To neláskyplnější a nejchundelatější, co jsem v marastu rádobymoderní literatury poslední doby četl :) Stačí na to 15 minut, oči se vpíjí do každé z nemnoha obrázkových stránek. (viz. třeba link)
Leporelo vypráví příběh ovce, která byla jiná, dokonce červeně proužkovaná, a proto se mezi ostatními ovcemi necítila šťastná. A tak se vydala hledat jinde (anderswo), kde by jiné bylo běžné...
Usmívat se, chodit jen tak s rukama v kapse, pískat si písničku, klapat si botkama po chodníku, těšit se na zítřek.
Na amplitudě dnů života nahoru a dolů.
Poprvé jsem navštívil galerii DOX v Holešovicích. Pěkné interiéry, vzduch vibruje nadšenectvím (nebo nadšením?), ale výstava nic moc - až na knižní tunel podobný tomu v Městské knihovně na Mariánském náměstí. DOXovský je každopádně pojat jako magický. Uvnitř je tma a máte pocit, že jste se ocitli v podzemí mezi dvěmi slupkami jakési planety z knih - tma a plno světýlek - nebo jako mezi dvěmi planetami kdesi v endlessně nekonečné noci knižního vesmíru.
Nu a samotnou výstavu bych tu snad neměl kritizovat, protože se tak činím dobrovolně napadnutelným. Nicméně zvětšovat novinové obrázky a poukazovat tím na zvětšení důležitosti daného tématu mi, i přes jistou zvláštní atmosféru oné expozice, přijde lehce liché.
Takový Kunsthaus ve Vídni mne před rokem nadchnul o něco více. O co méně mne nadchnul DOX, o to více právě jeho výše zmíněná atmosféra a celkově atmosféra Holešovic. Tahle čtvrť vzkvétá, její genius loci se mění, získává nového lidštějšího ducha a přesto si zachovává zbytky tváře ušmudlané průmyslové sestřičky...
Poprvé jsem se také dnes projel na kole v mrazu mínus pět stupňů. Přežil jsem to já, taťka, pejsek i obě celoodpružená kola. Zdá se to bláznivé, jenom dokud to nezkusíte.
Omlouvám se té hrstce věrných, který stále sleduje tento blog. Teprve po více než týdnu se mi podařilo vyřešit, proč se odmítal publikovat. Je to zvláštní boj člověka se strojem: Všechno funguje mimo váš počítač a funguje to tak několik let. Najednou, aniž by jste cokoli měnili, to fungovat přestane a ještě ke všemu z údajného důvodu, který tím opravdovým důvodem není. Můžete se pak pachtit, plahočit a pinožit celé zbytečné věky, abyste to dostali do stavu, kdy budete zase moci dělat jenom to, co jste předtím jednoduše dělali oněch několik let. A když je to pak vyřešené, je to tedy důvod k radosti? Vše sice funguje, ale po vynaložení zcela zbytečného usilí.
Jediné, co k tomu na obranu Bloggera musím dodat: Nemůže za to, tentokrát to byla věc poskytovatele, který v dobré vůli provedl pro mne zbytečnou změnu, která nevědomky způsobila komplikace. Inu, tak to také chodí.
Každopádně jsem zpět, nezabalil jsem to! Jen je toho tolik, co jsem chtěl napsat a už asi zpětně nenapíšu (je to o kouzlu momentu, jak jsem napsal loni v únoru)!
...omezení vylepšování svých raket výměnou za zrušení projektu obranné raketové základny ve střední Evropě. Takový barter však není vůbec relevantní, raketová základna není zaměřena proti Rusku, ale proti nečitelným třetím zemím. Aspoň je jasně vidět, kdo je skutečně proti komu.
Do Radotína začínají od dneška jezdit vlaky "S" v taktu 10 minut ráno, 15 minut odpoledne a půl hodiny ve zbytku dne a o víkendech. Opatření je přitom rafinované - některé končí v Radotíně a z města už nejedou, protože dále by byly nevytížené.
