Pan Hranatej měl bouračku

Dnes začnu ranním haiku:

Hranatej pán měl bouračku.
Srazil auto.
Mělo houkačku.

Nebudu ji popisovat, ani její okolnosti. Jsou toho plné noviny, a jedno je jasné: 

Co je asi důležité: (Prý) jako volený zástupce odjel v Mercedesu, který mu nepatří, od sponzora (a je hodně drahý). Jel v odbočovacím pruhu rovné, aby jako čůráček čumáček objel kolonu. 

A co kdybych vám řekl, že je to jedno?

Nehraje to žádnou roli.

Voličům je to jedno. Sledujeme Turky a podobné už dlouho a přemýšlíme o nich špatným směrem. Turek možná půjde od válu, a vy budete tlrskat a tančit kolem jeho politické kostřičky. Voličům ale je jedno, jestli Turek z nepozornosti někoho přejede, nemá SPZ nebo se nechá uplácet miliardářem. Pro voliče je Turek jenom chodící transparent, který ztělesňuje jejich myšlenky, obavy a touhy. Jde proti Grindýlovi, jde proti EU, jde proti aktivistům, kteří za státní peníze prosazují zvrhlé věci nebo ovlivňují politiku. A to je důležité. To hraje roli.

Pokud se zbavíte Turka, nahradí jej jiný krysař, a lidé za ním zase půjdou. Půjdou za myšlenkou, kterou vy (většina z vás) nemáte rádi. Za Turkem stojí v řadě další Turkové a čekají až pokryjí politickou poptávku, která tady je, a my se tváříme, že není.

Příklad: Řeknete lidem, že se musí uskromnit, abychom se za 20 let všichni neusmažili. A lidi s tím nesouhlasí. Třeba 60% se uskromnit nechce. Když přijdou volby, hledají kandidáta, který po nich nechce žádné uskromnění. A i když kandidát má kopyto a rohy, zvolí ho, protože s nápadem na "uskromnění" nikdy nesouhlasili. 

Takže znovu: Musíte přesvědčit lidi, a pak nebudou Turci. Pokud je nepřesvědčíte, a budete jim násilím tlačit, co nechtějí, budou volit Turky. 

Antibabiš je zase nepřesvědčil, že? Jsme si to před volbami říkali, že to nebude fungovat...

Apropos Babiš - s tím je to stejné. Zbavíte se ho, a koblihy začne nosit jiný Ježíšek. Ale chápu, případ Babiš je obrácený. U Babiše vám nevadí koblihy, protože ekonomicky jste vlastně (skoro) všichni sociální demokrati. Vadí vám, že Babiš je podvodník a tak trochu mafián. Zatímco u Turka vám primárně vadí program, a že se prohlásil za konzervativce a táhne proti liberálním hodnotám. 

V obou případech je ale za vás vybral volič na základě jednoduchého, atraktivního a dobře odkomunikovaného (ne)programu. A ten vaši (moji) koně neměli. Měli antibabiš.

A nakonec: Víte, že Turka taky nemám rád. Ale stejně si troufnu dodat na jeho obhajobu, že ta křižovatka je šílená. Kolize jsou tu časté. Většinou tramvaj srazí sanitku nebo záchranáře. Problém je většinou u vozidel a majáky - i když houkají a mají přednost v jízdě, neberou v potaz, že kolos o hmotnosti desítky tun, jim přednost prostě dát nezvládne, i když je řidič tramvaje vidí - zvlášť když má časově okno pár sekund na projetí dvou křižovatek. Nikdo pak veřejně neřeší viníka nehody, ale vsadil bych se skoro, že řidiči tramvaji vinu nakonec nenesou. Řidič vozidla s majáky totiž má povinnost ubezpečit se před vjezdem do křižovatky, zda může bezpečné projet.

Update: Ještě tedy dodám, že ta nehoda je nesmírně kuriózní, tak si ji tu přecejen krátce rozebereme. Auto na převoz krve nezpomalilo, jak mu ukládají pravidla, houkalo, ale neblikalo. Pan hranatej objížděl zácpu v odbočovacím pruhu jako čůráček, ale minulý týden jsem tam jel několikrát, a dělá to každé páté auto. Já jsem si sice značení během opravy vždycky všiml, ale podle všeho jedna značka ukazovala pruhy opravdu blbě (nebyla přeškrtnutá). Po nehodě ji někdo okamžitě předělal, aby ukazovala realitu během oprav, což je sice skvělé, ale může to působit jako manipulace s mediální realitou okolo nehody. Pan hranatej nezpomalil, i když všechna ostatní auta trapných ovcí v pravém pruhu si houkajícího vozu všimla a zastavila, i když jim semafor ukazoval zelenou. Z toho mi plyne, že pan hranatej udělal maximálně přestupek, jako ale dělá každý pátý, co tam projíždí, a zachoval se při objíždění zácpy přesně tak, jak se to od něj čeká - arogantně. Máslo na hlavě má organizace, která opravuje silnici a řidič vozu s majákem. Toť celé. Na výše uvedeném postu to nic nemění - když nebude Turek, bude jiný Turek. Voliči se nenechají vnutit politiku, kterou nechtějí.

