Jako naprosto geniální věc (tak jako většina věcí od Topeaku) se mi jeví cyklistický ministan Bikamper (pod odkazem). Bohužel nikde není psáno, jestli je stan určen také pro cyklistku (optionally) :-))
Vůbec se mi zdá, že tahle miniaturní věc není v českém internetu (ani na samotné české stránce Topeak pod Mozillou Firefox) příliš osvětlena. Škoda.
Sníh šeptá. Vlak si tiše klouzal noční zasněženou plání údolím Vltavy, a pak v Radotíně neotevřel dveře. V Černošicích jsem se nechal na protější nástupišti tiše zapadat sněhem a poslouchal dívenku, jak svému chlapci pod žlutou lampou do malého véčka zasněně šeptá, že cestuje do Radotína přes Černošice.
Sníh šeptá na osamělých bílých mimopražských ulicích. Kluci hrají u Sokolovny fotbal a jediné stopy v celé té pokrývce podél hřiště tady nadělaly automobily. Ani jedna lidská stopička. Tak snad až moje boty, a pak kousek dál stopy psa, který (jak vidno bez pána) běžel k hospodě v Sokolovně.
Dva kluci se brodili na kolech sněhem. Asi nikdy nebudu cyklista.
Byl to podivný den. Padal nádherně sníh a tak jsem se byl večer po cestě z práce projít (sám) po Karlově mostě. Bože! Nebudu lhát, když řeknu, že takovou nádheru jsem už dlouho neviděl. Zbělaly mi vlasy. Potkal jsem dívenku, která si na ulici nahlas zpívala. Mohla být stará jako já. Nevím, jak vy, ale mně to dneska přijde stupidní.
Jsem úplně švorc. Ráno jsem se porafal s matkou a otcem a večer to korunoval tím, že jsem zapomněl de-kód k alarmu a neodvolal jsem ochranku. Asi bych měl začít fetovat. Brrr. Myslím, že ani tenhle příspěvek nemá hlavu ani patu.
Koupil jsem si novou hračku (tech specs) a konečně se zahnízdila u krovu v kůlně. Po roce tak nahradí Treka 6500 (najel jsem s ním krásných 1400km), dostane jej teď sestra.
Těším se na jaro. A nemyslím teď, až vyzkouším nové kolo. Těším se na jaro a sluníčko, na čilý cyklistický ruch kolem Berounky a v Brdech a v neposlední řadě (především) na cyklopiva na zahrádkách, ať už s jakýmkoli kolem!
Jedna z mých fotek se náhodou objevila na blogu Yellow Orange Red, který provozuje David Helán. Ani ne tolik kvůli svojí fotce doporučuji tento weblog shlédnout, mnoho v této temné místnosti publikovaných fotek stojí za to.
Dnešní dopoledne bylo ve znamení pití kávy na protipovodňové hrázi v místě, kde se Čertovka vlévá do Vltavy, kde křičí racci, houkají lodě a kam doznívají tóny kolovrátku z Karlova mostu. Oproti nedomrlému Ebelu v Hergetově cihelně docela příjemný, leč trochu zmoklý zážitek.
Po kliknutí na odkaz se dostanete na velmi zajímavou stránku The Cafexperiment.com, která stojí za shlédnutí už kvůli velmi milému designu.
Mike Oldfield je dalším z umělců v řadě, kteří vždy vyžadovali svou trošku pochopení. Nelze však diskutovat o tom, že jeho alba ze 70. let, která se stala dokonalým přechodem od klasické hudby k rocku a ještě do sebe začlenila lidové motivy, byla geniálním počinem. Taková novinka rozhodně není.
Albem Tres Lunas se Mike Oldfield (lze však tvrdit, že již Tubular Bells 3) ocitnul na křehké půdě "moderní hudby" a nejistého experimentu. Nové album jej vrací částečně do reality. Stylově připomíná "The Songs of the distant earth" z roku 1994, avšak působí příliš synteticky a zároveň ploše, než aby tolik přirostlo k srdci a to i přes některé poměrně silné motivy.
Nečekejte tedy klasické rozpracovávní jednoduchého motivu a prolínání s dalšími. Naopak. Oldfield si většinou vystačí s jedním na celou skladbu. Výsledkem je album, které z velké části působí klidně (skoro až jako relaxační hudba). Jistou jednoduchost podtrhuje také možnost namixovat si některé skladby po svém v programu uMyx.
I přes jisté zlepšení a mírný návrat ke tradicím, nečekejte nikterak přitažlivou desku. Jistě nepohorší, ale ani se určitě nezapíše do dějin tohoto umělce.
Také jste si všimli zbytečné kampaně s lebkou, jíž červeně blikají oči a je doplněna značkou "přejezd"? Myslím, že řidiči nejsou takoví pitomci, aby nevěděli, jak se na přejezdu mají chovat. Oni se tak prostě jenom nechovají. Řešením by možná bylo méně přejezdů a tam, kde už musí být, nastavět závory s automatickou signalizací. A nebo to (když nejsou peníze) zatím aspoň zbytečně neřešit.
Odkaz je pouze "ilustrativní".
Vzpomínáte ještě, jak to vypadalo na Andělu před rekonstrukcí? Nebyl jsem tam mnohokrát, ale byl to opravdu zážitek, potkat na ulici mezi tramvajemi třeba nákladní vlak. Vlaky tehdá zajížděly do továrny pravidelně přibližně tam, kde je dneska hypermarket.
V Brně jim tahle radost zůstala. Po druhém vnitřním silničním okruhu (skoro něco jako Magistrála) jim prostředkem ulice vede manipulační trať na Výstaviště v Pisárkách. A tak tam můžou často vznikat kuriózní obrázky (více pod odkazem, autorem nejsem já). Myslím, že je ocení i nepříznivci vláčků...
Dobrá zpráva! Benešnet má novou vstupní stránku.
Špatná zpráva. Vlivem toho se trucgenerátor poezie ePička přesouvá na novou adresu http://benesnet.cz/epicka
V budoucnu plánuji provoz na benešnetu ještě oživit - vyžaduje to ale stažení pokusné stránky Hájek & Boušová z php databáze.
MF DNES uvedla, že nová tramvaj Škoda 14T (vycházející z plzeňské Vektry) s designem studia Porsche vyjela na první zkoušky v Plzni a ještě tento rok se objeví v Praze. V tištěné verzi se objevila (nutno dodat opravdu) krásná tramvaj naživo, na internetu jsem našel bohužel jen animace. Jsem rád. Je to česká tramvaj pro české město od českého výrobce. Co víc si můžeme přát?
Tisk nešetří nadšením, ale já jsem se mnohokrát dočetl, že novinka bude mít také své zápory. Mezi první patří, že může ještě nějakou dobu trvat, než vůbec bude (tedy než skončí všechny zkoušky). To na druhou stranu snad tak nevadí, protože se jedná jen o obměnu již spolehlivě provozovaného typu tramvaje. Horší však mohou být částečně pevné podvozky vozidla - plzeňská Vektra údajně v prudkých zatáčkách nesnesitelně vrže a na cestující se přenášejí silné rázy. To také bude údajně způsobovat silné opotřebení kolejí v obloucích (to už je tak dost velké), četná omezení rychlosti a druhotně zvýšené investice do údržby.
Každopádně se máme na co těšit. Do Prahy také v září dorazila z rekonstrukce v Šumperku nízkopodlažní tramvaj ČKD RT6N1 z první poloviny 90. let, která není provozována úspěšně jinde než v Poznani (ačkoli dodána byla v několika kusech také do Brna, Liberce a Prahy). Neznám její plánovaný osud, ale možná tento velkorysý stroj, který je v Polsku provozován nevídanou rychlostí až 70km/h, konečně zase potkáme v ulicích hlavního města.
On-line verze Poietikonu, časopisu, k jehož tvorbě svou skromnou troškou přispívám, slaví 5 let na internetu, a tak bylo dnes ve 20.00 vydáno 15té číslo. Vřele doporučuji ke shlédnutí a přípitku! Autorem designu je kompletně Michal Macura a patří mu díky. Rád bych zde ale také poděkoval všem ostatním, kteří přispěli svými verši nebo obrázky ke vzniku těchto několika nemnoha stránek.
Rovněž doporučuji shlédnout novou již grafickou verzi generátoru poezie nazvanou "ePička". Zatím je stále na stejné adrese. Omlouvám se skutečné ePice, ale jako umělec mám zásadní potřebu upozornit na nedostatek formy. Epika není jediná - týká se to také Písmáka, Spisovatele a jiných. Nerad bych se dopustil hodnocení, ale myslím, že rozdíl právě mezi Poietikonem (ale dobré časopisy jsou také Divoké víno, Texty aj.) a mamutími servery je po všech stránkách dost propastný...
Není tomu dávno, co zemřel Peter Drucker. Osobnost, o jejíž banální, ale kdysi zásadní výroky nejspíš nelze nejméně nezakopnout. Osobnost, která měla zásadní podíl na formování managementu ve třech rovinách - tak jak jej známe. Velmi hezky jeho přínos shrnuje článek v The Economist (klikněte na nadpis příspěvku).
Update: Na The Economist lze také nalézt "typický" Druckerův článek.
Jsou tu první sněhy ve starém Radotíně, kudy už Šemík Horymíra od Vyšehradu nesl, a autíčka dostávají od matičky přírody zimní kolečka, aby pak nepřekážela na Jižní spojce.
Ondřej Lipár udělal pro Poietikon velký kus práce. Za to mu patří hold (také na těchto stránkách). To mi připomíná, že s prvním sněhy přichází také nový Poietikon (je mu teď PŘESNĚ 5 let a 15 čísel!!!), kde bude několik mých básní a jedna povídka. Za povídku se nestydím, ale ty básně... mezi samými velikány a jednou drobnou velikánkou se cítím poněkud nahý. Nepublikovanou poezii pochopiteně již brzy uploaduji na tomto webu.
První sněhy zvedají socialistům preference. Kdo se taky může postarat o hladová zvířátka lépe než levice?
Můj spolužák z gymnázia (a občasně také kamarád ;-) Milan začíná blogovat. Úvodní smysluplný poust zatím chybí, nicméně mu můžete zvednout přístupy - a tím také sebevědomí - kliknutím zde.
Těším se na Vánoce. Nechci od Ježíška snad ani nic jiného než krásný malý černý iPod Nano.
Sníh sníh sníh. Končí podzim, který když jste se teple oblékli a obklopili se osobami vám milými, stále připomínal letní časy. Začíná (snad) přebílá zima, kde když se obléknete a obklopíte se osobami vám milými, bude stále připomínat vrcholné léto. Těším se na procházky ve sněhu. Howg.
Sláva nepoučitelnosti! Dnes jsem se s matkou díval na druhý díl biografie Margaret Thatcher. Za chvíli přišla sestra, že se chce dívat na film. Když jsme se chtěli jenom dodívat na dokument o té obdivuhodně zásadové ženě, sestra se urazila a matka za ní ihned běžela a snažila se vyjednávat. Mrňavá teroristka samozřejmě zůstala v pokoji uražená, přišla o film a Británie ztratila čest.
Poem generator (Epika 2.0) utěšeně roste (klikněte na odkaz). Uživatelé s k němu budou moc přihlašovat pod libovolným nickem (třeba ze svého Yahoo nebo Písmáka) a generovat si básně až do zblbnutí na autenticky hnusném designu (TM) s technolgoií Frames (rovněž téměř TM).
ADSL mi bylo odpojeno. Nevím, zda je chyba v komunikaci na straně objednatele nebo poskytovatele (ani jedním z nich nejsem já), každopádně jsem přesedlal na základní GPRS přes ET, a tak buďte všichni on-line shovívaví.
