Fordem 30 let? Ne dnes.

Bylo to poslední Mondeo - plnotučné auto s kořeny na začátku tisíciletí.

Lord Ford, nebo-li Mondeo Titanium X z roku 2013, který bezporuchově naběhal 200 tisíc, musel kvůli hrozícímu dožití převodovky z domu, a dočasně mi tu začátkem podzimu přistála jeho stříbrná kopie s manuálem. A taky už není - nahradila ho Mazda.

Co bylo krásného na dieselovém Mondeu s řadící pákou? Bylo takové uklidňující... Rychlost fordovsky přesně zapadla, a přišel zátah lokomotivy. Abychom si rozuměli - ne zátah mustanga, ale spíše dieselové lokomotivy - důkladný a jistý. Na trojku Mondeo táhne až do 100kmh, a na čtyřku až daleko za dálniční limit... Takže pokud chcete předjíždět, dynamika je akorát dostačující. Spíše ale pohoda. Dvouspojkový automat vybízel dávat autu do těla, jak držel správné otáčky a turbo roztočené. Harmonická práce s řazením naopak stimulovala klidnou jízdu.

Spojka krásně chytala, takže za několik tisíc kilometrů včetně výjezdů z podzemí, motor nechcípl, ani nesmrděla spojka. Nebylo potřeba ji protáčet. Prostě se lehce chytla, i do kopce. V tomto byla převodovka v dieselovém Focusu větší rváč a naložené slaboučké Hyundai zase trpělo v kopcích. Na každý pád, to byl velmi příjemný život s fordím manuálem. Zácpy s ním byly lehce otravné - spíš ale protože vůz nebyl tak pohotový jako s automatem, např. při proklouzávání do děr v koloně. Žádné chcípání, cukavé rozjezdy - prostě krásně sladěný manuální stroj.

Vše při neuvěřitelné spotřebě 5,8 litru u takového mastodonta (auto je vysoké a široké). Jedete 140 kmh sem tam a zase 140 tam a sem (Fordem, ne vlakem) a v nádrži pořád něco je (po natankování ukazuje 1150 kilometrů, pokud nestojíte hodinu v zácpě nebo nejedete 150). 

Největší překvapení proti automatu bylo, jak umí být starý diesel na volnoběh klidný, prostý vibrací a dunění. Třásl se někde tam vepředu na silent blocích, oddělen od kabiny, pod rozložitou stříbrnou kapotou. Klid, který nechápu. 

K celkové tiššímu projevu se přidalo, že původní majitel nechal domontovat kvalitnější reproduktory. Poznalo se to na krásné čistých výškách při velmi hlasitém poslechu, a že nedrnčí výplně dveří, pokud hudba šlape. Podobné nebo lepší než teď Bose u Mazdy. Nakonec, interiér potažený kůží tolik barevně nedegraduje, navíc udržované sedačky nejsou nějak potrhané ani odřené, ani po 250 tisících kilometrů. Z vnitřku pořád dýchá komfort a luxus.

Takže co říct na konec úvodní mini pochvaly? Nebýt to tak staré auto s riziky, už bych nic lepšího nepotřeboval. Jinak řečeno: Univerzálnější rodinné auto než dieselové Mondeo celé v kůži už asi nebude. Zlatý věk aut skončil v roce 2015 s diesel gate. A po měsíci s Mazdou bych to podtrhl. Přecejen, i do Mazdy už moderna zaťala dráp.

Takže nebyl Ford v dnešní době jednorožec? Proč si ho tedy nenechat celý život? To otvírá druhou část, zajímavé zamyšlení na téma držení auta dlouhodobě po roce 2015. Všichni známe ty příběhy Mercedesu a Volva s nájezdem milion kilometrů - auto od mládí až do důchodu. Jde to dneska?

Většinou se Fordy Mondeo čtvrté generace se dnes prodávají i se skoro pěti sty tisíci kilometrů na konci druhého života (a často vypadají neuvěřitelně zachovale) a podle servisu by mohla jezdit do 750 tisíc, akorát je problém, že třetí život už jim druzí či třetí majitelé nechtějí nákladově dopřát, a tak se vůz této mety nedožije. Udržovat staré Mondeo totiž není o nic levnější než udržovat Mercedes, jenže majitelé Fordů mají nižší nákladové očekávání, a pokud nejsou manuálně zruční, je servis svlékne do naha.

