2026-11-17

17. listopadu

17. listopadu. V dnešní době na to existují opět dva celkem uniformní názory: 

  1. V roce 1989 by se to stejně rozpadlo samo, motají se kolem toho samí občanští aktivisté, vzpomínejme tedy raději na rok 1939.
  2. 17. listopadu je svátek demokracie, a proto je třeba protestovat proti Babišovi a Okamurovi.
Osobně myslím, že by si obě strany měly podat ruce - mají dokonale částečnou pravdu.

Třeba ten rok 1989 - ano, plně souhlasím, že komunistický blok se rozpadal i bez přičinění českých studentů. Důvody byly mimo jiné i silně ekonomické. Jinde se navíc možná rozpadal dokonce o trochu rychleji, takže naši studenti přišli s křížkem po funuse. Jenže oni byli důležití. Kdyby nebylo 17. 11., vypadalo by to skoro, že o převrat ani nestojíme. Někdo tedy musel zvednout zadek a jít to říct. Soudruzi sami by si odchod necvakli. A jak víte, některé diktatury v Evropě setrvaly déle, i přestože se východní blok rozpadl, a hlavní mocnosti v něm nastolily demokracii.

Stejně tak mi přijde, že si některé skupiny uzurpují právo na 17. 11. - s otevřenou náručí vítají prezidenta aparátčíka, ale když by přišel (ekonomický) agent Babiš, tak by po něm házeli rajčata. A když nepřijde, tak mu to také vyčítají. Jsem krajním odpůrcem Babiše, ale stejně tak nemám rád dvojí metr této "aktivistické" komunity.

Nakonec - většina z vás, co sem na blog občas zavítáte, k těmto aktivistům patříte. Povíme si u čaje, u piva. Chápu, že člověk si musí vybrat stranu a za ní (slepě) bojovat. Nemyslím si, že bych sám byl osvícený, ale prostě mi ani jedna z těch krajních pozic nesedne.

Na 17. 11. nicméně cítím vděk. Cítím hlavně vděk, že nemusím chodit demonstrovat, protože za mne mohou jít a byli jiní. Že je naše demokracie silná a etablovaná, a že s v ní můžeme odhlasovat, že žábry jsou pohlaví, a přesto ji to nezničí. A že ji ani zrušené televizní poplatky nezničí. A že si každý manipulátor nemůže jen tak dát do ústavy a dělat, co se mu zachce. Že se to kyvadlo ve volbách pořád houpe sem a tam, a nezůstává viset příliš dlouho na straně pánů Orbánů a podobných. To vše dokazuje, že naivní idealisté typu Masaryka a Havla zasadili to semínko dobře, a že z něj jejich nástupci vypěstovali silný strom natolik, že vždy unese i 4 roky demagogie u kormidla. Díky za to!

2026-11-11

Zima je tu - kupujte syrový sever

Když už jsme u seriálů, je tu Fargo. Kdysi mi ho doporučil Miloš, ale já ho ignoroval, a udělal jsem chybu. Ale počkat!

Fargo?

Tohle Fargo?!

Ano, pokud se divíte, opravdu se jmenuje stejně jako legendární film bratří Coenů, a opravdu na něj navazuje. Také jej bratři produkovali.

Čím je skvělý? Svojí drsnou poetikou. Vemte si americký venkov na severu u kanadské hranice uprostřed zimy. Dlouhé pláně, jezera, lesy, sníh, mráz, samota, a místní lidé - typičtí coenovští obyčejní hrdinové. Lokace mluví za sebe - Duluth a Bemidji. 

A proti nim jsou tu coenovští superhrdinové.

Seriál Fargo neváhá kombinovat prvky několika Coenovských filmů. Vidíte tu postavy a trochu dějovou linku z film Fargo (jsou tu i drobné návaznosti, které neprozradím - hledej šmudlo), ale třeba hlavní superhrdina záporňák je dokonalá kopie Javiera Bardema z Tahle země není pro starý - s tím rozdílem, že Lorne v seriálu je dokonalý psychopat (to nemyslím jako nadávku, ale jako popis osobnosti).

