LáLá bude protestovat LáLá bude protestovat

LáLá veze jidlo! LáLá veze jídlo! Vzpomínáte na šišaté srandovní teletubbies? Podobné působí barevní kurýři doručovacích služeb s neforemným maršmelounem na zádech. Patří k obrazu moderní doby stejně jako umělá inteligence a chytré mobily. Kurýrů je tolik, že večer klidně vytvoří samostatnou dopravní špičku se svými otličenými minivozy a obskurními cyklovozítky nejrůznějšího typu.

Nesměju se těmhle lidem. Bojují s životem jako lvi. Směju se nám všem, že jsme se odnaučili chodit a normálně nakupovat. Necháme si vozit jídlo a zboží pod nos a omlouváme to efektivností nebo nedostatkem času. 

Nyní se ale objevila zpráva, že v pátek budou Lálové stávkovat. Co to pro nás znamená? A nejedná se o odvetu nějaké konzervativní sekty?

Tak především: Zasáhne to moderní městskou ekonomiku u srdce. Hladoví mileniálové a youngsteři budou nevěřícně znovu a znovu klikat do svych smartphonů a zkoušet, jestli jim sveřepé zařízení náhodou konektorem nevydá jídlo. Následně ještě zkusí Gemini nebo jinou umělou inteligenci poprosit, aby jim uvařila, ale ona je místo toho bude nutit, aby otrocky šli ven do hospody, nebo si něco koupili v obchodě a uvařili si.

Následně se už budou mrtvolně potácet po bytě, kanceláři, sucho na jazyku, vybitý smartphone a civilizace tak, jak ji známe, pro ně postupně  skončí. Srandovní barevný LáLá neveze jídlo.

Naštěstí je tu ale Čupr, zakladatel Rohlíku, Mirek Dušín českého podnikání. Ten svým bílým pegasům nařídí, aby mu zvýšili NPSko nad 10 a oni vyjedou, deštěm, prachem, mezi potulující se youngsterské zombies, a jídlo dovezou, byť v polotovaru. 

Pátek bude zachráněn, večer pustíme video z Netflixu a v sobotu zajdeme na nějaký pořádně mastný brunch, na něco jako vejce Benedikt s avokádem, a večer zase přijede LáLáVezeJídlo.

Díky ženám

Je MDŽ. Ženám tedy vše nej a díky, že jsou. Není jednoduché být ženou. Žijeme v době, kdy ženy jsou zdánlivě upřednostňovány, tlačeny dopředu, vznikají ženské kluby a ocenění. Leckde jsou nenáviděné kvóty na počet žen ve vedení, vybírány kandidátky jenom na základě pohlaví, a k tomu jsou ženy v průměru stále ještě hůře placené.

MDŽ je tu ale hlavně proto, abychom se zastavili, poděkovali, a docenili jejich role.

Ženy jsou tlačeny k tomu zvládat děti, být úspěšné v byznysu, být hubené, sportovat, mít koníčky, a být skvělou partnerkou. Počet rolí, které musí zvládat, počet míčku, za kterými musí jako psíci běhat, je daleko vyšší než u mužů. Při nižším platu, který je dán i jejich přirozeně větší skromností.

Tento systém je přitom požehnáním pro korporace a konzum, a v podstatě se jedná o součást moderního otroctví. Dokonalé ženství 21. století.

Přitom čím více míčků ženy pochytají, tím víc jich nechytí. Čas máme jenom jeden, a logicky pokud děláme kariéru, musíme ošidit mateřství. Nebo naopak.

Největší šidítko jsou vzory. Kdo je dnes ženám dáván za vzor úspěchu?

1. Někdo, kdo jde jen po kariéře. Ve Forbesu je sice vykreslována, že stíhá všechno, ale pravda je, že 90% času žije prácí, a všechny ostatní míčky ztratila. Stihne ještě fitko, aby se neřeklo. 

2. Žena, která má v byznysu páku. Pokud máte štěstí, a uspěla jste v podnikání, ano, pak vám stačí dělat 4 hodiny denně a máte čas na další věci. Ale tak to má jedna z deseti tisíc, protože ne každý byznys je úspěšný. Říká se pak, že to má vydřené, a že tak úspěšná může být každá, ale ono je to i o štěstí.

