(publikuji zde dodatečně - na 28. jsem to nestihl)
28. října. Tento den mám rád. Je to den naší nezávislosti. Den, který umožnil, že si můžu říkat Čech, a odkdy jsem mám svůj vlastní demokratický stát. Je to den, který opravdu vnitřně slavím.
Slavím, i přestože jsem příznivcem Eura, Evropské Unie a dokonce si i myslím, že bychom měli bojovat proti globálnímu oteplování. Nemyslím si, že narozdíl od rakouské nebo sovětské nadvlády mne to v něčem lidsky omezuje, pouze to má velký finanční dopad na mne, moji rodinu, ale hlavně na chudší lidi v naší zemi.
Spíše si říkám, jestli neslavím něco, co je přežité. Máme vlastně ještě být na co hrdí?
Proč?
1.
Český stát, na který můžeme být hrdí, totiž existoval i předtím. Za Přemyslovců, za Karla IV. a vlastně nějak fungoval až do Bílé Hory. Proč neslavíme ty?
2.
První Československo nebyl stát Čechů a nebylo ideální. Česko-Slovensko. Dle tehdejší ústavy stát Čechů a Slováků. Byl to nadnárodní slepenec plný tahanic, ve kterém podřízené národy musely s Čechy a Slováky bojovat o identitu, a Češi zase museli bojovat o své území v příhraničí.
3.
Slováci nejsou Češi. Osobně je mi Rakušan povahově a lidsky bližší než lehce východní Slovák. Pouze s Rakouskem máme jazykovou bariéru. I Rakousko Uhersko mělo něco do sebe.
4.
Na první republiku jsme mohli a můžeme být hrdí. Byl to čas hejslovanství, obrození, a velkého nadšení dělat věci po svém a líp, ale zároveň jsme měli rivalitu a inspiraci s německým živlem, který nás hnal k nejlepším výsledkům. V Češích se tehdy spojovalo to dobré i špatné ze všech kultur a velká ctižádostivost, a protože nás hornaté Rakousko Uhersko vystavělo jako svou průmyslovou základnu, byli jsme najednou samostatný ekonomicky tygr. Rakousku zůstaly finance a hory, nám černé plíce, a mašina na peníze. Ekonomický ani lidsky už dnes takoví nejsme. Jsme jenom stín někdejšího Československa.
5.
Byly i jiné časy, kdy se Čechům dařilo, a ty se neslaví. Proč není den Karla IV? Rád bych měl volno a připil si. Protože to byl trochu Němec a trochu Lucemburčan?
6
Máme tu novější momenty, kdy jsme se osvobodili od tyranie - tyranie Sovětského Svazu. Podobně jako Rakousko nás Svaz tyranizoval i lidsky, omezoval naší lidskou osobní svobodu, ne jen ekonomickou.
7.
Máme tu i skutečnou, čerstvou samostatnost, od 1. 1. 1993. Tu bych slavil, včetně toho jak noblesně jsme se uměli oddělit od Slovenska. Máme tu i soudobé věci, na které můžeme být hrdí - Škodu, plzeňskou Škodu, Pilsner, Rohlík.cz, Kiwi.com, Kellnera, Křetinského, Havla, úspěšné sportovce, umělce, sem tam zajímavou architekturu. A to, jak se bolestivě zbavujeme pokřivení komunismem. Asi bych našel víc a lepší, kdybych chvíli déle přemýšlel.
Podtrženo shrnuto - je to trochu umělá a selektivní oslava. I tak ale Československo roku 1918 bylo stát, který za tu oslavu stojí. Výkonné, hrdé, kontroverzní, v mnohém průkopnické, a po staletích osvobozené od nadvlády jiného národa.
Vzpomínáme na Čapka, Baťu, Masaryka, nebo velkého státníka, jmenovce Beneše. Vzpomínáme na velké básníky, Devětsil, funkcionalistickou architekturu. Na legendární průmyslové výrobky.
