Na Zugspitze za léto putuje 50-60 bouřek. To znamená, že se tu něco přežene každé dva dny ze tří. V tomto tempu se odehrával náš letošní tanec. 4 kluci, 4 rodiče.
Nejprve ale scéna. Rakouská oblast pod Zugspitze je epická. Údolíčko malebné, kolem kamenné stěny se špičkami jak kamenná koruna skalního krále. Už tohle samo při pohledu z okna ráno nebo večer navozuje atmosféru. Vrcholky jsou kolem.dvou tisíc metrů vysoké. Samotná Zugspitze má necelé tři tisíce - pro Němce nejvyšší hora, pro Rakušany druhotná, ale s nutností sousedy dorovnat. A také nejvyšší v oblasti.
Ubytovali jsme se v Ehrwaldu, což je místní největší obec, odkud se dá pěšky dojít pod Zugspitze i na lanovku Ehrwalder Alm s dětmi, pokud si člověk nechá hodinku extra. Lermoos ale žije také. Biberwier zase působí klidně a domácky. Margit nám navíc nabídla 3 koupelny, 2 balkóny, parkování pod střechou a dům byl svěcený. Příjezd sem je z Prahy nebo od Budějc fajn - oblast je hned na severu Alp.
Co jsme dělali? Pro děti to nebylo tak uhrančivé jako dříve na Salcbursku, nebo v Zillertalu. To má dva důvody. Jednak jsou kluci starší, a nebaví je každé hřiště, jednak tu atrakce nejsou tak lunaparkové. I tak ale bylo co dělat.
Samotný vrcholek Zugspitze je fascinující. Podmanit si takovou horu - lanovkou, železnicí a udělat z ní pohodlnou turistickou základnu, která je organický poslepovaná jako mraveniště, to má něco do sebe. Ne tolik pro děti. Z ledovce zůstala jen louže, a sníh mají v zimě. I tak se ale počítá jízda lanovkou a zážitek, kdy nás bouřka uvěznila nahoře.
Ehrwalder Alm a Seebensee jsou taková něžná podívaná. Louka na konci lanovky se stádem pádících koní, hřiště pod Tyrolskou boudou nebo procházka k Seebensee, jezírku v lůnu skal, s chatou na občerstvení na půl cesty, stojí zato. Zpátky ale doporučuji cestu lanovkou. Sestup k autu od jezírka jen pro zkušené horolezce - jištěný ocelovými lany. Dal jsem si ho sám a naštěstí až dole pod skálou v lese mne přepadly kroupy. S batohem nad hlavou to šlo, ale zmokl jsem a rodina přečkala v suchu.
Grubigstein. Vyjeli jsme lanovkou až nahoru a zkusili s dětmi dojít na vrcholek. Nebylo to úplně pošetilé, hora je skalnatá, ale chodníček docela bezpečný. I tak ale čas a morál hrál proti, a tak jsme raději otočili na oběd. Gröstl stál zato.
Pak jsme sjeli na střední stanici lanovky a odtud pokračovali po naučné stezce pro děti Moosle's Forscherpfad. Děti i nás to bavilo. Dovedla nás zpátky k lanovce, odkud by šlo udělat ještě lesní pohádkovou stezku, opět na úžasném panoramatu, ale dohnala nás opět podvečerní bouřka.
Bichlbach je lehce stranou, ale místní Sport und Freizeitpark je fajn. Minigolf, tenis, zipline, lanové centrum. Jen koupák je trochu minimalistický, a také parkování omezené. Děti si to ale užily. Vedle pizzerie San Marco a kousek odtud lanovka na Almkopf, kde se dá udělat okroužek cca. 3 km.
Marienberg v Biberwieru je zajímavý hlavně kvůli bobové dráze a sjezdu na tříkolkách. Boby jsou fajn, protože na nich smí sám jet i sedmiletý Víťa, a ovládání je jednoduché. Trochu jsme dráhu zašpuntovali, a s bezpečností měli problémy spíše starší kluci, kteří přijeli dolů lehce odření. Bobová dráha je jednou v ceně Z karty. Od dráhy se dá snadno přemístit k třem místním jezírkům. Weißensee láká, protože je neblíže, ale není koupací, a je trochu poznamenané přítomností silnice a vysokého napětí. Proto doporučuji popojít dál.
K dispozici jsou i klasické akvaparky a indoor lezecká stěna, pokud prší. Celou dobu nám pomáhala místní Zugspitzearena Card, se jménem Z-Karte, které už jsem neřekl jinak, než "karta speciální operace". Srdečně doporučuji pořídit, protože už při cestě na Zugspitze, se vám z větší části vrátí.
Vlak. Jezdí tu, je vidět a slyšet, ale narozdíl od Kitzbühlu na jaře jej bylo těžší zakomponovat. Stanice byly vždy tak nějak z ruky. Autobusy jsou v ceně Gästekarte, kterou dostane na ubytování a ve špičce jezdí pořád a všude.
Kocovinu si můžete vysloužil v irském baru, který si to otevřel pravý Skot, ale obsazen je spíše místními. Není nad to si oprášit hovorovou němčinu a připomenout, že Rakušané jsou nám u piva v mnohém podobní víc, než si chceme připustit.
Pokud rozhodíte časové sítě, je toho tu víc. Soutěsky, další jezírka, GaPa atd. Týden dovolené ale má jen 6 dnů. A pokud bychom přijeli podruhé, nebude to stejné. Starší děti, jiné možnosti, jiné nároky. Co ale zůstane, je úžasná skalní scéna. Díky proměnlivému počasí jsou také na místě úžasné západy slunce s barvami, které jsme si museli každý den z balkonu fotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat