Chybí mu ten zenový jednoduchý klid starého Sony - jsem zenová japonská cihla.

5

Výkon. Nikdy úplně neozkouším, ale na plné osobní a pracovní vytížení dostatečný. Osmička se méně zahřívá, což ale není přemírou výkonu, ale úpravami hardware.

6

Konektivita. Jak si občas stěžuji, že Sony má neohrabaný Bluetooth a Wi-Fi, tak zde se to zdá být konečně bleskové a přizpůsobivé. Zřejmě nějaký upgrade protokolů. Jsou tu novinky, které souvisí s Android. Ovládání po připojení na Docking station přes USB C je zase více podobné počítači. Pokud budu psát na tento blog z dockiny, objeví se mi pracovní plocha jako v MAC OS nebo Windows, můžu si myší zapnout aplikaci, psát na velké klávesnici. Samsung toto má už asi 8 roků, ale teď tam došel i Android jako takový. U předchozí verze to také šlo, ale uměla pouze zrcadlit displej telefonu - na stojáka v malé části obrazovky - a klávesnice byla anglicky. Teď je tu plnohodnotný desktop režim, a vy si tak na velkém monitoru můžete pustit třeba film. Ne v nudli, ale přes celou obrazovku. A to je asi největší plus, protože to reálně opravdu využíváme. Telefon je najednou malá televize, která streamuje, kdekoli to potřebujeme, a kdekoli je chytrá TV nebo velký monitor. Není to ale zásluhou Sony, ale Androidu.

7

Baterie a dobíjení. Osmička má slušnou výdrž, ale takovou obyčejnou, civilní. Pětka ve výdrži perlila. Osmička je po běžném dni, který zahrnuje nějaké čtení, videa, maily, chvíli hotspotování, navigování a hodinovém Teams hovoru večer skoro na nule. Kolísavý signál v Alpách byl schopen baterii odpravit do půlnoci zcela, aniž by telefon byl nějak zásadně používán. Pak jsou tu drobné mrzutosti u bezdrátových nabíječek. Některé jsou ok, třeba ta IKEA doma v ložnici. Ale třeba v autě se neustále rozsvěcí hláška o nabíjení, která nedává smysl a třeba v noci je to rozsvěcení otravné a telefon musíte dát z nabíjecí plošky zcela pryč. Některé bezdrátové nabíjení také funguje jen chvíli, a pak dá sbohem. V neposlední řadě, nabijeni kabelem není zlé. Recenze říkají, že je pomalé. Přes noc pomalé stačí. Když ale použijete rychle (dock na notebook nebo v autě), je rychlost "dostatečná". Není to za 10 minut z 20 na 80%, to ne. Ale je to dost, aby se během ranního rituálu dobilo z 35 na 75%.

8

Value for money. V mnoha ohledech je to plnohodnotná vlajková loď, v mnoha ohledech zaostává. Těžko ale odůvodní, že cenou už přelezla aktuální iPhone Pro Max. Z pohledu peněz je to propadák. Navíc ji nikdy dobře neprodáte, i protože ji kvůli hezkému zpracování chcete nosit bez pouzdra a bude tedy po letech odřená, podobně jako je po 3 letech odřená pětka.

Když to shrnu, osmička je skvělá, má svoje osobitosti, krásně vypadá, akorát proti pětce částečně ztratila ducha Sony. Obstojí jako vlajková loď, i když nijak nevyniká. Rozhodně ji nesmíte srovnávat se špičkou trhu a zbytečně si dělat vrásky. Sony si musíte koupit pro radost, a pro tu má velký potenciál, hlavně díky svému vzhledu a zpracování. Ostatní specifická výbava jsou, spíše než výhody, takové drobné radosti, typu sluchátkový konektor nebo slot na kartu.

Maroko na oko

Marocká cesta působí, jako by se prezident rozhodl v přímém přenosu střelit do nohy, a pak ještě do hlavy.

To snad ani nemůže být možné, že někdo, kdo dělá politický marketing tak dobře, že v přímé volbě porazil Babiše, teď udělá několik zásadních chyb navrstvených za sebou. 

Buď se rozhodl položit kandidaturu v příštím období, nebo se zbláznil.

Návrat do Bosny aneb roadtrip

Letos jsme udělali balkánský road trip. Cílem bylo Sarajevo, respektive pyramidy ve Vysoko, které si přála vidět manželka. Abychom se k nim dostali, měli jsme krásný důvod projet celou Bosnou. A protože jsem tu pracoval v roce 2009, rád jsem se zhostil plánování a přípravy, a využil pyramidy jako způsob, jak se vrátit na stará známá místa.

První zastavení bylo Maribor. Toto město, které dlouho bojovalo se svým národním určením, protože bývalo převážně rakouské (Marburg), je dnes klidnou metropolí Dolního Štýrska. Obklopené vinicemi a kopci zvanými Pohorje. Tady jsme dělal malý projekt pro Novou Kreditnou Maribor v roce 2011, takže to byl skoro návrat domů. Prošli jsme město, které má překrásné nové korzo u řeky, nový pěší most, a pečlivě opravené historické centrum, které je zajímavé hlavně díky úzkým uličkám vedoucím k řece. Jinak je to takové provinční Rakousko Uherské městečko. Navštívili jsme banku, která je dnes OTP, místní kopec Pyramida, kde dřív stal hrad, užili si korzo, proklouzli slavnostmi u nejstarší evropské vinné révy, Stará Trta, a pojedli v mé kantýně, pizzerii a rybárně Ancora. Proti Rakousku, kde oběd nejde pod 75 EUR, je tady částka 60 EUR i s kafíčkem malý zázrak.

Proč je Trta nejstarší? Révu čas od času postihnou neduhy, a tak se obnoví. Trta, i když zapsaná v UNESCO, ale není vinice. Je to jen stromeček počínající budovu.

Nedělní Maribor každopádně tepal životem, a oplýval cyklisty. Tady vládne Václav gravel.

Druhé zastavení byl Ptuj. Tohle místo sice zní jako anglické citoslovce plivnutí, a taky je to plivnutí v naší cestě, ale nenechte se mýlit. Jedná se o jedno z nejstarších slovinských sídel vůbec, svého času římské Potovio, lázeňské město, a v rámci hornatého Slovinska velmi svérázně v úplně rovné a zemědělské krajině. Taky vzduch tu chutná jinak - jižněji, skoro mořsky - na víně je přehrada Ptujske jezero. Samotné staré městečko jen pár uliček a hrad, ale má velmi milou atmosféru. Café Bo pod kostelem u divadla je milé zastavení. Vše je tu jako před 15 lety, jen mně je 40+ a šarmantní paní majitelka je šedivá stará paní.

Slovinsko obecně není Balkán. Když bych se ptal, kam patří, je rozkročené mezi Rakousko a Itálii. Taky se tu tak rakousky odměřeně cítíte. A tedy jako doma. Lidé jsou někdy na první dobrou trochu odtažití, ale když nedáte pokoj, jsou vaši. Také mělo s rakouským živlem větší problém. Právě Maribor prožil mnoho pokusů o germanizaci, a kdysi tu žilo jen 20% Slovinců.

Pak jsme prosvištěli Chorvatskem. Trasu do Záhřebu znám dobře a trasu ze Záhřebu do Banka Luky taky. Nikdy jsem to ale nejel v kuse. Vnitrozemské chorvatské dálnice jsou hodně halabala - asfalt hrbolatý, jakoby zahájené rekonstrukce, kde se nic neděje - je vidět, že už mají leccos za sebou. Pamatuji je v lepším stavu. Lidé na odpočívadlech a benzínkách jsou tu takoví městští Středoevropané, žádný pořádný Balkán. A to ve mně už vzbudilo otázku: Bude vůbec nějaký pořádný Balkán? 

Do Bosny už přes Gradišku přijedete po dálnici. Kdysi to byla jízda po nekonečné návsi. A ta pak vede východně až do města Doboj, kde pokračuje údolím Bosny k Sarajevu jako státní silnice, a asi 75km před Sarajevem zase jako dálnice. Dálnice Republikou Srpskou je úplně prázdná. Vlají tu srbské prapory na křižovatkách. Buďto volby nebo trvalá hrdost.  Žadné ukrajinské... tedy moment... ano, modrou a žlutou tady vidíte, ale je to bosenská vlajka. A je tu vidět málo, i když přece.

Náklaďáky jezdí mimo dálnice kvůli poplatkům. Takže si užijete luxus, který si v Čechách nelze představit. Nastavíte na tempomat 130kmh a jedete sami až k příštímu platidlu 130. Ne tak docela. Mazda je žravý benzíňák, který má kvůli váze malou nádrž, takže si chce občas dát benzín. A na dálnicích tu moc nejsou benzínky. Takže musíte sjet do pravé Bosny. Ale ejhle. Prnavor. Ono to tu kvete. Benzínka je ale pořád svérázná - trochu čerpací stanice, trochu místní hospoda. Navíc tady vám pořád tankuje nádrž personál, a kdyby to šlo, dali by se do řeči. Kartica nicméně možno.

Údolím Bosny je to namáhavá jízda. Už se tu nejezdí rychle ani bláznivě. I do Bosny dorazila šmírovcí oka na tyčích a zřejmě zavedli nějaké funkční tresty. Na státní silnici se jede max. 80kmh a většina jede pomaleji. Pouze pokud je přejedete, dočasně zrychlí a jedou vám v kufru. Už jen velmi zřídka potkáte Bosňáka starých časů, který vás do zatáčky předjede přes dvojitou plnou čáru, a ještě vyrazí do předjíždění teprve když vidí, že proti někdo jede. To už je ohrožený druh v červené knize. Tady se nyní jede ležérně, na pohodu. Není divu. Státní silnice jsou zdravě přetížené a není prostor pro blbnutí. Spěchat už tu moc nejde. Jediný, kdo ještě za volantem doma závodí, jsou Češi.

Nájezd na horskou dálnici před Sarajevem je epický, ale postupně sklesáte do nížiny, a nejstarší kus dálnice vede lidem skoro po dvorcích domů. Doprava v samotném Sarajevu je náročná, ale spíše protože je tu opravdu hodně aut a je pondělí večer. Opět, na přechodech se chodci pouští, jede se pomalu, žádné závodění. Když najíždíte z vedlejší, vždy vás někdo pustí. Vzduch je tu hutný a olejnatý, že by se dal krájet - tady mají všichni, úplně všichni, staré diesely. Dokonce i malá autíčka nebo poživačná starší kupé na vás vesele chrochtají. Jak říkal můj mechanik - berte jedině diesel, to jsou nejdokonalejší motory, které všechno přežijí. Mazdy tu občas vidět jsou, ale jen SUV, Mazda 6 je tady zvláštní jedináček. Za chvíli se ukáže proč. Jak vyjedeme do kopce k ubytování, ukáže se, že uličky jsou tu opravdu úzké. Někde je to na centimetr, že vůbec projedeme. Bydlíme ale v novostavbě, hned nad čtvrtí z 30. let, a máme luxusní parkovací místo.