Otázkou z mého pohledu tedy nadále zůstává spolehlivost. Ačkoli je trať dvoukolejná a elektrifikovaná, nemyslím, že by nápor dopravy ve stávajícím stavu ustála. "Ustát" zde přitom znamená nejen vlaky vypustit na trať, ale rovněž je dovést v URČENÝ čas na URČENÉ místo, tedy bez zpoždění a denně přítomných výluk. To dodneška nešlo. Máme se tedy na co těšit...
Vzpomínáte? Dalo by se to poslouchat pořád dokola: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Prásk. Příští stanice... Gottwaldova - řečeno čistě, imperativně, s hlasitým až šťavnatým bouchnutím rachťavých dveří vozu EČS s krémově žlutými vosími hnízdy u stropu a stříbrnými tyčemi uvnitř vozu, zápach spálených kontaktů, blikavé osvětlení jak v elektrickém vláčku. Mrazivé až krásné.
Já osobně už pamatuji jenom Vyšehrad, ale doba, kdy hlášení bylo pronášeno stroze, bez prosím, se prolíná mou každodenností gymnaziálních roků. Jedete předposledním vlakem s vypitou hlavou, nikdo ve vagónu. Ve stanici se otevřou dveře do věčnosti. Vlak stojí. Ani šelest, jen vy a bůh. Jen hlasité bzučení elektroinstalace a blikající staniční zářivka. Nevíte, jestli sedíte hlavou dolů nebo nohama nahoru. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. (Dveře do věčnosti se zavřou). A souprava se za unaveného hučení elektromotorů rozjede. Oči pálí. Příští stanice Vyšehrad! Vzduchem smrdí spálené kabely. Už brzy budeš doma s knihou dějepisu. Sucho v puse a hlava jako včelí úl. Jedete natřásajícím se vlakem kdesi hluboko pod zemí jako zbití vojáci z války, hraje hudba. Spát, spát, spát...
Všechna vlaková hlášení najdete zde.
Narozdíl od těch ve Vídni nemají jednotný corporate design, sem tam někoho bací stromečkem, ale na kouzlu jim to pranic neubírá.
Kde jsou nejznámější pražské vánoční trhy? Ty větší lze najít na:
Dále je pak možné shlédnout vánoční výstavy na Výstavišti v Holešovicích. Měnší "tržíky", ovšem bez zásadního programu, má i Vítězné náměstí v Dejvicích a Strossmayerplatz v Bubnech.
Pokud chcete "prožít" vánoční trhy, zúčastněte se Tour de Punč 2008.
and step out of the train. You're back there, dreaming,
and everything you've lived is passing by in the opposite direction
as a train into the tunnel.
Další do kategorie hedonismů: horká chilli čokoláda z již nastrouhaného prefabrikátu, pěkně do tučného mléka a veselého hrníčku. Sehnat se dá třeba v Ebel Coffee Shop v Kaprově ulici na Starém městě pražském.
A k tomu báječný sixties playlist z rádia Beat...
Až se mi podaří dotáhnout úředního šimla s diplomovou prácí do konce, najdu si bydlení. Možnosti jenom proběhnutím internetu jsou a jsou lákavé, ale přece: nevíte někdo o nějakém pěkném levném bydlení přes známost relativně v centru Prahy?
Coffee Heaven uzavře v Česku část poboček. Co to znamená? Nechci být škodolibý, ale částečně se potvrdila myšlenka, že o ne moc dobré ale předražené fancy kafe nebude v Čechách, kde existuje cosi jako svébytná kavárenská kultura, velký zájem. Na druhou stranu nejspíš nebude naše vlastní kavárenská kultura jediným a nejdůležitějším důvodem, proč Coffee Heaven táhne do kávového nebe a proč Starbucks chce omezit provozy. Tak jako pro nás stále příliš drahý Big Mac poukazuje na to, že cenová úroveň s Evropou ještě není vyrovnána, tak také krok kafomolochů poukazuje na nedostatečnou kupní sílu, danou zřejmě přestřelením cenové hladiny. Téměř jakýkoli fancy kávový produkt totiž v běžné (i lepší) kavárně pořídíte do 70kč. Lokální cenová hladina vs. světová cenová hladina...
Co je ale dobrá zpráva, otevře legendární cukrárna U Myšáka (je legendární? Nikdy jsem o ní neslyšel) a po dlouhé odbě nová pobočka Hájek a Boušová na Floře. Nejméně v případě Myšáka se však nelze nenadchnout - interiér připomíná důstojné vídeňské kavárny!
Když máte sypanou kávu, je to dobré. Nacpat - odborníci na kávomaty mi odpustí - "hlavici" espressometu kávou, je jako nacpat si dýmku dobrým tabákem. Něco, co s kapslemi Illy nikdy nezažijete - nacpat dýmku, pěkně tam namletou kávu rozmístit, nasadit čapku a vyplout na širé moře pod žlutou čtenářskou lampu.
Večery, kdy jsem bez ní, si hodně nahlas pouštím kávovou svíčku, protestsongy na španělku a snažím se předstírat, že mi nic nevadí.
Občas mi pomáhá být, co jsem - o trochu lepší a skoro člověk.
Nejlepší věci jsou zadarmo. Pravda. Ale za předpokladu, že metrokafe je odpornej turek s lógrem. A za předpokladu, že právě ten je něčím favoritem.
Vstoupil jsem do Ebelu, abych si dal svou oblíbenou kávu před zavíračkou. Doslova mne ale vykolejilo oznámení slečny obsluhy, že dnes zavírají o hodinu dříve. Bloumal jsem chvíli bezcílně okolními ulicemi, než jsem si stihl uvědomit zklamání a zamířit domů. Marně jsem se snažil v mysli projíždět všechny možné kavárny, představovat si jejich interiéry, vybavovat si vůně a příchuťě kávy (není-li to přehnané). Ani jedna ve mně ne a ne vzbudit chuť změnit směr. Něco jim totiž chybí. Nikdy mi to tak nepřipadalo: Moje kavárna je prostě sexy.
Costa Coffee a kvalita po česku. Do Čech přichází další fancy fast food kavárna. Nejsem jejich zarytý odpůrce, ale taky nemám důvod je navštěvovat. To, co je činí atraktivními v zahraničí, je relativně normálně drahá káva, sympatický interiér a obsluha a vysoká kvalita, takže fast-foodové řešení je pouze způsob platby a někdy obsluhy. V Čechách jsem však zatím doposud dostal vždy jen špatné espresso a frappe za 100kč mít nemusím. Raději si zaskočím tam, kde mne (s nadsázkou) znají jménem, kde nesedím v chodbě a kde mají kávu opravdu dobrou. Globalizace není nutnost daná módou, je to volba.
Mezinárodní obchod. Dle HN málo krytá rizika, přilíšná závislost na jediném regionu a orientace na dva obory. Rizika, co se na VŠE učí už roky. Ale kdo tomu přikáže: "Diverzifikuj se!" - KSČM nebo milionové pobídky? Radši ne... :)
Pozdně odpolední bajkování na slizském listí, brzká tma, poslední pivo u Pigiho. Poslední? Je to tak. Pigi totiž zavírá. Kvůli trvale zvyšovanému nájmu tahle legenda, kterou znal každý biker, v Říčních lázních v Radotíně prostě končí.
Říkám si, jestli je to škoda. Na jednu stranu končí hospoda s duchem: už nikdo nebude hrát Pigi blues, nikdo nebude mít trapné nesrozumitelné průpovídky, nebude otevřeno 24 hodin 365 dnů v roce z čiré lásky k alkoholu a zevlování. Pigi dával téhle obyčejné putice ducha. Na druhou stranu prostě přijde nový provozovatel, hospoda poběží dál, možná se zlepší do nynějška dost mizerná kvalita... Sám jsem na vahách, co preferovat, zda kvalitu nebo tradici. Hezké místo totiž zůstane i bez Pigiho.
