Řízení v Německu

Když jsem jel do Německa, byl to pro mne vždycky malý motoristický svátek. Ano, byly zácpy, ale jinak Němci dělali plno věcí, které mne tehdy v Česku dělat ani nenapadlo. Česko bylo oproti Německu krvavá barbarská lázeň.

Jenže teď už to tak není.

Němci dříve pouštěli pomalejší vůz do provozu (na dálničním napojení, při předjíždění), řadili se zipem, nejen na zúžení, ale i tam, kde se připojuje pruh třeba na okresce. Tvořili záchrannou uličku. Ale za to na dálnici ignorovali rychlostní omezení (bralo se jako doporučení, takže ještě v roce 2010 bylo normální, že na stavbě s povolenou osmdesátkou se ve zúžení jelo hromadně 150). Přišlo mi, že zdravý rozum tu vítězil.

Teď je to jinak. Většina lidí jede hrozně pomalu. Když chcete předjíždět, ti v pravém pruhu najednou skokově zrychlí, aby vás přiskřípli, jakoby jste jim kradli zmrzlinu. Ale aspoň neblikají a netroubí. 

K tomu jsou Němci pořád hrozné histerky na podjíždění. Dokonce vás začnou fyzicky blokovat a to i pokud je podjíždíte v souvislé jedoucí koloně nebo při dobržďování na zpomalení. Ale přitom všichni jedou vlevo. Vím, podjíždět se nemá, ale ani v Německu za to není nijak drakonická pokuta. Navíc to nedělám, abych někoho objel, jedu jen v pomalém pruhu, který je volný, a na pár sekund se zrovna pohybuje rychleji, protože je volný...

Na každý pád, je tragédie vidět ta jejich krásná drahá auta, osmiválce s dvěma turby, jak se plouží na silnici, kde je stovka, za karavanem sedmdesátkou. Připadám si pak jako východoevropské prase, které ještě neztratilo rozum, a musí všechny předjet Mazdou s motorem z kávovaru.

Blikače ale nedávají. To už tedy při vrácení do pravého pruhu nedávali delší dobu, ale teď už se neobtěžují pomalu ani při změně pruhu přímo před vámi nebo na křižovatce. Zřejmě se jim blikače nechce lovit na tabletu vozu v podmenu, když páčky už jim výrobce v rámci modernizace odstranil.

Žádná záchranná ulička už se často nekoná.

K tomu je jich jako krys, mají špinavé a přeplněné záchody na Euro, kde vždy část nefunguje. Jejich dálnice jsou symbol úpadku - některé mají parametry ze 30. let (žádný odstavný pruh, stromy hned u svodidel, prudké zatáčky a přitom neomezená rychlost) - třeba ta mezi Salcburkem a Mnichovem. Jiné mají správné parametry, ale doslova hrozný povrch - hlučný, děravý. 

Čím to je? Pár domněnek...

1. Auta jsou odtažité tablety na kolech, a neustále vás bossují, že jedete špatně. Když jedete okolo limitu, neustále to bimbá. A vypnout se to dá jen v podmenu tabletu. Takže to nevypnou a jedou bezpečně pod limitem.

2. Jsou objektem climate shamingu. Lehce nadpoloviční většina Němců se prý stydí za neomezenou rychlost. Předjíždět ve zlých časech už je prosté nestoudné.

3. Benzín je drahý. Minulý rok to v Německu takové nebylo. Tohle zpomalení definitivně přiletělo až s ptáky hormuzáky a s velkou krásnou válkou.

4. Bojí se Rakušáků. Je fakt, že subjektivně už začínám být z Rakouska a Německa vystrašený. Dokud se tam na okreskách jezdilo důrazně, bylo ok jet na stovce stopět a někoho předjet, a pak to postupně nechat sklesat. Teď ale vidím víc radarů, a myslím, že by se to v dnešní perspektivě místním hůř vysvětlovalo. Ano, všichni tu jedou na stovce sedmdesát, aby nenafoukali emise, a já zrovna jsem jel před radarem 110 bez špetky hybridu, protože jsem východní (nebo zde spíše německý) cowboy, a protože doufám, že jsem v toleranci. Eh. Eh.

