Vlna veder '26

S oblibou se z vlny veder dělá konec světa a se stejnou vervou se diskutuje, že rozmarné tropické dny tu byly každé léto, a lidé se na ně vlastně těšili, než přišla doba řízené paniky.

Obě strany, konzervativní pašík i jezdec apokalypsy, mají kousek pravdy.

Teplotní extrémy jsou opravdu vyšší. Je větší sucho. Trend je průběžně vzestupný. Ale zase loni takto bylo pár extrémních dnů, a pak už léto spíše mokré a studené. Minimálně u nás v Hobitíně - na západě Evropy se vařili trochu víc.

Letošní extrém je pro mne ale novum -  je těžko snesitelný. Za hranicí, kdy jsem ještě schopen fungovat, nebo si to užívat. Že bych si v této heatwave vyjel na kole a tvářil se, že je vše jako jindy, je nemyslitelné. Stačí mi jít po ulici nebo být doma. Skoro třicet stupňů vysává energii a kazí spánek. Do toho mne chytila klimatizační rýmička.

Byly ale roky, kdy vlna veder byla mírná (třeba 30 stupňů) - například když se Jáchym narodil. Tehdy to působilo jako velké prázdniny - hlavně hodně prosecca, chlazené pivo a pohodu. Do toho se šlo hecnout a vyrazit třeba na chvíli na kole. Tak to bylo od června až do září. Tehdy jsem jezdce apokalypsy sice chápal, ale zároveň jsem si to vedro užíval.

5 stupňů nahoru je rozdíl. Když je přes 35 stupňů, přestává to být legrace, a rozmarné léto. V Myanmaru, kde se zenovým krokem ploužíte po památkách), je to jiné, než když se v plné polní přesouváte ve spěchu po Praze na business jednání.

A nejen pro mne. Jel jsem do Jindřichova Hradce vyřídit nějaké věci, a všude sanitky. Všude kolapsy. V supermarketech, domovech, na ulicích. 

Úmrtí spojená s teplotou se sledují už desítky let. Zvýšený počet reagoval na extrémy v roce 1994 a 2003. Nebo pak na moje velké prázdniny 2015, zmíněné výše. Obecně pak platí, že úmrtnost stoupla mezi 2010 a 20, ale v poslední dekádě ještě roste. To je ovšem dané i stárnoucímu silnými ročníky. Souběh rostoucích extrémů a průměrného věku bude hrát větší roli.

Pořád ale řekněte, že oteplování nezpůsobil člověk. Možná ano, možná ne. O tom se tady nehádám.

Spíše znovu připomínám, že bojovat s CO2 je hrozně fajn, třeba tím, že 5 roků stavím tramvajovou trať, a dalších 5 let učím lidí nejezdit podél ní autem, ale to nám moc nepomůže teď a tady, když my už se smažíme letos. V tom evropské státy selhávají, nejen Babiš, kterému je to úplně jedno, ale i zelenější leadeři na západě. Ano, je to řešení následků a ignorování příčiny, ale ty následky (tedy vedro) musíme přece taky nějak přežít.

Tak a tlustá černá čára. Za pár dní možná začne studené a mokré léto. Budete se mi za tento post hlasitě smát. Ale co tomu řeknou všichni ti, kteří v tom horku zkolabovali, nebo to nepřežili? Jasně, nebude jich moc, ale možná kdyby jim někdo poradil nějaké beduínské triky, třeba by všichni byli víc v pohodě. Protože ne každý si může na těch pár dní v roce instalovat klimatizaci, nebo si odjet někam po stromy do údolí. 

Červen - léto připraveno

Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.

Přesto se děly věci.

Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.

Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.

Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.

Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.

Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.

Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.

Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.

Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.

Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku. 

Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.

V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.

A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!

Chalupáři chalupáři...

Hyundai přestane od další generace vyrábět i30 SW - tedy kombi. Chalupáři třeste se a kupujte, dokud to jde. 

Proč? Toto autíčko jsme chvíli měli, a je to totální hodnota za peníze. Gigantický kufr, tak akorát místa uvnitř, ale cena ze starých časů (v akci byla nedávno od 430 tisíc a v bazaru docela drží hodnotu). Jinak je to absolutně budgetové auto se vším všudy.

A teď se zastavte na ulici a rozhlédněte se - kolik uvidíte škodovek a kolik i30? To auto je v Česku všude. Není to okrajovka. Je to hybatel.

Jak jsem tu psal v minulém článku, Česko bohatne, protože si může koupit baby Kodiaq za 650 tisíc nebo Octavii za 800, a dokonce za chvíli budou plná předměstí Peaqů. Brave new world. A buďme za to rádi.

Hyundai nicméně převzal roli Škody - motorizátora chudých. Těch, co volí Babiše, Zemana apod. Vlastně auto se sociální funkci. A k tomu je v Česku nutno nutně třeba kombík, protože v hatchbacku nebo krátkém stylovém SUV (co lze koupit za peníze) všechny ty kytky, cihly a vajíčka neodvezete.

K tomu se přidává i sentiment, že i30 je naše, protože se vyrábí u Ostravy - není divu, že Hyundai má edici vozidla a reklamu Go Česko!

A jak to výrobce odůvodňuje? Na SUV má větší marži. A nechce plnit sociální funkci výrobou levných kombíků.

Chudší Češi mají tedy jen tři možnosti: Dacii, starý vrak a nebo zbohatnout.

Fenomén Peaq

Škodovka uvedla na trh Peaq, sedmimístné elektrické SUV.

Líbivost je věc individuální, Peaq opět připomíná spíše MPV, nežli SUV. 

Na každý pád je to obrovské auto, které působí důstojně - přerostlo i Škodu Kodiaq, má gigantický kufr, jednoduchý a líbivý interiér. 

A určitě nebude zadarmo. Člověk bude dobře vážit, jestli si koupit Volvo XC90 nebo Peaq. A vzhledem k tomu, kolik vozů Volvo XC90 jezdí po silnicích, by vůz české provenience Peaq mohl zaplnit luxusní a velkokapacitní mezeru na trhu.

Co to o nás říká?

1. Češi bohatnou. Kupované škodovky jsou takový náš Big Mac index. Pokud tu bude jezdit hodně Peaqů, znamená to, že jsme zase bohatší.

2. Škodovka neubírá na důležitosti. Mít možnost postavit takto relativně luxusní a velký vůz ukazuje, že značka má v portfoliu Volkswagenu svou váhu. Na druhou stranu, také Cupra našla svou identitu, a daří se jí. Možná dobrá strategie, možná dobrá doba.

3. Elektromobilita v podání Škody není mrtvá větev. Proč by se stavělo tak velké portfolio elektrických modelů, kdyby to lidé nekupovali? A ano, oni to kupují, i když více v zahraničí. Enyaq si k českým lidem našel cestu, klasicky jako ojetina. Ale docela jsou vidět i civilní Elroqy, a to nejsou žádné ojetiny.

4. Česká cesta praktických chalupářských vozů Simple Clever se prosadila. Škodovka nepřináší emoce, ani luxus, ani bonvivánství. Je pro lidi, kteří žijí obyčejné životy a od auta chtějí maximální funkčnost a nic víc. Kupodivu to funguje Škodě dlouhodobě a i ve světě, a Peaq je důkazem, že to může nakazit i třídu středně velkých SUV, kde jinak vládne spíše styl než praktičnost.

Asi si na takové auto nikdy nedoložím, ale aspoň ho můžu ostatním protichu přát. Příjezd Peaqu je totiž pro Českou republiku dobrou zprávou, a přejme mu proto úspěch.

Legendy 2026

Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.

Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.

Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.

Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.

Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.

Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.

Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola. 

Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".

Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.

Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.

Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.

Království knihovna

Knihovna pod vedením dvorního šaška vypadá jak vypadá. A jak to u královských šašků bývá, jejich satyra je v mnohem chytrá a pravdivá, dokonce si může dovolit i polemizovat s králem. Je otázka, jestli tady bylo cílem udělat z krále Krtečka na vývoz do Číny a na oplátku vystavit pandu, nebo mu jen dát králi filozofů moderní hábit. Dozvíme se to?

Ještě bych dodal, že Sedláčka nemám moc rád. Je to moje malost. Nesedí mi totiž jeho osobnost. Je to silná osobnost, a to je jako silná kyselá káva, byť je sebelepší. Vadí mi i to, že se o něm říká ekonom. Na ekonoma je to hodně salonní a filozofický typ, což je v pořádku. Ale média něj prezentují jako aktivního ekonoma, nebo svého času ekonoma ČSOB. Jeho původ je ale z dob, kdy banka byla v rukách velkých myslitelů a možná krapet horších manažerů, a Tomáš vždy byl spíše maskot, který bance dával lidskost a hloubku, než že by skutečně dělal ekonomii. Takže spíše Brand image.

Posel světla?

Nové Ferrari Luce si vychutnává plnými doušky kritiku trhu, akcie padají. 

Proč? Lidem se nelíbí, že první plně elektrický model značky totálně popírá její identitu.

Jestli je auto ošklivé, to je asi věc vkusu, ale pravda je, že něco je tu jinak. Když přišlo první Ferrari SUV, Purosangue, drželo se zcela identity značky, a lidé spíše polemizovali, jestli SUV ano nebo ne.

Ale tady je to jiné. Lidem tyto posuny vadí, protože mají dojem, že se značka vzdává identity. Že mizí to dobré, fungující, jen aby vznikl hloupý novátorský pokus.

Čas pak ukáže. Nekdy je to diskutabilní, někdy cesta k lepšímu, někdy cesta do pekel. Momentálně nevíme, ale je fakt, že jako Ferrari to nevypadá.

Na druhou stranu, technický je to impresivní vozidlo - ne pro vysoký dojezd, kterým ani jiné vozy značky neoplývaly, ale pro svůj výkon a ovládání. Sice se vytrácí mechanická poctivost, ale to je u elektromobilů nějak tak napůl logické.

Je to po všech stránkách demonstrativní krok do nové doby a pokus, který zatím značce škodí, ale je možné, že se jedná spíše o koncept a pokus, a že brzy vznikne další model s podobnou technikou, ale více Ferrari vzhledem, nebo se dokonce ukáže, že se toto vozidlo prodává lépe než klasika. Jiným zákazníkům z jiných důvodu než doteď.

Nakonec, kolik lidí věštilo brzkou smrt banglesovskému BMW a nepřišla. Kolik lidí nesnášelo SUV u klasických sportovních značek, a jedná se nejprodávanější modely. Osobně se mi tento šokující přístup nelíbí, ale vyčkejme a nesuďme dne před večerem.

