Mazda podruhé

Tak nakonec se zahnízdila v garáži Mazda 6. Vozidlo, které se vyrábí od roku 2012, prošlo dvěma velkými facelifty, a dalšími dílčími úpravami. Můj vůz je jeden z posledních kusů. Vlastně jsem si tedy pošetile pořídil rok staré pojízdné mauzoleum minulého desetiletí.

Je to krásný vůz pro alkoholika. Karoserie v barvě vína Vacqueyras, vnitřek v kombinaci černé a Cognac. Čím déle v ní jezdím, tím více doceňuji, jak Japonci dotáhli každý detail, a s kolika věcmi si tu uvnitř vyhráli.

Alfa Romeo byla daleko více jízdně vychytaná, a její motor byl klenot. BMW zase nabídne klasickou koncepci a je robustnější. Ford byl jednodušší, robustnější a uživatelsky ultra praktický. Mazda je sofistikovaně mechanicky krásná.

Přitom to působí, že Japonci se řídili heslem nehas, co tě nepálí. Vozidlo tedy pouze vylepšovali tam, kde to zasloužilo. A základ zůstal v dobách, kdy se auta dělala pro řidiče, a ne pro kyborgy. 

Pěkný jednoduchý kulatý volant. Kulaté přístroje, zčásti analogové. Krásná tlačítka. Malý displej, zasazený v pravidelné ciste palubní desce. Velká zrcátka. Vše po ruce. Auto, na které nepotřebujete manuál, ani křičet hej Mazdo, studí mne ruce.

A ty decentní asistenty! Ani nemusím vypínat upozornění na změnu pruhu - zavibruje do volantu tak decentně, že mi to nevadí, nepere se se mnou. Ale kdyby přece, každý asistent na své tlačítko u volantu, a ještě si po novém nastartování pamatuje, že byl vypnutý. I love it!

Řazení - manuálně můžete jak pádýlky na volantu, která někdo udělal přímo na moje prsty, ale taky jako v Mondeu voličem převodovky. K sobě nahoru. Tak to mám rád. A Mazda rychlost drží, nemění ji dle chuti.

Motor je nádherně staromódní - veliká atmosféra, která se nijak nedusí, a reaguje na plyn tak okamžitě, že snad ani nemůže plnit Euro 6d Temp. Ale plní! Okamžitost je navíc nutná - není tu žádné turbo, takže motor a převodovka musí dohánět konkurenci otáčkami. Při běžné jízdě je zátah motoru nonšalantní, ale táhne pěkně. Zatímco Mondeo se 240 koníky kopne a vystřelí, a na dálnici má obrovskou převahu, protože nemusí moc podřazovat, jen foukne a přidá, Mazda rychle podřadí třeba i dva stupně, a poctivě roztočí velký motor, a ve výsledku taky jede. Méně, ale graduálně, a mně se to líbí. Kdo si počká, ten se dočká. Líbí se mi, jak jednoduše a postupně se ten zátah stupňuje. 

A narozdíl od kdysi testovaného kusu se stejnou motorizací, tento kousek hezčí zní. Motor už neklokotá jako Fabia, a trochu jsou konečně slyšet i bambitky duplexu (ano, řekl bych, že motor a výfuky si zařvou až radostně a cíleně, pokud to není přidaný efekt z repráků), byť na režné prdlání Giulie, ani na mručení a syčení benzínového Mondea to nemá, pořád zní dost ctyřválcově.  Mazda se ovšem vykašlala na Brusel, a tak i v běžném jízdním režimu při poklidném výjezdu z kruhového objezdu natočí 4 tisíce otáček, a vesele si zařve tam, kde se Giulia nebo Mondeo dusí a podtáčí, aby potěšily úředníky s kulatými razítky.

Řízení není tak komunikativní jako u velkého Fordu, ale když to přijmete jako fakt, a vezměte za něj, zjistíte, že dlouhatanský čumák Mazdy taky pěkně poslouchá. A protože už je to můj plech, tak ji i třeba položím pořádně do zatáčky a ejhle, ona se tam ochotně složí, a vůbec nechce za čumáčkem ven. Jediný rozdíl, že u Mondea jste všechno cítili ve volantu a v sedačce. Cukli jste s ním v zatáčce pod plynem, a auto se odlepilo. Povolili jste plyn, auto chytlo stopu. Přibrzdilo jste lehce, auto se stočilo čumákem dovnitř. Mazda to taky dělá, možná si nechá líbit ještě víc než Ford, ale vy jste od toho jakoby odtržení. Sedíte míň v autě a víc v kině. Ale opět, to je nová doba, a ani Alfa Romeo v tomhle nebyla čitelnější, i když držela více jak přibitá.

