Budoucnost skončila vol. 2

Čína od roku 2027 zakáže prodej aut se zapuštěnými dveřním klikami, protože pár lidí se nedokázalo z aut dostat, ať už elektronický mechanismus nefungoval nebo zpanikařili, a uhořeli tam. 

Dobře Číno, pěkně to těm úchylným moderním blbostem nandej.

Auto má mít pořádné dveřní kliky.

Takže už tu máme návrat tlačítek do Volkswagenu a dveřní kliky. Co dál?

Co třeba světla, která vám nevypálí oči?

Zillertall: Reparát s rodinou

Zillertal jsem poznal už z mnoha úhlů. Jako přibližovadlo do Hintertuxu na lyže. Nekonečný spletenec sjezdovek v Areně. Pochodem nad hranicí 2500 metrů k čtyřicátinám. A s dětmi, když jsme bydleli v Königsleitenu, koupili si sem kartu výhod na týden, a nemohli se sem kvůli polomům dostat. Letošek byl tedy letní reparát. A povedl se! Počasí bylo ne-alpsky excelentní - deště se odbyly večer a v noci.

Zadání přitom nebylo lehké. Ubytovat a zapojit do dění dvě rodiny, s chlapci ve věku 9 až 15, kdy jedna rodina trochu chodí, a druhá považuje chození jedním směrem za zbytečné.

Ale povedlo se. Měli jsme úžasnou last-minute dřevěnku ve Stummu. Dnes se říká šalé, a protože je to francouzsky, což je velmi vkusné, zdražuje se vám i večeře na talíři, přestože jste si suroviny koupili v rakouském Sparu (a sparen, tedy špárn, znamená spořit). Ba ne, dělám si legraci.  Naopak - v Rakousku mají teď zvyk nedělních supermarketů. Když přijedete se sobotním turnusem (protože přijet jindy, pokud už seženete místo jindy, je cenově pouze pro arogantní yupíky), můžete si v neděli nakoupit potraviny nebo třeba toaleťák. Ale pozor, je to vždy jen jeden z mnoha.

Dřevěnka měla několik hezkých vlastností. Třeba podlahy chodeb z dřevěných špalíků. Jak nápadité, ale uklízet to nechcete. Nebo tu vedly dráty vysokého napětí. Vždycky, když uhodil kdekoli kolem daleko blesk, dráty vydaly zvuk, jako když v osmdesátkovém sci-fi strašně hubení týpci v lyžařských kombinézách střílí z laseru. Ukrutná show!

Poslední věc byly instrukce pro ubytované. Téměř za všechno pokuta 50 EUR. Ale bohužel velmi nejasně napsané (i když v češtině), jak věci dělat správně pozitivně, bez pokuty. Taková metoda biče a biče, která, jak víme, dneska už nefunguje. Stejně jako vyhrožování hostům. Protože jim ale nefungovala SEPA platba, odpustili nám zálohu, tudíž nemohli strhnout 50 EUR za druhý pytel odpadků, za špatně vyluxované špalíky na chodbě, za odpadky přečuhující z boxu na třídění, nebo za špatné potraviny v koši na zbytky jídla. Kam se tedy poděla rakouská Gastfreundlichkeit? Až pak jsem si tento bič-bič spojil s tím, že vlastník je německý, a všichni hosti vyjma nás byli také Němci. Němci potřebuje pravidla a bič. Ostatně stejně jako die tschechische Simulantenbande.

A co jsme dělali?

Samozřejmě jsme pořídili Zillertal Aktivkarte. Lanovky, koupáky a doprava jsou s ní zdarma.

Ahorn, nad Mayrhofenem. Odtud jsme došli na Karl-von-Edel-Hütte, kde už jsem kdysi přespával. Tentokrát to bylo jen na pivo a limču. Rodina si mákla, ale dá se to. Pak v jezírku machání nohou a oždibávání armádou roztomilých pulců, kteřá se rozhodli zařadit na jídelníček bílkovinu. Brzy odpoledne tu taky je orlí show, ale to jsme nestihli. A v pátek sem jezdí mezi pátou a devátou večerní lanovka na západ slunce.

