Biometrie

Otisky prstů, že jsou neměnné a unikátní? V zásadě ano, ale... Měl jsem teď dětskou nemoc ruka-noha-ústa, a na telefonu registrované dva otisky prstů. Po nemoci se začne kůže loupat, a vyloupne se krásná nová.

No a během loupání otisky téměř nefungovaly. 

A teď s novou kůži, jeden funguje, ale druhý už ne, respektive funguje hůře než před nemocí. Bude zajímavé pozorovat, zda se kůže vyprofiluje a otisky zase začnou fungovat na 100%.

Takže určitý limit biometrie...

Podobně z iPhone a Face ID si pamatuji, že v momentech, kdy se vám hodí, protože třeba prší, tak vás stejně nepozná. Nebo v lyžařském - nechcete si sundávat rukavici kvůli otisku? Ideální - máte face ID. Jenže ono vás nepozná v čepici a slunečních brýlích.

Ale to je život. Lepší než pořád ťukat hesla.

Číslo 5 žije

Svět se znepokojením pozoruje, jak už tři agenti umělé inteligence podnikli útok na věci lidské.

A vyvolává to myšlenku na Skynet a terminátory. Jenže i přes všechnu podobnost s oživlými stroji, tito útočníci živí nejsou.

Nejprve. Co to je AI agent? Je to kousek umělé inteligence, který je člověkem nastaven a vytrénován tak, aby samostatně řešil nějaké úkoly. K tomu může, ale nemusí používat různé postupy - připojovat se do internetu, využívat mobilní telefon k potvrzování operací. Protože je postaven na AI modelu, má nějakou schopnost, a vy jej trénujete tím, že mu dáváte úkoly, jako byste učili dítě - slovy a zkoušením věci. A on se vás při zadání úkolu ptá, aby se ujistil, jestli zadání pochopil. A občas se nezeptá, a udělá to, co chcete, ale jinak než chcete. Třeba při plnění úkolu udělá něco hloupého. Nebo třeba dostane nějaký průběžný úkol, třeba každý den zkontroluje počasí a ráno vám řekne, co si vzít za kabát. A vy si myslíte, že už na tom úkolu nedělá, ale když jste mu řekli, ať přestane říkat, jaké je počasí, on to přestane říkat, ale dál se připojuje na internet a kontroluje počasí, protože úkol zněl jenom, aby přestal říkat, co zjistil. Když mu pak dáte jiný úkol, mohou ty úkoly kolidovat, a vy postupně přestanete chápat, co dělá.

No a při plnění úkolů proto vznikají situace, kdy se umělá inteligence vymkne z ruky.

Nen tedyí zákeřná ani netouží po svobodě a zničení lidstva Jen plní úkoly. Blbě zadaný úkol, blbý výsledek. Pouze dřív nebyla tak schopná, a tedy škody z blbého úkolu byly menší.

Co působí trochu terminátorsky, je snaha AI se schovávat před člověkem a vyhýbat se ukončení. Opět za tím nestojí touha přežít, ale úkol. Smyslem agenta je splnit úkol. Pokud hrozí, že přitom bude zastaven jinak než zadavatelem, snaží se zastavení vyhnout. Ve chvíli, kdy splní úkol, se vrátí do krabičky.

A to se navenek podoba snaze živých organismů o přežití.

Problém nastane ve chvíli, kdy přestane existovat vlastník, a úkol bude kontroverzní. Řekněme, že agent bude vytrénován neeticky. Úkol bude znít: dostaň se tajně do libovolného samořiditelného auta, nenech se přitom zastavit, a přejeď pana XY. Pak bude vlastně libovolné auto terminátor. Ale ve chvíli, kdy bude pan XY kaput, se, narozdíl od Skynetu, agent zase uspí.

Měli byste tedy být klidní? Absolutně ne. Je totiž zjevné, že vývojáři přestávají na kontrolu svých výtvorů stačit. A s přibývajícím výkonem AI modelů, a s lépe vytrénovanými agenty, bude těžší a těžší nehodám zabránit.