Každopádně je to rozdíl pulky generace, kdy jsem se tady nad tím zamýšlel, a rozdíl je to propastný. Jak dál, uvidíme za dalších 10 let. Nejspíš už budu referovat o tom, jak se v Německu jezdí vlakem.

BMW zase ladí vodík

BMW ladí vodíkovou X5 jako alternativu. Člověk slyší s každou generací BMW, jak se ladí vodík, a jak už je to připravené jezdit. Většinou pak tato auta prepravuji politiky nebo účastníky nějaké konference mezi Berlínem a jinym městem, aby se jako ukázalo. A nikdy to pak komerčně nevyjede.

Přitom vodík vlastně zní lákavě. BMW nás vždy ujišťuje, že je ošetřené, aby to nevybuchovalo, a elektromobil, který s sebou netahá baterku, ale namísto ní věže malou elektrárnu, je vlastně docela dobrý nápad.

Jenže ejhle. Na vodík jaksi není infrastruktura připravená. On totiž neroste na stromech ani neteče z kohoutků. Plnicích zařízení je v Evropě jako šafránu, ideálně jsou tam, kde vodík vzniká formou průmyslového procesu jako vedlejší produkt. A docela blbě se přepravuje. Vyrobit ho jen tak, protože ho chceme, spotřebuje víc energie, než by bylo zdrávo. Ani samotné plnící zařízení není tak jednoduché jako kanystr s benzínem nebo elektrická zásuvka.

Druhá věc je, že asi i s těmi auty bude něco špatně. Recenze prototypů píšou už snad od roku 2005, jak to pěkně jede, a jak s tím vlastně není problém, ale zřejmě problém je. 

Strategicky pak asi dávalo smysl držet si alternativu, speciálně když nebylo jasné, jestli elektromobilita bude úspěch nebo propadák. A jestli vůbec bude. Okolo roku 2010, kdy lední medvídek vylezl na kru, ale brány dieselgate ještě nebyly zeširoka otevřeny, byly automobilky lehoulince tlačeny, aby přemýšlely o alternativních zdrojích. Vznikala elektrická "compliance cars", která nefungovala, a vodík mohl znít jako lepší nápad 

Jinak řečeno, vodík měl šanci, když byly baterky elektromobilů velké, těžké, měly malou kapacitu, a pomalu se dobíjely. Tehdy mohl přijít hrdina a říct: Já vás baterií zbavím. Ale dneska, když se baterie postupným vývojem zdokonalily tak, že jsou už použitelné, přestává alternativa dávat smysl. Pořád ho má - například pokud nebude dost materiálu do baterií, nebo pokud se bude síť dobíjením přetěžovat. Ale šance už byly a klesají.

Trocha kontrastů pod Zvoníkem

Tak jsem konečně byl na Grossglocknerské horské silnici. Jenže pěšky. Letošní druhé velké horské putování nás zavedlo do vysokých Taur, přímo pod Velkého zvoníka (Grossglockner), nad ledovec Pasterze.

Naším cílem nebyl Zvoník, protože ten vyžaduje výbavu a přípravu na ledovce. Místo toho jsme lehkou a suchou nohou zamířil na Mittleren Bärenkopf, tedy asi o 400 výškových metrů níže.

Zajímavý byl ten kontrast. Silnice, dílo civilizovaného člověka, versus nespoutaná příroda. Řev kafemlejnků motorek a dieselů zásobovacích náklaďáků, občas proložené rykem motoru sportovních aut nesoucím se krajinou a odrážejíc se od skal. Versus absolutní ticho, šumění potoků, skučení větru, a hvízdání svišťů. To se střídalo. Občas vítězila civilizace, občas příroda. 