Figurky policistů jsou také dokonalé. Získají si vaše sympatie - ať už natvrdlá těhotná policistka, opatrný bázlivý policista, laskavě ostrý taťka veterán z dineru, nebo uslintaně protekcionistický chief.

Démonický je pojišťovací úředníček Lester. Krom toho, že má v sobě něco z Lestera Burnhama, je dokonale neuvěřitelný. Mistr nelogiky. Ale tady už vstupuje do hry, že se jedná o coenovský příběh natočený podle skutečné události. Googlete. Díky tomu neřešíte, že se Lester chová dokonale nelogicky, a nějak to celé spolknete. Když zjistíte, že vás autoři vodí za nos, oceníte to - stali jste se součástí konceptuálního umění.

Ale zpátky - toto chci doporučit, abyste se dívali, takže srozumitelně. Žánrově se jedná o krimi z drsné školy. A ano, je drsné, ale ne dnešně sadistické. Je tu ale něco z coenovské žiletkové poetiky, která je podobná té tolkienovské z předchozího článku, a která v reálu naráží na hranice reality, z ještě předchozího článku - tedy že i proti dokonalému, čirému zlu zvítězí obyčejný človíček. Jednodušší těhotná policistka proti geniálnímu psychopatovi. Ve hře o trůny by ji v předposledním dílu seriálu rozčtvrtil, ve Fargu ona zvítězí nad ním. Právě pro tu syrovou coenovskou pohádkářskou poetiku vám musím tohle doporučit jako trefu do černého. Na pár večerů - první série má 10 dílů po 45 minutách.

A mluvím jen o první sérii, která je geniální. Druhé jsem nepřišel na chuť. Uvidíme, jestli se k ní ještě vrátím.

Pokud vás to zaujalo, hledejte na HBO.

2026-11-08

Jenom další Pán prstenů?

Nikdy jsem moc nemusel fantasy svět. Pak přišel blockbusterový Pan prstenů od Petera Jacksona, a já ho vzal na milost. Možná až později, když jsem byl v angličtině jako ryba ve vodě jsem si přečetl Hobita i Pana prstenů anglicky, a tehdy musím říct, že mne to teprve chytilo. Najednou jsem docenil, že filmová verze byla natočená s velkým citem pro Tolkienovo dílo. A když už jsem Tolkiena začal mít rád, dokonce jsem se dostal i k přečtení Silmarillionu, který není zrovna prudce dějový - je to spíše kronika. 

S jídlem rostě chuť, ale člověk často soudí knihu podle obálky.

Když Amazon natočil Prsteny moci, kde Elfa hraje afroameričan, a hodnocení CSFD bylo vlažné, přistupoval jsem k nim velmi skepticky. Trochu jsem se bál, že Amazon bude jenom modernizovat Pana prstenů. Na jeden díl jsem se ale koukl. Nebylo to tak hrozné, jen věci tam se lišily od Jacksonových filmů, tak jsem to zaparkoval.

Po čase jsem se ale vrátil, a ukázalo se, že to vůbec není špatné. Vlastně je naopak pěkné, že si někdo dal práci a natočil závěrečnou část Silmarillionu, která chronologicky předchází ději Hobita. Tím spíš, že většinu scén musely autoři doplnit (nebo spíše vyplnit), protože v knižním materiálu nejsou detaily. Jedná se ale o kvalitní výplň, nikoli "vycpávku".

Chytili se snad úplně každé věty, která v knize je, a vykreslili plasticky postavy, jejich osobní příběh a proměny - prochází vývojem, hledají na kterou stranu se postaví, a obsahují v sobě jak dobro, tak zlo. Vykreslili místa, události, napínavé scény, které jsou místy výpravné skoro jak Jacksonův celovečerní film. Takže nakonec jsem jim afro elfy a afro hobity mohl odpustit.

