Pohybuji se v bankovnictví už nějakou dobu, a vždy mne znovu fascinují podvody. A víc mne fascinuje, co si o podvodech lidé myslí.
Dnešní bankovní svět je digitální, což je pro mnohé lidi nepříjemné. A tak hledají lidskou pomoc. Jsou nedůvěřiví, a mají neustále strach, že je zlý digitál okrade. Jenže zatímco mají všechny zbraně namířené na svůj chytrý mobil, okrade je člověk.
Totiž taková ta krádež, aby vám někdo z digitálního účtu vysál peníze jen tak, že ho hackne, se nestává. Stejně jako vám nikdo neukradne kartu v telefonu. A ano, někdo vám může v metru, technicky vzato, vášnivě opípat kapsu, nebo peněženku, nebo mobil, ale jen za předpokladu, že nemáte víc bezkontaktních čipů u sebe, peněženku máte vystrčenou někde viditelně, a nevšimnete si, že po vás jezdí mobilem nebo terminálem. Což byste si všimli. A když transakcí nahlásíte bance, nechá daný terminál odpojit. Přesto se tohoto lidé realně bojí.
Takže zlý digitál a hodní lidé.
Ale jakmile lidem zavolá hodný pán nebo hodná paní z masa a kostí, kteří mají starost o jejich finance, ochotně udělají všechno, co tito hodní lidé na telefonu chtějí. I když třeba mají trochu východní přízvuk, proti kterému tihle nedůvěřiví lidé přece volili Okamourka.
Problém je, že to nejsou digitální podvody. Jsou to jednoduché podvody, kdy vzdáleně po tak staré věci jako telefon člověku, koho neznáte, dáte na první dobrou všechny svoje údaje. Zcela analogově a lidsky. A ano, tento člověk vás ještě pak donutí použít něco digitálního k potvrzení krádeže, takže pak můžete vinit celý ten ošklivý nový svět.
Kdykoli vznikne nový typ podvodu, noviny vykřikují, jak je to rafinované a digitální. Ale jak čtete konkrétní průběh podvodu, zjistíte, že na prvním místě je zase lidská naivita a důvěřivost k jiným lidem.
Takže poslední podvod, takzvaná červí díra, je stejný - zavolá vám podvodník, přesvědčí vás, že mu máte věřit, a pak mu prostě jen tak dáte svoje údaje z karty. Ano, tak, že je načte z karty váš vlastní telefon, a aniž by je rozluštil, rovnou je použije někde jinde třeba k výběru z bankomatu. Uznávám, to Nokia v 90. letech neuměla. Ale znovu: Když vám někdo zavolá a tváří se, že je bankéř, a chce údaje vaší karty, a to jakoukoli formou, dáte mu je? Dáte mu klíč od bytu? Klíčky a techničák od auta?
Ano, když se to čte takto nasucho, řekněte nikdy. Ten Beneš je vůl, to bych přece neudělal/a.
Ale v reálu se i chytrý člověk nechá snadno unést. Nakonec, banka občas volá, Visa a Mastercard propagují snadné platby přiložením karty, takže to zní uvěřitelně. A tak krádeže frčí.
Až mi bude osmdesát, budu mít mnohé nešvary. Nikoho tedy nesoudim. Jen tepu to, jak při tom automaticky očerňujeme to nové, co je ve skutečnosti bezpečnější, a zapomínáme, že nás zrazuje to základní, lidské.