A dodatek: Kdosi nadhodil, že Xiaomi SU7 Ultra má lepší parametry. A má pravdu. Člověk by pak řekl, že Ferrari bude lepší na okruhu. Jenže ono ani jedno z těch aut není okruhové či závodní náčiní. Jsou to spíše superrychlé limuzíny. O spolehlivosti nebo luxusu taky nemůže být moc řeč - Čína už obojí zvládla na jedničku, a je možné, že Xiaomi bude jako elektromobil spolehlivější než Ferrari. Pokud by Ferrari vypadalo jako Ferrari, lidé by si jej kupovali kvůli vyšší ceně a značce, a Xiaomi by z vysoká ostrouhalo. Jenže ani tady už nemá Ital výhodu, když se image značky vzdal ve prospěch metrosexuálního Apple designu, který má Xiaomi taky. Respektive, Xiaomi vypadá za méně peněz lépe. Takže zpět na začátek: Jedině čas a trh ukáže. Racio nehledejte.

Quo vadis, Sony?

Sony představilo novou verzi mobilního telefonu Xperia 1 - již osmou. Shodou okolností jsem spokojeným majitelem páté generace. 

Sony Xperia jsou telefony, na které jsem narazil náhodou přes tátu. Kdysi razily cestu střední třídy, jako dnes Pixel. Ubereme na některých výkonových parametrech, ale zato vám dáme vlajkovou loď za cenu střední třídy, tedy mezi 10 a 20 tisíci korun.

Hezké bylo vždy zpracování, design v broušenému kovu s výraznými čely se pro mne posunul svého času k absolutní kráse, a toleroval běžné pády bez pouzdra. Telefony ale také měly své nešvary - třeba horší reproduktor pro videohovory, pomalý Bluetooth a WiFi modul, přehřívání, a sem tam problém s baterií při vyšší zátěži. Když Google Pixel přinesl AI post processing fotografií, a Samsung i Apple jej rychle dotáhly, začal Sony silně zaostávat v kvalitě fotek.

No a pak Sony začal vše měnit. Šel cestou maximálních parametrů a maximální ceny. První pokusy nefungovaly ideálně, třeba protože superjemné displeje žraly baterku, a výkon nebyl optimalizován. Design začal být zastaralý. Vyřešit to měla právě vlajková řada Xperia 1. Jenže i ta trpěla až do třetí generace třeba na mizerný fotoaparát. Postupně se mezera zmenšovala, ale produkt růstu do nejvyšší ligy nikdy na špičku reálně nestačil. Sony si však uchovalo určitá specifika, která mu drží hrst věrných fanoušků, mezi nimi i mne.

Je na co se těšit?

Nejprve, co mne těší. Pětka má už skoro tři roky, a rozhodně nevypadá, že by měla jít do důchodu. Tedy... Vypadá. Je otlučená a odřená, ale aktualizace dostává a nikdy nenarazila na funkční nebo výkonový problém. Otlučení je daň za vybroušené tělo telefonu, který prostě chcete držet bez pouzdra. Je to žrádlo - všechny ty neviditelné vroubky a krásné materiály. Vjem, který iPhone nemá, ale který u Sony zároveň nijak nekřičí, není vidět. Tak si představuji luxus. Dostupný pro uživatele, ale neviditelný pro okolí. 

Zbytek ve zkratce:

1. Displej. Pustit si v noci širokoúhlý film po tmě... Rozlišení a barvy jsou jak v kině. Je to nářez. 

2. Analogový konektor jack 3,5mm a zvuk - tohle zařízení je radost připojit drátem a poslouchat. Je to na první dobrou slyšitelný rozdíl proti jiným způsobům poslechu přes bluetooth.

3. Fotoaparát. Sony zaostává a zaostávalo v AI post processingu, ale foťák je špičkový, speciálně jeho noční fotky nebo fotky krajin jsou prostě boží. Už jeho spuštění s mechanickým zaklapáním má něco do sebe, a jeho mechanická namačkávací spoušť též.

4. Baterie. Tady se iPhone s úzkostlivým sledováním procent kondice může jít vycpat. Sony je optimalizované tak, že vydrží. Pokud ho šetříte, tak třeba na horách několik dnů. Pokud jej zatěžujete (hotspot, sledování filmu), vydrží i po letech den a noc "plus". Procenta jsou pro účetní - Sony prostě vydrží.

5. Slot na paměťovou kartu... Ehm. Je hezké se s tím chlubit, ale paměti jsou dnes tak velké a cloud dominuje, že jsem ji nikdy nevložil. Spíše bych pochválil již výše zmíněné zpracování těla telefonu, které je úžasné na omak, a prakticky se drží díky jemným vroubkům. Tohle je japonská posedlost detailem a řemeslná zručnost.

No a co dělá novinka jinak?

1. Ikonický podlouhlý design ztratila už generace šestá. Škoda, ale žít s tím půjde. Hezké zpracování má telefon stále, dokonce se dá říct, že vypadá sice mainstreamověji, ale podstatně lépe než předchůdci.

2. Širokoúhlý displej tedy taky skončil, což může být škoda u vybraných filmů, Sony zároveň už chvíli jde cestou nižšího rozlišení kvůli optimalizaci spotřeby. Dvakrát škoda, ale rozdíl bude potřeba odzkoušet.

3. Reproduktory jsou údajně lepší, a to už od sedmé generace. Sony si drží pro lepší zážitek stereo reproduktory po stranách displeje. Bohužel jejich výkon u mého telefonu vynikl až ve vyšších hlasitostech. Tady třeba obyčejný iPhone má dynamičtější zvuk už při nízké hlasitosti, ačkoli jej frká z boku a mono. Lze se tedy těšit, že osmička zde srovnala laťku.

4. Foťák. Recenze jsou a byly vůči fotografickým schopnostem Sony opatrné, a zde zatím chybí. U foťáku došlo ke změnám, hardwarově je stále blízko špičce a výsledky uvidíme.

5. Cena. Ta je opět vyšší. Jestliže pětka byla nová někde pod 30 tisíc, tady budeme asi na 35 tisících. Skřípu zuby, protože i kdyby to vařilo obědy nebo létalo do vesmíru, za telefon už je to moc.

Je se tedy ještě na co těšit?

Silné vlastnosti stále zůstávají, ale některá sympatická specifika odpadla. Při vyšší ceně je to na hraně. Uvidíme tedy, jak bude novinka dostupná na trhu. Starší sedmička za 29 tisíc může být také cesta, ale možná si podlouhlý doutník ještě chvíli nechám.

Poznámka: Zmiňuji zde víckrát iPhone jakoby horší variantu, ale mám k němu plný respekt - nejsem ten týpek, který by si ho nemohl dovolit, nebo jej nikdy nevyzkoušel a jen žehrá - jeden mám v šuplíku a doma vlastně máme jenom iVěci, a jako rodinný iŤák jsem je pořídil bez mučení, protože jsou to krásně jednoduché a funkční strojky, ale osobně lehoulince preferuji svůj androidí a windowsí "dobytčáček".

Skoro jako vášeň

V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.

Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu. 

Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.

Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.

Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky. 

A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami. 

Tanec v Brně

Kdo by dnes čekal takový humbuk okolo setkání sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně? Němci po nás nic nechtějí, uplynula dlouhá doba, stavíme mosty. Věci nelze vrátit zpátky, tak jako čas se už nevrátí. To je mainstream, který nekřičí a přetrvá.

Ale divíte se těm, co křičí?

Setkání sudetských Němců může na někoho opravdu působit strašlivě. Ukazuje se, jak vypadaly věci před válkou, ukazuje se lidové umění, vzpomíná se, říká se nepokrytě, že Benešovy dekrety byly křivda, protože kolektivní vina je blbý princip, ale taky se uznává, že Německo provádělo Čechům zvěrstva.

Koho to straší? Všechny, co mají baráky a grunty po Němcích, všechny, kdo pamatují, jak Němci zavírali a zabíjeli jejich kamarády, známé, příbuzné, sousedy. Pamětníků ubývá, ale není divu, že toto nevymažou.

A pak je tu řada těch, které to reálně nestraší, ale rádi se přidají, když jim někdo ukáže nepřítele, do kterého lze beztrestně kopnout.

Co s tím? Přístup stávající vlády a hlavně vybraných členů je chybný, a opět se snaží nahnat levné politické body tím, že prohlubuje příkopy.

Jak řekl jeden moudrý Němec: Nechte je tančit po stole, až se sami unaví. A dodávám: Zároveň když se náhodou kdokoli z tancovačky zeptá, zda vrátíme majetek, nebo odškodníme potomky, řekněme jasné a čisté Ne. Bez váhání, bez studu a bez vytáčení. To je celé, co stačí. Není tu žádná síla, která by zvrátila chod věcí, a ani sám Landsmannschaft se o to nepokouší. Z toho pohledu tedy není potřeba všech těch plytkých politických emocí okolo. Ne je krásně jednoduché a pochopitelné. A naopak dává prostor pro to, o co reálně většinově usilujeme: O uznávání oboustranné křivdy, která se na mnoha nevinných stala, ale kterou už nelze vrátit zpět. To není jedna deklarace, ale spíše dlouhodobý proces.

Mimochodem, podobné osiny v zadku mají i jiné národy, ale o tom třeba jindy.

A mimochodem číslo 2: Jestli je tu nějaký dobrý důvod, proč mít z Landsmannschaftunstrach, tak je to vizuál jeho předsedy. Ten člověk není zlý a ní hloupý, ale protože dojmy jsou důležitější než pojmy, pomohlo by této skupině zvolit jinou reprezentativní tvář. Říkám to velmi nerad, a čistě z pohledu mediálního obrazu, nikoli lidského postoje, ale pragmatická životní zkušenost hovoří tak.

Láďa sní o vlacích

Může to ve vší té vřavě zapadnout. K slzám mne dojal film Train Dreams, ktery je o... o čem vlastně je? Doteď tak trochu bádám. O jednom životě. Obyčejném a vlastně neobyčejném. O přírodě, která umí být laskavá i drsná zároveň. O člověku, přírodě a životu. O stromech, kácení a železnici. A přitom o ničem z toho. O lásce, o dobru, o naději. O plynutí. O bezvýznamnosti. O propojení vseho. Něco z Čapka tam je. Něco z Londona. A přitom to ani nejde moc do hloubky. Nechá vás to tam dojít.

Krásný a křehký je i soundtrack. Stejně jako těch málo slov, která se v tom filmu řeknou. Zakončený písní od Nicka Cavea - Train Dreams.

Srdečně doporučuji.