Sarajevo je jiné město. V roce 2009 bylo omšelé, byly tu v chodnících stopy po granátech, budovy prostřílené, a Sniper Alley plná ruin. Ve vzduchu a mezi lidmi se vznášela melancholie, a otázka "how are you" spustila litanii na hořký život. Nic takového nyní. Sarajevo není vyloženě naleštěné, ale místní si dali práci, aby jim válku už nic nepřipomínalo. Naopak, je tu hojně připomínaná zimní Olympiáda 1984. Vlček Vučko je tu na každém rohu. Protože to byly časy! Zároveň památky jsou udržované, lanovka Trebevićka žičara na vrch Vidikovac je nová, jako znáte z Alp, a nahoře je moderní resort s terasou. Mrakodrapy v "City" okolo Trg Bosne i Hercegovine dominují nad ponurým titovským brutalismem. Osmanská čtvrť Baščaršija je vymazlená - dokonce tu absolutně funguje vjezd aut - v zemi balkánských machos, kde se autem jezdí všude. Sem nevjedete ani s Géčkem, ani s Lambem, ani když vlastníte primátora - jaká to inspirace pro úzké uličky Starého města pražského.

Rakousko uherská část města s pěší a barovou zónou je taky vymazlená, zůstala tu jedna balkánská "show-off" ulice, kde místní machos mohou dokola jezdit před zahrádkami barů, prdlat z výfuků, občas vystoupit a obejmout nějakou krásku nebo dát high-five s majitelem baru. A taky to dělají. Jenom, co tu jdete, tu vidíte pár luxusních aut kroužit pořád dokola. A jsou tu hordy cizinců a turistů. Tady to tepe. Mají tu tak často europiva typu Carlsberg nebo Tuborg. Plzeň trochu ustoupila, Sarajevsko často dostanete v lahvi.

Ale k tomu hlavnímu: Pořád je to místo, kde se potkává mnoho kultur. Sarajevo je teď hlavně bosňácké, a tedy většinově muslimské. Místní muslimové jsou většinou umírnění, ženy tu jsou jak s krátkým šátkem, tak bez. Pokud potkáte "kuklu", je to turistka, ne teroristka. Sarajevu to ale dává zvláštního ducha. Mešity tu v noci svítí a trčí do oblak. Většinou jsou to jednoduché levné "rakety", ale třeba u našeho bytu stála jedna krásná dřevěná. Zpívat začínají v šest ráno.

Baščaršija, turecká čtvrť, je jeden velký turecký bazár - nízké domečky se zbožím, úzké světle dlážděné uličky, mezi nimi monumentální staré mešity. Je to místo neřestných požitků - ať už výborná káva nebo pořádně mastná masa, a hlavně slaďárny - hromada slaďáren. A pak tisíce krásných zbytečných věciček, na kterých může oko spočinout. Tohle je takový "jiný svět" v uhlazeném instantním balení. 

Rakousko uherská část tu pak stále je - není ničím nijak zvlášť zajímavá, ale dá se tu procházet, užívat života, nakupovat nebo pokud na to máte chuť a nervy, vidět nějaká muzea. Krásná je procházka podél říčky Miljacky. Tady je ovšem jedno velké omezení - město tu ještě nezavedlo instituci náplavek, takže občas jdete parkem, ale občas musíte inhalovat diesel. Park Veliky je taková naše Stromovka. Architektura taky není nezajímavá a vyplatí se zvedat oči - nejedná se o žádné provinční město, ale o kulturní metropoli Bosny.

Žebrá se tu, ale už ne tak moc.

Oblast Sarajeva byla osídlená už dávno, ale město bylo založeno až v 15. století Osmany a bylo druhým největším tureckým městem v Evropě. Saray znamená palác a paláce a významné muslimské stavby tu opravdu jsou. V roce 1878 se Bosna připojila k Rakousko Uhersku. Ačkoli také Turci zde vládli, ale jaksi se domestikovali, a díky tomu tady zakořenila unikátní umírněně muslimská a zároveň slovanská kultura. Pod habsburskou monarchií se město začalo modernizovat a poevropšťovat. Přišla například železnice, ale vzniklo také celé nové centrum a řada významných budov pod taktovkou českého architekta Paříka. Místní ale Rakušany nevnímali přátelsky. Narozdíl od Osmanů byli vmímáni jako cizí element a jako nadvládci. K tomu už tehdy zde místy probublával kulturní rozdíl mezi Srby, muslimskými Bosňáky, a méně mezi katolickými bosenskými Chorvaty. Když tu pak výstřely místního (srbského) nacionalisty spustily první světovou válku, skoro nikdo pro Rakousko moc neplakal. Za dob Jugoslávie, kdy hranice neexistovaly, všichni tu žili spolu, byl relativně klid, a sarajevská Olympiáda 1984 je tu o to výrazněji pojítko s dobou, kdy ještě bylo dobře. Když Bosna vyhlásila v roce 1992 nezávislost, věci se zkomplikovaly. Představte si stát, ve kterém spolu žijí 3 národnosti a 3 různá vyznání, a který mělo tendenci řídit jenom jedno etnikum. Když se k takovému sudu dynamitu přidala podpora zvenčí a trocha provokace, vznikl konflikt, který už asi všichni znáte... Sarajevo, které v roce 2009, kdy jsem tu pracoval, bylo územně neoficiálně rozdělené mezi bosenské Srby a Bosňáky, se nyní hodně bosnizovalo, a je spíše muslimské, zatímco Srbové žijí více mimo, v hranicích bosenské Republiky Srpske. Tím je tu klid, a méně pnutí ve vzduchu. Takže i volební období probíhalo klidně. Sarajevo se masivně rozvíjí (viz. místní downtown), je ekonomickým a kulturním centrem Bosny, a pokračuje tradici původního muslimského slovanství. Bosenští Srbové se oproti tomu považují za správné pravoslavné Slovany, tíhnou k spolupráci se Srbskem, a mají svoje centrum ve městě Banja Luka - také Istočno Sarajevo je už nyní plné mešit.

Po dni plném dojmů z města nás čekala příroda a pyramidy ve Vysoko. Po dálnici jste za chvíli na nálezišti Ravne, kde lze bezplatně zaparkovat, a kde vznikl meditační theme park. Nechci teď, aby to vyznělo opovržlivě nebo ironicky - toto místo je obchod s healingem a energiemi, a schází se tu lidé z celého světa, kteří tomu holdují. Samotné pyramidy mohou a nemusí být podvrh. Jediný, co je to podezřelé, je, že archeolog, který to celé rozjel, je podle mnoha fotografií asi silně sebestředný typ. Každopádně minimálně pyramida Sunca (Slunce) je hora v opravdu podezřele dokonalém tvaru čtyřhranu. 

Po cestě do Mostaru jsme navštívili Vrelo Bosne. Doporučuji. Je to taková sarajevská Stromovka. Dá se sem dojít z císařských lázní Ilidža starou alejí nebo dojet kočárem. My ale zaparkovali přímo u parku na hlídaném parkovišti. Vrelo je fascinující. Do jezírek na úpatí hory tady vyvěrají prameny (možná jsou tlačené čerpadlem, možná ne), a po pár metrech se slévají v řeku Bosna. Vše ve stínu hory a letitých stromů, s cestičkami, můstky, hřišti a zahradní kavárnou. Tady je to zenové. 

Další cesta byla až na Konjic po dálnici, a pak už se pokračuje po staré státovce kaňonem. Tady už jsme potkali pro změnu řeku Neretvu. Místní přehrada je poloprázdná stejně jako všude v Evropě. Lodě a mola tady bezradně visí na lanech ve svazích a čekají, až k nim voda doputuje zpátky.

Kousek dál u Jablanice jsem si splnil svůj věčný sen: Zastavit se nad blankytně modrou řekou mezi skalami u jednoho z legendárních obřích grilů, kde hraje Jugopop a peče se jehně. A to jsme učinili! Trvalo mi to jenom 17 let. Při jídle jsem se trochu modlil, abychom dojeli ve zdraví, bez žlučníkového záchvatu. Bylo to totiž dobré ale velmi mastné. Taky to nebyl úplně klasický venkovní otevřený gril - spíše restaurace, ale opravdu milá, až pitoreskní. Kovacevic se jmenoval.

Příjezd do Mostaru, města které se jmenuje dle strážců mostu, mostářů, byl úžasný, protože tu najednou bylo 28 nad nulou. Léto! Ale byla to výzva. Ulice tu nejsou zrovna široké, hlavně když potřebujete zaparkovat u domu. Výjezd do dvora byl prudký a úzký a obsahoval vytočení kolem rohu. Naštěstí milá majitelka každému ochotně navigovala - dokonale, s nácvikem na tisících aut před námi.

Ubytování bylo přímo u mostu, a sousedilo s válečným torzem domu. Byl tu dokonalý klid a krásný výhled. A zároveň jsme za minutu byli u slavného mostu. Ten byl poprvé postaven v roce 1566 sultánem, a spojoval muslimskou a křesťanskou čtvrť. Most byl zničen v roce 1993 během války, a 2004 byl znovu obnoven. V roce 2009 jsem na něm stanul poprvé já.  

A jestliže tehdy centrum bylo trochu popelka, nyní je celé doslova vymazlené. Každá cihla, každý kámen jsou tu na svém místě, a celé to vypadá, že tomu musí být aspoň tři tisíce let. Centrum je maličké, a celé krásně vydlážděné kulatými kamínky, které vesele kloužou. Domy jsou ze světlého kamene. Do toho skály, kaňon řeky, mešity, turecký bazár, muezíni... Pohádky tisíce a jedné noci v kapesním vydání.

Turistů tu taky bylo hodně, protože se, zajíždí na den od moře, ale nakonec kdekoli jsme chtěli, jsme si sedli. Prošli jsme se do širšího centra k bance, ke jsem pracoval, a ejhle! Místní nechali dělicí ulici Bulevar jako pomník války - na kruhovém objezdu jsou tu ruiny administrativních budov. Vše ostatní dál je ale krásně opravené - parky, pěší zóny, vily. Město je totiž kulturním centrem bosenské chorvatské komunity.

Vlastně se v Mostaru zdál být větší pořádek než u nás doma v Čechách. Až takhle se to tu posunulo. Nicméně chyba lávky. Předměstí měst jsou tu pořád špinavé popelky. Stejně jako příroda, škarpy - Bosňáci mají ve zvyku vyrazit na piknik do přírody, a nechat tam po sobě vše, co zkonzumovali. V tomhle jsme zase o velký kus dále my, Češi.