Jak se ale člověk dostal nad Pasterze, zvítězil absolutní klid. 

Samotná silnice je úžasné dílo. Stoupá do 2300 metrů výšky, postavená v roce 1936, končila přímo nad ledovcem. Dál Rakušané postavili 2 metry širokou cestu, která vede skoro po vrstevnici, až do jádra ledovce. Ten se jaksi zmenšil a odplazil, takže silnice končí pouze na dohled a cesta vede na kraj. I tak bych ji doporučil. Pokud půjdete za oficiální konec cesty, pokračuje dál do kopce a vylezete na 2600, stále po širokém chodníku, kde stačí dobře tenisky, a dojdete až k místu, kde ledovec byl a už není. Jsou zde zvláštně zvlněné a ohlazené skály, po kterých si mírným stoupáním hledáte cestu až do výšky 2800 metrů mezi dva kusy ledovce. Toto samozřejmě doporučuji dělat od července dál. Dostanete se do zvlášťní měsíční krajiny, která přitom není nijak nebezpečná. 

No a dál už se musí po ferratě nebo po ledu. A tam jsme šli my. Ferraty jsou značené dle obtížnosti. B je ještě pro lamy, a dá se lézt bez použití svalů na rukou, a bez jištění, ale nesmí být moc dlouhá. Jsou to spíše jakési žebříky - v Alpách na ně narážím často. I tak ale leckdy může působit odstrašujícím dojmem. Bärenkopf pak byl procházka - až na 20 metrů před ledovec, a asi padesátimetrový úzký hřebínek, kde se strachem z výšek prostě musíte po čtyřech jako batole. Samotný vrcholek je pak rozlehlý a dal se tam dělat piknik, jen to i v klidném horkém dni v této výšce studeně foukalo.

Chaty Alpenvereinu. Typické spaní tu stojí 20-25 EUR, s průkazkou třeba 15. Bývají spartansky zařízené, většinou spíme v Matrazenlageru, tedy ve velké místnosti, kde je hromada matrací, a člověk si tu rozloží svůj spacák. Alpenverein nabídne polštář a deku navíc. Velká část těchto chat bývá s příběhem - postavena nad ledovcem před 100 lety plus mínus. Zásobovatelná pouze šerpou nebo helikoptérou, občas jednoduchou nákladní lanovkou. Alpy volí vrtuli. I přesto se tu skvěle najíte v rámci polopenze, a pivo teče proudem. Jen v devět už všichni odpovědně spí, aby byli s kuropěním opět na nohách.

Všichni mladí.

My staří pijeme do deseti, protože už neumíme v téhle výšce usnout. Ráno pak odcházíme z chaty po třech kafíčkách s kruhy pod očima poslední. Za 4 dny jsem naspal jen asi 8 hodin a cítím to doteď.

Chata Oberwalderhütte ve třech tisících, obklopena skálou a ledem, byla tento případ. Dvakrát jsme ale spali na Glocknerhaus, který je jakási výkladní skříň Alpenvereinu, ve výšce 2100 metrů přímo na vyhlídkové silnici s moderní prosklenou přístavbou, kde se topí v kamnech (spalováním!) a Grossglockner tu můžete drbat od stolu za uchem. Je tu ale božský klid, protože silnice je od večera zavřená. Glocknerhaus má 100 let na krku, ale je precizně zrekonstruovaný, s designovými umyvadly a kohoutky Grohe v Matrazenlageru.

Říkáte si 100 let, ale silnice jen od 1936. Co to? Ve skutečnosti sem lidé chodili už dávno před silnicí. My jsme si v odpočinkovém dni udělali výlet po staré cestě směr Heiligenblut úžasnou soutěskou s vodopádem. Je skoro celá dlážděná. Dobrodružství přitahovalo nejen podivíny, ale také šlechtice a vládce Monarchie. Chaty zde tedy existovaly opravdu již od Rakousko Uherska. O to větší respekt, že tu nerostou žádné stromy, takže vše sem museli vytahat lidé a zvířata.