Spotřeba, po 1500 kilometrech kombinace město a dálnice140kmh jsem na 7,7 litrech benzínu. To není tak zlé, jak jsem čekal, s ohledem na dynamiku auta, speciálně srovnám-li to s diesely v automatu, které, říkejme si, co chceme, žerou víc než manuály.

Abych to shrnul: Nejvíc mne překvapuje, jak velký pocitový rozdíl je mezi oběma mazdími kombíky se stejnou motorizací, které jsem měl k dispozici, a které dělí 4 roky a jeden vybavový stupeň. Možná si to prostě jen špatně pamatuji, jenže já jsem si to i zapsal, a nesedí to na sebe.

A proč jsem si Mazdu tedy koupil? Jde svojí cestou, ale vlastně není v ničem skvělá, je to zázrak průměrnosti. Rychlost? Ujede jí každá Octavia, rozhodně pak Superb. Jistota jízdy? Není to čtyřkolka, ani zadokolka, a rozhodně nedává na dálnici ve 130 tak suverénní pocit jako Audi A6. Úspornost? Opět, s mild hybridy už ji dnes každý strčí do kapsy. Prostor uvnitř? Proti mnoha novým vozům nemá šanci. Ovladatelnost? Alfa si ji namaže na chleba. Cena? Volvo V60 na operativni leasing by bylo měsíčně i celkově levnější. Unikátnost? Mazd této generace s v Česku prodalo více než posledního Mondea. Tak proč?

Je to prostě takové "moje". Kombinace staromódnosti ve všech ohledech, krásného vzhledu a luxusního interiéru.

A nakonec i ta cena byla lákavá - srovnám-li s absolutně tuctovým a za mne až nevzhledným Superbem. Ten kdybych chtěl ve výbavě Laurin a Klement, tak jsem u roční ojetiny stále okolo milionu, zatímco cena Mazdy je nesmyslně vysoko u nového vozu, ale pak padá skokově rychleji. 

Digitální bouda s lidským dotekem

Pohybuji se v bankovnictví už nějakou dobu, a vždy mne znovu fascinují podvody. A víc mne fascinuje, co si o podvodech lidé myslí.

Dnešní bankovní svět je digitální, což je pro mnohé lidi nepříjemné. A tak hledají lidskou pomoc. Jsou nedůvěřiví, a mají neustále strach, že je zlý digitál okrade. Jenže zatímco mají všechny zbraně namířené na svůj chytrý mobil, okrade je člověk.

Totiž taková ta krádež, aby vám někdo z digitálního účtu vysál peníze jen tak, že ho hackne, se nestává. Stejně jako vám nikdo neukradne kartu v telefonu. A ano, někdo vám může v metru, technicky vzato, vášnivě opípat kapsu, nebo peněženku, nebo mobil, ale jen za předpokladu, že nemáte víc bezkontaktních čipů u sebe, peněženku máte vystrčenou někde viditelně, a nevšimnete si, že po vás jezdí mobilem nebo terminálem. Což byste si všimli. A když transakcí nahlásíte bance, nechá daný terminál odpojit. Přesto se tohoto lidé realně bojí. 

Takže zlý digitál a hodní lidé.

Ale jakmile lidem zavolá hodný pán nebo hodná paní z masa a kostí, kteří mají starost o jejich finance, ochotně udělají všechno, co tito hodní lidé na telefonu chtějí. I když třeba mají trochu východní přízvuk, proti kterému tihle nedůvěřiví lidé přece volili Okamourka.

Problém je, že to nejsou digitální podvody. Jsou to jednoduché podvody, kdy vzdáleně po tak staré věci jako telefon člověku, koho neznáte, dáte na první dobrou všechny svoje údaje. Zcela analogově a lidsky. A ano, tento člověk vás ještě pak donutí použít něco digitálního k potvrzení krádeže, takže pak můžete vinit celý ten ošklivý nový svět.

Kdykoli vznikne nový typ podvodu, noviny vykřikují, jak je to rafinované a digitální. Ale jak čtete konkrétní průběh podvodu, zjistíte, že na prvním místě je zase lidská naivita a důvěřivost k jiným lidem.

