Červen - léto připraveno

Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.

Přesto se děly věci.

Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.

Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.

Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.

Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.

Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.

Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.

Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.

Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.

Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku. 

Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.

V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.

A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!

Chalupáři chalupáři...

Hyundai přestane od další generace vyrábět i30 SW - tedy kombi. Chalupáři třeste se a kupujte, dokud to jde. 

Proč? Toto autíčko jsme chvíli měli, a je to totální hodnota za peníze. Gigantický kufr, tak akorát místa uvnitř, ale cena ze starých časů (v akci byla nedávno od 430 tisíc a v bazaru docela drží hodnotu). Jinak je to absolutně budgetové auto se vším všudy.

A teď se zastavte na ulici a rozhlédněte se - kolik uvidíte škodovek a kolik i30? To auto je v Česku všude. Není to okrajovka. Je to hybatel.

Jak jsem tu psal v minulém článku, Česko bohatne, protože si může koupit baby Kodiaq za 650 tisíc nebo Octavii za 800, a dokonce za chvíli budou plná předměstí Peaqů. Brave new world. A buďme za to rádi.

Hyundai nicméně převzal roli Škody - motorizátora chudých. Těch, co volí Babiše, Zemana apod. Vlastně auto se sociální funkci. A k tomu je v Česku nutno nutně třeba kombík, protože v hatchbacku nebo krátkém stylovém SUV (co lze koupit za peníze) všechny ty kytky, cihly a vajíčka neodvezete.

K tomu se přidává i sentiment, že i30 je naše, protože se vyrábí u Ostravy - není divu, že Hyundai má edici vozidla a reklamu Go Česko!

A jak to výrobce odůvodňuje? Na SUV má větší marži. A nechce plnit sociální funkci výrobou levných kombíků.

Chudší Češi mají tedy jen tři možnosti: Dacii, starý vrak a nebo zbohatnout.

Fenomén Peaq

Škodovka uvedla na trh Peaq, sedmimístné elektrické SUV.

Líbivost je věc individuální, Peaq opět připomíná spíše MPV, nežli SUV. 

Na každý pád je to obrovské auto, které působí důstojně - přerostlo i Škodu Kodiaq, má gigantický kufr, jednoduchý a líbivý interiér. 

A určitě nebude zadarmo. Člověk bude dobře vážit, jestli si koupit Volvo XC90 nebo Peaq. A vzhledem k tomu, kolik vozů Volvo XC90 jezdí po silnicích, by vůz české provenience Peaq mohl zaplnit luxusní a velkokapacitní mezeru na trhu.

Co to o nás říká?

1. Češi bohatnou. Kupované škodovky jsou takový náš Big Mac index. Pokud tu bude jezdit hodně Peaqů, znamená to, že jsme zase bohatší.

2. Škodovka neubírá na důležitosti. Mít možnost postavit takto relativně luxusní a velký vůz ukazuje, že značka má v portfoliu Volkswagenu svou váhu. Na druhou stranu, také Cupra našla svou identitu, a daří se jí. Možná dobrá strategie, možná dobrá doba.

3. Elektromobilita v podání Škody není mrtvá větev. Proč by se stavělo tak velké portfolio elektrických modelů, kdyby to lidé nekupovali? A ano, oni to kupují, i když více v zahraničí. Enyaq si k českým lidem našel cestu, klasicky jako ojetina. Ale docela jsou vidět i civilní Elroqy, a to nejsou žádné ojetiny.

4. Česká cesta praktických chalupářských vozů Simple Clever se prosadila. Škodovka nepřináší emoce, ani luxus, ani bonvivánství. Je pro lidi, kteří žijí obyčejné životy a od auta chtějí maximální funkčnost a nic víc. Kupodivu to funguje Škodě dlouhodobě a i ve světě, a Peaq je důkazem, že to může nakazit i třídu středně velkých SUV, kde jinak vládne spíše styl než praktičnost.

Asi si na takové auto nikdy nedoložím, ale aspoň ho můžu ostatním protichu přát. Příjezd Peaqu je totiž pro Českou republiku dobrou zprávou, a přejme mu proto úspěch.

Legendy 2026

Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.

Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.

Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.

Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.

Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.

Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.

Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola. 

Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".

Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.

Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.

Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.