Samozřejmě jsme museli z Fügen na Spieljoch, kde je zipline, sjezd na tříkolkách, vodní hřiště, a došli jsme na Onkeljoch. Mají tu také pizzu, a dala by se tu udělat krásná okružní procházka po hřebenech. Malebné louky.

Z Finkenbergu jsme vyjeli na Penken. Tady je to vysloveně Václavák, ale výhledy jsou tu marvelózní, resturací hromada, včetně živé muziky, a mají tu sjezd na koloběžkách a překážkovou dráhu pro e-motorky. Nesmí se na ně v žabkách a sandálech, takže zvláště Vítek v sandálech byl hodně podrážděný. Ano, ani Čechy oblíbené pivní sandály Keen rakouskou kontrolou neprojdou. Salomon Amphibian projdou. 

Zajímavý byl ten den výjezd na zatmění slunce. AI Gemini poslalo všechny na stejné místo, na parkoviště ve dvou tisících metrech nad mořem. Bylo by zajímavé srovnat si více umělých inteligencí - na které kopce lidi posílaly. Ale na takový experiment nebyl úplně čas. Parkování tedy bylo trochu jako Tetris, a hora byla obložená davy. Přesto nakonec slunce zapadlo před vyvrcholením, ale část jsme viděli.

Vyjet tam bylo psychicky náročné. U Fordu bych ještě minulý rok o ničem nepochyboval - zvlášť ne u diesel power. Ale u těch nových aut si nejsem tak jistý. Mazda po vystoupání asi 1400 výškových metrů ve třiceti stupních nad nulou hrozně smrděla spáleninou. Ale zase od té doby jede jako elektromobil. Motor se teď ani při dlouhém stání v zácpě nezachvěje - možná tedy netrpěl, ale naopak vypálil červa, jak se u přímého vstřiku radí občas udělat. Větší problém byl sestup dolů - lehoučká Mazda s velkým motorem a možnosti manuálně držet převodový stupeň, vlastně nepotřebovala moc používat brzdy - motor si všechno odbrzdil sám. Ale švagrovo SUV, které naopak řadí, jak chce, si muselo dát v půli kopce pauzu, protože brzdy měly smaženici.

Trochu zklamání byl lunapark dostupný z Zell am Ziller - Fichtenberg s koupacím jezírkem Fichtensee. Asi jsme měli nějakou krizi, a ne moc podařený oběd ji ještě zhoršil. Samotný zábavní park Fichtenberg jen takové menší horské Mirákulum, ale všichni nějak chtěli odpočívat, ortodoxní brali dětem hrabičky, Jáchym se bouchl do hlavy a na jezírko tak vůbec nedošlo. Taky tu není úplně kopec, na který by se dalo lézt - masa Karspitz je pro děti moc vysoká a jiný cíl jsem nenašel. Náladu ale spravilo pivo prostřední stanici lanovky - Wiesenalm se jmenuje. Chata tu má styl, a má tu velké šlapací káry pro dospělé. Takže si mezi kafíčky, pivy a proseccem můžete dávat závodní okruhy spolu s dětmi. Navíc sem nikdo moc nemíří takže tu byl klid.

Bobová dráha Arena Coaster dole tu vyžaduje vyčekání obrovské fronty, kdy do vás smaží slunce, a fronta je velká, když se na ní díváte, ale bohužel od pokladny není vidět, že je ještě jednou tak velká za rohem. Když jsme si ji vyčekali, jeli jsme celou dobu za paní, která se hrooozně bála, a jela krokem. Proč tam leze, proboha? V pátek navečeru jsme tu ale byli znovu, jen tak po vestě kouknout na frontu, a nebyl tu NIKDO. Nikdo. A to jsme si to užili.

Následně jsme si od lunaparků potřebovali odpočinout, takže jsme vyrazili do Vlčí soutěsky (Wolfsklamm), kde není nic než strhující příroda, a to lidi netáhne, takže tu byl klid. Taky tu není mobilní signál ani wifi, protože jste zavřená mezi skálami spolu s divokým potokem a vodopády. Tady bylo na konci velké cachtání právě v úžasném horském potoce, takže už jsme nestihli vodopád u Achensee. Samo o sobě to bylo vydatná procházka se slušivým převýšením.

Po odpočinku od horských silnic jsme si vyrazili zatáčkami na Gerlos. Pokud nechytnete mamila šlapíka nebo pomalé vozidlo (a všichni tu jezdí pomalu), tak na závod do kopce je podvozek i výkon Mazdy brilantní, stejně jako trochu režnější, ale opojné a stupňující se vrčení. A Jáchymovi se v ní nedělá blbě od žaludku. Jen, jak už jsem psal, to není takové žrádlo jako s Mondeem, protože volant Mazdy je spíš joystick bez zpětné vazby, zatímco Ford vám chtěl vyrvat ruku i s kořenem. V Gerlosu je nahoře hřiště na kuličky, kde si posádka vystačila. Vítek se mnou šlapal na Isskogel, aby poctil své první slovo "Iš", ale nestihli jsme to, protože je to výše a dále, než se zdá, a lanovka nejezdí věčně. Jsou tu ale nová úžasná jezírka, která ještě nejsou ani v mapě - doporučuji! Tam jsme strávili nějaký čas, a naskakovali doslova do poslední kabinky dolů.

K tomu jsme stihli rakousky dekadentní pohár na promenádě v Zell am Ziller, a chybí nám tedy jenom prosecco v Mayrhofenu, kde to je prostě takové aristokraticky posh, ale děti chtěly domů.

Kdybych měl ještě čas (druhý týden), zvážil bych tyto výlety:

• Výstup od Schlegeispeicher (jezdí se bus po hodině, nebo je tu parkoviště), odkud se dá pochodovat ledovcovou krajinou až k italské hranici na dobré a levné presso (Passo di Vizze ale vyžaduje sklonem mírný výstup 500 metrů převýšení, skončit lze tedy na Lavitzalm po 250m výšky) 
• Gerlossteinbahn vyjet nahoru, kde je zoo a zip line, a vyšlápnout okolo Arbiskogel (pro menší) nebo na Gerlossstein (pro větší horolezce).
• Tux a zbytek ledovce. Tady pozor, kartička vám garantuje jen výjezd na dolní stanici. Zbytek tučně platíte ze svého.
• Lanersbach - nahoře jsou chaty s občerstvením a hřišti.
• Možná nějakou horskou procházku z Hochfügen.

Dá se tu zadarmo cestovat vlakem nebo autobusy. Vlak je historická úzkokolejka, ale dobře udržovaná - místy už dokonce rozšířená na dvojkolejný provoz. Bohužel vedení tratě je nešikovné. Nádraží jsou postaru daleko od ubytování a rozrostlých vesnic, a my jsme naší stanici měli 15 minut chůze. Lanovky jsou pak typicky dalších 15 minut od vlaku. Trochu lepší jsou na tom autobusy. Když se cestu s nimi naplánujete, jezdí po hlavních silnicích prakticky co hodinu, ale ne do naší vesnice. Takže my jeli každý den autem.

Brixenské údolí

Brixen / Bressanone, Karel Havlíček Borovský, Jižní Tyrolsko / Alto Adige - všichni to známe. Jenže tam jsme nebyli. Náš Brixen byl Brixen im Thale, Tyrolsko, kousek od Kitzbühelu. A pobyt to byl báječný.

V první řadě, tohle místo jsme vybírali, aby se tam dalo chodit. Hory jsou tu nevysoké (do 2000 metrů nad mořem), zelené, s kvítky posetými loukami, cvrčky, zadržovacími jezírky a mírnými údolími jak z pohádky o zahrádce. Přitom neustále hledíte na skalnatý masiv divokého císaře (Wilder Kaiser), takže horská scenérie je dokonalá.