Podle servisu se mnoho komponent na autě obnoví vždy po 200-300 tisícich kilometrů. Je pak potřeba udělat podvozek, filtr pevných částic, spojku, vstřiky, turbo, egr - tedy věci, jejichž výměna je nákladná. Dlouhé trasy šetří - na fóru jsou borci, co jezdí na první vstřiky už půl milionu. Manuálni řazení šetří nejen palivo. Naopak výměna automatické dvouspojkové převodovky, kterou jsme měli na obou Fordech z roku 2013, téměř zdvojnásobí náklady "druhého života", speciálně u dieselu dá peněžence zabrat - servis převodovku mění za cenu okolo 130-150 tisíc Kč (u specialistů méně, ale stále 80), a i to byl důvod, proč černý Ford předtím šel z domu, dokud jel a řadil. Většina Mondeí s automatem jde na náhradní díly, pouze výjimečně zachovalé a vybavené kusy se opravují. Bavíme se totiž pak o obnově celého vozu za více než dvě stě tisíc u auta se zůstatkovou cenou 120 tisíc. To si člověk musí být jistý, že si ho chce nechat, vidí v něm tu hodnotu, a investuje do něj.

Opravit za velké peníze Mercedes dává smysl. Opravit Mondeo? Ano, možná, ale chce to opravdového nadšence, nebo pragmatického kutila.

Vyžaduje to taky péči o karoserii a interiér, protože Mondeo sice je ingot, co nereziví, lak kvalitní, ale přecejen... Pokud zná jen kartáče myčky a nikdy nevidělo vosk, reziví. A pokud před sebou máte ošuchaný vrak, chce se vám pramálo investovat oněch dvě stě tisíc do jízdy. Tedy: Aby Mondeo vydrželo pěkné pohledově, přidávají se další náklady na údržbu kůže, karosérie, sem tam přečalounění volantu nebo manžety, repase světel.

Servis Ford otevřeně říká, že dává absolutní smysl staré dieselové Mondeo s manuálem držet, co to jde, narozdíl od nových aut, a že by mělo jezdit léta bez toho, aby majitele nechalo stát.

A možná stát nezůstane, ale přijdou záhady. Nevyhnete se nahodám typu odchlípnuté krytí podvozku, které nemá servisní interval, a které v určitě rychlosti při bočním větru začne rezonovat. Tohle vám na dílně při běžné kontrole neodhalí a vy se s tím můžete dost potrápit - minimálně musíte na dílnu v průběhu roku znovu, aby vám za pár stovek ty pazvuky odstranili - a protože na zvedáku se drnčení neděje, dílna se brání to řešit.Tyhle problémy stará auta taky neměla, protože byla jednodušší a různé kryty prostě neměla. Potrápí vás řada cukání, pazvuků a třesení, kdy vám servis řekne: za nás ale dobrý a vy je tak musíte nutit k detektivní práci.

Předposlední stopka je bezpečnost. Kdysi špičkově bezpečnému Mondeu se nevyhnula aféra airbag-gate, kdy vás airbag místo záchrany může zastřelit, a vám nezbývá, než doufat, že první majitel byl na svolávačce. V tom servisy mlčí, neumí opravu zpětně najít. Navíc materiál se unaví. Automobiloví hipsteři, argumentující u svého přes dvacet let starého Volva nesmrtelnou švédskou ocelí, by měli shlédnout crash test svého starce s novodobým autem. Zadarmo na YouTube. Unavené glorifikované Volvo dostane na zadek od Renaultu (slovy: Renaultu, auta s kosočtvercem na kapotě) a figuríny v něm rovněž, zatímco zdánlivě papírové mladé auto a jeho posádka vyváznou bez ztráty kytičky. No, a Ford není ani to Volvo, takže někdy po patnáctém až dvacátém roce začne být pojízdný lamač končetin.

Poslední věc jsou pak emise. Přišlo to z Itálie, kde už si na severu v zimě do měst nezajedete, Krakov vjezd zpoplatnil, a možná jsme na pokraji spuštění laviny, kdy diesel Euro 5 začne být psancem v mnoha dalších městech Evropy, a tím jeho užitečnost a ochota do něj investovat klesne. 