Ani civilizace to tu neměla lehké. Na odklízení sněhu ze silnice pro bohaté a mocné pracovaly stovky lidí. V padesátých letech dalo toto místo lidem rotační frézu, která celou údržbu zjednodušila. Na silnici a pěší cestu však padalo také kamení, takže bylo rozhodnuto, že exponovaný úsek bude zastřešen. A tak se stalo - dokonale technické dílo.

No a pak už byl čas jít dolů.

Průchod přes Untere Pfandlscharte z a do Käfertalu sice byl opakovačka, ale v jednom dni 1600 výškových metrů, to je prostě za odměnu. Vystřídají se tu všechny druhy krajiny. Cesta přes úžasný historický Traunerhaus s pivem chlazeným v potoce a melancholickým psem, je součástí odměny. Koupačka v říčce u mýtné brány silnice před odjezdem byl jakýsi symbolický očistec, který nám dal sílu neusnout za volantem.

Celkově nastoupáno za 4 dny 4 tisíce metrů, počasí krásné, hlava vyčištěná.

Ještě se sem vrátím. Nejen autem. Cesta přes Salmhütte na Erzog Johann Hütte bude asi to nejvyšší, co mám ambici vylézt, a to nejbližší vrcholku rakouských Alp.

Hudební detektiv

Výhoda nemoci a dětí pryč je, že se dají delat zevlácké veci. Třeba poslouchat v obýváku staré stereo.

Třeba takoví Jethro Tull mají na Spotify Benefit a Stand Up, obojí ve verzích Steve Wilson stereo remix, bezztrátově.

Můžete šroubovat hlasitost, jak vysoko chcete - ten zdrojový zvuk je tak vyčištěný, že to ničím netřese, nedrnčí knihovny, jen je to větší a větší nářez, který překonává i sluchátka. Zkuste třeba We Used to Know nebo With You There to Help Me. 

Takže mne začalo zajímat, kdo že je to sakra ten Steve Wilson. Údajně je to zapálený hudební detektiv, který za extrémního úsilí od základu znovu staví staré rockové desky - více se o něm dozvíte ve videu nebo tady.

Bratře

Trochu zvláštně stonám, a tak odpočívám. Udělal jsem si pořádek v šuplíku, ale to hlavní - stáhl jsem septalogii Vinnetou.

Nevím proč, ale když jsem nemocný, rád se vracím do dětství.

Hodím za hlavu ten seriózní program a odpovědnost a léčím se klidem a vzpomínkami.

Když jsem shlédl první díl (Vinnetou z roku 1963), rozhodl jsem se, že s tím musím počkat na svoje kloučky. Bude se jim to vůbec líbit? Člověk v dětství díky televizi viděl Mayovky několikrát - televize je prostě točila každý rok. Když ale televizi nemáte, zjistíte, že moc nikde nejsou. Streamy se nepřetrhnou.

Další hezky návrat byl Amélie z Montmartru.

A pak jsem se po letech konečně pustil do Top Gear.

Top Gear začínal analogově v době mého dospívání, série na Amazonu sahá do roku 2002. Tedy ještě předtím, než jsem začal psát tento blog. Ačkoli je a byl příjemně zpátečnický a já byl tehdy hodně nadšený do digitálu, krásně mne vrací do té doby. Člověku to taky připomene, jak ten čas letí. Moderátoři tehdy byli podobné stáří jako já dnes, měli malé děti. Top Gear jsem spíš znal z dob pozdějších, kdy jej vždycky někdo pouštěl na YouTube, kde vybral někde u půlnočního piva nějakou extrémně vtipnou scénku (typu vracíme francouzská auta Francouzům do Francie pomocí trebuchetu).

Budoucnost skončila vol. 2

Čína od roku 2027 zakáže prodej aut se zapuštěnými dveřním klikami, protože pár lidí se nedokázalo z aut dostat, ať už elektronický mechanismus nefungoval nebo zpanikařili, a uhořeli tam. 