Království knihovna

Knihovna pod vedením dvorního šaška vypadá jak vypadá. A jak to u královských šašků bývá, jejich satyra je v mnohem chytrá a pravdivá, dokonce si může dovolit i polemizovat s králem. Je otázka, jestli tady bylo cílem udělat z krále Krtečka na vývoz do Číny a na oplátku vystavit pandu, nebo mu jen dát králi filozofů moderní hábit. Dozvíme se to?

Ještě bych dodal, že Sedláčka nemám moc rád. Je to moje malost. Nesedí mi totiž jeho osobnost. Je to silná osobnost, a to je jako silná kyselá káva, byť je sebelepší. Vadí mi i to, že se o něm říká ekonom. Na ekonoma je to hodně salonní a filozofický typ, což je v pořádku. Ale média něj prezentují jako aktivního ekonoma, nebo svého času ekonoma ČSOB. Jeho původ je ale z dob, kdy banka byla v rukách velkých myslitelů a možná krapet horších manažerů, a Tomáš vždy byl spíše maskot, který bance dával lidskost a hloubku, než že by skutečně dělal ekonomii. Takže spíše Brand image.

Posel světla?

Nové Ferrari Luce si vychutnává plnými doušky kritiku trhu, akcie padají. 

Proč? Lidem se nelíbí, že první plně elektrický model značky totálně popírá její identitu.

Jestli je auto ošklivé, to je asi věc vkusu, ale pravda je, že něco je tu jinak. Když přišlo první Ferrari SUV, Purosangue, drželo se zcela identity značky, a lidé spíše polemizovali, jestli SUV ano nebo ne.

Ale tady je to jiné. Lidem tyto posuny vadí, protože mají dojem, že se značka vzdává identity. Že mizí to dobré, fungující, jen aby vznikl hloupý novátorský pokus.

Čas pak ukáže. Nekdy je to diskutabilní, někdy cesta k lepšímu, někdy cesta do pekel. Momentálně nevíme, ale je fakt, že jako Ferrari to nevypadá.

Na druhou stranu, technický je to impresivní vozidlo - ne pro vysoký dojezd, kterým ani jiné vozy značky neoplývaly, ale pro svůj výkon a ovládání. Sice se vytrácí mechanická poctivost, ale to je u elektromobilů nějak tak napůl logické.

Je to po všech stránkách demonstrativní krok do nové doby a pokus, který zatím značce škodí, ale je možné, že se jedná spíše o koncept a pokus, a že brzy vznikne další model s podobnou technikou, ale více Ferrari vzhledem, nebo se dokonce ukáže, že se toto vozidlo prodává lépe než klasika. Jiným zákazníkům z jiných důvodu než doteď.

Nakonec, kolik lidí věštilo brzkou smrt banglesovskému BMW a nepřišla. Kolik lidí nesnášelo SUV u klasických sportovních značek, a jedná se nejprodávanější modely. Osobně se mi tento šokující přístup nelíbí, ale vyčkejme a nesuďme dne před večerem.

A dodatek: Kdosi nadhodil, že Xiaomi SU7 Ultra má lepší parametry. A má pravdu. Člověk by pak řekl, že Ferrari bude lepší na okruhu. Jenže ono ani jedno z těch aut není okruhové či závodní náčiní. Jsou to spíše superrychlé limuzíny. O spolehlivosti nebo luxusu taky nemůže být moc řeč - Čína už obojí zvládla na jedničku, a je možné, že Xiaomi bude jako elektromobil spolehlivější než Ferrari. Pokud by Ferrari vypadalo jako Ferrari, lidé by si jej kupovali kvůli vyšší ceně a značce, a Xiaomi by z vysoká ostrouhalo. Jenže ani tady už nemá Ital výhodu, když se image značky vzdal ve prospěch metrosexuálního Apple designu, který má Xiaomi taky. Respektive, Xiaomi vypadá za méně peněz lépe. Takže zpět na začátek: Jedině čas a trh ukáže. Racio nehledejte.

Quo vadis, Sony?

Sony představilo novou verzi mobilního telefonu Xperia 1 - již osmou. Shodou okolností jsem spokojeným majitelem páté generace. 

Sony Xperia jsou telefony, na které jsem narazil náhodou přes tátu. Kdysi razily cestu střední třídy, jako dnes Pixel. Ubereme na některých výkonových parametrech, ale zato vám dáme vlajkovou loď za cenu střední třídy, tedy mezi 10 a 20 tisíci korun.