3. Žena, která má páku v korporaci. Uz není vidět, že tato žena pracuje silně pod 8 hodin, ale je jí tolerováno, že na ni dřou kvalitní zaměstnankyně a manažerky, které jedou devítihodinové směny, zatímco paní ředitelka se chodí fotit do Forbesu, pak si zasportovat a vyzvedne dřív děti. Ano, možná to je úspěch, ale na úkor jiných, a někdo by taky mohl říct, že je to jen vychytralé. Vedení firmy ji toleruje, protože jde příkladem dalším otrokyním, které už ale dokonale být nestíhají.

4. Žena, která je úspěšná v časové nenáročné, ale společenský důležité práci. Třeba pro stát. Nebo v charitě. Nedostane tam mnoho peněz, odpracuje méně hodin, ale zato dělá práci, která plní stránky časopisů. K tomu se má obligátně dobře, protože za ní stojí finančně silný partner. Ženám toto ale je podáváno nejen jako morální, ale i jako materiální úspěch. Jenze s finančně slabším partnerem to nepůjde.

5. Žena, která je dokonalá matka a partnerka. Ano, na delší dobu pustila míček kariéry, a běží jak fretka v kolečku děti-hobby-fitnes-sebevzdělávání. Finančně ji kryje úspěšný manžel, protože s průměrným platem a dětmi dnes nemáte ani na nájem.

Co říct nakonec? Fakt nechci, aby to vypadalo jako odsudek. Je to spíš odsudek doby s obdivem k tomu, co všechno, vy ženy stíháte. A znovu díky za to.

Ani neodsuzuji feminismus - minimálně ta část, že by ženy měly brát stejně jako muži a měly být ve vůdčích pozicich, je správná. I tady doceňuji, co všechno stíhají kombinovat. Nakonec, ženský mozek, je nastavený zvládat rodinu a děti, a proto zvládají denní rutinu v korporacích lépe, protože co jiného je korporace, než velká mateřská školka?

A na závěr odstavec, za který mne budete kamenovat, protože je to čistý "cucprst". Jaký by byl dokonalý svět pro ženy a pro muže? Rozhodně svět pomalejší, bez médií a jimi falešně pěstovaných vzorů. Žena stíhá vyrábět ony jesle a vede domácnost, a muži spolu loví nebo válčí / vyjednávají. Ale k tomu je v moderní společnosti těžká cesta, a tak máme trávicí potíže, potíže se spaním, deprese, migrény, krizi identity, únavu z konzumu a ochablé svalstvo. 

Nádraží sem - nádraží tam - nádraží sem?

Byli jsme vlakem v Brně. Kluci hrozně chtěli vyzkoušet, jaké je to jet expresem s palubní restaurací. Nebylo to pro ně takové terno, jak si mysleli, ale užili jsme si to. Navíc je to prý pohodlnější a zábavnější, než jet 2 hodiny autem.

Co první padne do oka při příjezdu do Brna je Hlavní nádraží. Vypadá krušně. Jeden důvod je, že jako u jiných hlavních stanic se sem stahují divnolidi. Druhak ale, že se jedná o nádraží "na odchodu do důchodu". Brno chce postavit nové nádraží v širším centru, a nějak se k tomu nemůže rozhoupat. Není divu - je to gigantická investice a nová poloha je z pohledu dostupnosti sporná. Nyní je přestup vlak - tramvaj - město opravdu ideální, jako v málokterém velkém městě. 

Chápu ale, že postavit nové hlavní nádraží je sen každého dopravního inženýra.

V Brně to vypadá z pohledu inženýrů logicky. To staré nádraží má malou budovu, kterou není kam rozšířit, a zahnuté staniční koleje, které nejsou praktické pro běžný provoz dlouhých vlaků. Jasná červená vlajka, která signalizuje možnost uspokojit ego a Metrostav a nalít někam megatuny betonu.