Dobře Číno, pěkně to těm úchylným moderním blbostem nandej.

Auto má mít pořádné dveřní kliky.

Takže už tu máme návrat tlačítek do Volkswagenu a dveřní kliky. Co dál?

Co třeba světla, která vám nevypálí oči?

Zillertall: Reparát s rodinou

Zillertal jsem poznal už z mnoha úhlů. Jako přibližovadlo do Hintertuxu na lyže. Nekonečný spletenec sjezdovek v Areně. Pochodem nad hranicí 2500 metrů k čtyřicátinám. A s dětmi, když jsme bydleli v Königsleitenu, koupili si sem kartu výhod na týden, a nemohli se sem kvůli polomům dostat. Letošek byl tedy letní reparát. A povedl se! Počasí bylo ne-alpsky excelentní - deště se odbyly večer a v noci.

Zadání přitom nebylo lehké. Ubytovat a zapojit do dění dvě rodiny, s chlapci ve věku 9 až 15, kdy jedna rodina trochu chodí, a druhá považuje chození jedním směrem za zbytečné.

Ale povedlo se. Měli jsme úžasnou last-minute dřevěnku ve Stummu. Dnes se říká šalé, a protože je to francouzsky, což je velmi vkusné, zdražuje se vám i večeře na talíři, přestože jste si suroviny koupili v rakouském Sparu (a sparen, tedy špárn, znamená spořit). Ba ne, dělám si legraci.  Naopak - v Rakousku mají teď zvyk nedělních supermarketů. Když přijedete se sobotním turnusem (protože přijet jindy, pokud už seženete místo jindy, je cenově pouze pro arogantní yupíky), můžete si v neděli nakoupit potraviny nebo třeba toaleťák. Ale pozor, je to vždy jen jeden z mnoha.

Dřevěnka měla několik hezkých vlastností. Třeba podlahy chodeb z dřevěných špalíků. Jak nápadité, ale uklízet to nechcete. Nebo tu vedly dráty vysokého napětí. Vždycky, když uhodil kdekoli kolem daleko blesk, dráty vydaly zvuk, jako když v osmdesátkovém sci-fi strašně hubení týpci v lyžařských kombinézách střílí z laseru. Ukrutná show!

Poslední věc byly instrukce pro ubytované. Téměř za všechno pokuta 50 EUR. Ale bohužel velmi nejasně napsané (i když v češtině), jak věci dělat správně pozitivně, bez pokuty. Taková metoda biče a biče, která, jak víme, dneska už nefunguje. Stejně jako vyhrožování hostům. Protože jim ale nefungovala SEPA platba, odpustili nám zálohu, tudíž nemohli strhnout 50 EUR za druhý pytel odpadků, za špatně vyluxované špalíky na chodbě, za odpadky přečuhující z boxu na třídění, nebo za špatné potraviny v koši na zbytky jídla. Kam se tedy poděla rakouská Gastfreundlichkeit? Až pak jsem si tento bič-bič spojil s tím, že vlastník je německý, a všichni hosti vyjma nás byli také Němci. Němci potřebuje pravidla a bič. Ostatně stejně jako die tschechische Simulantenbande.

A co jsme dělali?

Samozřejmě jsme pořídili Zillertal Aktivkarte. Lanovky, koupáky a doprava jsou s ní zdarma.

Ahorn, nad Mayrhofenem. Odtud jsme došli na Karl-von-Edel-Hütte, kde už jsem kdysi přespával. Tentokrát to bylo jen na pivo a limču. Rodina si mákla, ale dá se to. Pak v jezírku machání nohou a oždibávání armádou roztomilých pulců, kteřá se rozhodli zařadit na jídelníček bílkovinu. Brzy odpoledne tu taky je orlí show, ale to jsme nestihli. A v pátek sem jezdí mezi pátou a devátou večerní lanovka na západ slunce.