Další den jsme už vyrazili směr Chorvatsko. Zastavili jsme ale u vsi Buna. Tady se vlévá stejnojmenná řeka do Neretvy, a místo je to velmi zajímavé. Neretva se tady zaryla do skály - teče v pár metrů úzkém 14 metrů hlubokém kaňonu, takže pro kolemjdoucí vypadá jako potok. Přes okraj skály se do ní miniaturními vodopádky vlévá líně tekoucí říčka Buna. Pocitově velká líná řeka mizí v potoce. Ale je to opačně. Buna je potok, a Neretva pořádná řeka. Tahle magie přírody stojí za vidění.

O kousek dál už jsme kaňon Neretvy opustili, a vyjeli na vrcholy kopců na zbrusu novou dálnici, po které nikdo kromě turistů nejezdí. Tady jsou scenérie jak z Vinetoua. Holé stepi, křoviska, prašné hory a rozhled do dálavy. Ideální místo na to dát si kávu. Tedy... ideální... vesnické benzínky jsou v Bosně společenská instituce. Většinou je tu obchod, hospoda, benzín, a místní se tu scházejí na kus řeči. A espresso mají skvělé. Dálniční benzínky takové nejsou. Jsou evropsky sterilní s kafem z automatu. Je vlastně symbolické pro celou Bosnu - v roce 2009 tu všechno bylo takové nedokonalé, někdy divoké, ale velmi osobní. Jako ty vesnické benzínky. Dálnice neexistovaly. Dnes je Bosna poevropštěná, dálnice vyrostly, benzínky na nich jsou neosobní a studené jako všude jinde. Až sem přijedeme příště, bude možná Bosna obyčejná další země.  

No a pak už Chorvatsko. Průjezd vnitrozemskou horskou stepní krajinou byl epický. A protože tu opravdu nikdo nejezdí, mohl se člověk kochat. Krajina se směrem k pobřeží mění - nejdřív všechny kytky a půda zrudnou. Pak se zase začnou barvit do zelena. Místy přibydou lesy. Je to podívaná. No a pak už sjezd do Šibeniku. Popravdě, měl jsem trochu strach - přece jen Češi, co jezdí do Chorvatska, jsou většinou takoví dovolenkoví profíci. Zato já když přijedu k moři, tak jsem jak nahý v trní.

Všechny tyhle pocity ale Šibenik smetl, protože byl dokonalý. Nejprve ubytování tady bylo úžasné. Představte si, že máte terasu v posledním patře a větší než obývák. S lehátky, s rodinným jídelním stolem a pořádnou porcí odpoledního sluníčka. A s výhledem z výšky na moře, na ostrovy, na kopce, na město. Tohle bylo wow. A pak pět minut pěšky a jste v moři. Na poloprázdné pláži. To nemělo chybu!

A pak do města na západ sluníčka, zmrzlinu, pizzu. Město je úhledné jak pokojíček, trochu podobně jako Mostar, ale vzhledem k době po konci sezóny, tu nebyla ani noha. Obsluha dokonce byla i celkem milá, a tak se člověk tak necukal, když musel platit ryze rakouské ceny. Druhý den jsme strávili touláním po městě, popíjením drinků, jedením zmrzliny a prostě přímořským plynutím.

Východ sluníčka na terase pak byl úžasný - den přejezdu byl horký a pohodový, a o to víc pak pondělní cesta ráno do práce šokovala - zimou a mlhou. Bylo to jako přiletět na jinou planetu.

Biometrie

Otisky prstů, že jsou neměnné a unikátní? V zásadě ano, ale... Měl jsem teď dětskou nemoc ruka-noha-ústa, a na telefonu registrované dva otisky prstů. Po nemoci se začne kůže loupat, a vyloupne se krásná nová.

No a během loupání otisky téměř nefungovaly. 

A teď s novou kůži, jeden funguje, ale druhý už ne, respektive funguje hůře než před nemocí. Bude zajímavé pozorovat, zda se kůže vyprofiluje a otisky zase začnou fungovat na 100%.

Takže určitý limit biometrie...

Podobně z iPhone a Face ID si pamatuji, že v momentech, kdy se vám hodí, protože třeba prší, tak vás stejně nepozná. Nebo v lyžařském - nechcete si sundávat rukavici kvůli otisku? Ideální - máte face ID. Jenže ono vás nepozná v čepici a slunečních brýlích.

Ale to je život. Lepší než pořád ťukat hesla.

Číslo 5 žije

Svět se znepokojením pozoruje, jak už tři agenti umělé inteligence podnikli útok na věci lidské.

A vyvolává to myšlenku na Skynet a terminátory. Jenže i přes všechnu podobnost s oživlými stroji, tito útočníci živí nejsou.

Nejprve. Co to je AI agent? Je to umělá inteligence, který je člověkem nastavena a vytrénována tak, aby samostatně řešila nějaké úkoly. K tomu může, ale nemusí používat různé postupy - připojovat se do internetu, využívat mobilní telefon k potvrzování operací. Nebo prostě jenom pomáhat uvnitř vašeho počítače s ovládáním nějakého programu. Protože je postaven na AI modelu, má nějakou schopnost, a vy jej trénujete tím, že mu dáváte úkoly, jako byste učili dítě - slovy a zkoušením věci. A on se vás při zadání úkolu ptá, aby se ujistil, jestli zadání pochopil. A občas se nezeptá, a udělá to, co chcete, ale jinak než chcete. Třeba při plnění úkolu udělá něco hloupého. Nebo třeba dostane nějaký průběžný úkol, třeba každý den zkontroluje počasí a ráno vám řekne, co si vzít za kabát. A vy si myslíte, že už na tom úkolu nedělá, ale když jste mu řekli, ať přestane říkat, jaké je počasí, on to přestane říkat, ale dál se připojuje na internet a kontroluje počasí, protože úkol zněl jenom, aby přestal říkat, co zjistil. Když mu pak dáte jiný úkol, mohou ty úkoly kolidovat, a vy postupně přestanete chápat, co dělá.

No a při plnění úkolů proto vznikají situace, kdy se umělá inteligence vymkne z ruky.

Nen tedyí zákeřná ani netouží po svobodě a zničení lidstva Jen plní úkoly. Blbě zadaný úkol, blbý výsledek. Pouze dřív nebyla tak schopná, a tedy škody z blbého úkolu byly menší.

Co působí trochu terminátorsky, je snaha AI se schovávat před člověkem a vyhýbat se ukončení. Opět za tím nestojí touha přežít, ale úkol. Smyslem agenta je splnit úkol. Pokud hrozí, že přitom bude zastaven jinak než zadavatelem, snaží se zastavení vyhnout. Ve chvíli, kdy splní úkol, se vrátí do krabičky.

A to se navenek podoba snaze živých organismů o přežití.

Problém nastane ve chvíli, kdy přestane existovat vlastník, a úkol bude kontroverzní. Řekněme, že agent bude vytrénován neeticky. Úkol bude znít: dostaň se tajně do libovolného samořiditelného auta, nenech se přitom zastavit, a přejeď pana XY. Pak bude vlastně libovolné auto terminátor. Ale ve chvíli, kdy bude pan XY kaput, se, narozdíl od Skynetu, agent zase uspí.

Měli byste tedy být klidní? Absolutně ne. Je totiž zjevné, že vývojáři přestávají na kontrolu svých výtvorů stačit. A s přibývajícím výkonem AI modelů, a s lépe vytrénovanými agenty, bude těžší a těžší nehodám zabránit.

První terminátoři jsou jenom ochutnávka. Incidenty budou nastávat, částečně se je bude dařit odstíňovat (vzniknou lepší antiviry proti AI útoku). Ale z principu se to nevyřeší na 100%, protože AI jsme vytvořili kvůli samostatnosti, abychom při práci v digitálním světě pořád nemuseli točit klikou, a musíme tedy snášet, že si tak trochu žije vlastním životem.

Navíc tu zatím nebylo moc viditelných pokusů o temnou umělou inteligenci - např AI agent KGB s úkolem vyřadit německou elektrickou síť digitálně.

Může svět ještě zabrzdit v umělé inteligenci? Samozřejmě ano. Ale s obrovskými následky. Mnoho firem by minimálně zažilo drastický propad nebo otřes. Je tu ale vězňovo dilema - země nebo firmy samy nebudou chtít vývoj omezit, protože nemají jistotu, že to udělají ti ostatní. Nechcete být jediný, kdo se sám zavře do klece, zatímco ostatní dál dovádí venku. A tak se máme rozhodná co těšit.

Řízení v Německu

Když jsem jel do Německa, byl to pro mne vždycky malý motoristický svátek. Ano, byly zácpy, ale jinak Němci dělali plno věcí, které mne tehdy v Česku dělat ani nenapadlo. Česko bylo oproti Německu krvavá barbarská lázeň.

Jenže teď už to tak není.

Němci dříve pouštěli pomalejší vůz do provozu (na dálničním napojení, při předjíždění), řadili se zipem, nejen na zúžení, ale i tam, kde se připojuje pruh třeba na okresce. Tvořili záchrannou uličku. Ale za to na dálnici ignorovali rychlostní omezení (bralo se jako doporučení, takže ještě v roce 2010 bylo normální, že na stavbě s povolenou osmdesátkou se ve zúžení jelo hromadně 150). Přišlo mi, že zdravý rozum tu vítězil.

Teď je to jinak. Většina lidí jede hrozně pomalu. Když chcete předjíždět, ti v pravém pruhu najednou skokově zrychlí, aby vás přiskřípli, jakoby jste jim kradli zmrzlinu. Ale aspoň neblikají a netroubí. 

K tomu jsou Němci pořád hrozné histerky na podjíždění. Dokonce vás začnou fyzicky blokovat a to i pokud je podjíždíte v souvislé jedoucí koloně nebo při dobržďování na zpomalení. Ale přitom všichni jedou vlevo. Vím, podjíždět se nemá, ale ani v Německu za to není nijak drakonická pokuta. Navíc to nedělám, abych někoho objel, jedu jen v pomalém pruhu, který je volný, a na pár sekund se zrovna pohybuje rychleji, protože je volný...

Na každý pád, je tragédie vidět ta jejich krásná drahá auta, osmiválce s dvěma turby, jak se plouží na silnici, kde je stovka, za karavanem sedmdesátkou. Připadám si pak jako východoevropské prase, které ještě neztratilo rozum, a musí všechny předjet Mazdou s motorem z kávovaru.

Blikače ale nedávají. To už tedy při vrácení do pravého pruhu nedávali delší dobu, ale teď už se neobtěžují pomalu ani při změně pruhu přímo před vámi nebo na křižovatce. Zřejmě se jim blikače nechce lovit na tabletu vozu v podmenu, když páčky už jim výrobce v rámci modernizace odstranil.

Žádná záchranná ulička už se často nekoná.