Jenže tu vždycky byla i racionální možnost. Jižně od starého nádraží vznikl gigantický brownfield. Při troše šachování s pozemky a přemístění a přemostění dvou ulic (Uhelná by zmizela), by jej šlo odkoupit a koleje narovnat a rozšířit jejich počet. Narovnáním nástupišť by severně od kolejí vznikl nevyužitý trojúhelník mezi starou budovou a nástupištěm, který by mohl šikovný inženýr zastavět novou (moderní) budovou. Šikovný architekt by mohl spojit nové se starým tak, že by se o tom psalo, a rozšířit tak zázemí s obchody, občerstvením apod. Nádraží by mohlo zůstat, kde je. 

Stará budova, která by se ocitla úplně na severním konci nástupišť, by v podstatě mohla sloužit jako salónky a restaurace - taková pěkná staromódní tržnice s rakousko-uherským nádechem. Centrum provozu by bylo v nové přístavbě, která by už byla koncipovaná na větší zátěž.

Zázemí pro stanici (depa, odstavná nádraží) by bylo jižně od stanice - za řekou Svratkou. Rozšíření páteřní tratě na 3-4 koleje by taky bylo možné - když tudy jedete vlakem, prostor tu zjevně je. Samozřejmě by se musely rozšířit všechny mosty, některé náspy v užších místech by se musely proměnit ve viadukt, což není zadarmo, ale to nebude zadarmo ani u nového nádraží.

Nijak by to neomezilo novou jižní čtvrť. Ta by prostě jen ležela za nádražím, ale bulvár z ní by tunelem pod narovnanými nástupišti mohl vést skoro pod Petrov. 

Ano, kombinace moderní a staré budovy by měla některá omezení, nebyla tak světová, a nepřinesla by takové ukojení velikášským sklonům, ale zase by se jednalo o citlivé a praktické řešení. A pokud by ona nová hala byla architektonicky zajímavě řešená, chodili by se na ni turisté dívat jako na Pudřenku a Rtěnku v Berlíně. 

Na druhou stranu, o tom novátoři a staromilci v Brně už léta diskutují, takže jsem nevymyslel nic nového.

Pidlooká

Jak je možné, že bombardování Íránu zasáhne hotely a letiště v neutrálním Dubaji(UAE)? Je to několik set kilometrů daleko... To přece musí mít nějaký hlubší smysl? 

Update: Bylo to cílené bombardování ze strany Íránu. Ale na druhou stranu to platí taky: Jaký smysl dává arabské muslimské zemi bombardovat jinou arabskou muslimskou zemi? To chtějí, aby proti nim šli úplně všichni?

Jasně, UAE jsou rozumní a hrají na všechny strany. Tedy Írán na ně má důvod být naštvaný. Ale tím, že zaútočí na civilisty v Emirátech, si nepomůže, UAE dost možná budou nucené se vyhranit proti Íránu.

Chápu, že Írán hraje na to, že se jich UAE nezbaví. Vždycky budou pár set kilometrů přes vodu. Tzn

UAE si z pohledu Íránu budou mít důvod uvědomit, kde je jejich místo, a že pokud chtějí poklidně obchodovat, neměli by pasivně ani aktivně podporovat Izrael. Jenže tahle úvaha dost možná nebude fungovat. Izrael a Američani mají pro UAE dlouhodobě daleko větší přínos, než vadnoucí a poloprimitivní Írán.

Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.

Mazda podruhé

Tak nakonec se zahnízdila v garáži Mazda 6. Vozidlo, které se vyrábí od roku 2012, prošlo dvěma velkými facelifty, a dalšími dílčími úpravami. Můj vůz je jeden z posledních kusů. Vlastně jsem si tedy pošetile pořídil rok staré pojízdné mauzoleum minulého desetiletí.

Je to krásný vůz pro alkoholika. Karoserie v barvě vína Vacqueyras, vnitřek v kombinaci černé a Cognac. Čím déle v ní jezdím, tím více doceňuji, jak Japonci dotáhli každý detail, a s kolika věcmi si tu uvnitř vyhráli.

Alfa Romeo byla daleko více jízdně vychytaná, a její motor byl klenot. BMW zase nabídne klasickou koncepci a je robustnější. Ford byl jednodušší, robustnější a uživatelsky ultra praktický. Mazda je sofistikovaně mechanicky krásná.