Stále je to nicméně fantasy, a proto vám děj může připadat infantilní. Neříkám, že si to máte pustit, a obdivovat se, ale nechávám to tu jako notičku, že na seriál to nebylo špatné. Znovu - pro mne tu má snad největší hodnotu, že se někdo dal do Silmarillionu, které není lehká předloha, a povedlo se to. Těším se na třetí, závěrečnou sérii.

2026-11-07

Kauza poplatky

Televizní poplatky se staly ztělesněním zla - polovna lidí v nich vidí buzeraci ze strany televize, která je nereprezentuje. A polovina lidu zase má důvod bojovat proti Babišovi jako proti vrcholu zla, a užít si ty endorfiny pospolitosti na náměstí, a mít pocit, že píšou dějiny demokracie.

Podle mne ale není problém ve smyslu této daně, ale v její formě. Totiž financovat Českou televizi je potřeba. Ale financovat ji systémem poplatků, který se tváří, že si kupuji službu, je nesmysl. Jedná se o obyčejnou daň, a já nemám možnost si zvolit, zda budu či nebudu platit, tak proč technický složitý poplatek?

Například parkování nebo dálniční známka - tam to dává smysl, protože tam si mohu vybrat, zda služby odběru nebo ne, a systém musí fungovat i pro přespolní.

Naopak pokud bychom měli všechny služby individualizovat, líbilo by se mi třeba spořit si na důchod přímo, a neposílat to do díry zvané stát. Jenže to mi řeknete, že jsem asociální, protože Lakatoš z Mostu si na důchod neplatí, a já ho musím svou daní dotovat. 

Řeknete mi, že poplatek je nutný, aby zůstala zachována objektivita a nezávislost. Někdo ještě dodá, že Česká republika má díky tomu jedny z mála nezávislých a kvalitních veřejnoprávních médií. Možná. Jen donedávna to měla ještě i bez plošného poplatku - fungovalo to také za pomoci daní. I u financování skrze daně lze nastavit nějaké tvrdé pravidlo, kolik peněz musí na Rozhlas a Televizí jít, a jak se to mění s inflací. 

Druhá věc je samotná objektivita. Víte, že nejsem volič současné vlády. Ale přesto si myslím, že Televize a Rozhlas nejsou objektivní, ale názorově jsou blíže současné opozici. Objektivní a voliči vědomě přehlížený fakt je, že současná vláda má v mnohém reálný problém, počínaje finanční kriminalitou, střetem zájmů premiéra, přes problémy Motoristů, konče břitkou agitkou a lhaním SPD. Bohužel žurnalisté mají tendenci tyto věci vysvětlovat tak dlouho, až chtě nechtě přijmou zkratku a tón, který dělá dojem, že současné vládní aktéry prostě nemají rádi. Já vládu rád mít nemusím, jsem jen obyčejný blogger, ale ČT, pokud chce mluvit o objektivitě, nemůže mít ráda nebo nerada, a co víc - musí se snažit, aby to tak ani nevypadalo. Navíc, bohužel, ta větší polovina národa má současnou vládu ráda, volila ji, a nejspíš zase bude tak nějak volit.

A abychom z lidí nedělali hlupáky, rádi je nepřesné slovo. Babišovci sice mají docela rádi Babiše, ale jinak Okamurovci nemilují Okamuru, a Motoristé nemilují Macinku nebo Turka. Potřebují jen, aby je aspoň někdo v politice zastupoval. Nechtít Euro je naprosto legitimní názor. Nechtít propagovat LBGTQ je taky názor (mnozí ČT lidé si myslí, že propagovat a tolerovat jsou stejné věci). Nechtít jezdit z donucení bateriovým elektromobilem je názor. Chtít kontrolovat hranice, mít je uzavřené, a nastavit tvrdé imigrační politiky je taky naprosto oprávněné- dokonce, i když někde zuří válka. Není povinností každého podporovat kazdy národ v nouzi a řešit světové krize. A nemluvím o Ukrajině, která je za rohem, ale spíše se vracím k arabskému jaru, a pocitu koloniální viny.

