Letos jsme udělali balkánský road trip. Cílem bylo Sarajevo, respektive pyramidy ve Vysoko, které si přála vidět manželka. Abychom se k nim dostali, měli jsme krásný důvod projet celou Bosnou. A protože jsem tu pracoval v roce 2009, rád jsem se zhostil plánování a přípravy, a využil pyramidy jako způsob, jak se vrátit na stará známá místa.
První zastavení bylo Maribor. Toto město, které dlouho bojovalo se svým národním určením, protože bývalo převážně rakouské (Marburg), je dnes klidnou metropolí Dolního Štýrska. Obklopené vinicemi a kopci zvanými Pohorje. Tady jsme dělal malý projekt pro Novou Kreditnou Maribor v roce 2011, takže to byl skoro návrat domů. Prošli jsme město, které má překrásné nové korzo u řeky, nový pěší most, a pečlivě opravené historické centrum, které je zajímavé hlavně díky úzkým uličkám vedoucím k řece. Jinak je to takové provinční Rakousko Uherské městečko. Navštívili jsme banku, která je dnes OTP, místní kopec Pyramida, kde dřív stal hrad, užili si korzo, proklouzli slavnostmi u nejstarší evropské vinné révy, Stará Trta, a pojedli v mé kantýně, pizzerii a rybárně Ancora. Proti Rakousku, kde oběd nejde pod 75 EUR, je tady částka 60 EUR i s kafíčkem malý zázrak.
Proč je Trta nejstarší? Révu čas od času postihnou neduhy, a tak se obnoví. Trta, i když zapsaná v UNESCO, ale není vinice. Je to jen stromeček počínající budovu.
Nedělní Maribor každopádně tepal životem, a oplýval cyklisty. Tady vládne Václav gravel.
Druhé zastavení byl Ptuj. Tohle místo sice zní jako anglické citoslovce plivnutí, a taky je to plivnutí v naší cestě, ale nenechte se mýlit. Jedná se o jedno z nejstarších slovinských sídel vůbec, svého času římské Potovio, lázeňské město, a v rámci hornatého Slovinska velmi svérázně v úplně rovné a zemědělské krajině. Taky vzduch tu chutná jinak - jižněji, skoro mořsky - na víně je přehrada Ptujske jezero. Samotné staré městečko jen pár uliček a hrad, ale má velmi milou atmosféru. Café Bo pod kostelem u divadla je milé zastavení. Vše je tu jako před 15 lety, jen mně je 40+ a šarmantní paní majitelka je šedivá stará paní.
Slovinsko obecně není Balkán. Když bych se ptal, kam patří, je rozkročené mezi Rakousko a Itálii. Taky se tu tak rakousky odměřeně cítíte. A tedy jako doma. Lidé jsou někdy na první dobrou trochu odtažití, ale když nedáte pokoj, jsou vaši. Také mělo s rakouským živlem větší problém. Právě Maribor prožil mnoho pokusů o germanizaci, a kdysi tu žilo jen 20% Slovinců.
Pak jsme prosvištěli Chorvatskem. Trasu do Záhřebu znám dobře a trasu ze Záhřebu do Banka Luky taky. Nikdy jsem to ale nejel v kuse. Vnitrozemské chorvatské dálnice jsou hodně halabala - asfalt hrbolatý, jakoby zahájené rekonstrukce, kde se nic neděje - je vidět, že už mají leccos za sebou. Pamatuji je v lepším stavu. Lidé na odpočívadlech a benzínkách jsou tu takoví městští Středoevropané, žádný pořádný Balkán. A to ve mně už vzbudilo otázku: Bude vůbec nějaký pořádný Balkán?
Do Bosny už přes Gradišku přijedete po dálnici. Kdysi to byla jízda po nekonečné návsi. A ta pak vede východně až do města Doboj, kde pokračuje údolím Bosny k Sarajevu jako státní silnice, a asi 75km před Sarajevem zase jako dálnice. Dálnice Republikou Srpskou je úplně prázdná. Vlají tu srbské prapory na křižovatkách. Buďto volby nebo trvalá hrdost. Žadné ukrajinské... tedy moment... ano, modrou a žlutou tady vidíte, ale je to bosenská vlajka. A je tu vidět málo, i když přece.