Samozřejmě jsme museli z Fügen na Spieljoch, kde je zipline, sjezd na tříkolkách, vodní hřiště, a došli jsme na Onkeljoch. Mají tu také pizzu, a dala by se tu udělat krásná okružní procházka po hřebenech. Malebné louky.

Z Finkenbergu jsme vyjeli na Penken. Tady je to vysloveně Václavák, ale výhledy jsou tu marvelózní, resturací hromada, včetně živé muziky, a mají tu sjezd na koloběžkách a překážkovou dráhu pro e-motorky. Nesmí se na ně v žabkách a sandálech, takže zvláště Vítek v sandálech byl hodně podrážděný. Ano, ani Čechy oblíbené pivní sandály Keen rakouskou kontrolou neprojdou. Salomon Amphibian projdou. 

Zajímavý byl ten den výjezd na zatmění slunce. AI Gemini poslalo všechny na stejné místo, na parkoviště ve dvou tisících metrech nad mořem. Bylo by zajímavé srovnat si více umělých inteligencí - na které kopce lidi posílaly. Ale na takový experiment nebyl úplně čas. Parkování tedy bylo trochu jako Tetris, a hora byla obložená davy. Přesto nakonec slunce zapadlo před vyvrcholením, ale část jsme viděli.

Vyjet tam bylo psychicky náročné. U Fordu bych ještě minulý rok o ničem nepochyboval - zvlášť ne u diesel power. Ale u těch nových aut si nejsem tak jistý. Mazda po vystoupání asi 1400 výškových metrů ve třiceti stupních nad nulou hrozně smrděla spáleninou. Ale zase od té doby jede jako elektromobil. Motor se teď ani při dlouhém stání v zácpě nezachvěje - možná tedy netrpěl, ale naopak vypálil červa, jak se u přímého vstřiku radí občas udělat. Větší problém byl sestup dolů - lehoučká Mazda s velkým motorem a možnosti manuálně držet převodový stupeň, vlastně nepotřebovala moc používat brzdy - motor si všechno odbrzdil sám. Ale švagrovo SUV, které naopak řadí, jak chce, si muselo dát v půli kopce pauzu, protože brzdy měly smaženici.

Trochu zklamání byl lunapark dostupný z Zell am Ziller - Fichtenberg s koupacím jezírkem Fichtensee. Asi jsme měli nějakou krizi, a ne moc podařený oběd ji ještě zhoršil. Samotný zábavní park Fichtenberg jen takové menší horské Mirákulum, ale všichni nějak chtěli odpočívat, ortodoxní brali dětem hrabičky, Jáchym se bouchl do hlavy a na jezírko tak vůbec nedošlo. Taky tu není úplně kopec, na který by se dalo lézt - masa Karspitz je pro děti moc vysoká a jiný cíl jsem nenašel. Náladu ale spravilo pivo prostřední stanici lanovky - Wiesenalm se jmenuje. Chata tu má styl, a má tu velké šlapací káry pro dospělé. Takže si mezi kafíčky, pivy a proseccem můžete dávat závodní okruhy spolu s dětmi. Navíc sem nikdo moc nemíří takže tu byl klid.

Bobová dráha Arena Coaster dole tu vyžaduje vyčekání obrovské fronty, kdy do vás smaží slunce, a fronta je velká, když se na ní díváte, ale bohužel od pokladny není vidět, že je ještě jednou tak velká za rohem. Když jsme si ji vyčekali, jeli jsme celou dobu za paní, která se hrooozně bála, a jela krokem. Proč tam leze, proboha? V pátek navečeru jsme tu ale byli znovu, jen tak po vestě kouknout na frontu, a nebyl tu NIKDO. Nikdo. A to jsme si to užili.

Následně jsme si od lunaparků potřebovali odpočinout, takže jsme vyrazili do Vlčí soutěsky (Wolfsklamm), kde není nic než strhující příroda, a to lidi netáhne, takže tu byl klid. Taky tu není mobilní signál ani wifi, protože jste zavřená mezi skálami spolu s divokým potokem a vodopády. Tady bylo na konci velké cachtání právě v úžasném horském potoce, takže už jsme nestihli vodopád u Achensee. Samo o sobě to bylo vydatná procházka se slušivým převýšením.