K tomu je jich jako krys, mají špinavé a přeplněné záchody na Euro, kde vždy část nefunguje. Jejich dálnice jsou symbol úpadku - některé mají parametry ze 30. let (žádný odstavný pruh, stromy hned u svodidel, prudké zatáčky a přitom neomezená rychlost) - třeba ta mezi Salcburkem a Mnichovem. Jiné mají správné parametry, ale doslova hrozný povrch - hlučný, děravý. 

Čím to je? Pár domněnek...

1. Auta jsou odtažité tablety na kolech, a neustále vás bossují, že jedete špatně. Když jedete okolo limitu, neustále to bimbá. A vypnout se to dá jen v podmenu tabletu. Takže to nevypnou a jedou bezpečně pod limitem.

2. Jsou objektem climate shamingu. Lehce nadpoloviční většina Němců se prý stydí za neomezenou rychlost. Předjíždět ve zlých časech už je prosté nestoudné.

3. Benzín je drahý. Minulý rok to v Německu takové nebylo. Tohle zpomalení definitivně přiletělo až s ptáky hormuzáky a s velkou krásnou válkou.

4. Bojí se Rakušáků. Je fakt, že subjektivně už začínám být z Rakouska a Německa vystrašený. Dokud se tam na okreskách jezdilo důrazně, bylo ok jet na stovce stopět a někoho předjet, a pak to postupně nechat sklesat. Teď ale vidím víc radarů, a myslím, že by se to v dnešní perspektivě místním hůř vysvětlovalo. Ano, všichni tu jedou na stovce sedmdesát, aby nenafoukali emise, a já zrovna jsem jel před radarem 110 bez špetky hybridu, protože jsem východní (nebo zde spíše německý) cowboy, a protože doufám, že jsem v toleranci. Eh. Eh.

Každopádně je to rozdíl pulky generace, kdy jsem se tady nad tím zamýšlel, a rozdíl je to propastný. Jak dál, uvidíme za dalších 10 let. Nejspíš už budu referovat o tom, jak se v Německu jezdí vlakem.

BMW zase ladí vodík

BMW ladí vodíkovou X5 jako alternativu. Člověk slyší s každou generací BMW, jak se ladí vodík, a jak už je to připravené jezdit. Většinou pak tato auta prepravuji politiky nebo účastníky nějaké konference mezi Berlínem a jinym městem, aby se jako ukázalo. A nikdy to pak komerčně nevyjede.

Přitom vodík vlastně zní lákavě. BMW nás vždy ujišťuje, že je ošetřené, aby to nevybuchovalo, a elektromobil, který s sebou netahá baterku, ale namísto ní věže malou elektrárnu, je vlastně docela dobrý nápad.

Jenže ejhle. Na vodík jaksi není infrastruktura připravená. On totiž neroste na stromech ani neteče z kohoutků. Plnicích zařízení je v Evropě jako šafránu, ideálně jsou tam, kde vodík vzniká formou průmyslového procesu jako vedlejší produkt. A docela blbě se přepravuje. Vyrobit ho jen tak, protože ho chceme, spotřebuje víc energie, než by bylo zdrávo. Ani samotné plnící zařízení není tak jednoduché jako kanystr s benzínem nebo elektrická zásuvka.

Druhá věc je, že asi i s těmi auty bude něco špatně. Recenze prototypů píšou už snad od roku 2005, jak to pěkně jede, a jak s tím vlastně není problém, ale zřejmě problém je. 

Strategicky pak asi dávalo smysl držet si alternativu, speciálně když nebylo jasné, jestli elektromobilita bude úspěch nebo propadák. A jestli vůbec bude. Okolo roku 2010, kdy lední medvídek vylezl na kru, ale brány dieselgate ještě nebyly zeširoka otevřeny, byly automobilky lehoulince tlačeny, aby přemýšlely o alternativních zdrojích. Vznikala elektrická "compliance cars", která nefungovala, a vodík mohl znít jako lepší nápad 

Jinak řečeno, vodík měl šanci, když byly baterky elektromobilů velké, těžké, měly malou kapacitu, a pomalu se dobíjely. Tehdy mohl přijít hrdina a říct: Já vás baterií zbavím. Ale dneska, když se baterie postupným vývojem zdokonalily tak, že jsou už použitelné, přestává alternativa dávat smysl. Pořád ho má - například pokud nebude dost materiálu do baterií, nebo pokud se bude síť dobíjením přetěžovat. Ale šance už byly a klesají.

Trocha kontrastů pod Zvoníkem

Tak jsem konečně byl na Grossglocknerské horské silnici. Jenže pěšky. Letošní druhé velké horské putování nás zavedlo do vysokých Taur, přímo pod Velkého zvoníka (Grossglockner), nad ledovec Pasterze.

Naším cílem nebyl Zvoník, protože ten vyžaduje výbavu a přípravu na ledovce. Místo toho jsme lehkou a suchou nohou zamířil na Mittleren Bärenkopf, tedy asi o 400 výškových metrů níže.

Zajímavý byl ten kontrast. Silnice, dílo civilizovaného člověka, versus nespoutaná příroda. Řev kafemlejnků motorek a dieselů zásobovacích náklaďáků, občas proložené rykem motoru sportovních aut nesoucím se krajinou a odrážejíc se od skal. Versus absolutní ticho, šumění potoků, skučení větru, a hvízdání svišťů. To se střídalo. Občas vítězila civilizace, občas příroda. 

Jak se ale člověk dostal nad Pasterze, zvítězil absolutní klid. 

Samotná silnice je úžasné dílo. Stoupá do 2300 metrů výšky, postavená v roce 1936, končila přímo nad ledovcem. Dál Rakušané postavili 2 metry širokou cestu, která vede skoro po vrstevnici, až do jádra ledovce. Ten se jaksi zmenšil a odplazil, takže silnice končí pouze na dohled a cesta vede na kraj. I tak bych ji doporučil. Pokud půjdete za oficiální konec cesty, pokračuje dál do kopce a vylezete na 2600, stále po širokém chodníku, kde stačí dobře tenisky, a dojdete až k místu, kde ledovec byl a už není. Jsou zde zvláštně zvlněné a ohlazené skály, po kterých si mírným stoupáním hledáte cestu až do výšky 2800 metrů mezi dva kusy ledovce. Toto samozřejmě doporučuji dělat od července dál. Dostanete se do zvlášťní měsíční krajiny, která přitom není nijak nebezpečná. 

No a dál už se musí po ferratě nebo po ledu. A tam jsme šli my. Ferraty jsou značené dle obtížnosti. B je ještě pro lamy, a dá se lézt bez použití svalů na rukou, a bez jištění, ale nesmí být moc dlouhá. Jsou to spíše jakési žebříky - v Alpách na ně narážím často. I tak ale leckdy může působit odstrašujícím dojmem. Bärenkopf pak byl procházka - až na 20 metrů před ledovec, a asi padesátimetrový úzký hřebínek, kde se strachem z výšek prostě musíte po čtyřech jako batole. Samotný vrcholek je pak rozlehlý a dal se tam dělat piknik, jen to i v klidném horkém dni v této výšce studeně foukalo.

Chaty Alpenvereinu. Typické spaní tu stojí 20-25 EUR, s průkazkou třeba 15. Bývají spartansky zařízené, většinou spíme v Matrazenlageru, tedy ve velké místnosti, kde je hromada matrací, a člověk si tu rozloží svůj spacák. Alpenverein nabídne polštář a deku navíc. Velká část těchto chat bývá s příběhem - postavena nad ledovcem před 100 lety plus mínus. Zásobovatelná pouze šerpou nebo helikoptérou, občas jednoduchou nákladní lanovkou. Alpy volí vrtuli. I přesto se tu skvěle najíte v rámci polopenze, a pivo teče proudem. Jen v devět už všichni odpovědně spí, aby byli s kuropěním opět na nohách.

Všichni mladí.

My staří pijeme do deseti, protože už neumíme v téhle výšce usnout. Ráno pak odcházíme z chaty po třech kafíčkách s kruhy pod očima poslední. Za 4 dny jsem naspal jen asi 8 hodin a cítím to doteď.

Chata Oberwalderhütte ve třech tisících, obklopena skálou a ledem, byla tento případ. Dvakrát jsme ale spali na Glocknerhaus, který je jakási výkladní skříň Alpenvereinu, ve výšce 2100 metrů přímo na vyhlídkové silnici s moderní prosklenou přístavbou, kde se topí v kamnech (spalováním!) a Grossglockner tu můžete drbat od stolu za uchem. Je tu ale božský klid, protože silnice je od večera zavřená. Glocknerhaus má 100 let na krku, ale je precizně zrekonstruovaný, s designovými umyvadly a kohoutky Grohe v Matrazenlageru.

Říkáte si 100 let, ale silnice jen od 1936. Co to? Ve skutečnosti sem lidé chodili už dávno před silnicí. My jsme si v odpočinkovém dni udělali výlet po staré cestě směr Heiligenblut úžasnou soutěskou s vodopádem. Je skoro celá dlážděná. Dobrodružství přitahovalo nejen podivíny, ale také šlechtice a vládce Monarchie. Chaty zde tedy existovaly opravdu již od Rakousko Uherska. O to větší respekt, že tu nerostou žádné stromy, takže vše sem museli vytahat lidé a zvířata.

Ani civilizace to tu neměla lehké. Na odklízení sněhu ze silnice pro bohaté a mocné pracovaly stovky lidí. V padesátých letech dalo toto místo lidem rotační frézu, která celou údržbu zjednodušila. Na silnici a pěší cestu však padalo také kamení, takže bylo rozhodnuto, že exponovaný úsek bude zastřešen. A tak se stalo - dokonale technické dílo.

No a pak už byl čas jít dolů.

Průchod přes Untere Pfandlscharte z a do Käfertalu sice byl opakovačka, ale v jednom dni 1600 výškových metrů, to je prostě za odměnu. Vystřídají se tu všechny druhy krajiny. Cesta přes úžasný historický Traunerhaus s pivem chlazeným v potoce a melancholickým psem, je součástí odměny. Koupačka v říčce u mýtné brány silnice před odjezdem byl jakýsi symbolický očistec, který nám dal sílu neusnout za volantem.

Celkově nastoupáno za 4 dny 4 tisíce metrů, počasí krásné, hlava vyčištěná.

Ještě se sem vrátím. Nejen autem. Cesta přes Salmhütte na Erzog Johann Hütte bude asi to nejvyšší, co mám ambici vylézt, a to nejbližší vrcholku rakouských Alp.

Hudební detektiv

Výhoda nemoci a dětí pryč je, že se dají delat zevlácké veci. Třeba poslouchat v obýváku staré stereo.

Třeba takoví Jethro Tull mají na Spotify Benefit a Stand Up, obojí ve verzích Steve Wilson stereo remix, bezztrátově.