Náklaďáky jezdí mimo dálnice kvůli poplatkům. Takže si užijete luxus, který si v Čechách nelze představit. Nastavíte na tempomat 130kmh a jedete sami až k příštímu platidlu 130. Ne tak docela. Mazda je žravý benzíňák, který má kvůli váze malou nádrž, takže si chce občas dát benzín. A na dálnicích tu moc nejsou benzínky. Takže musíte sjet do pravé Bosny. Ale ejhle. Prnavor. Ono to tu kvete. Benzínka je ale pořád svérázná - trochu čerpací stanice, trochu místní hospoda. Navíc tady vám pořád tankuje nádrž personál, a kdyby to šlo, dali by se do řeči. Kartica nicméně možno.
Údolím Bosny je to namáhavá jízda. Už se tu nejezdí rychle ani bláznivě. I do Bosny dorazila šmírovcí oka na tyčích a zřejmě zavedli nějaké funkční tresty. Na státní silnici se jede max. 80kmh a většina jede pomaleji. Pouze pokud je přejedete, dočasně zrychlí a jedou vám v kufru. Už jen velmi zřídka potkáte Bosňáka starých časů, který vás do zatáčky předjede přes dvojitou plnou čáru, a ještě vyrazí do předjíždění teprve když vidí, že proti někdo jede. To už je ohrožený druh v červené knize. Tady se nyní jede ležérně, na pohodu. Není divu. Státní silnice jsou zdravě přetížené a není prostor pro blbnutí. Spěchat už tu moc nejde. Jediný, kdo ještě za volantem doma závodí, jsou Češi.
Nájezd na horskou dálnici před Sarajevem je epický, ale postupně sklesáte do nížiny, a nejstarší kus dálnice vede lidem skoro po dvorcích domů. Doprava v samotném Sarajevu je náročná, ale spíše protože je tu opravdu hodně aut a je pondělí večer. Opět, na přechodech se chodci pouští, jede se pomalu, žádné závodění. Když najíždíte z vedlejší, vždy vás někdo pustí. Vzduch je tu hutný a olejnatý, že by se dal krájet - tady mají všichni, úplně všichni, staré diesely. Dokonce i malá autíčka nebo poživačná starší kupé na vás vesele chrochtají. Jak říkal můj mechanik - berte jedině diesel, to jsou nejdokonalejší motory, které všechno přežijí. Mazdy tu občas vidět jsou, ale jen SUV, Mazda 6 je tady zvláštní jedináček. Za chvíli se ukáže proč. Jak vyjedeme do kopce k ubytování, ukáže se, že uličky jsou tu opravdu úzké. Někde je to na centimetr, že vůbec projedeme. Bydlíme ale v novostavbě, hned nad čtvrtí z 30. let, a máme luxusní parkovací místo.
Sarajevo je jiné město. V roce 2009 bylo omšelé, byly tu v chodnících stopy po granátech, budovy prostřílené, a Sniper Alley plná ruin. Ve vzduchu a mezi lidmi se vznášela melancholie, a otázka "how are you" spustila litanii na hořký život. Nic takového nyní. Sarajevo není vyloženě naleštěné, ale místní si dali práci, aby jim válku už nic nepřipomínalo. Naopak, je tu hojně připomínaná zimní Olympiáda 1984. Vlček Vučko je tu na každém rohu. Protože to byly časy! Zároveň památky jsou udržované, lanovka Trebevićka žičara na vrch Vidikovac je nová, jako znáte z Alp, a nahoře je moderní resort s terasou. Mrakodrapy v "City" okolo Trg Bosne i Hercegovine dominují nad ponurým titovským brutalismem. Osmanská čtvrť Baščaršija je vymazlená - dokonce tu absolutně funguje vjezd aut - v zemi balkánských machos, kde se autem jezdí všude. Sem nevjedete ani s Géčkem, ani s Lambem, ani když vlastníte primátora - jaká to inspirace pro úzké uličky Starého města pražského.