Takže poslední podvod, takzvaná červí díra, je stejný - zavolá vám podvodník, přesvědčí vás, že mu máte věřit, a pak mu prostě jen tak dáte svoje údaje z karty. Ano, tak, že je načte z karty váš vlastní telefon, a aniž by je rozluštil, rovnou je použije někde jinde třeba k výběru z bankomatu. Uznávám, to Nokia v 90. letech neuměla. Ale znovu: Když vám někdo zavolá a tváří se, že je bankéř, a chce údaje vaší karty, a to jakoukoli formou, dáte mu je? Dáte mu klíč od bytu? Klíčky a techničák od auta?

Ano, když se to čte takto nasucho, řekněte nikdy. Ten Beneš je vůl, to bych přece neudělal/a.

Ale v reálu se i chytrý člověk nechá snadno unést. Nakonec, banka občas volá, Visa a Mastercard propagují snadné platby přiložením karty, takže to zní uvěřitelně. A tak krádeže frčí.

Až mi bude osmdesát, budu mít mnohé nešvary. Nikoho tedy nesoudim. Jen tepu to, jak při tom automaticky očerňujeme to nové, co je ve skutečnosti bezpečnější, a zapomínáme, že nás zrazuje to základní, lidské.

Lenka v kostce pro začátečníky

S Niki jsme se ocitli na koncertě na oslavu 50 let Lenky Dusilové v Archa+.

Koncert byl jeden z těch, který vžene slzy do očí. Tolik vzpomínek, jak rychle letí čas.

Lenka prošla chronologicky skoro celou svou hudební kariéru, a spolu s ní slavili i přátelé. Začátek suché devadesátky. Pak se ale na pódiu postupně objevil David Koller, Čechomor, Klarinet Factory,  Beatka Hlavenková - lidé a uskupení, kteří prošli její hudební kariérou.

Koncert byl takový melting pot lidí, žánrů, a chyběli snad jen snowboarďáci.

A bylo vidět, že zpěvačka si to užívala, bylo to vřelé a přátelské. A na konci jsme Lence všichni v publiku zazpívali Lenka má narozeniny a mohli jít domů, a Lenka na sklenku.

Koncert byl i dobře nazvučený - typicky české "tak nahlas, že to není slyšet", se nekonalo, a tak to byl velmi příjemný zážitek. Archa je navíc komorní velikosti, takže to byl zážitek bezprostřední.

Moderní auta

Nová doba podruhé. Kolegové a lidi tak vůbec mi vyčítají, že lpím na starých autech. Já bych celkem chtěl moderní auto. Jenže moderní auta mají mnoho vlastností, které neumím skousnout.

Co mne doslova sráží a obtěžuje, jsou displeje, ambientní podsvětlení a automatizace.

Nechápejte mne špatně: Chtěl bych elektromobil a chtěl bych samořiditelné auto. Ale zároveň nechci ten balast mezi tím. Chci mít samořiditelný elektromobil s ručičkovým rychloměrem, velkými otočnými a mačkacími knoflíky, a velkými jasnými tlačítky pro klíčové (nejvíce používané) funkce. 

Nepotřebuji fyzické tlačítko na každou blbost - třeba na ofuk nohou nebo hledání fast foodu v googlu. Ale chci mít fyzické tlačítko na další písničku, na teplotu klimatizace, na ofuk oken a pod. Které zmáčknu i v zimních rukavicích v mínus deseti.

Dál, pokud nejede autopilot, bych chtěl aby mne systémy minimálně obtěžovaly. Pak chci řídit sám, protože řídit mne baví. Nevadí mi decentní upozornění na auto v mrtvém úhlu, ale musí to být decentní.

Nesnáším - opakuji: nesnáším - křiklavé led podsvětlením interiéru. Interiér je i o materiálu. Luxus je pro mne dán decentností a minimem kontrastu. Displeje a barevné ledky nepůsobí luxusně. Působí jak pro rodinu Kočků. 

Displeje: Nevím, jak to máte vy, ale pro mé oči je náročné celý den koukat do obrazovky, a když jedu, tak na sebe zase znovu nechat svítit obrazovku. Jízda mi přináší radost z jednoduchých reakcí na provoz, ze souznění se sedačkou, s odezvou od pneumatik, od volantu... Tvrdý lesklý a otlapkaný displej, který v noci svítí jak blázen, pro mne není známkou pokroku, ale zotročení a unavuje mne. Chápu, že pro komunikaci s moderním autem je nutný, ale menší - ne přes celou palubní desku, prosím.