K tomu se přidává dvoukolejná elektrická trať s klimatizovanými vlaky po půl hodině, která je pro ubytované zadarmo. Počasí nám přálo a tak jsme chodili.

Na procházky do 15 kilometrů bych určitě bych doporučil vyjet lanovkou Hochbrixen nebo Brandstadl a chodit po loukách. Na 2 dny to vydá a můžete si jako bonus vylézt Hohe Salve nebo Zinsberg. Jsou tu po kopcích rozházené hospůdky, a jezírka, kde smočíte hrdlo a nohy, lezete do výšky a účet leze nahoru. To je část, který je nejvíc za odměnu, převýšení 300-500 metrů, takže pro rodinu ideál. Také klesáky do údolí jsou tu mírné, takže dojít můžete až na vlak nebo domů.

Na hraní je nejlepší Söll a Hexenwasser s mnoha (opravdu mnoha) potůčky, jezírky a Kneippovými chodníčky. Dojít sem můžete i z Hohe Salve, ale chvíli vám to zabere, unaví kolena a budete mít málo času si to pořádně užít. Hexenwasser je ideální na celý den, lanovkou a vzít  to relaxačně. Zauberwelt Hartkeiser taky ujde, ale je to odvar, a Brandstadl jsme vůbec nestihli, ale je tu taky lanový hrádek, kde lze pár hodin vydržet. Kluci už jsou starší, a tak hraní vlastně rádi kombinují s chozením.

Když se nabažíte, lze vyjet na Hahnekamm, odkud se jezdí Streif, slavný sjezd. Hřiště jsou tu taky, k tomu sportovní naučná stezka, a přehršel možností se najíst. Tady nás po cestě domů stihla bouřka v úžasné hospůdce v půli kopce, ale tím spíš to bylo dobrodružství, které dopadlo dobře a stálo za to.

Také se dá dojet do Kiztbühelu na drink. Nebo vyjet na místní hřebínek a oklikou to sejít.

A k tomu je tu plno "flow-tracků" - pokud máte kolo s dobrými brzdami, celá řada lanovek vás vyveze, a pak můžete jet dolů po cyklistických chodníčcích, které jsou snadno sjízdné i pro začátečníky, obsahují klopenky, můstky a bouličky, které dodají adrenalin, ale bezpečnou formou. To my ale nepraktikujeme, kluci jsou na to ještě malí.

Určitě hledejte ubytování s Guest Card, na kterou máte slevu na Kitzbühlskou kartu, díky které máte většinu lanovek a veřejné dopravy zadarmo a celou řadu výhod. Ano je drahá i tak, ale už druhý den se vám splatí, protože jednotlivá jízdenka na lanovku je regulérní "zlodějina".

A to mne vrací k cenám ve čtyřech. Za oběd necháte běžně 75 EUR. Ceny oproti loňsku už tolik nerostly, vysoko už jsou dost, ale náš apetit rostl. Víťa k hranolkám přidal klobásku, a Jáchym se dožaduje řízků. A já si prostě musím dát Spätzle, Gröstl, a pořádný Bratwurst s bylinkami. K tomu se přidá kafíčko nebo pivo u jezírka (vše krát 4), a každý den vylejete několik tisíc za občerstvení, protože je horko, a máte chuť. Na další pobyt v Alpách se budu muset uchýlit k tradiční taktice - malý nápoj místo velkého a tatínek si k obědu dává jen polévku. Kafíčka omezeně nebo vůbec. Zrovna tady byla většina kafíček velmi snesitelná, což v Rakousku kvituji.

Kdybych to znovu shrnul, tohle místo je malý ráj na zemi, zvláště pokud máte rádi rodinné procházky po horských loukách s výhledy. 

Brixen im Thale je dobrý, protože je to odsud všude kousek, má vybavenost, a přitom je tu klid - hlavní silnice jej obíhá tunelem.

Po cestě domů lze navštívit pevnost Kufstein nebo prodejnu místních dobrůtek Sennerei ve Westendorfu.

Budoucnost skončila

Čas na horách ubíhá příjemně, určitě o tom ještě něco napíšu. V mezičase mne tu potěšilo, že Volkswagen inovoval svůj vůz ID3 tak, aby ho vrátil do minulosti.

Cože? Do minulosti?

V Rakousku, které je Wolkswagenu nakloněné, moc elektromobilů této značky nepotkáte - kromě dodávky ID Buzz. Víc tu jezdí Audi a Škodovek je tu plno, hlavně Enyaqů, ale řadu ID podobně jako zbytek světa Rakušané moc nekousli. Volkswagenu zřejmě muselo začít téct hodně do bot, aby pochopil, že lidé v Evropě pořád chtějí jen auto. Das Auto.

ID3 Neo teď vypadá jako starý Golf. Zvenku i zevnitř. Působí méně jako rádoby futuristický ocucaný šutráček s divnými ohyby, a začalo být docela usedle šik. Interiér už se vrací k Volkswagenu před deseti lety. Víc přímých linek, měkčených plastů, přehlednosti a bacha (!!!) - tlačítek. Prý také konečně funguje infotainment.

Možná budoucnost definitivně skončila. Třeba z toho plyne i ponaučení, že budoucnost nelze prostě nalinkovat od rýsovacího prkna nebo z marketingového oddělení.

Přitomnost je taky fajn. Čtení poptávky je taky fajn. Ano, lidé chtějí SUV, ale možná nechtějí tolik tu modernu. Tak teď si katarzí prochází některé další značky, třeba Mercedesu by slušelo se od flotily pštrosích vajíček na kolech a žlutých hororových klaunů vrátit zase k nonšalantni eleganci...

Pan Hranatej měl bouračku

Dnes začnu ranním haiku:

Hranatej pán měl bouračku.
Srazil auto.
Mělo houkačku.

Nebudu ji popisovat, ani její okolnosti. Jsou toho plné noviny, a jedno je jasné: 

Co je asi důležité: (Prý) jako volený zástupce odjel v Mercedesu, který mu nepatří, od sponzora (a je hodně drahý). Jel v odbočovacím pruhu rovné, aby jako čůráček čumáček objel kolonu. 

A co kdybych vám řekl, že je to jedno?

Nehraje to žádnou roli.

Voličům je to jedno. Sledujeme Turky a podobné už dlouho a přemýšlíme o nich špatným směrem. Turek možná půjde od válu, a vy budete tlrskat a tančit kolem jeho politické kostřičky. Voličům ale je jedno, jestli Turek z nepozornosti někoho přejede, nemá SPZ nebo se nechá uplácet miliardářem. Pro voliče je Turek jenom chodící transparent, který ztělesňuje jejich myšlenky, obavy a touhy. Jde proti Grindýlovi, jde proti EU, jde proti aktivistům, kteří za státní peníze prosazují zvrhlé věci nebo ovlivňují politiku. A to je důležité. To hraje roli.

Pokud se zbavíte Turka, nahradí jej jiný krysař, a lidé za ním zase půjdou. Půjdou za myšlenkou, kterou vy (většina z vás) nemáte rádi. Za Turkem stojí v řadě další Turkové a čekají až pokryjí politickou poptávku, která tady je, a my se tváříme, že není.

Příklad: Řeknete lidem, že se musí uskromnit, abychom se za 20 let všichni neusmažili. A lidi s tím nesouhlasí. Třeba 60% se uskromnit nechce. Když přijdou volby, hledají kandidáta, který po nich nechce žádné uskromnění. A i když kandidát má kopyto a rohy, zvolí ho, protože s nápadem na "uskromnění" nikdy nesouhlasili. 

Takže znovu: Musíte přesvědčit lidi, a pak nebudou Turci. Pokud je nepřesvědčíte, a budete jim násilím tlačit, co nechtějí, budou volit Turky. 

Antibabiš je zase nepřesvědčil, že? Jsme si to před volbami říkali, že to nebude fungovat...