Zvířátka šla do hypermarketu Tesco na zlevněné fotoaparáty a když se jim zdálo, že vše nejde tak, jak má, tak zbořila zařízení obchodu a pokladnu. Kdo bude bit? Tesco přece. A pak taky lidská důstojnost. Mají tohle lidi zapotřebí? Co to asi bude za fotoaparát, když ho najednou zlevnili z 8500,- na 2500,-? Tohle skutečně není chyba Tesca, ale lidská blbost. A dost populistických výmluv a omluv! Tohle připomíná, jak když v Argentině včera nejel vlak, zdemolovali a vyrabovali lidi celou soupravu i nádraží...
Miroslav Macek píše v DNES o krizi pravice. S jeho článkem nelze než souhlasit. Ještě by měl dodat, když na konci uvádí, že pravice by měla říkat, jak dělá téměř to samé, co levice, jen ekonomicky udržitelně, že ona to ta levice totiž dělá dobře, pouze má potíže s oním racionálním hospodařením. Co je špatného na přerozdělování? Lidé volí racionálně. Vědí, že pokud pravice po mnoha útrapách docílí růst, bude se jednat spíše o růst HDP a již ne tolik krátkodobě o růst jejich osobního blahobytu. Ekonomické lifty se totiž dějí minimálně. A vystoupat vlastním přičiněním výše není až tak lehké. Proč by se konec konců měli všichni neustále jen předhánět, kdo lépe přežije? Obyčejný volič ČSSD nebo KSČM celý rok třeba také pracuje a když přijde po práci domů, nechce se starat o svou zatracenou konkurenceschopnost na pracovním trhu. Nepracoval snad celý den? I ze statistického hlediska je jistě malá pravděpodobnost, že se jeho situace výrazně zlepší, bude-li mít ty vavříny ověnčené "příležitosti a možnosti". Nebo: obyčejný důchodce si většinou jen těžko mohl za komunismu něco našetřit tak, aby se z toho dalo bez štědrého státu žít i dnes. A po revoluci, když takové úspory ještě měly cenu, jak jen takový stařičký vystrašený důchodce měl zjistit, jak se investuje, zvláště v době poměrně divoké? Je logické, že pokud se nehodlá učit, jak se telefonuje z mobilu i když mobil vlastní, těžko bude sledovat prognózy, aby se rozhodnul, že pravice to tu za 7 let "zvedne". Kde on v té době bude? A důchod přece dostává teď a tady.
Slova pravice o bolestivých reformách a šetření nejsou na místě (jakkoli reformy a šetření JSOU potřeba). Pokud chtějí něčeho docílit, těžko toho mohou dosáhnout čestným chováním nebo setrváváním na pozici pravdomluvných a pracovitých vzdělanců, když nepřítel už dávno pochopil, jak se to dělá. Každý se musí umět prodat i za cenu malého přikrášlení a to by zrovna pravicová strana, jako je ODS, už dávno měla vědět. Jinak je jako ti intelektuálové velkých myšlenek, které kritizuje prezident Klaus. A tímto nijak nemíním, že by ODS měla lhát nebo podvádět. Spíš jen skutečně jinak prezentovat, co dělá. A jsme zpátky u Macka. Lidé totiž jsou blbí, ale vědí, co chtějí a také co určitě nechtějí. I kdyby se slon postavil na hlavu.
Tak jsem se dnes dozvěděl, že nejmenovaný člověk z AuTecu zapomněl moje číslo, a proto mi nemohl dát vědět. Práci, kterou jsem tam měl zastávat, zase tolik nepotřebují. Bylo mi divné, že mne ujišťovali, že už ji generují :-) Omlouvám se tedy všem, komu jsem napovídal, že tam budu dělat. Říkám si, jsou věci, které by bylo lepší nezmiňovat - tím spíše, že jsem o tom tolika lidem zase nepovídal. Nakonec nemrzí mne, že nebudu praxi dělat tam, kde jsem se na to tolik těšil (najde se jiné místo), spíše lituji času, v němž jsem si myslel, že ji už konečně budu dělat. No budiž. Jsem přecejen stále malý Ládík. Nezbývá mi než si vysát čaj a vrátit se k tomu, co mne živí - bakalářské práci a dokončování Hájka. Už jen integrovat nějaký chytrý publishing engine a opravit chyby, na které mne upozornil Michal3c validátor :-)
Michél Matsura is the king of snails!!! The page will probably end as a victim of mindless deleting after this post :-)
Už jsem měl pocit, že existuje cosi jako strop návštěvnosti ze strany mého webhostingu. Ať je to jakýkoli týden, denní návštěvnost v podobě unikátních IP nepřekročila 32 kousků. Připíjím tedy na úspěch, tentokrát to bylo překvapivě více!
Dnes jsme s Martinem popíjeli pivo U Jelínků. Z klasických hospod je to jediná slušná (slušněobsluhová). Do stoupy se Zlatým tygrem a Rudolfínem!
Těším se na nové kolo, protože už je to jen otázka času. Truvativ Firex, Shimano Deore XT, SH M555, Xfusion O2, RS Duke XC... Hey you all, that's gonna work!
Letošní novinku Deep Purple s téměř zadumaným coverem lze vymezit jednoduše v několika bodech. Především se album téměř v ničem nepodobá poslednímu Bananas (a tudíž ani Prefect Strangers) - zvuk i melodie jsou sušší, hrudkovitější a nabízí se spíše srovnání s The Battle Rages On z roku 1993 (nebo s některými méně známými deskami z druhé poloviny 80. let). Nečekjte ale ani hard rock. Deska se vznáší více na klávesách než na ostré kytaře a bicích. Nelze si nakonec také nevšimnout jisté síly, která z desky vyzařuje - tak jako jsme Purple zažili naživo, sehrané a v dobré náladě - takoví jsou i zde. Jsem také dojmu, že kapela hraje tentokrát více harmonicky na celkový dojem, který pak stejně posluchače příjmně prostoupí. Zvukovému mixu alba rozhodně také nelze nic vytknout.
Zadumaná deska (která má 10 tracků a jedenáctý se jmenuje copyprotect) se vám možná zalíbí až po vícerém poslechu a rozhodně vás nestrhne všemožnými dojmy. Je méně přímočará a najdou se tu písně, které vůbec nemusely být (deska má nejistý nástup a fakt, že se naživo opakovaně hraje jen Wrong man, jisté váhání potvrzuje), přesto však spíše stojí za to ji vlastnit. Uděluji velmi dobré 3 z 5.
Creative Mediasource je přehrávač a organizér multumedií a různých devices od Creative. Až do nynějška jsem vlastnil pouze verzi 1, protože mi instalátor vytrvale tvrdil, že na svém počítači nemám žádné Creative produkty a tudíž odmítá instalovat (chyba, mám dokonce 2 registrované produkty: zvukovou kartu a přehrávač). Letos v létě však firma spustila službu autoupdate a ta proběhla bez problémů, takže mám konečně verzi 3.
Příliš jsem od toho nečekal, a tak jsem byl zprvu překvapen. Design nikterak nápaditý, ale přecejen o něco civilizovanější než předtím. Přibyly však pouze některé funkce, které jinde (iTunes, WinAmp) implementovali již dávno. Ovládání zůstalo stejně dřevní a navíc má přehrávač některé docela zásadní mouchy, např. řazení písniček v uložených playlistech.
Rozeznávat nové formáty se Mediasource taky nenaučilo a ani se učit nehodlá, takže se můžete alespoň z celého srdce zasmát nad Wma lossless. Rovněž všudepřítomné playlisty m3u (ani jiné cizí playlisty) jsou přehrávači cizí. Přibyl i konvertor formátů, želbohu umí opět pouze mp3 (pouze tu původní), wma a wav. I když je přehrávač skinovatelný, skrývá se pod tímto pouze výměna vzhledů, kterou známe z dřívějška.
Protože Creative vsadilo na neflexibilní Windowsovskou strategii, zcela zřetelně ztrácí oproti konkurenci. Řešení, která se v nové verzi objevila jsou polovičatá a nebo přináší další problémy. A to není příliš přívětivé pro potenciální uživatele. Z hlediska Creative je to sázka na potápějící se kolos. Firma má přitom jako značka daleko větší potenciál (její zařízení jsou známa nejvyšší kvalitou), padnul však za oběť nechytrému spojenectví. Přístup k zákazníkovi je i přes přívětivější zevnějšek Microsoftu velmi podobný, v čemž je právě zakopán pes. Zatímco Microsoft dělá středně kvalitní mainstreamové produkty a takto také ke kupujícímu přistupuje, Creative, které naproti tomu nabízí premiové výrobky a tudíž by také měl dělat obdobný marketing (protože, co je drahé, to je drahé), kopíruje jeho strategii "když ten náš formát není dobrý, stejně ho budeme všude cpát a nebudeme nic měnit".
Jediný klad takového programu je tedy kvalitní zvukový výstup, který na své průměrné věži neocením a spolupráce se zvukovou kartou (např. dálkové ovládání). I tak ale bude uživatel nucen spíše sáhnout po lepších organizérech, které jsou zadarmo a padnou jak rukavička: třeba iTunes nebo WinAmp. Problém totiž není v programu, který něco neumí - dnešní doba požaduje spíše programy, které jsou ochotné se rozšiřovat a učit - často bez přímého zásahu tvůrce.
Stránky Hájek se utěšeně rozrůstají. Připadám si skoro jako opravdový designér webu.
Kanadská whisky. Drsná jen pouze několik příznivců. Už první dvě písně jsou ale tak silné, že víme, co nás bude dále čekat. Neil Young se vrátil na novince ke countryrocku, aniž by ztratil cokoli z lesku, který měl již v 70. a 90. letech. Jediný rozdíl je, že se přizpůsobil. 70. a 90. léta byla zpěvná a hlas něžný až třaslavý. Dnes je Young drsný, mrazivý, až meditativní, vždy však procítěný a stále jen v minimalistické rovině, na kterou je posluchač zvyklý: několik akordů, bubny, baskytara, podbarvující klávesy a hlas, který nevtíravě vyzařuje něco babsky moudrého.
Jediné, co zklame, je provedení nahrávky. Basy jsou na tento druh muziky až vulgární (nejsou ani moc třeba), očekával bych spíše pevné středy. To však nemůže fanouškům Neila Younga zkazit dojem - uděluji proto 4 z 5. Nefanouškům toto album nedoporučuji, protože může připadat suché. I přesto zde však je cítit vyšší rozměr, než třeba v novém Claptonovi (moje kritika zde) nebo Rolling Stones (moje kritika zde), Neil Young totiž i po osobitém rockovém Greendale udržel formu a to bývá pro jiné umělce problém.
Nejmenovaný čtenář mého blogu se zeptal, kde lze nechat opravit Creative Nomad Jukebox. Pokud vím, Creative má jakési takési zastoupení v Bratislavě na Slovensku. Po osobní domluvě je teoreticky možné tam poškozený přístroj nějak oficiálně odeslat. Prakticky jsem to nezkoušel a třeba to teď již funguje úplně jinak.
Tak jako tak mne Creativní přehrávače zlobí. Například Zen Micro nebo novější Zen Sleek bych si koupil hned - cena je velmi dobrá, velikost i vzhled "k sežrání", nicméně podpora nových formátů už dnes dost pokulhává. Apple se sice také nehodlá přetrhnout, ale portfolio, které nabízí alespoň není zastaralé (což se o wavu, mp3 a wma u Creative nedá říct).
Pokud si nechci koupit iRiver, který rozhodně nikdy není k sežrání, ani Apple, který je zbytečně drahý, neexistuje cesta...
Kauza copy protect. Protože mi rukama proteče mnoho a mnoho audio cd, nutně jsem musel narazit rovněž na copy-protect. Ten poslední slibuje, že dokonce vůbec nepůjde přehrát na počítači. A ejhle! Vložím nové Deep Purple do mechaniky a Windows Media player 10 mi ihned nabídne "zkonvertovat do mp3". Je to ale svět - sám vrchní ochránce digitálních práv! Na obalu to musí zloděje nahrávek přímo bodnout do srdce: "Umělci umřou hlady, bude-li se ilegálně kopírovat cd". Mám cd bohužel naopak legálně, a proto je mi velmi líto, že umělci vyhazují peníze za takto nefunkční ochranu proti přehrávání na PC. Možná pak skutečně umřou hlady.