Fér cena

Podle německých zastánců zrušení neomezené rychlosti, může limit 100kmh přinést úsporu ročně až 331 Euro.

330 Euro je něco přes 8 tisíc korun. 

Za tu možnost to vlastně není moc.

Dokonce si umím představit, že bych i zaplatil nějaký rychlostní příplatek za tu možnost, i přestože bych ji třeba pravidelně nevyužil.

Ale jako jinde, i tady je to o poptávce. V Německu si automobilky kdysi prosadily neomezenou rychlost. A byla po ní poptávka voličů, takže ji nikdo dosud nezrušil. Je poměrně logické, že pokud poptávka voličů klesne, najde se v německé politice dost hlasů, kteří ji rychle zaříznou.

Tentokrát hlasování přežila.

Rychlost nemá tak politicky aktivní zastánce, respektive ti si myslí, že tu byla odjakživa, tak proč to měnit. Ale strana omezení roste a poměrně aktivně agituje, hraje lidem na tenké struny. Takže poslední zachování bylo o chlup, ale oni se nevzdají.

Rychlost v Německu pro její zastánce ztělesňuje svobodu, kdy každý, kdo chce, může cestovat rychle. Znamená uváženou kontrolu rizika. A taky respekt k pomalejším.

Pro odpůrce naopak ztělesňuje vše špatné: Je to libost pro pár bohatých, produkuje hluk, CO2 a jiné spolodiny, znamená téměř jisté "smrťáky" v případě nehody.

Vlna veder '26

S oblibou se z vlny veder dělá konec světa a se stejnou vervou se diskutuje, že rozmarné tropické dny tu byly každé léto, a lidé se na ně vlastně těšili, než přišla doba řízené paniky.

Obě strany, konzervativní pašík i jezdec apokalypsy, mají kousek pravdy.

Teplotní extrémy jsou opravdu vyšší. Je větší sucho. Trend je průběžně vzestupný. Ale zase loni takto bylo pár extrémních dnů, a pak už léto spíše mokré a studené. Minimálně u nás v Hobitíně - na západě Evropy se vařili trochu víc.

Letošní extrém je pro mne ale novum -  je těžko snesitelný. Za hranicí, kdy jsem ještě schopen fungovat, nebo si to užívat. Že bych si v této heatwave vyjel na kole a tvářil se, že je vše jako jindy, je nemyslitelné. Stačí mi jít po ulici nebo být doma. Skoro třicet stupňů vysává energii a kazí spánek. Do toho mne chytila klimatizační rýmička.

Byly ale roky, kdy vlna veder byla mírná (třeba 30 stupňů) - například když se Jáchym narodil. Tehdy to působilo jako velké prázdniny - hlavně hodně prosecca, chlazené pivo a pohodu. Do toho se šlo hecnout a vyrazit třeba na chvíli na kole. Tak to bylo od června až do září. Tehdy jsem jezdce apokalypsy sice chápal, ale zároveň jsem si to vedro užíval.

5 stupňů nahoru je rozdíl. Když je přes 35 stupňů, přestává to být legrace, a rozmarné léto. V Myanmaru, kde se zenovým krokem ploužíte po památkách), je to jiné, než když se v plné polní přesouváte ve spěchu po Praze na business jednání.

A nejen pro mne. Jel jsem do Jindřichova Hradce vyřídit nějaké věci, a všude sanitky. Všude kolapsy. V supermarketech, domovech, na ulicích. 

Úmrtí spojená s teplotou se sledují už desítky let. Zvýšený počet reagoval na extrémy v roce 1994 a 2003. Nebo pak na moje velké prázdniny 2015, zmíněné výše. Obecně pak platí, že úmrtnost stoupla mezi 2010 a 20, ale v poslední dekádě ještě roste. To je ovšem dané i stárnoucímu silnými ročníky. Souběh rostoucích extrémů a průměrného věku bude hrát větší roli.

Pořád ale řekněte, že oteplování nezpůsobil člověk. Možná ano, možná ne. O tom se tady nehádám.

Spíše znovu připomínám, že bojovat s CO2 je hrozně fajn, třeba tím, že 5 roků stavím tramvajovou trať, a dalších 5 let učím lidí nejezdit podél ní autem, ale to nám moc nepomůže teď a tady, když my už se smažíme letos. V tom evropské státy selhávají, nejen Babiš, kterému je to úplně jedno, ale i zelenější leadeři na západě. Ano, je to řešení následků a ignorování příčiny, ale ty následky (tedy vedro) musíme přece taky nějak přežít.