I've seen a grizzly big as a house

Walk across an open plain

Heard of a boy called Elvis something

Whose voice could drive young girls insane

I've seen a man from a mile away

Shoot a bobcat through the brain but

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers

And a screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

I've seen an elk with twisted antlers

Throw bright lightning across the sky

Seen a man with a broken curse

Leap from a bridge and try to fly

And I've seen a boy who was a dog

Who became a man who forgot to die

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers and

Screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

The space that connects me where I am now

To the place where I'll one day be

It's measured in the words that we speak

And the strange and wondrous things I've seen

It's measured in truth, it's measured in love

Measured in a tendency to pain

It's measured by a girl in a field of flowers

Screaming, "Dream of a midnight train"

This has been going on for years, years

And years and years and years and years and years and years and years

I can't begin to tell you how that feels

Critique dálnique

Nové hobby je citovat obskurní statistiku, že zvýšená rychlost na D3 vedla k vyšší nehodovosti. Ta statistika je ale bohužel velmi nepřesná - pojednává o širším úseku, mnoho detailů v ní chybí. A hodnocené období je poměrně krátké.

Jak už jsem tu psal, nejsem zastáncem 150ky, ani proti ní nic nemám - příliš nám nepomůže ani neuškodí. 

Ale když už jsme ji zavedli, ještě bych chvíli počkal a hodnotil třeba až po létu. Na základě lepších čísel.

A pravděpodobně vyjde i pár nehod víc, možná bude nějaký smrťák, který rozhodne. Ale opravdu to bude kvůli 20kmh rozdílu?

Prezidenti

Pobavili mne pánové Dobrovský a Šídlo. Jejich podcast o českých porevolučních prezidentech, je překvapivě střízlivý. Jsou celkem upřímní v tom, na kterou stranu bije jejich srdíčko, a to se mi hodně líbí. Protože můžete někomu fandit, ale pak je dobré to přiznat, a netvářit se, že váš názor je nezaujatý a objektivní.

Co víc, borci celkem objektivně uznávají, že jejich favorit Havel dělal mnoho věcí špatně, a jejich neoblibenec Klaus, naopak udělal mnoho dobré.

Mnohokrát tam tedy zazní: Nerad to přiznávám... nebo Netušil jsem, že to někdy řeknu...

Ano, tohle by se konečně dalo nazvat objektivní žurnalistikou, která má můj respekt. I když jsem na jedné straně, nenadržují jí slepě, ale mám oči otevřené, komentuji s nadhledem, rozdávám rány na obě strany, když si to situace žádá.

Tak a teď by bylo fajn podobný nadhled aplikovat ještě u každodenních zpráv a komentářů. Možná by pak nemusela vznikat dezinformační média, a nevládl by nám Babiš.

Jak to mám s Klausem a Havlem já? Havel je hrdina a světová osobnost. Ale nikdy nebyl dobrý politik, ani manažer. Klaus, oproti tomu, je pragmatik, ale také vizionář, který je konzistentní v názorech, a měl neodmyslitelný pozitivní státotvorný dopad na tuto zemi v jejích prvních deseti až patnácti letech. Co mu sráží vaz, je, že jsme ho museli vidět stárnout v přímém přenosu, kdy mnohé jeho zdravé myšlenky začaly být křečovité, a jeho volba "koní" také tak.¨

A Zeman? Nezmíním ho tu, ani nebudu komentovat Šídla a Dobrovského. Uzavřu to slovy, které nijak nesouvisí s váženým panem ex-prezidentem, protože jsem včera něco špatného snědl: Inteligentní a škodolibé tekuté ho**o.

Dvorecký most

Dvorecký most je hotový a otevřený. Trvalo to déle a stálo to více, ale je tu. A je to stavba, která přesahuje svojí dobu. Je krásný, a co víc - je unikátně krásný. Podobně jako Libeňský most je kubistický, což je stavební styl, který existuje i jinde ve světě, ale Československo se kdysi stalo jeho líhní. Navíc dal obrovský prostor umění, most a jeho okolí je jím doslova nabitý - autorem je Krištof Kintera.

To je unikát, protože třeba lávka Holka, jakkoli je oblíbená a oživila a rozsvítila celou část Holešovic a Štvanici, je poměrně strohá, až bych řekl, že funkcionalistická v prapůvodním slova smylu, pominu-li detail zábradlí a osvětlení. Trojský most je zase fascinujícně technicistní, a byť třeba vlny spodku mostovky mají určitou hravost, jeho překrásná vlna a kostice jsou vlastně spíše nutnost. Umění zde žije lidmi - tím, že okolo mostu se sprejuje, parcouruje, skejtuje a fotí - modelky, auta, akty. 

Pro dva zmíněné mosty platí, že je lidi žijí. Staly se nejen spojnicí, ale taky součástí volného času, koníčků a cílem výletů. Dvorecký most má šanci se k nim přidat. Tohle mnoho mostů nemá. Lidé je používají, protože musí - třeba mosty Hlávkův, Barikádníků, Barrandovský.

Nevýhoda Dvoreckého mostu pak je, že vede tak trochu odnikud nikam. Ano, spojuje dvě nábřežní cyklostezky, a s trochou fantazie se odtud dá dostat na Smíchov, Dívčí vrchy nebo do Prokopského údolí, ale to už je na celodeňák pro těžkooděnce, nikoli pro maminku s kočárkem. Může za to i nešťastně řešení předmostí u Lihovaru, které spíš působí jako navržené dopravním inženýrem. A víte, jak moc mám rád dopravní inženýry, a jejich od lidské reality odtržené uvažování. Most tu končí ve spletenci tramvajového nadjezdu, železnice, a dálnice. Na jednu stranu vlaková bariéra a za ní křoví a čtvrť nikoho, kam se v noci budete bát, na další stranu spletenec dálnic a v poslední směru staveniště. Chybí tam takové to, že vás břeh láskyplně přijme, vejdete do parku nebo do uliční sítě, kde si můžete dát kafe nebo koupit baterku do myši.

Dál si lidi stěžuji, že na most nesmí jejich kovové chlouby. Lidi, hlaďte si je doma. Máte pro ně všechny ostatní mosty. Ale vážně: Kdyby na most směla auta, musel by v každém směru mít dva oddělené pruhy a město by muselo na jeho koncích vytvořit nové dopravní uzly. Protože vedle je Barrandovský most a v případě větší dopravy, by lidé Dvorecký most a jeho předpolí okamžitě ucpali. A jak víte, problém není v jízdě rovně, ale na křižovatkách - tam se dělají špunty. Dokonalý most pro auta je právě Barrandovský nebo Barikádníků. Kapacitní spletence a mimoúrovňové křížení na obou stranách. Ale chcete tam chodit pěšky? Já jen když na mne míří zbraní a nutí mne. Naopak v jednoduchosti a lehkosti je síla toho mostu. A nebojte - aut tam bude i tak dost, protože kde není policajt, pravidla neexistují. Takže na most budou jezdit autem kurýři, ubeři, a hlavně všichni, co  takzvaně mají koule. I když jsou prázdné a falešné. Příznivci plechu a splodin, možná se dočkáte i zácpy.

To, že je součástí širší koncepce MHD mne moc nepálí. Podle mne zrovna přejíždět v tom místě mezi Podolím a Smíchovem jsem nikdy moc nepotřeboval (třeba i protože ani na jedné straně mostu není nic užitečného, pominu-li bazén a lezeckou stěnu), a když, tak mi tam jezdily autobusy po Barranďáku. Na tramvajový okruh nevěřím. Čtyřka je dlouhodobě proti (možná, co jsem rozum pobral) a je reálný asi tak jako vlak na letiště.

Co je na začátku konfliktní, je smíšená stezka. Ale počkat... vlastně není. Ano, po otevření sem proudí davy Pražanů. Ale až proud opadne na normál, přestane to být výjimečné a situace se uklidní. Smíšené stezky jsou v Praze všude, a byť nejsou ideální, nějak fungují. Namátkou: Libeňský most, Holka, Trojský most, Trojská lávka. Ano, zvlášť o víkendech a letních odpoledních to vznikají lokální konflikty, ale Dvorecký most v tom nebude lepší ani horší. My tady v České republice prostě oddělené cyklostezky moc neumíme, počínaje zákony, které je nepodporují, pokračuje prostorem, konče jakousi leností to udělat pořádně. Navíc tam, kde stezky oddělené jsou, to jak pěšáci, tak cyklisti ignorují. A hádejte se s cyklozmrdem nebo lvicí s lvíčetem v kočárku. To je ztráta energie. Protože zase: všude nemůže stát policajt a všechny pokutovat. Oddělené cyklostezky by se tu musely začít zavádět jako systém s velkou prioritou. A to by chtělo velký nadhled, odvahu, možná až osvícení.

Shrnu-li to: Dvorecký most je opravdu krásný, nadčasově kubistický, je v pořádku, jak je řešený dopravně, a dává nám chvíli zapomenout na trable, které v Praze s mosty jinak máme. Díky za něj a těším se k němu na výlet.

Dýchá to ještě?

S oblibou se teď v tisku šťouchá do Orbána: Už je to mrtvé? Vypadá to jako mrtvé.

Orbán možná prohraje volby. Možná způsobil, že Maďarsko je rozebrané mezi pár oligarchů a lidí se boji mluvit o politice. Nic z toho ale nevadí.

Jeho reálná podpora je pořád velká, protože lidé ho mají rádi, a vědí, kým je. Azimut jeho politiky jim nevadí. Dobře, možná svádět každou poruchu vedení nebo kanalizace na Ukrajinu, je i na voliče Orbána silné kafe, ale celkově podporují, aby se válka ukončila, Rusko dostalo část Ukrajiny, a normalizovaly se s ním vztahy. Stejně jako se jim nelíbí, že Unie liknavě nasála obrovské množství muslimů, nestaví se jasně k LBGTQ, a staví CO2 nad ekonomickou prosperitu.

S těmi voliči nemusíme souhlasit (já s nimi ve většině názorů zásadně nesouhlasím), ale jejich názor násilně nezměníte, a je to legitimní síla, která možná zvítězí. Je to síla, která má právo, aby byla slyšena a měla svého zástupce. Orbán ten názor nezpůsobil, ale naslouchá mu, a přiživuje ho. A nesmíte se divit, že když je vaše kapsa pořád napůl prázdná, že budete volit peněženkou. Stejně jako že nechcete, aby každý rok do vánočních trhů najel náklaďák řízený Muslimem. Nebo aby vám někdo říkal, co tankovat do 15 let starého auta, když na lepší nemáte. Jasně, není to tak jednoduché, ale lidi to vidí jednoduše - Orbán symbolizuje přehradu proti tomu všemu.