Přitom to působí, že Japonci se řídili heslem nehas, co tě nepálí. Vozidlo tedy pouze vylepšovali tam, kde to zasloužilo. A základ zůstal v dobách, kdy se auta dělala pro řidiče, a ne pro kyborgy. 

Pěkný jednoduchý kulatý volant. Kulaté přístroje, zčásti analogové. Krásná tlačítka. Malý displej, zasazený v pravidelné ciste palubní desce. Velká zrcátka. Vše po ruce. Auto, na které nepotřebujete manuál, ani křičet hej Mazdo, studí mne ruce.

A ty decentní asistenty! Ani nemusím vypínat upozornění na změnu pruhu - zavibruje do volantu tak decentně, že mi to nevadí, nepere se se mnou. Ale kdyby přece, každý asistent na své tlačítko u volantu, a ještě si po novém nastartování pamatuje, že byl vypnutý. I love it!

Řazení - manuálně můžete jak pádýlky na volantu, která někdo udělal přímo na moje prsty, ale taky jako v Mondeu voličem převodovky. K sobě nahoru. Tak to mám rád. A Mazda rychlost drží, nemění ji dle chuti.

Motor je nádherně staromódní - veliká atmosféra, která se nijak nedusí, a reaguje na plyn tak okamžitě, že snad ani nemůže plnit Euro 6d Temp. Ale plní! Okamžitost je navíc nutná - není tu žádné turbo, takže motor a převodovka musí dohánět konkurenci otáčkami. Při běžné jízdě je zátah motoru nonšalantní, ale táhne pěkně. Zatímco Mondeo se 240 koníky kopne a vystřelí, a na dálnici má obrovskou převahu, protože nemusí moc podřazovat, jen foukne a přidá, Mazda rychle podřadí třeba i dva stupně, a poctivě roztočí velký motor, a ve výsledku taky jede. Méně, ale graduálně, a mně se to líbí. Kdo si počká, ten se dočká. Líbí se mi, jak jednoduše a postupně se ten zátah stupňuje. 

A narozdíl od kdysi testovaného kusu se stejnou motorizací, tento kousek hezčí zní. Motor už neklokotá jako Fabia, a trochu jsou konečně slyšet i bambitky duplexu (ano, řekl bych, že motor a výfuky si zařvou až radostně a cíleně, pokud to není přidaný efekt z repráků), byť na režné prdlání Giulie, ani na mručení a syčení benzínového Mondea to nemá, pořád zní dost ctyřválcově.  Mazda se ovšem vykašlala na Brusel, a tak i v běžném jízdním režimu při poklidném výjezdu z kruhového objezdu natočí 4 tisíce otáček, a vesele si zařve tam, kde se Giulia nebo Mondeo dusí a podtáčí, aby potěšily úředníky s kulatými razítky.

Řízení není tak komunikativní jako u velkého Fordu, ale když to přijmete jako fakt, a vezměte za něj, zjistíte, že dlouhatanský čumák Mazdy taky pěkně poslouchá. A protože už je to můj plech, tak ji i třeba položím pořádně do zatáčky a ejhle, ona se tam ochotně složí, a vůbec nechce za čumáčkem ven. Jediný rozdíl, že u Mondea jste všechno cítili ve volantu a v sedačce. Cukli jste s ním v zatáčce pod plynem, a auto se odlepilo. Povolili jste plyn, auto chytlo stopu. Přibrzdilo jste lehce, auto se stočilo čumákem dovnitř. Mazda to taky dělá, možná si nechá líbit ještě víc než Ford, ale vy jste od toho jakoby odtržení. Sedíte míň v autě a víc v kině. Ale opět, to je nová doba, a ani Alfa Romeo v tomhle nebyla čitelnější, i když držela více jak přibitá.

Spotřeba, po 1500 kilometrech kombinace město a dálnice140kmh jsem na 7,7 litrech benzínu. To není tak zlé, jak jsem čekal, s ohledem na dynamiku auta, speciálně srovnám-li to s diesely v automatu, které, říkejme si, co chceme, žerou víc než manuály.