Hezké bylo vždy zpracování, design v broušenému kovu s výraznými čely se pro mne posunul svého času k absolutní kráse, a toleroval běžné pády bez pouzdra. Telefony ale také měly své nešvary - třeba horší reproduktor pro videohovory, pomalý Bluetooth a WiFi modul, přehřívání, a sem tam problém s baterií při vyšší zátěži. Když Google Pixel přinesl AI post processing fotografií, a Samsung i Apple jej rychle dotáhly, začal Sony silně zaostávat v kvalitě fotek.

No a pak Sony začal vše měnit. Šel cestou maximálních parametrů a maximální ceny. První pokusy nefungovaly ideálně, třeba protože superjemné displeje žraly baterku, a výkon nebyl optimalizován. Design začal být zastaralý. Vyřešit to měla právě vlajková řada Xperia 1. Jenže i ta trpěla až do třetí generace třeba na mizerný fotoaparát. Postupně se mezera zmenšovala, ale produkt růstu do nejvyšší ligy nikdy na špičku reálně nestačil. Sony si však uchovalo určitá specifika, která mu drží hrst věrných fanoušků, mezi nimi i mne.

Je na co se těšit?

Nejprve, co mne těší. Pětka má už skoro tři roky, a rozhodně nevypadá, že by měla jít do důchodu. Tedy... Vypadá. Je otlučená a odřená, ale aktualizace dostává a nikdy nenarazila na funkční nebo výkonový problém. Otlučení je daň za vybroušené tělo telefonu, který prostě chcete držet bez pouzdra. Je to žrádlo - všechny ty neviditelné vroubky a krásné materiály. Vjem, který iPhone nemá, ale který u Sony zároveň nijak nekřičí, není vidět. Tak si představuji luxus. Dostupný pro uživatele, ale neviditelný pro okolí. 

Zbytek ve zkratce:

1. Displej. Pustit si v noci širokoúhlý film po tmě... Rozlišení a barvy jsou jak v kině. Je to nářez. 

2. Analogový konektor jack 3,5mm a zvuk - tohle zařízení je radost připojit drátem a poslouchat. Je to na první dobrou slyšitelný rozdíl proti jiným způsobům poslechu přes bluetooth.

3. Fotoaparát. Sony zaostává a zaostávalo v AI post processingu, ale foťák je špičkový, speciálně jeho noční fotky nebo fotky krajin jsou prostě boží. Už jeho spuštění s mechanickým zaklapáním má něco do sebe, a jeho mechanická namačkávací spoušť též.

4. Baterie. Tady se iPhone s úzkostlivým sledováním procent kondice může jít vycpat. Sony je optimalizované tak, že vydrží. Pokud ho šetříte, tak třeba na horách několik dnů. Pokud jej zatěžujete (hotspot, sledování filmu), vydrží i po letech den a noc "plus". Procenta jsou pro účetní - Sony prostě vydrží.

5. Slot na paměťovou kartu... Ehm. Je hezké se s tím chlubit, ale paměti jsou dnes tak velké a cloud dominuje, že jsem ji nikdy nevložil. Spíše bych pochválil již výše zmíněné zpracování těla telefonu, které je úžasné na omak, a prakticky se drží díky jemným vroubkům. Tohle je japonská posedlost detailem a řemeslná zručnost.

No a co dělá novinka jinak?

1. Ikonický podlouhlý design ztratila už generace šestá. Škoda, ale žít s tím půjde. Hezké zpracování má telefon stále, dokonce se dá říct, že vypadá sice mainstreamověji, ale podstatně lépe než předchůdci.

2. Širokoúhlý displej tedy taky skončil, což může být škoda u vybraných filmů, Sony zároveň už chvíli jde cestou nižšího rozlišení kvůli optimalizaci spotřeby. Dvakrát škoda, ale rozdíl bude potřeba odzkoušet.

3. Reproduktory jsou údajně lepší, a to už od sedmé generace. Sony si drží pro lepší zážitek stereo reproduktory po stranách displeje. Bohužel jejich výkon u mého telefonu vynikl až ve vyšších hlasitostech. Tady třeba obyčejný iPhone má dynamičtější zvuk už při nízké hlasitosti, ačkoli jej frká z boku a mono. Lze se tedy těšit, že osmička zde srovnala laťku.