Orbán není nutně dobrý ekonom. Ale pozor - ekonomové nebývají dobří vládci. Ano, Orbán je schopen ignorovat odborné rady a dělat věci tak, aby se staly. Se všemi negativními důsledky. Ale zároveň se ty věci pak opravdu dějí. Možná ne ekonomický správně, ale stanou se. Příklad: Nemáme peníze na dálnice a lidí se hádají, kudy to povede? Všechny protesty zamáznu a postavím to. Lidi mne budou hodnotit za to, že mají dálnicí, ne že byla předražená a porušila X předpisů.

Měkkost a hra podle pravidel, která navíc určují někde jinde, prostému lidu typicky vadí.

Takže ano, Orbán toho už pokazil hodně, a je velká šance, že nevyhraje, ale není mrtvý, a velká část Maďarů za ním stojí. Natolik, že možná překvapí. Jako Ježíš vstane z mrtvých. Vsaďte se, čeští novináři. Skoro jen kvůli těm excitovaným a zaujatým článkům, které píšete, bych vám přál, abyste zase jednou dostali lekci, a Viktor zvítězil. Třeba se poučíte, začnete poslouchat lidi, a třeba to pomůže, aby nám pořád nevládli debilové, jako vládnou. Protože s lidmi nemusíte souhlasit, ale nemůžete je ignorovat. A vaše srdíčko nemůže bít jen na jednu stranu.

Na druhou stranu také vůdce opozice Péter Magyar, kterému liberální Evropa drží palce, je do určité míry Orbán. Naslouchá lidu, je z Orbánova hnízda, a v mnohém má velmi ne-liberální názory. Vlastně hraje hlavně na nespokojenost části voličů, jinak tolik nového nepřinese. Vaz mu může srazit to, že za sebou nemá žádné splněné sliby. Takže pokud by vyhrál, tak než si zatančíte vítězný tanec, podívejte se pořádně, komu přitom tkeskáte...

Život s Krtečkem

Někdy mám pocit, že jsem si blbě vybral. Devět let byl v Holešovicích klid, jenom nám tu jezdily nezakryté sklápěčky plné suti nebo hlíny ze stavby. Ted už ale rok a půl žijeme na stavbě s Krtečkem. Nejdřív kanalizace, a pak hned voda. Ta samá místa se kopou už podruhé.

Trochu jsem si myslel, že je to odplata za petici proti rekonstrukci Jankovcovy, kdy nám tady Magistrát vymyslel, že škrtne parkovací místa a postaví místo nich cyklopruh. Jó, nikoli cyklostezku. Jen cyklopruh. A přitom se měly opravit hromadně všechny sítě. No a proti cyklopruh tu vznikla docela úspěšná petice. Ano, je to tak: v Holešovicích proti cyklopruhu. Podepisovali všichni - rodiče, cyklisté, řídiči, i ti nejmladší, co si auto v dohledné době nekoupí.

Jenže ne, prý cyklopruhy stejně dostaneme, ať chceme nebo ne. To je rozhodnutí Magistrátu. Momentálně nás chrání pouze Pražské přístavy, které blokují veškerou rekonstrukci podél vody. Ano, protože dělají development na březích a méně parkovacích míst snižuje hodnotu jejich investice. Parkovací místa (a služby) třeba v Marině maji takové náklady, že dědici bytů občas parkují na ulici za 1200,- ročně a svoje místo pronajímají za komerční cenu. Nebo mají na ulici druhé či třetí auto. Tak jako tak, místa na ulici je málo a cyklostezka ho ubere, tudíž přístavy využívají své veto. 

Dobře, budiž, cyklopruh je nevratný proces. Ale to znamená, že nebohá několikrát spárovaná Jankovcova se zase rozkope a zase budeme rok koukat na Krtečka. Vzpomínám rád na Radotín, kde se vše udělalo najednou v roce 2000, a od té doby tam nikdo nemusel kopnout (možná jen rok dva, když se stavěl obchvat). Kéž by to šlo takto koordinovat i ve městě. 

Proč džejků poráží mazavku?

Podle německého EY exporty automobilů a dílů z Číny do Evropy v absolutní hodnotě přerostly prodeje evropských aut a dílů v Číně. Škodovka tam ve stejnou dobu skončila úplně. Minutu ticha?

K tomu ostřelování Íránu, které zdražilo ropu, vede mnohé k tvrzení, že se ještě urychlí odklon od spalování, a Čína dál posílí.

Chtělo by se emotivně vykřikovat: kdo za to může?! Přece oni! A volit alternativu typu do Ruska, nebo zpátky do minulosti. Ale troufnu si tvrdit, že vinu nelze tak snadno určit, protože současný stav je směsice mnoha faktorů, a navíc krize evropského automobilismu tu není poprvé. Což ale rychle zapomínáme.

Co za to tedy může?

1.

Primární problém byl snaha dobýt čínský trh. V rámci toho evropské automobilky skočily na špek a přenechaly Číně své letité know how. Číňané jsou mistři kopie.

2.

Druhý problém je, že Čína má náskok v elektromobilitě. Žádné CO2 nebo Green Deal. Čína se dusí, a proto v této oblasti podniká už dlouho kroky. Navíc má nerosty potřebné pro výrobu baterií.

3.

Třetí je Green Deal. Evropa desetiletí ciselovala své spalovací dědictví a dotáhla je k dokonalosti. Když pak po roce 2010 přišla regulace a přechod na elektromobily, začala své technologické  dědictví a konkurenční výhodu splachovat do záchoda. 

4.

Čtvrtý problém je, že Číňani možná vyrábí auta s dotací státu. Možná. To je otázka. Víme to jistě?

5.

Pátý problém je, že čínská auta už jsou docela dobrá. Většinou se snaží působit jakoby luxusně, nesmrdí, nějak jedou a nestojí moc. Vypadají někdy lehce absurdně, ale to Korejci taky, a mají absurdní jména. Ale mají šetrnému Evropanovi co říct.

6.

Šestý problém je přešlapování. Dneska to vypadá, že se vrací velké krásné spalování, ale Trump už je v půlce období. Předtím to byla direktivně elektřina, po Trumpovi to možná bude zase elektřina. Taková míra nejistoty nedává moc prostor udržovat výhody třeba v dieselových motorech.

Deja vu?

V neposlední řadě, už tu byl útok korejský, předtím útok japonský a ještě předtím, by se dalo říct, americký. Americká auta zakořenila (Ford Transit), japonská jsou alternativou, a jezdí všude (Toyota Corolla). Korejci jsou bráni jako domácí miláčci- Tucsson, i30 nebo Ceed. Přežijeme i čínskou invazi - nakonec, kolik v sobě má Volvo z původního Volva, a považujeme ho za naše, severské, evropské. Vlastně teprve čínské Volvo je skutečně úspěšné a mainstream, předtím to byla taková podivínská alternativa jako Saab. 

Jména...

Chytne se tu i práva čínská Čína - i přes debilni názvy typu Džejků. Nebo BYD Dolfin. Nakonec Hyundai taky zní jako hovínko, když to i sváteční večeře chcete říct slušně, a Mazda zní jako pijan. Kdo maže / mazdá, ten jede. Ten Novák, to je takovej starej mazda. No a Volkswagen! Že by fouks vagína? Nebo Škoda? To jméno mi vždycky přišlo ultra debilní, zvláště když až do Felicie byly škodovky tak poruchové a nekvalitní. Zvykli jsme si. Zvykneme si na Džejků a Dolfinu. 

Výhra poražených. 

Přes všechny tyhle útoky, byl Volkswagen chvíli číslo jedna právě v době, kdy měl nejvíc konkurentů. A BMW číslo jedna v luxusních vozech. A to i přes strategickou nerovnováhu, kdy ropu dodávaly nepřátelské státy arabského původu. 

Nyní je strategická nerovnováha v bateriích, ale nikde není psáno, že výrobci automobilů kvůli tomu nutně musí navždycky zkrachovat.

Na druhou stranu tu byly značky, které vždy krachovaly, když BMW a VW kvetly a ropa tekla proudem jak pivo v německé radniční pivnici, a evropští lídři je plácali po zádech - německý Ford, Citroen, Opel, Fiat... Bylo a nebylo to kvůli Korejcům či Japoncům. Všem těmto značkám chyběl akcent na něco, co dělají dobře. Akcent, který dříve měly. Fiat byl italský Volkswagen, který uměl všechno, ale jeho legendy byla hlavně šik malá auta. Citroen byl mistr experimentu a šarmu. Ford byl mistr...eeee...nooo...eeee...čeho? - později se ustálil na brilantním podvozku a řízení, což nakonec úspěšně obhajoval na závodním poli. Vše toto výše lidi ale přestali chtít.

Co zbylo z tvrdých sportovních limuzín od Fordu? K čemu mi je přesné řízení u šišatého balvanu jménem Kuga? Proč DS od Citroenu už není jedno z nejkrásnějších (francouzský Jaguar), ale naopak jedno z nejošklivějších aut jen proto, aby šokovalo? A Fiat 500 je teď SUV, které sice mluví řečí doby, akorát ho Fiat neumí postavit solidně a spolehlivě... Ne tak solidně jako Hovínko Tucsson.

Cesta.

Je na automobilkách, aby si určily strategii. Postaru už to nepůjde. A nová cesta? Jsou to přiškrcené eko spalováky? Nebo orientace na chudé trhy? Zjevně něco může fungovat Mercedesu, něco jiného Volkswagenu, ale oba se snaží konkurovat stejnou cestou. Dělají pojízdný cirkus na baterky, a zapomínají, že musí najít vlastní cestou. Auto je o příběhu, užitné hodnotě, o tom napsat ten příběh pro správné trhy, a taky o pevném rozhodnutí a odhodlání tu cestu chvíli zkoušet a zdokonalovat. Pokud teď baterky všichni kvůli Trumpovi vzdají, spláčou nad výdělkem. Číňani je brzy jenom víc překvapí.

A Číňani překvapí Číňany.

Brzy tam mnoho automobilek bude mít potíže. Prý jich je tam moc, a moc se kopírují. I v zemi, kde byznys sám kvete tak zázračně, jako všem  Arabům tryská ropa na dvorku, se přes počáteční úspěchy vyčerpají. Ukáže se, že někteří to budou dělat efektivněji a lépe než jiní.

Tudíž ano, naše automobilky jsou zdánlivě na dně, i díky sérii špatných rozhodnutí a změnám směru. Ale to neznamená, že to špatně dopadne. Někdo skončí, někdo zůstane. Bude to bolet tak, jako už to v minulosti mnohokrát bolelo. A přežili jsme a přežijeme.

Kopance do vosího hnízda a inflace

Jsem sluníčko, a byl bych rád, aby se všichni měli rádi. Znáte mne už dost. Ale i já mám svou úchylku: Například nepřeju úspěch náboženským fanatikům. Když do nich někdo kopne, zamňoukám blahem: Juuuuu! Ještě!

Jenže vím, že každý kopanec do zlouna něco stojí, protože každý zloun má svou zlou partu. A proto chci vidět kopanec, co něco znamená. Jenom rozdráždit sršně a utéct, to není řešení.

Americký Rambo, který tolik nechce válčit, chce za každou cenu pohodičku na Ukrajině, a stojí o Nobelovu cenu míru, tento konflikt jenom rozdráždil. V tandemu s polobohem, který poušť proměnil v ráj, jak pořád slepě opakuje půlka světa.

Doufám tedy, že se Američané a Izraelci vydají konečně fyzicky do Persie, a dojde k proměně muslimského státu. Ne jen k jeho rozvratu, aby přišla nějaká nová horší islamistická síla. Na Írán teď ale nikdo fyzicky neútočí, akce běží bezpečně z gauče na dálku, a trpí ti v dosahu dronů, raket a inflace. Muslimové, Evropani.

A nejsem si ani jíst, že ti dva borci vůbec chtějí docílit řešení. Operace Gaza se jim taky nepochopitelně nepovedla. Hladomor, masakr, ale oblast zůstává tím, čím byla - osinou v zadnici Izraele. A světa. Odsun Němců z Česka v 40. letech byla špína, ale když už se udělal, fajn. Bylo to brutální konečné řešení se vším všudy. Zlým i dobrým. Izrael mohl udělat stejnou věc. Ne si svou osinu nechat. Takto působí spíše jako zlé dítě, které chce mít zvířátko na týrání.

Zůstanu v extrémech: Čistě formou útoku vlastně fandím Rusům (literárně). Ti sice neoprávněně škodí na Ukrajině, ale alespoň tam fyzicky jsou a jejich cílem je území zabrat a ovládat. Se vším, co to stojí. Zisky a oběti.

Zpátky na zem: Proč mi tedy vadí salonní ostřelování? 

Vždycky to odpikáme jako běžní lidé. My, co jsme vsadili na investice do akcií namísto nemovitostí nebo komodit. Inflace 15% nám ukrojí několik roků střádání a vlastně i spekulování, protože spekulace sice vydělá desítky procent, ale jen na malé části majetku. A pro co? Aby si dva starší přátelé zastříleli na vousáče, a pak se stáhli?

Druhá věc jsou uprchlíci. Když létají rakety, kam půjdou? Za rájem do Evropy. A protože vraždit je nemůžeme, část jich sem prostě přijde. A budou nekompatibilní. Ne všichni, ale minimálně část ano. To dlouhodobě přinese degradaci kultury.

Takže degradace duchovní i finanční.

Proto držím palce, aby to liga debilů dotáhla do konce, došla do Íránu, a nastolila tam nový neutrální stát (klidně nějakou soft diktaturu, protože ti místňáci už ty zbytky demokracie zcela zapomněli), který hromadně neškodí ani svému okolí, ani svým lidem. Ropu ať si nechají, ale hlavně ať je to kompletní a rychlé.

A ať je to rychle za námi. Protože pokud to potrvá měsíc, dva, ceny se ještě uklidní, ale jakmile válka v Íránu bude status quo, ceny se utrhnou z řetězu, všichni si přisadí, a inflace 15% je na světě.

Inflace. Pokud máte 100 tisíc korun a inflace je 15% (jako po covidu), je to jako když někdo přijde a jen tak vám sebere 15 tisíc. Říkáte si: OK to ten Židům dám, ať to vousáčům fanatickým nandají. Jenže pokud jste důchodci a máte někde třeba uložené 3 miliony, které vás mají živit do smrti, najednou vám strýček Donald a jeho Žid svou hrou seberou 450 tisíc. A to by vám stačilo třeba na dva roky života. A jak dlouho jste to tvrdou prací střádali, že?

Já budu na buzerplace za snahu povýšen že seniorního manažera na directora záchodků, a plat mi vyskočí o hrozně moc peněz, ale reálně si za něj víc nekoupím, jen budu mít legrační vyšší číslo na účtu, víc odpovědnosti a méně času. Pořád budu brát reálně míň, než všichni ti překvapení čičmundové po škole v O2 v devadesátkách, když jim někdo řekl: gratuluji, enjoy your victory dance, jsi manažer toalet, a šli si koupit Audi a postavit vilu.

Nakonec, taková dálková válka z křesla není nic nového pod sluncem. Roger Waters o tom krásně zpívá v písni The Bravery of Being Out of Range. Ty písničky se lépe poslouchaly, když člověk byl dítě, a nic neměl vsazeno. Takhle Waters dostává ještě více hmatatelný hořký nádech.

Yeah the question is vexed

Old man what the hell you gonna kill next

Old timer who you gonna kill next

Hey bartender over here

Two more shots

And two more beers

Sir turn up the TV sound

The war has started on the ground

Just love those laser guided bombs

They're really great

For righting wrongs

You hit the target

And win the game

From bars 3, 000 miles away

3, 000 miles away

We play the game

With the bravery of being out of range

We zap and maim

With the bravery of being out of range

We strafe the train

With the bravery of being out of range

We gain terrain

...

Máme malou marži bejby

A ještě jedna pro ptáky hormuzáky. Včera jsem v Hradci tankoval vysokooktanový benzín a platil jsem 45 korun. Ano, je to skokově víc než předtím, ale je zajímavé, že na dálnici skoro všechno stojí 50 korun. Docela slušný rozptyl.

Pak se člověk ptá, jestli nás ti borci od pump opravdu nenatahují. 

Letná nelétá

Pořad nechápu, proč mne tolik lidí oslovuje, abych šel na Letnou demonstrovat proti...proti...počkat: Proti čemu je to dneska?

Babiš 2026 je jiný než třeba Babiš 2019. 

Babiš první byl jiný než Babiš druhý. Aktivně bojoval proti svým žalobcům, aktivně činil proti systémové kroky. A voliči dopředu nemohli tušit, že takový bude. Demonstrace pomáhaly varovat Babiše, že je na něj vidět, a že není všemocný ani beztrestný.

Babiš druhý je oproti tomu zvolen při plném vědomí voličů. Všichni už vědí, jaký je, a přesto nebo proto dostal tolik hlasů. Demonstrovat proti němu je jako demonstrovat proti hlasům voličů, kteří jej při plném vědomí zvolili. A to nemá cenu. 

Mělo by smysl dát jim alternativu. Mělo by smysl je přesvědčit.

Ale já jsem přesvědčen, že demonstrace Chvilek tady v Praze bude mít na voliče v Chomutově nebo Havířově přesně opačný účinek, než účastníci zamýšlejí.

Prohloubí příkop.

Možná je to akce pro feťáky pospolitosti a dopaminů. Ale rozhodně to politicky nic nevyřeší.

Nechme je tančit

Čínští tančící roboti vzbudili velký rozruch. A proto tu musím taky něco upustit.

Zaprvé: Všechna čest, kam to pokročilo. Je to ještě o kousek dál než Boston Dynamics a vypadá to více humanoidně.

Zadruhé: Předchozí roboti museli každé podobné cvičení poměrně složitě trénovat. Jako lidi. S mnoha nezdary. Jako lidi. Teoreticky dnes každý robot může tuto zkušenost sdílet s ostatními, a nemusí se učit. To je výhoda proti lidem.

Zatřetí: Pro jejich využití na uzavřeném pracovišti jsou téměř ideální - stačí jim na místech, kde se nepohybují, ale dělají nějakou lidskou činnost, zřídit dobíjení.

Ale.

1. Baterka. Tihle robohoši předvádí impresivní představení, ale každý pohyb má ve světě fyziky, jak už víme, nějakou cenovku. Jak dlouho při takovém představení vydrží? Kolik by vydrželi, kdyby třeba sekali dříví nebo myli okna? Boston Dynamics u svých mul výdrž na baterii uvádí. Mula má ale výhodu, že nemusí vypadat humanoidně. Jak velkou krosnu by musel mít humanoid, aby vydržel aspoň pár hodin pracovat spolu s lidmi? 

2. Humanoidní využitelnost. Nevýhoda je, že tito jsou děláni na tanec a pohyb. Ale co kdybychom chtěli, aby strouhali mrkev? Nebo nosili bedny ve skladu? Najednou narazíme na to, že na to nejsou dělání. Budeme potřebovat různé ruce, různé programy, učení na podmínky konkrétní firmy, pracoviště.

3. Dobíjení při práci. Přecejen je bude omezovat. Bezdrát zatím tak účinný není, a napojení na kabely je bude omezovat. Trochu. Navíc nepotřebujeme mixér, co stojí na kuchyňské lince - potřebujeme samohybného univerzála, který, chodí po domě nebo po pracovišti a na nejrůznějších místech nahradí člověka.

4. V terénu. Robotů se bojíme, protože co když se najednou objeví někde na Ukrajině na ruské straně a budou velmi přesně a velmi brutálně zabíjet ukrajinskou obranu? Teoreticky jim sice brzy dojde baterie, ale na rychlý rozhodující útok, mohou být dostačující. Hodina a je konec. V noci s termovizí, lidarem a neomylnou muškou. Rusové je pak posbírají do naklaďáku, dobijí, a připraví na další misi. Nevýhoda je zase, že se budou muset velmi přesně naučit, na co útočit, kde, poznat terén dopředu. S tréningem jim budou muset pomoci lidi, protože jinak skončíme útokem na místní slepičárnu v domnění, že jsou to kasárna. Vykazuje totiž podobné znaky, jako kasárna na tréningovém poli. Svět robotů je takových omylů plný.

5. Členitost terénu bude problém i v civilním využítí. Kuchyň u babičky je jiná než kuchyň u tetičky, i když krájení mrkve je vždy stejné. Ohnutá škrabka se používá jinak než rovná škrabka. A tak dále. Svět má neuvěřitelné množství variant, a schopnost lidského mozku a těla je reflektovat a přizpůsobit se, roboti ještě postrádají. Vytvoření robotické ruky srovnatelné s lidskou, a schopnost sebereflexe, jestli věci dělám dobře nebo je už kazím, je zatím v plenkách.

A nakonec otázka. Když mluvím o humanoidním robotovi, jaké "i" použiji? Kuchyňské roboty připravovaly těsto - to je jasné. Ale humanoidní roboti tančili s lidmi nebo tančily s lidmi?

Krizová matematika a krásný objev

Když jsme teď všichni ptáci hormuzáci a máme tu ropnou krizi, pojďme si spočíst malou rovnici.