Podtrženo a sečteno, dieselové Mondeo v manuálu by asi mohlo být poslední věčný držák, který se dožije milionu kilometrů a třiceti let. Ale ne v dnešní době. Nebo pouze za cenu obětí, a se značným úsilím, riziky. Takže vlastně ne. Jakkoli už druhé takové robustní poctivé a spolehlivé auto na trhu nenacházím, sladká eko-bio-racio moderna a střídání aut po 2-4 letech je nevyhnutelné. Mazda je v tomhle případě úplně poslední závan staré doby, ale nedělám si iluze, že v roce 2030, po konci záruky, se z ní stane pojízdná kasička.

Už je to tu

Nojo. Spletli jsme se. Tunel z Prahy do Berouna bude stát dvojnásobek.

Jenže co naděláme. Ega dopravních inženýrů i jejich servilnost vůči Metrostavu neznají hranic, takže otázka, zda vůbec potřebujeme 24,5 km pod zemí do Berouna v místě, kde je krajina spíš zvlněná než kopcovitá, jde stranou. Prostě si to postavíme, protože my ignorantni, laická věřejnost, jim nemáme co mluvit do jejich hraček.

Možná kdybychom měli víc dopravních inženýrek, a přestali si měřit pindíky s horskými zeměmi, bychom nepotřebovali metro do Berouna za 100 miliard.

LáLá bude protestovat LáLá bude protestovat

LáLá veze jidlo! LáLá veze jídlo! Vzpomínáte na šišaté srandovní teletubbies? Podobné působí barevní kurýři doručovacích služeb s neforemným maršmelounem na zádech. Patří k obrazu moderní doby stejně jako umělá inteligence a chytré mobily. Kurýrů je tolik, že večer klidně vytvoří samostatnou dopravní špičku se svými otličenými minivozy a obskurními cyklovozítky nejrůznějšího typu.

Nesměju se těmhle lidem. Bojují s životem jako lvi. Směju se nám všem, že jsme se odnaučili chodit a normálně nakupovat. Necháme si vozit jídlo a zboží pod nos a omlouváme to efektivností nebo nedostatkem času. 

Nyní se ale objevila zpráva, že v pátek budou Lálové stávkovat. Co to pro nás znamená? A nejedná se o odvetu nějaké konzervativní sekty?

Tak především: Zasáhne to moderní městskou ekonomiku u srdce. Hladoví mileniálové a youngsteři budou nevěřícně znovu a znovu klikat do svych smartphonů a zkoušet, jestli jim sveřepé zařízení náhodou konektorem nevydá jídlo. Následně ještě zkusí Gemini nebo jinou umělou inteligenci poprosit, aby jim uvařila, ale ona je místo toho bude nutit, aby otrocky šli ven do hospody, nebo si něco koupili v obchodě a uvařili si.

Následně se už budou mrtvolně potácet po bytě, kanceláři, sucho na jazyku, vybitý smartphone a civilizace tak, jak ji známe, pro ně postupně  skončí. Srandovní barevný LáLá neveze jídlo.

Naštěstí je tu ale Čupr, zakladatel Rohlíku, Mirek Dušín českého podnikání. Ten svým bílým pegasům nařídí, aby mu zvýšili NPSko nad 10 a oni vyjedou, deštěm, prachem, mezi potulující se youngsterské zombies, a jídlo dovezou, byť v polotovaru. 

Pátek bude zachráněn, večer pustíme video z Netflixu a v sobotu zajdeme na nějaký pořádně mastný brunch, na něco jako vejce Benedikt s avokádem, a večer zase přijede LáLáVezeJídlo.

Díky ženám

Je MDŽ. Ženám tedy vše nej a díky, že jsou. Není jednoduché být ženou. Žijeme v době, kdy ženy jsou zdánlivě upřednostňovány, tlačeny dopředu, vznikají ženské kluby a ocenění. Leckde jsou nenáviděné kvóty na počet žen ve vedení, vybírány kandidátky jenom na základě pohlaví, a k tomu jsou ženy v průměru stále ještě hůře placené.

MDŽ je tu ale hlavně proto, abychom se zastavili, poděkovali, a docenili jejich role.