Ale jsou to názory, které nemají v Televizi a Rozhlase zastoupení, protože jsou často automaticky brané jako nízké, pudové nebo amorální. Jenže tyto názory zastává lehce nadpoloviční většina Čechů, a pokud je budete na náměstí nebo v médiích zašlapávat do země, budete mít o to víc Okamury, Babiše a Turka. Všichni, kdo jdou juchat na náměstí proti legitimně zvolené vládě, která zastává legitimně poptávané názory, tak prohlubují brázdu v národě a pomáhají jej polarizovat.

A pokud jako médium reprezentujete názor, který má 45% podporu, nejste veřejnoprávní. Co to je za veřejné právo, když nebí ani poloviční? 

Poslední věc je objektivnost versus zaujetí ve jménu ideálu. Občas se najde téma, které se nezkoumá a prezentuje se s nějakým narativem, třeba ve stylu vše, co je ruské, je automaticky špatné, a vše co je Ukrajinské je třeba chválit, chránit a podporovat proti všem trollům světa. Když se tímhle postojem napíše článek třeba o banderovcích, musíte zákonitě některé části spolknout, a jiné zvýraznit, protože pravda je někdy nepříjemná, pragmatická a nesedí právě do narativu dějin, kdy chceme podpořit Ukrajinu proti agresorovi.

Podtrženo shrnuto: Rozhlas a Televize chtějí šířit havlovsko - masarykovský morální a státotvorný étos, což je dobře, protože se aspoň někdo musí snažit nést tu pochodeň. Jenže pak kolidují s takzvaně nízkými, leč většinovými názory. A pokud s nimi kolidují, tak už nejsou objektivní. A protože nejsou objektivní, tak nechci platit formou poplatku za objektivitu. Financovat je lze i formou daní, která není tak administrativně složitá, jako další mandatorní výdaj, který se automaticky valorizuje.

Nakonec prosba: Rozhlase a Televize, a všichni, co jste na náměstí - podporuji většinou vaše názory, a souhlasím s nimi v mnohém, ale prosím nelžete o objektivnosti, a nenuťte mi a větší půlce národa, že poplatek je jediná cesta k zachování právního státu a demokracie. Děláte ze sebe i z nás blbečky, a ve volbách vám to bude zase vytmaveno, a zbydou vám oči pro pláč. 

2026-10-28

28. října

(publikuji zde dodatečně - na 28. jsem to nestihl)

28. října. Tento den mám rád. Je to den naší nezávislosti. Den, který umožnil, že si můžu říkat Čech, a odkdy jsem mám svůj vlastní demokratický stát. Je to den, který opravdu vnitřně slavím. 

Slavím, i přestože jsem příznivcem Eura, Evropské Unie a dokonce si i myslím, že bychom měli bojovat proti globálnímu oteplování. Nemyslím si, že narozdíl od rakouské nebo sovětské nadvlády mne to v něčem lidsky omezuje, pouze to má velký finanční dopad na mne, moji rodinu, ale hlavně na chudší lidi v naší zemi. 

Spíše si říkám, jestli neslavím něco, co je přežité. Máme vlastně ještě být na co hrdí?

Proč?

1.
Český stát, na který můžeme být hrdí, totiž existoval i předtím. Za Přemyslovců, za Karla IV. a vlastně nějak fungoval až do Bílé Hory. Proč neslavíme ty?

2.
První Československo nebyl stát Čechů a nebylo ideální. Česko-Slovensko. Dle tehdejší ústavy stát Čechů a Slováků. Byl to nadnárodní slepenec plný tahanic, ve kterém podřízené národy musely s Čechy a Slováky bojovat o identitu, a Češi zase museli bojovat o své území v příhraničí. 