Jsme dnes ještě takoví? Jak bylo řečeno, Čech 21. století je jiný. Chybí mu německá vyřídilka. Je klidný, vytrvalý, pracovitý, ale nerad dělá rozhodnutí a nerad překračuje svůj stín. Rád občas na poslední chvíli improvizuje - nepřipraven - a je často až hrdý na svou nedbalou zkratku. Aspoň tak nějak se cítím já, a vidím to na stavu věcí.
Každý, kdo v Praze v byznyse něco znamená, je Slovák. Slovák má nos na to jít přímo po tepně. Není to moc vidět, protože osoby veřejné jsou často Češi, ale na nich je zase vidět, že se neumí dohodnout, nebo vytvořit systém, ve kterém je možné dočasně převálcovat jeden názor druhým. Máme rádi systémy dokonale rovnováhy, klidu, a vláčky, které nikam nejedou, ale pořád se v nich za velkého úsilí přeléváme na místě sem a tam. Hezky je to vidět na železnici, dálnicích, chaotickém a pomalém růstu měst (nikdo už nerýsuje ulice a veřejnou obslužnost - jinde v tomto více přemýšlí a plánují), nebo reakci na měnící se demografické podmínky, kdy nás nečinnost jednou může dohnat k státnímu bankrotu.
To celé doprovázené třeskotem sociálních sítí, které nás uměle drží v pozoru, kdy můžete mít pocit, že jsme každý den na prahu revoluce, a totálního rozdělení státu vedví, zatímco se reálně neděje nic. Ani k lepšímu, ani k horšímu, a pokud něco, tak velmi pomalu.
Kde je ta prvorepubliková schopnost lobbovat za svou myšlenku, prosadit ji, připravit ji kvalitně, a vykonat?
Každý odvážný čin, je jako podnik. Je to pokus - někdy se povede, někdy ne, ale minimálně vyžaduje odhodlání, přípravu, a jít s kůží tak řečeno na trh.
I kontrola je důležitá. Praděda byl četník. Takový šerif první republiky a užitečný pozůstatek systému Rakousko Uherska, posedlého kontrolou. Československo samozřejmě mělo svoji policii, ale místní šerif byl důležitý, protože neřešil až tolik vraždy nebo vysokou rychlost, ale spíše ostře trestal drobné místní přestupky. Kde měli Češi tendenci systém drobně očůrávat, byl také strach z četníka. Když se ale stala vražda, byla to už starost policie.
Proti tomu dnešní Městská policie, které ve vsi ani neexistuje, a Policie České republiky, která pouze měří rychlost, a jezdí v autech sem a tam, k hlídání očůrávání a jiných lidských nešvarů příliš neprospívá.
Ani já nejsem vzorem prvorepublikové morálky. Aktivně neškodní a nekradu, ale bojím se vystoupit ze škatulky, nedělám politiku, nepěstuji žádné prospěšné ekonomické vztahy, a když přijde konflikt, snažím se vybrousit z něj plitkým kompromisem. Jsem rozhodnutý, že pokud by přišla válka, uteču. Nejsem úplně legionář, který by se bil za blaho národa.
Tedy znovu, a proč tady tu úvahu celou píši: Ne, neslavíme svůj svátek státnosti nebo české nezávislosti. Slavíme den státu, který již neexistuje, den osvobození národa, který byl jenom jedním z vícero osvobození v historii, ani první, ani poslední, a den Čechoslováků, kterými jsme nikdy nebyli, a kterými teď už rozhodně nejsme.
Nechci, aby to znělo moc drakonicky. Není cílem si svátek pohanit.
Proto se vrátím na začátek, a zopakuji, že 28.10. slavím rád. První republika bylo heroické a třaskavé období, plné silných lidí a příběhů. Můžu si ho oslavou uměle spojovat s dobou Karla IV. nebo Přemysla Otakara II., s dobou Jiřího z Poděbrad, Jana Husa, můžu si ho protahovat dodnes a cítit tak aspoň chvíli hrdost na naše dějiny.
I přes určitou umělost tohoto svátku, nám pak jedno k slávení už zůstalo - lehce přerušeno německou okupací - můžu se cítit být svébytným Čechem a používat volně všude svůj jazyk. A to je silný důvod sám o sobě. Masaryku, Beneši, Štefániku, legionáři, a další - díky za to.