Šišatý volant. Proč proboha, když už tam jsou všechny ty ostatní blbosti, musí být volanty dnes rigorózně šišaté? Bez výjimky. Nemilosrdně. Všichni. Vysvětlil to někdy někdo? Je to ergonomické, pohodlné nebo bezpečné? Je to hezké? Když řídím rodinný parník, chci svoje velké kulaté kormidlo, ne volant z formule.

Automatizace. Jak bylo řečeno, vadí mi taková ta předpisová, napůl. Třeba hladinu oleje mi auto neřekne, ale zato mi nutí myšlenku, že jsem unavený a měl bych si odpočinout. Nebo že jsem moc blízko krajnice. Nebo že auto přede mnou zpomaluje, nebo že jedu kilometr nad limitem nebo... Bla bla bla. Já tohle všechno vím. Automatizace pro mne znamená, že řeknu doveď mne zácpou do Brna a já si vyřídím maily. A když zácpa skončí, budu zase řídit já. Protože když už neřídím, můžu rovnou jet vlakem - no ne? Ale automatizace, která mne stále nutí řídit, ale mluví mi do toho, a když se něco stane, dá od všeho ruce pryč, nechá mne nabourat a řekne, že za to můžu - k čemu ta mi je? Je mi 42, mám za sebou statistice kilometrů, jezdím odpovědně. Nepotřebuji kybice, potřebuji robota, který to vezme za mne se vším všudy, a nebo tam raději vůbec nebude.

Do toho jsem si mapoval, kolik stojí opravy různých technologií. Třeba pětkové BMW předchozí generace, ideální důstojné auto - všechno ještě tlačítkové, technika dieselového motoru celkem spolehlivá, ale auto jako celek dost poruchové. A pak to skáče. Sice máte základní diesel, kde můžete 10 let měnit jenom olej, ale už nemůžete koupit verzi bez sady radarů. Tříletá ojetina stojí to, co Ford Mondeo, ale visí nad vámi opravy technologií, které BMW zrovna pro tento model nakoupilo nespolehlivě. Nebavíme se o držení auta deset a víc let. Bohužel statistiky ADAC ukazují maximální poruchovost i u zánovních BMW, a tisk to potvrzuje dlouhým výčtem chyb. Nakonec kolegyně má BMW necelý rok a už dvě zásadní závady - a hle! Obojí elektronika.

Takové to ideální, kdy mnoho let pokaždé přijdete ke svému autu, a ono vždycky úplně stejně nastartuje a jede, to už zřejmě u spalovacích aut nebude existovat. Na vině? - moderna.

A vždy to platilo: Ideální bylo auto, které má luxusní výbavu (kůže, vyhřívání), parkovací senzory, slušný motor (ne moc silný, ale ani žádná utahaná chudinka), a dál už nic. Moderna byla skoro vždy poruchová. Takže znovu: Dál už nic. Takové auto si řekne o olej, vosk a údržbu kůže, a jezdí a jezdí.

Existují v roce 2025 ideální moderní auta? Ne. Většinou jsou to řidičské modely, které začaly kolem roku 2015, a nějakým zázrakem se udržely ve výrobě, nebo se dají koupit jako zánovní. U elektromobilů to býval Jaguar, a pak sem tam nějaké plug-in hybridy - jinak se elektřina skoro vždy pojí s otravnou modernou. Naštěstí se ještě vybrat dá. Ale co bude za 5 roků?

Nová doba

Děti s ženou se dívají na Johny English znovu zasahuje s Rowanem Atkinsonem. Něžná satira z roku 2018, polemizující s moderním světem. Vlastně je to přiblblá komedie, ale právě to jak tepe digitální dobu je hluboké a veselé zároveň. 

Střih.

Čistil jsem vodní kámen z kohoutku, a říkal jsem si, že udělám jen ten jeden a nevezmu si rukavice. Akorát jsem ty kohoutky udělal tři. Jsou hezky lesklé, bez kamene, akorát že mi teď nefungují žádné otisky prstů. Firemní politika upřednostňuje heslo před biometrií, ale třeba banka to vidí jinak. Ta už heslo nebere. No a hlavně člověk instinktivně spoléhá na otisky, a najednou je v celé nahotě vidět, jak často je potřebuje.

Takže Johny English znovu zasahuje.

Pěkna prsija

LinkedIn se bulvarizuje, ale ještě pořád tam panuje zdravý rozum a debata, protože lidi tam vystupují za sebe a za své firmy. Přesto občas člověk potká případy, které balancují na hraně.