3.
Slováci nejsou Češi. Osobně je mi Rakušan povahově a lidsky bližší než lehce východní Slovák. Pouze s Rakouskem máme jazykovou bariéru. I Rakousko Uhersko mělo něco do sebe.

4.
Na první republiku jsme mohli a můžeme být hrdí. Byl to čas hejslovanství, obrození, a velkého nadšení dělat věci po svém a líp, ale zároveň jsme měli rivalitu a inspiraci s německým živlem, který nás hnal k nejlepším výsledkům. V Češích se tehdy spojovalo to dobré i špatné ze všech kultur a velká ctižádostivost, a protože nás hornaté Rakousko Uhersko vystavělo jako svou průmyslovou základnu, byli jsme najednou samostatný ekonomicky tygr. Rakousku zůstaly finance a hory, nám černé plíce, a mašina na peníze. Ekonomický ani lidsky už dnes takoví nejsme. Jsme jenom stín někdejšího Československa.

5.
Byly i jiné časy, kdy se Čechům dařilo, a ty se neslaví. Proč není den Karla IV? Rád bych měl volno a připil si. Protože to byl trochu Němec a trochu Lucemburčan?

6 
Máme tu novější momenty, kdy jsme se osvobodili od tyranie - tyranie Sovětského Svazu. Podobně jako Rakousko nás Svaz tyranizoval i lidsky, omezoval naší lidskou osobní svobodu, ne jen ekonomickou.

7.
Máme tu i skutečnou, čerstvou samostatnost, od 1. 1. 1993. Tu bych slavil, včetně toho jak noblesně jsme se uměli oddělit od Slovenska. Máme tu i soudobé věci, na které můžeme být hrdí - Škodu, plzeňskou Škodu, Pilsner, Rohlík.cz, Kiwi.com, Kellnera, Křetinského, Havla, úspěšné sportovce, umělce, sem tam zajímavou architekturu. A to, jak se bolestivě zbavujeme pokřivení komunismem. Asi bych našel víc a lepší, kdybych chvíli déle přemýšlel.

Podtrženo shrnuto - je to trochu umělá a selektivní oslava. I tak ale Československo roku 1918 bylo stát, který  za tu oslavu stojí. Výkonné, hrdé, kontroverzní, v mnohém průkopnické, a po staletích osvobozené od nadvlády jiného národa.

Vzpomínáme na Čapka, Baťu, Masaryka, nebo velkého státníka, jmenovce Beneše. Vzpomínáme na velké básníky, Devětsil, funkcionalistickou architekturu. Na legendární průmyslové výrobky.

Jsme dnes ještě takoví? Jak bylo řečeno, Čech 21. století je jiný. Chybí mu německá vyřídilka. Je klidný, vytrvalý, pracovitý, ale nerad dělá rozhodnutí a nerad překračuje svůj stín. Rád občas na poslední chvíli improvizuje - nepřipraven - a je často až hrdý na svou nedbalou zkratku. Aspoň tak nějak se cítím já, a vidím to na stavu věcí.

Každý, kdo v Praze v byznyse něco znamená, je Slovák. Slovák má nos na to jít přímo po tepně. Není to moc vidět, protože osoby veřejné jsou často Češi, ale na nich je zase vidět, že se neumí dohodnout, nebo vytvořit systém, ve kterém je možné dočasně převálcovat jeden názor druhým. Máme rádi systémy dokonale rovnováhy, klidu, a vláčky, které nikam nejedou, ale pořád se v nich za velkého úsilí přeléváme na místě sem a tam. Hezky je to vidět na železnici, dálnicích, chaotickém a pomalém růstu měst (nikdo už nerýsuje ulice a veřejnou obslužnost - jinde v tomto více přemýšlí a plánují), nebo reakci na měnící se demografické podmínky, kdy nás nečinnost jednou může dohnat k státnímu bankrotu.

To celé doprovázené třeskotem sociálních sítí, které nás uměle drží v pozoru, kdy můžete mít pocit, že jsme každý den na prahu revoluce, a totálního rozdělení státu vedví, zatímco se reálně neděje nic. Ani k lepšímu, ani k horšímu, a pokud něco, tak velmi pomalu.

