2014-11-30

Poslední den nezaměstnaného

Dnešní neděle je posledním volným dnem před tím, než po roce opět nastoupím do práce. Rok je dlouhá doba, a tak je zcela přirozeně na čase trochu bilancovat.

A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.

Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.

Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.

Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.

Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.

Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.

A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.

V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.

2014-11-27

Vosto5: Dechovka

Divadelní soubor Vosto5 mi zase jednou vyrazil dech hrou Dechovka, která se vrací k tématu čeští Němci, podobně jako třeba Peníze od Hitlera (kdysi se hrála ve Švandově divadle - více zde). Kousek s podtitulem lidé se mění, dechovka zůstává je strhující obsahem i formou.

Obsahem se jedná o dokument, který vypráví tři události ze sokolovny v malé vesnici kdesi uprostřed Vysočiny v roce 1923, 1945 a dnes. Scény spojují dvě hlavní témata: Dechovka a červená linka viny, kterou si jako národ neseme vůči českým Němcům. Příběh je stavěn citlivě - rozhodně nekřičí a nesnaží se dojmout, jako se to dělo u zmíněných Peněz od Hitlera. S dokumentární strohostí si naopak půjčuje stereotypy, které byly charakteristické tehdy a jsou dnes, zároveň ale místy rozesměje - hořce i upřímně.

Ještě zajímavější je formou. V kulisách Baráčnické rychty na pražském Tržišti jsem se ocitl na autentickém zasedání městské rady, na venkovské tancovačce a při otevírání místní sokolovny - vždy s autentickou výzdobou, roznáškou piva a limonády a... dechovkou. Členové souboru seděli v hledišti mezi námi a diskutovali živě se zastupiteli, tancovali a chlastali, předváděli sokolská a jiná vystoupení. Sled obrazů, který diváka nutí vstoupit do děje v roce 1923, 1945 a dnes... a stydět se. Smekám.

O Dechovce se dozvíte více zde. Hra se bude reprízovat dnes, a pak až příští rok a já ji mohu jen vřele doporučit.

Nabízí se ještě malé zamyšlení. Když na konci představení zazní výrok: "A od té doby nesnáším dechovku," říkám si, děkuji - také dechovku nesnáším. Proč ale vlastně? Dechovka je obyčejná, lidová, skočná hudba. A o tom to je. Možná, my, co jsme tam seděli, možná jenom já, jsme nabubřelí městští intelektuálové, kteří nesnáší svůj lid, jehož jsou ale přece taky součástí. Konkrétně pak, v tomto divadelním kousku, jsme možná národ, který nesnáší dechovku, svou lidovou duši, protože nás hlodá vina, se kterou jsme se zatím nedokázali srovnat. Je to naše pověrečná zbabělost? Je to křivda vůči Němcům? Ať už tak či onak, nejsme v tomto horší než jiné národy v Evropě - je pouze na nás, kdy si zameteme před svým prahem a začneme na sebe být hrdí a mít se trochu rádi. A pak budeme možná mít rádi dechovku, který sice zůstane nudným žánrem, ale bude taky hrdou, nezatíženou součástí národního dědictví.

2014-11-18

Kam s nimi?

Staré věci mají kouzlo. Třeba tahle krásná lampička, kterou jsem loni našel ve vetešnictví, a která po rozsvícení vždycky chvíli romanticky poblikává, než začne plnit svou službu - dávat teplé žárovkové světlo zašlých časů. Zdálo by se, že je krásné sbírat staré věci nebo je po svém boku nechat stárnout.

Na druhou stranu vám ale umí přidělat vrásky. Některé staré věci se prostě stávají bezcennými (co třeba s ojetými lyžemi nebo XL helmou, která je každému o číslo větší?). A bezcenné věci se vám připomenou třeba při stěhování - najednou na vás ode všude z temných koutů vypadávají další a další kousky, které už dobu nepoužíváte.

Letos jsem byl pár měsíců nezaměstnaný, a tak jsem si řekl, že se takových starých věcí zbavím. Nejde o to, že by prostě nešly vyhodit, ale osobně mi nedělá dobře, když vyhazuji nebo zbytečně skladuji něco, co mne jen roky zatěžuje a přitom může někomu posloužit. A tak jsem se jal věci nabízet (vsezaodvoz.cz nebo sbazar). Mrzuté je, že finančně se to doteď při všem odesílání a balení opravdu nevyplatilo. Ale zbavilo mne to pocitu konzumního zmaru a naopak dodalo pocit lehkosti - s sebou si v životě nesu jen to, co mi slouží, co mám rád a co potřebuji (a rozhodně nepotřebuji 4 představce na jediné horské kolo!).

Na druhou stranu, jak vím z minulosti, tenhle povznášející pocit skončí, jakmile protnete svůj svět se světem jiného člověka. Najednou oboustranně nechápete, co ten druhý na tom či onom krámu vidí. A těžko se vysvětluje, že s jakousi ošklivou lampičkou jste strávili všechny studijní roky, když v obchodě protějšek našel nové oslňující svítidlo za super cenu, které se vám oběma líbí.