Rakousko uherská část města s pěší a barovou zónou je taky vymazlená, zůstala tu jedna balkánská "show-off" ulice, kde místní machos mohou dokola jezdit před zahrádkami barů, prdlat z výfuků, občas vystoupit a obejmout nějakou krásku nebo dát high-five s majitelem baru. A taky to dělají. Jenom, co tu jdete, tu vidíte pár luxusních aut kroužit pořád dokola. A jsou tu hordy cizinců a turistů. Tady to tepe. Mají tu tak často europiva typu Carlsberg nebo Tuborg. Plzeň trochu ustoupila, Sarajevsko často dostanete v lahvi.
Ale k tomu hlavnímu: Pořád je to místo, kde se potkává mnoho kultur. Sarajevo je teď hlavně bosňácké, a tedy většinově muslimské. Místní muslimové jsou většinou umírnění, ženy tu jsou jak s krátkým šátkem, tak bez. Pokud potkáte "kuklu", je to turistka, ne teroristka. Sarajevu to ale dává zvláštního ducha. Mešity tu v noci svítí a trčí do oblak. Většinou jsou to jednoduché levné "rakety", ale třeba u našeho bytu stála jedna krásná dřevěná. Zpívat začínají v šest ráno.
Baščaršija, turecká čtvrť, je jeden velký turecký bazár - nízké domečky se zbožím, úzké světle dlážděné uličky, mezi nimi monumentální staré mešity. Je to místo neřestných požitků - ať už výborná káva nebo pořádně mastná masa, a hlavně slaďárny - hromada slaďáren. A pak tisíce krásných zbytečných věciček, na kterých může oko spočinout. Tohle je takový "jiný svět" v uhlazeném instantním balení.
Rakousko uherská část tu pak stále je - není ničím nijak zvlášť zajímavá, ale dá se tu procházet, užívat života, nakupovat nebo pokud na to máte chuť a nervy, vidět nějaká muzea. Krásná je procházka podél říčky Miljacky. Tady je ovšem jedno velké omezení - město tu ještě nezavedlo instituci náplavek, takže občas jdete parkem, ale občas musíte inhalovat diesel. Park Veliky je taková naše Stromovka. Architektura taky není nezajímavá a vyplatí se zvedat oči - nejedná se o žádné provinční město, ale o kulturní metropoli Bosny.
Žebrá se tu, ale už ne tak moc.
Oblast Sarajeva byla osídlená už dávno, ale město bylo založeno až v 15. století Osmany a bylo druhým největším tureckým městem v Evropě. Saray znamená palác a paláce a významné muslimské stavby tu opravdu jsou. V roce 1878 se Bosna připojila k Rakousko Uhersku. Ačkoli také Turci zde vládli, ale jaksi se domestikovali, a díky tomu tady zakořenila unikátní umírněně muslimská a zároveň slovanská kultura. Pod habsburskou monarchií se město začalo modernizovat a poevropšťovat. Přišla například železnice, ale vzniklo také celé nové centrum a řada významných budov pod taktovkou českého architekta Paříka. Místní ale Rakušany nevnímali přátelsky. Narozdíl od Osmanů byli vmímáni jako cizí element a jako nadvládci. K tomu už tehdy zde místy probublával kulturní rozdíl mezi Srby, muslimskými Bosňáky, a méně mezi katolickými bosenskými Chorvaty. Když tu pak výstřely místního (srbského) nacionalisty spustily první světovou válku, skoro nikdo pro Rakousko moc neplakal. Za dob Jugoslávie, kdy hranice neexistovaly, všichni tu žili spolu, byl relativně klid, a sarajevská Olympiáda 1984 je tu o to výrazněji pojítko s dobou, kdy ještě bylo dobře. Když Bosna vyhlásila v roce 1992 nezávislost, věci se zkomplikovaly. Představte si stát, ve kterém spolu žijí 3 národnosti a 3 různá vyznání, a který mělo tendenci řídit jenom jedno etnikum. Když se k takovému sudu dynamitu přidala podpora zvenčí a trocha provokace, vznikl konflikt, který už asi všichni znáte... Sarajevo, které v roce 2009, kdy jsem tu pracoval, bylo územně neoficiálně rozdělené mezi bosenské Srby a Bosňáky, se nyní hodně bosnizovalo, a je spíše muslimské, zatímco Srbové žijí více mimo, v hranicích bosenské Republiky Srpske. Tím je tu klid, a méně pnutí ve vzduchu. Takže i volební období probíhalo klidně. Sarajevo se masivně rozvíjí (viz. místní downtown), je ekonomickým a kulturním centrem Bosny, a pokračuje tradici původního muslimského slovanství. Bosenští Srbové se oproti tomu považují za správné pravoslavné Slovany, tíhnou k spolupráci se Srbskem, a mají svoje centrum ve městě Banja Luka - také Istočno Sarajevo je už nyní plné mešit.