4. Foťák. Recenze jsou a byly vůči fotografickým schopnostem Sony opatrné, a zde zatím chybí. U foťáku došlo ke změnám, hardwarově je stále blízko špičce a výsledky uvidíme.

5. Cena. Ta je opět vyšší. Jestliže pětka byla nová někde pod 30 tisíc, tady budeme asi na 35 tisících. Skřípu zuby, protože i kdyby to vařilo obědy nebo létalo do vesmíru, za telefon už je to moc.

Je se tedy ještě na co těšit?

Silné vlastnosti stále zůstávají, ale některá sympatická specifika odpadla. Při vyšší ceně je to na hraně. Uvidíme tedy, jak bude novinka dostupná na trhu. Starší sedmička za 29 tisíc může být také cesta, ale možná si podlouhlý doutník ještě chvíli nechám.

Poznámka: Zmiňuji zde víckrát iPhone jakoby horší variantu, ale mám k němu plný respekt - nejsem ten týpek, který by si ho nemohl dovolit, nebo jej nikdy nevyzkoušel a jen žehrá - jeden mám v šuplíku a doma vlastně máme jenom iVěci, a jako rodinný iŤák jsem je pořídil bez mučení, protože jsou to krásně jednoduché a funkční strojky, ale osobně lehoulince preferuji svůj androidí a windowsí "dobytčáček".

Skoro jako vášeň

V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.

Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu. 

Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.

Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.

Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky. 

A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami. 

Tanec v Brně

Kdo by dnes čekal takový humbuk okolo setkání sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně? Němci po nás nic nechtějí, uplynula dlouhá doba, stavíme mosty. Věci nelze vrátit zpátky, tak jako čas se už nevrátí. To je mainstream, který nekřičí a přetrvá.

Ale divíte se těm, co křičí?

Setkání sudetských Němců může na někoho opravdu působit strašlivě. Ukazuje se, jak vypadaly věci před válkou, ukazuje se lidové umění, vzpomíná se, říká se nepokrytě, že Benešovy dekrety byly křivda, protože kolektivní vina je blbý princip, ale taky se uznává, že Německo provádělo Čechům zvěrstva.

Koho to straší? Všechny, co mají baráky a grunty po Němcích, všechny, kdo pamatují, jak Němci zavírali a zabíjeli jejich kamarády, známé, příbuzné, sousedy. Pamětníků ubývá, ale není divu, že toto nevymažou.

A pak je tu řada těch, které to reálně nestraší, ale rádi se přidají, když jim někdo ukáže nepřítele, do kterého lze beztrestně kopnout.

Co s tím? Přístup stávající vlády a hlavně vybraných členů je chybný, a opět se snaží nahnat levné politické body tím, že prohlubuje příkopy.

Jak řekl jeden moudrý Němec: Nechte je tančit po stole, až se sami unaví. A dodávám: Zároveň když se náhodou kdokoli z tancovačky zeptá, zda vrátíme majetek, nebo odškodníme potomky, řekněme jasné a čisté Ne. Bez váhání, bez studu a bez vytáčení. To je celé, co stačí. Není tu žádná síla, která by zvrátila chod věcí, a ani sám Landsmannschaft se o to nepokouší. Z toho pohledu tedy není potřeba všech těch plytkých politických emocí okolo. Ne je krásně jednoduché a pochopitelné. A naopak dává prostor pro to, o co reálně většinově usilujeme: O uznávání oboustranné křivdy, která se na mnoha nevinných stala, ale kterou už nelze vrátit zpět. To není jedna deklarace, ale spíše dlouhodobý proces.

Mimochodem, podobné osiny v zadku mají i jiné národy, ale o tom třeba jindy.

A mimochodem číslo 2: Jestli je tu nějaký dobrý důvod, proč mít z Landsmannschaftunstrach, tak je to vizuál jeho předsedy. Ten člověk není zlý a ní hloupý, ale protože dojmy jsou důležitější než pojmy, pomohlo by této skupině zvolit jinou reprezentativní tvář. Říkám to velmi nerad, a čistě z pohledu mediálního obrazu, nikoli lidského postoje, ale pragmatická životní zkušenost hovoří tak.