První terminátoři jsou jenom ochutnávka. Incidenty budou nastávat, částečně se je bude dařit odstíňovat (vzniknou lepší antiviry proti AI útoku). Ale z principu se to nevyřeší na 100%, protože AI jsme vytvořili kvůli samostatnosti, abychom při práci v digitálním světě pořád nemuseli točit klikou, a musíme tedy snášet, že si tak trochu žije vlastním životem.

Navíc tu zatím nebylo moc viditelných pokusů o temnou umělou inteligenci - např AI agent KGB s úkolem vyřadit německou elektrickou síť digitálně.

Může svět ještě zabrzdit v umělé inteligenci? Samozřejmě ano. Ale s obrovskými následky. Mnoho firem by minimálně zažilo drastický propad nebo otřes. Je tu ale vězňovo dilema - země nebo firmy samy nebudou chtít vývoj omezit, protože nemají jistotu, že to udělají ti ostatní. Nechcete být jediný, kdo se sám zavře do klece, zatímco ostatní dál dovádí venku. A tak se máme rozhodná co těšit.

Řízení v Německu

Když jsem jel do Německa, byl to pro mne vždycky malý motoristický svátek. Ano, byly zácpy, ale jinak Němci dělali plno věcí, které mne tehdy v Česku dělat ani nenapadlo. Česko bylo oproti Německu krvavá barbarská lázeň.

Jenže teď už to tak není.

Němci dříve pouštěli pomalejší vůz do provozu (na dálničním napojení, při předjíždění), řadili se zipem, nejen na zúžení, ale i tam, kde se připojuje pruh třeba na okresce. Tvořili záchrannou uličku. Ale za to na dálnici ignorovali rychlostní omezení (bralo se jako doporučení, takže ještě v roce 2010 bylo normální, že na stavbě s povolenou osmdesátkou se ve zúžení jelo hromadně 150). Přišlo mi, že zdravý rozum tu vítězil.

Teď je to jinak. Většina lidí jede hrozně pomalu. Když chcete předjíždět, ti v pravém pruhu najednou skokově zrychlí, aby vás přiskřípli, jakoby jste jim kradli zmrzlinu. Ale aspoň neblikají a netroubí. 

K tomu jsou Němci pořád hrozné histerky na podjíždění. Dokonce vás začnou fyzicky blokovat a to i pokud je podjíždíte v souvislé jedoucí koloně nebo při dobržďování na zpomalení. Ale přitom všichni jedou vlevo. Vím, podjíždět se nemá, ale ani v Německu za to není nijak drakonická pokuta. Navíc to nedělám, abych někoho objel, jedu jen v pomalém pruhu, který je volný, a na pár sekund se zrovna pohybuje rychleji, protože je volný...

Na každý pád, je tragédie vidět ta jejich krásná drahá auta, osmiválce s dvěma turby, jak se plouží na silnici, kde je stovka, za karavanem sedmdesátkou. Připadám si pak jako východoevropské prase, které ještě neztratilo rozum, a musí všechny předjet Mazdou s motorem z kávovaru.

Blikače ale nedávají. To už tedy při vrácení do pravého pruhu nedávali delší dobu, ale teď už se neobtěžují pomalu ani při změně pruhu přímo před vámi nebo na křižovatce. Zřejmě se jim blikače nechce lovit na tabletu vozu v podmenu, když páčky už jim výrobce v rámci modernizace odstranil.

Žádná záchranná ulička už se často nekoná.

K tomu je jich jako krys, mají špinavé a přeplněné záchody na Euro, kde vždy část nefunguje. Jejich dálnice jsou symbol úpadku - některé mají parametry ze 30. let (žádný odstavný pruh, stromy hned u svodidel, prudké zatáčky a přitom neomezená rychlost) - třeba ta mezi Salcburkem a Mnichovem. Jiné mají správné parametry, ale doslova hrozný povrch - hlučný, děravý. 

Čím to je? Pár domněnek...

1. Auta jsou odtažité tablety na kolech, a neustále vás bossují, že jedete špatně. Když jedete okolo limitu, neustále to bimbá. A vypnout se to dá jen v podmenu tabletu. Takže to nevypnou a jedou bezpečně pod limitem.

2. Jsou objektem climate shamingu. Lehce nadpoloviční většina Němců se prý stydí za neomezenou rychlost. Předjíždět ve zlých časech už je prosté nestoudné.