Po odpočinku od horských silnic jsme si vyrazili zatáčkami na Gerlos. Pokud nechytnete mamila šlapíka nebo pomalé vozidlo (a všichni tu jezdí pomalu), tak na závod do kopce je podvozek i výkon Mazdy brilantní, stejně jako trochu režnější, ale opojné a stupňující se vrčení. A Jáchymovi se v ní nedělá blbě od žaludku. Jen, jak už jsem psal, to není takové žrádlo jako s Mondeem, protože volant Mazdy je spíš joystick bez zpětné vazby, zatímco Ford vám chtěl vyrvat ruku i s kořenem. V Gerlosu je nahoře hřiště na kuličky, kde si posádka vystačila. Vítek se mnou šlapal na Isskogel, aby poctil své první slovo "Iš", ale nestihli jsme to, protože je to výše a dále, než se zdá, a lanovka nejezdí věčně. Jsou tu ale nová úžasná jezírka, která ještě nejsou ani v mapě - doporučuji! Tam jsme strávili nějaký čas, a naskakovali doslova do poslední kabinky dolů.

K tomu jsme stihli rakousky dekadentní pohár na promenádě v Zell am Ziller, a chybí nám tedy jenom prosecco v Mayrhofenu, kde to je prostě takové aristokraticky posh, ale děti chtěly domů.

Kdybych měl ještě čas (druhý týden), zvážil bych tyto výlety:

• Výstup od Schlegeispeicher (jezdí se bus po hodině, nebo je tu parkoviště), odkud se dá pochodovat ledovcovou krajinou až k italské hranici na dobré a levné presso (Passo di Vizze ale vyžaduje sklonem mírný výstup 500 metrů převýšení, skončit lze tedy na Lavitzalm po 250m výšky) 
• Gerlossteinbahn vyjet nahoru, kde je zoo a zip line, a vyšlápnout okolo Arbiskogel (pro menší) nebo na Gerlossstein (pro větší horolezce).
• Tux a zbytek ledovce. Tady pozor, kartička vám garantuje jen výjezd na dolní stanici. Zbytek tučně platíte ze svého.
• Lanersbach - nahoře jsou chaty s občerstvením a hřišti.
• Možná nějakou horskou procházku z Hochfügen.

Dá se tu zadarmo cestovat vlakem nebo autobusy. Vlak je historická úzkokolejka, ale dobře udržovaná - místy už dokonce rozšířená na dvojkolejný provoz. Bohužel vedení tratě je nešikovné. Nádraží jsou postaru daleko od ubytování a rozrostlých vesnic, a my jsme naší stanici měli 15 minut chůze. Lanovky jsou pak typicky dalších 15 minut od vlaku. Trochu lepší jsou na tom autobusy. Když se cestu s nimi naplánujete, jezdí po hlavních silnicích prakticky co hodinu, ale ne do naší vesnice. Takže my jeli každý den autem.

Brixenské údolí

Brixen / Bressanone, Karel Havlíček Borovský, Jižní Tyrolsko / Alto Adige - všichni to známe. Jenže tam jsme nebyli. Náš Brixen byl Brixen im Thale, Tyrolsko, kousek od Kitzbühelu. A pobyt to byl báječný.

V první řadě, tohle místo jsme vybírali, aby se tam dalo chodit. Hory jsou tu nevysoké (do 2000 metrů nad mořem), zelené, s kvítky posetými loukami, cvrčky, zadržovacími jezírky a mírnými údolími jak z pohádky o zahrádce. Přitom neustále hledíte na skalnatý masiv divokého císaře (Wilder Kaiser), takže horská scenérie je dokonalá.