Věci jsou prostě břímě i radost.

2014-11-17

Díky k 17. listopadu 2014

Dnes je výročí sametové revoluce. Počátku převratu, který pro některé znamenal svobodu a nový směr a pro jiné nepříjemné prázdno.

Jsem rád, že tu dnes jsem - ve svobodné zemi. Mohu být nespokojený s desítkami velkých věcí tam nahoře, s konkrétními lidmi, s daněmi, mohu být kritický ke svému národu, ale nic to nemění na tom, že jsem svobodný.

Mohu říkat, co chci, pokud si to obhájím. Mohu dělat, co chci, pokud to neškodí jiným. Mohu podnikat, zbohatnout, uživit svou rodinu. Mohu ovlivnit věci, které si vyberu. Sám sobě vytvářím žebříček a stropem je mi pouze vlastní postoj.

Navíc jsem se narodil do šťastné země - bez přírodních katastrof, uprostřed vyspělého regionu s historií, s materiálním dostatkem, obklopen milující rodinou a (někdy až velmi) ochranářským státem. Jsem rád, že to nejmenší, o co se musím zasadit, je vlastní šťastná mysl.

Nejsem nekritický, ale jsem rád, že žiji ve šťastné zemi. Proto díky všem, co se o ní zasloužili a zasluhují!

2014-11-16

Knírkopad 2014

V listopadu mnozí, kteří se jinak honosí hladce oholenou tváří, nasadí knír, aby upozornili na příslušnost k iniciativě Movember. Už to zpravidla samo o sobě pobaví.

Movember má pomoci bojovat s rakovinou prostaty a varlat zábavnou formou. Tedy 1. pomoci a 2. pobavit. Samotný název iniciativy "movember" je kombinací "knírku" (moustache) a "listopadu" (november). Nápad vznikl v roce 1999 v Austrálii a od roku 2004 formálně existuje iniciativa s tímto názvem. Více zde a o mužském zdraví zde.

Kreatívec Ondra Semotán se přidal a oba účely iniciativy (pobavit a pomoci) příjemně skloubil - každý den jej na Facebooku můžete vidět s jiným (virtuálním) knírkem. Všechny výtvory nakonec navíc skončí na pexesu. Mnohá rána se při otevření Facebooku jeho obrázky opravdu bavím. Určitě tedy doporučuji ke shlédnutí i vám - více zde.

2014-11-14

Ze Zemana velblouda

Nechápu, jak se lze donekonečna bavit diskusí kolem Miloše Zemana. Jako národ jsme si ho zvolili a všichni jsme věděli, jaký bude. Někteří z nás ho dokonce možná znovu zvolí a jeho chování mu nejspíše přidává body, takže on sám se stydět rozhodně nebude. Co je ale důležitější, prezident je prakticky neodvolatelný a v reálu zase až tak moc neškodí (kvůli němu nepřijdete o svobodu slova, ani o životní rozlet, ani o peníze, které jste zaplatili na daních) - ponižuje nás reálně jako národ, což ale vadí jen některým vrstvám. A čím víc tu žoužel budeme přežvykovat, tím víc bude hořknout.

Doporučuji nedělat ze Zemana velblouda a soustředit se na věci, kde lze kromě vztekání do budoucna něco ovlivnit:
  1. Na oligarchu a ministra střetu zájmů Babiše, který mnohým z kritiků Zemana stále ještě přijde cool, ale který nám reálně opravdu může škodit. Možná je to jen formální konflikt zájmů, ale spíše bude Babiš a jeho strana umetat potichu cestičku vlastním podnikatelským a mocenským aktivitám. Věnujte proto raději čas a energii pozorování a kritice Babiše a jeho strany. Není cool - je potenciálně hodně nebezpečný.
  2. Když se podívám na Václava Klause, jehož názory jsem kdysi míval docela rád, a srovnám ho se Zemanem a oba s jinými lidmi na sklonku života, mám dojem, že se všichni na stará kolena chovají úplně jinak, než dříve - přestávají se ovládat. Měla by se začít diskuse o horní věkové hranici působení v politice. Samozřejmě to nezabrání Klausovu antihavlovskému exorcismu (střízlivý názor zde) po odchodu ze státních funkcí, jen už to ztrapňování neprobíhá v přímém přenosu a ve státní funkci oficiálním hlasem nás všech.

2014-11-10

Bezalkoholový listopad

Knírek mám víceméně permanentně, v listopadu u mne nenastane žádná movemberová změna, a tak jsem si stanovil bezalkoholovou výzvu. Celý listopad nebudu pít alkohol, přičemž minimální obsah v pralinkách, rizotu podlitém vínem a nealko pivu se jako alkohol nepočítá - prostě jde o to nebýt z alkoholu účelově "v náladičce".

První zajímavé zjištění je, že mi alkohol v hospodách nebo doma (zatím) nechybí. A pít po sportu beztak ve zvyku nemám. Maximálně dostanu občas o podzimním večeru chuť dát si k filmu skleničku dobrého červeného, co se válí po skle  jak inkoust. A tak to vlastně není výzva...