Kde je ta prvorepubliková schopnost lobbovat za svou myšlenku, prosadit ji, připravit ji kvalitně, a vykonat? 

Každý odvážný čin, je jako podnik. Je to pokus - někdy se povede, někdy ne, ale minimálně vyžaduje odhodlání, přípravu, a jít s kůží tak řečeno na trh.

I kontrola je důležitá. Praděda byl četník. Takový šerif první republiky a užitečný pozůstatek systému Rakousko Uherska, posedlého kontrolou. Československo samozřejmě mělo svoji policii, ale místní šerif byl důležitý, protože neřešil až tolik vraždy nebo vysokou rychlost, ale spíše ostře trestal drobné místní přestupky. Kde měli Češi tendenci systém drobně očůrávat, byl také strach z četníka. Když se ale stala vražda, byla to už starost policie.

Proti tomu dnešní Městská policie, které ve vsi ani neexistuje, a Policie České republiky, která pouze měří rychlost, a jezdí v autech sem a tam, k hlídání očůrávání a jiných lidských nešvarů příliš neprospívá.

Ani já nejsem vzorem prvorepublikové morálky. Aktivně neškodní a nekradu, ale bojím se vystoupit ze škatulky, nedělám politiku, nepěstuji žádné prospěšné ekonomické vztahy, a když přijde konflikt, snažím se vybrousit z něj plitkým kompromisem. Jsem rozhodnutý, že pokud by přišla válka, uteču. Nejsem úplně legionář, který by se bil za blaho národa.

Tedy znovu, a proč tady tu úvahu celou píši: Ne, neslavíme svůj svátek státnosti nebo české nezávislosti. Slavíme den státu, který již neexistuje, den osvobození národa, který byl jenom jedním z vícero osvobození v historii, ani první, ani poslední, a den Čechoslováků, kterými jsme nikdy nebyli, a kterými teď už rozhodně nejsme.

Nechci, aby to znělo moc drakonicky. Není cílem si svátek pohanit.

Proto se vrátím na začátek, a zopakuji, že 28.10. slavím rád. První republika bylo heroické a třaskavé období, plné silných lidí a příběhů. Můžu si ho oslavou uměle spojovat s dobou Karla IV. nebo Přemysla Otakara II., s dobou Jiřího z Poděbrad, Jana Husa, můžu si ho protahovat dodnes a cítit tak aspoň chvíli hrdost na naše dějiny.

I přes určitou umělost tohoto svátku, nám pak jedno k slávení už zůstalo - lehce přerušeno německou okupací - můžu se cítit být svébytným Čechem a používat volně všude svůj jazyk. A to je silný důvod sám o sobě. Masaryku, Beneši, Štefániku, legionáři, a další - díky za to.

2026-10-23

Zamykáte?

Není nad to se poprat. Když se dívám na video, kde řidič napadl matku s osmiletou dcerou za to, že projížděla úsek povolenou rychlostí, říkám si, kolikrát už mi zamčené dveře udělaly službu.

Speciálně pokud občas na někoho zatroubíte. 

Situace, kdy vás někdo svým autem zablokuje, vystoupí a chce si to rozdat, byla dříve překvapivě poměrně častá. A narazit šlo jak na hubené cvrčky, tak na nasvalované lokomotivy. 

Už jen otvírat dveře když nad vámi někdo stojí a přivře vás v nich, je na začátek souboje nefér situace. A obecně bojovat se mi moc nechce - to radši skousnu vlastní pýchu, a počkám až útočník skončí s urážkami. Nakonec jak říkají experti na obranu a na bojová umění - dokud to jde, vyhýbejte se konfrontaci.

A tak vlastní vysrabení, zamčené dveře a zavřené okýnko jsou hlavními ingrediencemi koktejlu štěstí. Fordí plech snášel dobře i rány pěstí na rozloučenou, než agresor nastoupil zpět do svého vozu. Stejně tak sklo okýnka prekvapivě vydrží. 