K tomu se přidává dvoukolejná elektrická trať s klimatizovanými vlaky po půl hodině, která je pro ubytované zadarmo. Počasí nám přálo a tak jsme chodili.

Na procházky do 15 kilometrů bych určitě bych doporučil vyjet lanovkou Hochbrixen nebo Brandstadl a chodit po loukách. Na 2 dny to vydá a můžete si jako bonus vylézt Hohe Salve nebo Zinsberg. Jsou tu po kopcích rozházené hospůdky, a jezírka, kde smočíte hrdlo a nohy, lezete do výšky a účet leze nahoru. To je část, který je nejvíc za odměnu, převýšení 300-500 metrů, takže pro rodinu ideál. Také klesáky do údolí jsou tu mírné, takže dojít můžete až na vlak nebo domů.

Na hraní je nejlepší Söll a Hexenwasser s mnoha (opravdu mnoha) potůčky, jezírky a Kneippovými chodníčky. Dojít sem můžete i z Hohe Salve, ale chvíli vám to zabere, unaví kolena a budete mít málo času si to pořádně užít. Hexenwasser je ideální na celý den, lanovkou a vzít  to relaxačně. Zauberwelt Hartkeiser taky ujde, ale je to odvar, a Brandstadl jsme vůbec nestihli, ale je tu taky lanový hrádek, kde lze pár hodin vydržet. Kluci už jsou starší, a tak hraní vlastně rádi kombinují s chozením.

Když se nabažíte, lze vyjet na Hahnekamm, odkud se jezdí Streif, slavný sjezd. Hřiště jsou tu taky, k tomu sportovní naučná stezka, a přehršel možností se najíst. Tady nás po cestě domů stihla bouřka v úžasné hospůdce v půli kopce, ale tím spíš to bylo dobrodružství, které dopadlo dobře a stálo za to.

Také se dá dojet do Kiztbühelu na drink. Nebo vyjet na místní hřebínek a oklikou to sejít.

A k tomu je tu plno "flow-tracků" - pokud máte kolo s dobrými brzdami, celá řada lanovek vás vyveze, a pak můžete jet dolů po cyklistických chodníčcích, které jsou snadno sjízdné i pro začátečníky, obsahují klopenky, můstky a bouličky, které dodají adrenalin, ale bezpečnou formou. To my ale nepraktikujeme, kluci jsou na to ještě malí.

Určitě hledejte ubytování s Guest Card, na kterou máte slevu na Kitzbühlskou kartu, díky které máte většinu lanovek a veřejné dopravy zadarmo a celou řadu výhod. Ano je drahá i tak, ale už druhý den se vám splatí, protože jednotlivá jízdenka na lanovku je regulérní "zlodějina".

A to mne vrací k cenám ve čtyřech. Za oběd necháte běžně 75 EUR. Ceny oproti loňsku už tolik nerostly, vysoko už jsou dost, ale náš apetit rostl. Víťa k hranolkám přidal klobásku, a Jáchym se dožaduje řízků. A já si prostě musím dát Spätzle, Gröstl, a pořádný Bratwurst s bylinkami. K tomu se přidá kafíčko nebo pivo u jezírka (vše krát 4), a každý den vylejete několik tisíc za občerstvení, protože je horko, a máte chuť. Na další pobyt v Alpách se budu muset uchýlit k tradiční taktice - malý nápoj místo velkého a tatínek si k obědu dává jen polévku. Kafíčka omezeně nebo vůbec. Zrovna tady byla většina kafíček velmi snesitelná, což v Rakousku kvituji.

Kdybych to znovu shrnul, tohle místo je malý ráj na zemi, zvláště pokud máte rádi rodinné procházky po horských loukách s výhledy. 

Brixen im Thale je dobrý, protože je to odsud všude kousek, má vybavenost, a přitom je tu klid - hlavní silnice jej obíhá tunelem.

Po cestě domů lze navštívit pevnost Kufstein nebo prodejnu místních dobrůtek Sennerei ve Westendorfu.