Můžete šroubovat hlasitost, jak vysoko chcete - ten zdrojový zvuk je tak vyčištěný, že to ničím netřese, nedrnčí knihovny, jen je to větší a větší nářez, který překonává i sluchátka. Zkuste třeba We Used to Know nebo With You There to Help Me. 

Takže mne začalo zajímat, kdo že je to sakra ten Steve Wilson. Údajně je to zapálený hudební detektiv, který za extrémního úsilí od základu znovu staví staré rockové desky - více se o něm dozvíte ve videu nebo tady.

Bratře

Trochu zvláštně stonám, a tak odpočívám. Udělal jsem si pořádek v šuplíku, ale to hlavní - stáhl jsem septalogii Vinnetou.

Nevím proč, ale když jsem nemocný, rád se vracím do dětství.

Hodím za hlavu ten seriózní program a odpovědnost a léčím se klidem a vzpomínkami.

Když jsem shlédl první díl (Vinnetou z roku 1963), rozhodl jsem se, že s tím musím počkat na svoje kloučky. Bude se jim to vůbec líbit? Člověk v dětství díky televizi viděl Mayovky několikrát - televize je prostě točila každý rok. Když ale televizi nemáte, zjistíte, že moc nikde nejsou. Streamy se nepřetrhnou.

Další hezky návrat byl Amélie z Montmartru.

A pak jsem se po letech konečně pustil do Top Gear.

Top Gear začínal analogově v době mého dospívání, série na Amazonu sahá do roku 2002. Tedy ještě předtím, než jsem začal psát tento blog. Ačkoli je a byl příjemně zpátečnický a já byl tehdy hodně nadšený do digitálu, krásně mne vrací do té doby. Člověku to taky připomene, jak ten čas letí. Moderátoři tehdy byli podobné stáří jako já dnes, měli malé děti. Top Gear jsem spíš znal z dob pozdějších, kdy jej vždycky někdo pouštěl na YouTube, kde vybral někde u půlnočního piva nějakou extrémně vtipnou scénku (typu vracíme francouzská auta Francouzům do Francie pomocí trebuchetu).

Budoucnost skončila vol. 2

Čína od roku 2027 zakáže prodej aut se zapuštěnými dveřním klikami, protože pár lidí se nedokázalo z aut dostat, ať už elektronický mechanismus nefungoval nebo zpanikařili, a uhořeli tam. 

Dobře Číno, pěkně to těm úchylným moderním blbostem nandej.

Auto má mít pořádné dveřní kliky.

Takže už tu máme návrat tlačítek do Volkswagenu a dveřní kliky. Co dál?

Co třeba světla, která vám nevypálí oči?

Zillertall: Reparát s rodinou

Zillertal jsem poznal už z mnoha úhlů. Jako přibližovadlo do Hintertuxu na lyže. Nekonečný spletenec sjezdovek v Areně. Pochodem nad hranicí 2500 metrů k čtyřicátinám. A s dětmi, když jsme bydleli v Königsleitenu, koupili si sem kartu výhod na týden, a nemohli se sem kvůli polomům dostat. Letošek byl tedy letní reparát. A povedl se! Počasí bylo ne-alpsky excelentní - deště se odbyly večer a v noci.

Zadání přitom nebylo lehké. Ubytovat a zapojit do dění dvě rodiny, s chlapci ve věku 9 až 15, kdy jedna rodina trochu chodí, a druhá považuje chození jedním směrem za zbytečné.

Ale povedlo se. Měli jsme úžasnou last-minute dřevěnku ve Stummu. Dnes se říká šalé, a protože je to francouzsky, což je velmi vkusné, zdražuje se vám i večeře na talíři, přestože jste si suroviny koupili v rakouském Sparu (a sparen, tedy špárn, znamená spořit). Ba ne, dělám si legraci.  Naopak - v Rakousku mají teď zvyk nedělních supermarketů. Když přijedete se sobotním turnusem (protože přijet jindy, pokud už seženete místo jindy, je cenově pouze pro arogantní yupíky), můžete si v neděli nakoupit potraviny nebo třeba toaleťák. Ale pozor, je to vždy jen jeden z mnoha.

Dřevěnka měla několik hezkých vlastností. Třeba podlahy chodeb z dřevěných špalíků. Jak nápadité, ale uklízet to nechcete. Nebo tu vedly dráty vysokého napětí. Vždycky, když uhodil kdekoli kolem daleko blesk, dráty vydaly zvuk, jako když v osmdesátkovém sci-fi strašně hubení týpci v lyžařských kombinézách střílí z laseru. Ukrutná show!

Poslední věc byly instrukce pro ubytované. Téměř za všechno pokuta 50 EUR. Ale bohužel velmi nejasně napsané (i když v češtině), jak věci dělat správně pozitivně, bez pokuty. Taková metoda biče a biče, která, jak víme, dneska už nefunguje. Stejně jako vyhrožování hostům. Protože jim ale nefungovala SEPA platba, odpustili nám zálohu, tudíž nemohli strhnout 50 EUR za druhý pytel odpadků, za špatně vyluxované špalíky na chodbě, za odpadky přečuhující z boxu na třídění, nebo za špatné potraviny v koši na zbytky jídla. Kam se tedy poděla rakouská Gastfreundlichkeit? Až pak jsem si tento bič-bič spojil s tím, že vlastník je německý, a všichni hosti vyjma nás byli také Němci. Němci potřebuje pravidla a bič. Ostatně stejně jako die tschechische Simulantenbande.

A co jsme dělali?

Samozřejmě jsme pořídili Zillertal Aktivkarte. Lanovky, koupáky a doprava jsou s ní zdarma.

Ahorn, nad Mayrhofenem. Odtud jsme došli na Karl-von-Edel-Hütte, kde už jsem kdysi přespával. Tentokrát to bylo jen na pivo a limču. Rodina si mákla, ale dá se to. Pak v jezírku machání nohou a oždibávání armádou roztomilých pulců, kteřá se rozhodli zařadit na jídelníček bílkovinu. Brzy odpoledne tu taky je orlí show, ale to jsme nestihli. A v pátek sem jezdí mezi pátou a devátou večerní lanovka na západ slunce.

Samozřejmě jsme museli z Fügen na Spieljoch, kde je zipline, sjezd na tříkolkách, vodní hřiště, a došli jsme na Onkeljoch. Mají tu také pizzu, a dala by se tu udělat krásná okružní procházka po hřebenech. Malebné louky.

Z Finkenbergu jsme vyjeli na Penken. Tady je to vysloveně Václavák, ale výhledy jsou tu marvelózní, resturací hromada, včetně živé muziky, a mají tu sjezd na koloběžkách a překážkovou dráhu pro e-motorky. Nesmí se na ně v žabkách a sandálech, takže zvláště Vítek v sandálech byl hodně podrážděný. Ano, ani Čechy oblíbené pivní sandály Keen rakouskou kontrolou neprojdou. Salomon Amphibian projdou. 

Zajímavý byl ten den výjezd na zatmění slunce. AI Gemini poslalo všechny na stejné místo, na parkoviště ve dvou tisících metrech nad mořem. Bylo by zajímavé srovnat si více umělých inteligencí - na které kopce lidi posílaly. Ale na takový experiment nebyl úplně čas. Parkování tedy bylo trochu jako Tetris, a hora byla obložená davy. Přesto nakonec slunce zapadlo před vyvrcholením, ale část jsme viděli.

Vyjet tam bylo psychicky náročné. U Fordu bych ještě minulý rok o ničem nepochyboval - zvlášť ne u diesel power. Ale u těch nových aut si nejsem tak jistý. Mazda po vystoupání asi 1400 výškových metrů ve třiceti stupních nad nulou hrozně smrděla spáleninou. Ale zase od té doby jede jako elektromobil. Motor se teď ani při dlouhém stání v zácpě nezachvěje - možná tedy netrpěl, ale naopak vypálil červa, jak se u přímého vstřiku radí občas udělat. Větší problém byl sestup dolů - lehoučká Mazda s velkým motorem a možnosti manuálně držet převodový stupeň, vlastně nepotřebovala moc používat brzdy - motor si všechno odbrzdil sám. Ale švagrovo SUV, které naopak řadí, jak chce, si muselo dát v půli kopce pauzu, protože brzdy měly smaženici.

Trochu zklamání byl lunapark dostupný z Zell am Ziller - Fichtenberg s koupacím jezírkem Fichtensee. Asi jsme měli nějakou krizi, a ne moc podařený oběd ji ještě zhoršil. Samotný zábavní park Fichtenberg jen takové menší horské Mirákulum, ale všichni nějak chtěli odpočívat, ortodoxní brali dětem hrabičky, Jáchym se bouchl do hlavy a na jezírko tak vůbec nedošlo. Taky tu není úplně kopec, na který by se dalo lézt - masa Karspitz je pro děti moc vysoká a jiný cíl jsem nenašel. Náladu ale spravilo pivo prostřední stanici lanovky - Wiesenalm se jmenuje. Chata tu má styl, a má tu velké šlapací káry pro dospělé. Takže si mezi kafíčky, pivy a proseccem můžete dávat závodní okruhy spolu s dětmi. Navíc sem nikdo moc nemíří takže tu byl klid.

Bobová dráha Arena Coaster dole tu vyžaduje vyčekání obrovské fronty, kdy do vás smaží slunce, a fronta je velká, když se na ní díváte, ale bohužel od pokladny není vidět, že je ještě jednou tak velká za rohem. Když jsme si ji vyčekali, jeli jsme celou dobu za paní, která se hrooozně bála, a jela krokem. Proč tam leze, proboha? V pátek navečeru jsme tu ale byli znovu, jen tak po vestě kouknout na frontu, a nebyl tu NIKDO. Nikdo. A to jsme si to užili.

Následně jsme si od lunaparků potřebovali odpočinout, takže jsme vyrazili do Vlčí soutěsky (Wolfsklamm), kde není nic než strhující příroda, a to lidi netáhne, takže tu byl klid. Taky tu není mobilní signál ani wifi, protože jste zavřená mezi skálami spolu s divokým potokem a vodopády. Tady bylo na konci velké cachtání právě v úžasném horském potoce, takže už jsme nestihli vodopád u Achensee. Samo o sobě to bylo vydatná procházka se slušivým převýšením.

Po odpočinku od horských silnic jsme si vyrazili zatáčkami na Gerlos. Pokud nechytnete mamila šlapíka nebo pomalé vozidlo (a všichni tu jezdí pomalu), tak na závod do kopce je podvozek i výkon Mazdy brilantní, stejně jako trochu režnější, ale opojné a stupňující se vrčení. A Jáchymovi se v ní nedělá blbě od žaludku. Jen, jak už jsem psal, to není takové žrádlo jako s Mondeem, protože volant Mazdy je spíš joystick bez zpětné vazby, zatímco Ford vám chtěl vyrvat ruku i s kořenem. V Gerlosu je nahoře hřiště na kuličky, kde si posádka vystačila. Vítek se mnou šlapal na Isskogel, aby poctil své první slovo "Iš", ale nestihli jsme to, protože je to výše a dále, než se zdá, a lanovka nejezdí věčně. Jsou tu ale nová úžasná jezírka, která ještě nejsou ani v mapě - doporučuji! Tam jsme strávili nějaký čas, a naskakovali doslova do poslední kabinky dolů.