Druhé zjištění je, že člověk se alkoholem likviduje čistě ze zvyku - ve společnosti je normální pít, nikoli nepít (přijít na akci a popadnout sklenku vína / přijít do hospody a nechat přistát masivní půllitr). Do dobré konverzační nálady se lze ale dostat i pitím čaje, nicméně od určitého bodu zlomu smysl zábavy opilých střízlivému začíná unikat, ať chce nebo ne.

Třetí zjištění je, že nealko v podstatě není k dispozici. Mnoho restaurací nemá nic kromě pita, kávy, sáčkového čaje a sladkého shitu. A pít obyčejnou vodu z lahvičky za 45 korun opravdu nebudu, když na záchodě teče zadarmo, což mne vede zpět k filozofické otázce: Chodíme se tedy do hospody spíše opít nebo potkat ostatní a poklábosit nad sklenkou vody?

Čtvrté zjištění je, že v místech, kde se na nealko specializují, je na výběr z poměrně hodně drahých domácích limonád často pochybných chutí nebo přeslazených (často taky ale dobrých) nebo z různých horkých extraktů. Jsou výjimky, ale zatímco piva pijete klidně 4 hodiny, zkuste pít 4 hodiny silný čaj nebo kávu.

Páté zjištění je všeobecně známé: Většina nealko položek stojí více než to "blbé" pivo. A když náhodou stojí méně, kopnete je do sebe a jsou pryč.

Šesté zjištění s tím napůl souvisí: Většina nealka se chuťově nevyrovná alku. Nealka jsou často prostě jen sladká nebo když už za něco stojí, tak často přehnaně doslazovaná. Výjimkou mohou být některé ovocné freshe nebo lepší limonády, jenže ty zase zpravidla stojí přespříliš. Že byste mohli nealko pomalu převalovat na jazyku a vychutnávat, se stane málokdy.

Cílem bylo i volně objevit nějaké nealkoholické terno (pominu-li čaj a kávu). Zatím jsem nepotkal nic, co by si mne svou chutí omotalo kolem prstu, pominu-li zázvorový čaj a Bernarda se zázvorem v Podolce. To ale přičítám své lásce k pálivě aromatickému zázvoru. Navíc konvička s čerstvým zázvorem není sladká, nestojí moc, zabaví vás na dlouho, takže je téměř cenovým ekvivalentem piva, a dá se objednávat celý večer, aniž by vás finančně zruinovala, měli jste třes, zvraceli nebo dostali druhý den průjem. A o kterém jiném nealku tohle můžete říct...

I proto ale budu rád za jakékoli doporučení a samozřejmě dám zde s dostatečným odstupem vědět, na co jsem přišel.

2014-11-07

Hudební objevy na podzim

Nejen jazzem je živ člověk. Dostaly se ke mně i rockové věci, které stojí za zmínění.

První pochvala patří Robertu Plantovi za jeho novou desku Lullaby and... The Ceaseless Roar. Bývalý zpěvák Led Zeppelin už dobu inklinuje ke kombinaci prvků arabské (jakkoli je to nepřesné slovo) hudby a rocku. To vše podává v moderním zvukovém hábitu a navíc to stále ještě nezačalo nudit. Naopak - poslouchá se to velmi pěkně. Nic přelomového, nicméně sakra dobře řemeslně odvedená práce.

Další pochvalu zaslouží Mango, který doporučil album Do to the Beast od kapely The Afghan Whigs. Deska je první novinkou po více než deseti letech a je trefou do černého. Indie rock pojatý klasickým poctivým rockovým způsobem. Navenek tvrdší, ale unvitř velmi kultivovaný, inteligentní (nikoli zbytečně sofistikovaný), plný melodických zákoutí, která stojí za to objevovat. A navíc se dá poslouchat i v autě na D1.

Poslední deska Kasabian 48:13 obsahuje pecku Stevie. Tahle věc se vrací k prvním nahrávkám - přímá, ostrá, líbivá. Zbytek desky je pak o třídu horší, ale jak posloucháte podruhé a potřetí, přijmete celé album za své. Tady ale na rozdíl od Planta neplatí, že opakování je půl úspěchu. Příště už by to chtělo okořenit něčím novým.

Poslední pochvalu zaslouží noví U2. Opět je to návrat ke kořenům - zde do 80. let. Songs of Innocence je kvalitní album, na které se vyplatí udělat si čas - plné zralých skladeb bez vaty, dotažených do detailu. Bohužel tu také úplně chybí líbivý hit typu Stevie. Od začátku do konce vás nějak tak těší, ale přejdete ho, aniž by zanechalo silnější dojem. Neurazí sice kýčem ve stylu desky All that you can't leave behind, nezvedne mandle experimenty z alba Pop, ani není nevyvážená jako minulá No Line on the Horizon - je konstantně kvalitní a nevtíravé, což nutně koliduje s očekáváním publika vůči superkapele typu U2. Odmyslím-li očekávání, palec hodně vysoko nahoru!