Michal Macura, legenda českého internetu, už zase nebloguje. Jaká škoda. Někdy by neuškodilo si uvědomit, na čem vlastně člověk stojí. Možná bych se pak taky smazal.
Vyšel nový Neil Young a prý má být stejně dobrý jako vždycky. Sestra jej bude nesnášet.
Víkendové kolování úžasné. Řítíte se lesem po barevném listí, barevné stromy nad vámi, draci na obloze, která se sune obrovskou rychlostí pryč od studeného severu. Je čas nakoupit teplé prádlo a uvařit čaj. Což mi připomíná, že náš radotínský bunkr začal topit (tedy my jsme se tak nad kalným burčákem dohodli).
Ve svém dejvickém bunkru jsem se na schůzi bytového družstva Buzulucká dozvěděl (a bylo to jednotně podpořeno), že moji východní legálně zde žijící nájemníci (rodina s dětmi, pán pracuje na pozvání pro Free Europe, veškeré podpisy jsem jim i sobě obstaral) jsou na úrovni feťáků z 5. patra, a proto bych měl neskromný nájem, který mi(!) odevzdávají, platit do kasy bytového družstva. Hlasování zabránila jen všeobecná neschopnost zvířátek v domečku se dohodnout. Tohle není socialistická země, tohle je komunistická země. Už aby byli u moci! Brrr!
I got the job!!! Budu dělat websites pro jednu firmu. Michal o nich prohlásil, že to chce ještě trochu zkušenosti a designérské jistoty, ale já to dám dohromady za každou cenu. Přeji pěkný pracovní týden a brzké uzdravení!
Snažím se sám sobě zdůvodnit vznik kanálu Čt24. Nerad věci zaštiťuji jen svým názorem, ale přesto si na to tentokrát troufnu. Začněme třeba tím, proč bych se na něj měl dívat? Matka příroda mne obdařila mimo češtinu znalostí dvou dalších jazyků, v nichž se vyskytují celodenní zpravodajství v daleko vyšší kvalitě s globálně daleko užitečnějšími informacemi (ono se toho v českém rybníčku zase tolik neurodí). Ostatně lidé, co znají více jazyků a vyhledávají informace, asi podobně jako já nesáhnou zrovna po českém vysílání. A pokud jsem starý, sedím celé dny u televize a prahnu po "zprávách", nejsem už trochu konzervativní, abych si pořizoval satelit nebo kabel? Nebo abych třeba vůbec přelaďoval na program, který neznám?
Celá věc jen dokazuje, jak funguje socialismus. Peníze, které od nás vyberou by vpodstatě vybírat nemuseli, ale když už se stalo, využijí je třeba i na něco hezkého. O tom, že Čt24 je hezká, není pochyb. Ale musela skutečně být?
Řeším také, jak vyrovnat hlasitost přehrávání mp3 v playlistu z různě hlasitých různých nahrávek. Nenapadá mne jiná varianta, než donutit majitele playlistu zakoupit si "schopnou" zvukovou kartu. Moji počítačově zdatní přátelé, nenapadá vás jednoduché řešení, které by běželo na Win98?
Nejsem tedy zrovna příznivcem hloupých vtípků, ale tohle je neuvěřitelně výmluvné. Kdyby aspoň Giuseppe nekoukal tak stupídně...
Zase jen ten rock'n'roll! ...přesto mu nelze upřít jisté kouzlo Rolling Stones. Říká se, že po Bridges to Babylon (1997) úroveň klesla, ale není to pravda. Uvedené album totiž nebylo pro Stones zcela typické, a tak, jak jej určitá skupina posluchačů vyzvedávala, mohla jej jiná oprávněně nesnášet. Konec konců, tak novátorské ani zábavné "Mosty" zase nebyly.
A Bigger Bang je návrat k hodnotám - stylem silně připomínající The Voodoo Lounge (1994) - koncepcí rovnoměrněji rozložené. Narozdíl od Voodoo totiž sice nezní tolik svěže, o to vyzrálejší však je a příjemně se poslouchá až do samého konce. Slyšíme bicí, slyšíme kytaru, slyšíme Jaggera - všechno jednoduše provedeno a na svém místě plyne vyrovnaně od první písně až do poslední. Jediné co postrádám, je nějaký hit. Streets of love a jiné písně nejsou špatné, ale hrát se budou spíše, protože jsou, než že by zbytek alba převyšovaly. I to však zase jen dokládá, že si muzikanti s chutí vyhráli a předkládají vyzrálý kousek, co dupe přímo od země, nebudeme-li tomu snad říkat "plochost", což je také jeden možný úhel pohledu.
Ač jsem vlastně (jako posluchač progresivní hudby) spíše zklamaný, protože třesk se nekoná, dávám v kontextu samotné kapely 4 z 5 (srovnávat Stones v kontextu současné hudby, snížím bez váhání na 3 z 5). Doporučuji spíše fanouškům samotné kapely.
Je to neuvěřitelné, ale kouzlo Bloggera a one-click-publishing systému dokázalo odčervenit i stránky poezie Redroom Ondřeje Lipára. Jak jsme kdysi napsali na Letci, červená Redroomu technicky poněkud zarezla. Nyní je tedy opět formálně svěží, ale není tak docela červená. Doufám tedy, že ryze bloggerská forma nenahryže obsah. Přeji hodně přístupů.
Nahrál neuvěřitelně špatné album (třeba nebrat doslovně), ale vlastně jen tak, jak jsme to od něj čekali. Z pohledu posluchače blues a rocku se musím jen lehce pousmát a souhlasit, z pohledu posluchače Claptona písničkáře mne to jen těžko překvapí.
Clapton svou porci "vážné hudby" odehrál v bluesrockovém Me & Mr. Johnson (2004), a tak se tento rok mohl opět věnovat svému druhému hlavnímu žánru - písničkářství. Nové album pak není tak špatné, jak by se zdálo, i když ve srovnání s Reptile (2001) obstojí jen těžko. Hudebně si bere nejvíce právě z Reptile, leč v méně okázalé formě. Žádné bluesové inspirace zde ale nehledejte, dočkáte se totiž spíše (s jistou nadsázkou) reggae. Také se netřeste na výraznou precizní kytarovou práci - sóla zde spíše ustupují celkovému klidu a pohodě, kterou album nakonec znatelně vyzařuje. Ale to už je právě silná stránka této nahrávky: i přes všechnu kritiku se posluchač potěší celkovou propracovaností nahrávky. Pod slovy Eric Clapton se totiž skrývá sehraný band, jehož vyladěná muzika, jak je to u starších muzikantů zvykem, nerušeně bez výkyvů odtéká korytem všestranné profesionální péče.
Velmi podobná jsou nakonec i některá alba ze 70. let (leč šitá více hrokou jehlou), často vás napadne, že tak někdy vyznívá třeba současný Joe Cocker. Protože Claptonova originalita však netkví v mdlém hlase, bude se běžný posluchač nudit. Chybí zde totiž dvě hlavní ingredience alespoň ve stopovém množství: otisky blues a sólová kytara. Vznikla tedy nikterak převratná optimistická hudební kulisa ne nepodobná popu. Uděluji dobře míněných 2 z 5. Pokud bych ovšem srovnával více Claptona s Claptonem, udělím vrchovaté 3 z 5.
Tak jak to má být - forma má přednost před obsahem. Proto jsem založil novou Flickr skupinu o Praze, kam jsou zvány všechny fotky, které chtějí vidět téma Praha z té originálnější NEmomentkové strany. Dokonce nemíním vyhazovat ani fotky, které s Prahou souvisí jen velmi zprostředkovaně (tedy nejsou úplně tématické). Jde tedy o to vidět Prahu krásně, nikoli krásnou. Účelem je rovněž vyzvednout starší dobré fotografie.
Tak nějak je to ale s celým Flickrem. Pokud je fotka v jakémkoli streamu (ať už group nebo jen user) na jiné než 1. nebo 2. pozici, je automaticky takřka zapomenuta. Důležité je totiž množství a průtok. Nedělám si iluze, že by bylo možné něco změnit, nicméně fotíme pro focení samotné, ne pro photostream, ne?
Také se šušká, že Poietikon 15 je na cestě. Je to ale teprve první šuškání, takže dříve než v prosinci se on-line neobjeví. Nechcete nám třeba poslat něco pěkného jako příspěvek?
Hlas moře. Báječný delikátní film - nelze než doporučit. Dvě hodiny absolutní empatie a nekonečného smutku. Nedoporučuji ovšem psychopatům a sebevrahům.
Pod odkazem najdete nový ošklivý Irisbus Citelis, který bude Praha možná rovněž nakupovat po svém roce abstinování bez nových autobusů. A tak vzpomínám na starou dobrou Avii, které Daewoo na staré budce ze 70. let kreslilo tak originální moderní masky, až si takovou kuriozitu lidé skoro přestali kupovat. Nakonec jim to ale došlo. Citelis je totiž klasická nízkopodlažní Agora (docela nadčasová a pohledná), na kterou jakýsi nešikovný uchylák nakreslil nějaké klikyháky.
Zajímalo by mne tedy, zda novým velmi pěkným tramvajím od Porsche, které budou teprve od roku 2006 podstupovat zkoušky, a u kterých lze tedy seriózně pochybovat o skutečném datu zařazení do provozu, hodlají sekundovat touhle "přestavěnou parádou", jejíž cena je srovnatelná s jinými normálními autobusy, nebo zda začnou kupovat jiné normální autobusy. Jistě - chápu důvody: TrucBus Citelis bude vyžadovat pouze úplně stejné provozní podmínky. Ale co naplat, nelíbí se mi ani trochu.
I pro ty, kteří tramvajkám příliš neholdují, doporučuji galerii na serveru Pražské tramvaje. Takový unikát jako vůz T1 ve své původní podobě se v ulicích hnedtak nevidí. Přitom je to (s jistou nadsázkou, samozřejmě) stejný typ tramvaje, jakým se vozíme dnes. Jen má místo 40 let věku svých úctyhodných 50. Je to i zajímavá ukázka, jak může vypadat z americké tramvaje PCC (30. léta) vycházející vozidlo: dnešní "staré" tramvaje vs. "tehdy převratná" T1. Neberte to jako jedovatost - s tím pochopitelným finančním minimem, co si pražské MHD musí vystačit, je dnešní vozový park téměř obdivuhodný. I přesto je to srovnání slaďoučké.
Zítra se konečně zase jednou pomazlím se zkouškou ze statistiky. Připíjím tedy na dobrý boj!
Je to neuvěřitelné! Když jakýsi americký pilot podlétává v nadzvukovém letadle lanovku a strhne ji, není se ještě čemu divit. Ale když vrtulníky tahají betonové kvádry a jednomu z nich se takový kvádr uvolní, shodí kabinku tak, že vypadnou lidi ještě z několika dalších kabinek a mnoho jich umře, musí to být buďto hořký vtip a nebo strašná náhoda. No vemte si, kolik je v Alpách místa, kudy se takové kvádry dají transportovat a ve vzduchu tuplem. Tak zbytečně mrtvých lidí je mi moc líto a doufám, že z tohohle někdo vyvázne s pěknou odpovědností. Takový incident totiž popírá výrok: "To je nepravděpodobné." A pak vemte si, že půjdete po lesní cestě, kde před pěti lety na někoho spadla družice s tím, že vám se taková pitomost snad nestane, a on na vás zrovna spadne raketoplán. Za všechny ty mrtvé, sejměte ty odpovědné.