Apropos Babiš - s tím je to stejné. Zbavíte se ho, a koblihy začne nosit jiný Ježíšek. Ale chápu, případ Babiš je obrácený. U Babiše vám nevadí koblihy, protože ekonomicky jste vlastně (skoro) všichni sociální demokrati. Vadí vám, že Babiš je podvodník a tak trochu mafián. Zatímco u Turka vám primárně vadí program, a že se prohlásil za konzervativce a táhne proti liberálním hodnotám. 

V obou případech je ale za vás vybral volič na základě jednoduchého, atraktivního a dobře odkomunikovaného (ne)programu. A ten vaši (moji) koně neměli. Měli antibabiš.

A nakonec: Víte, že Turka taky nemám rád. Ale stejně si troufnu dodat na jeho obhajobu, že ta křižovatka je šílená. Kolize jsou tu časté. Většinou tramvaj srazí sanitku nebo záchranáře. Problém je většinou u vozidel a majáky - i když houkají a mají přednost v jízdě, neberou v potaz, že kolos o hmotnosti desítky tun, jim přednost prostě dát nezvládne, i když je řidič tramvaje vidí - zvlášť když má časově okno pár sekund na projetí dvou křižovatek. Nikdo pak veřejně neřeší viníka nehody, ale vsadil bych se skoro, že řidiči tramvaji vinu nakonec nenesou. Řidič vozidla s majáky totiž má povinnost ubezpečit se před vjezdem do křižovatky, zda může bezpečné projet.

Update: Ještě tedy dodám, že ta nehoda je nesmírně kuriózní, tak si ji tu přecejen krátce rozebereme. Auto na převoz krve nezpomalilo, jak mu ukládají pravidla, houkalo, ale neblikalo. Pan hranatej objížděl zácpu v odbočovacím pruhu jako čůráček, ale minulý týden jsem tam jel několikrát, a dělá to každé páté auto. Já jsem si sice značení během opravy vždycky všiml, ale podle všeho jedna značka ukazovala pruhy opravdu blbě (nebyla přeškrtnutá). Po nehodě ji někdo okamžitě předělal, aby ukazovala realitu během oprav, což je sice skvělé, ale může to působit jako manipulace s mediální realitou okolo nehody. Pan hranatej nezpomalil, i když všechna ostatní auta trapných ovcí v pravém pruhu si houkajícího vozu všimla a zastavila, i když jim semafor ukazoval zelenou. Z toho mi plyne, že pan hranatej udělal maximálně přestupek, jako ale dělá každý pátý, co tam projíždí, a zachoval se při objíždění zácpy přesně tak, jak se to od něj čeká - arogantně. Máslo na hlavě má organizace, která opravuje silnici a řidič vozu s majákem. Toť celé. Na výše uvedeném postu to nic nemění - když nebude Turek, bude jiný Turek. Voliči se nenechají vnutit politiku, kterou nechtějí.

Fér cena

Podle německých zastánců zrušení neomezené rychlosti, může limit 100kmh přinést úsporu ročně až 331 Euro.

330 Euro je něco přes 8 tisíc korun. 

Za tu možnost to vlastně není moc.

Dokonce si umím představit, že bych i zaplatil nějaký rychlostní příplatek za tu možnost, i přestože bych ji třeba pravidelně nevyužil.

Ale jako jinde, i tady je to o poptávce. V Německu si automobilky kdysi prosadily neomezenou rychlost. A byla po ní poptávka voličů, takže ji nikdo dosud nezrušil. Je poměrně logické, že pokud poptávka voličů klesne, najde se v německé politice dost hlasů, kteří ji rychle zaříznou.

Tentokrát hlasování přežila.

Rychlost nemá tak politicky aktivní zastánce, respektive ti si myslí, že tu byla odjakživa, tak proč to měnit. Ale strana omezení roste a poměrně aktivně agituje, hraje lidem na tenké struny. Takže poslední zachování bylo o chlup, ale oni se nevzdají.