Jakási poradkyně se vyfotila ve velmi vyzývavé róbě (noční košilce) a k tomu postovala nějaké moudro. Moudro bylo dobré, schválně jsem si ho přečetl až do konce. Akorát jeden z prvních komentářů byl od nepřímého kontaktu, vůbec nebyl k moudru, a navíc byl velmi přímočarý: Pěkna prsija.

Reakce totálně bouřlivá. Autorka samozřejmě vše znechuceně postovala znovu i s tímto komentářem a nastalo veřejné pranýřování. Akorát skončilo trochu jinak, než čekala. LinkedIn se rozdělil z poloviny na pranýř odhalené autorky a na pranýř neslušného komentujícího. Včetně části dam. No a ta polemika měla šťávu. 

Co tedy dáma podle některých udělala špatně? 

Objektivně, na profesionální sítí bychom se měli prezentovat převážně v rámci své profese. A mluvit, když máme co říct. Hezké tělo, svaly nebo ňadra poutají pozornost - vždy a všude. Jsme bytosti sexuální. Ale pokud nejsme modelka, poradkyně pro osobní styl, fotograf aktů, nebo fitness trenér, neměl by LinkedIn být o ukazování těla.

Protože co se stane, když LinkedIn bude o ukazování těla?

Tělo je prodejní taktika. Vypracované a štíhlé mužské tělo ukazuje, že pán má svůj život pod kontrolou a pracuje na sobě. Krásná dámská postava mluví stejným způsobem. Pokud k tomu máte dobrý post, je to neodolatelná kombinace. Může to ale dopadnout jako ikonická Bóbiká - přinese to vedlejší účinky, které budou silnější u mužské části populace, protože přirozeností žen je svádět muže a přirozeností mužů je převzít iniciativu a o ženu usilovat.

Kdo si nejhlasitěji stěžuje, jsou logicky ženy. Na LinkedIn říkají, že si připadají lovené. A ano, do určité míry je to odporné - přijdete prodat svůj produkt (třeba kanalizační filtry) nebo říct, jak úspěšně vedete tým vyrábějící kanalizační filtry, a chlapi vám místo pochvaly za odvedenou práci píšou o rande. To je otrava. 

Cesta z toho?

Zamyslete se, jak moc dává smysl na LinkedIn vyobrazovat sebe. Pokud dáte na LinkedIn fotku v noční košilce nebo v elastickém trikotu z týmbildynku, musí vám být jasné, že kromě svých myšlenek ukazujete i svoje tělo. A teď myslím i pokud jste hezounký šedivý vousáč s moudrýma očima za velkými brýlemi. 

Na LinkedIn patří fotky z konferencí, grafy, schémata. Ne selfie.

Jak skončila paní s prsiji? Po dlouhé debatě uznala, že to možná nebylo foto úplně k věci, a že post psala ráno v posteli a nenapadlo ji nic lepšího, než přidat svoji fotku v daném stavu věci. To, že byla takto zahnána do kouta, je vzhledem k výše řečenému možná vítězství zdravého rozumu, ale samozřejmě pořád je vysoce neslušné komentovat někomu prsija - jak tváří v tvář, tak na sociálních sítích.

Abych se vrátil k LinkedIn, měli bychom před příštím zveřejněním příspěvku vzít rozum do hrsti a vždy zvážit, co chceme světu sdělit. Ukázat svoje prsija nebo moudrou mužnou tvářičku, což je hodně osobní, nebo říct něco víc k tomu, na čem profesionálně pracujeme, co se nám povedlo? Ja pořád hlasuji pro to druhé, profesionální. O tom by podle mne LinkedIn měl být. 

Nevyhnutelnost apokalypsy Kbelská

Kbelská se bude rekonstruovat. A agitátoři už bijou na poplach, že je to zase selhání pražské kavárny a levice. Nás to zasáhne přímo do srdce, protože tudy jezdíme skoro pořád.

Co je ale Kbelská?

Kbelská byla stavěná jako provinční radiála v dobách, kdy vznikala sídliště, D8 neexistovala a autem se jezdilo na chalupu.

Jedná se o ulici, nikoli o komunikaci typu dálničního typu, takže jsou na ní kanály, a chybí odstavné pruhy, tedy možnost rozšíření.

Dnes po ní jezdí celá Evropa, když chce objet Prahu, protože neumíme získat povolení na městský okruh. A proto je pořádně zničená. Podobné koleje od kamionů v Česku už jinde moc neuvidíte. Kanály jsou propadlé. Výtluky jsou ostré o velké, a protože se jede na nárazník na nárazník, tak nejsou dopředu moc vidět. Je to mezinárodní ostuda a ničitel podvozků.