Jeden server o tramvajích celkem slušně zmínil problém s bezdomovci, který s příchodem podzima začne být opět aktuální. Jenom těžko se s tím asi něco natropí. Spíš bych si rád plivnul na ty, co mi vyčitají, že pobyt v čekárnách a na sedadlech MHD těmhle (při vší úctě) humusákům rovněž vyčítám. Ti lidé trvale porušují přepravní řád hned v několika bodech. Mají snad dostat výjimku, protože jsou oškliví? Někdy si ráno taky úplně dobře nepřipadám, ale nikdo mě do tramvaje zadarmo nepustí, natož abych "svým znečištěním nebo páchnoucím oděvem" obtěžoval ostatní cestující. Bylo by zajímavé vědět, jak to řeší v chytrém západním zahraničí.
Správný, logický a spravedlivý postup (který opřecitlivělému středoevropanovi přijde drastický) by byl za velké peníze bezdomovce nekompromisně vyhazovat na chodník, čímž by přestalo docházet k porušování přepravního řádu a tedy zákona. Tam by buď všichni umřeli mrazem, začali něco dělat a nebo by se někdo pídil po příčinách. On totiž takový bezdomovec není vždycky oběť (mnoho jejich příběhů jsem už slyšel/četl). Žádnou etablovanou sociální pomoc nečeká, a proto mu pomoci nelze. Stává se z něj škůdce, který dobře zajištěným lidem s měkkým srdcem připadá díky zjevu jako chudáček, nicméně problém začíná u něj samotného především a dosahuje třeba až do momentu, kdy zaútočí na záchrannou službu. Chápu, že teď s tím bohužel nelze nic dělat (převychovací domy pro bezdomovce asi těžko), protože existují společenská témata s vyšší prioritou, a tak jen čuchejme, čuchejme z plných plic, milí spoluobčané a nebo se snažme, ať máme všichni brzy vlastní osobní automobil a nemusíme jezdit se sockou "sockou" (to nás totiž bude ve výsledku stát méně peněz) - stát zruší část MHD a to, které zbyde, nebude již těžké za menší peníz uhlídat.
Žaludek už pomalu přstává dělat veletoče (ostatně nedávno jsem si dal pochoutkový salát), stránky statistiky se pomalu valí a člověk se i občas zakouká do toho, co se doma děje. To tuhle náš premiér zase pronesl (jen jednou se zakoktal), že by stálo za to oživit značku ČekoslowáKYJa. Asi by se to nemělo brát moc vážně, nicméně tento prakticky neproveditelný čin v podobě nekomplikovaného výroku jistě v mnoha jednodušších lidech zakořenil touhu, aby nám, tj. nám všem :-(, tenhle socialistický kretén přerozdělovač vládnul další volební období.
A pro připomenutí starší výrok vola s pindíkem vedle nosu: "Tu a tam se stane, že někam pospíchám. Pracuji ve prospěch občanů této země. To není zhovadilá potřeba, že bych byl nějaký kapitalista, který potřebuje zvýšit svůj firemní profit."
Nějak mne mrzí, že pořád ještě nepracujeme na Poietikonu 15. Ale přiznávám, že už jsem na to předevčírem (celkem jednou) pomyslel. Hraji si teď s myšlenkou podcastingu (tj. zkouším mikrofon Yamaha)... tak snad brzy, protože nějaké příspěvky (dokonce i) máme a je dost mrzuté, že Poietikon tak zapadá prachem, protože některé hlody stály opravdu za přečtení.
Těšíme se na nového Claptona a Rolling Stones - hned po zkoušce! Mňam.
Věřte tomu nebo ne, Michal Macura zase bloguje. Vypadá to, že použil template Bloggeru (tak jako třeba já) a ještě navíc voní espressem. Nezbývá mi tedy než mu popřát mnoho úspěchů a nevyhasínajícího entuziazmu, když třeba občas NEbude čas zajít na kávu.
Včera jsem se vrátil z kol na Lipně. O výkonech tentokrát nebudu hovořit. Rád bych se ale zmínil o faktoru vlastní nenažranosti a faktoru přemaštěné rozvařené buranské stravy určené rakouským spoluobčanům, jejichž kombinace dokázala již pod dvou dnech přivodit kolaps mého žaludku navyklého na italskou kuchyni. Inu špatně se to jezdí bez nových dávek energie. Ono je to tam ale těžké, když není rýže na rizoto a na těstoviny je nejlepší kečup. I tak to stálo zato - i kdyby jen kvůli lidem, kolům a krajině. Uznávám však tímto, že jádro pudla je ve mne (jsem totiž pudl a nebo jsem zase něco špatného snědl).
7.9. opakuji zkoušku ze statistiky na VŠE (ano, takový jsem břídil). Nezbývá mi tedy než se na necelý týden zavřít do místnosti a dostat do sebe to nejlepší. Snad to přežiju. To takový Michal D. už to má za sebou. Blahopřejme...
Odjíždím na kolo na Lipno. Mějte se tu hezky!
Společnost Bratří Čapků pořádá dnes historický večer Ach ta 30. léta s rovněž historickým autobusem Na Strži u Dobříše, tak neváhejte a historický oblek s sebou!
Nejprve jeden hezký link.
Možná je to úsměvné. Ještě bych raději pro zasmání připomněl, jaký nám vládne vůl. Začnu jedním výrokem premiéra Paroubka, který již dávno znáte, ale který by se měl všem blbečkům v téhle zemi připomínat přibližně každý sudý den v týdnu: "Tu a tam se stane, že někam pospíchám. Pracuji ve prospěch občanů této země. To není zhovadilá potřeba, že bych byl nějaký kapitalista, který potřebuje zvýšit svůj firemní profit." Je třeba uvědomit si, že dokud tady nebude zase komunismus, jsme všichni kapitalisti a musíme dělat "profit", protože jinak umřeme hlady. Nic mezi tím už neexistuje. Jsou jen komunisti, a pak kapitalisti špatní lidé a kapitalisti dobří lidé.
Jinými slovy (a to je to, co nechápu): Jste li tzv. "socialista" (nebo "sociálně smýšlející občan"), pořád ještě jste "nějaký kapitalista" a musíte se chovat zhovadile tak, aby kapitalismus buď úplně zaniknul a nebo naopak prosperoval. Tohle by měla lidem vysvětlovat především sama slizská ČSSD.
A vůbec, jaký nám to předsedá LOSER, že si dovoluje takové věci říkat? Chlap, který je tlustý, zpocený, ošklivý, má ošklivou manželku, sám je tupý a neumí plynule promluvit, není se schopný vypořádat se svým ohavným pumprdlíkem vedle nosu, ale zato se všude vehementně cpe. Je vidět, že ničeho v životě nedokázal (ani odstranit tu bradavici), jedině se chytit jako klíště našich peněz/svého koryta. Navíc znesvěcuje aplikovanou vědu ekonomii, protože většina blbečků v tomhle státě nedávala ve škole pozor, jak jednoduše to v ní chodí.
Update: I když to v současnosti, po volbách, lehce pozbývá smyslu, můžete se proti "bratru Paroubkovi" podepsat zde.
V sobotu jsem jel na kole. Začalo pršet a terén se proměnil v extrémní. Roztrhl se mi řetěz, který měl najeto přesně polovinu své životnosti. Nový Shimano LX stojí 620kč + 70kč za montáž.
V neděli nám odstraňoval obrubníky u domu Ukrajinec, tentokrát dětský lékař. Za den opravdu tvrdé práce s těžkými kusy betonu, které znáte z našich ulic, si tenhle poměrně drobný chlapík vydělal 700kč a dostal stravu.
Kombinace obou věcí mě poměrně rozladila. Tím nechci revoltovat ani říct cokoli "jiného". Je to fakt. Je to nepoměr v případě, že by pan Ukrajinec chtěl jezdit na kole s komponenty Shimano Deore LX. Co z toho tedy plyne za ponaučení? Když ti déšť a bahno rozhasí přehazovačku, neříkej si, že domů už je to jenom kousek. Ale už aspoň vím, jak se tahle věc seřizuje.
Fotky z Provence na Flickru přibývají, jsou tagged Provence.
Blog Michala Macury se místo nových příspěvků pozměnil designově (a to vždycky skřípe). Nejdřív jsem ke svému tupému úžasu jen myslel, že se "nějak ztratil" css soubor. Pak jsem ale pochopil, že tenhle přechod od vybroušeného designu k mamutismu je nevratný. Škoda.
Jako redaktorovi revue mi přísluší důležité poslání, v němž se ukazuje můj absolutně vytříbený vkus, v hodnocení excelující šarm a hvězd se dotýkající inteligence - cenzorování tvorby, která přichází mailem, aby byla zveřejněna v dalším čísle Poietikonu. Bylo by neslušné zveřejňovat, kolik jí celkem chodí. Naproti tomu je třeba podotknout, že 90% (bohužel, ale opravdu bohužel) končí v koši.
A jak tak ty "stohy" orlím pohledem pročítám, přičemž si mnu svou takřka antickou bradu nebo opírám svou oduševněle klenutou tvář o dlaň, často myslím, jaký jsem byl sám, když jsem takhle psal poezii. Ne náhodou většinu těch mně odevzdaných tvorečků zcela bez ironie obdivuji. Buďto mají talent a nebo na sobě pracují, ale je velmi naplňující číst si, jak často poměrně hezky (leč nezrale) pracují s formou. Má to však háček: většině takových básní chybí autorský jazyk, který nelze vytvořit rutinou, ale jistou formou usedlosti. A o jazyku nehovořím jako o přidané hodnotě - hovořím o jeho nepřítomnosti jako o "ubrané hodnotě". Jazyk pro mne souvisí také s tématem, schopností prezentovat prožitek.
Marně tedy tápu, jestli nejsem příliš zachmuřeně zakoukaný vprostřed svých hodnot. Třeba bych měl připustit báseň formy, třeba nemůžu od přispěvovatelů z internetu očekávat opravdové zpěvy, skloubení formy s obsahem, někde prostě musí nakonec být bílo. Možná totiž hodnotím báseň, kterou bych chtěl napsat já a kterou jsem nikdy nenapsal pro nedostatek formy a disciplíny a kterou oni také nikdy nemohou napsat, protože jim chybí můj jazyk (tím nechci tvrdit, že na poezii mám - spíše naopak).
Nakonec zpátky k věci: Ještě se nedostal nakonec a už teď císaře bolí u srdce, že další autorku (pozor, jedná se o dlouhý "doc" dokument) na smrt pošle. Posuďte sami: váhám. Váhám. Někde jsem si jistý, že neprojde, někde pochybuji. Je tady nějaký jiný důvod ji nepublikovat než osobní pocit?
Třetí část kýčovitého příběhu o CzechTechu psát nebudu, protože mi došlo, že jsme všichni na stejné lodi. Takhle to vypadá, když množství drobných technických chyb s přehledem zastíní jinak oprávněný policejní zásah - bohužel taktéž oprávněně.
Rovněž bych se měl omluvit všem vláčkařům, nenapravitelným uctívačům Lenina. Takhle to vypadá, když člověk někoho soudí s horkou hlavou. Je to vlastně podobné jako jeden opravdu nepovedený spor Jiřího Reflex Doležala o Mozillu Firefox. My, co máme rádi Microsoft a přesto používáme Firefox, protože je objektivně o trošku lepší než Explorer, můžeme jen udiveně kroutit hlavou, co vše nevypadne z pera jinak inteligentního publicisty, když se mu hlava trochu zahřeje.
S těmi vláčky se to má jinak. Možná je nějaký objektivní "dostatečně železniční" důvod, proč by měla na uvedeném rychlíku jezdit stará křuska. Tomu já nerozumím, ale vidím to z pohledu cestujícího, který o takové věci bohužel nemá možnost rozhodnout a bude tudíž nejvíc bit, a který by zcela jistě objektivně zvolil krásné klimatizované Desiro s mnohem lepšími službami. Tam, kde není konkurence, o což přesně v případě železnice jde (ač se zde nejedná o přirozený monopol ani o síťové odvětví), rozhodují boužel právě vláčkaři. A ti mají své objektivní důvody. Jistě - už jsme u toho - tak proč do toho tedy nekvalifikovaně mluvím? Je to protože i když si s vláčky jenom hrajeme, děláme to stále ještě pro cestujícího. Doufám tedy, že Desiro opravdu dostane jasnou přednost v jízdě, a nebude to tak "na hraně" (navíc na hraně a lépe pro starou "křusku") jako v oné anketě.