Rychlost v Německu pro její zastánce ztělesňuje svobodu, kdy každý, kdo chce, může cestovat rychle. Znamená uváženou kontrolu rizika. A taky respekt k pomalejším.

Pro odpůrce naopak ztělesňuje vše špatné: Je to libost pro pár bohatých, produkuje hluk, CO2 a jiné spolodiny, znamená téměř jisté "smrťáky" v případě nehody.

Vlna veder '26

S oblibou se z vlny veder dělá konec světa a se stejnou vervou se diskutuje, že rozmarné tropické dny tu byly každé léto, a lidé se na ně vlastně těšili, než přišla doba řízené paniky.

Obě strany, konzervativní pašík i jezdec apokalypsy, mají kousek pravdy.

Teplotní extrémy jsou opravdu vyšší. Je větší sucho. Trend je průběžně vzestupný. Ale zase loni takto bylo pár extrémních dnů, a pak už léto spíše mokré a studené. Minimálně u nás v Hobitíně - na západě Evropy se vařili trochu víc.

Letošní extrém je pro mne ale novum -  je těžko snesitelný. Za hranicí, kdy jsem ještě schopen fungovat, nebo si to užívat. Že bych si v této heatwave vyjel na kole a tvářil se, že je vše jako jindy, je nemyslitelné. Stačí mi jít po ulici nebo být doma. Skoro třicet stupňů vysává energii a kazí spánek. Do toho mne chytila klimatizační rýmička.

Byly ale roky, kdy vlna veder byla mírná (třeba 30 stupňů) - například když se Jáchym narodil. Tehdy to působilo jako velké prázdniny - hlavně hodně prosecca, chlazené pivo a pohodu. Do toho se šlo hecnout a vyrazit třeba na chvíli na kole. Tak to bylo od června až do září. Tehdy jsem jezdce apokalypsy sice chápal, ale zároveň jsem si to vedro užíval.

5 stupňů nahoru je rozdíl. Když je přes 35 stupňů, přestává to být legrace, a rozmarné léto. V Myanmaru, kde se zenovým krokem ploužíte po památkách), je to jiné, než když se v plné polní přesouváte ve spěchu po Praze na business jednání.

A nejen pro mne. Jel jsem do Jindřichova Hradce vyřídit nějaké věci, a všude sanitky. Všude kolapsy. V supermarketech, domovech, na ulicích. 

Úmrtí spojená s teplotou se sledují už desítky let. Zvýšený počet reagoval na extrémy v roce 1994 a 2003. Nebo pak na moje velké prázdniny 2015, zmíněné výše. Obecně pak platí, že úmrtnost stoupla mezi 2010 a 20, ale v poslední dekádě ještě roste. To je ovšem dané i stárnoucímu silnými ročníky. Souběh rostoucích extrémů a průměrného věku bude hrát větší roli.

Pořád ale řekněte, že oteplování nezpůsobil člověk. Možná ano, možná ne. O tom se tady nehádám.

Spíše znovu připomínám, že bojovat s CO2 je hrozně fajn, třeba tím, že 5 roků stavím tramvajovou trať, a dalších 5 let učím lidí nejezdit podél ní autem, ale to nám moc nepomůže teď a tady, když my už se smažíme letos. V tom evropské státy selhávají, nejen Babiš, kterému je to úplně jedno, ale i zelenější leadeři na západě. Ano, je to řešení následků a ignorování příčiny, ale ty následky (tedy vedro) musíme přece taky nějak přežít.

Tak a tlustá černá čára. Za pár dní možná začne studené a mokré léto. Budete se mi za tento post hlasitě smát. Ale co tomu řeknou všichni ti, kteří v tom horku zkolabovali, nebo to nepřežili? Jasně, nebude jich moc, ale možná kdyby jim někdo poradil nějaké beduínské triky, třeba by všichni byli víc v pohodě. Protože ne každý si může na těch pár dní v roce instalovat klimatizaci, nebo si odjet někam po stromy do údolí.