Abych to shrnul: Nejvíc mne překvapuje, jak velký pocitový rozdíl je mezi oběma mazdími kombíky se stejnou motorizací, které jsem měl k dispozici, a které dělí 4 roky a jeden vybavový stupeň. Možná si to prostě jen špatně pamatuji, jenže já jsem si to i zapsal, a nesedí to na sebe.

A proč jsem si Mazdu tedy koupil? Jde svojí cestou, ale vlastně není v ničem skvělá, je to zázrak průměrnosti. Rychlost? Ujede jí každá Octavia, rozhodně pak Superb. Jistota jízdy? Není to čtyřkolka, ani zadokolka, a rozhodně nedává na dálnici ve 130 tak suverénní pocit jako Audi A6. Úspornost? Opět, s mild hybridy už ji dnes každý strčí do kapsy. Prostor uvnitř? Proti mnoha novým vozům nemá šanci. Ovladatelnost? Alfa si ji namaže na chleba. Cena? Volvo V60 na operativní leasing by bylo měsíčně i celkově levnější. Unikátnost? Mazd této generace s v Česku prodalo více než posledního Mondea. Tak proč?

Je to prostě takové "moje". Kombinace staromódnosti ve všech ohledech, krásného vzhledu a luxusního interiéru.

A nakonec i ta cena byla lákavá - srovnám-li s absolutně tuctovým a za mne až nevzhledným Superbem. Ten kdybych chtěl ve výbavě Laurin a Klement, tak jsem u roční ojetiny stále okolo milionu, zatímco cena Mazdy je nesmyslně vysoko u nového vozu, ale pak padá skokově rychleji. 

Digitální bouda s lidským dotekem

Pohybuji se v bankovnictví už nějakou dobu, a vždy mne znovu fascinují podvody. A víc mne fascinuje, co si o podvodech lidé myslí.

Dnešní bankovní svět je digitální, což je pro mnohé lidi nepříjemné. A tak hledají lidskou pomoc. Jsou nedůvěřiví, a mají neustále strach, že je zlý digitál okrade. Jenže zatímco mají všechny zbraně namířené na svůj chytrý mobil, okrade je člověk.

Totiž taková ta krádež, aby vám někdo z digitálního účtu vysál peníze jen tak, že ho hackne, se nestává. Stejně jako vám nikdo neukradne kartu v telefonu. A ano, někdo vám může v metru, technicky vzato, vášnivě opípat kapsu, nebo peněženku, nebo mobil, ale jen za předpokladu, že nemáte víc bezkontaktních čipů u sebe, peněženku máte vystrčenou někde viditelně, a nevšimnete si, že po vás jezdí mobilem nebo terminálem. Což byste si všimli. A když transakcí nahlásíte bance, nechá daný terminál odpojit. Přesto se tohoto lidé realně bojí. 

Takže zlý digitál a hodní lidé.

Ale jakmile lidem zavolá hodný pán nebo hodná paní z masa a kostí, kteří mají starost o jejich finance, ochotně udělají všechno, co tito hodní lidé na telefonu chtějí. I když třeba mají trochu východní přízvuk, proti kterému tihle nedůvěřiví lidé přece volili Okamourka.

Problém je, že to nejsou digitální podvody. Jsou to jednoduché podvody, kdy vzdáleně po tak staré věci jako telefon člověku, koho neznáte, dáte na první dobrou všechny svoje údaje. Zcela analogově a lidsky. A ano, tento člověk vás ještě pak donutí použít něco digitálního k potvrzení krádeže, takže pak můžete vinit celý ten ošklivý nový svět.

Kdykoli vznikne nový typ podvodu, noviny vykřikují, jak je to rafinované a digitální. Ale jak čtete konkrétní průběh podvodu, zjistíte, že na prvním místě je zase lidská naivita a důvěřivost k jiným lidem.

Takže poslední podvod, takzvaná červí díra, je stejný - zavolá vám podvodník, přesvědčí vás, že mu máte věřit, a pak mu prostě jen tak dáte svoje údaje z karty. Ano, tak, že je načte z karty váš vlastní telefon, a aniž by je rozluštil, rovnou je použije někde jinde třeba k výběru z bankomatu. Uznávám, to Nokia v 90. letech neuměla. Ale znovu: Když vám někdo zavolá a tváří se, že je bankéř, a chce údaje vaší karty, a to jakoukoli formou, dáte mu je? Dáte mu klíč od bytu? Klíčky a techničák od auta?