Ženy jsou tlačeny k tomu zvládat děti, být úspěšné v byznysu, být hubené, sportovat, mít koníčky, a být skvělou partnerkou. Počet rolí, které musí zvládat, počet míčku, za kterými musí jako psíci běhat, je daleko vyšší než u mužů. Při nižším platu, který je dán i jejich přirozeně větší skromností.

Tento systém je přitom požehnáním pro korporace a konzum, a v podstatě se jedná o součást moderního otroctví. Dokonalé ženství 21. století.

Přitom čím více míčků ženy pochytají, tím víc jich nechytí. Čas máme jenom jeden, a logicky pokud děláme kariéru, musíme ošidit mateřství. Nebo naopak.

Největší šidítko jsou vzory. Kdo je dnes ženám dáván za vzor úspěchu?

1. Někdo, kdo jde jen po kariéře. Ve Forbesu je sice vykreslována, že stíhá všechno, ale pravda je, že 90% času žije prácí, a všechny ostatní míčky ztratila. Stihne ještě fitko, aby se neřeklo. 

2. Žena, která má v byznysu páku. Pokud máte štěstí, a uspěla jste v podnikání, ano, pak vám stačí dělat 4 hodiny denně a máte čas na další věci. Ale tak to má jedna z deseti tisíc, protože ne každý byznys je úspěšný. Říká se pak, že to má vydřené, a že tak úspěšná může být každá, ale ono je to i o štěstí.

3. Žena, která má páku v korporaci. Uz není vidět, že tato žena pracuje silně pod 8 hodin, ale je jí tolerováno, že na ni dřou kvalitní zaměstnankyně a manažerky, které jedou devítihodinové směny, zatímco paní ředitelka se chodí fotit do Forbesu, pak si zasportovat a vyzvedne dřív děti. Ano, možná to je úspěch, ale na úkor jiných, a někdo by taky mohl říct, že je to jen vychytralé. Vedení firmy ji toleruje, protože jde příkladem dalším otrokyním, které už ale dokonale být nestíhají.

4. Žena, která je úspěšná v časové nenáročné, ale společenský důležité práci. Třeba pro stát. Nebo v charitě. Nedostane tam mnoho peněz, odpracuje méně hodin, ale zato dělá práci, která plní stránky časopisů. K tomu se má obligátně dobře, protože za ní stojí finančně silný partner. Ženám toto ale je podáváno nejen jako morální, ale i jako materiální úspěch. Jenze s finančně slabším partnerem to nepůjde.

5. Žena, která je dokonalá matka a partnerka. Ano, na delší dobu pustila míček kariéry, a běží jak fretka v kolečku děti-hobby-fitnes-sebevzdělávání. Finančně ji kryje úspěšný manžel, protože s průměrným platem a dětmi dnes nemáte ani na nájem.

Co říct nakonec? Fakt nechci, aby to vypadalo jako odsudek. Je to spíš odsudek doby s obdivem k tomu, co všechno, vy ženy stíháte. A znovu díky za to.

Ani neodsuzuji feminismus - minimálně ta část, že by ženy měly brát stejně jako muži a měly být ve vůdčích pozicich, je správná. I tady doceňuji, co všechno stíhají kombinovat. Nakonec, ženský mozek, je nastavený zvládat rodinu a děti, a proto zvládají denní rutinu v korporacích lépe, protože co jiného je korporace, než velká mateřská školka?

A na závěr odstavec, za který mne budete kamenovat, protože je to čistý "cucprst". Jaký by byl dokonalý svět pro ženy a pro muže? Rozhodně svět pomalejší, bez médií a jimi falešně pěstovaných vzorů. Žena stíhá vyrábět ony jesle a vede domácnost, a muži spolu loví nebo válčí / vyjednávají. Ale k tomu je v moderní společnosti těžká cesta, a tak máme trávicí potíže, potíže se spaním, deprese, migrény, krizi identity, únavu z konzumu a ochablé svalstvo. 

Nádraží sem - nádraží tam - nádraží sem?

Byli jsme vlakem v Brně. Kluci hrozně chtěli vyzkoušet, jaké je to jet expresem s palubní restaurací. Nebylo to pro ně takové terno, jak si mysleli, ale užili jsme si to. Navíc je to prý pohodlnější a zábavnější, než jet 2 hodiny autem.

Co první padne do oka při příjezdu do Brna je Hlavní nádraží. Vypadá krušně. Jeden důvod je, že jako u jiných hlavních stanic se sem stahují divnolidi. Druhak ale, že se jedná o nádraží "na odchodu do důchodu". Brno chce postavit nové nádraží v širším centru, a nějak se k tomu nemůže rozhoupat. Není divu - je to gigantická investice a nová poloha je z pohledu dostupnosti sporná. Nyní je přestup vlak - tramvaj - město opravdu ideální, jako v málokterém velkém městě. 

Chápu ale, že postavit nové hlavní nádraží je sen každého dopravního inženýra.

V Brně to vypadá z pohledu inženýrů logicky. To staré nádraží má malou budovu, kterou není kam rozšířit, a zahnuté staniční koleje, které nejsou praktické pro běžný provoz dlouhých vlaků. Jasná červená vlajka, která signalizuje možnost uspokojit ego a Metrostav a nalít někam megatuny betonu.

Jenže tu vždycky byla i racionální možnost. Jižně od starého nádraží vznikl gigantický brownfield. Při troše šachování s pozemky a přemístění a přemostění dvou ulic (Uhelná by zmizela), by jej šlo odkoupit a koleje narovnat a rozšířit jejich počet. Narovnáním nástupišť by severně od kolejí vznikl nevyužitý trojúhelník mezi starou budovou a nástupištěm, který by mohl šikovný inženýr zastavět novou (moderní) budovou. Šikovný architekt by mohl spojit nové se starým tak, že by se o tom psalo, a rozšířit tak zázemí s obchody, občerstvením apod. Nádraží by mohlo zůstat, kde je. 

Stará budova, která by se ocitla úplně na severním konci nástupišť, by v podstatě mohla sloužit jako salónky a restaurace - taková pěkná staromódní tržnice s rakousko-uherským nádechem. Centrum provozu by bylo v nové přístavbě, která by už byla koncipovaná na větší zátěž.

Zázemí pro stanici (depa, odstavná nádraží) by bylo jižně od stanice - za řekou Svratkou. Rozšíření páteřní tratě na 3-4 koleje by taky bylo možné - když tudy jedete vlakem, prostor tu zjevně je. Samozřejmě by se musely rozšířit všechny mosty, některé náspy v užších místech by se musely proměnit ve viadukt, což není zadarmo, ale to nebude zadarmo ani u nového nádraží.

Nijak by to neomezilo novou jižní čtvrť. Ta by prostě jen ležela za nádražím, ale bulvár z ní by tunelem pod narovnanými nástupišti mohl vést skoro pod Petrov. 

Ano, kombinace moderní a staré budovy by měla některá omezení, nebyla tak světová, a nepřinesla by takové ukojení velikášským sklonům, ale zase by se jednalo o citlivé a praktické řešení. A pokud by ona nová hala byla architektonicky zajímavě řešená, chodili by se na ni turisté dívat jako na Pudřenku a Rtěnku v Berlíně. 

Na druhou stranu, o tom novátoři a staromilci v Brně už léta diskutují, takže jsem nevymyslel nic nového.

Pidlooká

Jak je možné, že bombardování Íránu zasáhne hotely a letiště v neutrálním Dubaji(UAE)? Je to několik set kilometrů daleko... To přece musí mít nějaký hlubší smysl? 

Update: Bylo to cílené bombardování ze strany Íránu. Ale na druhou stranu to platí taky: Jaký smysl dává arabské muslimské zemi bombardovat jinou arabskou muslimskou zemi? To chtějí, aby proti nim šli úplně všichni?

Jasně, UAE jsou rozumní a hrají na všechny strany. Tedy Írán na ně má důvod být naštvaný. Ale tím, že zaútočí na civilisty v Emirátech, si nepomůže, UAE dost možná budou nucené se vyhranit proti Íránu.

Chápu, že Írán hraje na to, že se jich UAE nezbaví. Vždycky budou pár set kilometrů přes vodu. Tzn

UAE si z pohledu Íránu budou mít důvod uvědomit, kde je jejich místo, a že pokud chtějí poklidně obchodovat, neměli by pasivně ani aktivně podporovat Izrael. Jenže tahle úvaha dost možná nebude fungovat. Izrael a Američani mají pro UAE dlouhodobě daleko větší přínos, než vadnoucí a poloprimitivní Írán.

Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.