Tak a tlustá černá čára. Za pár dní možná začne studené a mokré léto. Budete se mi za tento post hlasitě smát. Ale co tomu řeknou všichni ti, kteří v tom horku zkolabovali, nebo to nepřežili? Jasně, nebude jich moc, ale možná kdyby jim někdo poradil nějaké beduínské triky, třeba by všichni byli víc v pohodě. Protože ne každý si může na těch pár dní v roce instalovat klimatizaci, nebo si odjet někam po stromy do údolí. 

Červen - léto připraveno

Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.

Přesto se děly věci.

Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.

Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.

Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.

Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.

Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.

Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.

Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.

Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.

Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku. 

Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.

V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.

A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!

Chalupáři chalupáři...

Hyundai přestane od další generace vyrábět i30 SW - tedy kombi. Chalupáři třeste se a kupujte, dokud to jde. 

Proč? Toto autíčko jsme chvíli měli, a je to totální hodnota za peníze. Gigantický kufr, tak akorát místa uvnitř, ale cena ze starých časů (v akci byla nedávno od 430 tisíc a v bazaru docela drží hodnotu). Jinak je to absolutně budgetové auto se vším všudy.

A teď se zastavte na ulici a rozhlédněte se - kolik uvidíte škodovek a kolik i30? To auto je v Česku všude. Není to okrajovka. Je to hybatel.

Jak jsem tu psal v minulém článku, Česko bohatne, protože si může koupit baby Kodiaq za 650 tisíc nebo Octavii za 800, a dokonce za chvíli budou plná předměstí Peaqů. Brave new world. A buďme za to rádi.

Hyundai nicméně převzal roli Škody - motorizátora chudých. Těch, co volí Babiše, Zemana apod. Vlastně auto se sociální funkci. A k tomu je v Česku nutno nutně třeba kombík, protože v hatchbacku nebo krátkém stylovém SUV (co lze koupit za peníze) všechny ty kytky, cihly a vajíčka neodvezete.

K tomu se přidává i sentiment, že i30 je naše, protože se vyrábí u Ostravy - není divu, že Hyundai má edici vozidla a reklamu Go Česko!

A jak to výrobce odůvodňuje? Na SUV má větší marži. A nechce plnit sociální funkci výrobou levných kombíků.

Chudší Češi mají tedy jen tři možnosti: Dacii, starý vrak a nebo zbohatnout.

Fenomén Peaq

Škodovka uvedla na trh Peaq, sedmimístné elektrické SUV.

Líbivost je věc individuální, Peaq opět připomíná spíše MPV, nežli SUV. 

Na každý pád je to obrovské auto, které působí důstojně - přerostlo i Škodu Kodiaq, má gigantický kufr, jednoduchý a líbivý interiér. 

A určitě nebude zadarmo. Člověk bude dobře vážit, jestli si koupit Volvo XC90 nebo Peaq. A vzhledem k tomu, kolik vozů Volvo XC90 jezdí po silnicích, by vůz české provenience Peaq mohl zaplnit luxusní a velkokapacitní mezeru na trhu.

Co to o nás říká?

1. Češi bohatnou. Kupované škodovky jsou takový náš Big Mac index. Pokud tu bude jezdit hodně Peaqů, znamená to, že jsme zase bohatší.
2. Škodovka neubírá na důležitosti. Mít možnost postavit takto relativně luxusní a velký vůz ukazuje, že značka má v portfoliu Volkswagenu svou váhu. Na druhou stranu, také Cupra našla svou identitu, a daří se jí. Možná dobrá strategie, možná dobrá doba.
3. Elektromobilita v podání Škody není mrtvá větev. Proč by se stavělo tak velké portfolio elektrických modelů, kdyby to lidé nekupovali? A ano, oni to kupují, i když více v zahraničí. Enyaq si k českým lidem našel cestu, klasicky jako ojetina. Ale docela jsou vidět i civilní Elroqy, a to nejsou žádné ojetiny.
4. Česká cesta praktických chalupářských vozů Simple Clever se prosadila. Škodovka nepřináší emoce, ani luxus, ani bonvivánství. Je pro lidi, kteří žijí obyčejné životy a od auta chtějí maximální funkčnost a nic víc. Kupodivu to funguje Škodě dlouhodobě a i ve světě, a Peaq je důkazem, že to může nakazit i třídu středně velkých SUV, kde jinak vládne spíše styl než praktičnost.

Asi si na takové auto nikdy nedoložím, ale aspoň ho můžu ostatním protichu přát. Příjezd Peaqu je totiž pro Českou republiku dobrou zprávou, a přejme mu proto úspěch.

Legendy 2026

Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.

Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.

Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.

Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.

Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.

Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.

Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola. 

Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".

Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.

Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.

Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.