Alternativa? Pro kamiony není - maximálně přes střední Čechy. Pro osobní dopravu Prosek a stále vesnické silnice v dírách typu staré Letňany, Čakovice a spol. Tam jistě budou z převedení dopravy nadšení a místní vesnický semafor raději spáchá sebevraždu.

Takze nezbývá než tnout do živého a transkontinentální dopravu na Kbelské na čas omezit. Jinými slovy poslat půlku Evropy do kolon. Držme si palce, ať to není dlouhý čas, a ať rekonstrukci nezastaví liga radikálních matek s kočárky nebo ochránci vydry obecné, kteří až doteď s Kbelskou nic nedělali, ale když je možnost si kopnout, tak ji využijí.

Co asi může Česká republika udělat lépe, je komunikace. Jenže ta není jednoduchá, protože odkomunikujte toto na tisíce cizích kamioňáků, kteří většinou ani nemají na výběr.

Mohla by Kbelskou vyasfaltovat super-rychle - některé země to umí. Jedna mašina dere asfalt, druhá upravuje podklad a třetí asfaltuje. Až by se dodělal okruh, udělalo by se to znovu a pořádně. Jenže Kbelská je městská ulice, jak už bylo řečeno, a narozdíl od dálnice tu jsou zmíněné kanály, které nelze zalít asfaltem. Takže pomalá piplačka.

Co můžete udělat vy lépe? Nejezděte autem. Zrovna směrem na sever tedy neexistuje jiná alternativa než autobus, což už jsem.tady pitval, a chápu, že pokud jezdíte Mercedesem v saku do práce, nechcete sedlat přeplněný autobus. A právě pro vás by Praha mohla posílit spoje. Jenže ona to děvka jedna pirátská neplánuje. 

A jak se STK a Praha zachová u okolních rekonstrukcí, aby nebyl souběh s jinou uzavírkou a peklo se neprohlubovalo? Zatím se nic konkrétního neřeklo, ale hádám, že kde přijde stavební povolení, tam se začne stavět. Takže je možné, že souběžně s Kbelskou bude stát klidně asfaltovat taky Prosek nebo Letňany. Tady by schopný manažer mohl dupnout, a říct důrazně: "Ne, teď nic dalšího." Ještě by se tím letos ušetřil rozpočet. Jenže když se tak obtížně staví, a peníze už jsou přiklepnuté, nikdo nechce přijít o příležitost. Takže se zřejmě dupat nebude.

Prostě si zvykejme, že stát a město se teď o silnice trochu více starají, a tím pádem je peklo každoroční stav. Mnoho let byl klid, ale pod jeho pokličkou silnice hnily a rozpadaly se, zatímco řidičů stále přibývalo.

Novoroční 2026

Jak proběhl nový rok? Nebyl jsem zdravý, a stejně na tom byla i návštěva, takže jsme pili čaj a skoro nic nejedli. A půlnoc jsem prospal.

Ale údajně byly i přes nový zákaz ohňostroje, a soudě dle stavu před usnutím jich nebylo málo. 

Zákaz ohňostrojů je vůbec zajímavý společenský úkaz. Ukazuje efekt pravidla pro pravidla. Jak může několik tisíc policajtů ohlídat 5 miliónů odpalu chtivých Čechů? Pravidla pro pravidla mají tu nevýhodu, že příliš nepomohou, jen zesměšní zákon.

Druhá věc je tradice. Zastánci všeho tradičního by měli tendenci měkký a trapně moderní zákaz petard odsuzovat, jenže mnoho z nich má psy, takže musí jít proti tradici. I jim šťastný nový rok. 

Do třetice je zajímavé, že meteorologové naměřili skokově menší znečištění během oslav. Rozdíl je údajně velmi výrazný. Takže i přes ohlušující salvu již od brzkého večera přece jen tichá většina zákaz respektovala. Skoro tomu nevěřím.

Nakonec dodám, že petardy jsou blbost a zákaz se mi líbí. Pro mne je konec roku a začátek nového roku označen zvukem "plop", kdy vyletí zátka. K tomu křupou bohemky a svět je fajn. To stačí.

A pokud výbuchy být musí, chápu ještě, když se udělá jeden velký řízený městský ohňostroj.

No a po novém roce nás čekal bílý jednorožec v Holešovicích. Totiž nad Prahou 7 a 8 šla jakási přeháňka, která lokálně vykouzlila závěje sněhu. Dodám, že zrovna naše čtvrť uprostřed města v nížině u vody, je nejméně sněžným místem v Praze a možná v České republice, a za 10 let života tady, tento úkaz ještě nenastal. Budiž zázraky. 