K tomu jsme stihli rakousky dekadentní pohár na promenádě v Zell am Ziller, a chybí nám tedy jenom prosecco v Mayrhofenu, kde to je prostě takové aristokraticky posh, ale děti chtěly domů.

Kdybych měl ještě čas (druhý týden), zvážil bych tyto výlety:

• Výstup od Schlegeispeicher (jezdí se bus po hodině, nebo je tu parkoviště), odkud se dá pochodovat ledovcovou krajinou až k italské hranici na dobré a levné presso (Passo di Vizze ale vyžaduje sklonem mírný výstup 500 metrů převýšení, skončit lze tedy na Lavitzalm po 250m výšky) 
• Gerlossteinbahn vyjet nahoru, kde je zoo a zip line, a vyšlápnout okolo Arbiskogel (pro menší) nebo na Gerlossstein (pro větší horolezce).
• Tux a zbytek ledovce. Tady pozor, kartička vám garantuje jen výjezd na dolní stanici. Zbytek tučně platíte ze svého.
• Lanersbach - nahoře jsou chaty s občerstvením a hřišti.
• Možná nějakou horskou procházku z Hochfügen.

Dá se tu zadarmo cestovat vlakem nebo autobusy. Vlak je historická úzkokolejka, ale dobře udržovaná - místy už dokonce rozšířená na dvojkolejný provoz. Bohužel vedení tratě je nešikovné. Nádraží jsou postaru daleko od ubytování a rozrostlých vesnic, a my jsme naší stanici měli 15 minut chůze. Lanovky jsou pak typicky dalších 15 minut od vlaku. Trochu lepší jsou na tom autobusy. Když se cestu s nimi naplánujete, jezdí po hlavních silnicích prakticky co hodinu, ale ne do naší vesnice. Takže my jeli každý den autem.

Brixenské údolí

Brixen / Bressanone, Karel Havlíček Borovský, Jižní Tyrolsko / Alto Adige - všichni to známe. Jenže tam jsme nebyli. Náš Brixen byl Brixen im Thale, Tyrolsko, kousek od Kitzbühelu. A pobyt to byl báječný.

V první řadě, tohle místo jsme vybírali, aby se tam dalo chodit. Hory jsou tu nevysoké (do 2000 metrů nad mořem), zelené, s kvítky posetými loukami, cvrčky, zadržovacími jezírky a mírnými údolími jak z pohádky o zahrádce. Přitom neustále hledíte na skalnatý masiv divokého císaře (Wilder Kaiser), takže horská scenérie je dokonalá.

K tomu se přidává dvoukolejná elektrická trať s klimatizovanými vlaky po půl hodině, která je pro ubytované zadarmo. Počasí nám přálo a tak jsme chodili.

Na procházky do 15 kilometrů bych určitě bych doporučil vyjet lanovkou Hochbrixen nebo Brandstadl a chodit po loukách. Na 2 dny to vydá a můžete si jako bonus vylézt Hohe Salve nebo Zinsberg. Jsou tu po kopcích rozházené hospůdky, a jezírka, kde smočíte hrdlo a nohy, lezete do výšky a účet leze nahoru. To je část, který je nejvíc za odměnu, převýšení 300-500 metrů, takže pro rodinu ideál. Také klesáky do údolí jsou tu mírné, takže dojít můžete až na vlak nebo domů.

Na hraní je nejlepší Söll a Hexenwasser s mnoha (opravdu mnoha) potůčky, jezírky a Kneippovými chodníčky. Dojít sem můžete i z Hohe Salve, ale chvíli vám to zabere, unaví kolena a budete mít málo času si to pořádně užít. Hexenwasser je ideální na celý den, lanovkou a vzít  to relaxačně. Zauberwelt Hartkeiser taky ujde, ale je to odvar, a Brandstadl jsme vůbec nestihli, ale je tu taky lanový hrádek, kde lze pár hodin vydržet. Kluci už jsou starší, a tak hraní vlastně rádi kombinují s chozením.

Když se nabažíte, lze vyjet na Hahnekamm, odkud se jezdí Streif, slavný sjezd. Hřiště jsou tu taky, k tomu sportovní naučná stezka, a přehršel možností se najíst. Tady nás po cestě domů stihla bouřka v úžasné hospůdce v půli kopce, ale tím spíš to bylo dobrodružství, které dopadlo dobře a stálo za to.

Také se dá dojet do Kiztbühelu na drink. Nebo vyjet na místní hřebínek a oklikou to sejít.

A k tomu je tu plno "flow-tracků" - pokud máte kolo s dobrými brzdami, celá řada lanovek vás vyveze, a pak můžete jet dolů po cyklistických chodníčcích, které jsou snadno sjízdné i pro začátečníky, obsahují klopenky, můstky a bouličky, které dodají adrenalin, ale bezpečnou formou. To my ale nepraktikujeme, kluci jsou na to ještě malí.

Určitě hledejte ubytování s Guest Card, na kterou máte slevu na Kitzbühlskou kartu, díky které máte většinu lanovek a veřejné dopravy zadarmo a celou řadu výhod. Ano je drahá i tak, ale už druhý den se vám splatí, protože jednotlivá jízdenka na lanovku je regulérní "zlodějina".

A to mne vrací k cenám ve čtyřech. Za oběd necháte běžně 75 EUR. Ceny oproti loňsku už tolik nerostly, vysoko už jsou dost, ale náš apetit rostl. Víťa k hranolkám přidal klobásku, a Jáchym se dožaduje řízků. A já si prostě musím dát Spätzle, Gröstl, a pořádný Bratwurst s bylinkami. K tomu se přidá kafíčko nebo pivo u jezírka (vše krát 4), a každý den vylejete několik tisíc za občerstvení, protože je horko, a máte chuť. Na další pobyt v Alpách se budu muset uchýlit k tradiční taktice - malý nápoj místo velkého a tatínek si k obědu dává jen polévku. Kafíčka omezeně nebo vůbec. Zrovna tady byla většina kafíček velmi snesitelná, což v Rakousku kvituji.

Kdybych to znovu shrnul, tohle místo je malý ráj na zemi, zvláště pokud máte rádi rodinné procházky po horských loukách s výhledy. 

Brixen im Thale je dobrý, protože je to odsud všude kousek, má vybavenost, a přitom je tu klid - hlavní silnice jej obíhá tunelem.

Po cestě domů lze navštívit pevnost Kufstein nebo prodejnu místních dobrůtek Sennerei ve Westendorfu.

Budoucnost skončila

Čas na horách ubíhá příjemně, určitě o tom ještě něco napíšu. V mezičase mne tu potěšilo, že Volkswagen inovoval svůj vůz ID3 tak, aby ho vrátil do minulosti.

Cože? Do minulosti?

V Rakousku, které je Wolkswagenu nakloněné, moc elektromobilů této značky nepotkáte - kromě dodávky ID Buzz. Víc tu jezdí Audi a Škodovek je tu plno, hlavně Enyaqů, ale řadu ID podobně jako zbytek světa Rakušané moc nekousli. Volkswagenu zřejmě muselo začít téct hodně do bot, aby pochopil, že lidé v Evropě pořád chtějí jen auto. Das Auto.

ID3 Neo teď vypadá jako starý Golf. Zvenku i zevnitř. Působí méně jako rádoby futuristický ocucaný šutráček s divnými ohyby, a začalo být docela usedle šik. Interiér už se vrací k Volkswagenu před deseti lety. Víc přímých linek, měkčených plastů, přehlednosti a bacha (!!!) - tlačítek. Prý také konečně funguje infotainment.

Možná budoucnost definitivně skončila. Třeba z toho plyne i ponaučení, že budoucnost nelze prostě nalinkovat od rýsovacího prkna nebo z marketingového oddělení.

Přitomnost je taky fajn. Čtení poptávky je taky fajn. Ano, lidé chtějí SUV, ale možná nechtějí tolik tu modernu. Tak teď si katarzí prochází některé další značky, třeba Mercedesu by slušelo se od flotily pštrosích vajíček na kolech a žlutých hororových klaunů vrátit zase k nonšalantni eleganci...

Pan Hranatej měl bouračku

Dnes začnu ranním haiku:

Hranatej pán měl bouračku.
Srazil auto.
Mělo houkačku.

Nebudu ji popisovat, ani její okolnosti. Jsou toho plné noviny, a jedno je jasné: 

Co je asi důležité: (Prý) jako volený zástupce odjel v Mercedesu, který mu nepatří, od sponzora (a je hodně drahý). Jel v odbočovacím pruhu rovné, aby jako čůráček čumáček objel kolonu. 

A co kdybych vám řekl, že je to jedno?

Nehraje to žádnou roli.

Voličům je to jedno. Sledujeme Turky a podobné už dlouho a přemýšlíme o nich špatným směrem. Turek možná půjde od válu, a vy budete tlrskat a tančit kolem jeho politické kostřičky. Voličům ale je jedno, jestli Turek z nepozornosti někoho přejede, nemá SPZ nebo se nechá uplácet miliardářem. Pro voliče je Turek jenom chodící transparent, který ztělesňuje jejich myšlenky, obavy a touhy. Jde proti Grindýlovi, jde proti EU, jde proti aktivistům, kteří za státní peníze prosazují zvrhlé věci nebo ovlivňují politiku. A to je důležité. To hraje roli.

Pokud se zbavíte Turka, nahradí jej jiný krysař, a lidé za ním zase půjdou. Půjdou za myšlenkou, kterou vy (většina z vás) nemáte rádi. Za Turkem stojí v řadě další Turkové a čekají až pokryjí politickou poptávku, která tady je, a my se tváříme, že není.

Příklad: Řeknete lidem, že se musí uskromnit, abychom se za 20 let všichni neusmažili. A lidi s tím nesouhlasí. Třeba 60% se uskromnit nechce. Když přijdou volby, hledají kandidáta, který po nich nechce žádné uskromnění. A i když kandidát má kopyto a rohy, zvolí ho, protože s nápadem na "uskromnění" nikdy nesouhlasili. 

Takže znovu: Musíte přesvědčit lidi, a pak nebudou Turci. Pokud je nepřesvědčíte, a budete jim násilím tlačit, co nechtějí, budou volit Turky. 

Antibabiš je zase nepřesvědčil, že? Jsme si to před volbami říkali, že to nebude fungovat...