Po dni plném dojmů z města nás čekala příroda a pyramidy ve Vysoko. Po dálnici jste za chvíli na nálezišti Ravne, kde lze bezplatně zaparkovat, a kde vznikl meditační theme park. Nechci teď, aby to vyznělo opovržlivě nebo ironicky - toto místo je obchod s healingem a energiemi, a schází se tu lidé z celého světa, kteří tomu holdují. Samotné pyramidy mohou a nemusí být podvrh. Jediný, co je to podezřelé, je, že archeolog, který to celé rozjel, je podle mnoha fotografií asi silně sebestředný typ. Každopádně minimálně pyramida Sunca (Slunce) je hora v opravdu podezřele dokonalém tvaru čtyřhranu.
Po cestě do Mostaru jsme navštívili Vrelo Bosne. Doporučuji. Je to taková sarajevská Stromovka. Dá se sem dojít z císařských lázní Ilidža starou alejí nebo dojet kočárem. My ale zaparkovali přímo u parku na hlídaném parkovišti. Vrelo je fascinující. Do jezírek na úpatí hory tady vyvěrají prameny (možná jsou tlačené čerpadlem, možná ne), a po pár metrech se slévají v řeku Bosna. Vše ve stínu hory a letitých stromů, s cestičkami, můstky, hřišti a zahradní kavárnou. Tady je to zenové.
Další cesta byla až na Konjic po dálnici, a pak už se pokračuje po staré státovce kaňonem. Tady už jsme potkali pro změnu řeku Neretvu. Místní přehrada je poloprázdná stejně jako všude v Evropě. Lodě a mola tady bezradně visí na lanech ve svazích a čekají, až k nim voda doputuje zpátky.
Kousek dál u Jablanice jsem si splnil svůj věčný sen: Zastavit se nad blankytně modrou řekou mezi skalami u jednoho z legendárních obřích grilů, kde hraje Jugopop a peče se jehně. A to jsme učinili! Trvalo mi to jenom 17 let. Při jídle jsem se trochu modlil, abychom dojeli ve zdraví, bez žlučníkového záchvatu. Bylo to totiž dobré ale velmi mastné. Taky to nebyl úplně klasický venkovní otevřený gril - spíše restaurace, ale opravdu milá, až pitoreskní. Kovacevic se jmenoval.
Příjezd do Mostaru, města které se jmenuje dle strážců mostu, mostářů, byl úžasný, protože tu najednou bylo 28 nad nulou. Léto! Ale byla to výzva. Ulice tu nejsou zrovna široké, hlavně když potřebujete zaparkovat u domu. Výjezd do dvora byl prudký a úzký a obsahoval vytočení kolem rohu. Naštěstí milá majitelka každému ochotně navigovala - dokonale, s nácvikem na tisících aut před námi.
Ubytování bylo přímo u mostu, a sousedilo s válečným torzem domu. Byl tu dokonalý klid a krásný výhled. A zároveň jsme za minutu byli u slavného mostu. Ten byl poprvé postaven v roce 1566 sultánem, a spojoval muslimskou a křesťanskou čtvrť. Most byl zničen v roce 1993 během války, a 2004 byl znovu obnoven. V roce 2009 jsem na něm stanul poprvé já.
A jestliže tehdy centrum bylo trochu popelka, nyní je celé doslova vymazlené. Každá cihla, každý kámen jsou tu na svém místě, a celé to vypadá, že tomu musí být aspoň tři tisíce let. Centrum je maličké, a celé krásně vydlážděné kulatými kamínky, které vesele kloužou. Domy jsou ze světlého kamene. Do toho skály, kaňon řeky, mešity, turecký bazár, muezíni... Pohádky tisíce a jedné noci v kapesním vydání.