A protože tak pěkně sněží, po patnácti letech jsem si koupil běžky. U těch původních už nebylo moc po čem jezdit. Ten samý den nám ještě sousedka vytopila sklep, aby nebylo málo zázraků. 

Na každý pád, bez petard nebo s nimi, přeji vám čtenáři vše nejlepší i v roce 2026.

Sbohem roku AI!

Loňský rok byl rok AI - umělé inteligence. Respektive dalšího denního šíření jazykových modelů, které umožňují člověku komunikovat s AI, jako by to byl jiný člověk. AI je tu totiž s námi již dlouho, akorát dřív se v různé míře skládala z chytré robotizace, strojového učení, a vyžadovala odborné správce - programátory, procesní experty. Až komunikační vrstva přinesla revoluci, kdy pracovat s ní může každý.

Jsem docela přesvědčen, že můj obor je z pohledu nové AI perspektivy plný přeplacených bankéřů, a že v práci mám tak maximálně 3 roky, a pak už bude AI dělat lépe vše, co nyní dělám já. Zatím jí brání dětské nedostatky - například, sice funguje v mých Windows, ale moje firma jí nedává přístup ke vší komunikaci a složkám. Nebo jí člověk vždy musí explicitně pustit. Ve chvíli, kdy by ale zvládla obejmout celý můj pracovní den, by plnila rutinní úkoly lépe a rozhodovala se lépe než já.

Jediné, co AI nemá, a já to mám, je odpovědnost. Lidi vědí, že jim sice odborně poradím hůř než všeobjímající stroj, ale vědí, že to pak omlátí o hlavu mně, a já se budu muset starat, abych to napravil.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy na druhé straně v roli objednatele bude stroj, už nebude vyžadována toliko odpovědnost moje jako jedince, ale celkově firmy. A pak už budu opravdu bezcenný. Povede k tomu i změna procesů tak, aby jednotlivé kolegové reportovali AI (aby AI rozuměla, co dělají), a pak už budeme pracovat pro ní. A mnozí už nebudou potřeba.

Letos ale ještě ne. Letos si ještě můžu dávat srandovní předsevzetí a plánovat lineární budoucnost. Příští rok možná ještě naposledy taky. Ale 2028? Je vysoce pravděpodobné, že na 2028 budu mít nějaké seriózní předsevzetí jako začít podnikat nebo se rekvalifikovat na truhláře.

Něco v tom může ještě zabránit. Nějaká nečekaná "havárie", kdy AI něco sakramentsky pokazí. Nebo přetížení. AI má totiž gigantickou spotřebu výpočetního výkonu spojenou se spotřebou elektřiny. A to nejde ruku v ruce se zeleným dneškem. Možná tedy zjistíme, že v půlce procesu přechodu celého businessu na AI došla výpočetní kapacita, a že nestačí, aby Google slíbil, že za každý vyždímaný Temelín zasadí v Amazonii strom. AI sice zůstane užitečná, ale ve větší míře neetická. Ale nejspíš i zde dojde k optimalizaci spotřeby, a celý proces přechodu bude pokračovat.

Koleje do polí versus tunel do rozpočtu

Praha a Česká republika řeší podzemní železnici za 185 miliard. Po rychlovlaku, který ještě rychleji vysaje rozpočty, je to určitě tak dobře. Berlín i Paříž to mají stejný klacíček. My chceme být taky velký pejsek. 

Jenom pořád říkám, že než přeřadíme na druhou kosmickou, měli bychom se nejdřív naučit chodit na zemi. 

Co by teď hned určitě ucpané Praze pomohlo víc, je více kolejí nebo více páteřních linek autobusu s vlastními pruhy na okrajích a za okrajem Prahy. Pomohlo by to všem. Například linka Průhonice - Budějovice - Pankrác. Nebo linka Psáry - Jesenice - Kačerov. Nebo na sever. Nemusel by to být vlak. Mohla by to být třeba lehká železnice / rychlotramvaj.

K tomu ideálně menší P+R, kdekoli je na ně místo. Ne parkhaus za miliardy (který se bude plánovat a stavět 15 let), ale plocha na kraji pole na dvacet aut u stanice rychlotramvaje, kdekoli ji lze snadněji postavit.