Apropos Babiš - s tím je to stejné. Zbavíte se ho, a koblihy začne nosit jiný Ježíšek. Ale chápu, případ Babiš je obrácený. U Babiše vám nevadí koblihy, protože ekonomicky jste vlastně (skoro) všichni sociální demokrati. Vadí vám, že Babiš je podvodník a tak trochu mafián. Zatímco u Turka vám primárně vadí program, a že se prohlásil za konzervativce a táhne proti liberálním hodnotám. 

V obou případech je ale za vás vybral volič na základě jednoduchého, atraktivního a dobře odkomunikovaného (ne)programu. A ten vaši (moji) koně neměli. Měli antibabiš.

A nakonec: Víte, že Turka taky nemám rád. Ale stejně si troufnu dodat na jeho obhajobu, že ta křižovatka je šílená. Kolize jsou tu časté. Většinou tramvaj srazí sanitku nebo záchranáře. Problém je většinou u vozidel a majáky - i když houkají a mají přednost v jízdě, neberou v potaz, že kolos o hmotnosti desítky tun, jim přednost prostě dát nezvládne, i když je řidič tramvaje vidí - zvlášť když má časově okno pár sekund na projetí dvou křižovatek. Nikdo pak veřejně neřeší viníka nehody, ale vsadil bych se skoro, že řidiči tramvaji vinu nakonec nenesou. Řidič vozidla s majáky totiž má povinnost ubezpečit se před vjezdem do křižovatky, zda může bezpečné projet.

Update: Ještě tedy dodám, že ta nehoda je nesmírně kuriózní, tak si ji tu přecejen krátce rozebereme. Auto na převoz krve nezpomalilo, jak mu ukládají pravidla, houkalo, ale neblikalo. Pan hranatej objížděl zácpu v odbočovacím pruhu jako čůráček, ale minulý týden jsem tam jel několikrát, a dělá to každé páté auto. Já jsem si sice značení během opravy vždycky všiml, ale podle všeho jedna značka ukazovala pruhy opravdu blbě (nebyla přeškrtnutá). Po nehodě ji někdo okamžitě předělal, aby ukazovala realitu během oprav, což je sice skvělé, ale může to působit jako manipulace s mediální realitou okolo nehody. Pan hranatej nezpomalil, i když všechna ostatní auta trapných ovcí v pravém pruhu si houkajícího vozu všimla a zastavila, i když jim semafor ukazoval zelenou. Z toho mi plyne, že pan hranatej udělal maximálně přestupek, jako ale dělá každý pátý, co tam projíždí, a zachoval se při objíždění zácpy přesně tak, jak se to od něj čeká - arogantně. Máslo na hlavě má organizace, která opravuje silnici a řidič vozu s majákem. Toť celé. Na výše uvedeném postu to nic nemění - když nebude Turek, bude jiný Turek. Voliči se nenechají vnutit politiku, kterou nechtějí.

Fér cena

Podle německých zastánců zrušení neomezené rychlosti, může limit 100kmh přinést úsporu ročně až 331 Euro.

330 Euro je něco přes 8 tisíc korun. 

Za tu možnost to vlastně není moc.

Dokonce si umím představit, že bych i zaplatil nějaký rychlostní příplatek za tu možnost, i přestože bych ji třeba pravidelně nevyužil.

Ale jako jinde, i tady je to o poptávce. V Německu si automobilky kdysi prosadily neomezenou rychlost. A byla po ní poptávka voličů, takže ji nikdo dosud nezrušil. Je poměrně logické, že pokud poptávka voličů klesne, najde se v německé politice dost hlasů, kteří ji rychle zaříznou.

Tentokrát hlasování přežila.

Rychlost nemá tak politicky aktivní zastánce, respektive ti si myslí, že tu byla odjakživa, tak proč to měnit. Ale strana omezení roste a poměrně aktivně agituje, hraje lidem na tenké struny. Takže poslední zachování bylo o chlup, ale oni se nevzdají.

Rychlost v Německu pro její zastánce ztělesňuje svobodu, kdy každý, kdo chce, může cestovat rychle. Znamená uváženou kontrolu rizika. A taky respekt k pomalejším.

Pro odpůrce naopak ztělesňuje vše špatné: Je to libost pro pár bohatých, produkuje hluk, CO2 a jiné spolodiny, znamená téměř jisté "smrťáky" v případě nehody.

Vlna veder '26

S oblibou se z vlny veder dělá konec světa a se stejnou vervou se diskutuje, že rozmarné tropické dny tu byly každé léto, a lidé se na ně vlastně těšili, než přišla doba řízené paniky.

Obě strany, konzervativní pašík i jezdec apokalypsy, mají kousek pravdy.

Teplotní extrémy jsou opravdu vyšší. Je větší sucho. Trend je průběžně vzestupný. Ale zase loni takto bylo pár extrémních dnů, a pak už léto spíše mokré a studené. Minimálně u nás v Hobitíně - na západě Evropy se vařili trochu víc.

Letošní extrém je pro mne ale novum -  je těžko snesitelný. Za hranicí, kdy jsem ještě schopen fungovat, nebo si to užívat. Že bych si v této heatwave vyjel na kole a tvářil se, že je vše jako jindy, je nemyslitelné. Stačí mi jít po ulici nebo být doma. Skoro třicet stupňů vysává energii a kazí spánek. Do toho mne chytila klimatizační rýmička.

Byly ale roky, kdy vlna veder byla mírná (třeba 30 stupňů) - například když se Jáchym narodil. Tehdy to působilo jako velké prázdniny - hlavně hodně prosecca, chlazené pivo a pohodu. Do toho se šlo hecnout a vyrazit třeba na chvíli na kole. Tak to bylo od června až do září. Tehdy jsem jezdce apokalypsy sice chápal, ale zároveň jsem si to vedro užíval.

5 stupňů nahoru je rozdíl. Když je přes 35 stupňů, přestává to být legrace, a rozmarné léto. V Myanmaru, kde se zenovým krokem ploužíte po památkách), je to jiné, než když se v plné polní přesouváte ve spěchu po Praze na business jednání.

A nejen pro mne. Jel jsem do Jindřichova Hradce vyřídit nějaké věci, a všude sanitky. Všude kolapsy. V supermarketech, domovech, na ulicích. 

Úmrtí spojená s teplotou se sledují už desítky let. Zvýšený počet reagoval na extrémy v roce 1994 a 2003. Nebo pak na moje velké prázdniny 2015, zmíněné výše. Obecně pak platí, že úmrtnost stoupla mezi 2010 a 20, ale v poslední dekádě ještě roste. To je ovšem dané i stárnoucímu silnými ročníky. Souběh rostoucích extrémů a průměrného věku bude hrát větší roli.

Pořád ale řekněte, že oteplování nezpůsobil člověk. Možná ano, možná ne. O tom se tady nehádám.

Spíše znovu připomínám, že bojovat s CO2 je hrozně fajn, třeba tím, že 5 roků stavím tramvajovou trať, a dalších 5 let učím lidí nejezdit podél ní autem, ale to nám moc nepomůže teď a tady, když my už se smažíme letos. V tom evropské státy selhávají, nejen Babiš, kterému je to úplně jedno, ale i zelenější leadeři na západě. Ano, je to řešení následků a ignorování příčiny, ale ty následky (tedy vedro) musíme přece taky nějak přežít.

Tak a tlustá černá čára. Za pár dní možná začne studené a mokré léto. Budete se mi za tento post hlasitě smát. Ale co tomu řeknou všichni ti, kteří v tom horku zkolabovali, nebo to nepřežili? Jasně, nebude jich moc, ale možná kdyby jim někdo poradil nějaké beduínské triky, třeba by všichni byli víc v pohodě. Protože ne každý si může na těch pár dní v roce instalovat klimatizaci, nebo si odjet někam po stromy do údolí. 

Červen - léto připraveno

Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.

Přesto se děly věci.

Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.

Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.

Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.

Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.

Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.

Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.

Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.

Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.

Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku. 

Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.

V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.

A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!

Chalupáři chalupáři...

Hyundai přestane od další generace vyrábět i30 SW - tedy kombi. Chalupáři třeste se a kupujte, dokud to jde. 

Proč? Toto autíčko jsme chvíli měli, a je to totální hodnota za peníze. Gigantický kufr, tak akorát místa uvnitř, ale cena ze starých časů (v akci byla nedávno od 430 tisíc a v bazaru docela drží hodnotu). Jinak je to absolutně budgetové auto se vším všudy.

A teď se zastavte na ulici a rozhlédněte se - kolik uvidíte škodovek a kolik i30? To auto je v Česku všude. Není to okrajovka. Je to hybatel.

Jak jsem tu psal v minulém článku, Česko bohatne, protože si může koupit baby Kodiaq za 650 tisíc nebo Octavii za 800, a dokonce za chvíli budou plná předměstí Peaqů. Brave new world. A buďme za to rádi.

Hyundai nicméně převzal roli Škody - motorizátora chudých. Těch, co volí Babiše, Zemana apod. Vlastně auto se sociální funkci. A k tomu je v Česku nutno nutně třeba kombík, protože v hatchbacku nebo krátkém stylovém SUV (co lze koupit za peníze) všechny ty kytky, cihly a vajíčka neodvezete.

K tomu se přidává i sentiment, že i30 je naše, protože se vyrábí u Ostravy - není divu, že Hyundai má edici vozidla a reklamu Go Česko!

A jak to výrobce odůvodňuje? Na SUV má větší marži. A nechce plnit sociální funkci výrobou levných kombíků.

Chudší Češi mají tedy jen tři možnosti: Dacii, starý vrak a nebo zbohatnout.

Fenomén Peaq

Škodovka uvedla na trh Peaq, sedmimístné elektrické SUV.

Líbivost je věc individuální, Peaq opět připomíná spíše MPV, nežli SUV. 

Na každý pád je to obrovské auto, které působí důstojně - přerostlo i Škodu Kodiaq, má gigantický kufr, jednoduchý a líbivý interiér. 

A určitě nebude zadarmo. Člověk bude dobře vážit, jestli si koupit Volvo XC90 nebo Peaq. A vzhledem k tomu, kolik vozů Volvo XC90 jezdí po silnicích, by vůz české provenience Peaq mohl zaplnit luxusní a velkokapacitní mezeru na trhu.

Co to o nás říká?

1. Češi bohatnou. Kupované škodovky jsou takový náš Big Mac index. Pokud tu bude jezdit hodně Peaqů, znamená to, že jsme zase bohatší.
2. Škodovka neubírá na důležitosti. Mít možnost postavit takto relativně luxusní a velký vůz ukazuje, že značka má v portfoliu Volkswagenu svou váhu. Na druhou stranu, také Cupra našla svou identitu, a daří se jí. Možná dobrá strategie, možná dobrá doba.
3. Elektromobilita v podání Škody není mrtvá větev. Proč by se stavělo tak velké portfolio elektrických modelů, kdyby to lidé nekupovali? A ano, oni to kupují, i když více v zahraničí. Enyaq si k českým lidem našel cestu, klasicky jako ojetina. Ale docela jsou vidět i civilní Elroqy, a to nejsou žádné ojetiny.
4. Česká cesta praktických chalupářských vozů Simple Clever se prosadila. Škodovka nepřináší emoce, ani luxus, ani bonvivánství. Je pro lidi, kteří žijí obyčejné životy a od auta chtějí maximální funkčnost a nic víc. Kupodivu to funguje Škodě dlouhodobě a i ve světě, a Peaq je důkazem, že to může nakazit i třídu středně velkých SUV, kde jinak vládne spíše styl než praktičnost.