Update: Fotky z Provence uploaduji postupně. Vždy jsou však "tagged" Provence a shlédnout je můžete zde, ev. později, zařazené do setu Wanderlust společně s Míšní a Bormiem.
Uf! Provence byla strhující všemi směry. Neopomenu na Flickr umístit ryze dokumentární fotky, ale ještě nejdřív tady chvilku nebudu. Od pondělka se na vás těším v Praze!
Milí Mufíci. Odjíždím na týden s rodiči do Provence. Pro ty "některé" (kterých je dost) musím zdůraznit, že Provence neznamená Azurové pobřeží. K vidění je tam toho daleko více a to především ve vnitrozemí. Azurové pobřeží tvoří bez nadsázky jen 1/100 téhle nádhery (a často se do Provence ani nepočítá). Mrzuté na celé věci je, že mi ujede kondice na kole a o lezení ani nemluvě. Dobré na tom je, že přestanu mít 71kg. Na zkoušku jsem se toho taky mnoho nenaučil... no prostě.
Třetí část příběhu teď psát nebudu, protože není mnoho času. Nebudte o ni ale - "s křížkem po funuse" - nikterak ošizeni.
Proboha! Všichni železničáři a vláčkaři si zřejmě v mrzuté romantice a zarezlosti na Českých dráhách libují. Ať je všechno při starém! (Ať žije soudruh Lenin!) Anketu na nejmenovaných železničních stránkách, jejíž zadání znělo, zda by na trati mezi Pardubicemi preferovali soupravu taženou motorovým vozem 854 ČD (pro ilustraci foto přímo ze stránek zde) nebo soukromou jednotkou Desiro firmy Connex (třeba zde), v zemi, která volí socialisty, a kde si voliči myslí, že státní rozpočet sesílá pánbůh, samozřejmě vyhrála stará šunka Českých drah (i když zrekonstruovaná). Je v tom závist, zášť nebo nějaké osobní problémy? A co takhle si přestat hrát a vyrůst? :-(
Pro ty, kteří nevědí, jde o následující problém.
Nepochybně měl policejní zásah proti Czechteku chyby a v mnohém byl neadekvátní. Mám tu i přesto druhou část našeho kýčovitého příběhu. Vedle pana Hroudka, kterému minulý rok technaři poškodili zahrádku, bydlel ještě pan Vláďa. Po nemilé zkušenosti si už tento rok chtěla média i policie dát pozor. Jenže party se už znovu nekonala u pana Stanislava. A nikdo ani nevěděl, kde vlastně. Pan Hroudek si tedy nechal vrata opět otevřená, zahrada už mu díky nemalým výdajům znovu vykvetla. Pak policisté dostali echo, že se party začala na pozemku pana Vládi. Opět se hlučilo, podupalo, tančilo a drogovalo a opět to odnesl i pan Hroudek. Policisté ale příliš nevěděli, co vlastně dělat, a tak se jen postavili na ulici a hloupě koukali. Přijeli přecejen trochu pozdě a z pozemku pana Hroudka (i když měl stále otevřeno a na zahradě plno nechtěných technařů) trochu respekt. Hledali, komu mají megafonem říct, že se takové věci nedělají, protože jsou nezákonné, ale všichni jen ukazovali vztyčený prostředník (jako že jsou free) a plazili jazyky. A lidé na to koukali v televizi a zlobili se, jak to jen může projít. A tak se pan Hroudek i někteří jeho dobří sousedé dopálili a začali si stěžovat. Také televize se stále zlobila moc a moc, a tak se policisté červenali a museli říkat, že to bylo pod kontrolou. No a lidé to viděli v televizi a kradli a jezdili na červenou, protože policisté jsou hodní a nechají na sebe vztyčovat prostředníky a jen tak se očůratávat. Pan Hroudek měl zase smůlu, alespoň policjní ředitel však dostal doma vyhubováno a nesměl si odpoledne jít ven hrát s klukama.
No vida a už se nám trhají první řetězce. Ahold (Albert + Hypernova) spolkl Julius Meinl. Převeliká škoda, Meinl pro mne byl kus starého světa vonícího kávou a dřevěnými přepravkami a i když dnes už neměl pranic co nabídnout, po revoluci to bylo jedno z prvních kvalitních lahůdkářství, které nás učilo labužničit. S příchodem hypermarketů se Meinlovy ceny samozřejmě staly poněkud nelákavé. Škoda, že jej přejal zrovna mizerný Albert. Všichni zaměstnanci Bývalého JM budou muset podstoupit kurzy arogance, neochoty (tak jako již dávno zaměstnanci Albertu) a slovenštiny/ukrajinštiny (aby jim nebylo rozumět, když po nich něco chcete) a do logistiky zavedou program na stornování dodávek rychlobrátkového (rozuměj potřebného) zboží. Věřte mi - všude kde bydlím je nějaký ten Albert, jehož značka u mne vzbuzuje krajní nechuť. Ono už to jméno je pitomé, co bysme si říkali...
Povím vám jeden kýčovitý příběh, tedy alespoň jeho první část. Byli dva neobyčejní sousedé, Stanislav a Hroudek, a ti měli oba své domky na oplocených zahrádkách vedle sebe. Ve vesnici byl klid a tak soused Hroudek, i přestože měl zahradu plnou květů, nechával svá velká vrata dokořán otevřena, aby jeho starý kocour mohl lépe domů, či sousedé poklábosit. Jednoho dne se soused Stanislav rozhodl uspořádat na své zahradě, kde byl jen trávník a starý strom, technoparty s drogami a pivem - obojí bylo trestné. Přijela aparatůra až z Francie a hromada hodně přerostlých výrostků s odredovanými hlavami a krhavýma očima a začalo trsat. A protože to bylo všechno jen za nájem jedné zahrady, jezdili další a další výrostci a výrostky. Jenže už nebylo dost místa na Stanislavově zahrádce, a tak výrostci přišli na to, že u souseda Hroudka je odemčeno a taky dost místa a že se pokusí dávat pozor, aby mu nepodupali kytky, když si jdou jenom zatancovat. Jenže drogy a chlast udělaly své a Hroudek se smutnou pochodil. Proč mu Stanislav o ničem neřekl? Proč mu částečně neproplatil škody? Proč tam po sobě výrostci neuklidili? A kdo mu nahradí krásu květin? A co jeho bolení hlavy z rámusu? A co špína na ulici před oběma domy? Byl naStanislava i dobrotivé výrostky rozezlený, a pak také sám na sebe, že nezavolal policii včas. Proto zavolal aspoň do televize a ta se na policii moc zlobila. Moc a moc. A hledala na ní moc a moc chyb. Volala, aby padaly hlavy. Pokračování příště.
Včera jsem byl u Crocodile Boulevard na bagetě. Já hlupák, že jsem to zkusil až teď! Po některých zážitcích z McDonald's rozhodně doporučuji - podporujete tím ryze českou firmu! PS Prý se chystá další bagetárna ve Vodičkově. Doufám, že s cenami již nahoru nepůjdou.
Tohle je ale horkokrevné přešlapování! Nikdo by nečekal, že po debutu De-loused in the Comatorium (2003) tahle skupina rovnou začne hrát Pink Floydy. Pokud jste počítali, že něco zůstalo na nové desce stejně, jste na omylu. Tihle chlapíci mají v sobě víc, než dávají poslechnout. Můžete to odkrýt množstvím pozornosti, kterou věnujete třeba klasické hudbě. Možná tu nejde až tolik o prolínání melodií, jako spíše o precizní členitou výstavbu, psychedelická intermezza ap.
Hudebním stylem není nahrávka daleko od pinkfloydovského Piper at the gates of the dawn, Meddle nebo A Saucerful of Secrets či od The Power to Believe od King Crimson (MV však nejsou takoví novátoři), i když tím nějak nechci upírat The Mars Volta osobitost, přinejmenším na nepřekonatelné baladické skladbě The Widow a L'via L'Viaquez, kde dokonce metal střídá latinské pasáže. Hudba vychází z temného intermezza, napíná vás, naznačuje melodii, a pak se ve výrazném vyvrcholení vrhne zcela jinam a zpět upadá do pekelných zvuků, aby se mohla znovu vzepnout, přičemž vás stále nechává na pochybách, zda jste něco z toho neslyšeli již na začátku, a pak vás ujišťuje návratem do již vyhřátých dějů a záhybů.
Co snad trochu zarazí je dnešní utíkání od líbivých motivů (což s progrockem 70. let nekoresponduje). Kdykoli (až na výjimky) narazíte na silnější motiv, bývá utnut útěkem do méně srozumitelných krajin. Přesto však nelze říct, že by tito umělci neměli svoje řemeslo pevně pod kontrolou. Proto mám trochu podezření, že "dnes se melodie nenosí, protože nevypadá dost inteligentně". Ale nebojte, melodií i úvah naleznete na Francis the Mute i tak dostatek, proto dávám 4 z 5.
Předkládám pouze několik důvodů, proč bychom měli být za zásah naší policie vděční:
Legalita a legitimita
Nejsem sice právník, ale tuším, že existuje jistá legitimita a legalita chování, norem, zákonů ap. Co je legální, odpovídá platným zákonům. Co je legitimní, odpovídá lidskému cítění a logice věci. Mělo by být usilováno o maximální souzvuk těchto pojmů ve skutečném životě, aby mohl zákon být respektován. Zásah policie v západních Čechách byl bohužel legální. Dle právních posudků rozloha pzemku neodpovídala velikosti akce (došlo by tedy k narušení na jiných pozemcích) a ač vstup na tento pozemek byl oprávněný, nebylo tomu tak za tímto účelem v takovém množství. Chování účastníků (potažmo pořadatele) tedy bylo naproti tomu ilegální. Zásah byl i legitimní. Kde je obcházen zákon díky jeho zkreslování, může být aplikován jiný zákon také pouze zkresleně (a rovněž tedy stále legálně) i policií. Oko za oko, zub za zub. Dvojnásob to platí, pokud policie obhajuje zároveň též respektování zákonů (a práv na ochranu majetku ap.). Alespoň si návštěvníci z celé Evropy nebudou napříště dělat zrovna z našeho státu blbečky. Jakkoli se na zásahu budou nyní hledat chyby (vždy se nějaké drobné najdou a nafouknou), byl zásah "více než" legitimní (byl totiž příkladný pro příště) a o jeho holém smyslu není pochyb. Kdyby policie zůstala opět nečinná, zlomilo by to důvěru občanů i ve velmi banální skutečnosti garantované zákonem.
Každá sranda něco stojí.
Je zcela normální, že pokud chci něco dělat nebo se nějak bavit, musím za to zaplatit. Když si chci poslechnout hudbu, musím vynaložit náklady, abych ji získal. Když chci jít do parku, musím platit jeho údržbu ze svých daní. Účastníci CzechTeku neplatí nic a ještě jen velmi sporně nahradí škody, které přímo způsobili. Tak to prostě nejde, protože nikdo není povinen tolerovat cizí zábavu na svůj účet. Pokud se člověk narodí nebo jinak vstoupí na české území, zavazuje se také mlčky respektovat ocenění hodnot peněžní formou. Nelíbí-li se mu to, může zemi opustit. Ale nyní: co třeba kdyby party byla legální, platil se vstup a pořadatelé najali více pozemků? Vznikal by sice stále hluk, ale zásah policie by již bylo těžké uznat za legitimní. Jistě by bylo jednodušší odpad odklidit a také by neexistoval důvod pro provokativní mediální pranýřování v okurkové sezóně. O důvod více pro zábavu.
Alternativní chování není důvodem.