Chvilku by to byly linky předimenzované, ale lidi by si na ně zvykli, a postupně by začali optimalizovat auto / koleje, protože když to jede na čas, má to klimatizaci, a slušnou kapacitu k sezení, tak prostě v zácpě nazdařbůh stát nechcete, jakkoli je auto známka punku, tedy chci říct známka luxusu. Je to taky věc nabídky a poptávky.

Ale chápu, že Metrostav už se těší na další velkou díru do země, nepotřebuje nějakou lehkou železnici.

Trocha podivné hudby vol 2

 

Trocha country, aneb Mládkův banjo band v americkém podání. Kapela se jmenuje Crooked Still a doporučuji začít deskou Shaken by a Low Sound. Dostanete trochu folku a country, předělávky lidovek, ale i pak i trochu autorské tvorby. Tady to chce velkou velkou velkou porci otevřenosti. Crooked Still servíruje country bez lítosti. Nehrají na své struny ani moc rychle, ani moc hlasitě, ani něžně nebo pomalu - prostě hrají jako před 100 lety. Ale pak se najednou přidají housle (fiddle) nebo klavír, a začne to být hluboké. Trochu to připomíná časy, kdy si Robert Plant zahrál s Alison Krauss, a vlastně přeladil i svoje desky na hodně lidovou notu. Jaký je jejich silný moment? Hladivý hlas zpěvačky, štkavé housle, a do toho neustále cupitání strunek banja. To prostě jinde nedostanete.

Fidlání ale dostanete i jinde.

Už jsem tu zmiňoval vousaté housle Nicka Cavea, Dirty three, což je příznačný název. Warren Ellis je velmi dirty týpek, vousatý beatnik, působí naživo většinu času v nějakém tranzu, že vás s hafnutím rafne do ruky. Doporučuji shlédnout koncert naživo v knihovně - celý odehraje na stole, kde poskakuje a blázní v extázi. Je to poslechově i vizuálně náročnější. Pevnější páteř mají některé desky. Třeba skladba Doris je kombinace zběsilé, ale přitom nápaditě nasměrované výbušné energie, zatímco na stejné desce je Great waves, což je vyloženě vykalkulovaně něžná a poslouchatelná balada. A je pak s podivem, jak citlivě a něžně jeho hudba zní, když hraje s Cavem nebo jako host jinde - všechny desky od Boatman's Call přes No More Shall We Part až po Push the Sky Away nesou tak silný rukopis Ellise, že by bez něj samy nelétaly - housle tu zní většinou jako nějaké elektrizující sténání velryby z povzdálí. Takže na jedné straně šílená Doris, na druhé Bad Seeds. Dva póly, stejný člověk. Je tu bohužel i třetí poloha - břinkání do nástrojů, které se nedá poslouchat. Proto pojďme vyzobávat. Ze sólo desek doporučuji Whatever you love, you are, plnou dlouhých a pomalu gradujících skladeb, co mají nápad a páteř (tak nějak jsem si kdysi představoval, že budou znít the Mahavishnu Orchestra), a pak In the fishtank 7 spolu s Low, laděné trochu víc do folku/country. Porci "hitovek" naleznete ještě na Ocean Songs, a místy se da poslouchat Cinder. 

Pojďme do šedesátek. Brian Jonestone Massacre jsou opět mladší kluci než třeba Keith Richards. Začínali v devadesátkách. Ale hrají šedesátkový psychedelický rock. Také jejich jméno i hudba se odkazují na Rolling Stones. Stoni vydali v roce 1967 ikonickou desku Their Satanic Majesties Request. Brian Jones byl kytarista. No a masakrysti vydali v roce 1996 album Their Satanic Majesties' Second Request. Pozor, je to víc psychedelické než Stouni. Ale tak sluníčkově. Poslouchá se to vlastně velmi dobře. Jen je úžasné, jak v devadesátkách někdo vytvořil něco tak moc retro, že si chvíli myslíte, že vám unikla stará kvalitní věc. Ale je to jako falešná antická váza. Jediné, co je prozrazuje je čistší zvuk. Víc než tu jednu desku jsem tady neměl sílu objevit, možná se k nim ještě vrátím.

Slunovrat 2025

Včera odpoledne byl zimní slunovrat. Budiž světlo. 

Rituál s ohněm? Nevyhořeli jsme. 

Věčně zelené rostlinky typu jmelí? Nainstalovali jsme si vánoční stromeček.

Vzpomínat na již nepřítomné? Zapomněli jsme.

Ale minimálně jednou po letech, jsme nezapomněli, že odteď budou zase dny delší a světlejší, a léto je někde za rohem. Oslavil jsem to světlým pivem.