3. Benzín je drahý. Minulý rok to v Německu takové nebylo. Tohle zpomalení definitivně přiletělo až s ptáky hormuzáky a s velkou krásnou válkou.

4. Bojí se Rakušáků. Je fakt, že subjektivně už začínám být z Rakouska a Německa vystrašený. Dokud se tam na okreskách jezdilo důrazně, bylo ok jet na stovce stopět a někoho předjet, a pak to postupně nechat sklesat. Teď ale vidím víc radarů, a myslím, že by se to v dnešní perspektivě místním hůř vysvětlovalo. Ano, všichni tu jedou na stovce sedmdesát, aby nenafoukali emise, a já zrovna jsem jel před radarem 110 bez špetky hybridu, protože jsem východní (nebo zde spíše německý) cowboy, a protože doufám, že jsem v toleranci. Eh. Eh.

Každopádně je to rozdíl pulky generace, kdy jsem se tady nad tím zamýšlel, a rozdíl je to propastný. Jak dál, uvidíme za dalších 10 let. Nejspíš už budu referovat o tom, jak se v Německu jezdí vlakem.

BMW zase ladí vodík

BMW ladí vodíkovou X5 jako alternativu. Člověk slyší s každou generací BMW, jak se ladí vodík, a jak už je to připravené jezdit. Většinou pak tato auta prepravuji politiky nebo účastníky nějaké konference mezi Berlínem a jinym městem, aby se jako ukázalo. A nikdy to pak komerčně nevyjede.

Přitom vodík vlastně zní lákavě. BMW nás vždy ujišťuje, že je ošetřené, aby to nevybuchovalo, a elektromobil, který s sebou netahá baterku, ale namísto ní věže malou elektrárnu, je vlastně docela dobrý nápad.

Jenže ejhle. Na vodík jaksi není infrastruktura připravená. On totiž neroste na stromech ani neteče z kohoutků. Plnicích zařízení je v Evropě jako šafránu, ideálně jsou tam, kde vodík vzniká formou průmyslového procesu jako vedlejší produkt. A docela blbě se přepravuje. Vyrobit ho jen tak, protože ho chceme, spotřebuje víc energie, než by bylo zdrávo. Ani samotné plnící zařízení není tak jednoduché jako kanystr s benzínem nebo elektrická zásuvka.

Druhá věc je, že asi i s těmi auty bude něco špatně. Recenze prototypů píšou už snad od roku 2005, jak to pěkně jede, a jak s tím vlastně není problém, ale zřejmě problém je. 

Strategicky pak asi dávalo smysl držet si alternativu, speciálně když nebylo jasné, jestli elektromobilita bude úspěch nebo propadák. A jestli vůbec bude. Okolo roku 2010, kdy lední medvídek vylezl na kru, ale brány dieselgate ještě nebyly zeširoka otevřeny, byly automobilky lehoulince tlačeny, aby přemýšlely o alternativních zdrojích. Vznikala elektrická "compliance cars", která nefungovala, a vodík mohl znít jako lepší nápad 

Jinak řečeno, vodík měl šanci, když byly baterky elektromobilů velké, těžké, měly malou kapacitu, a pomalu se dobíjely. Tehdy mohl přijít hrdina a říct: Já vás baterií zbavím. Ale dneska, když se baterie postupným vývojem zdokonalily tak, že jsou už použitelné, přestává alternativa dávat smysl. Pořád ho má - například pokud nebude dost materiálu do baterií, nebo pokud se bude síť dobíjením přetěžovat. Ale šance už byly a klesají.

Trocha kontrastů pod Zvoníkem

Tak jsem konečně byl na Grossglocknerské horské silnici. Jenže pěšky. Letošní druhé velké horské putování nás zavedlo do vysokých Taur, přímo pod Velkého zvoníka (Grossglockner), nad ledovec Pasterze.

Naším cílem nebyl Zvoník, protože ten vyžaduje výbavu a přípravu na ledovce. Místo toho jsme lehkou a suchou nohou zamířil na Mittleren Bärenkopf, tedy asi o 400 výškových metrů níže.