A už vůbec CzechTech neospravedlňuje. Pan Slavík v sobotní MF DNES bezostyšně tvrdí, že alternativní myšlení mladých a novost je jen těžko přijímána těmi starými. Že se tito alternatývci snaží odpoutat od současného establishmentu. Tímto však nadhled ani empatii příliš neprojevil. Jistě. Mají na své názory a činy právo. Bohužel však jsou jisté hodnoty, které jsou nezpochybnitelné - jako třeba, že jsme všichni lidé. A co víc: bohužel máme demokratický stát, kde platí, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jedince jiného. Nebo třeba, že zákony platí i pro cizince stejně. Narození se v ČR nás mlčky zavazuje k respektování jejích zákonů, jakkoli je to nepříjemné a málo "free". Navíc se tomu nelze vyhnout. Nikde však není psáno, že je třeba vázat se na ekonomický a marketingový establishment. Když pořadatelé vyhoví poměrně benevolentním zákonům, mohou si si pak již dělat, cokoli chtějí a nikoho nemusí o nic prosit - rozhodně ne o názory nebo komerční podporu.
V tomto případě je však také značně mrzuté, že nejde o asertivní vyznávání vlastních hodnot, ale jistý způsob revolty. Vzkaz technařů totiž bohužel rozhodně nezní: "Nechte nás tančit, máme všichni své starosti (nebo práva a povinnosti)." Jejich vzkazu chybí odpovědnost, pokora, respekt k "nepříteli" a elementární slušnost. Asertivita totiž značně souvisí s legitimními a demokratickými přístupy a smýšlením, jaké bylo již popsáno výše a vzkaz "Tančíme . Tolerujte nás, my tu prostě jsme a serem na všechno, co jste si tu 15 let uzákoňovali," skutečně nesedí - jakkoli by asi tvrdili, že jejich vzkaz je "svoboda". Na jejich obhajobu snad musím dodat, že jejich úmysl je spíše dobrý, ač koliduje s výše uvedeným. Je to asi jako dobře míněná vražda - opět bohužel.
Pokud se to všechno ale účastníkům nelíbí, můžou stupídně juchat v jiné zemi, kde jim to třeba dovolí (checht). Těžko ji ale asi budou mezi těmi vyspělými hledat.
Pearly od Rock Pillars, sedák, HMS, kalhoty Ocún, v nejbližší době prsák... a je to všechno k něčemu? Lezu pořád stejně, ba dokonce možná hůř, protože noha musí nejprve zvětšit lezečky a lezečky zase zmenšit nohu.
I přesto mám z lezení daleko větší radost a to je asi důležité.
Protože jsem si Bahn za celých těch několik let, co si s ním ve volných chvílích hraji, nekoupil, rozhodl jsem se z úplně minimálního množství slušnosti existující verzi Prahy pro rok 2005 nezveřejnit. Ani napříště s koupí zřejmě nebudu spěchat, právě jsem si (raději) koupil mj. nové lezky Pearl od Rock Pillars a ty vzhledem ke kvalitě pochopitelně nejsou zrovna levné. Lepší sportovat než klikat do počítače na umělé tramvajky.
Anonymní příznivce Prahy (kterých je víc než dost) však můžu alespoň natěšit: simulace se rozrostla všemi směry, nádraží byla přestavěna dle skutečnosti, přibyla uliční síť v některých částech centra (čímž došlo k připodobnění "mapě"). Takřka všechny autobusy i tramvaje jsem provedl do detailu v zoomu 2, dokreslil jsem vodní plochy a parky na území města a někde i mimo. Jsou zachyceny také všechny dlouhodobé stavby a uzavírky, o nichž (něco) vím. Vesměs však došlo k doladěním, která jsou na první pohled těžko povšimnutelná.
Teroristické útoky se stávají od 2001/09/11 předmětem odborných úvah desítek uznávaných politologů, sociologů a dalších. Vesměs se odvolávají na kulturní střety, střety hodnot, ev. na nerovný stav, který panuje mezi kulturami. Neubráním se malé hloupé schématizaci pustého laika. Mám pocit, že průměrný terorista je sice inteligentní, nicméně ne natolik schopný, aby filozoficky uvažoval o stavu své civilizace. Žádná "filozofická úvaha" by jej totiž nikdy nedovedla k tak hrůznému činu. Při použití rozumu (jakkoli zkresleného Koránem) nelze takto jednat. Terorismus pudí daleko aktuálnější a znatelně více přízemní témata, která jsou jako rozbuška daleko připustitelnější. Plyne z toho ale jedna věc: teroristický útok je vlastně drastickou odměnou za boj proti terorismu, za angažování se při ochraně a ucelování hodnot západního světa (jakkoli se nám média denně snaží tvrdit, že žádné nemáme). Pokud tedy Čechy "ten svůj" nedostanou, může to pouze znamenat, že příliš neschopně přešlapují, a nebo ještě nepřišel jejich čas.
Nemá cenu opakovat slova o zbabělosti a nízkosti teroristů. Dříve nebo později přijdou i sem. Nezbývá než tiše uctít památku těch, kteří padli za oběť vyústění toho nejhoršího, co v lidech je. A snad nám to dá zase na chvíli možnost uvědomit si, jak zbytečné jsou některé naše denní problémy ve světě, kde existují skutečné tragedie.
John Mayall je muzikant, který vždy vyžadoval alespoň skromnou dávku porozumění. Na klávesy mysticky a melodicky laděná bluesrocková deska Stories z roku 2002 vypadala, že tento kruh zbořila. Road dogs se však vrací zpět do zajetých kolejí. Album je bez emocí provedený mistrný bluesrockový amalgam, v němž uslyšíme jak klávesy, tak kytaru. Je oproštěno od melodických výkyvů, zůstvává tedy více ležet na rytmu. Příznivý velmi bluesový dojem vycházející přímo od kořenů (podpořený také velmi hutným zvukem) zkazí snad až poslední třetina, která stylově tápe. Od starého bluesmana, který je opět na muzikantském vrcholu, bych čekal více šamanství. Nicméně je nutné především pochválit: Road dogs jsou mistrovsky odvedená práce - především právě začátek desky nenechá posluchače na pochybách, že má v ruce geniální album a že Mayall stále roste. Uděluji 3 z 5.
But I do not. Unluckily she causes a very strong allergic reaction to me, what never happened by any of my cats before. I hope my nose and lungs are gonna adjust themselves to her fur soon, or else she is gonna have to return :-(
Nikdy by mne nenapadlo, že blog může být tolik užitečný. Diskuse nad hrozivým literárním serverem Epika pro něj sice zatím neměla žádný kladný přínos, ale je jen otázka času, než jeho webmasteři vystoupí ze svého zabednění a něco s tím udělají. A nebo taky ne, ale každopádně diskuse je to, co měl Letec za cíl, a tak je velmi příjemným obohacením.
Byl jsem jak utržený ze řetězu a fotil jsem a fotil. Lepší než se učit na statistiku, která bude zase "totální porod". Alespoň to bude poslední zkouška, kterou dělám tohle léto. Pondělí 20. června končím! Už se těším.
Update: Nová tramvaj pro Prahu s designem od Porsche se konečně trochu vybarvila, naleznete je na této stránce (rolujte až dolů). 8 kusů této tramvaje by měla Škoda dodat také do Wroclavi. Nepříjemný je fakt, že se jedná o zcela nové vozidlo, než byla slibovaná Vektra, která už jezdí v Plzni, takže musí proběhnout nová homolagce, veškeré zkoušky... a než se s ní svezem, všichni už dávno budeme mrtví :)
Divím se, kolik univerzálních viníků a kolik spolupůsobitelů tenhle problém zvaný D1 má. Důvodů je ale tolik, že se jen těžko ukazuje na toho správného ďáblíka. V dnešní MF DNES za to mohou pro změnu občanské iniciativy a ministři dopravy. Obojí je součást pravdy, ale je to jen další šťavnaté generování řádků, které nic nevyřeší. Problém, který může vyřešit Ministerstvo dopravy to sice je, ale protože vzhledem k financím (což je pochopitelné a tolerovatelné) hnedtak vyřešen nebude (nebýt občanských iniciativ by stejně nic tak low-priority, jako je R35, dosud neexistovalo), bylo by dobré začít u sebe.
Schválně: jezdíte vždycky "povolených" 145kmh, i když na to NEjsou podmínky? Dost pravděpodobně ano. Ona je totiž naše nejvyšší povolená rychlost v některých případech dost vysoká, nemluvě o zimních měsících v oblastech Vysočiny. Musím se přiznat, že já osobně mám občas potíže se krotit (zatím se nic nestalo, tak co by taky!) - a to jsem nejméně tak špatný řidič jako je většina z nás. Nabízím vám řešení: nekafrejte a berte si příklad z konformních Rakušanů, jezděte opatrně, přepravujte se a nezávoďte.
Mrzí mne jen, že mi asi málokdo dá zapravdu. Ve chvíli, kdy se můj národ (včetně mne) naučí jezdit rozumně, bude už také existovat dostatečná síť dálnic a mýtné pro kamiony a všichni si řeknou: No jo, tehdá pro nás stát prostě málo dělal! Beránku otřes se.
Po Plantově koncertu jsem se již hodně těšil na to, jaké bude nové album, a rozhodně nejsem zklamán. Plant je umělec, který s každým albem roste. Navíc se po každém úspěchu vrátí na zem a sestaví novou kapelu (nyní je to Strange Sensation) tak, aby se styl hudby příliš neopakoval. V novém počinu se ponořil do hloubky jako snad nikdy - něco, co bychom od zpěváka Led Zeppelin jen těžko očekávali, nicméně něco, co by se mělo právem uctívat. Pokud budete chtít Rearrangerovi porozumět v této plné hloubce, budete muset poslouchat.
Jediné, co zůstalo z poslední velmi dobré desky Dreamland, je exotické podbarvení. Dominance kytary se vytratila, více vstupuje plná basová linka, více bubny, vše se ale doplňuje. Do snu vás katapultuje přítomný arabský motiv, vkládaný sóly kláves nebo kytary, kdy zbytek nástrojů utichá. Magie obklopuje ale v podobě dalších motivů z jiných světů. Naproti tomu od obsahu nečekejte žádného Aqualunga, Plantovy texty jsou přímé. Mají však "háčky", za které se posluchač chytí. Vše je symbolicky kornované velmi dobrým cover art, které lze shlédnout na rovněž velmi dobrém webu.
Album je skvělým počinem této sezóny bez jakýchkoli rozporů nebo pochyb. Postrádá už jen osudovost, nadčasovost. Je však skutečně třeba ocenit chuť jít do nového živoucího pojetí - navíc tak skromným způsobem - a nesnažit se pouze vracet k Led Zeppelin a čerpat z jejich slávy. Doporučuji všem, kteří chtějí hudbu poslouchat, uděluji 4 z 5.
Jak jsem se těšil, až vyjde nová deska Dream Theater! A jak mají profesoři rocku ve zvyku, je pod hrubým povrchem opět plná rozčarovaných neurčitých jinotajů. Skrývá však také několik zklamání.
Octavariu sice znatelně chybí pevná ruka nebo stylová jednotící linie, ale není se čemu divit. Na sklonku podzima 2003 si kapela odskočila k žánrovému progmetalu a vydala řemeslně dokonale provedené album plné surové energie, takže návrat jinam se dal očekávat. Je ale poněkud nejednoznačný. Nová deska se rozpadá na dvě části: 24 minut dlouhou monstrózní (ne metalovou) skladbu Octavarium a na samotné album, které by se dalo dobře přirovnat k Falling into Infinity (1997). Obě části však tápají a zdají se být uměle prodloužené, čímž se rozmělňuje to dobré, co lze nabídnout. To, že se "album" v motivech opakuje je logické, už při pohledu na povedený cover a při zamyšlení se nad samotným názvem. Své si zde najdete, ale možná si kapela měla přiznat, že není v tvůrčí formě a spokojit se s 50 minutami hudby, dokázala by pak i po více než 10 letech znovu zcela nadchnout fanoušky.