Asi si na takové auto nikdy nedoložím, ale aspoň ho můžu ostatním protichu přát. Příjezd Peaqu je totiž pro Českou republiku dobrou zprávou, a přejme mu proto úspěch.

Legendy 2026

Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.

Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.

Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.

Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.

Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.

Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.

Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola. 

Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".

Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.

Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.

Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.

Království knihovna

Knihovna pod vedením dvorního šaška vypadá jak vypadá. A jak to u královských šašků bývá, jejich satyra je v mnohem chytrá a pravdivá, dokonce si může dovolit i polemizovat s králem. Je otázka, jestli tady bylo cílem udělat z krále Krtečka na vývoz do Číny a na oplátku vystavit pandu, nebo mu jen dát králi filozofů moderní hábit. Dozvíme se to?

Ještě bych dodal, že Sedláčka nemám moc rád. Je to moje malost. Nesedí mi totiž jeho osobnost. Je to silná osobnost, a to je jako silná kyselá káva, byť je sebelepší. Vadí mi i to, že se o něm říká ekonom. Na ekonoma je to hodně salonní a filozofický typ, což je v pořádku. Ale média něj prezentují jako aktivního ekonoma, nebo svého času ekonoma ČSOB. Jeho původ je ale z dob, kdy banka byla v rukách velkých myslitelů a možná krapet horších manažerů, a Tomáš vždy byl spíše maskot, který bance dával lidskost a hloubku, než že by skutečně dělal ekonomii. Takže spíše Brand image.

Posel světla?

Nové Ferrari Luce si vychutnává plnými doušky kritiku trhu, akcie padají. 

Proč? Lidem se nelíbí, že první plně elektrický model značky totálně popírá její identitu.

Jestli je auto ošklivé, to je asi věc vkusu, ale pravda je, že něco je tu jinak. Když přišlo první Ferrari SUV, Purosangue, drželo se zcela identity značky, a lidé spíše polemizovali, jestli SUV ano nebo ne.

Ale tady je to jiné. Lidem tyto posuny vadí, protože mají dojem, že se značka vzdává identity. Že mizí to dobré, fungující, jen aby vznikl hloupý novátorský pokus.

Čas pak ukáže. Nekdy je to diskutabilní, někdy cesta k lepšímu, někdy cesta do pekel. Momentálně nevíme, ale je fakt, že jako Ferrari to nevypadá.

Na druhou stranu, technický je to impresivní vozidlo - ne pro vysoký dojezd, kterým ani jiné vozy značky neoplývaly, ale pro svůj výkon a ovládání. Sice se vytrácí mechanická poctivost, ale to je u elektromobilů nějak tak napůl logické.

Je to po všech stránkách demonstrativní krok do nové doby a pokus, který zatím značce škodí, ale je možné, že se jedná spíše o koncept a pokus, a že brzy vznikne další model s podobnou technikou, ale více Ferrari vzhledem, nebo se dokonce ukáže, že se toto vozidlo prodává lépe než klasika. Jiným zákazníkům z jiných důvodu než doteď.

Nakonec, kolik lidí věštilo brzkou smrt banglesovskému BMW a nepřišla. Kolik lidí nesnášelo SUV u klasických sportovních značek, a jedná se nejprodávanější modely. Osobně se mi tento šokující přístup nelíbí, ale vyčkejme a nesuďme dne před večerem.

A dodatek: Kdosi nadhodil, že Xiaomi SU7 Ultra má lepší parametry. A má pravdu. Člověk by pak řekl, že Ferrari bude lepší na okruhu. Jenže ono ani jedno z těch aut není okruhové či závodní náčiní. Jsou to spíše superrychlé limuzíny. O spolehlivosti nebo luxusu taky nemůže být moc řeč - Čína už obojí zvládla na jedničku, a je možné, že Xiaomi bude jako elektromobil spolehlivější než Ferrari. Pokud by Ferrari vypadalo jako Ferrari, lidé by si jej kupovali kvůli vyšší ceně a značce, a Xiaomi by z vysoká ostrouhalo. Jenže ani tady už nemá Ital výhodu, když se image značky vzdal ve prospěch metrosexuálního Apple designu, který má Xiaomi taky. Respektive, Xiaomi vypadá za méně peněz lépe. Takže zpět na začátek: Jedině čas a trh ukáže. Racio nehledejte.

Quo vadis, Sony?

Sony představilo novou verzi mobilního telefonu Xperia 1 - již osmou. Shodou okolností jsem spokojeným majitelem páté generace. 

Sony Xperia jsou telefony, na které jsem narazil náhodou přes tátu. Kdysi razily cestu střední třídy, jako dnes Pixel. Ubereme na některých výkonových parametrech, ale zato vám dáme vlajkovou loď za cenu střední třídy, tedy mezi 10 a 20 tisíci korun.

Hezké bylo vždy zpracování, design v broušenému kovu s výraznými čely se pro mne posunul svého času k absolutní kráse, a toleroval běžné pády bez pouzdra. Telefony ale také měly své nešvary - třeba horší reproduktor pro videohovory, pomalý Bluetooth a WiFi modul, přehřívání, a sem tam problém s baterií při vyšší zátěži. Když Google Pixel přinesl AI post processing fotografií, a Samsung i Apple jej rychle dotáhly, začal Sony silně zaostávat v kvalitě fotek.

No a pak Sony začal vše měnit. Šel cestou maximálních parametrů a maximální ceny. První pokusy nefungovaly ideálně, třeba protože superjemné displeje žraly baterku, a výkon nebyl optimalizován. Design začal být zastaralý. Vyřešit to měla právě vlajková řada Xperia 1. Jenže i ta trpěla až do třetí generace třeba na mizerný fotoaparát. Postupně se mezera zmenšovala, ale produkt růstu do nejvyšší ligy nikdy na špičku reálně nestačil. Sony si však uchovalo určitá specifika, která mu drží hrst věrných fanoušků, mezi nimi i mne.

Je na co se těšit?

Nejprve, co mne těší. Pětka má už skoro tři roky, a rozhodně nevypadá, že by měla jít do důchodu. Tedy... Vypadá. Je otlučená a odřená, ale aktualizace dostává a nikdy nenarazila na funkční nebo výkonový problém. Otlučení je daň za vybroušené tělo telefonu, který prostě chcete držet bez pouzdra. Je to žrádlo - všechny ty neviditelné vroubky a krásné materiály. Vjem, který iPhone nemá, ale který u Sony zároveň nijak nekřičí, není vidět. Tak si představuji luxus. Dostupný pro uživatele, ale neviditelný pro okolí. 

Zbytek ve zkratce:

1. Displej. Pustit si v noci širokoúhlý film po tmě... Rozlišení a barvy jsou jak v kině. Je to nářez. 

2. Analogový konektor jack 3,5mm a zvuk - tohle zařízení je radost připojit drátem a poslouchat. Je to na první dobrou slyšitelný rozdíl proti jiným způsobům poslechu přes bluetooth.

3. Fotoaparát. Sony zaostává a zaostávalo v AI post processingu, ale foťák je špičkový, speciálně jeho noční fotky nebo fotky krajin jsou prostě boží. Už jeho spuštění s mechanickým zaklapáním má něco do sebe, a jeho mechanická namačkávací spoušť též.

4. Baterie. Tady se iPhone s úzkostlivým sledováním procent kondice může jít vycpat. Sony je optimalizované tak, že vydrží. Pokud ho šetříte, tak třeba na horách několik dnů. Pokud jej zatěžujete (hotspot, sledování filmu), vydrží i po letech den a noc "plus". Procenta jsou pro účetní - Sony prostě vydrží.

5. Slot na paměťovou kartu... Ehm. Je hezké se s tím chlubit, ale paměti jsou dnes tak velké a cloud dominuje, že jsem ji nikdy nevložil. Spíše bych pochválil již výše zmíněné zpracování těla telefonu, které je úžasné na omak, a prakticky se drží díky jemným vroubkům. Tohle je japonská posedlost detailem a řemeslná zručnost.

No a co dělá novinka jinak?

1. Ikonický podlouhlý design ztratila už generace šestá. Škoda, ale žít s tím půjde. Hezké zpracování má telefon stále, dokonce se dá říct, že vypadá sice mainstreamověji, ale podstatně lépe než předchůdci.

2. Širokoúhlý displej tedy taky skončil, což může být škoda u vybraných filmů, Sony zároveň už chvíli jde cestou nižšího rozlišení kvůli optimalizaci spotřeby. Dvakrát škoda, ale rozdíl bude potřeba odzkoušet.

3. Reproduktory jsou údajně lepší, a to už od sedmé generace. Sony si drží pro lepší zážitek stereo reproduktory po stranách displeje. Bohužel jejich výkon u mého telefonu vynikl až ve vyšších hlasitostech. Tady třeba obyčejný iPhone má dynamičtější zvuk už při nízké hlasitosti, ačkoli jej frká z boku a mono. Lze se tedy těšit, že osmička zde srovnala laťku.

4. Foťák. Recenze jsou a byly vůči fotografickým schopnostem Sony opatrné, a zde zatím chybí. U foťáku došlo ke změnám, hardwarově je stále blízko špičce a výsledky uvidíme.

5. Cena. Ta je opět vyšší. Jestliže pětka byla nová někde pod 30 tisíc, tady budeme asi na 35 tisících. Skřípu zuby, protože i kdyby to vařilo obědy nebo létalo do vesmíru, za telefon už je to moc.

Je se tedy ještě na co těšit?

Silné vlastnosti stále zůstávají, ale některá sympatická specifika odpadla. Při vyšší ceně je to na hraně. Uvidíme tedy, jak bude novinka dostupná na trhu. Starší sedmička za 29 tisíc může být také cesta, ale možná si podlouhlý doutník ještě chvíli nechám.

Poznámka: Zmiňuji zde víckrát iPhone jakoby horší variantu, ale mám k němu plný respekt - nejsem ten týpek, který by si ho nemohl dovolit, nebo jej nikdy nevyzkoušel a jen žehrá - jeden mám v šuplíku a doma vlastně máme jenom iVěci, a jako rodinný iŤák jsem je pořídil bez mučení, protože jsou to krásně jednoduché a funkční strojky, ale osobně lehoulince preferuji svůj androidí a windowsí "dobytčáček".