Ano, když se to čte takto nasucho, řekněte nikdy. Ten Beneš je vůl, to bych přece neudělal/a.

Ale v reálu se i chytrý člověk nechá snadno unést. Nakonec, banka občas volá, Visa a Mastercard propagují snadné platby přiložením karty, takže to zní uvěřitelně. A tak krádeže frčí.

Až mi bude osmdesát, budu mít mnohé nešvary. Nikoho tedy nesoudim. Jen tepu to, jak při tom automaticky očerňujeme to nové, co je ve skutečnosti bezpečnější, a zapomínáme, že nás zrazuje to základní, lidské.

Lenka v kostce pro začátečníky

S Niki jsme se ocitli na koncertě na oslavu 50 let Lenky Dusilové v Archa+.

Koncert byl jeden z těch, který vžene slzy do očí. Tolik vzpomínek, jak rychle letí čas.

Lenka prošla chronologicky skoro celou svou hudební kariéru, a spolu s ní slavili i přátelé. Začátek suché devadesátky. Pak se ale na pódiu postupně objevil David Koller, Čechomor, Klarinet Factory,  Beatka Hlavenková - lidé a uskupení, kteří prošli její hudební kariérou.

Koncert byl takový melting pot lidí, žánrů, a chyběli snad jen snowboarďáci.

A bylo vidět, že zpěvačka si to užívala, bylo to vřelé a přátelské. A na konci jsme Lence všichni v publiku zazpívali Lenka má narozeniny a mohli jít domů, a Lenka na sklenku.

Koncert byl i dobře nazvučený - typicky české "tak nahlas, že to není slyšet", se nekonalo, a tak to byl velmi příjemný zážitek. Archa je navíc komorní velikosti, takže to byl zážitek bezprostřední.

Moderní auta

Nová doba podruhé. Kolegové a lidi tak vůbec mi vyčítají, že lpím na starých autech. Já bych celkem chtěl moderní auto. Jenže moderní auta mají mnoho vlastností, které neumím skousnout.

Co mne doslova sráží a obtěžuje, jsou displeje, ambientní podsvětlení a automatizace.

Nechápejte mne špatně: Chtěl bych elektromobil a chtěl bych samořiditelné auto. Ale zároveň nechci ten balast mezi tím. Chci mít samořiditelný elektromobil s ručičkovým rychloměrem, velkými otočnými a mačkacími knoflíky, a velkými jasnými tlačítky pro klíčové (nejvíce používané) funkce. 

Nepotřebuji fyzické tlačítko na každou blbost - třeba na ofuk nohou nebo hledání fast foodu v googlu. Ale chci mít fyzické tlačítko na další písničku, na teplotu klimatizace, na ofuk oken a pod. Které zmáčknu i v zimních rukavicích v mínus deseti.

Dál, pokud nejede autopilot, bych chtěl aby mne systémy minimálně obtěžovaly. Pak chci řídit sám, protože řídit mne baví. Nevadí mi decentní upozornění na auto v mrtvém úhlu, ale musí to být decentní.

Nesnáším - opakuji: nesnáším - křiklavé led podsvětlením interiéru. Interiér je i o materiálu. Luxus je pro mne dán decentností a minimem kontrastu. Displeje a barevné ledky nepůsobí luxusně. Působí jak pro rodinu Kočků. 

Displeje: Nevím, jak to máte vy, ale pro mé oči je náročné celý den koukat do obrazovky, a když jedu, tak na sebe zase znovu nechat svítit obrazovku. Jízda mi přináší radost z jednoduchých reakcí na provoz, ze souznění se sedačkou, s odezvou od pneumatik, od volantu... Tvrdý lesklý a otlapkaný displej, který v noci svítí jak blázen, pro mne není známkou pokroku, ale zotročení a unavuje mne. Chápu, že pro komunikaci s moderním autem je nutný, ale menší - ne přes celou palubní desku, prosím.