Turistů tu taky bylo hodně, protože se, zajíždí na den od moře, ale nakonec kdekoli jsme chtěli, jsme si sedli. Prošli jsme se do širšího centra k bance, ke jsem pracoval, a ejhle! Místní nechali dělicí ulici Bulevar jako pomník války - na kruhovém objezdu jsou tu ruiny administrativních budov. Vše ostatní dál je ale krásně opravené - parky, pěší zóny, vily. Město je totiž kulturním centrem bosenské chorvatské komunity.
Vlastně se v Mostaru zdál být větší pořádek než u nás doma v Čechách. Až takhle se to tu posunulo. Nicméně chyba lávky. Předměstí měst jsou tu pořád špinavé popelky. Stejně jako příroda, škarpy - Bosňáci mají ve zvyku vyrazit na piknik do přírody, a nechat tam po sobě vše, co zkonzumovali. V tomhle jsme zase o velký kus dále my, Češi.
Další den jsme už vyrazili směr Chorvatsko. Zastavili jsme ale u vsi Buna. Tady se vlévá stejnojmenná řeka do Neretvy, a místo je to velmi zajímavé. Neretva se tady zaryla do skály - teče v pár metrů úzkém 14 metrů hlubokém kaňonu, takže pro kolemjdoucí vypadá jako potok. Přes okraj skály se do ní miniaturními vodopádky vlévá líně tekoucí říčka Buna. Pocitově velká líná řeka mizí v potoce. Ale je to opačně. Buna je potok, a Neretva pořádná řeka. Tahle magie přírody stojí za vidění.
O kousek dál už jsme kaňon Neretvy opustili, a vyjeli na vrcholy kopců na zbrusu novou dálnici, po které nikdo kromě turistů nejezdí. Tady jsou scenérie jak z Vinetoua. Holé stepi, křoviska, prašné hory a rozhled do dálavy. Ideální místo na to dát si kávu. Tedy... ideální... vesnické benzínky jsou v Bosně společenská instituce. Většinou je tu obchod, hospoda, benzín, a místní se tu scházejí na kus řeči. A espresso mají skvělé. Dálniční benzínky takové nejsou. Jsou evropsky sterilní s kafem z automatu. Je vlastně symbolické pro celou Bosnu - v roce 2009 tu všechno bylo takové nedokonalé, někdy divoké, ale velmi osobní. Jako ty vesnické benzínky. Dálnice neexistovaly. Dnes je Bosna poevropštěná, dálnice vyrostly, benzínky na nich jsou neosobní a studené jako všude jinde. Až sem přijedeme příště, bude možná Bosna obyčejná další země.
No a pak už Chorvatsko. Průjezd vnitrozemskou horskou stepní krajinou byl epický. A protože tu opravdu nikdo nejezdí, mohl se člověk kochat. Krajina se směrem k pobřeží mění - nejdřív všechny kytky a půda zrudnou. Pak se zase začnou barvit do zelena. Místy přibydou lesy. Je to podívaná. No a pak už sjezd do Šibeniku. Popravdě, měl jsem trochu strach - přece jen Češi, co jezdí do Chorvatska, jsou většinou takoví dovolenkoví profíci. Zato já když přijedu k moři, tak jsem jak nahý v trní.
Všechny tyhle pocity ale Šibenik smetl, protože byl dokonalý. Nejprve ubytování tady bylo úžasné. Představte si, že máte terasu v posledním patře a větší než obývák. S lehátky, s rodinným jídelním stolem a pořádnou porcí odpoledního sluníčka. A s výhledem z výšky na moře, na ostrovy, na kopce, na město. Tohle bylo wow. A pak pět minut pěšky a jste v moři. Na poloprázdné pláži. To nemělo chybu!
A pak do města na západ sluníčka, zmrzlinu, pizzu. Město je úhledné jak pokojíček, trochu podobně jako Mostar, ale vzhledem k době po konci sezóny, tu nebyla ani noha. Obsluha dokonce byla i celkem milá, a tak se člověk tak necukal, když musel platit ryze rakouské ceny. Druhý den jsme strávili touláním po městě, popíjením drinků, jedením zmrzliny a prostě přímořským plynutím.
Východ sluníčka na terase pak byl úžasný - den přejezdu byl horký a pohodový, a o to víc pak pondělní cesta ráno do práce šokovala - zimou a mlhou. Bylo to jako přiletět na jinou planetu.