Dlouhé Octavarium se nachází ve ZCELA nové poloze. Nejvíce připomíná Shine on you crazy diamond (1975) od Pink Floydů. První polovina vás bude FASCINOVAT: kapela citlivě rozpracovává a stupňuje melodický motiv, střídá barevné polohy a vůně žánrů. Druhá polovina vás zklame, protože nedokáže přidat ani ubrat energii, nedokáže sama sebe přetnout. Přestane být odměřená a jakkoli nutí posluchače se vznášet, v divanu to nikdy není ono. Místo prodlužování bych ocenil podbízivý fade-out, který úplně chybí (když už kapela nemusí skrývat, koho napodobuje, přímo se tu nabízí). Jakkoli je tedy Octavarium natažené, zdá se zároveň nedotažené a to je škoda. Snad příště.
DT zpytují sebe! Doporučuji spíše zarytým posluchačům progresivního rocku a na jazyku se mi dere slovo nuda, které ale není úplně na místě. Je to album, ke kterému je těžké najít si cestu. Dávám střízlivě "pěkné" 3 z 5.
Vsuvka: Přemýšlím, zda sem taková tvrzení patří, protože lidé poslouchají DT právě pro to, jací jsou. Nelze si nevšimnout, že stejně jako na Train of Thought (2003) a trochu také Six Degrees of Inner Turbulence (2002), i na albu Octavarium DT "přehrávají". Je to místy studená a bezemotivní exhibice s jistým výsledkem, i když odtržená od podlahy. Ale i proto je máme rádi, i proto jim říkáme "profesoři rocku" - to ale jen na okraj.
Update: Recenze Systematic Chaos (2007) je zde.
McDonald's byl vždycky učebnicovým příkladem, jak se má dělat franchizing, jak se vyváží podnikatelský koncept, a jak to přispívá k obdobně vysoké kvalitě po celém světě. Patřím spíše mezi příznivce této značky (se svou postavou si to můžu dovolit), takže mne zklamalo, jak probíhal pozdní páteční večer v restauraci na Andělu. Po příchodu byly velmi viditelně přeplné odkladače na tácky, záchod z poloviny zavřený, a celá jeho podlaha úplně mokrá (nespekuloval bych od čeho). Chyběly ubrousky, mýdlo, elektrický sušák na ruce nefungoval. V kuchyňském prostoru si obsluha navzájem sprostě nadávala tak nahlas, že jsem to slyšel až ke stolům a to trvalo asi 5 minut. Představte si ty trapné a omluvné pohledy obsluhy na kasách. Pak na sebe začali řvát dva dědci na výše uvedené toaletě a nikdo z personálu se neměl k tomu je zpacifikovat, až to musel udělat host, který šel na záchod. Mne napadá: Možná je to součást proklamované přeměny na alternativní salátové bistro.
Tak jsem dodělal zápočty (12 z 13 úspěšně) a rozhodl se udělat si pořádek ve svém i tak velmi spořádaném pokojíku. Skončil jsem úklidem počítače, kterému jsem to již dlouho sliboval. Jeho součástí byla aplikace antispyware. Sám jsem srdečně překvapen, kolik brouků různého druhu na mém počítači bylo, a jak je nuzné používat jenom jeden (třeba i kvalitní) spyware.
Pokud nevíte, co to je, můžete zůstat vklidu tak, jako předtím. Pro ty, co tušíte a nečetli třeba červnový PC World jste, můžu jen doporučit esa (mezi těmi od zadarmů): Microsoft AntiSpyware beta, AdAware a Spybot Search&Destroy. Pokud během jejich práce uklídíte také zbytek pokoje, budete klidně moci večeřet z podlahy. Mohu jedině doporučit!
Čím víc je poslouchám, tím blahosklonněji mnou prorůstají. I tak musím říct, že nejsou tak nadžánroví jako jejich debut, takže osloví jenom specifickou skupinu posluchačů.
Musím dát zapravdu těm, kteří říkají, že Out of Exile zní více jako band. Je to brilantně muzikantsky provedené puristické album svého žánru. Paradoxně mu ale chybí ten rozpor: dojemný emotivní Cornell, jak ho známe z Euphoria Morning a Soundgarden dosazený do idiotského energického, mimozemského ale přízemního zvuku Rage against the Machine. Tam kde se kapela snažila napodobit styl prvního alba je tedy výsledek oslovující. Kdesi po páté písničce se však svěží duch poněkud vytrácí a vrací se až zase nakonec. Pokud kapela nezmění na příštím albu styl, čekají ji neslavné chvíle.
Jak tedy definovat samotnou novinku? Audioslave jsou hard rock, který si hodně bere ze stylu grunge - přímé až popové nesložité melodie a trhavý zvuk vykouzelný na technologické minimum nástrojů, zde navíc okořeněný o osobité muzikantské efekty vytvořené "živě". Studnicí zvuku jsou R.A.T.M., což potvrzuje basová kytara místy zastiňující ve výškách místy hlavní kytaru a taktéž dominantní monotónní vybubnovávání rytmu.
Debutové album sice novinku ve všech směrech zastíní, už protože se za pouhé tři roky stihlo ověnčit "legendárností". Novinka vás zklame, ale to pouze na první poslech, jinak vás čeká další výborný nášup muziky, který stojí zato mít doma, pokud jej NEbudete srovnávat právě s albem z roku 2002. Osobně bych udělil čtyři (nebo 3.5) z pěti.
Čtěte také recenzi na Revelations (2006)
Velmi titulní Poietikon 14 doznal opět zásadních změn. Z pohledu editora to znamená, že jsme na sebe opět hrdí. To vyžaduje také nový positioning. Každopádně doporučuji navštívit především brandingovou stránku "propaganda". Nový positioning totiž vyžaduje, abychom na sebe byli hrdí.
Společnost pro veřejnou dopravu se na svých stránkách v (jako obvykle) hořce laděném tónu a (jenom skoro jako obvykle) bez věcných argumentů pozastavuje nad přesunem Masarykova nádraží. Jistěže, ono nádraží má nenahraditelnou polohu, to velí už sám zdravý rozum. Jeho přesun pod magistrálu by také jenom opodstatnil návrh "zrušit", protože by se tato poloha (banálně řečeno) "změnila". Je ALE také pravda, že v takovém hyzdícím a marnotratném stavu, v jakém je nyní, NEmůže zůstat. Navíc cenou peněz opravdu přínos zrušení převyšuje ztrátu občanů vzniklou nutností jezdit na Hlavní nádraží (to je ale pouze moje fabulace). Spíš by bylo dobré se zabývat jeho minimalizací.
O té se nemluví buďto, protože není možná, a nebo protože naopak JE záhodná, ale "ti co rozhodují" jsou zkorumpovaní až běda.
Co ale znamená minimalizace? Samotná nástupiště a budova "Masaryčky" působí vskutku andělsky. Na ně ale navazuje změť ohyzdného zázemí, které bylo kdysi potřeba - především rozsáhlé nevyužité kolejiště a budovy podél ulice Na Florenci, ostuda městského centra. Dále: Pokud má smysl toto nádraží zachovat v jeho současné lokaci, pak jedině pro osobní příměstskou dopravu a ta je provozována (nebo BUDE v nejbližší době) dvousměrnými motorovými nebo elektrickými jednotkami (rekonstrukce 810 nebo nové 471), které NEpotřebují kolejiště pro posun a NENÍ pro ně problém rychle měnit směr jízdy. Jediný problém BY mohl být, kam takové jednotky odvézt, až po špičce nebo po půlnoci skončí v provozu. Bohužel jsem nikdy neslyšel od žádného odborníka, zda by to bylo po přestavbě pražského uzlu možné, ale vzhledem k jeho předimenzované propustnosti (o té je zase slyšet často), by alespoň dle mne neměl být problém je velmi rychle "vystřelit" někam z centra - ať už do Libně nebo do Vršovic.
Tak jako v logistice je trend zkracovat manipulaci v zázemí a skladování, nebyl by ani na železnici problém zredukovat tyto operace a ztenčit Masarykovo nádraží na pouhých 6 až 8 kolejí (dnes je zde jen 7 nástupních kolejí). Prohlédněte si leteckou fotografii - kolik místa by se tím ušetřilo - a to už vůbec nemluvě o ušetřených nákladech daňových poplatníků, které by vyžadoval přesun. Místo, které zabírá "okleštěné nádraží", je pak minimální. Takovou variantu nám ale bohužel nikdo nepředhazuje.
V zásadě tedy souhlasím s těmi, co prosazují zachování. Ne však kvůli nárůstu IAD (ten ovlivňují také jiné zásadní faktory) ani kvůli "nostalgické kráse vláčků" a už vůbec ne kvůli námaze z přestupu na Hlavním nádraží (sám vlak používám a je mi to "putna"). Divím se, že v době, kdy by se mělo optimalizovat, vyhledává vedení města cestu převratů, kotrmelců a megalomanských projektů. Praha totiž není Berlín.
V pátek se bude na jedné nejmenované literární akci distribuovat Poietikon. Osobně jsem velmi potěšen, protože je to zase jeden velký krok kupředu. Nezbývá, než si přát, aby jich bylo víc.
K tomu se nedá říct nic nového, tak snad jen musím vyjádřit své mírné potěšení, že Ústava konečně někde neprošla. A protože to je ve Francii, a na tom se všichni shodují, tak zřejmě neprošla nadobro. Mohli bychom to teď tady zabalit a zbylé desítky milionů připravené na propagaci dát na něco užitečného, tedy lépe řečeno "cokoli jiného".
Protože mám nevýslovně dobrou náladu (samozřejmě se mnou politika zas tolik nehází), připiju na vítězství, kvůli němuž nebylo třeba ani hnout prstem. Kdo to za nás odpůrce vlastně vyhrál? Paradoxně to prý nebyli odpůrci ústavy, ale nějaká fraška ve francouzské vnitřní politice. Nikdo za to Francii nebude "izolovat" a dost pravděpodobně ji ani nikdo nebude "vystrkávat" z procesu patlání superstátu. Teď když už nátlak opadne, se jistě všude vynoří plno NE. A moc mě mrzí, že já, jako český občan, bych dost pravděpodobně neměl možnost dění v Evropě takto ovlivnit (tím vyjadřuji lítost nad těmi, kteří v možném českém referendu vhodí své bezvýznamné ano a kterých možná bude většina). Dokonce by mi bylo navíc vyhrožováno ústrky zcela bez opodstatnění a nakonec by můj hlas propadnul.
Ale skutečně, proč smutnit? Splnila se mi hned tři přání: žádná ústava, žádné pronárody (myšleno hospodářsky) a žádná Asie. To chce kávu!
Dneska jsem se v životě zklamal. Bylo to jako když zjistíte, že lidé říkají něco jiného, než si myslí. Bylo to, jako když zjistíte, že o tom ti lidé sami neví. Bylo to bourání fenoménu, zbořilo to chrám, který jsem si stavěl ve svých představách celý život jako malý chlapec.
První zklamání bylo, když jsem připojil své Koss Porta Pro do kamarádova svěže nového iPoda Mini. Čekal jsem, že to, co se pořád srovnává s mou oblíbenou brand Creative, mě porazí, že budu závidět ten hudební zážitek a půjdu do kolen... a ono ne. Krásné basy, jako v recenzi (nevěřil jsem recenzím, které tvrdily, že zvuk iPodů je horší než zvuk Creativců, je to "přecejen" Apple), ale zvuk otřepený, jako po připojení sluchátek bez spuštění sluchátkových efektů (optimalizace) třeba u soundblasteru Audigy 2. Závěr: Je to všechno stejné, ale netušil jsem, že rozdíl poznám i JÁ :-(
Druhým zklamáním bylo, že jsem si v Musicworldu (klubu vlastníků CD) zamluvil nové Audioslave, ale nějaký KRETÉN (čů..., deb..., pič..) je nevrátil, a tak něco, co bylo skálopeně jisté, spadlo samo jako domeček z karet. Meltdown. Jsem smutný, že je nemám. Vlastně jsem skoro troska.
