2015-08-01

Psát a nepsat

Někdy si říkám, že sem na blog píšu tak přízemně. Byl jsem na procházce s miminkem. Nerozumím humbuku kolem Řecka. Bude se mi stýskat po Podolí. Řeším hlubokou otázku bytí. Vyřešil jsem ji dočasně. Je to všechno pravda, ale... říkám si proč? Kam se poděla fantazie a nadsázka? A není to ten samý důvod, proč už nepíši básně a povídky?

Chtělo by se říct: Píšeš život, který žiješ. Jenže o tom to není. Člověk nemusí žít bouřlivý život, aby mohl psát s určitou autorskou nadsázkou. Alespoň když jsem ten bouřlivý teď nějaký rok zpátky vedl, nic zajímavého jsem nenapsal.

A přitom mne témata napadají. A vím, že kdybych je jenom prostě zapsal, bude tam fantazie a vlastní přidaná hodnota - něco, co povznese prostý popis situace na příběh v mysli čtenáře.

Problém je tedy především v tom, že se bojím do toho jít po hlavě. Bojím se závazku. Bojím se konečně si sednout a začít psát. Cítím, že to je další břímě. Hodina v průměru ze dne, který jich má jen 24 a 10 z toho pracuji se vším kolem a 10 spím a zajišťuji své potřeby. Hodina ze 4 hodin, které mi v životě každý den zbývají.

Možná je to i protože jsem v životě začal psát mnoho nových skutečných příběhů. Začal jsem mnoho nových závazků, které mne naplňují.

A všechno by to bylo OK, kdybych necítil, že si tenhle střípek do mozaiky dlužím přidat. Bez něj nebude kompletní. Roztáhnout křídla a skočit po hlavě z balkonu do prázdna na náměstí před sebou. A konečně napsat něco víc, než jak se zrovna má a o čem přemýšlí LB.

Procházky s miminkem

Vždycky jsem se rád toulal ulicemi měst a nasával jejich atmosféru a příběhy místních. Nevyjímaje Prahu, která patří mezi města nejkrásnější.

Jako taťkovi s miminkem se mi otevřela úplně nová perspektiva spojující příjemné s užitečným. Užitečné je, že kluk nechá mámu nadechnout a nekřičí, a příjemné je, že já si ukojím své samotářské a chodecké touhy.

A tak jsem znovu šokován, jak je okolí Vyšehradu krásné. Ať už Podskalí, Nusle, Folimanka nebo pevnost samotná. Pevnostní a obranné zdi obklopené parky a skupinami honosných činžovních domů. Stará železnice. Výhledy. Prudké zapadlé uličky. Hospůdky a kavárny pod letitými stromy. Řeka. Popravdě: Pražský hrad na mne posledních pár let nepůsobí jako duše města. Architektonicky a urbanisticky je centrem, ale duší Prahy je pro mne tajemná a krásná vyšehradská pevnost, kolem jejíchž mohutných stěn se shlukují legendy i pražané.

Ale hlavně opravdu tolik zeleně. Zdá se, že před druhou světovou válkou se sázely parky a stromořadí tak intenzivně, že ani dnešní úplná ignorance vůči zeleni, nestihla dědictví minulých dob rozředit.

S miminkem se dá jako při meditaci jít důstojnou chůzí. Tím, že cíl je být venku dlouho, nikam nespěcháte, ani nesměřujete. A tak vám nevadí ani bariéry. Prostě je 200 metrů obejdete. A meditujete - máte mnoho času na přemýšlení. Je to velmi inspirativní. 

Ptáte se, co jsem vymyslel?

Nic, samozřejmě. A v tom je to kouzlo mozku dospělého muže - dá se při procházce pustit na volnoběh nebo zcela odpojit.

Klíčové zjištění nakonec je, že kočárek s otočným předním kolem a kotoučovou brzdou jako u bicyklu se dá ovládat jednou rukou - a to i tou poškozenou. S kopce i do kopce. Druhá ruka pak zbývá na mnoho příjemných činností: třeba na pití piva. Nebo na jedení zmrzliny. Na telefonování známým. Na pití kávy.

Po procházkách z Podolí se mi bude stýskat.