Včera jsme jeli na chalupu. Mazda na startu ukazovala, že má dojezd 335 kilometrů. Ujeli jsme 160 km. Mazda ukazuje, že má dojezd 80 kilometrů. Počítejte děti. Co je horší? Benzín nebo elektromobil?

Takže asi takhle je to s benzínovými motory. Samozřejmě ani diesel nebyl vůči těmhle rovnicím imunní. Problém je, že diesel jel cokoli od 100 kmh nahoru na šestku a táhl pořád jak bejk, takže když jste ho nenutili jet přes 140kmh, vešel se do šesti a půl na sto. Zatímco plně naložená atmosférická Mazda si musí podřazovat a leze k deseti na 100. Zvlášť pokud si chcete zavrčet a občas trochu zrychlit. Tady byl fajn 240 koňový turbomotor v liftbacku, kterému při konstantní jízdě nadlimitní rychlostí dokonce spotřeba klesá pod dlouhodobý průměr (který je po městě asi 11 litrů). Ale vrčení a prdlání z výfuků taky žere 30 na sto.

Mimochodem elektromobily a dojezd. Dva dny zpátky představené BMW i3 Neue Klasse... Jestli ještě budu při penězích, to chci. Velmi povedené vizuálně, žádný elektrický boubeláček, ale šik moderní sedan s retro prvky. A dojezd 900km s možností dobít 400km za 10 minut. Reálně počítejte dojezd 450km, a dobíjení za 25 minut. Ale to už jde. To už sakra jde. Více než 450 kilometrů v kuse jedu dvakrát do roka a musím si v půlce dát pauzu. Jediné, co vadí, je volant a trochu strohý interiér, ale vzhledem k tomu, že za pár let už nebude na výběr, je to pořád volba číslo jedna. Tedy...bude-li touring.

Fantastický středověký bonbonek

Pojďme se podívat do středověkých Westeros.

Nechám stranou hodnocení Hry o trůny. Za mne to byl krásně pohádkový seriál s brutálně naturálním zpracováním, vysokou úmrtnosti hrdinů, a epickými bitevními scénami, které ale hlavně stavěl na famózních charakterech a dialozích. To podtrhuji jako silně nadčasové v seriálovém světě. Všichni už tento seriál znáte a máte svůj názor.

Rod draka, který byl hodně oslavovaný jako vztahový a komorní, mne zklamal. Já tam v dialogu necítil to pnutí a vzrušení. Vsazené scény s draky pak působily spíše jako snaha vše vytáhnout, ale skončily jako blockbusterová omáčka. Možná mu dám druhou šanci ale na třetí sérii se nijak zvlášť netřesu.

O to víc překvapil Rytíř sedmi království. The Hedge Knight. Tento bonbonek se vyznačuje pouhými šesti krátkými díly. 

Jednoduchý hrdina, potulný rytíř nižší šarže Dunk, je takový pomalejší v myšlení (a to je mi sympatické, neboť také jsem). Cestuje Západozemím (Westeroes) a sbírá životní zkušenosti. Vše vyvrcholí turnajem, ale jinak, než si představuje. Jeho panoš Egg je zase chytrá hlavička. Egg si Dunka vybírá za svého pána, i protože jsou mezi nimi vzájemné sympatie. Egg je mazaný a Dunk je nezkažený dobrák. Pravý rytíř, i když pouze nižší šarže (the hedge knight). Egg pomáhá Dunkovi více či méně úspěšně bojovat s idealismem a naivitou, Egg se hřeje v pánově syrové laskavosti, a tak se doplňují.

Prvek putování krajinou a usedlostmi, jakési středověké road movie, má určité kouzlo. 

Chybí tu blockbusterové metody Hry o trůny a to je hezké, syrové (nebo pro všechny ty rytíře spíše "sirové"?). Středověk je tu vykreslený z blátivých cest, špíny, chudoby, chatrného zdraví, strohých vesnic, polních stanů.

I tento seriál je poměrně naturalistický, a určitě není vhodný pro děti, nicméně svou jednoduchostí a zápletkou hraničí s pohádkou, podobně jako knižní (ne filmový!) Hobit. Svou délkou a pojetím se jedná opravdu o takový milý filmový zákusek, pokud máte rádi středověk.

HBO chystá druhou sérii, a tady se velmi těším, a můžu jen doporučit.

Fordem 30 let? Ne dnes.

Bylo to poslední Mondeo - plnotučné auto s kořeny na začátku tisíciletí.

Lord Ford, nebo-li Mondeo Titanium X z roku 2013, který bezporuchově naběhal 200 tisíc, musel kvůli hrozícímu dožití převodovky z domu, a dočasně mi tu začátkem podzimu přistála jeho stříbrná kopie s manuálem. A taky už není - nahradila ho Mazda.

Co bylo krásného na dieselovém Mondeu s řadící pákou? Bylo takové uklidňující... Rychlost fordovsky přesně zapadla, a přišel zátah lokomotivy. Abychom si rozuměli - ne zátah mustanga, ale spíše dieselové lokomotivy - důkladný a jistý. Na trojku Mondeo táhne až do 100kmh, a na čtyřku až daleko za dálniční limit... Takže pokud chcete předjíždět, dynamika je akorát dostačující. Spíše ale pohoda. Dvouspojkový automat vybízel dávat autu do těla, jak držel správné otáčky a turbo roztočené. Harmonická práce s řazením naopak stimulovala klidnou jízdu.

Spojka krásně chytala, takže za několik tisíc kilometrů včetně výjezdů z podzemí, motor nechcípl, ani nesmrděla spojka. Nebylo potřeba ji protáčet. Prostě se lehce chytla, i do kopce. V tomto byla převodovka v dieselovém Focusu větší rváč a naložené slaboučké Hyundai zase trpělo v kopcích. Na každý pád, to byl velmi příjemný život s fordím manuálem. Zácpy s ním byly lehce otravné - spíš ale protože vůz nebyl tak pohotový jako s automatem, např. při proklouzávání do děr v koloně. Žádné chcípání, cukavé rozjezdy - prostě krásně sladěný manuální stroj.

Vše při neuvěřitelné spotřebě 5,8 litru u takového mastodonta (auto je vysoké a široké). Jedete 140 kmh sem tam a zase 140 tam a sem (Fordem, ne vlakem) a v nádrži pořád něco je (po natankování ukazuje 1150 kilometrů, pokud nestojíte hodinu v zácpě nebo nejedete 150). 

Největší překvapení proti automatu bylo, jak umí být starý diesel na volnoběh klidný, prostý vibrací a dunění. Třásl se někde tam vepředu na silent blocích, oddělen od kabiny, pod rozložitou stříbrnou kapotou. Klid, který nechápu. 

K celkové tiššímu projevu se přidalo, že původní majitel nechal domontovat kvalitnější reproduktory. Poznalo se to na krásné čistých výškách při velmi hlasitém poslechu, a že nedrnčí výplně dveří, pokud hudba šlape. Podobné nebo lepší než teď Bose u Mazdy. Nakonec, interiér potažený kůží tolik barevně nedegraduje, navíc udržované sedačky nejsou nějak potrhané ani odřené, ani po 250 tisících kilometrů. Z vnitřku pořád dýchá komfort a luxus.

Takže co říct na konec úvodní mini pochvaly? Nebýt to tak staré auto s riziky, už bych nic lepšího nepotřeboval. Jinak řečeno: Univerzálnější rodinné auto než dieselové Mondeo celé v kůži už asi nebude. Zlatý věk aut skončil v roce 2015 s diesel gate. A po měsíci s Mazdou bych to podtrhl. Přecejen, i do Mazdy už moderna zaťala dráp.

Takže nebyl Ford v dnešní době jednorožec? Proč si ho tedy nenechat celý život? To otvírá druhou část, zajímavé zamyšlení na téma držení auta dlouhodobě po roce 2015. Všichni známe ty příběhy Mercedesu a Volva s nájezdem milion kilometrů - auto od mládí až do důchodu. Jde to dneska?

Většinou se Fordy Mondeo čtvrté generace se dnes prodávají i se skoro pěti sty tisíci kilometrů na konci druhého života (a často vypadají neuvěřitelně zachovale) a podle servisu by mohla jezdit do 750 tisíc, akorát je problém, že třetí život už jim druzí či třetí majitelé nechtějí nákladově dopřát, a tak se vůz této mety nedožije. Udržovat staré Mondeo totiž není o nic levnější než udržovat Mercedes, jenže majitelé Fordů mají nižší nákladové očekávání, a pokud nejsou manuálně zruční, je servis svlékne do naha.

Podle servisu se mnoho komponent na autě obnoví vždy po 200-300 tisícich kilometrů. Je pak potřeba udělat podvozek, filtr pevných částic, spojku, vstřiky, turbo, egr - tedy věci, jejichž výměna je nákladná. Dlouhé trasy šetří - na fóru jsou borci, co jezdí na první vstřiky už půl milionu. Manuálni řazení šetří nejen palivo. Naopak výměna automatické dvouspojkové převodovky, kterou jsme měli na obou Fordech z roku 2013, téměř zdvojnásobí náklady "druhého života", speciálně u dieselu dá peněžence zabrat - servis převodovku mění za cenu okolo 130-150 tisíc Kč (u specialistů méně, ale stále 80), a i to byl důvod, proč černý Ford předtím šel z domu, dokud jel a řadil. Většina Mondeí s automatem jde na náhradní díly, pouze výjimečně zachovalé a vybavené kusy se opravují. Bavíme se totiž pak o obnově celého vozu za více než dvě stě tisíc u auta se zůstatkovou cenou 120 tisíc. To si člověk musí být jistý, že si ho chce nechat, vidí v něm tu hodnotu, a investuje do něj.

Opravit za velké peníze Mercedes dává smysl. Opravit Mondeo? Ano, možná, ale chce to opravdového nadšence, nebo pragmatického kutila.

Vyžaduje to taky péči o karoserii a interiér, protože Mondeo sice je ingot, co nereziví, lak kvalitní, ale přecejen... Pokud zná jen kartáče myčky a nikdy nevidělo vosk, reziví. A pokud před sebou máte ošuchaný vrak, chce se vám pramálo investovat oněch dvě stě tisíc do jízdy. Tedy: Aby Mondeo vydrželo pěkné pohledově, přidávají se další náklady na údržbu kůže, karosérie, sem tam přečalounění volantu nebo manžety, repase světel.

Servis Ford otevřeně říká, že dává absolutní smysl staré dieselové Mondeo s manuálem držet, co to jde, narozdíl od nových aut, a že by mělo jezdit léta bez toho, aby majitele nechalo stát.