Myslím, že zbývající květnové dny už žádnou poezii psát nebudu, a pokud ano, tak se to VY nedozvíte. Každopádně po kliknutí na název příspěvku se (jako vždy) objeví čerstvá, ještě nikde nepublikovaná, proezie z května 2005. Čtěte rychle, než se rozhodnu lepší kousky vytřídit na Poietikon.
Vím, že publikování v pdf dokumentu vypadá luxusně, leč je trochu pocitově nepřístupné. Vyzkoušel jsem tedy udělat jednu báseň v html. Bohužel tento Bloggerův template nemá rád značku pro odstavec, a tak po značně nevydařeném pokusu roztahaném přes celý monitor, zůstávám nadále u pdf dokumentu. I tak přeji co možná nejvíce příjemné počtení.
Už je to tady a nemůžu se dočkat! Nové album Audioslava Out of Exile přichází na trh. Doufám, že bude nejmíň tak dobré, jako to první, které mi dokázalo, že se umím chovat jako průměrná čtrnáctiletá dívka, která poslouchá svůj spicy idol každý den po cestě do školy i ze školy, některé dny v autě nebo (a to považte) i doma. Těším se. Já se těším!!!
I've taken two trips on my bike this weekend. Unluckily, some of the newest photos are tagged "for friends&family only", so I recommend especially to all my Flickr-friends to see it. Sorry for it. This is because of my face-value strategy :)
Můj deníčku, napsal jsem tolik nové poezie! Ani nevím, jestli na to bude další číslo Poietikonu stačit. Básničky jsou přezvláštní nukleární přítelky.
Fresh update! Kdo jste měli rádi číslo 13, nyní opět funguje standardním způsobem ve svém vlastním adresáři.
Na čtrnáctý Poietikon, který vznikal notnou dobu, jsem napsal několik úvodníků. Jako by se nám nechtělo skákat do studené vody, jsme nikdy žádný nezveřejnili. Nyní jsou ale zde a vy si je můžete přečíst. Jedná se o poněkud delší Tak si tady posedávám a kratší přiopilý Nůž.
Metrem bohužel musím cestovat, a tak mne velmi příjemně potěšilo několik zpráv. Na trase B (Měla by se jmenovat "S" jako Sociální) začnou jezdit již brzy zrekonstruované soupravy.
Také tento rok dojde k otevření stanice Černokostelecká. Našel jsem několik velmi pěkných vizualizací.
Na stránkách Metrowebu jsou také další přívětivé vizualizace, např. probíhající stavby Metra C nebo plánky budoucí trasy D. To je ale zatím trochu píseň budoucnosti.
Dneska jsem hrál pěknou chvilku Settlery v domnění, že se odreaguji, abych mohl refreshed skočit na učení. Výsledek byl zcela opačný: připadám si bídně stejně jako vždycky v poslední době, když hraji zdlouhavou strategii. Nevím, jestli to je nudnými Settlery (resp. nevím, zda jsou nudní) nebo zda je to jen něco, co bych měl hledat a řešit v sobě. Počítačová hra ve mně každopádně probouzí dokonale prázdný pocit nereality - tedy něco jako nealkoholické pivo. Je to snad proto, že můj život je prázdný?
Minulý týden jsem na toto téma dokončil krátkou seminární práci. Hned, jak se dostanu domů, ji na uploaduji internet.
Netřeba připomínat, že právě dnes o Ústavě hlasují němečtí poslanci v Bundestagu. Vypadá to, že s podmínkou získat 2/3 hlasů hravě projde. Včera dokument odsouhlasilo také Slovensko a Rakousko. Skoro začínám mít pocit, že už by té spanilé jízdě dokumentu, který z nás udělá národy paroháčů, měl někdo učinit přítrž. Přečtěte si argumenty kancléře Schrodera (klikněte na název článku). Evropskou ústavu čtěte ještě dnes zde.
Je opravdu nutné dojít k maximální integraci společného vnitřního trhu podstupovaním takového politického nátlaku? Nešlo by to tochu racionálně? Ústava je rozcestníkem, kterým volíme dvě cesty: liberalismus v obchodě (místy bohužel poněkud vrtkavý), kde EU slouží jako partner svým členským státům (zároveň však není spor o jejím přínosu), a nebo hladce fungující systém států, kteří jsou členové EU silně závislí na jejích rozhodnutích (a kde je přínos obohacen o téměř stejné množství sporných aktivit). Je třeba také vzít v potaz motiv: hospodářský růst nezávisí na tom, zda se "reforma" uskuteční z centra nebo z národní úrovně. Důležité je přistoupit k rozumným tržním ("tržní přístup" nerovná se "konzervativní přístup") opatřením, která budou učiněna v rámci již vzniklého společného trhu. Pokud taková opatření jakkoli integrovaná EU neučiní, nepomůže jí nic. Také je nutné vzít v potaz čas. Pokud se nějaká rozumná opatření učiní (ať v podobě ústavy nebo jiná), nemůže jejich účinek nastat hned. Někdy mám právě pocit, že Evropa si svou výkonnost chce spíše vydupat, než poctivě postavit cihlu po cihle.
Mějte na paměti, že v tomto případě je Ústava něčím, co EU zavede někam, odkud již nebude cesty zpátky, a může to také znamenat její budoucí rozklad, pokud si členské státy uvědomí, že si musí pomoct především sami. O Unii jako o celek by bylo smutné přijít nebo ji zbytečně přivádět do neešitelných rozporů. Rozhodně však nepomůže "myšlení srdcem", jaké posloucháme u německých poslanců.
Update: Brouzdal jsem tak po dobrých Tv reklamách v automobilovém průmyslu a tahle je rozhodně chytlavá: je zde. Co by si měl ale člověk z malé exkurze odnést: "Je zajímavé sledovat diferencovanost prezentovaných komunikací v marketingu pro jednotlivé regiony." :)
Velmi příjemně jsem byl překvapen, že Connex chce zavést další soukromý rychlíkový spoj v České republice vedený luxusní soupravou německé výroby. Nepříjemná byla ovšem následná sprcha: jak se České dráhy a páni úředníci vykrucují, jen aby se tak nestalo. Jednou je mašinka příliš malá, jednou tam s ní prostě nikdo nepočítá... Zvláštní je, že Connex je soukromá firma, které jde především o zisk. Kde tedy vzala echo, že tam nějaký spoj chybí? Ale víme přece, kdo podnikání lépe rozumí. Budeme tedy raději jezdit špinavými starými vlaky, jenom aby monopol nepadnul, to by pak úředníčci neměli nic na práci. A co malá výměna? Pustíme na dráhy soukromníky a napíšeme stohy nových předpisů! Na těch by se vyživilo také dost státotvůrců...
Pokouším se o další učení, nicméně jsem na internet dal fotky svého dnes již nežijícího kocoura Tomáše. Klikněte na název článku.
Včera večer jsem si pustil Smashing Pumpkins a našel v jejich textech sebe, když mi bylo třeba sedmnáct. Prazvláštní. Pak jsem musel zabrousit na stránky Poietikonu z té doby. K shlédnutí doporučuji především číslo 3, které je překrásnou konzervou několika lidí té zamotané doby.
Můj Flickr badge se změnil na flashový. Zatím ještě úplně nevím, co si o tom mám myslet, protože tato verze upozaďuje nové fotky. I nadále tam sice jsou (v prvním řádku), leč pouze velmi malinké. Pokud na to máte nějaký názor, neváhejte mi jej sdělit...
Zkouškové. Příští týden píšu asi 6 písemek a nevím, kam se dříve vrtnout. U blogu se člověk příjemně odreaguje. Máte nějaké svoje časově nenáročné typy, co v takovém případě dělat? Dejte vědět...
Yeeeaaah! Měl bych vás upozornit, že teď je Poietikon Čtrnáctka konečně opravdu hezký. Doporučuji shlédnout!
Nemůžu si pomoct, ale tahle je skvělá. Ji i mé další favoritní fotky na Flickru můžete shlédnout zde.
Ráno v Radotíně je dnes vskutku italské. Teplo a horký větřík od moře, harmonika v mém pokoji, někde na seřazovacím nádraží v údolí zahoukal vlak jako záoceánský parník a na dvorku se tetlí slunčeník. Zvláštní... a to mi začíná zkouškové. Snad to napraví šálek italského espressa.
Nově: Fotky ze sobotního kola už jsou on-line, najdete je zde. Nutno podotknout, že v neděli jsem si přihodil ještě milý výlet s kamarádkou v Posázaví, který se v mém případě protáhnul na "pouhých" 56 km.
Dnes jsme s přítelem (kamarádem) "dali dost vychytaný" výletík na kole. Dohromady jenom 77 kilometrů velmi plíživou rychlostí, ale aspoň jsem měl možnost na trase Radotín-Zbraslav-Jíloviště-Všenory-Třebaň-Karlštejn (přes kopec lesem)-Srbsko-Svatý Jan-Loděnice-Mořina a různými oklikami zpět až do Radotína objevit plno krásných míst a milých hospůdek, to vše za velmi sympatického počasí. Těším se, že "někdy příště" se mi snad podaří trasu prodloužit.
Na webu mého přítele (kamaráda :-) se možná objeví fotografie. Nepropásněte tedy šanci vidět mne v akci!
Ach jo! Není to krásné, jak se ve velké Británii Evropskou unií skoro nezabývají (když si pročítám třeba The Guardian)? Dokážou k ní přistupovat tak věcně a pragmaticky, ne jako rozhádaní milenci. Škoda, že to se o zbytku Evropy rozhodně říct nedá. Mám pocit, že zabředávámě do nějaké strašlivé pohádky, která musí už brzy skončit špatně. Někteří evropští politici si musí o lidech myslet, že jsou úplní pitomci. Bude mít žabička korunku nebo závojíček?
Slyšeli jste (nebo četli), co se říkalo na sjezdu světových komunistických stran v hotelu Olympik? Mrzí mě, že se takové řeči berou na lehkou váhu. Teď už s tím asi ale nelze nic dělat. Přijde mi, jako by se sešla obnovená NSDAP a my klidně četli v novinách o tom, kterak se domlouvali na novém vraždění židů a tolerovali to, protože by měli 15 nebo 20% hlasů v průzkumu veřejného mínění. Doufám, že nám všechny ty Unyjoústavy pomohou, až dojde k nejhoršímu (jestli nám ovšem bude pomoci). Pak bych možná byl docela vděčný za nějaký ten mezinárodněprotiprávní preventivní útok amerických a britských ozbrojených sil.
Tak jsem si dnes nechal doma laptop a musel se pro něj zdlouhavě vracet. A jak teď tak čekám ve svém pokoji na vlak, uvědomuji si, že už je konec dubna. Krom dalších věcí to znamená, že mohu konečně vytřídit dubnové básně!
Tak činím a v "Zaručeně čerstvé poezii" vám je předkládám. Lepší kousky (i ty z března) jsou již vytříděny a čekají na Poietikon 15, kde budou možná zveřejněny.
A je to tady! Povídka "Skokan", kterou jsem dopsal v březnu, je konečně celá opravená a připravena k publikování. Že se jedná o skutečně hloupou povídku, na kterou se máte proč těšit, si můžete v náznacích přečíst po kliknutí na odkaz.
Jeden můj nejmenovaný kamarád tvrdí, že když se káva dopije, zůstává na dně hrníčku něco, co voní a vypadá neuvěřitelně perverzně.
Možná nemá pravdu. Doporučil bych vám totiž jednou vyčistit kávovar na Espresso. Ten má dole díl, který by se dal nazvat "záchytná nádržka", možná septik. A vy, co jste kávovar již čistili, mi dáte za pravdu: Tomuhle se teprve říká PERVERZNÍ šťáva, která si jen tak s něčím nezadá vzhledem, vůní, ani svou kašovitou konzistencí. Dno hrníčku je oproti tomu nebečistý zážitek.