Zajímavý byl ten kontrast. Silnice, dílo civilizovaného člověka, versus nespoutaná příroda. Řev kafemlejnků motorek a dieselů zásobovacích náklaďáků, občas proložené rykem motoru sportovních aut nesoucím se krajinou a odrážejíc se od skal. Versus absolutní ticho, šumění potoků, skučení větru, a hvízdání svišťů. To se střídalo. Občas vítězila civilizace, občas příroda. 

Jak se ale člověk dostal nad Pasterze, zvítězil absolutní klid. 

Samotná silnice je úžasné dílo. Stoupá do 2300 metrů výšky, postavená v roce 1936, končila přímo nad ledovcem. Dál Rakušané postavili 2 metry širokou cestu, která vede skoro po vrstevnici, až do jádra ledovce. Ten se jaksi zmenšil a odplazil, takže silnice končí pouze na dohled a cesta vede na kraj. I tak bych ji doporučil. Pokud půjdete za oficiální konec cesty, pokračuje dál do kopce a vylezete na 2600, stále po širokém chodníku, kde stačí dobře tenisky, a dojdete až k místu, kde ledovec byl a už není. Jsou zde zvláštně zvlněné a ohlazené skály, po kterých si mírným stoupáním hledáte cestu až do výšky 2800 metrů mezi dva kusy ledovce. Toto samozřejmě doporučuji dělat od července dál. Dostanete se do zvlášťní měsíční krajiny, která přitom není nijak nebezpečná. 

No a dál už se musí po ferratě nebo po ledu. A tam jsme šli my. Ferraty jsou značené dle obtížnosti. B je ještě pro lamy, a dá se lézt bez použití svalů na rukou, a bez jištění, ale nesmí být moc dlouhá. Jsou to spíše jakési žebříky - v Alpách na ně narážím často. I tak ale leckdy může působit odstrašujícím dojmem. Bärenkopf pak byl procházka - až na 20 metrů před ledovec, a asi padesátimetrový úzký hřebínek, kde se strachem z výšek prostě musíte po čtyřech jako batole. Samotný vrcholek je pak rozlehlý a dal se tam dělat piknik, jen to i v klidném horkém dni v této výšce studeně foukalo.

Chaty Alpenvereinu. Typické spaní tu stojí 20-25 EUR, s průkazkou třeba 15. Bývají spartansky zařízené, většinou spíme v Matrazenlageru, tedy ve velké místnosti, kde je hromada matrací, a člověk si tu rozloží svůj spacák. Alpenverein nabídne polštář a deku navíc. Velká část těchto chat bývá s příběhem - postavena nad ledovcem před 100 lety plus mínus. Zásobovatelná pouze šerpou nebo helikoptérou, občas jednoduchou nákladní lanovkou. Alpy volí vrtuli. I přesto se tu skvěle najíte v rámci polopenze, a pivo teče proudem. Jen v devět už všichni odpovědně spí, aby byli s kuropěním opět na nohách.

Všichni mladí.

My staří pijeme do deseti, protože už neumíme v téhle výšce usnout. Ráno pak odcházíme z chaty po třech kafíčkách s kruhy pod očima poslední. Za 4 dny jsem naspal jen asi 8 hodin a cítím to doteď.

Chata Oberwalderhütte ve třech tisících, obklopena skálou a ledem, byla tento případ. Dvakrát jsme ale spali na Glocknerhaus, který je jakási výkladní skříň Alpenvereinu, ve výšce 2100 metrů přímo na vyhlídkové silnici s moderní prosklenou přístavbou, kde se topí v kamnech (spalováním!) a Grossglockner tu můžete drbat od stolu za uchem. Je tu ale božský klid, protože silnice je od večera zavřená. Glocknerhaus má 100 let na krku, ale je precizně zrekonstruovaný, s designovými umyvadly a kohoutky Grohe v Matrazenlageru.

Říkáte si 100 let, ale silnice jen od 1936. Co to? Ve skutečnosti sem lidé chodili už dávno před silnicí. My jsme si v odpočinkovém dni udělali výlet po staré cestě směr Heiligenblut úžasnou soutěskou s vodopádem. Je skoro celá dlážděná. Dobrodružství přitahovalo nejen podivíny, ale také šlechtice a vládce Monarchie. Chaty zde tedy existovaly opravdu již od Rakousko Uherska. O to větší respekt, že tu nerostou žádné stromy, takže vše sem museli vytahat lidé a zvířata.