Určitě na ilustraci doporučuji Relatos Salvajes z roku 2005, kde si to v povídce El más fuerte dva kohouti v autech rozdají až do zemdlení. Tak bych nikdy nechtěl skončit...

A co vy? - když vás zablokuje agresor, jdete si to s chutí vyříkat či rozdat? Nebo se schováte v kovové skořápce? 

2026-10-10

Tak jaká je Xperia 1 VIII?


Tak jo. Nebylo to vůbec levné, ale udělal jsem si radost, a koupil si po třech letech v Německu novou Xperii. Po pár měsících používání už se dají hodnotit více než první dojmy. 

1
Šasi. Je jiné. Pátá generace měla všude vroubkování, a byla překrásně zpracovaná - ano, Japonsko se vším všudy - malé umělecké dílo v předmětu denního použití. Osmá generace je jen skoro tak dobrá. Jsou tam drobné pihy, typu přerušovaný kovový rámeček kvůli anténám. Celkově má ale svůj šarm. Žádná levná stříbrná - tahle zvláštní měsíční barva je svá. Povrch připomíná smirkový papír. K tomu vbroušené nápisy Sony a Xperia, a nový tvarově brutalistický fotomodul - hezky se na to kouká.

Je to ale kus telefonu. Jestliže pětka byla na vlajkovou loď tenká a subtilní, toto působí jako iPhone Pro - flákota hovězího. Osobně si nemyslím, že u telefonu by se větší rovnalo lepší. Přesto se tento rozměr (širší a kratší) lépe drží a ovládá. 

Jsou tu drobná zlepšení typu vibrace. Jestliže iPhone něžné zabzučí, pětka Sony vibrovala jak zbíječka. Osmička se decentní vibrací dostala na elegantní úroveň.

2
Zvuk. Z reproduktorů je opravdu o znatelný kus lepší než u pětky. Dynamika je krásná i při tišším poslechu, a jsou tu i překvapivě basy. Pustím ale starý iPhone 13 a Sony se zase může jít klouzat. iPhone prostě hraje čistě a plně i při nízké hlasitosti a Sony ne.

Zato zvuk z konektoru přes kabel je u Sony nadále brilantní a dokonce dostane víc krásy i z bluetooth sluchátek nebo repráčku, u kterého telefon promptně aktualizoval firmware. 

3
Fotoaparát. Osmička fotí skvěle (už dávno to není někdejší tragedie, což nebyla ani u pětky), dává obrovský prostor dělat parádní fotky, aplikace je jednodušší, ale na rozdíl od konkurence tak hezky digitálně fotky nedokresluje. Tady pořád fotí fotograf, a Sony mu pouze dává skvělé nářadí.  Z těch osobitých specifik zůstala úžasná vroubkovaná namačkávací spoušť. Fotoaparát už ale nezdraví mechanickým zacvakáním. 

Je tu patrnější snaha o AI dokreslování - typická je fotka lidé ve stínu, krajina na sluníčku. Jestliže většina hlavních výrobců toto léta řeší pomocí HDR, Sony toto u pětky nedělalo a u osmičky se opatrně pokouší, a občas se i zadaří. Aplikace není nijak blesková - po namáčknutí spouště se laskavě spustí, ale jednu až dvě sekundy to trvá. Občas se rozhodne, že vám dá přes displej hlášku a nenechá vás fotit. Doteď nevím, co ta hláška říká, protože ji většinou sestřelím, abych mohl udělat akční snimek. Také ve fotoaplikaci snadno štrejchnete o nastavení a to vás přepne na režim profi video. U pětky ve staré aplikaci jste si maximálně nechtěně zaostřili.