Šišatý volant. Proč proboha, když už tam jsou všechny ty ostatní blbosti, musí být volanty dnes rigorózně šišaté? Bez výjimky. Nemilosrdně. Všichni. Vysvětlil to někdy někdo? Je to ergonomické, pohodlné nebo bezpečné? Je to hezké? Když řídím rodinný parník, chci svoje velké kulaté kormidlo, ne volant z formule.

Automatizace. Jak bylo řečeno, vadí mi taková ta předpisová, napůl. Třeba hladinu oleje mi auto neřekne, ale zato mi nutí myšlenku, že jsem unavený a měl bych si odpočinout. Nebo že jsem moc blízko krajnice. Nebo že auto přede mnou zpomaluje, nebo že jedu kilometr nad limitem nebo... Bla bla bla. Já tohle všechno vím. Automatizace pro mne znamená, že řeknu doveď mne zácpou do Brna a já si vyřídím maily. A když zácpa skončí, budu zase řídit já. Protože když už neřídím, můžu rovnou jet vlakem - no ne? Ale automatizace, která mne stále nutí řídit, ale mluví mi do toho, a když se něco stane, dá od všeho ruce pryč, nechá mne nabourat a řekne, že za to můžu - k čemu ta mi je? Je mi 42, mám za sebou statistice kilometrů, jezdím odpovědně. Nepotřebuji kybice, potřebuji robota, který to vezme za mne se vším všudy, a nebo tam raději vůbec nebude.

Do toho jsem si mapoval, kolik stojí opravy různých technologií. Třeba pětkové BMW předchozí generace, ideální důstojné auto - všechno ještě tlačítkové, technika dieselového motoru celkem spolehlivá, ale auto jako celek dost poruchové. A pak to skáče. Sice máte základní diesel, kde můžete 10 let měnit jenom olej, ale už nemůžete koupit verzi bez sady radarů. Tříletá ojetina stojí to, co Ford Mondeo, ale visí nad vámi opravy technologií, které BMW zrovna pro tento model nakoupilo nespolehlivě. Nebavíme se o držení auta deset a víc let. Bohužel statistiky ADAC ukazují maximální poruchovost i u zánovních BMW, a tisk to potvrzuje dlouhým výčtem chyb. Nakonec kolegyně má BMW necelý rok a už dvě zásadní závady - a hle! Obojí elektronika.

Takové to ideální, kdy mnoho let pokaždé přijdete ke svému autu, a ono vždycky úplně stejně nastartuje a jede, to už zřejmě u spalovacích aut nebude existovat. Na vině? - moderna.

A vždy to platilo: Ideální bylo auto, které má luxusní výbavu (kůže, vyhřívání), parkovací senzory, slušný motor (ne moc silný, ale ani žádná utahaná chudinka), a dál už nic. Moderna byla skoro vždy poruchová. Takže znovu: Dál už nic. Takové auto si řekne o olej, vosk a údržbu kůže, a jezdí a jezdí.

Existují v roce 2025 ideální moderní auta? Ne. Většinou jsou to řidičské modely, které začaly kolem roku 2015, a nějakým zázrakem se udržely ve výrobě, nebo se dají koupit jako zánovní. U elektromobilů to býval Jaguar, a pak sem tam nějaké plug-in hybridy - jinak se elektřina skoro vždy pojí s otravnou modernou. Naštěstí se ještě vybrat dá. Ale co bude za 5 roků?

Nová doba

Děti s ženou se dívají na Johny English znovu zasahuje s Rowanem Atkinsonem. Něžná satira z roku 2018, polemizující s moderním světem. Vlastně je to přiblblá komedie, ale právě to jak tepe digitální dobu je hluboké a veselé zároveň. 

Střih.

Čistil jsem vodní kámen z kohoutku, a říkal jsem si, že udělám jen ten jeden a nevezmu si rukavice. Akorát jsem ty kohoutky udělal tři. Jsou hezky lesklé, bez kamene, akorát že mi teď nefungují žádné otisky prstů. Firemní politika upřednostňuje heslo před biometrií, ale třeba banka to vidí jinak. Ta už heslo nebere. No a hlavně člověk instinktivně spoléhá na otisky, a najednou je v celé nahotě vidět, jak často je potřebuje.

Takže Johny English znovu zasahuje.