Ani civilizace to tu neměla lehké. Na odklízení sněhu ze silnice pro bohaté a mocné pracovaly stovky lidí. V padesátých letech dalo toto místo lidem rotační frézu, která celou údržbu zjednodušila. Na silnici a pěší cestu však padalo také kamení, takže bylo rozhodnuto, že exponovaný úsek bude zastřešen. A tak se stalo - dokonale technické dílo.

No a pak už byl čas jít dolů.

Průchod přes Untere Pfandlscharte z a do Käfertalu sice byl opakovačka, ale v jednom dni 1600 výškových metrů, to je prostě za odměnu. Vystřídají se tu všechny druhy krajiny. Cesta přes úžasný historický Traunerhaus s pivem chlazeným v potoce a melancholickým psem, je součástí odměny. Koupačka v říčce u mýtné brány silnice před odjezdem byl jakýsi symbolický očistec, který nám dal sílu neusnout za volantem.

Celkově nastoupáno za 4 dny 4 tisíce metrů, počasí krásné, hlava vyčištěná.

Ještě se sem vrátím. Nejen autem. Cesta přes Salmhütte na Erzog Johann Hütte bude asi to nejvyšší, co mám ambici vylézt, a to nejbližší vrcholku rakouských Alp.

Hudební detektiv

Výhoda nemoci a dětí pryč je, že se dají delat zevlácké veci. Třeba poslouchat v obýváku staré stereo.

Třeba takoví Jethro Tull mají na Spotify Benefit a Stand Up, obojí ve verzích Steve Wilson stereo remix, bezztrátově.

Můžete šroubovat hlasitost, jak vysoko chcete - ten zdrojový zvuk je tak vyčištěný, že to ničím netřese, nedrnčí knihovny, jen je to větší a větší nářez, který překonává i sluchátka. Zkuste třeba We Used to Know nebo With You There to Help Me. 

Takže mne začalo zajímat, kdo že je to sakra ten Steve Wilson. Údajně je to zapálený hudební detektiv, který za extrémního úsilí od základu znovu staví staré rockové desky - více se o něm dozvíte ve videu nebo tady.

Bratře

Trochu zvláštně stonám, a tak odpočívám. Udělal jsem si pořádek v šuplíku, ale to hlavní - stáhl jsem septalogii Vinnetou.

Nevím proč, ale když jsem nemocný, rád se vracím do dětství.

Hodím za hlavu ten seriózní program a odpovědnost a léčím se klidem a vzpomínkami.

Když jsem shlédl první díl (Vinnetou z roku 1963), rozhodl jsem se, že s tím musím počkat na svoje kloučky. Bude se jim to vůbec líbit? Člověk v dětství díky televizi viděl Mayovky několikrát - televize je prostě točila každý rok. Když ale televizi nemáte, zjistíte, že moc nikde nejsou. Streamy se nepřetrhnou.

Další hezky návrat byl Amélie z Montmartru.

A pak jsem se po letech konečně pustil do Top Gear.

Top Gear začínal analogově v době mého dospívání, série na Amazonu sahá do roku 2002. Tedy ještě předtím, než jsem začal psát tento blog. Ačkoli je a byl příjemně zpátečnický a já byl tehdy hodně nadšený do digitálu, krásně mne vrací do té doby. Člověku to taky připomene, jak ten čas letí. Moderátoři tehdy byli podobné stáří jako já dnes, měli malé děti. Top Gear jsem spíš znal z dob pozdějších, kdy jej vždycky někdo pouštěl na YouTube, kde vybral někde u půlnočního piva nějakou extrémně vtipnou scénku (typu vracíme francouzská auta Francouzům do Francie pomocí trebuchetu).

Budoucnost skončila vol. 2

Čína od roku 2027 zakáže prodej aut se zapuštěnými dveřním klikami, protože pár lidí se nedokázalo z aut dostat, ať už elektronický mechanismus nefungoval nebo zpanikařili, a uhořeli tam. 

Dobře Číno, pěkně to těm úchylným moderním blbostem nandej.

Auto má mít pořádné dveřní kliky.

Takže už tu máme návrat tlačítek do Volkswagenu a dveřní kliky. Co dál?

Co třeba světla, která vám nevypálí oči?