4
Displej. Na sledování videa a čtení je displej dokonalý. Pětka měla kvalitnější, a je to vidět. Ale jenom, když stojí oba kusy přímo vedle sebe. Nový telefon se navíc snazi udělat dojem tím, že jeho systém je takový applovsky animovaný a neustále ukazuje, jak má výkon nazbyt. Chybí mu ten zenový jednoduchý klid starého Sony - jsem zenová japonská cihla.

5
Výkon. Nikdy úplně neozkouším, ale na plné osobní a pracovní vytížení dostatečný. Osmička se méně zahřívá, což ale není přemírou výkonu, ale úpravami hardware.

6
Konektivita. Jak si občas stěžuji, že Sony má neohrabaný Bluetooth a Wi-Fi, tak zde se to zdá být konečně bleskové a přizpůsobivé. Zřejmě nějaký upgrade protokolů. Jsou tu novinky, které souvisí s Android. Ovládání po připojení na Docking station přes USB C je zase více podobné počítači. Pokud budu psát na tento blog z dockiny, objeví se mi pracovní plocha jako v MAC OS nebo Windows, můžu si myší zapnout aplikaci, psát na velké klávesnici. Samsung toto má už asi 8 roků, ale teď tam došel i Android jako takový. U předchozí verze to také šlo, ale uměla pouze zrcadlit displej telefonu - na stojáka v malé části obrazovky - a klávesnice byla anglicky. Teď je tu plnohodnotný desktop režim, a vy si tak na velkém monitoru můžete pustit třeba film. Ne v nudli, ale přes celou obrazovku. A to je asi největší plus, protože to reálně opravdu využíváme. Telefon je najednou malá televize, která streamuje, kdekoli to potřebujeme, a kdekoli je chytrá TV nebo velký monitor. Není to ale zásluhou Sony, ale Androidu.

7
Baterie a dobíjení. Osmička má slušnou výdrž, ale takovou obyčejnou, civilní. Pětka ve výdrži perlila. Osmička je po běžném dni, který zahrnuje nějaké čtení, videa, maily, chvíli hotspotování, navigování a hodinovém Teams hovoru večer skoro na nule. Kolísavý signál v Alpách byl schopen baterii odpravit do půlnoci zcela, aniž by telefon byl nějak zásadně používán. Pak jsou tu drobné mrzutosti u bezdrátových nabíječek. Některé jsou ok, třeba ta IKEA doma v ložnici. Ale třeba v autě se neustále rozsvěcí hláška o nabíjení, která nedává smysl a třeba v noci je to rozsvěcení otravné a telefon musíte dát z nabíjecí plošky zcela pryč. Některé bezdrátové nabíjení také funguje jen chvíli, a pak dá sbohem. V neposlední řadě, nabijeni kabelem není zlé. Recenze říkají, že je pomalé. Přes noc pomalé stačí. Když ale použijete rychle (dock na notebook nebo v autě), je rychlost "dostatečná". Není to za 10 minut z 20 na 80%, to ne. Ale je to dost, aby se během ranního rituálu dobilo z 35 na 75%.

8
Value for money. V mnoha ohledech je to plnohodnotná vlajková loď, v mnoha ohledech zaostává. Těžko ale odůvodní, že cenou už přelezla aktuální iPhone Pro Max. Z pohledu peněz je to propadák. Navíc ji nikdy dobře neprodáte, i protože ji kvůli hezkému zpracování chcete nosit bez pouzdra a bude tedy po letech odřená, podobně jako je po 3 letech odřená pětka.

Když to shrnu, osmička je skvělá, má svoje osobitosti, krásně vypadá, akorát proti pětce částečně ztratila ducha Sony. Obstojí jako vlajková loď, i když nijak nevyniká. Rozhodně ji nesmíte srovnávat se špičkou trhu a zbytečně si dělat vrásky. Sony si musíte koupit pro radost, a pro tu má velký potenciál, hlavně díky svému vzhledu a zpracování. Ostatní specifická výbava jsou, spíše než výhody, takové drobné radosti, typu sluchátkový konektor nebo slot na kartu.