A možná stát nezůstane, ale přijdou záhady. Nevyhnete se nahodám typu odchlípnuté krytí podvozku, které nemá servisní interval, a které v určitě rychlosti při bočním větru začne rezonovat. Tohle vám na dílně při běžné kontrole neodhalí a vy se s tím můžete dost potrápit - minimálně musíte na dílnu v průběhu roku znovu, aby vám za pár stovek ty pazvuky odstranili - a protože na zvedáku se drnčení neděje, dílna se brání to řešit.Tyhle problémy stará auta taky neměla, protože byla jednodušší a různé kryty prostě neměla. Potrápí vás řada cukání, pazvuků a třesení, kdy vám servis řekne: za nás ale dobrý a vy je tak musíte nutit k detektivní práci.

Předposlední stopka je bezpečnost. Kdysi špičkově bezpečnému Mondeu se nevyhnula aféra airbag-gate, kdy vás airbag místo záchrany může zastřelit, a vám nezbývá, než doufat, že první majitel byl na svolávačce. V tom servisy mlčí, neumí opravu zpětně najít. Navíc materiál se unaví. Automobiloví hipsteři, argumentující u svého přes dvacet let starého Volva nesmrtelnou švédskou ocelí, by měli shlédnout crash test svého starce s novodobým autem. Zadarmo na YouTube. Unavené glorifikované Volvo dostane na zadek od Renaultu (slovy: Renaultu, auta s kosočtvercem na kapotě) a figuríny v něm rovněž, zatímco zdánlivě papírové mladé auto a jeho posádka vyváznou bez ztráty kytičky. No, a Ford není ani to Volvo, takže někdy po patnáctém až dvacátém roce začne být pojízdný lamač končetin.

Poslední věc jsou pak emise. Přišlo to z Itálie, kde už si na severu v zimě do měst nezajedete, Krakov vjezd zpoplatnil, a možná jsme na pokraji spuštění laviny, kdy diesel Euro 5 začne být psancem v mnoha dalších městech Evropy, a tím jeho užitečnost a ochota do něj investovat klesne. 

Podtrženo a sečteno, dieselové Mondeo v manuálu by asi mohlo být poslední věčný držák, který se dožije milionu kilometrů a třiceti let. Ale ne v dnešní době. Nebo pouze za cenu obětí, a se značným úsilím, riziky. Takže vlastně ne. Jakkoli už druhé takové robustní poctivé a spolehlivé auto na trhu nenacházím, sladká eko-bio-racio moderna a střídání aut po 2-4 letech je nevyhnutelné. Mazda je v tomhle případě úplně poslední závan staré doby, ale nedělám si iluze, že v roce 2030, po konci záruky, se z ní stane pojízdná kasička.

Už je to tu

Nojo. Spletli jsme se. Tunel z Prahy do Berouna bude stát dvojnásobek.

Jenže co naděláme. Ega dopravních inženýrů i jejich servilnost vůči Metrostavu neznají hranic, takže otázka, zda vůbec potřebujeme 24,5 km pod zemí do Berouna v místě, kde je krajina spíš zvlněná než kopcovitá, jde stranou. Prostě si to postavíme, protože my ignorantni, laická věřejnost, jim nemáme co mluvit do jejich hraček.

Možná kdybychom měli víc dopravních inženýrek, a přestali si měřit pindíky s horskými zeměmi, bychom nepotřebovali metro do Berouna za 100 miliard.

LáLá bude protestovat LáLá bude protestovat

LáLá veze jidlo! LáLá veze jídlo! Vzpomínáte na šišaté srandovní teletubbies? Podobné působí barevní kurýři doručovacích služeb s neforemným maršmelounem na zádech. Patří k obrazu moderní doby stejně jako umělá inteligence a chytré mobily. Kurýrů je tolik, že večer klidně vytvoří samostatnou dopravní špičku se svými otličenými minivozy a obskurními cyklovozítky nejrůznějšího typu.

Nesměju se těmhle lidem. Bojují s životem jako lvi. Směju se nám všem, že jsme se odnaučili chodit a normálně nakupovat. Necháme si vozit jídlo a zboží pod nos a omlouváme to efektivností nebo nedostatkem času. 

Nyní se ale objevila zpráva, že v pátek budou Lálové stávkovat. Co to pro nás znamená? A nejedná se o odvetu nějaké konzervativní sekty?

Tak především: Zasáhne to moderní městskou ekonomiku u srdce. Hladoví mileniálové a youngsteři budou nevěřícně znovu a znovu klikat do svych smartphonů a zkoušet, jestli jim sveřepé zařízení náhodou konektorem nevydá jídlo. Následně ještě zkusí Gemini nebo jinou umělou inteligenci poprosit, aby jim uvařila, ale ona je místo toho bude nutit, aby otrocky šli ven do hospody, nebo si něco koupili v obchodě a uvařili si.

Následně se už budou mrtvolně potácet po bytě, kanceláři, sucho na jazyku, vybitý smartphone a civilizace tak, jak ji známe, pro ně postupně  skončí. Srandovní barevný LáLá neveze jídlo.

Naštěstí je tu ale Čupr, zakladatel Rohlíku, Mirek Dušín českého podnikání. Ten svým bílým pegasům nařídí, aby mu zvýšili NPSko nad 100 bodů a oni vyjedou, deštěm, prachem, mezi potulující se youngsterské zombies, a jídlo dovezou, byť v polotovaru. 

Pátek bude zachráněn, večer pustíme video z Netflixu a v sobotu zajdeme na nějaký pořádně mastný brunch, na něco jako vejce Benedikt s avokádem, a večer zase přijede LáLáVezeJídlo.

Díky ženám

Je MDŽ. Ženám tedy vše nej a díky, že jsou. Není jednoduché být ženou. Žijeme v době, kdy ženy jsou zdánlivě upřednostňovány, tlačeny dopředu, vznikají ženské kluby a ocenění. Leckde jsou nenáviděné kvóty na počet žen ve vedení, vybírány kandidátky jenom na základě pohlaví, a k tomu jsou ženy v průměru stále ještě hůře placené. Musí se nejen stále ještě rvát za svá práva, ale navíc je na ně nahlíženo skrze prsty.

MDŽ je tu ale hlavně proto, abychom se zastavili, poděkovali, a docenili jejich role.

Ženy jsou tlačeny k tomu zvládat děti, být úspěšné v byznysu, být hubené, sportovat, mít koníčky, a být skvělou partnerkou. Počet rolí, které musí zvládat, počet míčku, za kterými musí jako psíci běhat, je daleko vyšší než u mužů. Při nižším platu, který je dán i jejich přirozeně větší skromností.

Tento systém je přitom požehnáním pro korporace a konzum, a v podstatě se jedná o součást moderního otroctví. Dokonalé ženství 21. století.

Přitom čím více míčků ženy pochytají, tím víc jich nechytí. Čas máme jenom jeden, a logicky pokud děláme kariéru, musíme ošidit mateřství. Nebo naopak. To není nic špatného, tento problém mají i muži, ale ty dnes nechme stranou.

Největší šidítko jsou vzory. Kdo je dnes ženám dáván za vzor úspěchu?

1. Někdo, kdo jde jen po kariéře. Ve Forbesu je sice vykreslována, že stíhá všechno, ale pravda je, že 90% času žije prácí, a všechny ostatní míčky ztratila. Stihne ještě fitko, aby se neřeklo. 

2. Žena, která má v byznysu páku. Pokud máte štěstí, a uspěla jste v podnikání, ano, pak vám stačí dělat 4 hodiny denně a máte čas na další věci. Ale tak to má jedna z deseti tisíc, protože ne každý byznys je úspěšný. Říká se pak, že to má vydřené, a že tak úspěšná může být každá, ale ono je to i o štěstí.

3. Žena, která má páku v korporaci. Uz není vidět, že tato žena pracuje silně pod 8 hodin, ale je jí tolerováno, že na ni dřou kvalitní zaměstnankyně a manažerky, které jedou devítihodinové směny, zatímco paní ředitelka se chodí fotit do Forbesu, pak si zasportovat a vyzvedne dřív děti. Ano, možná to je úspěch, ale na úkor jiných, a někdo by taky mohl říct, že je to jen vychytralé. Vedení firmy ji toleruje, protože jde příkladem dalším otrokyním, které už ale dokonale být nestíhají.

4. Žena, která je úspěšná v časové nenáročné, ale společenský důležité práci. Třeba pro stát. Nebo v charitě. Nedostane tam mnoho peněz, odpracuje méně hodin, ale zato dělá práci, která plní stránky časopisů. K tomu se má obligátně dobře, protože za ní stojí finančně silný partner. Ženám toto ale je podáváno nejen jako morální, ale i jako materiální úspěch. Jenze s finančně slabším partnerem to nepůjde.

5. Žena, která je dokonalá matka a partnerka. Ano, na delší dobu pustila míček kariéry, a běží jak fretka v kolečku děti-hobby-fitnes-sebevzdělávání. Finančně ji kryje úspěšný manžel, protože s průměrným platem a dětmi dnes nemáte ani na nájem.

Co říct nakonec? Fakt nechci, aby to vypadalo jako odsudek. Je to spíš odsudek doby s obdivem k tomu, co všechno, vy ženy stíháte. A znovu díky za to.

Ani neodsuzuji feminismus - minimálně ta část, že by ženy měly brát stejně jako muži a měly být ve vůdčích pozicich, je správná. I tady doceňuji, co všechno stíhají kombinovat. Nakonec, ženský mozek, je nastavený zvládat rodinu a děti, a proto zvládají denní rutinu v korporacích lépe, protože co jiného je korporace, než velká mateřská školka?

A na závěr odstavec, za který mne budete kamenovat, protože je to čistý "cucprst". Jaký by byl dokonalý svět pro ženy a pro muže? Rozhodně svět pomalejší, bez médií a jimi falešně pěstovaných vzorů. Žena stíhá vyrábět ony jesle a vede domácnost, a muži spolu loví nebo válčí / vyjednávají. Ale k tomu je v moderní společnosti těžká cesta, a tak máme trávicí potíže, potíže se spaním, deprese, migrény, krizi identity, únavu z konzumu a ochablé svalstvo. 

Nádraží sem - nádraží tam - nádraží sem?

Byli jsme vlakem v Brně. Kluci hrozně chtěli vyzkoušet, jaké je to jet expresem s palubní restaurací. Nebylo to pro ně takové terno, jak si mysleli, ale užili jsme si to. Navíc je to prý pohodlnější a zábavnější, než jet 2 hodiny autem.

Co první padne do oka při příjezdu do Brna je Hlavní nádraží. Vypadá krušně. Jeden důvod je, že jako u jiných hlavních stanic se sem stahují divnolidi. Druhak ale, že se jedná o nádraží "na odchodu do důchodu". Brno chce postavit nové nádraží v širším centru, a nějak se k tomu nemůže rozhoupat. Není divu - je to gigantická investice a nová poloha je z pohledu dostupnosti sporná. Nyní je přestup vlak - tramvaj - město opravdu ideální, jako v málokterém velkém městě. 

Chápu ale, že postavit nové hlavní nádraží je sen každého dopravního inženýra.

V Brně to vypadá z pohledu inženýrů logicky. To staré nádraží má malou budovu, kterou není kam rozšířit, a zahnuté staniční koleje, které nejsou praktické pro běžný provoz dlouhých vlaků. Jasná červená vlajka, která signalizuje možnost uspokojit ego a Metrostav a nalít někam megatuny betonu.

Jenže tu vždycky byla i racionální možnost. Jižně od starého nádraží vznikl gigantický brownfield. Při troše šachování s pozemky a přemístění a přemostění dvou ulic (Uhelná by zmizela), by jej šlo odkoupit a koleje narovnat a rozšířit jejich počet. Narovnáním nástupišť by severně od kolejí vznikl nevyužitý trojúhelník mezi starou budovou a nástupištěm, který by mohl šikovný inženýr zastavět novou (moderní) budovou. Šikovný architekt by mohl spojit nové se starým tak, že by se o tom psalo, a rozšířit tak zázemí s obchody, občerstvením apod. Nádraží by mohlo zůstat, kde je. 

Stará budova, která by se ocitla úplně na severním konci nástupišť, by v podstatě mohla sloužit jako salónky a restaurace - taková pěkná staromódní tržnice s rakousko-uherským nádechem. Centrum provozu by bylo v nové přístavbě, která by už byla koncipovaná na větší zátěž.

Zázemí pro stanici (depa, odstavná nádraží) by bylo jižně od stanice - za řekou Svratkou. Rozšíření páteřní tratě na 3-4 koleje by taky bylo možné - když tudy jedete vlakem, prostor tu zjevně je. Samozřejmě by se musely rozšířit všechny mosty, některé náspy v užších místech by se musely proměnit ve viadukt, což není zadarmo, ale to nebude zadarmo ani u nového nádraží.

Nijak by to neomezilo novou jižní čtvrť. Ta by prostě jen ležela za nádražím, ale bulvár z ní by tunelem pod narovnanými nástupišti mohl vést skoro pod Petrov. 

Ano, kombinace moderní a staré budovy by měla některá omezení, nebyla tak světová, a nepřinesla by takové ukojení velikášským sklonům, ale zase by se jednalo o citlivé a praktické řešení. A pokud by ona nová hala byla architektonicky zajímavě řešená, chodili by se na ni turisté dívat jako na Pudřenku a Rtěnku v Berlíně. 

Na druhou stranu, o tom novátoři a staromilci v Brně už léta diskutují, takže jsem nevymyslel nic nového.

Pidlooká

Jak je možné, že bombardování Íránu zasáhne hotely a letiště v neutrálním Dubaji(UAE)? Je to několik set kilometrů daleko... To přece musí mít nějaký hlubší smysl? 

Update: Bylo to cílené bombardování ze strany Íránu. Ale na druhou stranu to platí taky: Jaký smysl dává arabské muslimské zemi bombardovat jinou arabskou muslimskou zemi? To chtějí, aby proti nim šli úplně všichni?

Jasně, UAE jsou rozumní a hrají na všechny strany. Tedy Írán na ně má důvod být naštvaný. Ale tím, že zaútočí na civilisty v Emirátech, si nepomůže, UAE dost možná budou nucené se vyhranit proti Íránu.

Chápu, že Írán hraje na to, že se jich UAE nezbaví. Vždycky budou pár set kilometrů přes vodu. Tzn

UAE si z pohledu Íránu budou mít důvod uvědomit, kde je jejich místo, a že pokud chtějí poklidně obchodovat, neměli by pasivně ani aktivně podporovat Izrael. Jenže tahle úvaha dost možná nebude fungovat. Izrael a Američani mají pro UAE dlouhodobě daleko větší přínos, než vadnoucí a poloprimitivní Írán.

Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.

Mazda podruhé

Tak nakonec se zahnízdila v garáži Mazda 6. Vozidlo, které se vyrábí od roku 2012, prošlo dvěma velkými facelifty, a dalšími dílčími úpravami. Můj vůz je jeden z posledních kusů. Vlastně jsem si tedy pošetile pořídil rok staré pojízdné mauzoleum minulého desetiletí.

Je to krásný vůz pro alkoholika. Karoserie v barvě vína Vacqueyras, vnitřek v kombinaci černé a Cognac. Čím déle v ní jezdím, tím více doceňuji, jak Japonci dotáhli každý detail, a s kolika věcmi si tu uvnitř vyhráli.

Alfa Romeo byla daleko více jízdně vychytaná, a její motor byl klenot. BMW zase nabídne klasickou koncepci a je robustnější. Ford byl jednodušší, robustnější a uživatelsky ultra praktický. Mazda je sofistikovaně mechanicky krásná.

Přitom to působí, že Japonci se řídili heslem nehas, co tě nepálí. Vozidlo tedy pouze vylepšovali tam, kde to zasloužilo. A základ zůstal v dobách, kdy se auta dělala pro řidiče, a ne pro kyborgy. 

Pěkný jednoduchý kulatý volant. Kulaté přístroje, zčásti analogové. Krásná tlačítka. Malý displej, zasazený v pravidelné ciste palubní desce. Velká zrcátka. Vše po ruce. Auto, na které nepotřebujete manuál, ani křičet hej Mazdo, studí mne ruce.

A ty decentní asistenty! Ani nemusím vypínat upozornění na změnu pruhu - zavibruje do volantu tak decentně, že mi to nevadí, nepere se se mnou. Ale kdyby přece, každý asistent na své tlačítko u volantu, a ještě si po novém nastartování pamatuje, že byl vypnutý. I love it!

Řazení - manuálně můžete jak pádýlky na volantu, která někdo udělal přímo na moje prsty, ale taky jako v Mondeu voličem převodovky. K sobě nahoru. Tak to mám rád. A Mazda rychlost drží, nemění ji dle chuti.

Motor je nádherně staromódní - veliká atmosféra, která se nijak nedusí, a reaguje na plyn tak okamžitě, že snad ani nemůže plnit Euro 6d Temp. Ale plní! Okamžitost je navíc nutná - není tu žádné turbo, takže motor a převodovka musí dohánět konkurenci otáčkami. Při běžné jízdě je zátah motoru nonšalantní, ale táhne pěkně. Zatímco Mondeo se 240 koníky kopne a vystřelí, a na dálnici má obrovskou převahu, protože nemusí moc podřazovat, jen foukne a přidá, Mazda rychle podřadí třeba i dva stupně, a poctivě roztočí velký motor, a ve výsledku taky jede. Méně, ale graduálně, a mně se to líbí. Kdo si počká, ten se dočká. Líbí se mi, jak jednoduše a postupně se ten zátah stupňuje. 

A narozdíl od kdysi testovaného kusu se stejnou motorizací, tento kousek hezčí zní. Motor už neklokotá jako Fabia, a trochu jsou konečně slyšet i bambitky duplexu (ano, řekl bych, že motor a výfuky si zařvou až radostně a cíleně, pokud to není přidaný efekt z repráků), byť na režné prdlání Giulie, ani na mručení a syčení benzínového Mondea to nemá, pořád zní dost ctyřválcově.  Mazda se ovšem vykašlala na Brusel, a tak i v běžném jízdním režimu při poklidném výjezdu z kruhového objezdu natočí 4 tisíce otáček, a vesele si zařve tam, kde se Giulia nebo Mondeo dusí a podtáčí, aby potěšily úředníky s kulatými razítky.

Řízení není tak komunikativní jako u velkého Fordu, ale když to přijmete jako fakt, a vezměte za něj, zjistíte, že dlouhatanský čumák Mazdy taky pěkně poslouchá. A protože už je to můj plech, tak ji i třeba položím pořádně do zatáčky a ejhle, ona se tam ochotně složí, a vůbec nechce za čumáčkem ven. Jediný rozdíl, že u Mondea jste všechno cítili ve volantu a v sedačce. Cukli jste s ním v zatáčce pod plynem, a auto se odlepilo. Povolili jste plyn, auto chytlo stopu. Přibrzdilo jste lehce, auto se stočilo čumákem dovnitř. Mazda to taky dělá, možná si nechá líbit ještě víc než Ford, ale vy jste od toho jakoby odtržení. Sedíte míň v autě a víc v kině. Ale opět, to je nová doba, a ani Alfa Romeo v tomhle nebyla čitelnější, i když držela více jak přibitá.

Spotřeba, po 1500 kilometrech kombinace město a dálnice140kmh jsem na 7,7 litrech benzínu. To není tak zlé, jak jsem čekal, s ohledem na dynamiku auta, speciálně srovnám-li to s diesely v automatu, které, říkejme si, co chceme, žerou víc než manuály.

Abych to shrnul: Nejvíc mne překvapuje, jak velký pocitový rozdíl je mezi oběma mazdími kombíky se stejnou motorizací, které jsem měl k dispozici, a které dělí 4 roky a jeden vybavový stupeň. Možná si to prostě jen špatně pamatuji, jenže já jsem si to i zapsal, a nesedí to na sebe.

A proč jsem si Mazdu tedy koupil? Jde svojí cestou, ale vlastně není v ničem skvělá, je to zázrak průměrnosti. Rychlost? Ujede jí každá Octavia, rozhodně pak Superb. Jistota jízdy? Není to čtyřkolka, ani zadokolka, a rozhodně nedává na dálnici ve 130 tak suverénní pocit jako Audi A6. Úspornost? Opět, s mild hybridy už ji dnes každý strčí do kapsy. Prostor uvnitř? Proti mnoha novým vozům nemá šanci. Ovladatelnost? Alfa si ji namaže na chleba. Cena? Volvo V60 na operativní leasing by bylo měsíčně i celkově levnější. Unikátnost? Mazd této generace s v Česku prodalo více než posledního Mondea. Tak proč?

Je to prostě takové "moje". Kombinace staromódnosti ve všech ohledech, krásného vzhledu a luxusního interiéru.

A nakonec i ta cena byla lákavá - srovnám-li s absolutně tuctovým a za mne až nevzhledným Superbem. Ten kdybych chtěl ve výbavě Laurin a Klement, tak jsem u roční ojetiny stále okolo milionu, zatímco cena Mazdy je nesmyslně vysoko u nového vozu, ale pak padá skokově rychleji.